Vážení čtenáři, po zhruba měsíci vás všechny opět mohu přivítat na stránkách svého blogu. Doufám ale, že vás dnešním článkem nezklamu, či neurazím, protože únor utekl jako voda a to aniž bych dokázal dokončit druhou ze tří figurek pro diorámu "Tutto bene!" o níž měl letošní druhý článek být. Tato situace mě postavila před nesnadné rozhodování a sice zda únorový článek nevydat vůbec, nebo jej napsat o něčem jiném. Není to tak dlouho, co jsem zde psal o tom, jak bych chtěl udržet alespoň měsíční frekvenci nových článků, tudíž má snaha o naplnění druhé možnosti byla ještě o to větší. Přesto ale čtení bude poměrně kratší a jednodušší, vlastně jde spíše jen o takovou galerii dalšího mého dokončeného minimodelu od MiniArtu. Jde ale o jeden z velmi důležitých doplňků italské čerpací stanice, kde se odehrává děj naší diorámy a s nímž bude jeden ze servisáků pracovat, takže... Ano, bude to dnes takové lehčí, bez postupů a dlouhých souvětí, ale stále myslím, že lepší, než nic.
Podívejme se tedy na to:
Někteří z mých věrných čtenářů teď jistě zažívají velice zvláštní déjà vu, neboť samostatný článek o stejné stavebnici kompresoru zde na blogu vyšel v srpnu 2021 a navíc tam bylo uvedeno, že tento kompresor jsem sestavil pro (tenkrát) plánovanou diorámu z italské benzínky. Nakonec se ale ukázalo, že pro potřeby diorámy "Tutto bene!" musím slepit další kompresor, protože jej potřebuji s roztaženým elektrickým kabelem a připojenou hadicí na stlačený vzduch. Oba tyto komponenty budu z pochopitelných důvodů řešit až v závěrečných stádiích prací na diorámě, kompresor jako takový lehce pojednám dnes. Odkaz na zmíněný článek ale pro jistotu přikládám zde, protože postup stavby a barvení je krom několika odlišných odstínů barev prakticky shodný.
Pokud se ptáte, proč jsem nefotil jednotlivé kroky stavby, mohu odpovědět hned dvěma důvody.
Prvním je, že celá hrubá stvavba byla realizována na mém malinkém modelářském detašovaném pracovišti v práci a to v době kdy v úterý a ve středu odpoledne čekám až skončí slečna Procházková s výukou a tak mívám v tuto dobu čas na různé činnosti. Mezi nimi i na snadné lepení. Stavba kompresoru od MiniArtu je zcela bezproblémová, rychle ubíhá a navíc v práci nemám fotoaparát.
Druhým důvodem pak je fakt, že mi fotit postup přišlo zbytečné a to právě proto, že jeden podrobný článek o tomto malém modelu již vyšel. Na druhou stranu není vyloučeno že ještě někdy připravím kompletního průvodce stavbou a barvením pístového kompresoru se vzdušníkem od MiniArtu, jelikož mám doma tyto kousky ještě minimálně čtyři.
Možná se ještě ptáte, proč vychází již druhý článek pouze o kompresoru a proč jsem do něj nezařadil i další doplňky. Tady je odpověď velice snadná. Nezbylo mi dost času na to dát dohromady všechny fotky, upravit je a vše sepsat. Tento článek je opravdu pouze čistá z nouze ctnost. Na mém plánu se ale nic většího nemění, takže doufám a věřím že následující dva články z této série budou pojednávat o figurkách a pak probereme i ony daší nezbytné doplňky scény a podložku. Zatím mi to ale přijde jako daleká budoucnost a asi je dost velká pravděpodobnost že ještě dojde k nějaké změně pořadí témat jednotlivých článků. Nespekulujme však nyní o dalších mých literárních počinech a soustřeďme se na pětatřicetkrát zmenšený kompresor od firmy MiniArt.
Stavebnice kompresoru je skutečně naprosto jednoduchá, ale zcela skvostně zpracovaná. Prostoru pro vylepšení není mnoho, dost ale vzhled již tak krásného doplňku ještě vylepší výroba elektrického kabelu mezi motorem a spínaci skříňkou, přívodního kabelu se zástrčkou a hadice pro vedení stlačeného vzduchu. Dvě posledně jmenované položky zde zatím nejsou.
Na první pohled je oproti mému prvnímu kompresoru jasně patrné použití jiných odstínů barev. Tělo kompresoru jsem úplně nechtěl dělat tmavě červené, ale to jen proto, aby nevypadaly jeden jako druhý, červená by se do odstínů diorámy i docela hodila, i když prvků v této barvě tam bude vícero (například stojan Littoria). Snažil jsem se proto přijít s něčím originálnějším a můj výběr tak skončil u odstínu Tamiya XF-71 s kapkou lesklého laku X-22. Jde o odstín určený primárně na interiéry a kokpity letadel RAF, nicméně ve mě evokuje barvu podobných dílenských strojů.
I na tomto kompresoru jsem aplikoval předstínování, černou na vrstvu šedého Surfaceru 1000, ponechal jsem jej ale méně výrazné, aby výsledný vzhled lépe ladil s dalšimi komponenty diorámy.
Odlišný odstín byl použit i na elektromotor a spínací skříňku. Tentokráte jsem sáhnul po světle šedé Tamiyi namíchané z odstínů XF-53 a XF-2, motor je navíc nastříkán shora světlejším odstínem než zespod, abych jej ještě trošku vystínoval.
Blok s válcem byl tentokrát nastříkán světlejším odstínem a to konkrétně Tamiya LP-38. Wash nejen na této sestavě, ale na celém kompresoru zajistila olejová barva 502 Abteilung odstínu Sepia zředěná White spiritem od AK-interactive.
V místě napojení sestavy se spínací skříňkou, manometrem a výstupem stlačeného vzduchu na tlakovou nádobu bylo nutné tmelit a to na již nabrarveném a patinovaném povrchu. Naštěstí se mi to podařilo vyřešit naznačením sváru z tmelu Milliput, který jsem nabarvil a zapustil do něj wash, takže po opravě není ani památky.
Gumové součástky, tedy bandáže kol a řemen jsem vymaloval odstínem Vallejo 306 Dark rubber z řady Panzer Aces s přídavkem matovací složky Tamiya X-21.
Mosazné součástky jsou vybarveny zlatým fixem UniPosca.
Na spínací skříňku jsem aplikoval obtisk ze svých zásob, není to nic extra a navíc byl původně určen pro některý z Focke-Wulfů 1:72, ale určitě je to lepší než čistá šedivá plocha.
Ciferník manometru s ručičkou je součástí stavebnice, nicméně tento obtisk bohužel nenajdeme u všech sad od MiniArtu, kde je kompresor přibalen a tak by bylo nutné podívat se po jiné aleternativě. Obtisk ciferníku jsem zasklil kapkou lesklého akrylovéha laku Tamiya X-22.
U předchozího kompresoru jsem obě řemenice nastříkal do barvy kovu, tentokráte přišla změna spočívající v nabarvení menší řemenice odstínem motoru a větší odstínem těla kompresoru. Myslím, že i tohle je příjemná a vítaná změna.
Pohled zezadu. Hezky patrný je vstup kabelu do spínací skříňky.
Přiznám se, že barevná kombinace zelené, šedé a stříbrné se mi opravdu líbí a jsem rád, že volba odstínů nakonec dopadla dobře. Vždycky když mám takto něco vymýšlet sám a odstíny nejsou striktně dány předlohou, je to pro mě náročnější. Na druhou stranu hledání vhodného odstínu například pro některé uniformy dokáže taky pěkně potrápit...
Odřeniny zde nalezneme dvojí, na zeleném podkladu a na šedém podkladu.
Odřeniny na zelených plochách jsou malovány nejprve odstínem Vallejo 70.885 Pastel green a následně vyplněny odstínem 70.872 Chocolate brown.
Odřeniny na šedých partiích tvoří nejprve Vallejo 70.989 Sky grey a následně opět 70.842 Chocolate brown.
Na obruč motoru nebo na rám kompresoru pod motorem jsem původně chtěl umístit nějaký štítek nebo tabulku, ve svých zásobách jsem ale již nenalezl vhodný obtisk, či lept a tak si tento nápad uschovám do příště. Třeba na něco vhodného narazím.
I zde je hezky patrný kabel mezi motorem a spínací skříňkou. Na její spodní straně je odvrtán otvor připravený pro usazení přívodního kabelu. Upřímně řečeno na chvíli, až budu ke kompresoru "propojovat" tento kabel a hadici vedoucí do ruky jedné z figurek se netěším ani za mák. Ale to je ještě opravdu daleko.
A poslední fotografie dalšího mého dokončeného kompresoru od MiniArtu 1:35 v dnešním článku.
Z dnešního posledního únorového dne roku 2024 to dnes bude zde na blogu všechno a pomalu přichází čas se rozloučit. Článek je to opravdu kratší a jednodušší, na druhou stranu bych řekl, že je to podobně jako s figurkou Alberta Vicenziho. Jak práce na figurkách, tak i práce na těchto "malých" doplňcích mi trvá možná až neúměrně dlouho, protože platí jednoduché pravidlo: Každá součást diorámy, každý malinký doplňěk by měl být zpracován s největší možnou péčí, jako samostatný model, aby nekazil celkový dojem z hotové scény. Přesně o to se snažím a i to je jeden z důvodů, proč mi to celé tak trvá a proč je obsahem jednoho celého článku (po měsíci) pouze jedna figurka nebo jeden kompresor. Je to prostě tak. Například celý uplynulý víkend jsem věnoval otevřenému kufru s nářadím, jehož barvení zabralo... Ano, celý víkend. A to nepočítám stavbu a začiťování všech těch kladiv, klíčů, šroubováků a podobně.
Další článek bych chtěl publikovat opět nejpozději za měsíc, zatím ale nechci úplně prozrazovat na jaké tema bude, protože to sám ještě nevím. Další report ze stavby této diorámy ale vyjde pravděpodobně až v dubnu a to už by skutečně mělo jít o fotografie a text z malby květináře Domenica. Tak snad to všechno klapne.
S pozdravem a přáním klidných a krásných dnů nejen s modely
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat