Konečně se dostávám k napsání článku o barvení a finální kompletaci dvaasedmdesátinového Fokkeru D. VII, který byl součástí výzbroje československých leteckých sil během dvacátých let dvacátého století. V předchozím článku jsem se pokusil o letmé představení předlohy a také jsem nastínil průběh stavby a veškeré provedené úpravy, které stavba "našeho" Fokkeru vyžaduje. Dnes se tedy vrhněme na jeho dokončení.
Hned v začátku procesu barvení mě doběhlo několik nepříjemností. Nejen, že mi chyběly základní barvy pro nástřik kamufláže a výsostného označení, ale ještě k tomu mi praskla hadice spojující kompresor s pistolí. K mé smůle měl jedinný e-shop, kde byla mnou potřebovaná hadice dovolenou a tak se proces nástřiku musel odložit. Nakonec jsem ale hadici i barvy sehnal a začal s prací. Nyní se podívejme na několik fotografií:
Přiznám se bez mučení, fotit jednotlivé vrstvy barev a postup maskování všech polí se mi ani trochu nechtělo, a tak jsem vyfotil až výsledek. Pokusím se ale celý proces popsat.
Nejprve jsem nastříkal spodní plochy hliníkovou Tamiyou XF-16. Upřímně řečeno, práci s metalickými barvami přímo nesnáším, všude jsou pak třpytky, z pistole se nadají pořádně vyčistit, takže se mi třpytilo i několik vrstev kamuflážích barev, prostě peklo na zemi... Hliníkový nástřik jsem následně zalakoval matným lakem Tamiya, spodní plochy důkladně vymaskoval a pustil se do nástřiku kamufláže. Tvary polí jsem vyřezával zhruba podle schémat zbarvení v návodu stavebnice Fokker D VII MÁG firmy Eduard, ale řekl bych, že ani ta nejsou stoprocentní... Ovšem z podkladových fotografií je patrné velké nic, o barvách polí lze také jen spkulovat, takže nic lepšího, než návod od Edy jsem v ruce neměl. Začal jsem nástřikem hnědě, následovala béžová a nakonec zelená. V některých partiích jsem sekvenci nanášení odstínů pozmenil, jelikož to bylo pohodlnější pro maskování.
Použité barvy.
Vše, včetně vlajek na křídlech a trupu je stříkáno pomocí masek vlastní výroby. Na první fotografii je také patrné nanesení washe do spár a na krytech motoru. Všimněte si, že jsem použil odlišné stupně lesku na povrchu modelu, plátno jsem nechal tvrdě matné, zatímco plechové kryty jsem nastřikal pololesklým lakem. Povrch tak získá na různorodosti a nepůsobí tolik fádně.
Použité patinovací přípravky na fotografii. Nyní ale k dalšímu kroku práce na modelu:
Nejsem sice modelář běžně stavějící letadla, to jsem už popsal v minulém článku, nicméně mám jistě povědomí. A tak vím, že jednou ze základních patinovacích technik je zvýraznění konstrukce a port na křídlech. Nejzdlouhavější částí této techniky je nařezání tenkých proužků maskovací pásky (dá se sehnat i kabuki páska malých šířek, ale bohužel ji doma nemám) a jejich lepení na porty a trubkovou konstrukci trupu. Fokker D. VII má navíc překližkový hřbet, který je také dobré vymaskovat, konstrukce pod ním totiž neprosvítá. Po vymaskování všech náležitostí si připravíme vhodné barvy, lze využít akryly, ale já ze strachu z narušení kamuflážního nástřiku zvolil syntetické emaily Revell. Na světlá pole a spodek trupu jsem smíchal odstíny 9 a 84, směs silně naředil ředidlem Model Master (lze použít jakékoli ředidlo pro syntetické barvy) a nastříkal povrch kolmo na vymaskované porty a konstrukci trupu tam, kde je podklad béžový. To samé jsem provedl i na zelených a hnědých polích, jen jsem místo černohnědé barvy použil pleťovou Revell 35, opět silně zředěnou. Černohnědá by byla na tmavých polích málo kontrastní a celá technika by tak pozbyla smyslu.
Výsledek po odmaskování. Také jsem dolepil motor a domaloval lanka ovládacích ploch a ostruhu.
Výsledný efekt na světlých i tmavých polích kamuflážní barvy. Při použití pouze tmavé směsi by konstrukce na zelené a hnědé barvě nevynikla.
Teď je to sice krok zpět, ale minule jsem slíbil, že se o motoru zmíním podtobněji, takže: Takto vypadal původní motor ze stavebnice. No, pro pořádek, jsou to jen vršky hlav válců s výfukovým potrubím, celý trup by se dal odvrtat, vyrobit lože a celý motor znovu, ale pro mé účely tohle úplně stačí. Dost na tom, že pro můj stroj bych potřeboval úplně jiný motor, a sice Austro Daimler, ale rozhodnul jsem se pouze pro výměnu výfukového potrubí, to je totiž nejznatelnější rys a rozdíl v této části obou motorů.
Púvodní výfuk jsem odřezal, začistil a jednotlivé trubky jsem vyrobil nové z vytažené plastikové trubičky, kterou jsem lehce zploštil. V přední části jsem z plastové kulatiny ještě doplnil další součástku, kterou jsem odpozoroval na hotových modelech a v návodu Eduardského MÁGu. Viditelnou část motoru jsem pak natřel štětcem barvou Revell 91, přestříknul pololesklým lakem, namaloval jsem výfuky barvami Vallejo, zapustil wash a napodobil začernění ústí výfuků. Tím byla práce na "motoru" hotová.
Detail usazení motoru. Spojení motoru s chladičem je z vytženého rámečku. Uznávám že černá plocha pod motorem místo zahloubení je trochu neprofesionální, ale na výrobu celého mototu od nuly opravdu nemám. Ano, teď to bude zase jen další výmluva, nicméně po usazení horního křídla bude z motoru viditelná jen polovina, takže...
A teď končí legrace, jde se kompletovat. Podvozek díky dobrému slícování během stavby sednul napoprvé bezcybně. Je také třeba dbát na dostatečnou čistotu lepení, kaluž vteřinového lepidla na podvzokové noze, nebo na trupu by ničemu nepomohla a její odstranění by bylo dost nepříjemnou záležitostí...
Horní křídlo po všech patinovacích krocích je připraveno k přilepení. Myslím jen na to nejhorší a tmí se mi před očima...
"Dó prdele, je to tam!!!" Než jsem si ale mohl tohle říct, musel proběhnout asi třičtvrtě hodinový boj mezi mnou, šesti vzpěrami, osmi čepy a osmi otvory v horním křídle. K tomu ještě tekoucí kyanoakrylát, ledový pot na čele a sprška nadávek. Ačkoli jsem si převrtal otvoty v horním křídle a na sucho před barvením vše pěkně sedlo, teď to bylo úplně jiné. Nesedělo téměř nic a já navíc čekal to, co se mi stalo u věch víceplošných konstrukcí, které jsem lepil v dětství, že mi křídla půjdou "do vrtule", že prostě nebudou rovnoběžně. Musím říct, že jsem ještě nikomu nedával tak za pravdu, jako Zdenovi Bugáňovi, který velmi podobně popisuje usazení horního křídla Phönixu C.I od HR modelu. "Zkrátka původní záměr udržet geometrii stroje se po chvíli změní v holý boj o přežití s jediným cílem - nějak to prokleté horní křídlo k tomu spodku přilepit. Geometrie? Nežertujete..." To, že na jedné vzpěře nezapadl čep do otvoru prostě musím přejít, alespoň částečně jsem tento neduh zamaskoval plechovou spojkou vzpěry s křídlem, ale kdo bude hledat, najde...
Detaily disků kol jsem napustil tmavým washem, aby nepůsobily přiliš ploše a jednotvárně.
Šněrování na spodku trupu je ze zbytků obtisků od firmy Eduard. I zde je označení stříkané, ale bohužel se mi při demaskování utrhla některá pole i s hliníkem až na Surfacer, takže jsem musel poškozené partie domalovávat štětcem. Stříkat znova jsem je již nechtěl, jelikož by se nejspíš zase někde něco utrhlo.
Olej tekoucí ze spáry mezi krytem motoru a potahem trupu jsem naznačil přípravkem MIG productions.
Zde jsou hezky patrné plechové spojky horního křídla se vzpěrami. Vybrousil jsem je z pásku plíšku, vnitřní oranžovou vrstvu jsem přetřel barvou Revell 90.
Na kryt osy podvozku jsem naznačil stopu po oleji kapajícím z motorového krytu.
Na dobové fotografii stroje výrobního čísla 3867 je patrný lesklý plech kryjící otvor v chladiči nad osou vrtule a proto jsem jej doplnil i na svůl model. V minulém díle jsem také slíbil, že se dnes rozepíšu o vrtuli:
Stavebnice samozřejmě nabízí pro Bertholdův stroj vrtuli Axial, která je charakteristická svým tvarem a pozná ji i ten, kdo se o letadla příliš nezajímá. Tento Fokker ovšem nemá motor BMW, a proto nemá ani německou vrtuli Axial. Původně jsem měl v úmyslu použít vrtuli z Eduardova Eindeckeru, ale pak jsem si všimnul, že ani ta tvarem nesouhlasí s vrtulí zachycenou na dobových snímcích tohoto stroje. Co teď?
Pak jsem si všimnul, že s pomocí skalpelu a smirkového papíru by se dala z vrtule Axial dobrousit do požadovaného tvaru. A skutečně jsem se dobral vcelku odpovídajícího výsledku. Mnou znázorňovaný Fokker pochází z doby, než byl osazen čtyřlistou vrtulí, kterou bych určitě nesehnal a už vůbec bych ji nevyrobil. Základní barva dřeva je namíchaná z barev Vallejo 824 + 951, fládrování jsem provedl olejem Umton Siena Pálená.
Usazením vrtule a zaprášením podvozku a okolí ostruhy je Fokker hotov.
Zaprášení jsem provedl následovně: Nejprve jsem si silně zředěnou Tamiyou XF-52 předstříkal místa pro aplikaci pigmentů, abych si připravil dokonale matný povrch na který lépe přilnou pigmenty. Následovala práce se štětcem a pigmenty MIG productions P232 a P028. Je nutné pracovat pomalu, s rozvahou a pigmenty opatrně vrstvit, ne hned povrch zasypat hrubou vrstvou prášku. Přehnaný efekt se bere zpět jen velmi těžko... Nakonec jsem zaprášené partie lehce přemlžil Pigment Fixerem pomocí pistole.
Jednoduchá podložka. Postup její výroby jsem ani nefotil, je to stále dokola... Ohranění z balsy, výplň ze styroduru, zemina z tmelu na sádrokarton a písku, závěrečná vrstva z nadrceného kočolitu, nástřik mnoha odstíny akrylů, vymalování detailů Valleji, wash, drybrush, vrstva trávy, nástřik pro rozbití jednolitosti, lehké zaprášení a na závěr suchá posekaná tráva z vláken mořských koulí zafixová kapkami Sand and Gravel Fixeru od AK Interactive.
Přilepení Fokkeru k podložce a doplnění popisky už proběhlo bez komplikací a k mé plné spokojenosti.
Všimněte si odlišení plátené a plechové části trupu.
Čelní pohled na vrtuli a chladič.
Zde je hezky patrné zvýraznení port na stabilizítoru, kýlovce a SOP. Také je pěkně vidět konec překližkového hřbetu letounu.
Pohled do kokpitu zhotoveného zcela od nuly. Na radu kolegy Dana jsem okopal hranu sedačky a tím je definitivně hotovo. Co se větrného štítku a plechu kryjícího výřez pro kulomety týče, bylo popsáno již minule, nejspíš tam nemá být ani jedno, nicméně shoda tohoto modelu s předlohou je plná úhybných menévrů a co se především kamufláže týče, jde spíše o střemhlavý let, který jsem tak tak vybral... Prostě dokonalou kopii originálu tohoto stroje zřejmě nikdy nikdo neudělá, jelikož fotografie jsou dost nejednoznačné a barevné odstíny, o těch se můžeme pouze dohadovat...
A na závěr horní pohled. Křídla jsou celkem rovnoběžná, pohled do kokpitu vypadá také vcelku uspokojivě, patinu jsem nijak nepřeháněl, jelikož v Olomouci byl stroj v červnu 1922 kvůli generální opravě.
Co závěrem? Původně jsem se stavby Fokkeru docela obával, z důvodu jeho dvouplošné konstrukce. Těměř neexistující výplet mě ale hnal do stavby této krásné předlohy, protože co si budeme nalhávat, prvoválečná letadla jsou prostě nádherná. Možná máte pocit, že má současná slova se neslučují s tím, jak jsem v předchozím díle na letadla nadával. Ani já se nepoznávám, při stavbě jsem se totiž tak trochu vrátil do dětství a tak nyní při poslechu soundtracku k filmu Der Rote Baron přemýšlím o svém dalším projektu...
Chtěl bych ještě říct, že mě stavba Fokkeru neuvěřitelně chytla a neočekávaně mě bavila, od výroby vlastního kokpitu, přes všechno to tmelení a broušení až po nástřik vlastního označení a výrobu primitivní podložky, nikdy mě nepřepadl ten známý pocit "Já to dělat nebudu, dám to někam dozadu ve vitríně a třeba to někdy dodělám..." Právě naopak, krom vynucené přestávky z důvodu prasklé hadice a nedostatku barev celá stavba rychle odsýpala i když se muselo hodně brousit a trochu tmelit. A co je nejlepší, zabil jsem dvě mouchy jednou ranou - postavil jsem si Fokker D. VII a ještě mám další, pokud správně počítám sedmý model do našeho prvorepublikového projektu. Ačkoli nejsem primárně orientován na letadla, řekl bych, že výsledek je vcelku povedený, na mé schopnosti a dovednosti v tomto odvětví modelařiny.
Tak mi piště své komentáře, rady, náměty, tipy a triky a já se budu těšit u dalšího článku. Myslím, že pokud to klapne, budete trochu zaskočeni a snad i příjemně překvapeni. I já se divil, co mi to vůbec přistálo na stole...
Michal
