Vážení čtenáři, dnes vás vítám u dalšího modelářského článku, který ale nebude věnován pouze modelu. Přidám k němu i příběh, jak se to vše seběhlo... Původně jsem chtěl další článek věnovat nedávno dokončené figurce v měřítku 1:6, pak ale přišla dovolená, která vše změnila. Po návratu z ní jsem chtěl hned začít pracovat na vinětě z předválečné Francie. Vzal jsem si s sebou i návod stavebnice, která v ní měla figurovat, ovšem již při cestě domů plné slz mi bylo stále jasnější, že se pustím do zcela jiného projektu. Ale postupně...
Kolikrát jsem byl na dovolené s rodiči a ségrou v Chorvatsku nedokážu ani správně spočítat. Možná osmkrát? A ani jednou jsem tam nenavštívil žádný modelářský obchod. Letos jsem byl podruhé v životě v Itálii. Možná si pamatujete že jsem kdysi psal o sportovně turistickém kurzu v Bibione, kde jsme byli se střední školou. Tentokrát to bylo úplně jiné, zcela jistě proto, že to byla první společná dovolená s mou úžasnou slečnou. A jednoho krásného dopoledne na hotelu, když jsme se bavili po návratu z trhu, došli jsme až k této mé myšlence o modelářských prodejnách. Vybídla mě, abych se na internetu mrknul, zda není nějaká v okolí a že bychom ji mohli navštívit. Pár jsem jich skutečně našel, ty v nejbližším okolí ale nabízely spíše RC a podobné modely, nikoli plastikové stavebnice. Až jsem narazil na prodejnu Shangri La Model Shop v asi hodinu vzdáleném Trevisu. Shodli jsme se na tom, že tento obchod navštívíme při zpáteční cestě a já tak měl před sebou aspoň něco, co mi snad zmírní ten šok z návratu do každodenního života doma.
Jelikož jsme toho dne navštívili ještě Benátky před obchod v Trevisu jsme dorazili s navigací na první dobrou, ale doslova za pět dvanáct. Jeden z prodavačů už zatahoval rolety. Vběhnul jsem tedy dovnitř a začal se rozhlížet. Výběr byl rozmanitý, avšak ne příliš veliký. Ceny jen nepatrně vyšší než u nás. A tak jsem chodil mezi krabicemi a přemýšlel. Chtěl jsem buď Fiat Topolino v dodávkové verzi od firmy Bronco, protože mít tuto stavebnici přímo z Itálie by bylo opravdu něco, nebo jeden z Lieferwagenů od MiniArtu. Ani jedna stavebnice tam nebyla, byli by ji ale schopni dodat následující den. To už jsme však měli být daleko odtud. Není divu že mě z celé prodejny zaujal koutek s krabicemi od MiniArtu. Tato firma mi poslední dobou naprosto učarovala svými novinkami. Opravdu vážně jsem uvažoval nad koupí Werkstattkraftwagenu 03-30, nicméně krabice s ním byla na první pohled podivně nafouklá. Opatrně jsem ji otevřel a hned uviděl důvod, proč s námi tato stavebnice do republiky neodjela. Rámečky byly vybalené ze sáčků a ledabyle naházené uvnitř. Zklamaně jsem ji zase zavřel a vrátil na místo. "Když už jsme tady, tak si něco vyber!" pobídla mě Peťuška. Ještě jsem se několikrát rozhlédnul a prošel a nakonec si vybral set německých tankistů barvících kamufláž. Krásná sada, která se dá velice snadno konvertovat na civilisty. Jednoho z nich jsem už pomalu začínal vidět ve své připravované italské diorámě. Zaplatil jsem tedy 13,90 Eur, protože černou barvu Vallejo neměli na skladě a oba pánové konečně mohli prodejnu zavřít. Nasedli spolu do auta a odjeli. To my dva jsme ještě chvilku zůstali před obchodem. Zaujalo mě, že kdybychom přijeli o dvě minuty později, vůbec bychom netušili, že tu ten obchod je. Se zataženymi roletami na výlohách vůbec nevypadal jako modelářská prodejna. Žádný vývěsní štít, žádná cedule, nic... A pak jsme nakonec i my dva nasedli do auta a vyrazili na smutnou cestu zpět do všedního života. Krom všech těch velikých a nezapomenutelných zážitků první společné dovolené jsem si domů vezl a skoro celou cestu si prohlížel tu krabičku od MiniArtu, ten nejhezčí suvenýr z Trevisa, i stále zabalené rámečky a říkal si, že doma se pustím do oné dlouho chystané diorámy z Itálie. A začnu velice netradičně, od doplňků. Prvním z nich bude kompresor obsažený v sadě natěračů kamufláže. A právě ten je hlavním hrdinou dnešního článku.
Než abych celý kompresor odbarvil a udělal vše znovu, pokusil jsem se nezvedené odřeniny částečně zjemnit fadingem. Jenže... Brzy jsem narazil na skutečnost, že nemám prakticky žádnou paletu olejů vhodných na tento červený podklad. Zachránila mě celkem stará sada ojelových barev, které jsem podědil po mámě a kde jsou červené dokonce dvě, použil jsem odtud i žlutou a bílou. Povrch se naštěstí trosku sjednotil a to úplně nejhorší skutečně trošku ustoupilo do pozadí. Vymaloval jsem tedy gumové obruče kol barvou Vallejo 70333 a mosazné součásti zlatým fixem uniPOSCA s hrotem 0,7mm.
Vzduchový filtr dostal po washi zcela jiný rozměr...
...stejně jako válec, jeho hlava i kliková skříň. Právě tu jsem washem dále tónoval abych vytvořil dojem stínu. Tuto sestavu jsem nakonec na hranách vyleštil grafitem z tužky č.1.
Dokončený elektromotor.
Sestava přípojky, spínací skříňky a manometru v rozmanitých barvách. Obtisk číselníku bohužel není v sadě 35327 obsažen, tento pochází z jiné stavebnice firmy MiniArt. Po vyschnutí usazovacích přípravků jsem číselník zakápnul lesklým lakem a vytvořil tak imitaci zasklení. Jednoduchý, avšak dokonale účinný trik.
A nyní již budou následovat fotografie hotového kompresoru. Poskládat vše dohromady bylo naprosto bezproblémové, jediné menší obtíže jsem si přivodil sám. Kabeláž je vytvořena z vytaženého rámečku.
Největším zádrhelem bylo spojit motor se spínací skříňkou prostřednictvím kabelu z vytaženého rámečku, nic nepoškodit a vše napasovat na své místo. Díky předvrtaným otvorům se nakonec podařilo i tohle a všechny spoje jsou daleko pevnější.
Přívodní kabel z vytaženého rámečku vytvarovaného do požadované polohy, slepeného kyanoakrylátem a nastříkaného barvou Tamiya XF-1. Teprve po těchto všech procedůrách jsem jej přilepil na místo. Správné vytvatování je klíčové, jinak prostě nebude vypadat přirozeně.
Zástrčka na konci kabelu je vytvořena ze zploštělého vytaženého rámečku a vymalovaná směsí šedé a černé barvy Vallejo s lehkým stínováním.
Mosazné ventily na tlakové nádobě tvoří příjemný kontrastní prvek.
Zde je hezky patrný rozdíl v barvě klikové skříně a ostatních kovových povrchů. To vše díky tónování Dark washem od MIG productions.
Jak je z fotografií patrné, odřeniny v tomto případě rozhodně nejsou tím nejlepším, co jsem kdy namaloval. Sám bych si za celý tento model dal tak nanejvýš tři body z pěti. Peťuška to sice vidí jinak, ale myslím že je na mě jen příliš hodná. My modeláři víme, že to může být lepší. Mnohem. Na druhou stranu, napsal jsem to jí a napíšu to i sem. Martin Kováč ve svém nedávném videu řekl: "Nebudu předstírat, že jsem Michael Rinaldi!" Tak já to říkám také.
Pohled shora...
...a zde ještě z druhé strany.
Celý tento malý projekt jsem si velmi užil, jen ty odřeniny. Ty odřeniny!!! Ty mi trošku kazí radost. Cítím takové vnitřní pnutí, protože na jednu stranu si říkám, že se to celé vlastně velmi povedlo a na stranu druhou vím, že odřeniny modeláře na nějaké úrovni vypadají jinak, takže... Nu, opusťme téma nešťastných odřenin a podívejme se na to jinak. Podívejme se na klady, které se teď pokusím najít.
Celá stavba probíhala naprosto bez komplikací, s radostí a velmi jsem si ji užíval. Popravdě řečeno, takové pocity jsem u modelu již dlouho necítil. Asi to bylo všemi těmi zážitky z dovolené s níž mám tuto stavebnici spojenou.
Předstínování a základní nástřik vyšel také velmi dobře, wash sice neprobíhal podle původních představ, nicméně nakonec bych řekl že se také vydařil a to především na částech v barvě čistého kovu. Pak přišly ty prokleté odřeniny o kterých se už nebudeme bavit a malba drobných detailů následovaná finální kompletací. A pak přišla ještě větší katastrofa, než malba odřenin.
Když jsem se už pomalu přesvědčil že to možná není tak hrozné a vytahoval kompresor z vitríny k focení, spadnul mi a při pokusu jej chytit jsem jej ještě odrazil nataženou dlaní. Neznámo kam. Více než hodinu jsem se plazil pod stolem, zvedal koberec, baterkou svítil za skříně, ale nic. Absolutně jsem nechápal, jak se může něco tak velkého a ještě červeného takto vypařit. Když byl zcela ztracen, říkal jsem si, že vlastně vůbec nevypadal špatně! Nejhorší obavy jsem neměl z toho, že už jej nikdy nenajdu, ale z toho, v jakém stabu bude, až na něj narazím. A nakonec jsem jej našel mezi kabely vedoucími do počítače.
Poškození nebylo nijak hrozné, prasklé madlo, utržený motor a jedna řemenice, sem tam zrnka prachu a odřená barva. Naštěstí to bylo vše a oprava trvala méně než hodinu. Pak jsem teprve mohl začít fotit, ovšem trvalo dalších několik dnů, než se mi podařilo vyfotit alespoň trošku reprezentativní obrázky.
Od té úžasné dovolené neuplynul ani měsíc a my se rozhodli, že na konci týdne vyrazímě zpět, ještě si trošku užít. A také jsme se předběžně, řekněmě domluvili, že pokud to bude jen trošku možné, opět se zastavíme v Trevisu, podívat se co mají v místní prodejně modelů pěkného. Jak se znám, určitě si zase něco odvezu. Stále mi v hlavě leži ten Werkstattkraftwagen, ovšem bylo by třeba provést kontrolu obsahu a jeho nepoškozenosti. A nebo si koupím něco jiného a tuto stavebnici si koupím třeba v Prostějově. Myslím, že je to kousek přesně pro mě. Tolik doplňků a jednotlivých ministavebnic v jednom velkém balení!
Mé modelářské snažení se teď bohužel na nějakou dobu opět zastaví, protože jednak v tuto chvíli držím pracovní pohotovost a tak jsem stále ve střehu, v sobotu vyrážím konečně a poprvé v roce do vojenskohistorické ukázky v uniformě RKKA a pak už směr Itálie. Nevím, jestli nám to stojí za tu zpátční cestu plnou slz, ale... Jo, těším se hrozně!
Snad potom konečně nafotím tu již zmíněnou zatím poslední figurku v měřítku 1:6. Mám toho tolik o čem bych mohl psát, snad se to tu všechno začne objevovat. A snad dioráma v níž bude tento kompresor začne co nejdříve nabývat skutečných tvarů.
Zatím se mějte co možná nejkrásněji a uživejte si zbytku léta, který vypadá spíše jako podzim! U dalšího článku se těší
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat