29 srpna 2014

Jean Valjean

Les Misérables

(Bídníci)

Koncem minulého roku jsem vytvořil dvě figurky, které ztvárňují Samanthu Barks jako Eponine a Russella Crowa v roli Javerta. Sam hrála Eponine i v jevištní podobě muzikálu, Russell si zahrál jen ve filmu Toma Hoopera. V tomto článku poruším tradici, podle které jsem si za předlohy svých figurek vybíral herce z filmu. Takže ty, kteří se těšili na Hugha Jackmana bohužel zklamu. Ale udělám radost těm, kteří uznávají jediného skutečeného Jeana Valjeana. Totiž, toho knižnho, kterému dal život Victor Hugo.

V předchozích dvou částech jsem se věnoval historii románu Les Misérables, a také osudům dvou postav, které tu již byly jmenovány, proto doporučuji projít i tyto články.

Jean Valjean

Valjean vyrůstal v chudobě, jeho rodiče zemřeli velmi brzy. Aby nakrmil sestřina umírajícího syna, jednou v noci rozbil výklad pekařství, a ukradl bochník chleba. Byl dopaden, a za vloupání a krádež odsouzen k pěti rokům na galejích. Po čtyřech letech se rozhodl z Toulonu utéct. Za dva dny na svobodě byl opět zatčen, a jeh trest byl navýšen o dalších pět roků. Celkem se pokusil o čtyři útěky. Pokaždé byl chycen. Po devatenácti dlouhých letech v galejních řetězech byl propuštěn na podmínku. Dostal žlutý pas. Ten varoval, že jde o Jeana Valjeana, extrémně nebezpečného zločince. A to vše pro kráež jediného bochníku chleba a čtyři zběhnutí.
Propuštěný trestanec se musí hlásit úřadům, a po celodenní cestě z Toulonu se zastavuje v městečku Digne, aby přenocoval. Hostince před ním zavírají brány, děti se mu posmívají. Nezbývá mu nic jiného, než aby spal na ulici. Nakonec je Valjean nasměrován k biskupu Myrielovi. Ten jej s nevídanou dobrotou příjme. Jean Valjean je zmaten. Nechápe, že mu někdo nabízí jídlo, a dokonce i nocleh. Stále opakuje, že je Jean Valjean, nebezpečný trestanec, ukazuje biskupovi žlutý pas, a slibuje že zaplatí penězmi, které vydělal na galejích. Biskup však nic nechce. V noci ale bývalý galejník nemůže spát, stále přemýšlí o stříbrných příborech, kterými jedl. Tolik peněz, kolik by za ně dostal nemůže nikdy vydělat. A tak se v něm opět probudí zločinec. Dům spí, ale Valjean ne. Sebere stříbro, a utíká. Z rána je však dopaden šetníky, a odveden k biskupovi. Nyní se opět ukáže dobrota dignského biskupa Myriela. Četníkům dosvědčí, že příbory věnoval darem Jeanu Valjeanovi a ještě přidá dva stříbrné svícny. "A pamatuj bratře: Ty již nenáležíš zlu, ale dobru!" Těmito slovy se Myriel s Valjeanem rozloučil. Galejník byl zmaten. Ale ještě jednou se v něm probudil ďábel. Na své dlouhé pouti okradl kominíčka o 40 sou. Svého činu později hořce litoval.
Na své nekonečné cestě došel Jean Valjean až do městečka Montreuil - Sur - Mer. Zde v jeho životě nastal zlom. Při požáru domu se zachoval jako hrdina, a proto nikdo ve městě nepotřeboval znát jeho totožnost. Z pouhého dělníka se vypracoval na úspěšného podnikatele. Provedl rvoluci ve výrobě šperků z černého skla, a také již nebyl Jeanem Valjeanem. Nyní to byl nový člověk. Monsieur Madeleine. Daroval mnoho peněz na výstavbu nemocnic a škol, nechával si svolávat kominíčky a dával jim peníze, ve snaze odškodnit svou poslení oběť. Dával almužnu chudým, založil fabriku, a tak dal městu práci. Vše vzkvétalo. Jediné, cy by bylo možno tomuto poctivému muži vyčíst, bylo snad to, že propustil svobodnou matku, dělnici Fantinu. Pravdou je, že o tomto incidentu on nevěděl. Kdyby ano, jistě by k tomu nedošlo. Další nečekaný zvrat ve Valjeanově životě byl příjezd nového policejního inspektroa. Javerta. Javert Jeana Valjeana znal z galejí, kde působil jako dozorce. Příkazy pana starosty Madeleina plně respektoval. Jednoho dne se stane nehoda. Starý Fauchelevent je uvěznen pod svým vozem. Dav přihlíží, ale neodvažuje se zakročit. Až hrdina pan starosta se odváží vůz nadzvednout a zachránit tak starci život. Po zatčení Fantiny zařídil Madleine její propuštění a převezení do nemocnice. Zároveň umírající matce slíbí, že se postará o její dcerku Cosettku. Javert si je jist, že pan Madeleine je trestanec 24601, tedy Jean Valjean, který se přestal hlásit úřadům, a podá oznámení. Následně je zadržen jistý Champmatieu, který ukradl jablka a navíc byl nevídaně podobný Valjeanovi. Javert tedy požádá pana Madeleina o odvolání z funkce. Madeleine však celou situaci s úsměvem přejde. Nyní ale čelí problému. Přiznat se, že je Jean Valjean, a přijít o vše, co se mu podařilo vybudovat, opustit město a odsoudit své zaměstnance opět do nejhlubší chudoby? Nebo mlčet a odsoudit tak (téměř) neviného neznámého k doživotí v galejních řetězech? Celou noc Valjean přemýšlí, a zmítá se. Nakonec však nasedá do kočáru a vyráží vstříc soudu do Arrasu. Tam vše uvede na pravou míru. Má však povinnost k Fantině, a tak se vrací do Montreuil - Sur - Mer. Fantina umírá, Valjean je zadržen Javertem.
Ještě téhož večera vylomí mříž své cely a uteče, aby mohl v lese ukrýt 600 tisíc Franků, které vydělal. Když se mu to povede, je opět zadržen a převezen na galeje. Pod číslem 9430 si opět odpykává svůj trest. Nyní již bezpodmínečně doživotní. Na válečné lodi Orion, která přijíždí do přístavu, aby mohla být opravena se však stane nehoda, jeden z námořníků upadne z ráhna a zachytí se lana. Jeden z galejníků mu zachrání život, ale sám při tom zemře, když do vody spadne sám. Ten galejník, byl vězeň číslo 9430. Valjean je mrtev v očích všech, jeho tělo ale nebylo nikdy nalezeno. Je tedy svobodný a podle všeho mrtvý, není tedy již koho pronásledovat.
Valjean v Montfermeil za 1500 Franků vykoupí malou Cosettu od tyranů Thénardierových a spolu odcházejí začít nový život v Paříži, kde se nejlépe ztratí v davu. Pronásledován Javertem se musí opět ztratit. A tak jedné noci octne se Valjean s malo vystrašenou Cosettou z zdmi kláštera Petit Picpus. Fauchelevent, kterému Valjean v Montreuil - Sur - Mer zachránil život pracuje v klášteře jako zahradník, a poskytne oběma na útěku skrýš. Po dobrodružné akci, při které je Valjean vynesen z kláštera v rakvi, a málem zemře se vrací jako bratr starého Faucheleventa. Valjean dostává jméno Ultime Fauchelevent a práci v klášteře. Cosetta je přijata do klášterní školy. Na osm let žijí v klášteře Petit Picpus.
Když klášter opustí, Jean Valjean si pronajme v Paříži tři byty, aby mohl v případě odhalení zmizet. Cosetta je již dospělá. Valjean s ní chodí na procházky do Lucemburské zahrady. A tam Cosettu uvidí student práv Marius. Zamiluje se do ní, a každý den chodí do Lucemburské zahrady, aby ji mohl vidět.
Thénardier nikdy nezapomněl na dítě, které u něj kdysy nechala Fantina, na dítě, které znamenalo zlatý důl. A nikdy nezapomněl na muže, který Cosettu "ukradl". Při rozesílání dopisů ve kterých žádal bohaté lidi o almužnu narazil i na onoho neznámého, který si Cosettu odvedl. S pomocí zlodějské tlupy Praton - Minette Jeana Valjeana přepadnou v Jondrettově hnízdě. Jondrette, tak si teď Thénardier říká. A také mnoha dalšími jmény. Valjean je nakonec zachráněn Mariem, který bydlí ve vedlejším bytě, a vše sleduje dírov ve zdi. Marius uvědomil Javerta o chysteném přepadení a dostaně dvě pistole. Až dojde k činu má vystřelit. Jenže nemůže. Thénardierovi je zavázán, za záchranu otcova života u Waterloo. A tak dírou ve zdi vhodí do Thénardierova bytu varovný lístek, který při návštěve Maria napsala Eponina. "Fízlové jsoz tu!" Varoval tak zločince, kteří začali utíkat oknem. Javert nemeškal a stejně zakročil. Zajistil zločince, avšak ten nejzajímavější utekt. Byl to Jean Valjean, připoutaný k židli, a přece zmizel.
Marius začne tajně chodit za svou láskou Cosettou. Setkávají se v zahradě domu v ulici Plumet. Jean Valjean o jejich vztahu nic netuší.
Poměry jsou čím dál horší a mladí studenti se rozhodnou stavět barikády, když je rozehnán pohřeb generála Lamarqua. Jean Valjean se rozhodne opustit Francii, a Marius ztrácí smysl života, když se doví, že Cosettu již nikdy neuvidí. Rozhoduje se tedy jít bojovat se svými přáteli za svobodu. Valjean se o Mariovi dozví náhodou. Když pohlédne do zrcadla a spatří vzkaz otisknutý na pijavém papíru. Je to Cosettin dopis Mariovi. Marius Pontmercy na barikádě napíše dopis, ve kterém vše vysvětluje, a loučí se se svou láskou, pro případ, že by padl. Dopis dá malému Gavrochovi, aby jej doručil. Gavroche před domem narazí na Jeana Valjeana, který sedí na patníku a přemýšlí. Nakonec je mu dopis svěřen. Valjean se dozví vše. Nejprve má radost, Marius zemře, a Cosetta bude opět jen jeho. Maria neměl rád, protože by přišel o vše, co v životě měl, o svou milovanou Cosettu. Nakonec se v něm hne svědomí, a oblékne si svou vlastní uniformu národního gardisty. Ano, Valjean skutečně sloužil u národní gardy. Částečně se tak vyhnul podezření. Došel na barikádu právě ve chvíli, kdy bylo pět mužů, kteří měli barikádu opustit, ale jen čtyři uniformy, ve kterých by mohli odejít. Jean Valjean přidal poslední, pátou.
Když došlo k boji, Valjean pomáhal, jak jen mohl, ale nikdy nevystřelil proti žádnému člověku. Přesnými ranami z pušky sundal ze střechy žíněnku, která byla potřebná k opravě barikády, ale krom těch pár ran nevystřelil ani jednu. Mimo to osvobodil Javerta, který se vmísil mezi revolucionáře jako špeh. Byl brzy odhalen a svázán u sloupu v krčmě Korint. I přes policistovo naléhání, aby jej Jean Valjean zabil, byl omilostněn. Valjean tak opět ukázal svou nevýslovnou až božskou dobrotu.
Barikáda padla. Všichni povstalci byli zabiti. Jen Marius byl ušetřen díky obětavosti bývalého galejníka, nyní nejvznešenějšího muže na Zemi. V nejhlubší beznaději se Jean Valjean zadíval na zem, jako kdyby chtěl pohledem vyhloubit tunel. V tom jeho zrak padl na mříž kanálu. Ihned bylo jasné, kudy utéct. Celý den a v hrozných tmách bloudil Valjean s umírajícím mladíkem na ramenou. Narazil na policejní hlídku, málem se utopil v blátě, když přecházel velkou propadlinou ve stoce. Ještě větší beznaděj nastala, když došel na konec své cesty. Byl tam východ, jenže zamřížovaný. Mříž byla zamčená, vylomit ji nebylo možné. Valjean usedl a Maria odložil na zem. Jeho zachráncem se velmi nečekaně stal Thénardier. Byl přesvědčen, že proti němu stojí vrah, a že mrtvý na jeho zádech je jeho oběť. Žádal kořist. Valjean dal Thénardierovi několik málo peněz, které měl u sebe výměnou za klíč od mříže. Valjean vyšel ze stok. Padl však z bláta do louže.
U mříže čekal inspektor Javert. Čekal tam dlouho. Proč? Na koho? Na muže, kterého pronásledoval, a který zmizel za mříží. Na Thénardiera, který utekl z vězení. Jak si vzpomínáme, tam zkončil po přepadení v Jondrettově hnízdě. Nyní měl před sebou jiného muže. S nehybným tělem na zádech, celého zbroceného krví, blátem a špínou. Nejdříve Valjeana nepoznal. Ale na dotaz, jak se muž jmenuje, dostal odpověď: "Jean Valjean". Javert nevěřil, ale při blízkém pohledu se vzpamatoval. Valjean měl několik posledních přání. Zachránit Maria. Fiakrem, pod dohledem Javertovým odvezl Vajlean Maria domů. Potom si ještě přál naposledy vidět svou Cosettu. Javert mu vyhověl. Pěšky odvedl Valjeana k domu v ulici Homme Armé číslo 7 a odešel. Byl zmaten, nechápal, co se děje, kdo je Valjean? Proč ho pustil? Na nejbližší policejní stanici zapsal několik poznatků, které získal během své služby, odebral se k místu, kde u nábřeží Seiny řádí strašné živly, a do toho ohromného víru vody skočil.
Marius se pomalu zotavoval z hrozných ran, které utrpěl na barikádě. Cosetta připravovala cupaninu na obvazy, ale nevidali se. Pan Gillenormand, Mariův děd, u kterého mladík vyrůstal. Kvůli rozdílnému politickému smýšlení obou mužů se rozhádali, a Marius od děda odešel. Nyní se opět setkali, a pan Gillenormand na vše zapomněl, hlavně že měl Maria zpět, a živého.
Brzy po tom, co se Marius zotavil byla domluvena svatba. To bylo na masopustní úterý, 18. února 1833. Valjean předstíral, že má zraněnou ruku, aby nemusel podepisovat žádné dokumenty, a aby mohl brzy odejít ze svatební hostiny. V lese vykopak peníze, které kdysy uložil a věnoval je Cosettě. Cítil, že o Cosettu přichází. K Mariovi měl hroznou povinnost. Svědomí ho dohnalo k tomu, aby řekl vše o své minulosti. Zatímco Marius s Cosettou prožívali první šťastné společné chvíle, Jean Valjean trpěl.
Na posteli rozložil oblečky, ve kterých si odvedl před devíti roky Cosettu z Montfermeil, a dal se do pláče. Bylo to hrozné rozhodování, mnohem horší než noc, kdy uvažoval, zda se má přiznat soudu v Arrrasu. Mariovi nakonec vše řekl. Že se nejmenuje Fauchelevent, ale Jean Valjean. V očích Maria se z něj stal nejhorší člověk na světě. Zloděj a vrah. Ukradl panu Madeleinovi 600 tisíc franků a na barikádě zabil policistu Javerta. Je to zabiják. Chtěl se stýkat se svou Cosettou, přicházel večer, a přijímal ji ve sklepě domu pana Gillenormanda, kde Marius s Cosettou a dědečkem bydleli. Marius dělal vše pro to, aby se Valjeana zbavil. Nenechal zatopit v krbu, nechal odnést křesla... A Valjean to pochopil. Už nepřicházel. Cosetta si toho ani nevšimla. Tak byla se svým manželem šťastná. Jean Valjean trpěl. Byl sám. Odpíral si Cosettu. Každý den vyšel směrem k jejich domu, ale pokaždé svou cestu zkracoval. Až jednoho dne vyšel z domu, ale nedošel dál, než k patníku, kde seděl tu noc, kdy se v ulici Chanvrerie bojovalo. Zůstal tam sedět, dál nedošel. Někteří lidé, kteří ho pozorovali se mu smáli. Jean Valjean upadal stále hlouběji. Už ani nejedl. Jak sám řekl své domovnici, "Jedl jsem, hrnek je prázdný!" Vypil jen vodu. Jednoho dne vzal pero, a papír. Než to nachystal, omdlel. Tak slabý byl. Začal psát dopis.
List určený Cosettě informoval o tom, že peníze jsou poctivě vydělány. Vysvětlil jak k nim přišel, že ho napadlo vyrábět černou bižuterii levněji a lépe. A že tak vydělal mnoho peněz, které jí nyní svěřuje. Mezitím Marius zjistil, že Valjean je skutečně svatý muž. Že není vrah, nezabil pana Madeleina, že na barikádě zachránil Javertovi život. A že zachránil život jemu, Mariovi. Tuto pravdu vysvětlil Mariovi Thénardier, který přišel s tím, že má tajemství ohledně pana Faucheleventa. Že jej viděl ve stoce s mrtvolou na zádech... Marius pochopil, popadl Cosettu, a rychle se vydali za Jeanem Valjeanem. Ten byl přesvědčen, že svou lásku Cosettu už nikdy neuvidí. Měl štěstí. Byla tu. Marius prosil o odpuštění. Valjean ještě stihl vše vysvětlit, ale jeho duše již odcházela. Nyní bych si dovolil citovat z knihy. Cosetta a Marius padli na kolena, zmateni, dusíce se v slzách, každý k jedné ruce Jeana Valjeana. Ale velebné ruce se již nehýbaly... Noc byla beze hvězd a hluboká. Ve tmách stál nesmírný anděl s rozpjatými křídly a očekával duši.

Jean Valjean si nepřál hrob, jen holý kámen. A tak v koutě ne hřbitova Pére - Lachaise poblíž společného hrobu leží kámen pokrytý plísní, lišejníkem a ptačím trusem. Je docela opuštěn a zastrčen v hluboké trávě, nevede k němu žádná cestička. Ten kámen je beze jména. Ale kdysy dávno na něj nějaká ruka napsala tužkou čtyři verše, které déšť a prach ponenáhlu rozmazal a které jsou dnes už pravděpodobně nadobro vybledlé:
Spí. Byť i náhoda s ním divně dováděla,
žil. Umřel, jakmile se octl bez anděla;
ta věc se udála docela prostince,
jako když ustoupí den černé hodince.

Tato závěrečná slova Bídníků, mých milovaných Bídníků mě donutila k pláči. Abych byl přesný, k pláči mě nutily celé poslední dvě knihy, ve kterých Jean Valjean zůstává opět sám, na okraji společnosti, slábne a umírá. Za tu dlouhou dobu, co jsem Bídníky četl mi Jean Valjean přirostl k srdci. Byl to muž, který se dokázal od základu změnit, neustále žil ve strachu a nejistotě, vychoval dívku a nakonec odešel, aby nebránil jejímu štěstí. Těch téměř 1400 zažloutlých stran jsem sledoval život muže, který se pro mě stal velmi blízkým, ačkoli jsem jej nikdy neviděl. Ale když jsem román dočítal, brečel jsem, jako kdyby zemřel někdo z mých blízkých. Tak realisticky, podrobně a výstižně jsou Bídníci napsáni.
Žádný film, muzikál, ani rozhlasová hra nedokážou vylíčit příběh bývalého galejníka, která se proměnil ve svatého muže tak, jako původní kniha Victora Huga v nezkrácené podobě.

A proto jsem svou figurku Jeana Valjeana neudělal podle žádného herce, či zpěváka, ale na počest bývalého trestance, který žije na stránkách knihy.

Původně mělo jít o Colma Wilkinsona, který byl prvním anglicky zpívajícím Jeanem Valjeanem v muzikálu Bídníci, ale nakonec jsem se rozhodnul vzít z každého představitele Jeana Valjeana něco málo, vzít něco z popisu Victora Huga, vzít i něco z Lina Ventury, který je dle mého názoru nejlepším filmovým Valjeanem, a z toho všeho udělat jednu jedinou figurku.
Kdo chce dělat Bídníky, musí počítat s konverzí. A tak jsem z plíšku naznačil límec košile, a z Milliputu jsem domodeloval vázanku na krku a klopy vesty. Figurka je opět od firmy MasterBox.
Nevyhnutelné tmalení na plášti.
Valjeana jsem chtěl ztvárnit v období, kdy byl starostou Montreuil - Sur - Mer, tedy ještě docela mladého. Z Milliputu jsme vytvořil delší vlasy a upravil jsem plnovous.
Ruce jsem nahradil odlitky Hornet, rukávy jsem ztenčil na minumum, na vázance jsem doplnil mašli...
... a provedl kontrolní nástřik Surfacerem 1000. Přilepil jsem paže, dotmelil je Milliputem, dodělal knoflíky na košili a plášti, a tím je Jean Valjean hotov.
Namalovaná hlava. Barvu vlasů jsem si "vypůjčil" od Colma Wilkinsona, obličej připomíná od každého představitele Valjeana něco... Takhle nějak Jean Valjean v mých představách vypadá.
Z profilu.
Malba v průbehu.
Až na boty a zasazení rukou dokončeno.
Dokončená figurka Jeana Valjeana.
Obličej.



Jean Valjean byl prostý člověk, neměl rád přepych, a proto jsem podložku nijak přehnaně nezdobil. Dřevěná podlaha postačí.
Dokončeno
Jednoduchá popiska informující o tom, že jde o Jeana Valjeana z Hugova díla Les Misérables.
Řekl bych, že nejnáročnější byla malba vzoru na vestě a také stínování černé, kterého se stále bojím, ale nakonec myslím, že to nedopadlo nejhůře.
Jean Valjean během strašného rozhodování. Jet do Arrasu, přiznat se soudu, kdo jsem a odkázat své město a zaměstnance do záhuby, nebo nechat odsoudit nevinného člověka k doživotí na galejích?

Víte, na této figurce jsem začal pracovat před několika měsíci, před odjezdem do Itálie, tedy v polovině června už byla hotová, stačilo upravit podlahu a doplnit popisku. Dlouho jsem tyto práce odkládal, a jsem rád. Nakonec jsem Jeana Valjeana dokončil, když jsem si ho oblíbil jako nikdy. Muzikál je jedna věc, ale kniha je jiná. Líčí Valjeana malinko jinak než dílo Schönberga a Boublila. Ne, že bych na muzikál Bídníci tímto zanevřel, ale kdyby se mě někdo zeptal, jakou knihu bych si vzal na pustý ostrov, nejspíše bych odpověděl: "Na co knihu na pustém ostrově?" Avšak kdyby to musela být kniha, tak Bídníci. 1400 stran je dost, uvažuji nad pořízením zkráceného vydání, ale jsem přesvědčen, že k "plné verzi" se brzy vrátím.
Tato figurka patří k mým nejmilejším. Zkrátka k figurkám Bídníků. Je jiná, jde o postavu knižní, tedy smyšlenou a bez přesné podoby, ale o to ji mám radši. Opět to není po modelářské stránce dílo žádných valných kvalit, ale vztah, který k tomu nabarvenému kousku plastu a tmelu mám je nepopsatelný. Je to něco jako pomník nejčestnějšího muže na světě.
Tentokrát šlo o článek především o knize, takže jsem se zdržel popisování muzikálových představitelů Valjeana, jeho skladeb aj... Pokud by chtěl můj popis Valjeanova života snad použít do čtenářského deníku, nebo do jiného projektu, může. Jen budu rád, že má snaha nebyla zbytečná. Až na několik málo údajů jsem si všim naprosto jist, byl bych rád, kdyby jste mi v případě využití mého převyprávění příběhu napsali do komentářů.
Pane Valjeane, ctím vaši památku.
Michal

24 srpna 2014

Wenn die Soldaten... 3. část

V minulém dílu jsem sliboval, že se na chvíli vzdálím od stavby tanku, a zaměřím se na jinou část diorámy. Tak se stalo, a přináším fotografie zahradního nábytku, který jsem nabarvil.
Foto:
Důležitým detailem je proškrábnutí jednotlivých prken, ze kterých jsou sedáky lavic poskládány. Na horní straně dílu jsou mezery i hřebíky pěkné naznačeny, ale z boku škvíry chybí. Žiletkovou pilkou jsem proříznul každou mezeru, a injekční jehlou upravil její tvar. Vlevo je upravená lavice, vpravo po sestavení z krabičky.


Sestavený stůl. I zde jsem musel proškrábnout mezery mezi jednotlivými prkny.
Injekční jehlou, kleštěmi a smirkovým papírem jsem naznačil opotřebení hran dřeva.
Sestavený nábytek a bedny.
Přenoska na lahve mléka.
Všechny mezery jsem opět proškrábnul injekční jehlou. Držadlo jsem se ani nepokoušel vydolovat z rámečku a vyrobil jsem nové z vytaženého rámečku.
Dřevěnou bedýnku jsem chtěl mít velmi starou a opotřebovanou, takže jsem více proryl spáry a poškodil horní hranu.
Hotovo. Hrany lavic jsem také dost opotřebil.
Připraveno k nástřiku.
Po Surfaceru jsem vše nastříkal Tamiyou XF-57 Buff.
Následně jsem jednotlivá prkna odlišil béžovýmy a okrovýmy odstíny barev Vallejo.
Dřevo jsem naznačoval po částech. Nejprve jsem olejovou barvou ošetřil desku stolu a sedáky lavic. Celou plochu jsem pokryl vrstvou oleje Siena pálená a nechal zavadnout. Poté jsem barvu stíral vatovou tyčinkou a molitanem, dokud jsem nebyl s výsledkem spokojen. Velmi důležité je nechat nabarvenou plochu dobře proschnout, nejlépe týden.
Pokračoval jsem spodní stranou desky a sedáků. Zde je přístupnost mnohem horší než z opačné strany, takže jsem barvu stíral plochým štětcem s tuhým vlasem. Vrstva oleje zůstala tmavší, a to zejména v potlačených místech. To krásně imituje stín, který pod stolem vznika.
Poslední částí byly "nohy" stolu.
Lavice

Výsledek práce s oleji.
Jiný pohled.
Zde je vidět, jak důležité je odlišit jednotlivá prkna. Výsledek je pak mnohem realističtější.
Přenosku na lahve jsem maloval stejným způsobem. Odlišil jsem prkna, a dřevo imitoval olejem. Jen jsem použil odstín Umbra pálená, aby všechny dřevěné součásti diorámy nevypadaly stejně.
Na tuto starou a opotřebenou bendnu jsem použit tři různé olejové barvy. Sienu pálenou, Umbru pálenou, Olivovou hněď a jejich směsi. Každé prkno jsem se snažil namalovat jiným odstínem. Po vyschnutí olejů jsem nanesl na dno wash z Umbry pálené, který imituje nečistoty usazené ve struktuře dřeva a také jsem hrany drybrushoval Neapolskou žlutí. Dřevo pak dostalo šedivý a zašlý nádech.
Hotová bedna.
Špinavé dno.
Později dodělám lahve a jiný obsah beden, na stůl rozložím další materiál atd. Ale to až později, při sestavování scény, aby vše zapadlo do děje, jak má. Nábytek dostane ještě lehkou patinu, ale to zase někdy jindy.
Michal

13 srpna 2014

Wenn die Soldaten... 2. část

Omlouvám se, že jste museli čekat tak dlouho, ale pracoval jsem teď převážně na figurách v měřítku 1:6, takže jsem se tomuto projektu věnoval podstatně méně. Malinko jsem pokročil se stavbou tanku Pz. II C a tak se s vámi dnes podělím o pár fotek.
Horní díl korby tanku vyštípaný z rámečku.


Přilepený zadní pancéřový plát bojového prostoru s otvorem pro průzor a dva odvrtané otvory ve stropu korby.
Zadní pancíř.
Naznačení svárů kolem pancíře a deflektoru.
Jiný pohled.
Původní sváry naznačené výrobcem jsem odstranil a vytvořil nové. Nebyly špatné, ale každý svár byl jiný, protože některé jsem dodělával já, jiné byly původní, a proto jsem takto jejich vzhled sjednotil.
Detail
Dolepený rošt mad motorovým prostorem.
Spáry, které vznikly kolem plátů čelního pancíře jsem zatmelil Surfacerem a přilepil deflektor, kolem kterého jsem opět napodobil sváry. Zesílení čelní pancéřové ochrany vany bylo pouze přišroubované, proto zdes váry nenapodobujeme.
Odvrtané otvory na blatníku.
Slepená vana podvozku.
Zezadu
Do motorového prostoru je skrz mříže vidět, a proto je nutné vytvořit dojem, že není prázdný. Z kartonu jsem nejprve vytvořil několik přepážek...
...a následně jsem prázdné prostory vyplnil díly z vrakoviště. Ačkoli jsem studoval fotografie předlohy, napodobil jsem motor a chlazení jen velmi vzdáleně odpovídající předloze. Jde jen o to, aby tam něco bylo. Po uzavření budou vidět jen černé obrysy, které vytvoří dojem motoru.
Nakonec jsem vše natřel matnou černou barvou, která zabrání nežádoucím odleskům.

Tento díl je dalo by se říci o ničem, nicméně slibuji, že příště to bude zajímavější. Necháme tank tankem a pustíme se do jiné části diorámy.
Michal