Michalovy modely: února 2013

A v dalším mém článku se mrkneme na figurku z paluby německého U-Bootu, konkrétně by mělo jít (zase) o U96, ale tato figurka nepředstavuje žádného konkrétního strojníka, který na ní sloužil. Vlastně šlo o to, že při sledování das Boot se mi nejvíce zalíbil Klaus Wennemann v roli 1. strojního důstojníka. Těm kdo to viděli asi nemusím vysvětlovat proč. Jak se ve filmu jmenoval jsem nezjistil, všichni mu říkají jen LI (zkratka pro Leitender Ingenieur). Možná to měl být Oblt. zur See Fritz Grade, který na U96 tuto funkci zastával, ale to je teď jedno.

To není Klaus Wennemann, ale moje figurka.

Před samotným zahájením malby a úprav figurky jsem musel vyřešit problém největší. Sehnat vhodnou figurku. Hned mi bylo jasné, že shánět figurku člena posádky ponorky v plastu 1/35 nemá cenu a proto jsem se uchýlil k menší úpravě jednoho z tankistů od japonské Tamiye.

Tak tady ho máme. Došlo na výměnu hlavy za detailnější a taky jsem z Milliputu zhotovil (pro mě) nutnost-vousy.

Vousy a taky delší vlasy z Milliputu.

Záplata z plíšku v oblasti pravé lopatky a přetmelení spoje na kalhotách.

Namalovaný obličej, krk a košile. Ještě než mě udupete, tak by jste měli vědět že u posádek ponorek bylo normalí mít tvarohově bílou pleť, protože ti chlapi se asi nemohli jít slunit na plaž, když se jim zachce. Proto je figurka v obličeji tak pobledlá. Tesně nad vousy jsem na levé straně obličeje namaloval drobnnné zranění. V dalších fázích malby dostane ještě trochu potu a špíny.

Namalovaná čepice shora.

Obtisky s insigniemi pro Wehrmacht od Alliance Model Works dovedou vaše figurky k dokonalosti.

Na nadporučíkovu čepici jsem musel použít orla a kokardu pro generálské hodnosti, protože v Kriegsmarine bylo veškeré označení výhradně zlaté.

Když už jsem se rozhodl pro figurku z ponorky, tak je asi jasné že nebude na podložce s výřezem mola. Zhotovil jsem tedy část podlahy s protiskluzovým vzorkem a několik trubek a ventilů, tím jsem nemohl nic pokazit. Na U-Bootu vlastně ani nic jiného není. Plech na podlaze je ze stříbrné výplně krabičky cigaret (ještě zásoby od kámoše ze základky), trubky jsou z bužírek a nad plamenem vytažených tyčinek od uchošťourů. Další detaily jsou z leptů a plastových dílů z vrakoviště. Kohouty jsou stočené z drátu, omotávka je z natenko nařezané maskovací pásky Tamiya. Základ je nastříkán směsí Tamiyí. Následoval wash a odřeniny, nebo spíše ochozeniny.

Plech s varovným štítkem.

Skvrny po mazivu, unikajícím z prasklého potrubí jsou vytvořeny přípravkem MIG productions, který jsem se vrstvu po vrstvě snažil spojit s dalším přípravkem, který imituje vodu. Je to spíše hodně vlhké, nepotřeboval jsem záplavu, pouze mokrý vzhled. Taky jsem do toho míchal přípravek Light Rust Effects stejného výrobce.

Hotová figurka na podložce. Zase jsem si nepomohl a vystřihl dalšího mečouna. Postup malby jsem nestihl nafotit, protože Valleja schnou strašně rychle, snad někdy.

Nástroje pro opravy.

Pro ty, kterým to moc nemyslí: Leskne se to, protože je to mokrý a mastný.

Mazivo vytékající z poškozeného potrubí. Kalhoty jsou dole téměř černé, tím jsem naznačil jak jsou nasáklé vodou a potem těžce pracujícího strojníka.

Detail nářadí a špinavých kalhot.

Celou figurku jsem ještě přetupoval černou olejovou barvou k naznačení špinavého a spoceného vzhledu. Jó, žívot na ponorce nebyl jednoduchý.

Všechen svůj malířský um (a jako že zatím nic moc) jsem vložil do unaveného výrazu ve strojníkově taváři. Tak co, povedl se?

Rukavice a kus kabelu.

Tak to je dnes vše, prosím komentáře, popřípadě nějaké připomínky a rady.

Váš Käpitanleutnant Michal.

1.2. 1943, Stalingrad. Přesně před 70 lety.

Na začátku jich bylo sedm. Už od bitvy o El-Alamein byli Fritz, Rudolf, Heinz, Friedrich, Hermann a Aldo nerozlučnýmy kamarády, a když se dozvěděli že jedou pro další triumf na Stalingrad byli všichni nadšeni a přesvědčeni že za několik týdnů bude nad Stalingradem vlát německá vlajka a všichni budou hrdiny. Když však dorazili ke Stalingradu, byli otřeseni…na nádraží se povalovali mrtví a ranění…na to už byli zvyklí ale…hustý déšť a bláto až po kolena nebylo u El-Alameinu na dením pořádku. Pobíhalo tam také několik důstojníků a příslušníci Feldgendarmerie, kteří měli sjednat v celém tom zmatku pořádek. Tenkrát poprvé uviděli nepřátele. Zubožení sovětští zajatci procházeli těsně vedle nich. Hele, hele! Nadšeně vykřikl Heinz a poklepal na rameno Rudolfovi, který šel před ním. Proti tomuhle máme bojovat?! To jsme zase za týden doma kámo! Tak co ty bolševickej…! NECH TOHO! Zastavil Friedrich Heinze než stihl větu doříct zuboženému zajatci. V ten moment chytl Unteroffizier vojenské policie Rusa za bundu a odhodil jej od pochodujících čerstvých německých vojáků. V ten moment se zazubil Fritzovi do očí a řekl: Užijte si to hoši! Otočil se a zvedl jednoho ze zajatců z louže. Když vešli všichni co přijeli do velké prázdné budovy, byli rozděleni do skupin a dostali své velitele. Velitel Rudolfovy skupiny byl Oberleutnant Rolf Falkner, veterán operace Barbarossa. Sedmý člen tedy byl velitel čety. Hoši, nevím co si myslíte a co vám ti šmejdi vtloukli do hlavy, ale tohle nebude akce na dva nebo tři dny. Ale pane, mi jsme prošli válkou v poušti a to taky nebyla žádná prdel. Navíc jsme viděli bolševiky a ty by stačilo seřezat lopatkama. No ne? Skočil do řeči Rudolfovi Heinz. No tak asi takhle. To co jste tam venku viděli jsou zajatci co už asi tejden nedostali kousek chleba a vodu musej pít z kaluží. Už jsem tady nějakej pátek a DOBŘE vím že Rusové jsou tvrdý. A chytrý. Přišel jsem tady už o hodně takovejch jako jste vy všichni. A bojím se kdo to bude dál. Ty, ty, nebo ty? A nebo já. Ale však je už brzo poznáte sami kluci. Jelikož nejste úplně nováčci, tak se nebojím že se při prvním útoku poděláte do kalhot. Jako nejeden z nás. Nebojte pane! Řekl tichým hlasem Hermann. V Africe jsme přišli taky o dva kluky-Karla a Jonase. A taky nám zabili velitele. Chudák neměl štěstí. Stalo se to když jsme měli odjíždět. Letecká puma.

23.10. 1942 se Falknerova četa spolu se zbytkem 79. pěší divize ocitla u ruin továrny Krasnyj Okťabr. Tak hoši, je to tady. Rusové jsou někde tam, na druhý straně. Ukáže Rolf na zbytky cihlové zdi na které je zhroucená střešní konstrukce. Počkejte tady, zašeptá a zamíří doleva, směrem k 1. četě. Za okamžik se proplíží kolem své čety, prohodí: ještě chvilku a opět se proplete mezi sutinami, plechy a kusy rozbitého skla. Kam šel teď? Zeptá se Friedrich. Konečně je Rolf zpátky. Poslouchejte: Gehrts zaútočí zleva, nakonec útok povede on. Fleischmann to veme zprava a na nás zůstal prostředek. Hele, řekl bych že tam vzadu bude kulomet a támhle navrchu bych čekal odstřelovače. Asi budeme muset bojovat muž proti muži, takže si připravte lopatky a nasaďte bajonety. Jasný? Jo! Nejistě všichni pokývali hlavou. Hlavně se snažte hejbat potichu! A zatím nestřílet. Po asi padesáti metrech plížení spustili Sověti palbu za všech hlavní. Pak se dalo do pohybu i útočné dělostřelectvo. StuGy III se valily kupředu a svými pásy drtily vše na co přišly. Zbytky zdí , kusy střech a strojů jim nebyly žádnou překážkou. Leutnant Gehrts, velitel útoku, byl mrtvý první. Odstřelovač. SAKRA! Zařval Falkner, Gehrts byl jeho dobrým přítelem, znali se už dlouho. Teď to tedy vše bylo na něm. Na Falknerovi. Němci se nakonec továrny zmocnili, 1. četa ztratila 4 muže a velitele. Celkem 5 mužů, 3. četa ztratila 3 a Falknerova 2. četa ztratila Heinze. On byl ten, co si myslel že za dva dny je doma. Teď leží kusy jeho těla snad úplně všude. Po měsících těžkých bojů a uzavření Ruského kruhu kolem Kalače už z původní sedmičky zbyli jen 4 muži. Zkušený velitel, nyní již Hauptmann a nositel Rytířského kříže Rolf Falkner, Feldwebel Rudolf Bachmann,v boji s tanky schytal střepinu do levého oka a jedno Téčko sám dostal protitankovou minou, Obergefreiter Fritz Schmidt a Oberschűtze Hermann Schiller. Co byl Ritterkreuz Falknerovi platný, když brzy přišla zima a Ruské jednotky obkličovaly zbytky 6. armády v troskách Stalingradu. Všechny naděje už vyhasly. Potom Falkner přišel s nápadem dojít k letišti Gumrak a pokusit se dostat pryč. Netušil však že Rusové se už chystají na letiště zaútočit. Vyšli v noci. Během dlouhé cesty potkali pole mrtvých těl a několik zmrzlých obyvatel města. Nikde nic, jdeme sakra vůbec dobře? Zeptal se téměř neslyšitelným hlasem Rudolf. Jo! odpověděl stejně monotónně kapitán Falkner. Hermann sebou praštil do sněhu. Už nemohl dál. Sedneme si teda a chvilku si odpočineme. Ale ne nadlouho, musíme tam dojít. Za necelé půl hodiny došli k letišti. Ještě větší tlačenice než tenkrát na nádraží. Stohy zmrzlých vojáků, zástupy raněných, křicích a několika členů Feldgendarmerie, kteří stříleli nad hlavy davu, který se za každou cenu chtěl dostat do letadla. Kurva, kurva, kur aaa zatracená bolest, moje ruka. Zaklel velitel. Musíme se tam dostat, vypadá to že tenhle Junkers je asi poslední. Dodal poté opět Falkner. Když se dobelhali k letadlu, rozběhl se Hermann k jeho otevřeným dveřím. Důstojník vojenské policie ho však zastavil a srazil jej na zem. Ne ty kriple! Tohle letadlo není pro takový hajzly jako seš ty! Hermann se však zvedl a pokus zopakoval. V ten moment vrazil důstojníkovi pěstí a zlomil mu nos, sám nechápal, kde se v něm po té cestě vzalo tolik síly. Než se však stihl otočit, dávka ze samopalu jiného policisty mu provrtala hruď. Hermann se pokojně skácel k zemi a už jej nic netížilo. Nikdo z nich nevěděl co se s Hermannem stalo a už jej nikdy neviděli. Letadlo nechytli, ale alespoň stihli utéct před Sověty, kteří zrovna zaútočili na letiště. Tak prožili 23. prosinec roku 1942. Dlouhou dobu strávili zase ve stanu, kde skoro bez jídla, jen s malými zásobami čokolády a posledními plátky tvrdého chleba slavily Vánoce. Sami však nevěděli co je za den. Už dávno ztratili pojem o čase… Jak dlouho tu ještě chcete dohajzlu sedět! Zeptal se konečně jednoho dne Falkner. Dokud nezmrzneme? Sundal rukavici a odhalil nepěkně omrzlou pravou ruku. Všichni se zvedněte, jdeme! Hovno, odvětil Rudolf. TO BYL ROZKAZ! Zařval Falkner jak nejsilněji mohl. Levou rukou neobratně zašátral po svém boku. Nahmátl pouzdro, otevřel ho a vysoukal z něj pistoli. Namířil ji na Rudolfa a na tváři se mu roztáhl široký úsměv. Rudolf jej ani nevnímal. Pohled měl upřený jen na svou helmu ležící na zemi před ním. Fritz se poslušně zvedl a stopnul si vedle Falknera. No tak Rudo, neblbni a pojď. Vždyť je to jedno kde zmrzneme. Tak ať má aspoň pan kapitán radost. No joooooooo, zamumlal Rudolf a vrávoravě se zvedl. Rozkaz Herr Hauptmann! zařval tak silně až se Rolf lekl. Schoval pistoli a vyšli na cestu smrti. Jdeme domů, jdeme domů opakoval si Fritz celou dobu sám pro sebe, pak se najednou sklátil do sněhu. Nevšiml si toho ani Rolf, ani Rudolf, ti pokračovali ještě asi kilometr dál a pak Falkner řekl: Musíme se vyspat. Spánek je přece zdravej ne? Jasně Rolfe. Odpověděl přátelsky Rudolf. Falknerovi už ani nevadilo že mu podřízený tyká. Rudolf si lehl na zem a přikryl se dekou, kterou měli oba přehozenou přes záda. Falkner si sedl vedle něj tak, že své natažené nohy měl na úrovni Rudových loktů. Přes záda si znovu přehodil deku a levou rukou si ji přidržoval. Hehe, neříkal jsem náhodou že to nebude sranda? Pronesl Falkner. Jo, já jsem si to takle taky nepředstavoval. Ale neboj se, dostaneme se zase zpátky, uvidíš Rolfe, my tady nezůstaneme! Poté strčil pravou ruku pod deku, zašátral a vytáhl ruční granát. Chvíli si ho prohlížel a potom se zeptal: Ty Rolfe, máš vůbec rodinu? Jo ssssss, kurva ruka, auvajs.. Dohajzlu tssss, mám dvě holky. Evu a Heidi. Gerda už asi ani neví jestli jsem živej, a ani se nedoví kde jsme skončili…uprostřed ničeho, někde u díry co se jmenu…aaaaaaaaaaaau sakra, sykl znovu do nedokončené věty. Vůdče rozkaž! Následky poneseme my! Takový kecy. Tttyyy Rrolffe, jjjaá necejttímm ttěllo. Granát však pořát držel pevně sevřený v ruce. To se máš, já už tu ruku taky nechci cejtit. Eeeh, povzdychl Falkner a znovu opakoval, teď už tiše, téměř neslyšitelně: Evička, Heidinka, Gerdička… Efička,Cheidinka, Kertička…najednou jeho hlas už nebylo slyšet vůbec. Zůstala tam jen dvě zmrzlá těla německých vojáků, ale jejich duše našly vysvobození, už je nic netrápí a je jim dobře. Stalo se to 1.2. 1943. Pouhý den před koncem bitvy o Stalingrad. To však Hauptmann Rolf Falkner a Feldwebel Rudolf Bachmann netušili.

Doufám že se vám můj příběh líbil, je to maličko jako podle Vilsmaierova skvělého filmu, ale co už, když taková byla realita.

Tuto vinětku jsem stvořil na konci prázdnin, tedy někdy v posledních dvou týdnech Srpna. Myslím že tak za 5 dní jsem byl hotov. Nicméně na zveřejnění fotek jsem počkal. První den v Únoru, kdy se vinětka odehrává je právě dnes a tak jsem se rozhodl ji zveřejnit.