Dokončení předchozí části.
Dalibor si bere všechny tři karabiny, chystá potřebnou dokumentaci a jde se zařadit do fronty. "Co když se ho zeptají, proč má tři kvéry?" prohodím k Danovi. "Tak řekne, že do každé ruky jednu a jednu na záda!" odpovím si sám. Na chvíli jej ztrácím z dohledu a dívám se na nastoupenou 28. dobrovolnickou divizi SS Wallonien na asfaltovém plácku. Sám sobě říkám, že jsou to prostě borci… Ale nahlas to raději nepronáším. Nějak mezi nimi nevidím Šakala, kterého jsem i dnes dopoledne pozoroval z naší deky pod stromem, jak se opírá o hůl zdobenou vyřezávanými ornamenty a runami SS.
Dan mi vypráví, že když nás vidí v četnických uniformách tři, vážně začíná uvažovat o její koupi. Ovšem má dost soudnosti a počká, až bude trochu starší. Všem nám chválí naše uniformy a výstroj. Dalibor přichází se zbraněmi a já si okamžitě přivlastním jeho Mosina. Vracíme se zpět na deku a já se pomalu začínám obávat, jak těžké bude tento výdobytek Sovětského válečného průmyslu nabít bez rámečku. I bez Daliborovy hlášky mi bylo jasné, že to nebude jako v Call of Duty, ale po všech těch informacích, že se to rádo seká a vzpřičuje, a že to chce speciální grif se začínám lehce obávat. Jak budu v bitevní vřavě ládovat pušku, když jsem to nikdy před tím nedělal? Nicméně v tomto si věřím, nejsem kapitán Stransky! Na rozdíl od něj mám alespoň, řekl bych, jistou teoretickou znalost. Dan nám ukazuje svého Glocka. Ovšem už nejsme sami. Z ničeho nic je tu s námi nějaký další člověk zaujatý našimi uniformami a zbraněmi. Na sobě má uniformu s potiskem vzoru 95 a na očích brýle. Netrvá to dlouho, a aniž by ho někdo z nás zval, nebo mu cokoli dovolil, sedá si k nám. Dalibor si prohlíži pušky a hlasitě přemýšlí o tom, jak na začátku století dokázali vyrobit něco tak komplikovaného a náročného, jako je jeho Mannlicher. Chvíli tak sedíme, pak se začíná tábor podobat mraveništi. Někteří vojáci už se soukají do bojové výstroje. Vlk s Daliborem navrhují přesun k náměstí. A tak se zvedáme z deky, bereme výstroj a pušky, vrátíme je zpět do kufru Vlkova auta a přesunujeme se na náměstí k poradě. Spolu s námi jdou i Dan s Martinem a nám dosud neznámý člověk v pětadevadesátkovém kompletu. Zatím stojíme bokem a čekáme, co se bude dít. S námi čeká v hloučku i Tomáš, který nám vypráví historky z předchozích ročníků. "Nám říkali: Chlapi, hlavně nezničte ty tulipány, jo? Nelehejte si do toho a tak… No, samozřejmě okamžitě naběhl Rus, postavil tam DPčko, začal střílet, a jenom okvětní lístky lítaly… A nebo ten slzák! Hodili dýmovnici, to nasaju - slzák! Tak se otočim na kluky…" Ukáže na Vlka s Daliborem. "Vy dva jste to byli myslím! A volám: Nemněte si oči, nebo si to vmasírujete! A oni už si to dřeli!" Všichni jsme se zasmáli. "Tak borec vzal lopatku, vyhrabal v tom záhonku díru, ten granát tam hodil a zahrabal ho!" Tedy, posledně dostala výzdoba náměstí co proto. Ve střední části předního úseku náměstí se scházejí pořadatel a účastníci boje.
"Porada je ale jenom pro účastníky!" ujistí Vlk všechny, kteří na sobě nemají vhodnou uniformu a vyrážíme ke skupině Rusů a Němců na lavičkách. Hlavní pořadatel Petr Něnička stojí v čele celého uskupení a čeká, až dorazí všichni. Kolem restaurace, kde jsme byli na polévce, přijíždí Kübelwagen, z něhož přicházi Willi z KVH LAH a usazuje se na lavičce vedle sovětského velitele. "Jsme všichni?" pronese pořadatel a chce začít mluvit. Náhle jej přeruší příjezd německé motorky. "Tak snad už…" A další motorka přijíždí stejnou cestou, jako Kübelwagen. Vzbudí to vlnu smíchu. Naše četnické družstvo stojí od pořadatele nejdál, ale o všem mámě přehled. I o tom, že stojím v mraveništi, a tak kousek uhnu. Hlavní velitelé obou stran mají vytištěné scénáře a porada začíná. Hlavním tématem je celkový průběh akce, rozmístění jednotlivých palebných linií a postupů/ústupů obou stran. "Obraz první - dobový život." Pronáší pan Něnička a apeluje především na naši skupinku. "Prostě četnictvo a civilisti budou chodit po náměstí, nic se neděje, prohodíte s nima pár slov, všeobecný veselí, přichází naše armáda, můžete si s civilistama klidně i zatancovat!" Vysvětluje nám energicky. "Armáda dělá odvody, hlásí se dobrovolníci… Pak přiběhne Freikorps, začne provokovat, střílet, vy je přemůžete a odvedete do radnice! Budou tam nahrávky, který nám tek nějak rozdělí ten děj, takže pak pustíme Benešův projev o Mnichově, projevy nevole, přichází Němci! Našli jsme v kronice města, že tady stál hrnec a Němci z něj dávali civilistům polívku, jako projev přátelství. Samozřejmě nikdo to nechtěl, vždycky to vylili a asi za tři dny se na to vykašlali. Takže to bych tam chtěl taky zahrnout." "Tam je ještě hrnec od toho guláše od oběda!" navrhnul jeden z účastníků akce v gymnasťorce. Opět jsme se zasmáli. "Zařadíme tam scénu o spojeneckým výsadku, takže Němci sestaví úderný oddíl a odjíždí z náměstí, vrací se bez úspěchu a jako varování se rozhodnou popravit civilisty. Četníci je vyvedou, ale udělají prřepad Němců a civilisty odvedou do bezpečí. Taprve po tom, co odvedou děti budete střílet z pušek, hlavně děti pryč! A pak přichází Rudá armáda! Jinak teda veškerý povely a rozkazy dávejte, aby to vypadalo nějak autenticky, takže rusky a německy… Willi, umíš německy?" ptá se pořadatel někoho, kdo vypadá, že právě přišel z tuhého boje na východní frontě. Otrhané nohavice, vylámané hřeby na botách, vyšisovaná čapka a vlněná blůza se zaschlými stopami krve. V životě by vás nenapadlo, že tento člověk neumí německy. Spíš bych se divil, kdyby neuměl česky. Velitel německé strany pomalu otočil hlavu k pořadateli a pronesl "Little bit!" Všichni se začali smát. "Cože?" ptá se naprosto vážně pan Něnička. "Že trochu!" je mu osvětleno. Pro mě rozhodně nejlepší moment celé porady, protože jakmile došlo k vysvětlování rozložení jednotlivých linií, totálně jsem se ztratil. Naštěstí tohle už není část, která závisí na nás. Povedou ji Sověti, a my půjdeme až za nimi. Budu se tedy mít za koho schovat. A také je tu Dalibor s Vlkem. Spoléhám na ně. Řeší se rozestavění sovětského dělostřelectva. "To se dořeší potom…" pronáší pořadatel, ale velitel baterie se nenechá odbít: "To se vyřeší teď!" pronese rázně a začne se smát. A tak se diskutuje o tom, že nakonec nebudou využity všechny čtyři kanóny, ale pouze tři. ZiS a dva menší. "Hodí se dýmovnice, Němci ustoupí k radnici a Rusové jdou dopředu. Chvíli se budete bít na těch liniích a pak je poslední signál, na Vstavaj Strana Narodnaja Rusové půjdou dopředu a dostanou se až k radnici, čím vlastně ukázka končí. Pak veselí, nějaká palba do vzduchu… Samozřejmě vlastní iniciativě se meze nekladou, jo, takže pokud něco máte nebo v té situaci vyplyne, klidně do toho! Jenom prosím vás, opatrně, nedorážet, neútočit na bodáky! Aby se nic nestalo. Jo?!" Jelikož se celá porada protáhla na více jak půl hodiny, plánovaná generálka byla zrušena a sraz u radnice byl smluven na 17:30, tedy půl hodiny před vypuknutím ukázky. Máme asi hodinu čas. "Tý vole, to bude průser!" svěřuju se Daliborovi. "Próč?" odpovídá nachápajíc mé obavy. "Já vůbec nevím, co mám dělat!" svěřuju mu své obavy. "Seš herec! To zvládneš!" Uklidňuje mě. "Tak půjdeme ještě na kávu! Tady, do sklepa!" shodujeme se. Ohlédli jsme se, zda nás někdo nesleduje a rychlým krokem jsme se přesunuli do vinárny pod radnicí. Celkem strmé schody v nás vyvolaly diskusi o tom, jak se asi jde ven po pár sklenkách lihoviny.
Zdravíme milé slečny u baru a procházíme do sklepní místnosti, která je velmi pěkně a útulně vyzdobena. Jednoduše ale krásně. Brzy k nám přichází jedna ze slečen a ptá se, co si dáme. Já s Daliborem si dáváme klasického turka, Vlk latté. Brzy dostáváme své pití a také nám milá servírka zapaluje svíčku na stole. "Ale to nemusí být!" odporuje Dalibor. "Musí, za to by mě mohli vyhodit!" vysvětluje nám slečna zápasící se svíčkou. V přítmí sklepa nás osvětluje několik žárovek v lustrech z rohů a také svíčka z našeho stolu. Po chvilce debaty se k nám připojují další dva četníky, jedním z nich je Pepa, kterého jsme již potkali na náměstí. I jeho kolega má podobně upravenou uniformu. Baví se o zbraních, co jsem zaslechl, mají pouze pistole. Vlk mluví o tom, že by si také pořídil pistoli, zřejmě stejně jako já - plynovku. "Však co, uděláš si zbroják a můžeš si koupit ti dvacet sedmičku!" Pronáší Dalibor. Vlk opět přichází s tím, že by vůbec žádná bitva být nemusela. Já čím dál víc nejistě přemýšlím, jak to dopadne. Jak by jistě řekl strážmistr Snopek: "Měli bychom vyhrát, je to ve scénáři!" Pak nastává něco jako hecování Dalibora. "Že bys to nevypil najednou!" ukazuje Vlk na skleničku vody, kterou jsme dostali ke kávě. "A proč ne! Já myslím, že v pohodě!" odpovídá Dalibor. "Aji kořalky?" Dalibor se zamyslí a pronese: "No to nevím… Musíš mít tu chlastací techniku, otevřít záklopku…" Pomalu dopíjíme své kávy a když se mi povede s pistolí v pouzdře, bodákem na řemínkovém závěsníku, brašnou a brigadýrkou v ruce vstát z lavice těsně přiražené ke stolu vydáváme se k baru zaplatit. "Dohromady, nebo zvlášť?!" Známá otázka. Po šachování s drobnými nakonec Dalibor platí vše a já mu dávám dvě dvacetikoruny, abychom se nějak vyrovnali. Popravdě, čtyřiceti korunami se nedá vyrovnat to, že si mě tihle dva skvělí hoši vzali pod křídla a mají se mnou trpělivost. Vycházíme po schodech zase na zemský povrch a jdeme do auta pro zbraně a střelivo. Vlk nám otevře kufr a začíná plnění sumek náboji. Páskuji druhý zásobník do pistole, přesypávám náboje do kapsy, jednu zelenou krabičku s nábojkami si strkám do brašny. Na pravé rameno si věsím Mosina. Náhle vidím že k nám zleva přicházejí naši a tak je jdu přivítat. Z náprsní kapsy odevzdávám mobil, aby se při bitvě nepoškodil. Mama mi podává nůžky, abych si mohl odstřihnout nitě trčící z pravé manžety služebního saka. Pak sundávám karabinu z ramene a beru ji do ruky. "Co to máš?" ptá se mě mama. "To je puška, kdybys to nepoznala!" odpovídám ironicky. "No to vidím, ale kdes to vzal?" ptá se dál. To jsou blbý otázky… Kdybych jí to doma tisíckrát neříkal, že mi Dalibor půjčí Mosina… "To mám pučený od Dalibora!" Ještě probíhají přivítání mezi Vlkem a Daliborem a výměna informací ohledně místa konání ukázky a času začátku. Naši odcházejí k náměstí a my se jdeme podívat, jak vrcholí přípravy v táboře. Němci už se chystají k přesunu, vpravo, úhlopříčně přes zatravněnou plochu skládají PaK40 do přepravní polohy a zvadají jej. Pomalu jej táhnou směrem k nám. "Ty vole, to je jak ve Stalingradu!" sdělím svůj dojem Daliborovi. "Ano!" odvětí nadšeně. "3koda že nesněží a nefouká!" dodám se smíchem. Pak začínám broukat notoricky známou melodii Norberta J. Schneidera. Dalibor se přidává. Jednotka SS táhnoucí protitankový kanon se přiblížila na dosah ruky. "Kde máte koně?!" volá Dalibor a vzápětí si sám odpovídá: "My jsme koně!" Vzadu jeden z vojáků v plné bojové výstroji a s helmou na hlavě odlehčuje práci ostatním tím, že tlačí hlaveň PaKu dolů. Na rozdíl od poledního klidu se celé území vyhrazené pro tábor podobá mraveništi. I my už se vydáváme na náměstí. Cestou potkáváme několik desítek rudoarmějců jdoucích proti nám. Mezi nimi i pár krásných "děvoček" se Špaginy a Sudajevy zavěšenýmy kolem krku. Kdybych si našel taky takovou, klidně bych dělal i Rusa! Říkám si. No nebylo by to krásné? Bylo! Ale kde ji mám sehnat… S úsměvem na tváři následuje strážmistr Trlica strážmistry Snopka a Vlčka k místu dění. Míříme na lavičky, kde při poradě seděl Willi. Pomalu se scházíme. Přichází Tomáš, který nám bude velet, jeho syn v kabátu s odlitkem karabiny 98k a scházejí se doboví civilisté. I Freikorps už se objevuje. Zrzavý muž v koženém kabátě, a "Cipísek", kterého známe z včerejšího zábavného programu v německém táboře. "Mám volat nějaký hesla?" "Jak chceš!" domlouvají se Ordneři. "Pánové, jich je osm, nás je sedm, takže to nebude ani taková sci-fi, když je přemůžeme…" oznamuje nám velitel v modrém policejním saku. "Kde jsou ti další dva četníci? Nevíte o nich?" ptá se trochu rozhořčeně po chvilce. "Naposledy jsme je viděli ve sklepě!" odpovím mu a ukážu k otevřeným dveřím vedoucím do suterénu radnice. "Podrž mi vintovku!" požádá mě Vlk a jde do obecního domu s prázdnou polní lahví. A tak v levé ruce držím Mosina, v pravé Mannlichera a dávám si pekelný pozor, abych nikoho neohrozil. Vlk se záhy vrací a dává nám napít. Začíná debata o bezpečnosti a nebezpečnosti těchto akcí. "Hlavně ať se nikomu nic nestane, ještě by to zakázali… Mluví se i o nešťastných úmrtích, které tento koníček bohužel provázejí." Podle mého názoru by to mělo být bezpečné, ale určitým, i když malým procentem, počítám úplně se vším. Konečně ze sklepa přicházejí další dva četníci. "Pánové, sraz byl domluven o půl!" kárá je velitel bezpečnostních složek. "Aha, pardon! My jsme mysleli, že se začíná v šest!" Probíhají poslední domluvy detailů, především popravy civilistů, kterou překazíme, určení hesla, na které budeme tasit pistole a podobné naprosto důležité drobnosti. Pak už se rozestavujeme na svá místa. "To bude průser, to bude průser!!!" opakuju Daliborovi, který mě však úsměvem uklidňuje. Ukázka začíná, aniž by to někdo vůbec mohl postřehnout.
Na náměstí je klid a relativně prázdno, jen několik uniformovaných členů bezpečnostních složek (pět četníků a dva policisté) se procházejí po náměstí s jasným posláním. Dohlížejí na bezpečnost několika skupinek civilistů, především krásně oděných dam s dětmi, které nemají nejmenší starosti. Užívají si krásného dne, hrají si a vychutnávají každou vteřinu života. Lehce si vytáhnu límec košile, který zmizel pod límcem služebního saka a směle si to štrádujeme kolem civilistů. "Narovnej se trochu!" namítne Dalibor. A tak se snažím vyhovět mu. Vím, že má pravdu. Chodíme po skupinkách, my tři, další dva četníci, policisté převážně každý sám. Čas od času se odtrhnu od naší skupinky, abych prohodil pár slov s některou z dam, či jiným příslušníkem bezpečnostních složek. Do oka nám padnou dva muži, jeden z nich má kožený kabát. Něčím nezapadají do té příjemně naladěné milé směsice žen, dětí a našich českých mužů. "Pánové, ti dva se mi vůbec nelíbí!" sdělí nám Tomáš. Při přecházení náměstí na ně několikrát narazíme, ale chovají se zatím tak, že nemáme důvod je legitimovat ani nijak perzekuovat. Musíme však zůstat ostražití. Odtrhuji se od zbytku četnického družstva a přicházím k policistovi v kabátu s karabinou na rameni. "Ti dva se mi vůbec nelíbí, ale zatím nemůžeme nic dělat! Dejte na ně pozor!" Oznamuji mu a přecházím ke skupině žen s dětmi. Jedna z nich mě okamžitě osloví: "Ti pánové jsou nějací divní! Dejte si na ně pozor!" Usměji se na ni a hlásím: "Ano, jsou podezřelí, ale nebojte, máme to pod kontrolou. Bohužel zatím nemáme důvod nijak zakročit…" Podívám se kousek stranou a vidím děvčátko, které se na mně usmívá. Položím jí ruce na ramena a starostlivě kladu holčičce na srdce: "Kdyby tě kdokoli obtěžoval, ihned volej!" S roztomilou dětskou nevinností a úsměvem mi odpověděla: "Dobře!" Pohladil jsem ji a vrátil se zpět ke strážmistrům Snopkovi a Vlčkovi.
Po cestě na pravé straně náměstí pochoduje několik našich vojáků s kulometem. Spolu se strážmistrem Snopkem jim salutujeme u okraje cesty. Pak se jdeme podívat před radnici, kde probíhá řeč armádního důstojníka. Povinnosti nás ale odvolávají na druhou stranu náměstí, kde Freikorps začíná provokovat. "Pánové, což takhle přidat se do armády!" navrhuje jim Dalibor v reakci na začínající odvody a probíhající cvičení branců. "My máme rádi jiné barvy!" provokativně pronáší muž v kabátu. Necháváme je jít a jdeme se podívat, jak probíhá cvičení branců se zbraní. "No, pánové, není to špatné, ale příště vám to už půjde lépe!" Oznamuje voják s helmou vz.20 na hlavě dvěma brancům v civilu s puškami vz.24 u nohou. Pak se věnujeme opět obchůzce, ale situace se přiostřuje. "Pánové, Hitler už jde!" Říká nám zrzek v koženém kabátě a hrozí nám ukazováčkem. Rázně za ním vykročíme, ale on stále ustupuje. Zhruba v první třetině náměstí zahoří dýmovnice a vytvoří kouřovou clonu za kterou se kryje několik ozbrojených fanatických nacistů. Začínají pálit.
Vůbec nevím, kde je Dalibor, ale kousek ode mě už Vlk sundává z ramene Mannlicher a do komory vkládá první náboj. Já vytahuji pistoli z pouzdra, odjišťuji, natahuji a přikrčen dobíhám do krytu za lavičkou. Dalibor i Vlk jsou tu se mnou. Čekáme na ně. A už jsou na dohled! Začínáme střílet, klečím za opěradlem lavičky, a když zahlédnu některého z nich, pálím. Armáda nám přichází na pomoc. Přesunujeme se vpřed. Zalehám na kraji záhonku, vlevo ode mě leží voják s puškou vz.24. Více vlevo, asi uprostřed náměstí máme kulomet a tlačíme Freikorps zpět. Musím se se střelbou krotit, jelikož mám do pistole jen dva zásobníky a budu ji potřebovat při přepadu. Navíc nevím, kdy bude příležitost k doplnění zásobníku. Voják se čtyřiadvacítkou se na mně podívá a pokyne hlavou, abych se kousek odsunul. Bude střílet. Kývnu, a stáhnu se asi o metr dozadu a dva metry vpravo. Náhle vidíme odhodlané fanatiky se zbraněmi nad hlavou. Došlo jim odhodlání? Nebo střelivo? To je asi jedno, naši úkolem je zajistit je. Se stále připravenou pistolí přicházím k dívce, která včera spolu s kapitánem regimentu Germania seděla v baru, když jsme se k nim přidali. V ruce svírá prázdný zásobník do samopalu MP-38/40. Usměrňuji ji ke zbytku přemožených Ordnerů se stále připravenou pistolí. Pokud se pokusí vytáhnout Fahrtenmesser, který jsem jí neodebral, má sto spočítané. Naštěstí je natolik rozumná, že se o nic nepokouší a tak je bezpečně odvedena do radnice, kde jsou všichni zadrženi.
Nastává chvilka pro doplnění sil a střeliva. I když k žádnému těžkému boji nedošlo, doplňuji oba zásobníky. "Teď máš čas, tak si to doplň!" oznamuje mi Dalibor. "Dobrý?" ptá se. "Jo, paráda!" odpovím při přesypávání nábojek z krabičky do pravé kapsy saka. Doplním zásobníky, zajistím pistoli a ukrývám ji v pouzdře. "Chlapi, dejte ty zbraně na stůl, oni se o to bojí…" informuje nás Tomáš. A tak naskládáme zabavené zbraně na stůl tak, aby se nemohlo nic stát. "Pánové, to se nedivím, když mají takové zbraně!" pronese kdosi hlasitě a rozhořčeně nad hromadou zkonfiskovaných pušek a samopalů. Začíná další část ukázky.
Prezident Beneš informuje o podepsání Mnichovské dohody a postoupení části našeho území německé říši. Po doznění jeho slov je krátké ticho, ovšem ne na dlouho. Brzy jej přetrhnou zoufalá zvolání některých z nás: "To snad ne! To není možné!" Na tvářích civilistů, především žen se objevuje výraz nejistoty a strachu. Prudce sundávám brigadýrku z hlavy. Tak prudce, že mi vyklouzla a skončila na dláždění. "Zatraceně!!!" rozčílím se. "Klid, kolego!" Okřikne mě Dalibor. "Jsme ve službě!" "Ale to není možný!" odporuju. Po odeznění prvotních emocí se sehnu pro čepici a opráším ji. Chvíli si držím v rukou a pohledem upřeným na dláždění a pak si ji opět nasadím. Vracíme se ke konání služby. "To je hrozné! Co budeme dělat!" ptají se mně krásně oděné dámy s vystrašenými dětmi. "Můžeme klást tichý odpor!" odpovím sklíčeně. "Jak tichý!" zeptá se mně rázně zrzavá slečna. "Nemůžeme zkrátka dělat nic jiného…" odpovím jí a raději odejdu, než si to se mnou sama vyřídí. "Jak asi vypadá situace v okolních zemích a v celé Evropě?" ptá se Tomáš. "Těžko soudit…" odpovím. Z ničeho nic přijíždí na náměstí kolona německých vozidel, dva Kübelwageny, obrněný transportér, dvě motorky a spousta pěchoty. Úplně se ve mně hnulo srdce. A my nemůžeme nic dělat. Jakýkoli odpor proti této mase by byl zbytečný. Připojuji se k Daliborovi a ze stejného místa, kde jsme zdravili naši vítěznou armádu, pozorujeme příjezd jednotek SS. "Tak těmhle salutovat nebudeme!" tiše prozradím svému kolegovi ve službě. V jednom z Kübelwagenů sedí Sturmbannführer s načerněným obličejem. "Ty vole, hele! Od čeho má tak černej ksicht?!" Dalibor však jen mlčky sleduje tuto kolonu a čeká, co se bude dít. Nacisté jsou úplně všude. Přesunujeme se ke středu náměstí, kde už stojí skupinka poddůstojníků s důstojníků SS. "Wo ist der Burgmeister!" vykřikne na nás Untersturmführer. "Bürgermeister…" pronesu s výrazem odporu na tváři. "Burgmeister! Starosta!" naléhá esesák. "Já vím, co je Burgmeister! Ale nechcu mu to říct!" naléhám já na Dalibora. Ten už ochotně ukazuje na budovu radnice a vyštěkne: "Dort!". V tu chvíli jsem nevěřil, že by strážmistr Snopek skutečně chtěl spolupracovat s nacisty. Nepřítel se k nám důvěrně naklonil, a úplně mimo naše role se poručík SS s brýlemi zmateně zeptal: "U té popravy, kam je mám odvíst?" Nebyl jsem tedy sám, kdo se ztrácel ve scénáři. "Asi někam tam…" ukázal Dalibor nenápadně na střed rynku. "Jo… No to se uvidí, dobře!" odvětil polohlasně a hlavně nenápadně esesák a rázně odpochodoval k radnici. "Ale trochu jste předběhli dobu!" pronesl Dalibor káravě k Němcům. Jejich krachovinové komplety a uniformy M40,42 a 43 v roce 38… Ležérně jsme se došourali na plac před radnicí a čekali, co se bude dít. Na balkónku se objevil SS Hauptsturmführer Schulz v kabátě a začal německy vyprávět o tom, že nás Vůdce všechny bere do své ochrany a že od teď jsme jeho protektorátem. "Ten se v tom dobře vyžívá!" namítnul Dalibor. Po tomto výstupu kapitána Schulze se mezi námi i civilisty opět rozmohl výraz nenávisti, ne však poroby. Náš čas teprve přichází, jsme odhodláni rozebrat systém zevnitř nesčetným množstvím drobných sabotáží a diverzních akcí. K jedné z nich dostává civilní obyvatelstvo okamžitě prostor. Esesáci záhy vytahují hrnec, který je zevnitř viditelně upatlaný od guláše, či gulášové polévky. "Na důkaz přátelství a bla, bla bla…" Civilisté jsou přinuceni vytvořit u hrnce řadu a vzít si polévku od svých německých přátel. Jsme přeci jedna země a máme skvělé vztahy! Z nařízení SS máme civilistům pomoct vytvořit šik. Strkají nás všechny do řady. "Nein!" zařvu rázně na esesáka, jenže jeho jedinou odpovědí je úder pažbou do mých zad. Ovšem našim vlasteneckým obyvatelům, kteří jsou stále Češi, se tato myšlenka nezamlouvá. A tak všichni stojí v řadě před hrncem, ale nikdo není ochoten dát si ten skvělý Eintopf. "Já bych to možná zkusil!" pronesu ironicky ke strážmistru Snopkovi. Náhle přibíhá Sturmbannführer v otrhaných kalhotách a s vyšisovanou polní čepicí. Rozčíleně vytrhává jedné z elegantních dam kabelku, prohlédne ji a vší silou jí praští o zem. Přichází hlášení, že byl nahlášen spojenecký výsadek. Němci tedy nechávají civilisty být a skládají úderný oddíl, který naskakuje do vozidel a odjíždí pryč. Zbylí vojáci uklízejí hrnec a hlídají. Zanedlouho se Kübelwageny vracejí. Nacisté zajali muže v letecké uniformě a urychleně jej strkají do budovy radnice. Najednou je spolu se Schulzem na balkonku a podléhá tvrdému ponižování a nadávkám nacistického důstojníka. Je sražen na kolena a snad i bit. "To nebylo ve scénáři, ale je to dobrý!" pronáší tiše Tomáš. Jelikož náš statečný lid plní svou vlasteneckou povinnost hrdě a se ctí, téměř bezradní esesáci se rozhodují ukázat, že pány jsou tu oni.
Rozkazují k okamžité popravě civilního obyvatelstva, které má být jakousi výstrahou. Popravdě, nerozumím skopčákům ani slovo, ale je mi jasné, že se něco děje. "Tscechishe Gendarmerie, Bajonetten auf!" rozkazuje nám Sturmführer. "Ne, my jsme se rozhodli, že to uděláme bez bodáků!" odporuje nenápadně Vlk. "Aby se něco nestalo!" A tak už se Němec nerozčiluje. "Připravte si ty pistole!" připomíná nám Tomáš. Ve změti civilistů, četníků a esesáků se snažíme zorientovat se. Vypadá to asi takhle: Úplně vpředu jsou vystrašené matky s dětmi, za nimi četníci s karabinami, pak já a celá tlupa esesáků. Ačkoli jde jen o ukázku historických událostí, cítím napětí, nejistotu a snad i trochu strachu. Tak neuvěřitelně realisticky vše působí. Jelikož jsem poslední četník mezi našimi a esesáky, držím ruce roztažené a snažím se bránit nacistům v tom, aby jakkoli ublížili ženám s jejich nebohými dětmi. "Co se děje? Kam nás vedou?" zoufalé výkřiky se ozývají ze předních míst naší řady. "Proboha… Snad je nechtějí zastřelit!" pronesu zděšeně. Každou chvíli se otáčím, ale skupina nacistů jako kdyby se pořád zvětšovala. Takto docházíme až do středu náměstí, kde se Němci ujímají vedení. Přichází jejich velitel a začíná něco říkat. Měl by mít asi minutový proslov a pak, na smluvené heslo začneme střílet do těch krvelačných bestií s lebkami na čepicích. Přestávám vnímat okolí a soustředím se jen na svou pistoli. Nenápadně, odstrčen esesákem bokem otevírám pouzdro a vytahuji zbraň. Nenápadně ji držím za zády a začínám se rozhlížet na koho mám vlastně střílet. Než se ale stihnu zorientovat, Dalibor na smluvené heslo začíná s palbou. I já střílím, ale po první ráně se mi vzpříčí nábojka v komoře, a tak mi nezbývá, než ji vyšťourat. Chvilku to ale trvá a než jsem hotov, Dalibor s Tomášem situaci vyřídili. Stahujeme se spolu s civilisty, které už odvedl Vlk do bezpečí. Mizíme v jednom z průjezdů.
Uklízím pistoli do pouzdra a sundávám ze zad karabinu. Opět máme chvíli času, ale vůbec netuším, jak dlouhou. Otevírám závěr a pomalu, velmi pomalu plním nábojovou schránku Mosina. S prvním nábojem mi pomáhá Dalibor, další vkládám do zbraně naprosto samostatně. U třetího kousku už vím naprosto přesně, co mám dělat. Poslední kus, zavřít závěr a jsem připraven. Tomáš drží v rukou plastovou krabičku s nábojkami a říká nám: "Projdeme mezi lidma a vyběhneme u kostela!" A tak jsem velice obezřetně s nabitým Mosinem následoval zbytek družstva na cestě mezi diváky za červenobílou páskou vymezující bojiště. Všichni se na nás smáli a já dbal na to, abych nepoložil prst na spoušť. Najednou jsme se octli na shromaždišti RKKA. Vozidla, kanony a desítky rudoarmějců tu stály připraveny k útoku. Mezi nimi i další "děvočka". Ovšem tato neměla na krku Špagina, ani Sudajeva, ale Mosina s puškohledem. "Na co má Mosina s puškohledem, ve městě?" ptám se spíše sám sebe než Dalibora. Nějaký civil se snaží najet se svým autem na náměstí. Nezastavil jej ani muž v uniformě Rudé armády, který se téměř nechal přejet. Až po domluvě městskou policií se člověk ve Škodovce přestal tlačit vpřed. Čekáme na dýmovnici, která bude signálem pro vpád RKKA a nás, odbojářů/povstalců zpět na bojiště. Konečně stoupá z náměstí dým. "To je zas slzák!" ozve se. "Slzák, slzák!" volá stále více lidí. Otáčíme se a prcháme do postranní uličky. Otočím se zpět a vidím Tomáše, jak mocně nasává našedlý dým. "Dobry, není to slzák!" A tak jsme se zase vrátili zpět. Vyrážíme k útoku!!!
Vše se dává do pohybu, nabíháme na náměstí. Při tomto manévru proti nám couvá M3 s namontovaným Maximem a taktickým číslem 112 na pancíři bojového prostoru. Sovět na nás shora mává, abychom mu ustoupili. A tak každý ve vlastním zájmu uhne. Není však čas, ačkoli se střílí pouze slepými, musí to vypadat, jako kdyby šlo o opravdový boj. Nemůžeme se tu tedy jen tak procházet. Okamžitě běžím, svírajíc karabinu k nejbližšímu mramorovému bloku a zalehám za něj. Dalibor s Vlkem jsou vlevo ode mě. Pak postupují vpřed a ulehají za obrubník záhonku. Leží a pozorují situaci. I já se pohnu vpřed, ale nejdu úplně k nim. Tomášovy instrukce zněly tak, že my četníci a policisté se budeme držet vzadu, krýt obvaziště a zastavíme případný nacistický přepad zezadu. Vpravo ode mě je Sovět peroucí se ze závěrem svého dlouhého Mosina. Zvedám ze z lehu na dláždění, zaklekám za mramorový kvádr, pevně sevřu pušku, nedechnu se, vydechnu a řeknu si: "Tak, a je to tady!" Mačkám spoušť. Z hlavně karabiny vyšlehl plamen a ozvala se rána. Ale žádný zpětný ráz. Chopím se tedy páky závěru - nahoru, k sobě, od sebe, dolů. "Pomalu s tím, v klidu, a kdyby se to tam vzpříčilo, tak já ti pomůžu!" vybavují se mi Daliborova slova. Zapírám pažbu o rameno a střílím znova. Vyhodím prázdnou nábojnici a zalehám za kvádr. Plazím se k jeho okraji, přímo přede mnou stojí mohutný sovětský ZiS a o kus dál klečí velitel v modrých kalhotách. "Agoň!" zvolá velitel.
Od kanonu se vznesla ohlušující rána a tlaková vlna. Ne že bych před tím výstřelem slyšel tak, jako obvykle, ale teď neslyším téměř vůbec nic. Pozoruji obsluhy dvou ze tří kanonů. ZiS je opět připraven. Přirážím hlavu obličejem k dláždění a zakryju ji pravou paží. "Agoň!" Teď už vím, co mám čekat. Další mohutná rána. Nakloním se vlevo a vidím Dalibora, jak se na mě kouká. Kývnu na něj, zvednu se a držíc karabinu v pravé ruce, čepici na hlavě si přidržuji levou a přikrčen přibíhám k Daliborovi s Vlkem, kteří mi udělali místo. Jsme domluveni, že Dalibor bude simulovat zranění hlavy. Oba strážmistři se zvedají a postupují blíže k polovině náměstí. Ležím a čekám. Vpravo ode mě je celá palebná linie Rudé armády. Jedna khaki gymnasťorka vedle druhé. Vzadu za námi dřepí Tomáš s pistolí. Podívám se před sebe a vidím Dalibora zmítajícího se v křečích bolesti. Čepice leží vedle něj a Vlk se snaží uklidnit jej a hlavně obvázat kamarádovi zraněnou hlavu. Vůbec na nic nedbám, najednou mně žene vpřed cosi nepopsatelného. Vůbec neřeším palebnou linii SS přímo před sebou. Vstávám a přidržujíc si brigadýrku na hlavě běžím seč mi síly stačí poskytnout krycí palbu kamarádům. Zakleknu před Daliborem, který stále řve bolestí, a několikrát vystřelím na Němce.
Všichni tři se stahujeme za lavičku, kde Vlk uklidní raněného. Ležíc za nimi zašátrám v kapse. Vyhodím prázdnou nábojnici z komory, doplním další čtyři do schránky a podívám se nad sebe. Za ocelovou zábranou stojí několik dětí, není jim víc, než deset let. Všichni se na mně smějí. Vybavil se mi okamžik z dob, kdy jsem byl tak starý, jako oni. Byl jsem úplně stejný, nadšeně jsem si prohlížel chlapce v dobových uniformách a cokoli bych dal za to mít také jednu doma a chodit v ní na podobné akce. A teď se mi to všechno splnilo! Není ale čas na sentiment a vzpomínky. Kleknu si a přes opěradlo lavičky vidím, že postupujeme vpřed. Jenže Tomáš vzadu sám netrpělivě čeká, co se bude dít. Z uličky, kterou přicházela RKKA a my s ní se nyní ženou Němci. Nedbám na Vlka s Daliborem a okamžitě běžím na pomoc policii. Pár Sovětů už je na místě, ovšem já mezi prvními narážím na dva vzdávající se polní četníky Wehrmachtu. S pistolí v ruce je obejdu a ponechám Rusům jdoucím za mnou. Z ramene sundávám karabinu a zapadám za mramorový kvádr. Tentokrát z opačné strany. Přímo proti mně, přes plochu ostrůvku vykukuje esesák. Přitisknu Mosina k rameni a mačkám spoušť. Prásk. Okamžiě zapadám za kvádr a vyhazuji nábojnici z komory. Po chvilce znovu vykouknu a pálím. Sověti postupují. I já se připojuji k postupu a obíhám vzdávající se německé vojáky. Esesáci jsou obklíčeni. Ti, kteří jsou ještě naživu odhazují zbraně a zvedají ruce nad hlavu. Rusové je hlídají s namířenými puškami. Přichází velitel RKKA a se zdviženou holí volá něco rusky. Není těžké mu rozumět. "Všechny zastřelit! Popravit!!!" Trochu šokován a zklamán tím zabíjením jen nepřítomně chodím mezi těly mrtvých esesáků a odkopávám jim nože, bajonety a pistole od rukou. Není čas na lítost. Krom toho, nechtěli nám zastřelit ženy a děti?! Pevně držím karabinu a přebíhám téměř celé náměstí. Všichni se zvedneme, a i s Daliborem, který už se vrací do boje, se kryjeme za M3kou, která jede vpřed. V ten moment jsem tak trochu vypadl z role. V posledním okamžiku už jsme transportér všichni spíše docházeli. "Vstavaj, strana ogromnaja, vstavaj na smertnyj boj!" Zní mohutně z reproduktorů. Znamená to jen jednu jedinou věc. Nadchází závěrečný útok, ale já jsem si pořád neumlátil svýho nácka! Sakra, už to nestihnu! Po vzoru Dalibora v minulém ročníku vytahuju z pouzdra pistoli a nabíhám přímo před radnici. Střílím na každého, kdo se pohne. I na esesáky, kteří umírají dlouhou smrtí na dláždění za pytli s pískem. V tom si všímám potyčky za protitankovým kanonem s lebkou na štítu.
Jelikož mám prázdný pistolový zásobník v pouzdře, hážu pistoli do kapsy a neprodleně utíkám pomoct soudruhovi, na kterého z jedné strany míří esesák v hrachovém kompletu pistolí a druhý k němu přibíhá s bajonetem v ruce. Situace se rychle mění, esesák leží na dláždění, ale soudruh z Rudé armády už vypadá, že přichází o potřebnou sílu. Vrážím do nacisty pažbou. Ale nemám k němu dostatečný přístup a tak tavaryšče lehce odstrčím a pažbou karabiny esesáka podeberu. Přibíhá další Sovět, všichni se na esesáka, kterému docházejí síly bortíme a pak přichází poslední úder pažbou do hlavy zrůdy v maskáčovém kompletu. Nacista je mrtev. Pod hlavou se mu rozlévá kaluž temně červené krve. Chvíli pozoruji nepřítele s rozbitou hlavou, pak se zapřu pažbou pušky o dláždění a vstanu. "Da!" zakřičí jeden z rudoarmějců a vystřelí do vzduchu. Já se stále trochu otřesen vzpamatovávám z celé té hrůzy vraždění. Přibíhá ke mně strážmistr Snopek, a volá: "Výborně!!!" Objímáme se a máme radost, že jsme to přežili. To však nemůžeme říct o strážmistru Vlčkovi, který při závěrečném útoku položil svůj život za svobodnou republiku. Ozývají se dávky z kulometu, všichni se veselí. Vítězství je naše!!! Jeden z Rusů mě plácá po rameni…
Čekám u vojáka, kterého jsme před okamžikem ubili k smrti. Začíná se zvedat, nejprve se jej zeptal jeden z Rusů, zda je v pořádku, a pak jsem jej i já poplácal po zádech. Už je to pryč… Právě proto mám reenacting i divadlo tak rád, ačkoli hrajeme nepřátele, v jádru jsme všichni kamarádi a včera v baru i v německém táboře to bylo zcela jasné. Když jsme se ujistil, že je "Němec" v pořádku, nastoupili jsme my četníci, policisté a povstalci/branci do dvojřadu, připochodovali k nastoupené jednotce RKKA a vychutnali si potlesk diváků. "Poctě zbraň!" zavelel Vlk při české národní hymně. Hlášení pořadatele oznámilo, že po prohlédnutí místa pyrotechnikem si děti mohou posbírat nábojnice. "Pyrotechnik prohlédnul dějiště ukázky a děti si nyní mohou posbírat nábojnice!" zaznělo po chvilce. Přes pásky vtrhly stovky dětí mezi nás a dychtivě začaly sbírat nábojnice ze spár mezi dlážděním. "Tady zůstaneme stát jenom v trenkách, oni nás uplně oberou!" pronesl s úsměvem jeden z četníků stojící za námi. "Vemte si náboj!" promluvil ke mně chlapec starý asi jako moje sestra a natáhl ke mně ruku s vystřelenou plastovou nábojnicí z pušky Mauser. S úsměvem jsem ji přijal. Další mi podal nábojnici ze samopalu. Pak jsme formaci rozpustili a odebrali se bokem. K našemu četnickému družstvu přišli Dan s Martinem a sdělili nám své dojmy z boje. Za chvilku přišli naši a tata si nás vyfotil. Následovalo focení s několika skupinkami dětí. Když bylo vše vyřízeno, odešli jsme k autu, já jsem si vzal své věci, odevzdal karabinu Daliborovi a podáním rukou jsem se rozloučil d Vlkem i Daliborem. "Musíte ho s náma zase někdy pustit!" apeluje Dalibor na mou mamu. Hodil jsem si batoh na záda a zamířil zpět k náměstí a dál k našemu vozu. Cestou na mě volali lidé: "Dobře jste jim to nandali!" "Hezkej boj!!!" a podobné hlášky. Před radnicí stojí Šakal a mluví s nějakým vojákem SS. Ne, tentokrát jdu za ním! Přijdu ke Sturmscharführerovi SS, počkám, až domluvím se svým kolegou a když se na mě Šakal podívá, srazím paty k sobě a zasalutuji mu. I on se narovnal a zasalutoval mi. Pak jsme si s úsměvem podali ruce a já mohl jet s klidem domů. Všechny úkoly jsem si splnil.
Boty se stopou krve nacistické bestie...
Sundal jsem batoh ze zad, hodil jej do kufru auta, sundal dohodu s výstrojí, snědl rohlík, pořádně se napil a vyrazili jsme směr Olomouc. Celou hodinu cesty jsem nezavřel pusu a vyprávěl o zážitcích s Vlkem, Daliborem, Hauptsturmführerem Schulzem, Danem, Martinem, Šakalem a spoustou dalších lidí, kteří se podíleli na této akci. Ještě v neděli odpoledne jsem pořádně neslyšel na levé ucho, ale zážitek z první akce je naprosto úžasný. Ano, přiznávám, že chvílemi jsem trošku tápal ve scénáři, ale nebyl jsem sám. A jak mi Dalibor později svěřil: "Byls dobrej, já na první akci, to byla hrůza!" A k tomu flek umělé krve na botě, co víc si přát!
Zbývá tedy vyčistit zbraně, ošetřit výstroj, vyžehlit uniformu a těšit se na další akce.
A také bych chtěl poděkovat panu Něničkovi za skvělý víkend a také Daliborovi s Vlkem, že mě tak ochotně vzali do party a pomohli mi přežít první bojové nasazení.
Díky chlapi a těším se na příště!!!
Michal Trlica
