Wenn die Soldaten durch die Stadt marschieren, öffnen die Mädchen die Fenster und die Türen...
Je slunečné květnové dopoledne. Příroda v plném rozpuku, louky hrají všemi barvami a slunce příjemně hřeje. Malá Audrey si hraje na dvorku se svou nejlepší přítelkyní Jeanne'd Arc, čas od času spolu vyběhnou na louku a vyhlížejí tatínka, který odešel do blízkého lesa pro dříví. Na stole zanechal rozečtené noviny, balíček cigaret a lahev vína. Z kuchyně se line vůně kolačů. Čas oběda se blíží. Zdá se, že bezstarostné dny Audrey v zelených šatech nemůže vůbec nic narušit. Když znova vychází z domu na dvorek, zaslechne hřmotný sborový zpěv. Něco takového ještě nezažila. Blíží se rytmické dunění, vrzání a slova, kterým Audrey nerozumí. Zvědavě se jde podívat blíže k plotu. Pořádně nechápe, co se děje před jejím zrakem. Po prašné cestě vedoucí pod jejich modrým plotem, který by zasloužil nový nátěr se sunou zvláštní šedá vozidla se žlutými čísly. Z každého takového vozidla kouká voják v černém mundůru a usmívá se. Některý jí zamává, jiný něco hledá v náprsní kapse. Vedle tanků pochodují další vojáci, málo který je starší než Audreyin táta. Všichni vypadají stejně, mají šedé kalhoty, vysoké boty a šedozelenou blůzu. Ale nejde z nich strach... "Wenn die Soldaten durch die Stadt marschieren, öffnen die Mädchen die Fenster und die Türen..." zpívají. Dívka v zelených šatech a červených střevíčcích se na ně usmívá. Když v tom se stane něco nečekaného. Jeden z šedozelených chlapců se odtrhne od pochodujícího zbytku skupiny. V ruce má žluté kvítí a nese jej dívence stále stojící v otevřené brance. Jaká náhoda, že se text jejich pochodové písně tak přesně vyplnil... Audrey si všímá ještě jednoho muže. V pravé ruce má cigaretu a narozdíl od ostatních má na hlavě čepici s kšiltem. Velitel jednotky také přerušil pochod a pozoruje reakci dívky s šibalským pohledem a psem po svém boku...
Dokončeno...
Celkový pohled na diorámu.
Detailní pohled na zaprášení čelního pancíře a vytrženou rostlinu na tažném háku. (Autor fotografie: Marek Zindulka)
Velitel tanku v otevřeném příklopu. (Autor fotografie: Marek Zindulka)
Jiný pohled na velitele a tank Pz. II Ausf. C. (Autor fotografie: Marek Zindulka)
(Autor fotografie: Marek Zindulka)
(Autor fotografie: Marek Zindulka)
(Autor fotografie: Marek Zindulka)
(Autor fotografie: Marek Zindulka)
Pohled na dvorek a záhonek.
Noviny, cigarety, víno a sklenička.
Přesazovací koutek... (Autor fotografie: Marek Zindulka)
(Autor fotografie: Marek Zindulka)
Zadní pohled... (Autor fotografie: Marek Zindulka)
Pohled na tank a rostlinstvo. (Autor fotografie: Marek Zindulka)
Oberleutnant sledující jednoho ze svých mužů. (Autor fotografie: Marek Zindulka)
A nyní, téměř se slzou v oku bych rád napsal pár dalších slov.
Úplně první nápady a návrhy této diorámy vznikaly během července a srpna roku 2012. Tou dobou jsem začal kreslit obrázky a schématicky jsem rozvrhoval všechny komponenty. Jistá ale byla jen jedna věc. Že hlavním motivem bude německý voják nesoucí kvítí menší dívce. Podle původních návrhů by dioráma musela být dvakrát až třikrát větší, protože jsem chtěl zahrnout ještě dřevěnou kůlnu a potůček, nicméně i teď je celá pravá část v podstatě zbytečná, i když nepůsobí rušivě, což je důležité. Také si dobře pamatuji že právě během letních prázdnin v roce 2012 jsem nadšeně hltal každý postup na diorámách pana Aleše Chmelaře a s jeho pomocí jsem také začal používat k malbě figurek barvy Vallejo. A ještě tu byla jedna velká nejistota, nástup na střední školu. A tak nějakou dobu zůstalo jen u náčrtů na papíře a jedné hrubě slepené figurky firmy Dragon. Na dveře klepalo sté výročí začátku první světové války a tak musela tahle "větší" dioráma zůstat čekat. Popravdě, už tenkrát jsem věděl, že je to možná větší sousto, než můžu zvládnout, ale věřil jsem, že to nějak zvládnu, přičemž nejvíce jsem si věřil ve figurkách. A až o dva roky později jsem měl nakoupenu většinu potřebných stavebnic pro diorámu "Wenn die Soldaten..." V březnu 2014 jsem na PanthersCupu zakoupil poslední potřebné doplňky k tanku Pz. II a stavba začala naplno. Bohužel se zastavila tak rychle, jak se rozběhla. Pomalu jsem začínal být znechucen prací na diorámě, školou, spolužáky a úplně vším a tak se stalo, že jsem dokončil několik dalších modelů a figurek, a dioráma Wenn die Soldaten ležela ladem ve vitríně. Pak jsem se nějak odhodlal dokončit tank, terén, ovšem malba již připravených figurek pro mě byla noční můrou. Musel jsem se nutit ke každému tahu štětcem. To už se dostávám do doby nedávné, kolem začátku letošního roku. Právě tento čas je protkán několika mými hospitalizacemi a vygradováním všech mých osobních problémů. A tady zakročila jedna z mých spolužaček a doufám ještě i kamarádek, čímž zvedla vlnu nadšení do práce. Najednou se z odporu k práci na této diorámě a jejího dlouhého odpočinku mezi ostatními modely stal závod z časem. Chtěl jsem totiž vzít diorámu na prosecký PanthersCup, takže jsem měl nůž v podobě termínu 19.3.2016 na krku. Vše jsem stihnul dokončit, a řekl bych, že i docela slušně. A tím se příběh jedné nekonečné stavby diorámy docela symbolicky uzavřel. Začala po PanthersCupu 2014 a o dva roky později skončila. Ovšem nebýt těch přestávek, do půl roku by bylo hotovo. Někdy však není nálada...
Pokud se ptáte, jak jsem s diorámou na soutěži dopadl, odpovím následující fotografií:
Druhé místo v kategorii F7.
A když jsem dokončenou diorámu umisťoval do poličky ve vitríně, zmocnil se mě známý pocit marnosti. Pár let práce, a teď tam už jen bude stát a chytat prach... Ovšem při dokončovacích pracech jsem se dostal do pocitů naprosto opačných. Vše vypadalo lépe, než jsem původně čekal. To mi více méně potvrdili i diváci na PanthersCupu, kteří u diorámy diskutovali, pozastavovali se nad detaily a z blízka si je fotili. A také jsem si tím splníl další takové modelářské poslání. Udělat diorámu, která bude blízko široké veřejnosti, ne jen úzkému kruhu nadšenců, kteří počítají nýty na pancíři tanku. Je milé, když vidíte na soutěži krásnou dívku, jak si prohlíží pětatřicetkrát zmenšenou sázecí lopatku v záhonku, nebo korkovou zátku v lahvi vína... A když pak za mnou přišel jeden z obdivovatelů vystavených modelů a osobně mi mé dílo pochválil, byl jsem opravdu potěšen.
A teď už se dostávám k úplnému závěru. Zatím ještě nebrečím, ale určitě brzy začnu... Přichází ta úplně nejdůležitější část a tou je poděkování.
Chci teď poděkovat několika lidem, kteří se více či méně podíleli na vzniku a průběhu prací na diorámě, jmenovitě tedy děkuji:
Danielu a Martinu Knotkovi za poporu při stavbě a často až přehnanou chválu.
Hanče Rejzkové za obrovskou podporu a motivaci. Často to vypadá, že "Není žádné další kam..." Ale nikdy to není pravda... A také za chválu hotové diorámy.
Daliboru Snopkovi za odborné konzultace ohledně uniforem, nákladu tanku a vše kolem. Samozřejmě také za psychyckou podporu a podporu materiální. Ale to sem až tak úplně nepatří.
Markovi Zindulkovi za perfektní fotky, které prozářily můž šedivý článek a také za povzbuzování k další činnosti.
Ještě bych rád poděkoval jedné dívce, ale, hehe... Ne... 
Stejně by musela být hned na začátku toho abecedního seznamu jmen.
Stejně by musela být hned na začátku toho abecedního seznamu jmen.A vlastně mi leží v hlavě ještě jedna věc. Kdo mě dobře zná, a že takových lidí příliš není, poznal by, že moje modelářská tvorba přesně kopíruje můj život. Ať jde o růžový Panther, Spitfire, pouštní Pz. II, či figurky Bídníků, vše má nějakou spojitost s určitým životním milníkem. A jinak tomu není ani u této diorámy. Ale pouze zasvěcení vědí, co a jak s čím souvisí... To je najednou tajemna. A ta příští dioráma, pokud ji tedy zrealizuji, se bude zase týkat určitého bodu mého života, který už možná je a možná není za mnou...
Tak tedy naposledy od této diorámy
Michal Trlica
