Vážení kolegové modeláři, reenactoři, vážení čtenáři pravidelní i příležitostní i všichni ti, kteří sem zavítali náhodně a rozhodli se přečistit si můj dnešní, každoroční vánoční článek v němž se pokusím shrnout co vše se mi za nyní již pomalu končící další rok mého života přihodilo. Co jsem zažil, co se povedlo i nepovedlo, co bylo šťastné a co spíše ne...
Je neuvěřitelné, jak rychle to všechno zase uteklo, a jak moc dlouho mi trvalo tohle vše sepsat.
Takže pokud máte chuť, čas a zájem ohlédnout se spolu se mnou, pohodlně se usaďte a začtěte se do mých dobrodružství.
Jako obvykle se již dopředu omlouvám za případné drobné chyby, zbytečně složitá souvětí nebo ne zcela přesně uvedené skutečnosti. V tak dlouhém článku je někdy těžké udržet pozornost a velké množství textu přináší vysokou pravděpodobnost, že se prostě chybička vloudí. Snad to na celkovém dojmu z článku příliš neubere.
Letos opět začínám své vyprávění fotografií našeho vánočního stromku, který jsme si i tentokrát se slečnou Procházkovou nazdobili na chalupě. Stoprocentní dobový dojem mírně kazí příliš moderní skříň z níž shlíží Dr. Beneš, ale všechno nejde hned... My jsme spokojeni a hlavně rádi, že tak kouzelné místo máme.
Jako obvykle začnu své roční vyprávění tam, kde předchozí sváteční článek končí. Vánoci roku 2024. Ty jsme se slečnou Procházkovou slavili poprvé na chalupě a v duchu konce 30. let. Ačkoli jsem byl chvílemi docela napjatý a asi ne úplně v klidu, neboť mé nároky byly zbytečně vysoké, vše se nakonec povedlo, i když nám během noci párkrát vyhaslo v kamnech a probudila nás nepříjemná zima. Díky únavě, která nás po náročném dni, kdy jsme toho museli ještě hodně dokončit přemohla, jsme si dárky rozbalili až druhý den ráno u snídaně. Takový americký model Vánoc, dalo by se říci. Ovšem atmosféra štědrovečerní večeře jen při opravdových voskových svíčkách a petrolejové lampě je zcela magická a nenahraditelná.
Od mé milované jsem dostal spoustu krásných dárků, mimo jiné nádhernou knížku Československá armáda ve fotografii 1918-39 již napsal Ivan Fuksa a vydalo nakladatelství Jakab s níž jsem strávil mnoho následujících večerů a také překrásnou Tiffani lampičku, která zaujala místo na mém modelářském stole.
Když se situace po štědrém dni a absolvovaní všech těch návštěv, které ale byly velmi příjemné, trošku uklidnila, nastalo období mezi vánočními svátky a Silvestrem. Ačkoli je to doba, kdy díky charakteru svého zaměstnání musím do práce a nemůžu si užívat nepřetržitého volna, panovala příjemná atmosféra i na pracovišti a těch pár dní se dalo vydržet. Dokonce se odpoledne a během víkendu našel i čas a chuť k lepení "Antona z benzínky" - viněty z německé čerpací stanice Shell z konce 30. let. Bavilo mě to asi o to víc, že jsem si svůj pracovní stůl hezky Vánočně nazdobil a k práci si zapaloval voňavou svíčku. Ostatně tento rituál jsem zahájil už na podzim.
Tak jako tak, modelařině jsem v tu dobu věnoval tolik času, kolik jsem jen mohl a velice slušně si nakročil do nového roku.
U modelařiny ještě chvíli zůstanu...
Pár dnů před Vánoci, když Uncle Nightshift vydal své poslední video roku 2024, nedostalo se mi jen další porce nádherné modelářské podívané, ale i několika důležitých informací ohledně fanouškovských předmětů, které Martin Kováč vydal ve spolupráci se společností Plastic Invasion. Prvním kusem z avizované série je jednoduché černé tričko s potiskem měřítkem 1/35 a ikonickou hláškou "ma frens". Jak tento skvělý modelář ve zmíněném videu své první triko komentoval "Můžete si jej vzít kamkoli, kdo ví, ten ví a kdo ne, pro toho to bude prostě tričko." Hned po dokoukání videa jsem si rovnou dvě trička objednal a doufal, že jak bylo řečeno právě na YouTube, stihnou dorazit ještě pod stromeček. Tak trošku mi ale nedošlo, že tato slova platí pro předplatitele, kteří video viděli o týden dříve na Patreonu. Ale nevadí, balíček obsahující dva stejné, fanouškovské kusy oblečení a druhé číslo časopisu Scale it! dorazil v posledním týdnu roku 2024. Udělal mi velikou radost a já se nemohl dočkat první soutěže v novém roce, kam si tu nádheru obléknu!
Spokojený Michal ve svém novém tričku odkazujícím na kanál i tvorbu Martina Kováče.
Hned z kraje roku, sotva stihnul začít Leden, nabralo vše v mém životě poměrně nečekaný spád. Tím spíše po tom, co jsem byl stále ještě tak nějak spíše rozmrzelý z toho, jak se (ne)povedla má poslední dokončená dioráma "Tutto bene!". A to vše díky algoritmu na YouTube, který mi doporučil videa z kanálu Australian Armor and Artillery Museum. Dosud jsem o této instituci asi neslyšel, a pokud ano, úplně mě to minulo. Teď jsem si ale proklikal jejich playlisty a úplně mě to vzalo. Tihle australští chlapi, doslova kouzelníci, ve svých dílnách renovují (nejčastěji) druhoválečné tanky a to takovým způsobem, že z doslova hromady šrotu s historickou hodnotou dokážou poskládat pojízdný tank téměř ve stavu shodném s tím, v němž vyjel před více než 80 lety z továrny. Za jeden den jsem zhltal videa o jejich Pz.Kpfw. I Ausf.B a hned na to se vrhnul na další vozidla. Nejvíc mě ale nadchla renovace koncoválečného StuGu III Ausf.G, která tou dobou zatím byla v procesu a já se mohl těšit na další a další díly Workshop Wednesday, kde celý svět napjatě sledoval, jak to klukům v Austrálii náramně jde. A aby toho nebylo málo, ohlásili plánovanou renovaci, nebo spíše novostavbu z původních dílů (šrotu) Pz.Kpfw. II Ausf. c. To mi snad dělají schválně! StuG III G je jedno z mých nejoblíbenějších vozidel. Pz. II jakbysmet a víte co? I ten Pz. I, který mě nikdy nijak zvlášť nezaujal ve mě najednou budil nadšení. Situace začínala být vážná a já si najednou přál nachat celou svou současnou práci v laboratoři za sebou a být tam s nimi. Žhavit pokroucené pancéřové desky do ruda a rovnat je v lisu nebo těžkými kladivy, svařovat pláty dohromady, nebo vyrábět detaily interiérů i exteriérů legendárních tanků zcela od nuly. Naštěstí existuje i jiná možnost... Plastikové modely. A dokonce i v měřítkách ne tak vzdálených od 1:1.
Už někdy od konce roku 2024 jsem pokukoval po ohlášené novince firmy Das Werk, tedy po Sd. Kfz. 250 v měřítku 1:16. Na tom sice v Austrálii nepracovali, ale v jednom jejich videu toto vozidlo, mimochodem údajně přeživší Stalingrad, také zazářilo. A samozřejmě i to patří k mým druhoválečným srdcovkám. Jemu se mi nakonec podařilo odolat, a to i přes fakt, že stavebnice vyšla rychleji, než se původně předpokládalo. Tenkrát asi ještě převládla snaha šetřit, nebo co...
Mé plány a myšlenky silně ovlivněné borci z "AusArmor" ale byly doslova šílené. Patřily mezi ně například StuG III G pozdní produkce od MiniArtu v měřítku 1:35 a to dokonce s kompletním interiérem, Pz. Kpfw. I Ausf. B od firmy Takom v měřítku 1:16 a co víc... V mé hlavě bleskově proběhla reaktivace dávné touhy... Pořídit si stavebnici Pz. Kpfw. II od firmy Dragon a teď pozor: V měřítku 1:6! Na tom mě navíc nejvíce lákala představa výroby kompletního interiéru prakticky od nuly tak, jak to dělají právě v Austrálii. Navíc toto měřítko je tak blízko reálné velikosti, jak jsem jsem schopen se jí přiblížit... No... Tenkrát jsem to ještě dokázal nějak ustát a koupil si jen StuG III Ausf. G od MiniArtu a to v naprosto opačném měřítku - 1:72. Vybral jsem nejvhodnější verzi a to ve snaze ztvárnit vozidlo pojmenované Oblt. Lieben. Znalci vědí - stroj jemuž velel Leutnant Georg Bose. Jeho stavba započala 15.1. a to v práci, když odpoledne čekám na slečnu Procházkovou, která každé úterý a středu učí až do pozdních odpoledních hodin. Takže když mi skončí směna, vezmu si svou modelářskou cestovní sadu a jdu pracovat na StuGu.
Doma jsem se tou dobou modelářsky věnoval vinětě z německé benzínky, kterou jsem rozpracoval také převážně na cestách.
V sobotu 18.1. mě k večeru zastihla smutná a děsivá zpráva, která se na mě navíc valila doslova ze všech stran. Z televize, rádia, ale především z Facebooku, kde toto aktuální sdělení zaplňovalo většinu zdi. Na soukromé vojenskohistorické akci věnované rekonstrukci událostí během bitvy v Ardenách se převrátil obrněný transportér OT-810 předělaný na Sd.Kfz.251. Na místě bylo několik zraněných a dva mrtví kolegové reenactoři. První chvíle po tomto zjištění byly děsivé, doufal jsem, že to nebyl někdo z mých známých a kamarádů, myslel jsem v tu chvíli hlavně na Pepu... Vůbec mi z toho nebylo dobře.
Ukázalo se sice, že ani jednoho z těch dvou nešťastníků neznám, přesto mi bylo jich i jejich rodin nesmírně líto. Může se to kdykoli stát i nám, nebo našim přátelům. Pokud mě ale na celé této nešťastné události něco upřímně a mile překvapilo, byla to ohromná vlna solidarity, která se bezprostředně po tragédii vzedmula. Byly založeny transparentní účty na podporu rodin (jeden z těch kluků ještě ke všemu tenkrát očekával narození potomka) a spousta lidí náhle začala v aukcích nabízet své opravdu vzácné kousky ze sbírek s tím, že výtěžek půjde právě těmto dvěma rodinám. I já jsem na oba transparentní účty přispěl s vědomím, že dělám dobrou věc a že kdyby nedej Bože něco podobného mělo na některé z akcí potkat i mě, naše silná komunita se dokáže semknout a pozůstalým snad alespoň malinko pomoci. Ti lidé budou samozřejmě jejich manželkám, dětem a příbuzným navždy chybět. Jejich místo peníze nezastanou. Ale alespoň trošku snad zmírní nesnáze, které v rodinách nastanou.
Nyní ale k veselejším věcem: 23. 1. 2025 je skutečně pamětihodné datum, neboť jde o den, kdy mi Česká pošta konečně doručila stojan na vánoční stromek, který jsem objednával s dostatečnou časovou rezervou, abychom jej na Vánoce na chalupě v roce 2024 měli doma. Tohle pošta skutečně nezvládla, ale situaci naštěstí vyřešila paní ze starožitnictví, kde byl stojan zakoupen, díky které zboží nakonec dorazilo. Později, ale přece. Kdyby to všechno nevyřídila, zřejmě by někde zůstal navždy...
Poslední lednový víkend, pro nás se slečnou Procházkovou znamenal cestu do Banské Bystrice. Letos první. Vyjížděli jsme až v sobotu ráno a já měl v ten den jen jeden cíl. Navštívit místní modelářskou prodejnu, která má dle informací na FB během ledna otevřeno i v sobotu. Což bohužel není běžné po zbytek roku. Ačkoli celou cestu nebylo zcela jisté zda to do zavíračky stihneme, povedlo se! Měl jsem celkem jasnou představu co si tam chci koupit. A měla to být zatím největší krabice, jakou si ze Slovenska odvezu. To víte, Austrálie mě přemohla. K prodejně jsem skoro doběhnul, abych tam byl dříve než cedule "Zatvorené" na dveřích. A když jsem vstoupil do predajňy, mé plány se lehce změnily, protože oproti e-shopu zde byla i druhá stavebnice, kterou jsem chtěl o trošku víc. Takže... Původně jsem si šel pro Pz. I Ausf. A od firmy Takom v měřítku 1:16, pro nějž jsem měl i celkem vymyšlenou malou vinětu. No, malou... V měřítku 1:16... Ale chápete. Jenže vedle něj stála i krabice s verzí B, již jsem chtěl víc než "Áčko". A navíc... Stavebnice jsou od německého distributora, takže symboly ve znaku Afrikakorps byly zamalované fixou. Zbytečná práce navíc, tohle kupovat... I když to není nic, co by nevyřešily masky.
Ke stavebnici jsem přihodil Mr.Mahogany Surfacer, lahev Levelingu a lahev Mr. Tool cleaneru a zaplatil 104 Eur. Pěkné... Ale měl jsem radost!
Chvíli na to jsme se slečnou Procházkovou vyrazili na ubytování - nám již docela dobře známý hotel zde v BB. Akorát že tentokrát nás docela zklamal, protože nám nezajistili vše, co jsme měli zaplaceno a dokonce zavřeli restauraci dřív, než jsme dorazili na večeři i přes to, že jsme tam byli včas a oni o nás věděli. Dostali jsme slevu a poslali nás do vedlejší restaurace, která vypadala spíše jako pergola utěsněná deskami, ale... Prostě to nebylo vůbec podle našich představ a v souladu s tím, co jsme si zaplatili.
Zbytek pobytu byl ale fajn a já zcela nerušeně pracoval na svém rozestavěném StuGu III Ausf. G od MiniArtu 1:72. Na tom, který teď lepím po práci a nyní už i na cestách.
Úspešná mise v prodejně Flanker v Banské Bystrici. Škoda jen, že později během roku došlo k jejímu přestěhování a pak už jsem tam nedošel, neboť je podstatně dále než místo našeho obvyklého ubytování. Možná je to dobře...
A takhle nějak se na hotelovém pokoji bavím, když je slečna Procházková na kurzu. Celý den modelařiny, pak se spolu jdeme projít a na večeři...
A ještě jedna modelářsky veselá zpráva - konečně jsem se přemohl abych napsal, sestavil a vydal článek o dokončení diorámy "Tutto bene!" Několik dlouhých měsíců po jejím dokončení. Dřív mi to prostě nešlo. Ale k něčemu to bylo přecijen dobré. Leden totiž byl měsícem, kdy to ještě zdánlivě vypadalo, že se mi snad podaří udržet dvanáctičlánkovy roční standard.
Měsíc Únor byl ze začátku ještě ve znamení modelářského pokroku. V práci se mi dařilo pokračovat na StuGu a i když stavebnice obsahuje opravdu mnoho dílů a tím pádem je viditelný postup během na delší trať, každý jednotlivý stavební krok mě tento malý skvost od MiniArtu příjemně překvapoval svou precizností, propracovaností a hlavně promyšleností. Každý díl na své místo sedí zcela perfektně a vznikne-li někde chyba, je to pouze modelářovou nepřesnosti. Je pravda, že tyto stavebnice příliš neodpouští. Bavilo mě to ale tak, že jsem málem zaříznul i do další verze a téměř rozjel paralelní stavbu. Nakonec se tak naštěstí nestalo a doma se má pozornost upírala k vinětě z německé benzínky. I tohle mě nesmírně bavilo, ale bohužel je na místě přiznat, že má pozornost se na tomto poli stále snižovala. Pořád to chtělo něco větsího, něco obřích rozměrů. Kluci z Austrálie mi nedali spát... A stejně tak již zmíněný Pz. II Ausf.B od Dragona 1:6. Stále víc a víc mě zaměstnávalo hledání fotek předlohy a možností jak ztvárnit interiér i vylepšit exteriér této stavebnice. Při tomto průzkumu se mi jednou povedlo prokliknout se do německého e-shopu Dragon models.de, kde mají na vozidla, ale především na figurky v měřítku 1:6 snad úplně všechno. A tak jsem začal Pz. II skládat ze zcela nelogického konce. Od posádky. Najednou přišla touha mít k tomuto tanku alespoň něco kompletního. A to figurku velitele. Něco málo už naštěstí bylo doma, ale uniformu a pár doplňků bylo nutné koupit. Nakonec to nebylo úplně levné, ale s tím, jak se figurka nakonec povedla jsem naprosto spokojen. Nevyšlo jen jedno... Právě figurka Maxe "Panzer" Schmelinga, jak jsem jej pojmenoval měla být původně předmětem únorového článku. Tento projekt se ale bohužel kvůli jedné komplikaci se zmíněným německým obchodem nepovedlo dokončit včas a tak článek o předválečném německém veliteli tanku nakonec nebyl. Nebyl v únoru, nebyl v březnu a nebyl až do konce roku. Ačkoli je rozepsaný a spousta postupů je v něm nafocena a podrobně popsána, nedokázal jsem jej dokončit... Podobně, jako spoustu dalších věcí v letošním roce. A to ne jen na blogu.
Tenkrát mě ale víra ve dvanáctku článků ještě zdaleka neopustila.
Zůstaňme ale ještě chvilku u tohoto "extrémního" modelářského měřítka. Touha po "Pé zet dvojce" mě ani v nejmenším neopustila, naopak. Tomu, abych ji koupil zprvu zabránil fakt, že někdo na MN modeláři byl rychlejší než já. Ale já se nevzdal. A ještě na tom vydělal! 23.2. totiž přišla na Super Hobby 12% sleva na značku Dragon. A toho dne už nebylo nic ponecháno náhodě. Kartonová krabice s deseti kilogramy plastu dorazila 27. Února. O tom, že rovnou začnu stavět jsem samozřejmě neuvažoval, tohle bude chtít nasbírat mnoho podkladů, materiálů a zkušeností, ale základ, ten je doma!!!
Foto bedny se stavebnicí Pz. II Ausf. B v měřítku 1:6. Taková normální krabička...
Na Facebooku mě někdy tou dobou oslovila na první pohled velice zajímavá Living history akce nazvaná "Osvočírek". Jak název napovídá, šlo o večírek spojený s oslavou osvobození. Konkrétně osvobození jižní Moravy v dubnu 1945. Se slečnou Procházkovou jsme se oba přihlásili a těšili se, jaké to asi bude. První část dne slibovala něco jako soukromou akci se scénářem osvobození zbrojního závodu a druhá část, tedy večer měl být v duchu oslavy osvobození. Pro mě to znamenalo mimo jiné doladit služební stejnokroj Staršího seržanta zdravotnické služby RKKA. Tedy upravit šířku ramen Gimnasťorky a kompletně přepracovat pogony. Ačkoli se mi rozpárání nárameníků, výroba nové výztuhy, jejich prodloužení o nějaký ten centimetr a výroba celé nové podšívky zdálo jako složitý úkol, za jedno odpoledne jsem měl hotovo a to se skvělým výsledkem. Zmenšit ale šířku ramen blůzy se mi zprvu vůbec, ale vůbec nedařilo. A tak nějakou dobu zůstala ležet částečně rozpáraná někde na podlaze mého pokoje.
Březen se zprvu také nesl na vlně vojenskohistorické. Hned první víkend mi volal kamarád Dalibor a referoval, co bylo předmětem schůze KVH Břeclav. Kluci chystají velkou výstavu v jednom z místních muzejí, která bude obsahovat několik diorám v měřítku 1:1 a stejně tak vitríny a výstavkami tematických celků. Celé to bude věnováno druhé světové válce na Břeclavsku a zejména tedy roku 1945 a osvobození. Alespoň tak jsem to pochopil. Dalibor na schůzi rovnou nadnesl myšlenku, že já mám poměrně hezkou a rozsáhlou sbírku rozmanitých artefaktů, které by bylo možno k tomuto účelu využít. Ostatně kdo četl články z našich expozic v Tovačově, ten ví, o čem je řeč. Tato myšlenka mě potěšila a já hned začal přemýšlet, co vše bych mohl zapůjčit. Vše, co nebudu delší dobu potřebovat a nebo to mám ve více kusech. Něco můžu navíc i vyrobit... Udělalo mi ale velikou radost, že i moje výtvory budou součástí takové akce a že se na tom můžu alespoň takto podílet. Zároveň to samozřejmě znamenalo spoustu práce... Nemohl jsem však začít hned. Pomalu se mě začínala zmocňovat ne úplně hezká nemoc doprovázená snad i lehčími teplotami. Bylo to ale období, kdy podobné, jen horší příznaky skolily i slečnu Procházkovou, která skončila doma s neschopenkou. Já jsem to nakonec nějak zvládnul sám a svépomocí, v práci jsem tak plnil jak své povinnosti, tak i zastupoval slečnu Procházkovou. Bylo toho dost a jak jsem psal, nebylo mi úplně nejlépe, doma jsem pak byl rád, že můžu jen spát a odpočívat. Všechno jsme ale nakonec zvládli. Aspoň zatím.
Dne 13.3., jakoby to bylo opravdu nešťastné číslo, přišla smutná zpráva z Bratislavy, konkrétně z Divadla Nová scéna. Jak se říká, každá sranda jednou končí. A tak bylo oznámeno posledních několik představení inscenace Les Miserables - Bedári. Zřejmě nejlepší aktuálně uváděné inscenace v pevninské Evropě. Zjištění to bylo vskutku smutné, avšak očekávané. Naštěstí tou dobou mě největší zážitek zde měl teprve potkat...
Sobota 22.3. byla ve znamení jedné z mých nejoblíbenějších modelářských akcí, jíž není nic jiného, než PanthersCup na pražském Proseku. Ačkoli zdravotní stav všech účastníků této cesty nebyl úplně nejlepší, nakonec se výlet povedl. Já si poprvé vzal tričko "Ma frens" z merche Martina Kováče, něco málo nakoupil a pak následoval poslední dobou již obvyklý výlet do centra Prahy. Ten nebyl nijak dlouhý, což ostatně kvůli časové limitaci vyhlásením výsledků soutěže ani nejde. I tak jsme ale zvládli asi vše, co bylo v plánu. A pak, po návratu do výstavního prostoru, při vyhlášení oceněných modelářů přišlo opravdové překvapení dne. Moje dioráma "Tutto bene!" získala i ve veliké konkurenci první místo. Jediný model který jsem zde letos vystavoval, dílo, k němuž jsem dosud nenašel cestu abych s ním byl spokojený teď obstálo nejlépe ze všech ve stejné kategorii... Ani teď, na konci roku, tomu pořád nemůžu uvěřit.
Ocenění z PanthersCupu i celková nálada z tohoto krásného dne mě opět modelářsky nakoply, takže jsem i večer po práci mžoural pod všemi rozsvícenými světly a lampičkami a maloval odřeniny na benzínové čerpadlo SHELL od MiniArtu. Bohužel, a to mě mrzí, mi to nevydrželo ani tak dlouho, abych alespoň tuto součást viněty dokončil. Bylo totiž třeba zabrat i jinde.
Osvočírek se blíží a moje služební Gimnasťorka má aktuálně jeden rukáv, takže jsem se pustil do párání. Ale i když jsem postup vystřižení přebytečného materiálu a opětovného našití rukávů probral po telefonu s babičkou, přišlo mi bezpečnější za ní zajet, nechat to udělat ji a pozorně sledovat, jak to vlastně udělá. To, s čím jsem se trápil celý víkend a nebyl se schopen dobrat rozumného výsledku jí zabralo asi 45 minut. A to i s důkladným vysvětlením každého kroku. Profík s léty praxe! A ta blůza, ta mi konečně sedí! Takže společným úsilím se nám povedlo z nepadnoucí blůzy z Nestofu udělat něco, co na mě i vypadá dobře!
Zdá se, že Březen byl měsícem, kdy se moje pozornost štěpila mezi všechny mé zájmy a jejich oblasti. Tak trochu náhodou mě Aukro zavedlo až k zakoupení originálního a nepoužitého Portepee, které se perfektně hodí k mé originální četnické služební šavli. Je opravdu krásné a s replikami zcela nesrovnatelné. Dokonce začínám věřit, že jednou seženu i ten originální kombinovaný závěsník. Abych u četnictva ještě zůstal, čekala mě i výroba několika dokumentů, které jsem našel také na Aukru, ale jelikož naštěstí nejsem až tak zapálený sběratel, nepotřeboval jsem je koupit, ale na psacím stroji jsem si je přepsal, změnil jména a vše zasadil na mou (budoucí) četnickou stanici.
Už od začátku opravdu vážných úvah o koupi a stavbě Pz. II v měřítku 1:6 včetně interiéru převážně vlastní konstrukce a výroby mi bylo zcela jasné, že bez kvalitních podkladů v této zatím snové akci nemůžu uspět. Kluci z "AusArmor" mě ale v jednom ze svých videí nasměrovali k úžasné knize obsahující jak walkaroundy, tak i velké množství perokreseb zachycujících detaily a odlišnosti mezi jednotlivými verzemi Pz. II. Jedná se konkrétně o knihu Achtung Panzer! vol.7 japonského autora Mitsuro Bitoha. Ta je "bohužel" zaměřena na všechny verze tanků Pz. I a Pz. II včetně všech stíhačů, samohybných děl a houfnic vzniknuvších na těchto podvozcích, což trošku ubírá prostor pro "čistokrevný" Pz.Kpfw.II o který mi teď jde, ale vlastně to zas až tolik nevadí. Jak už asi víte, nakupily se mi doma i Pz. I, takže aspoň budu mít z čeho vycházet. No jo, kniha je to hezká, ale zřejmě vyšla v nevelkém nákladu a bez dotisků a reedicí, takže sehnat ji nebude lehké. Podařilo se ji najít v Německu, prodejce ji ale odmítal poslat do zahraničí. A tak hledání neustávalo, až se objevila ve Španělsku, odkud také byla zakoupena. K mé smůle se vyskytly drobné potíže s placením, ale nakonec se vše vyřešilo a koncem měsíce byl můj výtisk doma. Kniha je jako nová, přišla perfektně zabalená a já už začal pokukovat o dílu věnovaném StuGům. Odradila mě jenom cena, protože ta se pohybuje někde na úrovni opravdu nadupané stavebnice 1:35 i s doplňky... Nevadí, vše potřebné zatím mám, ale tuším, že práce na shánění podkladů pro šeštinový Panzerkampfwagen mě ještě v budoucnu čeká. Stejně jako investice do těch pár doplňků, které se dají zatím sehnat. Pak už to bude jen na mě a nákupu plechů, plastů a různých profilů... To je ale hudba budoucnosti. Největší naděje ale vkládám v Darrella z Austrálie a jejich videa. Tam bude hlavní pramen podkladů.
Od začátku dubna jsem svůj volný čas dělil hlavně mezi přípravy na Osvočírek a výrobu a balení věcí do expozice KVH Břeclav. Mohlo by se to zdát jako snadná věc, ale tak úplně jednoduché to nebylo. Všechno pečlivě zabalit, sepsat, označit odpovídajícími čísly, uložit do krabice tak, aby se nic nepoškodilo... Dokončoval jsem to ještě v den Osvočírku, tedy 12. 4. dopoledne, kdy bylo v plánu krabici předat Daliborovi, aby ji odvezl do Břeclavi.
Přípravy na Osvočírek byly asi jednodušší, uniformu i výstroj jsem ve skříních, kde dlouho odpočívaly našel snadno a všechno seskládal. Jediné, co jsem mohl ovlivnit a o čem jsem se dlouho rozhodoval, bylo kterou si vezmu zbraň. Zda Špagina od Denixu nebo Airsoftovou Mosinku. Ostré zbraně bohužel nepřicházely pro tuto akci v úvahu a žádný expanz nemám. Nakonec vyhrál Špagin se segmentovým zásobníkem, protože je oproti dlouhé Mosince menší a lépe se s ním v terénu pohybuje.
Ačkoli jsme měli vzhledem k datu konání akce a historickým událostem, které jsme rekonstruovali mít zimní výstroj, vzal jsem si jen beranici, protože kabát ani tělogrejku nemám. Tělogrejku jsem se snažil pro tuto příležitost sehnat, ale v mé velikosti se mi to nakonec bohužel nepodařilo.
Vždycky, když vyrážím někam na vojenskohistorickou akci a mám na uniformě nebo výstroji něco ne úplně přesně, nemám z toho úplně dobrý pocit. Vtipné je, že kolem mě je pak zpravidla dost lidí, kteří jsou na tom ještě hůře. Takže i když byly na tuto soukromku předepsány tělogrejky a beranice, byl jsem nakonec jediný, kdo měl aspoň tu beranici. Nevadí, tím líp pro mě. Osvočírek byl, jak jsem již naznačil, rozdělen na dvě části. Sejít se se zbytkem RKKA bylo bylo nakonec napínavější, než bych čekal. Já a Dalibor jsme se před olomouckým aquaparkem sešli poměrně bez problémů. Oblékli se do uniforem a se zbraněmi pomalu vyrazili přes veřejné parkoviště směrem k pevnosti. Když za námi troubilo auto se zbytkem našich soudruhů, kteří se zpožděním dorazili z Brna, zase jsme se vrátili. Náš nápad takto vyrazit mezi lidi se jim vůbec nelíbil, ovšem my už jsme s Daliborem zvyklí na ledacos a jen tak něčeho se nebojíme. S kolegy jsme se přivítali, seznámili a vyslechli plán z vyšších míst. Jakmile jsme dostali povolení, nasedli jsme plně vystrojeni a vyzbrojeni do dvou aut a vyrazili těch pár set metrů k místu našeho výsadku. Dole pod pevností, na bývalém poli teď stojí fit centrum. Přál bych vám vidět pohledy lidí, kteří odtamtud šli a viděly dva osobáky nacpané vojáky RKKA. To byl jeden ze zážitků dne!
Pod pevností jsme nechali auta a dál pokračovali po svých, co nejvíc dobově. Naším prvním úkolem bylo přesunout se do výchozího postavení, zaujmout pozice a po dvojicích provést průzkum oblasti. Zjistit sílu obrany pevnosti ukrývající muniční továrnu, získat co nejvíce informací a nebýt při tom vidění ani slyšeni hlídkujícími Němci, Maďary ani protektorátním četnictvem. Hned první přesun během mnohé z nás nelítostně prověřil. První akce roku a několik měsíců líného zahálení hrály proti mnohým z nás. Včetně mě, samozřejmě. Silnou stránkou mnohých z nás nebyl ani pohyb v zalesněném terénu. Krom pár profíků v naší skupině reprezentující RKKA by v reálu pravděpodobně nikdo nepřežil. Pokud na tom naši protivníci nebyly tak bídně, jako někteří z nás, museli o nás dávno vědět. Co se tou dobou dělo uvnitř pevnosti jsme netušili. A bylo to správně. V rámci zachování efektivity "hry" bylo nezbytné, aby každý znal jen své úkoly, případně úkoly své jednotky. Během průzkumu se nám podařilo chytit jednoho z četníků. Ten ochotně spolupracoval a vyzradil cenné informace ohledně nepřátelské obrany včetně rozmístění min. Slečna Procházková, která byla tou dobou uvnitř pevnosti, konkrétně v kuchyni si to celé ale tak, jako já bohužel neužívala. Je pravda, že jsem ji do této akce asi trochu natlačil, protože se mi to zdálo jako skvělý nápad, ale příště tak urputný nebudu. Nevím přesně, co se na opačné straně dělo, ale z toho mála, co mi byla ochotná prozradit se stala objetí pomluv a intrik, což je v ženském kolektivu tak nějak běžné. Chtěly na ni hodit odbojovou činnost (mimochodem dost primitivní) a co je nejhorší, vůbec se jí neúčastnila. Což mě i trochu překvapilo, protože zrovna má nejdražší by si nenechala ujít jedinou příležitost Němcům jakkoli uškodit. Kvůli tomuto obvinění u ní asi došlo k nějaké ne zcela příjemné prohlídce, kterou podváděl jeden extrémně odporný příslušník Waffen SS.
Budiž mé milé ke klidu alespoň to, že aniž bychom tohle věděli, po našem vtrhnutí do pevnosti na tanku T-34 byl tento konkrétní zmetek při pokusu uniknout odhalen a následně mnou a jedním ze soudruhů odveden, mučen a následně popraven.
Osobně bych řekl, že v našem scénáři vzniklo vlivem zpoždění v ději uvnitř pevnosti několik hluchých míst, kdy nebylo úplně co dělat. Tento prostor byl skvěle využit k diskusi nad naším společným oblíbeným tématem. Jenom to trošku trhalo tu absolutní dobovost. No a já jsem toho dne poprvé v životě jel na Téčku coby člen tankového desantu. Úžasný zážitek! Ba co víc! Z této naší jízdy vznikla fotka, která se zhruba o měsíc později objevila v obřím formátu u vjezdu do Litovle doplnená popiskem "Naši vojáci zde byli první!" A já jsem na ní krásně vidět!
Ale zpět k Osvočírku.
Ve druhé části dne, tedy večer po osvobození zbrojního závodu v Hodoníně nás čekala velkolepá oslava. Sešli se tak osvoboditelé včetně jednoho zdravotníka v pracně vylepšené a nažehlené služební Gimnasťorce, dělníci v montérkach i předválečných stejnokrojích, odbojáři i ti, kteří převlékli kabáty, neboť okupantům byl samozřejmě vstup zakázán. Toho večera se pilo až do rána, bylo vskutku veselo a já si mimo setkání s kolegou a velitelem Honzou, což je skvělý a znalý chlapík a výborně mi v jistých věcech poradil i potykal s Martinem Tichým. I když se pak docela nekompromisně vysmál mé uniformě. Pro něj nebyla dost slušivá. No, já byl spokojen. Ale to je každého věc. Mrzelo mě na tom celém jen málo věcí. A to asi tyto dvě: Že Dalibor nezůstal na večírek a že se moje nejdražší nebavila tak dobre, jako já. Ale já jsem si to celé fakt užil!
Fotka s atmosférou spolu s kamarádem Daliborem po osvobození zbrojního závodu v Hodoníně, tedy konec první části osvočírku v Olomouci. Škoda, že musel hned zase odjet...
Kluk z plakátu. Michal v uniformě RKKA jedoucí na Téčku. Tento transparent se objevil u vjezdu do Litovle v období květnových oslav osvobození. Takovou slávu jsem ještě nezažil.
Jelikož mě výroba artefaktů pro výstavu v Břeclavi bavila a jelikož se z mého pohledu Osvočírek vydařil, převládla ve mě chuť vyrobit si zase nějaké repliky pro RKKA. Prošel jsem stránku obchodu Red Army Reproductions, který se už před nějakou dobou přestěhoval z Etsy na Ebay a našel inspiraci. Pustil jsem se do výroby dalšího obvazového materiálu a také opět po nedlouhé době zasednul k šicímu stroji. Tentokrát jsem ušil další pouzdro na dokumenty a pytlík na potraviny.
Když jsme pak během velikonočního volna jeli navštívit babičku, vzal jsem jí své výrobky ukázat. Měla radost z toho, jak jsem to od ní během společného šití okoukal a tak se naučil šít na stroji. Neskrývala radost, ale zároveň bylo cítit, že jí společné šití asi trošku chybí... Ačkoli už asi vím jak vsadit rukávy a také bych si chtěl zkusit ušít letní košili pro mužstvo RKKA, jsou stále věci, na které si asi nikdy netroufnu a tudíž společné šití s babičkou bude vždycky aktuální.
Velikonoce znamenaly konečně zase trošku volného času a tak jsme mohli vyrazit na chalupu. Dům je více méně v pořádku, i když po zimě se zase začaly objevovat různé neduhy, které bude potřeba vyřešit. Příroda už si také zase pomalu začala brát dvůr a zahradu zpět, takže bylo nevyhnutelné začít sekat a kosit. Samozřejmě jsme nezvládli celý pozemek, ale alespoň to nejdůležitější. Pokud ale tohle sekání dalo někomu opravdu zabrat, byl jsem to já. Přišlo na mě něco, co rozhodně není běžné, ale občas se to prostě stane. Nezastavitelný a téměř souvislý, těžký a namáhavý kašel, který když ustane, odhalí abnormální dýchání provázené nepříjemným a pro slečnu Procházkovou mírně děsivým pískáním a hrkáním v mé hrudi. Předpokládal jsem, že to bude nějaká forma jarní alergie. Počkali jsme až se značně podložený polštáři na posteli trošku uklidním a dám dohromady a jeli jsme domů. Ještě že už byl večer a nepřišli jsme tak o moc času zde, protože dostat se na chalupu mi přijde jako stále větší vzácnost. Okolnosti tomu jaksi nejsou nakloněny.
Velikonoční pondělí jsem prožil doma, ovšem stále v záchvatech kašle. A dost nepříjemných, takže mi nezbyla jiná možnost než zavolat do práce a v úterý po Velikonocích se vydat k paní doktorce. Jak se dalo čekat, zůstal jsem v pracovní neschopnosti.
Na neschopence jsem byl nakonec celkem tři týdny uvězněn doma, bez vycházek, pouze v domě. Zprvu mi to vůbec nevadilo, konec konců jsem doma za účelem toho, abych se už konečně uzdravil a ten nepříjemný kašel se zahleněním, jež se teď stále vracely mě navždy, nebo alespoň na nějakou delší dobu opustily. A tak jsem se poctivě léčil a kurýroval, dodržoval předepsanou medikaci a přemýšlel, co bych tak mohl dělat, až mi bude líp. Během stonání jsem se konečně dostal ke knize Uniforms of the Soviet Union 1918-1945 od Davida Webstera a Chrise Nelsona a konečně si ji pořádně prohlednul. Z knihovny jsem také vytáhnul knížku Odstřelovačky z druhé světové války autorky Ljubov Vinogradovové a začal ji doslova hltat. Nápis "Autentická svědectví" na přebalu skutečně nelže, autorka svou knihu seskládala z rozhovorů s přeživšími pamětnicemi Velké vlastenecké války, případně z dalších zdrojů a předložila tak čtenáři nesmírně realistický pohled na tehdejší nelítostnou dobu, bez vlivu stalinské propagandy, která příběhy těchto žen a mužů často ráda přibarvuje. Ostatně do Ljudmily Pavličenkové a jejího kultu se autorka také hezky pustila a docela ji strhala... Byl jsem tou dobou, celkem pochopitelně, na vlně RKKA, ostatně Osvočírek za námi, přesně před 80 roky se Rudá armáda valila i přes naše území stále vpřed vpřed a já... Ležel doma v obýváku nebo ve svém pokoji. Ale to nevadí, i tak jsem sledoval své kolegy prostřednictvím sociálních sítí jak se účastní menších i velkých bojových ukázek a pietních aktů. Trošku jsem jim záviděl, ale i já byl (malinko) aktivní. Po létech váhání jsem přešil Gimnasťorku vz.35 z Nestofu na vz.35/43 (pokud takové označení vůbec oficiálně existuje) a dotáhnul jsem to ještě dál. Všechny knoflíky s hvězdou, srpem a kladivem jsem odstranil a nahradil je černými, plechovými, lisovanými knoflíky se čtyřmi dírkami. Použití těchto a jiných podobných "neoficiálních", náhražkových knoflíků bylo na blůzách poměrně běžné a to včetně knoflíků německých kořistních. Zkratka u této přechodové blůzy (které jsou na dobových fotografiích také běžnější, než si asi mnozí z nás myslí) jsem chtěl docílit vzhledu absolutního materiálního vyčerpání. Knoflíky držící nárameníky jsou na této mé blůze dřevěné. Abych pravdu řekl, nebál jsem se toho, protože tuto blůzu chci nosit především s nárameníky Seržanta a Staršího seržanta zdravotnické služby, což není prvosledový "druh zbraně" a tudíž se zde můžou podobné nedostatky projevit ještě o to více.
A když už jsem se dostal ke zdravotnictvu RKKA a pogonům, musím se zmínit ještě o jednom. Na Osvočírku jsem se dal s Honzou do řeči ohledně e-shopu voin.zp.ua, kde jsem našel zdravotnickou brigadýrku RKKA pro mužstvo a taky nádherné nárameníky. Jenže doprava, clo a DPH z Ukrajiny, to mě dost odrazuje. Dostal jsem ale dobrou radu, zboží z Voinu dováží Alex z obchodu retro-armyshop a tak jsem mu napsal dotaz, zda by bylo možné čepici a pogony z Voinu koupit skrze něj. Bohužel, ani po několika týdnech mi nepřišla odpověď. Hezké pogony ale šije i Schuster a tak jsem si jeden pár polních v hodnosti Seržant a jeden pár polních v hodnosti Starší seržant objednal na Reenactoru a nezapomněl doplnit poznámku, že je chci nechat ušít o délce 16 cm. Jednou mi totiž odtud přišly na mou blůzy příliš krátké... Škoda jen, že jsem na ně pak musel tak dlouho čekat, hodily by se mi hned.
Máknul jsem i na jednom rozpracovaném projektu, tedy na dalších šesti typech obalů pro makety obvazů RKKA.
Když už mi bylo o něco lépe, tedy ve druhé polovině druhého týdne, pustil jsem se do úpravy polní brigadýrky RKKA, kterou jsem si koupil právě od Alexe na Vlkoši v roce 2023. Čepice je ušitá opravdu výborně, má ale jednu slabinu a tou jsou knoflíky držící podbradník. Jsou to klasické knoflíky na blůzy o průměru 14mm, s ouškem. A právě díky tomuto oušku od okolku furážky značně odstávají a působí spíše komicky. Tím spíše, že u originálů jsem nic podobného neviděl. A tak jsem se rozhodl tento problém snadno vyřešit. Po úpravě blůzy vz.35 mi zbylo poměrně hodně replikových černých knoflíků od firmy Nestof, které jsem odbarvil, odřezal jejich ouška, z hliníkového plechu vystříhal a naohýbal packy, jako bývají na odznacích, vlepil je dvousložkovým epoxidem dovnitř knoflíků, nabarvil směsí emailů Revell 360 + 82 a osadil na čepici. Výsledek je znatelný a dle mého názoru podstatně lepší!
Jelikož tohle už byla tak trošku modelářská práce a ve vitríně na mou pozornost smutně čekala nedokončená benzinová pumpa od MiniArtu ve zbarvení SHELL do viněty Antona z benzínky, sebral jsem odhodlání a za pár dní ji dokončil. Ale radost jsem z toho moc neměl. Ačkoli jsem to zprvu nečekal, protože jsem člověk, který vydrží s modely a uniformami zavřený dlouho sám doma a je schopen se takto zabavit, začalo to na mě všechno padat. Chyběla mi slečna Procházková, kterou jsem naposledy viděl o Velikonocích na chalupě, všechno mě přestávalo bavit a nic nějak nepřinášelo výsledky, jež jsem čekal. Poskládat naše družstvo do Tovačova, který se kvapem blíží je rok od roku těžší, Alex mi neodepisuje ohledně Voinu, slovenské Divadlo Nová Scéna mi nepodepsalo na dotazy ani ve zprávě, ani v komentáři na jejich FB stránce (přestože většině ostatních odpověděli) a ještě jsem zjistil, že v Městském divadle Brno bude hostovat chorvatské divadlo ze Zagrebu se svým nastudováním muzikálu Les Misérables, chorvatsky Jadnici. A to proto, že Stanislav Moša a další osobnosti z MDB se na této Chorvatské inscenaci podíleli. Bylo by hezké vidět Bídníky po jedenácti letech opět v Brně. Jenže jsem na to přišel pozdě a lístky byly prakticky pryč. Veliká škoda... A ještě o to horší, že budou hrát jen jedno představení a ještě ve čtvrtek v 19:00. V sobotu by to bylo trošku lepší. No, nedá se nic dělat.
Ale i když to bylo doma někdy trochu těžké, pořád lepší, než v práci...
A ještě jedna věc, která mě na konci dubna trápila. Ani v tomto měsíci jsem nedokázal dotáhnout do konce článek, který měl vyjít a který připravuju už od února. Pomalu jsem začal přijímat fakt, že můj blog nebude už ani měsíčníkem. Prostě to nezvládám a vím, že v blízké budoucnosti to nebude lepší.
Přestože jsem měl první celý Květnový týden, tedy od 5. do 9.5. mít dovolenou, má pracovní neschopnost pokračovala i v tomto týdnu a tak bylo zcela jasné, že už se nebudu moct účastnit vůbec žádné z akcí ke konci 2. světové války v Evropě. Nějak jsem ztratil chuť být v uniformě 8.5. alespoň doma. A tak zůstala viset na ramínku. Ale i tak jsem ve svém pokoji alespoň trošku poklidil, vytisknul si spoustu fotografií z vojenskohistorických akcí, protože od roku 2021 ve svých fotoalbech žádné nemám, přečetl další knížku, které jsem díky té předchozí konečně porozuměl a pustil se do dalšího, tentokráte prvorepublikového projektu.
Na Aukru jsem tak trošku spontánně koupil armádní plynovou masku vz.35 výrobce Fatra. Na fotkách vypadala v celkem dobrém stavu, relativně kompletní a co je nejdůležitější - nebyla drahá. Při cestě od paní doktorky jsem si ji vyzvednul v Zásilkovně a po důkladném ohledání začal přemýšlet, co s ní dál. V jednom mám jasno, na obličej si ji dávat nechci, ostatně není k tomu úplně uzpůsobená, neboť jde o nejmenší velikost (3) a gumové řemínky jsou značně zteřelé. V některých oblastech na tom není nejlépe ani gumová lícnice, veškeré ocelové kování je značně zoxidované a vnější látkový potah je místy dost vybledlý. Abych tak řekl, maska je zhruba ve stejném stavu, v jakém je moje brašna kde má být tato maska spolu s filtrem, vrapovou hadicí a dalším příslušenstvím uložena. Po nějakém tom přemýšlení jsem masku částečně rozebral, důkladně umyl a vypral v několika teplých lázních mycího přípravku a pak opět přemýšlel, co s ní dál. Jak hluboce se pustit do nějakého toho renovování, které by určitou skupinu sběratelů přivedlo do hrobu. Já si ale myslím, že tady není co ztratit a že její hodnota není nijak valná. Proto jsem postupně a šetrně začal rozebírat i kování řemínků, čistit jej od místy extrémní vrstvy koroze a znova lakovat černou syntetickou barvou. Prostě jako u brašny, kterou jsem restauroval stejným způsobem. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou nahradit i vytahané řemínky, ale dost pochybuji že bych sehnal vhodnou náhradu a tak jsem ponechal masce ty původní. Bohužel, tato práce byla velmi zdlouhavá a nepodařilo se mi ji dokončit během posledních dnů "doma". V pondělí 12.5. už mě čekal návrat zpátky do práce. Vůbec se mi nechtělo a dokonce jsem měl chvílemi i strach. Tři týdny mimo kolektiv, navíc v situaci, která díky blížící se dlouhodobé pracovní neschopnosti naší úsekové laborantky nastává hned od dalšího týdne mi návrat značně znepříjemňovaly. Nebude to lehké. Útěchou mi v těch dnech bylo hlavně to, že se mi podařilo na Aukru sehnat i vrapovou hadici a tak jsem se těšil až půjdu po práci zase domů a budu makat na renovaci kování své masky vz.35. Tato operace nakonec hlavně díky nutnosti nechat barvu dostatečně dlouho zaschnout trvala skoro dva týdny, ale myslím, že to stálo za to.
Kvůli neschopence jsme museli mé narozeniny se slečnou Procházkovou oslavit až o malinko později. Dostal jsem od ní ale tak krásné dárky, že se skutečně vyplatilo počkat. Mimo jiné to byla kniha Sudety krásné i bouřící od Jana Lakosila pojednávající o dění v pohraničí během kritického podzimu 1938. Kniha je doslova nacpána dobovými snímky zachycujícími tehdejší dění a dává tak čtenáři možnost poměrně snadno se vcítit do tehdejší nesnadné doby. Zároveň jsem dostal dobové originály předmětů denní potřeby jako je plechovka na olej na obuv firmy Baťa, obvaz a několik balení čajů. Skutečně nádherné maličkosti. A v perfektním stavu!!!
Pomalu se přiblížil další ročník Plastic People of Tovačov, který jsem dlouho nevěděl, jak letos pojmu. Tedy konkrétně naši vojenskohistorickou expozici v rámci této modelářské akce. Zprvu mi bylo jasné jen jedno - letos chci naší výstavku věnovat událostem dubna a května 1945. A během neschopenky jsem to i vymyslel ke své naprosté spokojenosti! S dostatečným předstihem se mi omluvil Dalibor. Nejprve to vypadalo, že se Tovačov potká s vernisáží již zmíněné výstavy v Břeclavi, chvíli jsme se radovali, neboť se ukázalo že Břeclav je v Neděli, ale záhy opět vyplul na povrch fakt, že Dalibor musí na jinou, řekněme rodinnou událost. Domluvit se na čemkoli s Martinem je již takřka nemožné a tak mi účast potvrdili alespoň dva kolegové: Dan a Lukáš, který nás v Tovačově minulý rok překvapil, když se tam k nám bez předchozího ohlášení přidal v uniformě Wehrmachtu a tím nás značně zaskočil. Letos jsem byl zatraceně rád, že jsme se takhle setkali, protože na poslední chvíli odřekl svou účast ze studijních důvodů i Dan a tím definitivně zničil mou vizi letošní expozice. Těch pět dnů, které od jeho zprávy zbývaly do dne konání Tovačova se ve mě střídalo mnoho pocitů. Zklamaní, beznaděj, smutek, trošku i vztek. Tak perfektně to bylo vymyšlené, potřebuju k tomu jenom tři lidi... A zbyli mi dva. To nestačí. Chybí mi voják RKKA... A tak balím exponáty a neustále váham. Jeden den to chci všechno zase vybalit a totálně zminimalizovat, druhý den jsem zase odhodlán udělat to dle původního plánu, což ale bez Dana v sovětské uniformě nebude mít ani zdaleka takový efekt. Nakonec ale vítězí přesvědčení ukázat letos i uniformy, výstroj a vyzbroj RKKA tak, jak k nám na jaře 1945 přišla. I když tam kolega v daném stejnokroji nebude. Do poslední chvíle jsem netušil, zda tohle rozhodnutí bylo správné a trnul hrůzou, že z nějakého důvodu na poslední chvíli zruší účast i Lukáš. Ten mě v tom ale díky Bohu nenechal a tak se naše výstava uskutečnila sice v ořezaném personálním počtu, za to ale v téměř plném počtu plánovaných exponátů. Pravda, něco stejně zůstalo v krabicích, ale zvládli jsme to i bez Dana a Dalibora. Co se týká zájmu návštěvníků našeho kouta, ten byl o poznání větší než před rokem. I přes všechny ty nepěkné věci a události, které sobotě 24.5. letos předcházely to nakonec byla docela povedená akce. Konečně jsem do Tovačova dostal i RKKA, poradili jsme si pouze ve dvou, návštěvníky náš vojenskohistorický koutek zaujal a zajímal a vlastně nám skoro nic nechybělo. Dokázali jsme to všechno i jen ve dvou. Na druhou stranu mi z letoška ale přecijen vychází jasný závěr. Je třeba tuto naši tovačovskou kratochvíli přehodnotit. Buď snížit počet vystavovaných věcí, nebo to zařídit tak, aby nepocházela valná většina z nich z mé sbírky. Protože pro mě už to začíná být opravdu náročné. Zvláště letos bylo, neboť krom silně oslabeného družstva tu byly i další události v opravdu rychlém sledu za sebou, které mě nutily postarat se o všechny věci po návratu z Tovačova a uklidit je na svá místa ještě v sobotu odpoledne, pracovat na tom hluboko do noci a v neděli ráno se připravit na akci další. Tou byla vernisáž k výstavě "1945 - Cesta k osvobození" věnované průběhu druhé světové války především na našem území, tím spíše na Břeclavsku, kterou připravil KVH Břeclav a drobným dílem jsem se na ní poskytnutím několika svých replik i originálů podílel i já. O to více jsem chtěl přímo na vernisáž jet a setkat se nejen s Daliborem a Vlkem, ale i s ostatními kluky z Břeclavi a samozřejmě i vidět své výrobky v expozici takovéto velké akce. Nějakou dobu jsem váhal, co na sebe, nejprve mi volba přišla jasná - služební uniforma zdravotnické služby RKKA, a to jednak kvůli tomu, že mi její úprava dala docela dost zabrat a pak také protože v Břeclavi jsou z mé sbírky a výroby vystaveny hlavně věci pro RKKA. V sobotu večer jsem ale začal váhat a připravil jsem i vycházkový stejnokroj strážmistra četnictva. V neděli ráno mi volal Dalibor s informací, že on jede v četníkovi, ale Vlk za Sověta a pokud tedy chci já jako zdravotník RKKA, bude to jedině správně. Takže problém vyřešen. Do Břeclavi jsme vyrazili spolu se slečnou Procházkovou a musím říct, že expozice, kterou tam kluci v čele s Mírou Milionem pripravili byla skutečně perfektní! Přesně před rokem jsme byli právě se slečnou Procházkovou v Normandii, Belgii a Německu a výstava připravená zde v Břeclavi je s těmito světovými muzei rozhodně srovnatelná. Některá bych se nebál říct, že Břeclav rozhodně i předčí! Bylo to, pravda, takové rychlejší, ale velice příjemně strávené odpoledne s kamarády a vynikající zábavou. Oproti původnímu plánu byla výstava nakonec prodloužena, takže ji v Muzeu Pod vodárnou bylo možno navštívit až do 28.10. 2025.
Foto hrdého Michala z výstavy v Břeclavi, kam poskytnul něco ze své sbírky i vlastní výroby. Obsah druhé police shora je z velké části vyplněn mojí tvorbou.
Hned v následujícím víkendu, tedy v sobotu 31. 5. nás se slečnou Procházkovou čekala cesta na Slovensko, konkrétně do Bratislavy, do divadla Nová Scéna, kde se bohužel pomalu blížila derniéra jejich dokonalé inscenace muzikálu Les Misérables - Bedári. Tentokrát to ale mělo být jiné než předchozí dvě návštěvy. S blížícím se koncem je prostě všechno jiné - herci jsou lepší a lepší, prožitky hlubší a emoce silnější. A navíc, jak už víme, slečna Procházková dokázala nemožné a zajistila mi program s podpisy části obsazení bratislavských Bedárov. Nakonec to (především díky ní) byl jeden z nejsilnějších bídnických zážitků, které mám. A ještě se nám i na krátko povedlo setkat se s místním jediným a jedinečným představitelem Jeana Valjeana Tituszem Tóbiszem. Je to skutečně neuvěřitelný člověk! Mohl bych o tomto jednom odpoledni a večeru psát dlouhé hodiny, ale jelikož jsem to už jednou udělal, nebudu se opakovat. Pouze připomenu, že kdo by měl zájem a chtěl se o této naší akci se slečnou Procházkovou dovědět více nebo si ten krásný den znova připomenout, odkaz na článek je zde. Jenom bych ještě dodal, že tento článek o výpravě do Bratislavy jsem psal a upravoval více než osm hodin...
Společná fotografie se slečnou Procházkovou po skončení představení Les Misérables - Bedári dne 31. 5. 2025. Právě ona, má nejdražší dokázala udělat z běžné návštěvy divadla nezapomenutelný zážitek na celý život.
Fotka úlovků z onoho dne samozřejmě nesmí chybět. Dvě podepsané fotografie Titusze Tóbisze, podpisy představitelů hlavních rolí na bulletinu a dokonce cáry Valjeanova propouštěcího listinu z galejí v Toulonu. Neuvěřitelné zážitky a neuvěřitelné poklady!
Už v Bratislavě nás zastihnul příchod dalšího měsíce roku 2025 a tím byl samozřejmě Červen. Prvním větším vzrušením měsíce a další akcí v rychlém sledu za sebou byly Vlkošské dny vojenských tradic, letos o víkendu 7.-8. Června.
Po Ne tak dlouhé době to byla zase akce, kdy se naše trojčlenné družstvo (já, Dalibor a Vlk) sešlo a společně jsme něco zažili. Nedá se sice říci, že bychom tentokráte skutečně fungovali jako družstvo, neboť Daliborův individualismus a nechuť podřizovat se většímu celku s jistou strukturou a organizací zvítězily a tak tentokráte uniformu RKKA neobléknul a raději se přidal k partyzánům. No, přidal... Když začala hlavní ukázka, ani je pořádně nenašel, ale jemu to stejně nevadilo. Na ploše si vystavěl svůj vlastní příběh. On je to vlastně naprosto šťastný člověk!
My s Vlkem jsme ale během letošního Vlkoše celkem trpěli. Trošku nás mrzelo, že o první, menší ukázce na rok 1941 nám vůbec nikdo neřekl. Je docela paradoxní, že oba dva máme na dané období kompletní uniformy včetně odpovídající výstroje a výzbroje, ale když se nějaká ukázka na tuto fázi války koná, my o tom skoro nikdy nevíme. Jak ale bylo patrné už na ranní poradě, nebylo zcela zřejmé co má tato ukázka představovat. A když pak tohle všechno probíhalo na louce před námi, nestačili jsme se divit. Rok 1941, u Sovětů pouze pušky Mosin a v malé míře samopaly PPD. Možná nějaký ten kulomet DP-26. To je zcela v pořádku. Kde ale vzal v červnu 1941 německý velitel Špagina? A kde vzali ten obrňák, který v této verzi tenkrát také ještě nebyl? Jediné rozumné vysvětlení, které mě napadlo zní: Oni se na té poradě opravdu nedokázali domluvit, jaký rok vlastně ztvárňují.
Scénář hlavní ukázky byl letos opět stejný, jako v předchozích letech, včetně jejího konce. Je lepší, aby neprežil nikdo, než aby zvítězila Rudá armáda.
A ještě jedna věc. Že je Vlkoš přehlídka pačuánců, to už víme, ovšem letošní ročník přinesl za dlouhá léta opravdu skvosty. A Vlk se nechal několikrát slyšet, že sem už nepojede.
Pravdu říct, žádaná top kvalitní akce to nebyla, já jsem ale rád, že jsem se setkal s kamarády, prožil jeden z mála dnů v uniformě, vystřelil si a taky splnil pár dalších úkolů, které byly pro tento den stanoveny.
Prvním a nejdůležitějším z nich bylo předání svatebního daru a blahopřání s dobovým motivem právě kamarádů Daliborovi. Ideální čas předat mu to právě teď. A také jsem měl dle doporučení Honzy z osvočírku dotaz na Alexe z Retroarmyshopu, který tu měl stánek. Ano, šlo o tu brigadýrku pro mužstvo a poddůstojníky zdravotnické služby RKKA. Slovo dalo slovo, napsal si moje kontaktní údaje a slíbil, že to zařídí. Dokonce jsem se u nich rovnou nechal změřit, aby mi ve své dílně ušili tělogrejku. No nádhera!
A utrácení peněz zatím rozhodně nemělo končit...
Díky Lukášovi jsem se nevyhnul další trošku větší investici na poli vojenské historie, konkrétně v oblasti sběratelství. Na Aukru totiž našel originální hříbek, tedy přilbu vz.32. Dle nekvalitních fotek vypadal zprvu jako hasičská úprava, kdo si ale nabídku otevřel a důkladně prohlédnul obrázky, ten měl hned jasno, o co se tady vlastně jedná. Rozhodně není černý, je v původní matné khaki barvě a co víc, krom správného značení výrobce Sandrik Dolné Hámre nese ještě razítko ČET, tedy známku o tom, že byl ve druhé polovině 30. let přidělen četnictvu v rámci SOS. Nechal jsem se docela nachytat, doufal a věřil jsem, že se mi jej podaří koupit za mrzkých 1500, protože všechny odradí špatné fotky. Nakonec mě stál něco pod pět tisíc, ale když mi přišel, ukázalo se, že to byl dobrý kup. Stav je na svůj věk opravdu krásný a to včetně koženého podbradníku. Jediné mínus je jeho silné cigaretové aroma... No, hezky se nám ta sbírka originálů rozrůstá...
A teď zase že světa muzikálu. Na stránkách Městského divadla Brno se objevila zpráva, na niž jsem čekal dobrých deset let. Byly vypsány konkurzy do nové inscenace Les Misérables právě v MDB. Slečna Procházková sice opět naznačila, že by to pro mě mělo znamenat víc než jen nadšení z toho, že zase uvidím Bídníky v Brně, ale je to už nějaká doba, kdy skoro vůbec nezpívám a ani v době, kdy jsem tím doslova žil, mé kvality nebyly na takové úrovni, aby se tam se mnou někdo vůbec vážně bavil...
Pátek a sobota 20.-21.6. byly ve znamení výletu do Banské Bystrice. Slečna Procházková zprvu na toto setkání se svými kamarádkami jet ani nechtěla, situace nebyla úplně klidná, pořád se něco dělo, pořád někde něco hořelo a pořád se něco valilo ze všech stran, když ne v práci, tak doma a na nic jiného příliš nebyla nálada nebo energie. Na druhou stranu přišel den jejích narozenin a tak jsem navrhnul, že asi není lepšího způsobu a prostředí, než toto jubileum oslavit s těmy, které jsou jí nejblíže a navíc v krásném prostředí Banskobystrického kraje. Nakonec souhlasila a vyrazili jsme. V penzionu jsme spali jen z pátku na sobotu, večer byl ale krásný. Zašli jsme na večeři a pak ještě na kávu do jednoho úžasného podniku, kde jsem slečně Procházkové předal první dárek, který se jí velmi líbil a udělal jí radost. Ten druhý jsem jí dal v sobotu ráno. Po snídani přišel čas penzion opustit a vydat se "za holkama". A zatímco slečna Procházková měla program, já se vydal hledat nově přestěhovanou modelářskou prodejnu Flanker. Dle mapy to vypadalo snadno, až na místě se ale ukázalo, že z původní (pro mě naprosto perfektně přístupné) pozice byla přemístěna asi půl hodiny pěšky odtud. To mě pro dnešek odradilo. Usedl jsem do auta, vzal cestovní modelářskou sadu a krabici se StuGem III Ausf. G od MiniArtu a pokusil se alespoň něco málo vyřezat z rámečků, začistit a slepit. Vyžaduje to zvýšenou opatrnost, protože pokud v autě ztratím některý mikrodílek, je bez šance aby se kdy vrátil. I tak to ale šlo až podezřele snadno a já zase kousek pokročil. K večeru toho dne pak ještě přišel neočekávaný výlet ke Zvolenu, tak trošku do kopců, kde má jedna ze zmíněných známých a kamarádek slečny Procházkové veliké zahrady a pole. Řekl bych, že tohle její narozeninový den posunulo ještě o něco dále. Bylo to celé nádherné a určitě nejsem sám, kdo si myslí, že to stálo za to.
Další výlet na Slovensko mě čekal jen o pár dnů později. Hned 24. 6. a to s kamarádem Zdeňkem. Ačkoli pro mě mělo být původním termínem rozloučení se s Bedári v Bratislavě právě 31. 5., Zdeněk přišel s tím, že by tuto inscenaci chtěl poprvé a naposledy také vidět. Se slečnou Procházkovou jsme jet nemohli, protože tou dobou musela být u absolutorií a tak jsme se všichni domluvili a nakonec si udělali pánskou jízdu. Tentokrát jsme byli až v osmé řadě a musím říct, že za mě byl zážitek z první řady daleko silnější. Při této poslední návštěvě jsem také poprvé viděl i třetí alternaci Javerta - Jiřího Daniela, který ale bohužel mé očekávání nenaplnil. Toho dne, respektive noci ale ještě přišel jeden zážitek, jenž v nás asi zůstal zakořeněn hlouběji, než historicky předposlední představení Les Misérables v DNS. Ačkoli se Zdeněk dušoval, že máme v nádrži nafty dost, domů nás jeho vůz dostat nedokázal. Tlačit auto po dálnici na nedalekou benzínku za pomoci policistů a následně se nechat odtáhnout až domů, to byl ten pravý adrenalin. Domů jsme se dostali až za rozbřesku a já byl zatraceně rád, že nemusím do práce. Že jsem si uhájil volno.
Ve středu 25. 6. pak v DNS následovala jen derniéra Bedárov, která musela být vskutku emotivní. Tohle už znám jen z fotek, ale jsem si naprosto jist, že přítomní autoři muzikálu - Alain Boublil a Claude-Michel Schönberg museli být na slovenské hlavní město a Titusze Tóbisze v hlavní roli patřičně hrdí. Takového Jeana Valjeana nikdo jiný nemá...
Ačkoli je již opravdu tradičně poslední víkend v červnu věnován modelářské soutěži Panzershow v Návsí, po zážitku z předchozího ročníku jsem se rozhodl šňůru kdy jsem ani jeden ročník nevynechal přerušit. Bylo to těžké rozhodování, neúčasti nakonec nahrálo několik faktorů. Poslední dobou už toho ježdění pořád někam bylo dost, krom toho měl bych do soutěže jen jednu diorámu, a co nejvíc, minulý ročník mi ukázal, že směr, jímž se tato soutěž ubírá není pro mě. Jo a ještě jedna věc, letos do toho měla být nějakým způsobem zainteresovaná firma F4M (Figurky pro modeláře) která vzešla z Retro benzínek. Takže děkuji, nechci...
Upřímně řečeno to, že jsme nebyli na Panzershow mi pak ale stejně do jisté míry chybělo. Je to prostě takový předěl, který je sice před polovinou roku, ale za tu dobu už nesmazatelně vstoupil do rytmu mého roku. A tak jedna neúčast občas způsobila takovou úvahu typu: "On je Srpen? Ale nebyla Panzershow! A jo, ona vlastně byla..." Takže asi tolik k letošnímu Návsí.
Já se ale bavil i tak, koncem měsíce konečně přišla na řadu práce na 3D tištěném filtru k armádní plynové masce vz. 35 od Martina Tichého. Původně jsem myslel, že to půjde jednoduše, práce na max. 14 dnů a bude hotovo. Omyl! Částečně jsem si to způsobil sám, když jsem nechal výtisk po mokrém broušení sušit na přímém slunci. Materiál se v tom horku propadl, takže na jedné straně, vršku i dně vylezla vnitřní výplň, takže filtr vypadal spíše jako bombardér Lancaster se svou charakteristickou konstrukcí. Mnoho broušení navíc... Nakonec mi to celé trvalo až skoro do konce srpna, tmelení, broušení, leštění a závěrečné lakování prostě vyžadovalo mnoho času, zvláště pak schnutí syntetické khaki prvorepublikové barvy. Asi by bylo snazší a rozhodně levnější koupit originální filtr, ale když se Michal rozhodl pro extrémní modelařinu 1:1, budiž mu to dopřáno...
Než se mi podařilo dotáhnout Martinův 3D výtisk filtru do tohoto stádia, zabralo mi to opravdu hodně času. Samozřejmě, znalec na první pohled pozná, že nejde o originál, ovšem je-li filtr našroubován na konci vrapové hadice vedoucí z masky, působí velmi dobrým dojmem. Ostatně na pouhou výplň kapsy v brašně je to možná až přílišný luxus.
Ale ještě zpátky v čase, nepředbíhejme, je tu teprve Červenec, kdy stále zůstáváme u tématu plynových masek. Přestože je mým snem a cílem získat z osobních důvodů civilní šedou masku typu vz.35 od Chemy, zatím jsem podlehl kouzlu Aukra a za 380Kč vydražil masku od firmy Optimit. Zaujalo mě na ní hlavně to, v jak dobrém stavu za tu cenu je. Když jsem si ji ale vyzvednul a doma vybalil, přišlo spíše rozčarování. Prodejce vše nafotil tak, aby ty největší vady nebyly vidět a v popisu na ně nijak neupozornil. Kouzelná věta "Stav viz foto." Vyřeší vše. Maska jako taková byla opravdu v krásném stavu, je jasné, že po většinu své existence byla prostě jen zavřená v pouzdře. Řemínky krásně pružné, pryž nepopraskaná, jen sklíčka očnic se začínají po obvodu malinko rozlepovat. Jinak jsem nenašel žádné vady. Horší ale byl zbytek onoho kompletu. Filtr TF-1 firmy Techna je sice nový a nepoužitý, ještě v původním papíru se zbytky gumičky, ovšem ve své horní části kompletně rezavý. Lukáš mi později prozradil, že tohle je pro tyto filtry Techna typické a že je to prakticky u všech dochovaných exemplářů. Hliníková krabička na mýdlo a flanelový hadřík je také netknutá, ovšem díky mýdlu prožraná skrz na skrz. A nakonec plechové pouzdro. Hezké je, stejně jako na fotkách na Aukru. Ale jen z té jedné strany, z níž bylo foceno. Ostatní povrch nesl menší či větší fleky koroze, omlácené barvy a různých rezavých skvrn a cákanců. Napřed jsem z toho byl opravdu smutný, ale pak jsem se do celého toho kompletu pustil a dokázal jej zrenovovat tak, aby byl ve stavu, jaký je u více než 80 let staré věci možné akceptovat. Byly to příjemné chvíle relaxu a odpočinku, které jsem vskutku ocenil a výsledek mě opravdu potěšil.
Maska firmy Optimit tak, jak mi přišla z Aukra. Koroze na pouzdře a na filtru mě mrzela ze všeho nejvíc. Ani hliníková krabička naleptaná glycerinovým mydélkem dvakrát nepotešila. Míra zachovalosti masky samotné pro mě byla naopak velice příjemným překvapením.
A zde již komplet po nenáročné renovaci. Stopy koroze na tubusu se podařilo výrazně zredukovat, a původní lak vyleštit. Filtr od Techny už nic nezachrání, ale dle rady kolegy Lukáše jsem si za pár korun zakoupil nový náhradní filtr od firmy Eckhardt, také nepoužitý a v perfektním stavu. Nové dno hliníkové krabičky vzniklo z kousku kartonu, mydélko bylo potřeba zabalit do voskovaného papíru a flanelový hadřík vyprat. Pár příjemných, relaxačních letních odpolední a celé to vypadá o poznání lépe!
Abych ale přinesl i méně veselé a radostné zážitky, stačí se podívat, co se tou dobou dělo v práci.
Naše druhá úseková laborantka byla po větším chirurgickém zákroku na dlouhodobé neschopence a naše paní vedoucí laborantka si samozřejmě přes léto chtěla také vzít dovolenou. Pro mě to tedy znamenalo jediné: 14 dnů ve vedení laborantského sboru. Jako vždy, tohle období přináší spousty různých dosud neznámých situací a zkoušek z nejrůznějších stran. Ovšem tím se také člověk nejvíc naučí a získá tolik potřebné zkušenosti. Nejhorší, co jsem v tu dobu musel řešit byl pracovní úraz jedné "mimořádně šikovné" laborantky, u níž nikoho něco takového nemohlo překvapit. Byla to vskutku náročná situace, neboť šlo o úraz těžšího charakteru nasledovaný několika vyšetřeními u specialistů a ne zcela krátkou pracovní neschopnosti. Tolika lidem jsem asi ještě nikdy telefonovat nemusel. Stejně tak jsem zatím ještě nevyplňoval tolik různých formulářů...
Toto období bylo i časem, kdy přišly dvě objednávky ke stejnokrojům zdravotnické služby RKKA na něž jsem nějakou tu dobu čekal. Nejprve to byly polní pogony v hodnostech Seržant a Starší seržant od firmy Schuster (objednané přes Reenactor) a o malinko později dorazila i služební (barevná) brigadýrka pro poddůstojníky a mužstvo z Voinu objednaná na Vlkoši. Obojí je zpracováno perfektně, čepice sice vyžadovala, abych si s ní malinko pohrál, ale něco ne úplně radostného na tom všem přeci jen je. Než mi tyhle sovětské věci dorazily, můj zájem se opět dočasně přesouval jinam. A tak nadšení z jara, kdy bylo v plánu napsat a vydat článek o dalších obvazech RKKA, jež se mi podařilo vyrobit postupně odeznělo. Už tu zase nebyla správná nálada a ono rozpoložení, kdy by se mi chtělo dělat zátiší s mými novými výrobky a doplňky k uniformě, které právě dorazily. A tak je možné, že plánovaný článek zůstane navždy pohřben pouze tady, pod nánosem mých ostatních dojmů a zážitků z letoška, což by byla škoda...
Ačkoli bylo léto a díky počasí, které zas nebylo až tak horké ani slunečné by to šlo, do stavby Pz. II v měřítku 1:6 jsem se zatím z mnoha důvodů pustit nemohl. Ať už to byl nedostatek prostoru, nebo nedostatek podkladů. Sem tam ale mám chuť vyrobit pro tento projekt alespoň nějaký menší doplněk. A právě v létě to měly být dvě věci - sedadlo velitele a pouzdro na náhradní hlaveň kulometu MG-34 namontované vzadu na pravém blatníku. Sedadlo velitele zatím z důvodu několika nejasností zůstalo bokem, ale zmíněný futrál na kulometnou hlaveň se mi podařilo vyrobit zcela od nuly. Kniha Mitsuro Bitoha mi v tomto bohužel příliš nepomohla, ale nějaké ty podklady se mi podařilo najít na internetu. Velikou pomocí mi při těchto akcích je stavebnice Pz. Kpfw. II Ausf. B od firmy Gecko v měřítku 1:16. Obsahuje mnoho detailů a spousta se tohoto na ní dá zaměřit a přepočítat do "šestiny". Bohužel už nevím kdy přesně to bylo, ale na šestnáctinu této verze jsem lačně čekal a hned, když se objevila na našem trhu, ji objednal. Je to další nezbytnost pro stavbu tohoto tanku 1:6.
Velmi mě tou dobou potěšil jeden z telefonátů mezi mnou a Daliborem, kdy mi můj kamarád vyprávěl, jak se s Kristýnkou konečně podívali na filmové zpracování muzikálu Les Miserables z roku 2012, kde byli do hlavních rolí obsazení Hugh Jackman a Russel Crowe. Film, který mě přivedl k Bídníkům. Byl to docela dlouhý hovor, ale také velice příjemný. Konečně jsme spolu mohli probrat i toto moje milované téma.
Poslední týden v červenci a první týden v srpnu jsem i já měl první "prázdninovou" dovolenou, ovšem ani za nic si nemůžu vzpomenout, čím jsem ji vyplnil. Pamatuji si jen to, že původní plány na začátek rekonstrukce našeho budoucího společného bydlení se slečnou Procházkovou se bohužel opět nepodařilo naplnit z důvodu zdravotních komplikací její mamky. A tak jsem se alespoň v klidu nachystal na akci s kolegy a kamarády Daliborem a Vlkem.
Na úplném sklonku června se mi tak tak podařilo vydat článek o naší návštěvě vernisáže výstavy v Břeclavi spojený s pozvánkou. Tahle perfektní expozice v Muzeu Pod vodárnou si to rozhodně zasloužila a já měl alespoň zase o čem psát.
A to už své místo v kalendáři přebíral Srpen. Po dlouhém přemýšlení a zvažování zda jet nebo zda věnovat i tento víkend tolik potřebným pracem na chalupě zvítězila první varianta. Nemalou měrou mi v rozhodovaní pomohla i slečna Procházková, která zastávala názor, že bych si to měl s kluky užít. Ale co? Po všech těch letech, kdy jsme to plánovali se nám třem, tedy mě, Daliborovi a Vlkovi podarilo společně vyrazit do Slavonic na zde již opravdu tradiční ukázku Přepadení řopíků v roce 1938. Dalibor mě vyzvednul už v pátek u nás, naložili jsme moje věci do auta a vyrazili. Zhruba na půli cesty jsme zase vše přeložili do auta k Vlkovi a ten nás bezpečně dopravil až na místo. Skvělá zábava byla už během cesty a pokračovala až do sobotního večera. Nejprve jsme na místě zjistili, jaká je situace, ale jelikož bylo všude mrtvo, vedly naše kroky na námestí. Tam jsme usedli v jedné z restaurací a dali si večeři. Zpět v československém táboře nás čekala stavba jednoduchého, ovšem perfektně funkčního přístřešku, kde jsme po vypití pár piv přespali. Upřímně řečeno, byla mi tam docela zima. A to ačkoli se psala přesně polovina prázdnin a ačkoli pod námi bylo několik izolačních vrstev. Vstával jsem celkem brzo a byl rád, že mám s sebou termolahev se stále teplotu vodou. Po snídani mezi bunkry jsme konečně oblékli kompletní stejnokroje a stali se třemi četnickými strážmistry. Byl jsem tady poprvé a také se tak cítil. Ne, že bych byl ztracen, to rozhodně ne, ostatně všechny akce fungují více méně stejně. Spíše jsem byl nadšen! Konečně jsem poznal pana Duchoně, který je pro tuto věc neuvěřitelně nadšený, a na celém jeho pevnostním areálu je to poznat. Stejně úžasná je i paní Duchoňová, která v tom všem jede s ním, skvěle se o nás postarala a konkrétně nám ještě zpětně velmi pomohla.
Prostor ukázky je díky své lokaci na skutečné hranici a v pásmu lehkého opevnění tak autentický, jak jen může být. Scénář ukázky byl také vytvořen velice věrohodně a zvláště první, skutečností inspirovaná část byla i značně emotivní. Já osobně jsem se tam dopustil dvou chybek, na které nejsem úplne hrdý, ale co se dá dělat. I tak byla ukázka úžasným zážitkem! Druhá sekce, věnovaná alternativní historii, kdy by došlo ke střetu naší branné moci s Wehrmachtem byla už jen čistotu přestřelkou, již si musel každý užít... Pršet začalo až po rozchodu, takže skvěle vyšlo i počasí.
Setkali jsme se i s několika dalšími kluky z Břeclavi, což bylo velice hezké a milé.
Doma pak krom tentokrát náročného čištění a údržby uniformy a výstroje přišlo i hořké prozření. Mě se podařilo ztratit lodičku a příbory, Dalibor přišel o svůj švýcarský nůž k němuž měl osobní vztah. Napadlo mě zkusit napsat paní Duchoňové. Ta mi obratem odpověděla, že nožík a příbory se našly. Alespoň tyto věci tedy máme zase u sebe. Lodička ale zřejmě udělala radost někomu jinému. Škoda jí. Tahle ztráta mě opravdu mrzí. Za tu dobu, co jezdím na akce jsme tak vysoké ztráty ještě nezaznamenali.
Naše četnické družstvo zařazené so SOSky po odražení agrese ze strany Freikorpsu i Wehrmachtu. Zároveň jde o poslední fotku mé lodičky.
Nevím, jak je to možné, ale v poslední době se mi celkem pravidelně stává, že ve druhé polovině prázdnin v mém mozku nějak přepne a začnu pokukovat po letadlech. V roce 2023 to začalo koupí dvaatřicetinového Spitfiru Mk. I od firmy Kotare v limitované edici "Brian Lane" a pokračovalo přes stejný typ v měřítku 1:48 od Eduarda až po dvaasedmdesátiny od Kovozávodů Prostějov a Tamiye. Letos to ale začalo dříve, už v červenci a to zřejmě slevami u Edy. Postupně jsem si tak koupil nejprve Avii S199 s vypouklou kabinou 1:72 (protože profipack stál pár korun a obsahuje i zbarvení SNB) a jelikož mám asi od dětství stále v krvi stopové množství prvoválečné letecké esence, následovaly legendární britské dvojplošníky Sopwith Camel a S.E. 5 A. U těch zřejmě sehrála velkou roli nostalgie, neboť tohle byly typy, jež jsem lepil ještě s tatou na úplném začátku své modelářské kariéry, jen tedy od Směru. Myslím, že i pro něj to tenkrát byl návrat do dětství, protože stejné stavebnice lepil tenkrát jen o nějakých třicet let dříve on. A pokud by Vás snad zajímal můj nejoblíbenější typ z velké války, bude to jistě legendární Fokkerův trojplošník - Dr. I. I ten jsem si samozřejmě koupil v aktuálně probíhajících slevách, k dispozici byl už jen v měřítku 1:72, ale to nevadí. Čtvrtky na skladě nějaké mám. Já mám tedy i ty 1:72, ale to vůbec nevadí. Osobních zbarvení je na nich tolik a tak pestrých a nápaditých, že ani padesátka stavebnic by nestačila. No jo, ale teď mám doma další hromadu krabic a zase mě nejvíc baví jen koukat na rámečky a zkoumat návod. Nějaké to svrbění do některého z nich tu ale přecijen bylo. A vše ukazovalo na "malý" Dreidecker, což by mohla být snadná a snad i rychlá stavba. Relativně málo dílů, ještě méně výpletů... Ale byly tu dvě věci, které mě od stavby odrazovaly. Jednak které zbarvení si vybrat (aktuálně byli na miskách vah Hans Weiss a Adolf von Tutschek) a pak závažnější věc - už tak toho mám rozděláno dost. A alespoň něco chci dokončit. Vždyť ani nemám nic nového na soutěže!
Mohlo být hůř? Mohlo! Vždycky může být hůř!
Ze své zásobárny jsem vyprostil Edovu limitku 1:72 nazvanou trefně "Du doch nicht!!". Kdo se jen trošku vyzná, tomu je jasné že jde o triple combo stavebnic (Albatros D.V, Fokker Dr.I a Fokker D.VII) největšího přeživšího prvoválečného esa německých leteckých sil Ernsta Udeta. A já začal přemýšlet, jestli se třeba nepustit do toho. Začít pruhovaným Dreideckerem a pokračovat přes ikonickou D.VII se vzkazem na VOP. Udet mi ale nedal spát... A než abych ho začal lepit, spustil další lavinu nákupů. Fokker Dr. I 1:32 od firmy Meng, k tomu obtisky od Eduarda (kde je právě Udetův stroj jenž převzal po Hansi Kirschsteinovi) a taky jsem na Aukru koupil české vydání jeho knihy Můj život letce. A ne ledajaké, protektorátní z roku 1942! Rovnou jsem ji začal velice opatrně číst. V mé hlavě z toho všeho začal vznikat obraz budoucího vzpomínkového místa na tohoto veleúspěšného stíhače v mé nové, plánované vitríně. Ale na to si ještě budu muset nějakou tu chvíli počkat. Pokud mě to ale neopustí, bude to jistě pěkné!
Stavebně jsem se nakonec i tak snažil držet rozpracované viněty, a tak bylo možné zaznamenat alespoň zanedbatelný posun s Antonem z benzínky. Podařilo se mi dokončit smaltovanou ceduli SHELL, která bude umístěna na výřezu domu v této vinětě.
V posledním týdnu prázdnin jsem měl druhou letní dovolenou, oproti té první podstatně více cestovatelskou. První výlet přišel hned v sobotu 22. 8., konkrétně do Bratislavy na galavečer divadla Nová scéna nazvaný zcela výstižně "Od operety k muzikálu". První část koncertu na Bratislavském hradě věnovaná výhradně operetě mě zas tolik nenadchla, "ožil" jsem především u dvou skladeb, které v tomto dějství měl Titusz Tóbisz, jenž mě velice příjemně překvapil! Měl jsem velikou radost, že jej konečně vidim a hlavně slyším i v jiné roli než jako nepřekonatelného slovenského představitele Jeana Valjeana. Po tomto zážitku bych řekl, že je nedostižný v jakékoli roli. Skutečně mě velice potěšil!
Druhá část večera byla věnována výhradně muzikálům a tu je nutno říci, že tento žánr je mi skutečně blíže. Ovšem nejen to, DNS je divadlo plné úžasných interpretů, mnohé z nich již díky Bídníkům znám, ale po tomto zážitku mohu říci, že jsou opravdu na světové úrovni. Závěr večera patřil prostřednictvím skladeb Snila som sen, Prázdné stoličky a stoly, Otče náš a Epilog samozřejmě muzikálu Les Misérables - Bedári, který už v nové sezóně na prknech bratislavského divadla Nová scéna bohužel neuvidíme. A možná i o to byl závěr koncertu silnější. Emoce byly neskutečné a rozhodně bych se přimlouval i za koncertní verzi celých Bídníků na Bratislavském hradě. Ale toho už se zřejmě nedočkáme... Po koncertu se nám se slečnou Procházkovou naskytla příležitost dostat se k panu Tóbiszovi naprosto snadno a bez větší námahy, ale nějak mě přemohl pocit, že vše, co jsme si měli říct a proč se blížeji setkat, bylo již naplněno na konci Května. A tak k setkání tentokrát nedošlo. Dlouho jsem pak přemýšlel, zda to bylo správné rozhodnutí, mohli jsme se alespoň spolu vyfotit, neboť jsme všichni byli svátečně oblečeni, ale... Zůstávám u toho, že to tak mělo být...
Aby ale vyprávění o tomto večeru bylo kompletní, musím zmínit ještě jednoho interpreta, který mi doslova vyrazil dech a vykouzlil na rtech široký úsměv nadšení. No, lépe řečeno interpretku. A tou je Monika Drgáňová. Kdo četl můj Bídnický článek, ten ví, že v mém "osudovém" představení 31. 5. 2025 hrála Thénardierovou. Ovšem to je role, která své představitelce nedá zas až tolik vyniknout. V koncertu na hradě měla skladeb rovnou několik, ovšem dostala mě kouskem z muzikálů Mamma Mia!, konkrétně skladbou Sláva víťazov (The winner takes it all). Dle mého byla opravdu dokonalá! Neuvěřitelný výkon, talent a hlas, který se v ní skrývá. A musím říct, že jsem teď opravdu ještě více rád za to, že i její podpis září stříbrem na mém podepsaném bulletinu k Bedárom. DNS je opravdu pokladnicí talentů a neopakovatelných muzikálových zážitků!
Bedári mi v Bratislavě budou skutečně chybět, ale objevil se konečně termín premiéry v Městském divadle Brno, ten je stanoven na konec Ledna 2026. MDB sice věřím, Stanislav Moša a toto divadlo jsou zárukou kvality, i tak ale začínám být přesvědčen, že Bratislavu, k níž už teď mám opravdu hluboký vztah, možná kvalitativně nedoženou. Nechme se ale překvapit...
Ještě před odjezdem na zahraniční dovolenou jsem svedl další těžký vnitřní boj sám se sebou a svým rozpočtem. Dalo by se říci, že jsem jej prohrál a podlehl starým, oživeným touhám. Pod tíhou svého momentálního letního zájmu o německé prvoválečné stíhačky a jejich piloty ve mě opět vzplála touha po opravdu kvalitní replice řádu Pour le Mérite. Možností jak ji získat bylo několik, včetně limitované edice Fokkeru Dr. I od firmy Meng v měřítku 1:24. Ta byla asi nejvíce lákavá, ale usoudil jsem, že zbytečně drahá a těžko dostupná. Nakonec jsem po dlouhých rozvahách objednal repliky řádu hned dvě. Jednu v autentických rozměrech i s etuí na Reenactoru, druhou, miniaturu, ovšem s dubovou ratolestí na Aukru. Druhá zmíněná přišla bleskurychle, den před naším odjezdem a já jí ještě večer malinko vyšperkoval krabičku. Pár snadných úprav, ale tak velikou radost ve mě už dlouho nic nevyvolalo... Spokojenost, radost a nadšení!
Později jsem ještě koupil několik dalších krabiček na plakety, mince, řády a medaile a obdobně "vytunil" i svou druhou, starší miniaturu Pour le Mérite bez dubové ratolesti. Pídil jsem se po původu těchto zmenšenin a došel k závěru, že pravděpodobně budou od německé firmy Göde.
Naše letošní zahraniční dovolená se slečnou Procházkovou nakonec přišla během posledního srpnového týdne a provázelo ji docela dost různých komplikací ze strany personálního obsazení u nás v práci, zdravotních i jiných osobních potíží a tak jsme byli nakonec opravdu rádi, že jsme vůbec nějak vycestovali. Plány byly původně různé a na různě dlouhé zájezdy, všechny ale operovaly s jedním místem, na které chtěla má nejdražší i letos jet. Saint Tropez. Takže v tomhle bylo jasno. Vše ostatní už nějak zařídil osud. Celé to bylo neskutečně rychlé, když odečteme dva celé dny na cestu tam a zpět, pobyli jsme na jihu Francie tři dny. A zatímco slečna Procházková tam jela hlavně s již zmíněným cílem nabrat blahodárnou energii ze svého kouzelného koutku v městečku proslaveném Louisem se Funès, já měl malinko jiné touhy. Narazit někde na Renault AHN či některou odvozenou verzi, nebo alespoň spatřit Fiat Topolino či Simcu 5. Poslední dvě jmenovaná auta jsem si oblíbil již dříve, což jste ostatně v článcích o mé poslední diorámě asi poznali. No a Renault AHN 2 jsem si koupil nedávno ve veliké slevě v MN modeláři od firmy ICM. Také jsem chtěl nabrat inspiraci k barevné kombinaci domu v mé stále rozpracované vinětě z německé benzínky, ale bohužel ani tohle, ani vidět zmíněná vozidla se mi nepoštěstilo. Mám ale jiné, nečekané poklady. Letos poprvé jsme na plážích v Saint Tropez našli tzv. mořské koule. Modeláři budou vědět, jsou to takové ty suché kuličky, které moře vyrábí ze suchých zbytků palem a my je potom využívame coby suchou trávu a podobné druhy vegetace. A co víc, našli jsme jich tolik, že už je opravdu, ale opravdu nebylo kam dávat. Myslím, že mám nadosmrti vystaráno! Tohle mě opravdu potěšilo.
Stejně tak mě nadchnul jeden z místních časopisů věnovaný renovacím druhoválečných automobilů a motocyklů. Koupit jsem mohl jen jedno číslo, ale i tak je v něm spousta krásných podkladů na různé typy vozidel.
Ačkoli byla poměrně krátká a rychlá, dovolená se vydařila. Viděli jsme místa, kde už jsme byli po několikáté v řadě a po nichž už ani nijak extra netoužíme, jako Monaco nebo pobočka parfumerie Fragonard v Èze. Na druhou stranu Saint Tropez asi nikdy neomrzí a námi letos poprvé navštívený ostrov Sainte Marguerite byl skutečně překrásný. Jen tak sedět spolu na hradbě a koukat na moře a všechny ty lodě... No, nechtělo se nám pryč. A už vůbec ne domů.
Prvního Září jsem měl ještě jeden den dovolené. Bylo docela těžké si jej v pracovní personální krizi vybojovat, ale po návratu z Francie v neděli večer jsem za volné pondělí byl zatraceně vděčný. Krásně jsem se vyspal, den si parádně užil a ještě jako třešničku na dortu začal malovat figurku Antona z benzínky. Nezvládnul jsem toho na figurce nijak moc, ale znáte to. Nějak se začít musí...
Tak trochu "bohužel" byl tenhle začátek to jediné, co se na dlouhou dobou s figurkou dělo. Můj aktuální zájem o prvoválečné stíhačky přerostl pouhé čtení knih na toto téma, kupování stavebnic od Eduarda a prohlížení obsahů krabic. Jednoho dne jsem skutečně zakrojil do dvaasedmdesátinového Fokkeru Dr. I od Edy a během volných víkendů na něm pracoval. Současně jsem v knihkupectví objevil knihu "Kaiserovi orli" od Emmericha Hakvoorta a začal ji doslova hltat. Přesně tohle jsem potřeboval. Je v ní (alespoň pro mě) úplně všechno. Příběhy mnoha letců Luftstreitkräfte seřazených podle abecedy, doplněných navíc o historii jednotlivých jednotek a jejich protivníků. Kniha má minimálně 4 díly a obsahuje mimo poutavého čtení hromady maleb, kreseb, 3D grafik a hlavně dobových fotografií, které mi udělaly jasno v některých detailech hlavně Dreideckerů. Úžasný materiál a úžasné dny letošního léta.
V práci jsem pak opravdu pomalu pokračoval s lepením dvaasedmdesátinového StuGu III Ausf. G od MiniArtu, neboť semestr i školní rok opět začaly a s ním i odpolední výuka slečny Procházkové, kdy už má pracovní doba skončila a čekání na svou nejdražší si mohu krátit tímto kreativním způsobem.
Zato v práci, respektive v pracovní době jsem to měl i v září opět veselé a někdy i neradostné. Další týden v čele laborantského sboru jsem ustál naprosto se ctí, řekl bych, že už jsem si v této občasné pozici asi trošku jistější, ale jisté obavy mám v tomto období , kdy vím že bude vše jen na mě, stále. Není to sranda, zvláště když vím, že určitě přijde situace, s jejímž řešením zatím ještě nemám zkušenost. A taková přijde vždycky. Někdy je to ale těžké i když zodpovídám jen za své úseky ústavu, třeba když jsme letos přecházeli na nový systém skladového hospodářství... Když se k tomu pak ještě přidala delší neschopenka naší vedoucí laborantky a otravné schůzky ohledně konsolidace laboratoří, přestávalo mě to bavit.
Když jsem minulý rok na jaře koupil mamě k narozeninám lístek na koncert Bryana Adamse, docela nečekaně jsem tím spustil lavinu ježdění na rockové koncerty. Já se tedy zas tak moc neúčastním, svůj drahocenný čas raději věnují jiným věcem, tudíž jezdí převážně tata, mama a ségra. Když ale 27. 9. přijela do Olomouce kapela Abraxas, nemohl jsem si to nechat ujít. Celé dětství jsem je poslouchal s tatou v autě. Nějakou dobu to potom utichlo, ale návštěva koncertu měla zase všechno změnit. Celé se mi to s notnou dávkou nostalgie oživilo, naskočily texty a dokonce se mi tahle česká legenda, která příští rok oslaví 50 let na scéně začala i daleko víc líbit. A co víc, některé jejich texty mi přišly až podezřele známé. Tou dobou jsem se den co den cítil opravdu jako v jejich skladbě Box. Slova "Z lůžka tě zvedne budík - ranní gong." - "Mlátička dnů nepřestává tlouct." nebo "Z borce borců zas je bitej žák." skutečně vystihovala mé rozpoložení během konce léta a začátku podzimu.
Nic radostného...
Snad alespoň to, že Cameron Mackintosh u příležitosti blížícího se 40. výročí nepřetržitého hraní Les Misérables jako další bonbónek ohlásil vydání nového remasteru CD z koncertu k 10. výročí. A co je ještě lepší, dokonce i vynilovou dvoj-desku z tohoto koncertu! Obojí jsem ještě na konci Září předobjednal v Německu. Ačkoli mi jednou za čas přijde e-mail ujišťující mě, že na mou objednávku nezapomněli a že jen mají potíže objednané produkty sehnat, dodnes mi ani deska ani CD neprišlo. Nevinil bych ale obchod, nic z toho se mi totiž nepodařilo najít ani nikde jinde. Že by nějaký problém ve výrobě? Netuším... Každopádně letošní Vánoce s Philipem Quastem z vinylu nebudou.
Říjen byl měsícem, který pro mě v práci začal kriticky. Na laboratoři ATB jsem se nějak octnul sám, jen s poměrně novou kolegyní, kterou jsem zde měl zaučovat a to ještě v době, kdy mě čekala doslova hora jiných úkolů, jež už tak jeden jediný človek sotva zvládne. Natož aby ještě někoho zaučoval. Bylo to horké, ale zvládl jsem to. Když se pak situace stabilizovala a doplnila nás třetí, léta zkušená kolegyně, byl čas se s onou novou posilou dát do reči i mimo práci. Jak to tak bývá, mluvil jsem spíše já o svých končících. A věřte tomu, že hodně lidí, tedy kolegyň, tomu, co rád dělám ve volném čase moc nerozumí a příliš to nechápe. Ani tohle nebyla výjimka. Ale nějak jsme se v konverzaci dostali až k mému blogu, ostatně to, že mám rád jemné ruční práce je jedním z důvodů, proč pracuji na mikrobiologii. Aby to pochopila, svůj blog a hlavně vinětu «Это что?!» jsem jí ukázal. Myslím ale, že to něco řeklo spíše mě, než jí. A to je konec konců dobře. Najednou jsem si uvědomil, že právě tahle viněta je asi moje životní dílo a dost možná už ji nikdy nepřekonám. S tím však přišel i smutek a vědomí, že na to, abych teď dokázal namalovat stejně, nedej Bože více propracované figurky nemám teď už nějak čas, chuť a zřejmě by mi to už ani tak dobře nešlo. Prostě jsem z tohoto odvětví modelařiny úplně vypadnul.
Můj zájem o letadla, hlavně tedy o německé prvoválečné letecké síly mě ale pořád, a teď už nezvykle dlouho držel. To znamenalo nákup dalších stavebnic od Eduarda, tentokrát šlo o Fokkery D.VII (OAW) v měřítkách 1:72 a 1:48. Oproti vysokému tempu nákupů byl postup na stále rozpracovaném Fokkeru Dr. I 1:72 extrémně pomalý. Nicméně stále jsem se snažil držet tento projekt v chodu. To poslední, co bych chtěl je, aby mi ve vitríně zůstal ležet další kostlivec. Celým rokem mě totiž provází jakási neschopnost udržet pozornost u jednoho projektu a ten dotáhnout od začátku až do konce. To je asi hlavním důvodem skutečnosti, že mám několik rozepsaných článků, ale dokončit a vydat jsem jich dokázal jen minimum. Tenhle stav mi vůbec nevyhovuje, ale prostě... To tak je.
Jsou ale i jiné věci, které bohužel souvisle dělat nejde, například naše rekonstrukce chalupy. Každý víkend tam z pochopitelných důvodů jezdit nemůžeme a v týdnu je to díky vzdálenosti zcela nemyslitelné. I tak jsme ale zase pokročili v práci na chodbě, ale jelikož se mi podařilo nehezky prochladnout, následujících asi 14 dnů bylo celkem nepříjemných. A to ne jen díky prochladnutí... Pro mě se tady konečně a nezvratně odhalily charaktery a postoje některých lidí, s nimiž jsem měl původně spolupracovat.
Celá tahle anabáze má dvě fáze, první částí byl dotaz jednoho kolegy, kterého jsem před nějakou dobou spolu s pár dalšími modeláři učil na dálku, prostřednictvím svých článků, rad a tipů malovat figurky. Na to, že zprvu neměl vůbec žádné zkušenosti mu to teď jde velice, velice dobře. Dokonce začal spolupracovat s firmou F4M a jejich figurky pro ně maluje. Jednoho dne vznesl na FB dotaz ohledně nejvhodnějších odstínů pro malbu italského maskovacího vzoru Telo Mimetico a dotaz doplnil obrázkem z nového zpracování Krále Šumavy. Je jasné o co tady jde. Bude malovat tu jejich figurku, na které není správně skoro nic a která vyvolala vášnivé debaty v kruzích lidí, kteří problematice skutečně rozumí. Nebyl bych to já, abych mu v dobré víře neporadil. Ale stejně mi to nedalo a upozornil jsem jej, že pokud chce opravdu věrohodně vypadající figurky SNB v buršlaku, bylo by snazší nachat výrobek F4M bokem a konvertovat některého s "eSeSáků". Takových figurek je na trhu dost a buršlak vypadá tak, jak vypadat má. "Maty" jak mu firma F4M přezdívá ale odpověděl všeříkajicí formulkou, neboť on uniformám stejně moc nerozumí a chce si to prostě zkusit. S takovým postojem jemu a celé F4M můžu leda tak držet palce.
A nebo ani ne.
Protože Tomáš Francl nebo někdo jiný z F4M se konečně ukázal v pravém světle.
Na jejich FB stránce se objevili kolegové a to poměrně velké kapacity na poli historie ČS četnictva, kteří začali (podobně jako já) upozorňovat na mnohdy zbytečné chyby, jichž se výrobce na svých figurkách stále a stále dopouští. A začal kolotoč, kdy F4M vodí nás hlupáky za nos s tím, že si rádi nechají poradit a pomoc od Miloše Bernarta okamžitě přijali. Co mi to jen připomíná... I z mé klávesnice přibylo pár nových komentářů, například upozornění na zcela zcestnou dataci figurky finance ve vycházkové uniformě. Přitom krom té se jedná asi o jejich nejsprávnější figurku z období První republiky. Tohle jsou přesně ty jejich nesmyslné blbosti, které dokážou shodit i výjimečně hezkou figurku. Odpověď ani oprava nikde. Stále mi ale v hlavě leží otázka, již jsem tam položil veřejně. Na začátku letošního roku byl avizován remaster všech starších figurek, ale stále je ticho a mnozí četníci se prodávají dál v podobě absolutních nesmyslů. Bude tedy ten remaster? A kdy?
Nenapsal jsem vůbec nic špatného, jen se zeptal na něco, co výrobce před jistou dobou sám deklaroval jako hotovou věc. Bylo by jen fér všechny ty figurky přepracovat, zvláště teď, kdy se jim nabízela taková esa na danou problematiku se svými rozsáhlými sbírkami, znalostmi a vědomostmi. Něco se ale skutečně stalo. Zablokovali mě.
Tenhle faul ze strany Tomáše Francla a F4M mě skutečně naštval. Člověk to s nimi myslí dobře, tak se jej zbaví. Nějakou dobu jsem uvažoval o napsání další recenze na jejich výrobky, respektive paskvily, kde vše uvedu na pravou míru a upřesním, že od doby vydání první recenze se na figurkách vůbec nic nezměnilo. Žádná slibovaná úprava, oprava nebo změna neproběhla. Na svém FB mě umlčet můžou, ale na mém blogu nikoli. Dost možná tu recenzi ještě časem napíšu a vydám... Věřte tomu, že bych opravdu rád psal na podobné figurky recenze pozitivní, ovšem F4M mi k tomu zatím ani v nejmenším nedává příležitost.
A teď zase pozitivněji a z mírně odlišného oblasti. Jednoho říjnového večera, ani nevím, jak mě to napadlo, jsem po hodně dlouhé době zkusil do vyhledávače na Aukru napsat jméno Věry Ferbasové. Asi to bylo nějaké hnutí osudu, protože se přede mnou objevila kabinetka z ateliéru Ströminger, která mi ve sbírce stále chybí. Jedna z těch, která byla focena v kostýmu do filmu Uličnice, konkrétně fotografie č. 274. Nakonec byla s velikou rezervou nejdražším snímkem v mé sbírce Věry Ferbasové, ale když přišla, vůbec jsem toho nelitoval. Zvláštní náhoda, která mě stála značné jmění, ale i tak mi udělala velikou radost a podstatně přispěla ke kompletaci mé sbírky.
Jedna z posledních fotogafií Věry Ferbasové z ateliéru Ströminger, která mi ještě chyběla ve sbírce. Nebyla úplně levná, ale je krásné zachovalá.
28. Října jsem neprožil v četnické uniformě ani u žádného památníku, ani v lampionovém průvodu, ani věšením státní vlajky na chalupě, kam by se náramně hodila. Místo toho všeho jsem tento sváteční den věnoval celý modelaření. Bylo by ale asi lepší, kdybych tak neučinil. První polovinu dne jsem totiž zoufale a bezvýsledně bojoval s imitací stírané "kamufláže" na rozpracovaném Fokkeru Dr. I 1:72. Spodní křídlo nakonec muselo dostat úplně nový nástřik, protože to se už nepodařilo zachránit. Střední křídlo jsem nějak zvládnul, ale zcela spokojen jsem s tím nebyl. A to je vše, co jsem za celý den u modelářského stolu dokázal. Trochu málo, že?
Upřímně řečeno... Dohnal mě pocit, že se mi definitivně přestalo dařit. Jen si to vezměte: Rok lepím StuG, více než rok mám rozdělanou vinětu z německé benzínky, kde jsem se zaseknul na malbě figurky, která mi nejde a teď jsem za celý den nezměrné snahy dokázal udělat jednu stranu jednoho křídla a to ještě stejně neuměle, jako když jsem stejný model lepil někdy v 7. třídě na základní škole.
Tenhle trojplošník jsem začal stavět s vidinou relativně rychlé stavby, kdy by se neměly dostavit větší komplikace, neboť stavebnice je relativně blbuvzdorná, i když nějakou tu zručnost a trpělivost samozřejmě vyžaduje. Teď jsem ale začal tušit, že to možná ani nedokončím.
Doby, kdy jsem vystřihnul vinětu, která získala téměř všechna možná ocenění, která získat mohla a již mi v Bratislavě pochválil i Martin Kováč, doby, kdy se mi dařilo a vše mi šlo tak nějak samo... Jsou pryč.
Dařit se přestalo. A já můžu jen doufat, že to není navždy.
Na stromech zežloutlo listí, do přírody se vkradla sychravá a mlžná atmosféra... A já si jen tak mimoděk vzpomněl na jednu z vinět, kterou již nějakou dobu držím v hlavě a kterou chci realizovat někdy v tomto období roku. Bude v měřítku 1:35 a jejím hlavním protagonistou bude Velorex jenž nechal svého řidiče ve štychu.
Letos ale ne... A myslím, že ještě dobrých pár let ne...
Podobně je na tom i jiná, tentokráte prvorepubliková viněta s rodinným, vánočním motivem.
Stavebnic a nápadů je stále více, času, energie a nadšení ale přímo úměrně ubývá.
A jak si slečna Procházková správně všimnula, já nějak začínám být nespokojený a negativní.
První týden v Listopadu jsem si po tom šíleném pracovním létě vzal konečně delší dovolenou. Je tedy pravda že jeden den z toho týdne jsem stejně musel do práce kvůli školení které bohužel bylo jen v tomto jednom termínu a i v ostatních dnech bylo třeba splnit nějaké ty pochůzky, i tak se ale na modely, konkrétně na Weissův Dreidecker nějaký ten čas našel. Podařilo se mi s celkem slušným výsledkem dokončit stíranou kamufláž (již jsem musel nakonec celou udělat znova) a motor, větší pokrok byl zaznamenán i na dalších partiích, ale šlo mi to zatraceně pomalu. Velkou studnicí inspirace mi tou dobou byl pan Achim Engels a jeho kanál na YouTube, kde modelářům a zájemcům o letadla z továrny Fokker demonstruje nejrůznější detaily těchto strojů prostřednictvím originálů, replik, fotografií a různé původní výrobní dokumentace jimiž disponuje ve svém soukromém muzeu.
K tomuto tématu ještě zmíním, že jsem si konečně koupil další ze série knih Kaiserovi orli od Emmericha Hakvoorta, tentokráte díl první a zanedlouho se do něj i pustil.
Pracovní dny tou dobou povětšinou nebyly moc hezké a sem tam ve mě vyvolávaly až odpor k tomu do práce vůbec chodit. Jak málo máme v životě času na věci, které bychom chtěli dělat, nebo je dělat dokonce potřebovali... Jenže je to ještě horší o to, že slečna Procházková je na svém pracovišti stále sama a tak prakticky není možné abychom si vzali dovolenou současně. Víkendy byly lepší, i když ne všechny. Hezké byly ty, kdy jsme byli spolu buď na rukodělných nebo ve druhé polovině měsíce na vánočních trzích u nás v Olomouci. Hezké byly samozřejmě i společné chvíle na chalupě, kde stále pokračujeme v rekonstrukci a pomalu přicházel čas i na přípravu Vánoc. Naproti tomu čas, který se mi podařilo vyhradit na modelaření byl teď spíše zase časem promarněným. Weissův Dreidecker dostal opět slušně na frak a tentokráte bílé horní křídlo, které jsem musel opakovaně odbavovat až na plast mě málem úplně zlomilo. A to byl víkend před Plastikovou zimou. Co já budu dělat mezi modelářskou elitou, když teď mám pocit že neumím vůbec, ale vůbec nic...
Největší modelářská akce jíž jsem se letos zúčastnil a zároveň zřejmě největší modelářská akce roku v celém Československu byla samozřejmě již zmíněná plastiková zima, letos na stejném místě jako před rokem a stejně tak i v poslední listopadovou sobotu, tedy tentokráte 29. 11. Oproti očekávání akce letos opravdu nabyla zcela nebývalých rozměrů a ve výstavním prostoru bylo včetně SIGů a klubových výstav údajně kolem 1700 modelů (některé zdroje pak udávají kolem 2000). Stoly byly doslova nacpané modely a to skutečně na světové úrovni. Já jsem naproti tomu vzal pět kousků z mé starší tvorby a tak pro mě docela pochopitelně letos žádné ocenění nezbylo. Konkurence však byla opravdu nebývalá a ceny zkrátka brali ti lepší. Značné množství tu bylo i prodejců a já si tak domů místo sněhuláků vezl domů tři velké krabice od MiniArtu, dvě menší, jednu krabičku od Eduarda a jednu malinkou od Firmy 49. Drobnosti jako barvy a chemii nepočítám. Byl to ale nádherný modelářský den a stejně tak krásné bylo i odpoledne a večer se slečnou Procházkovou v centru Bratislavy. Navíc mi pomalu začínala poslední dlouhá dovolená roku, již jsem chtěl co možná nejvíce vyplnit modelařinou. Neděle pak byla z větší části věnována psaní, ale šestý článek roku nakonec vyšel ještě v posledních listopadových hodinách.
Mimochodem, pamatujete si ještě, jak jsem na začátku tohoto článku, konkrétně v lednu psal o StuGu III Ausf. G od MiniArtu v měřítku 1:35 s kompletním interiérem? Tak po téměř roce a zhruba půlroce šílení s dvojplošníky a trojplošníky Fokker jsem si jej z Bratislavy přecijen domů přivezl. Byla to jedna z oněch tří velkých krabic.
Fotogalerie pořízená ráno v neděli po návratu z Plastikové zimy. Adventní kouzlo a StuG od MiniArtu, který nakonec opravdu skončil i u nás doma. Upřímně řečeno asi jediné, co mě na tom překvapuje je, jak dlouho jsem jeho koupi odolával.
Prosinec začal pondělkem, to byl zároveň den, kdy Městské divadlo Brno zahajuje prodej vstupenek na únor 2026. Doufal jsem, že situace bude trošku klidnější než když 18. 11. začal prodej lednových lístků. Tenkrát na hodinu spadnul server a když se to konečně rozhýbalo, lístky na Bídníky byly pryč. Bohužel, tentokrát to nebylo o moc lepší. K výpadku sice nedošlo, ale místa byla tak rychle pryč, že sehnat dvě vedle sebe prakticky nešlo. A tak jsem to nechal být a povzdechl si, že tu licenci snad dostali na delší dobu, než naposledy Praha. Měl jsem ale asi víc štěstí než rozumu, neboť se objevila dvě přidaná představení a já na jedno z nich dokázal ukořistit dvě vstupenky na kraj první řady. Na Bídníky do Brna se mi zatím vždy daří dostat jen díky tomu, že přidají představení a vždycky jen na kraj řady. Ale rozhodně si nestežuji!
Hned první týden tohoto posledního měsíce roku u mě byl opět ve znamení dovolené, když už jsem během roku neměl příliš možností si ji vybrat. Opět mě čekaly nějaké pochůzky, ale i pár dnů jen na modely, tedy konkrétně na Weissův Dreidecker se našlo. Původní myšlenka dokončit tento projekt právě během tohoto volna se brzy stala terčem posměchu z mé vlastní strany, neboť konec byl tou dobou ještě pořád v nedohlednu. Dostal jsem se ale do fáze patiny, kam jsem se rozhodnul přenést něco ze svých bojovkářských dovedností. Teď mě to opravdu začalo bavit. Ovšem návrat do práce tu byl zas nějak moc rychle a o dalším postupu se mi mohlo jen zdát...
I přes stále aktuální věrnost dvaasedmdesátinovému Fokkeru jsem v hlavě plánoval budoucí dokončení viněty z německé benzínky. Jak tu padlo již dříve, v létě se mi podařilo zaseknout se na malbě figurky a stejně tak mi stále nebylo jasné barevné schéma výřezu domu jenž je součástí podložky. V dobré víře a ve slevě tak byla zakoupena kniha From reality to realism od francouzského autora Manuela Noualier již ve svých videích doporučoval Martin Kováč. Při prvním a druhém prolistování mi ale vadila jedna věc. Jeho díla jsou vskutku neuvěřitelně povedená a v mnoha případech takřka neodlišitelná od předlohy. Ovšem stupeň patiny je tak vysoký, že to mým požadavkům na obyvatelné domy, které chci ve svých dílech ztvárňovat je až příliš. Jak říkala slečna Procházková, určitě v té knížce bude něco, co se mi časem bude hodit. Ale na první a druhý pohled mi zas až tolik neučarovala.
Opravdovou radost v šedi pracovních dnů, mlhách pozdního podzimu a prvních mrazech mi udělal 5. 12. Martin Tichý, který na FB stránce své Tichý manufacture zveřejnil jako blesk z čistého nebe nový produkt. Maketu pistole vz.24. Pro mě to byla opravdu zcela nečekaná, ale naprosto vítaná novinka. A 3 kusy byly připraveny k okamžitému odeslání. Jediné, kvůli čemu jsem nějakou tu chvíli váhal, byla cena. 5500 Kč je docela dost. Hodně mých peněz zůstalo před ne úplně dlouhou dobou na plastikové zimě v Bratislavě a na poli reenactingu mě do budoucna čekají dvě velké investice, o nichž už teď vím. Služební přilba a puška vz. 33. Navíc už je opravdu ten nejvyšší čas začít šetřit i na důležitější věci, než jsou modely, uniformy, zbraně a výstroj. Na druhou stranu pistole vz. 24 je k četnickému stejnokroji nepostradatelná. Pouzdro mám a konečně se k němu dá pořídit i ta správná výplň, oproti originálu navíc i za rozumnou cenu. A konec konců ústroj jen se šavlí a pistolí mě láká delší dobu, teď to mám na dosah a co možná nejvíc správně. Respektive se správnou "zbraní". Ačkoli se jedná o 3D tištěný model doplnený dřevěnou pažbičkou a několika málo železnými doplňky, na fotkách vypadala opravdu krásně a skutečně jako z černěné oceli. Nakonec jsem zase podlehnul a musel sáhnout do železné zásoby financí. Celé to naštěstí má dobrý konec, neboť výplata byla tentokrát příjemnější než kdy jindy a tak jsem tuto nouzovou rezervu rychle zase obnovil. Chce to ale opravdu změnit přístup. Nicméně zpět k maketě této ikonické prvorepublikové pistole. Objednávku jsem odeslal relativně rychle a po zjištění, že je možné zakoupit i variantu s četnickou přejímkou, poprosil jsem Martina prostřednictvím Messengeru právě o tento kousek. Už dopředu mu bylo jasné, že ji budu chtít v této úpravě. Týden po příspěvku s prvním představením této makety se na stejném místě objevil snímek se šesti kusy hotových maket připravených k odeslání. I přes mnohými velmi propíranou vyšší cenu byl zájem evidentně značný a Martin musel na konci roku opravdu máknout. V pondělí 15. 12. vedly mé kroky z práce rovnou na poštu a po otevření balíčku večer, v klidu doma mě jeho obsah velice příjemně překvapil. Cvičené oko při pohledu "na živo" samozřejmě pozná na první dobrou, že povrch není brynýrovaná ocel, nýbrž něco nastříkaného černou barvou. Dle mého názoru ale nikdo na prvním místě nebude tipovat 3D tiskárnu jako nástroj vzniku této krásné makety. Důkladný průzkum tohoto krásného díla odhalí komplikovanost a promyšlenost celého modelu a stejně tak úsilí a péči vynaložené při jeho vzniku, kompletaci i ladění detailů. Abych to nějak shrnul, maketa při své ceně levná není, ale kvalita té ceně rozhodně odpovídá. Mě tento nový kousek do sbírky udělal velikou radost a rovnou jsem si během volného sobotního večera vyrobil repliku krabičky na 24ks ostrých nábojů vz.22 v ráži 9mm Browning. Tyhle malé, rychlé projekty mám opravdu rád. A zase jsem si konečně vyrobil něco prakticky zdarma, co se mi líbí a dělá mi radost.
Krásná 3D tištěná maketa pistole vz.24 s pojistnou šňůrou a náhradním zásobníkem od Martina Tichého.
Krabička na náboje vz.22 je mé výroby. Font písma neodpovídá naprosto přesně originálu, ale je tak blízko, jak jen bylo v mých silách.
Třetí adventní neděli jsme se slečnou Procházkovou prožili na chalupě, kde jsme tentokrát svůj čas nevěnovali rozsáhlým opravám, jak tomu bývá při většině takovýchto návštěv, nýbrž úklidu obývacího pokoje, jeho výzdobě a přípravám na Vánoce, které i letos budeme společně slavit právě zde, v duchu doby nám nejbližší.
Ještě před tím se nám ale se slečnou Procházkovou podařilo domluvit a realizovat setkání s Daliborem a jeho Kristýnkou u nás v Olomouci. Jak Dalibor sám správně poznamenal, tak dlouho jsme to plánovali... Vlastně od doby, kdy jsme ty naše holky ještě ani neznali. A teď se konečně povedlo! Byl to nádherný den, kdy jsme si prošli trhy, ukázali jim nejdůležitější místa ve městě, vychutnali si oběd a zákusek a hlavně, zase jsme si po nějaké době všichni krásně popovídali. Škoda jen, že jako všechny krásné zážitky to zas tak uteklo.
Doma mě pak čekalo ještě jedno krásné prekvapení.
V ten samý den byl poslední letošní koncert skupiny Abraxas (v Opavě), který jsem z pochopitelných důvodů nemohl stihnout. Ale po tom zářijovém zážitků bych jel hned. Dal jsem tedy mamě peníze ať mi aspoň koupí tričko s logem. Když pak přijeli zpátky, měli pro mě nejen tričko, ale i pár konfet od King Konga a dokonce podpis vůdčí a jediné původní osobnosti skupiny Slávka Jandy! Tak to jsem hleděl.
Těsně před Vánoci, v úterý 23. 12. jsem si na poště ještě vyzvednul balíček z Kitbazaru, který mi tenkrát nedovezli na Plastikovou zimu. Už jsem na něj za tu dobu stihnul zapomenout. A co bylo uvnitř? Dnes již nesehnatelná stavebnice SSW D.III 1:48 od Eduarda ve vydání z roku 2014. Takže další letadlo. Ke koupi mě vedly následující fakta: Na přebalu je stroj Ernsta Udeta. Obrázek namalovala Kateřina Borecká. I přes svou relativně velkou neznámost šlo o jeden z nejlepších, ne-li úplně nejlepší německý letoun světové války. No a samozřejmě, na co já slyším úplně nejvíc - nedá se moc sehnat. A jako obvykle, zda jej budu někdy vůbec lepit, nevím. Do plánované soukromé expozice Udetových strojů by se mi krásně hodil, ovšem za ta léta už dobře vím, jak tyhle moje megalomanské nápady končí... Vzpomene si tady ještě někdo z vás, těch nejvěrnějších čtenářů, jak jsem někdy v roce 2010 plánoval sérii diorám, vinět a figurek na motivy Bratrstva neohrožených? Mělo jich být asi sedm, zůstalo u jedné viněty a jedné figurky. Takže je dost možné, že s Udetem to bude podobné.
Ale človek musí mít stále nějaké plány, mít se na co těšit a pro co žít. Ale to samozřejmě neplatí jen pro modely, že... Mrzí mě, jak málo na ně teď mám času, ale i nálady a energie. To je ovšem z článku a obsahu blogu na konci roku patrné. A tím se dostávám k dalšímu oddílu dnešního dlouhého článku:
(Ne)dokončené projekty roku 2025
Jelikož jste si zde na blogu za celý rok modelařiny příliš neužili, přijde mi fér alespoň teď v závěru roku zveřejnit i s obrázky to, na čem jsem vlastně pracoval a jak daleko se mi podařilo se s jednotlivými projekty dostat. Sami tak budete mít představu, jak slabé to letos s modely u mě bohužel bylo a že vlastně ani nebylo moc o čem psát...
Viněta s pracovním názvem "Anton z benzínky", kombinace stavebnice a doplňků firmy MiniArt, figurky Evolution miniatures a podložky ze styroduru. Z hlavy už nedokážu říct, kdy jsem na ní začal pracovat, bylo to ale už minulý rok a většinu prací na benzínové pumpě, plechovkách a kanystrech jsem vykonal na cestách v hotelových pokojích. Barvení a patina pak samozřejmě proběhla doma. To vše mě hrozně bavilo. Výroba podložky nebyla vůbec složitá, ale zaseknul jsem se na malbě figurky a barvení podložky a pak tento projekt na chvíli z pole mé pozornosti vyšoupunl Weissův Dreidecker.
Na snímku opět aktuální stav.
Fotografie rozpracovaných modelů sem dávám záměrně takové, aby na nich nebylo možné příliš vidět detaily a abyste se tak nepřipravili o to nejlepší, až se to vše dostane do samostatných článků. Pokud jsem ale za letošní rok na nějaký model opravdu hrdý, je to tohle čerpadlo Shell. Myslím, že tady se vše povedlo dle mých představ, nezbývá než doufat, že stejně dobře dopadne i zbytek viněty.
Můj jediný dokončený modelářský projekt v roce 2025, který ale stejně nedošel do stádia dokončení a vydání článku. Jedná se o figurku německého poddůstojníka Panzerwaffe, velitele tanku a prvního člena posádky Pz. II v měřítku 1:6. Využití hlavy německého boxera a manžela naší prvorepublikové herečky Any Ondrákové má celkem jednoduché vysvětlení, které nesleduje žádnou historickou skutečnost. Je to u mě krajně neobvyklé, ale jelikož Maxe Schmelinga mám jako celkem výraznou historickou osobnost docela rád, a jelikož jsem měl jeho hlavu od firmy DiD doma, přímo se nabízelo ji využít.
Je to trochu alternativní historie, ale já jsem i tentokrát spokojen.
StuG III Ausf. G od firmy MiniArt v měřítku 1:72 doplněný o hlaveň Master, tažné lano Eureka XXL a antény Aber.
Na této stavebnici pracuji na cestách, nebo když mám po práci čas a čekám až slečna Procházková dokončí výuku a půjdeme spolu z práce pryč. Ačkoli stavba začala hned z kraje letošního roku, aktuálně je na tom model přesně tak, jak vidíte na snímku. Zdá se celkem kompletní, ovšem většina podsestav je umístěna na sucho a spousta detailů stále chybí. Na své měřítko stavebnice obsahuje opravdu neuvěřitelné množství dílů, na druhou stranu vše do sebe perfektně zapadá a chyby vznikají pouze z nepozornosti. A také tomuto projektu není z mé strany věnováno úplně mnoho času. Je to spíš jen taková nárazová záležitost. Což mě ve spojení s faktem, že by se ve výsledku mělo jednat o stroj Georga Boseho, docela mrzí.
Upřímně řečeno všechny mé aktuálně rozpracované projekty jsou na tom velice podobně.
Dvaasedmdesátinový Fokker Dr. I z profipacku od Eduarda, čistá krabička, prakticky bez úprav. Tento stroj (545/17) v osobním zbarvení Hanse Weisse jsem začal stavět letos v létě s vidinou rychlé a jednoduché stavby. Myslel jsem si, že do Plastikové zimy bude hotovo. Když to nevyšlo, byla tu naděje na dokončení v mé týdenní dovolené na začátku prosince. Teď už si myslím, že letos jej pravděpodobně nedokončím. Na snímku opět vidíte aktuální stav v němž se i tento můj letos rozestavěný model nachází. Dokončit se jej zatím bohužel nepovedlo, chyb na něm pár je a to nejtěžší mě stále čeká. Ale nejdůležitější je, že mě tato stavba zase velmi baví!
A o to jde!
Abych to celé nějak shrnul, letošní rok nebyl co do modelářské produktivity nijak oslnivý. Spíše naopak. Velice zajímavá mi přijde ta snadno pozorovatelná změna zaměření. Začátek roku byl silně ve znamení bojové techniky a to jen a jen díky Austrálii. Povšimněte si, že to byl po předchozím odklonu spíše k civilním motivům zase takový návrat k mému dlouholetému standardu. To by se ještě dalo očekávat. Zhruba od půlky roku pak ale pro mě méně předvídatelně štafetu převzala zase letadla, kterých jsem tedy hlavně docela dost nakoupil. A i když stále v hlavě samozřejmě myšlenky na techniku bojovou i civilní mám, snažím se držet právě rozjetého Dreideckeru, abych alespoň něco dokončil. I tam mi to jde střídavě, napřed vlažný začátek, pak peklo v prvních fázích barvení, ale teď si to užívám. Nicméně bojím se kompletace, kde vše může poměrně snadno skončit v troskách. Ale celé to přičítám jednoduché úvaze. Nějakou dobu se v modelařině cítím trochu ztracen a tak je možná tohle hledání momentálního zaměření a tenhle odskok k letadlům snahou o změnu a vystoupení z mírného stereotypu. Řekněme takové ozvláštnění.
Soutěží jsem navštívil spíše podprůměrné množství, konkrétně tři, za to ale s velmi dobrými výsledky. První místo na PanthersCupu, speciální cena v Tovačově... A tím výčet končí. Na Plastikové zimě pro mě totiž ceny letos byly nedosažitelné.
Co se blogu týká, tam už ani nemá cenu situaci jakékoli komentovat. Oproti původně zamýšleným dvanácti článkům jich vyšlo nějakých sedm. Což nakonec není zas až taková hrůza, i když těch pět mi prostě chybí. Vydané články navíc většinou ani nebyly na čistě modelářské téma a pokud ano, tak šlo spíše jen o reportáže ze soutěží.
Mimo modely a blog, kde to bylo stavebně a redakčně spíše smutné, jsem samozřejmě měl i jiné zážitky. Jedním z těch úplně nejúžasnějších v roce 2025 byla sobota 31. 5. v Bratislavě. Den, který se díky slečně Procházkové proměnil v nejkrásnější návštěvu Divadla Nová scéna vůbec. Tolik štěstí do jednoho dne snad ani nacpat nejde. A přesto se to stalo!
Vojenskohistorických akcí nebylo mnoho, nicméně tak nějak můj standard. Vydařily se vlastně všechny, a i přes materiální ztráty byly letos nejlepší asi právě Slavonice. Konečně zase za SOSku a poprvé v tak veliké ukázce na toto období.
Co mě ale provází celým rokem a napříč zájmy a koníčky, je neschopnost udržet pozornost u jedné věci. Tohle mi docela vadí a rozhodně je to významný faktor hrající roli v tom, proč se mi za celý rok nepodařilo skoro nic dokončit. No... Tím se teď ale zabývat nebudeme, neboť ačkoli zase ještě na poslední chvíli dokončuji tento článek, letos už konečně začínám pociťovat klid a mír, který tento sváteční čas přináší. Stres z nedostatku času odkladám, beru to tak, že vše má svůj okamžik a že se snad ještě letos k modelařině dostanu. Teď je třeba vypnout a odpočinout si. Kdy jindy, než teď. Po celém tom na všech frontách vypjatém, uspěchaném a náročném roce.
Co přinese posledních pár dnů roku letošního, ale především ten další rok, to zatím nikdo z nás s jistotou neví. I když něco málo už tušíme. Rozhodně to bude rok velkých změn a rok, kdy už konečně pohneme s pracemi na našem novém, společném bydlení se slečnou Procházkovou. Naproti tomu chalupa, modely a bohužel i blog na tom zřejmě budou ještě hůře než letos. Ale takový je život. Konec konců, to si snad řekneme zase za rok. Uteče to zcela nepochybně ještě rychleji, než letos. To už je pravidlo.
Na tomto místě jsem ale dlužen ještě něco. A to omluvu a poděkování.
Omluvu všem lidem, kteří byli mí přátele a snad ještě jsou, ale s nimiž jsem úplně ztratil kontakt. A to často svou vlastní vinou, kdy jsem si nedokázal najít čas napsat jim alespoň pár řádků. Tohle mě opravdu mrzí... Snad k sobě ještě dokážeme najít cestu. Vím, je to jen a jen moje chyba.
Poděkování bych chtěl vyjádřit naopak těm, se kterými se mi v kontaktu zůstat nějakým zázrakem podařilo. Zvláště pak děkuji všem, kteří i v uplynulém roce stáli při mě, byli mi vždy oporou a byli tu pro mě ve chvílích, kdy jsem je nejvíce potřeboval. Z této nevelké skupiny pak zcela vystupuje má dnes již mnohokrát zmíněná a milovaná slečna Procházková, která to se mnou taky občas nemá lehké, ale právě díky ní jsem zažil ty nejhezčí chvíle, které letošek přinesl. Lásko moje, děkuji za to všechno a za každou společně prožitou chvíli!
I když jsou naše životy z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu stále rychlejší, je nezbytné nebrat vše jako samozřejmost. Zkusme se čas od času zastavit a podívat se v čase zpět. Na chvíle, které jsme kdysi se svými blízkými prožili a vše to krásné, co pro nás nezištně dělají. Když si to člověk uvedomí, je někdy až překvapen, kolik těch zdánlivých, ale naprosto nezbytných maličkostí vlastně je.
Zkusme si alespoň teď udělat čas na své blízké. Vždyť jsou Vánoce!
Společná fotografie se slečnou Procházkovou z našich letošních dobových Vánoc na chalupě. Tentokrát se nám konečně podařilo dostat se do pohody o malinko dřív. Tak snad se to podaří i Vám!
V samém závěru mého dnešního článku už konečně přichází prostor pro to nejdůležitější - přání.
Drazí přátelé, dovolte mi, abych vám všem nyní popřál krásné a klidné prožití Vánoc, bez shonu a stresu a pokud je to jen trochu možné, v blízkosti těch nejbližších osob, jež chováte ve svém srdci. Nezapomínejme také na skutečnost, že tyto svátky nejsou zdaleka o množství hmotných darů a jídla, neboť největší radost dokáže udělat i úplná maličkost, darovaná s láskou a čistým úmyslem.
Do nového roku bych pak každému z vás chtěl přát jen to nejlepší - mnoho úspěchů, sil, štěstí, lásky a především zdraví, neboť to je deviza, bez níž se těžko cokoli podniká.
Zároveň doufám, že i v roce 2026 se zde na blogu opět setkáme a snad už i u nějakého stavebního článku.
A to už bude pro letošní rok z mé strany asi úplně vše.
A přáním jen a jen toho nejlepšího
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat