Plastiková zima 2025

Vážení čtenáři, v dnešní slavnostní první adventní neděli konečně přicházím zase s dalším článkem. Ano, po několika měsících. A ano, jako většina toho, co jsem letos vydal, bude i tento o nějaké akci, nikoli o mém konkrétním modelářském snažení. Ale alespoň to bude o akci modelářské. V Sobotu 29. 11. 2025 jsme totiž se slečnou Procházkovou vyrazili do bratislavského OC Styla na druhý ročník obnovené Plastikové zimy, celkově šlo letos o 17. ročník této úžasné soutěže. No a jaké jsou naše dojmy z letošního ročníku a tohoto výletu do Bratislavy? Různé, nicméně vesměs pozitivní! Pojďme se na to ale podívat postupně...

Ze všech modelů, které jsem letos na plastikové zimě viděl a které jsem si mohl lépe prohlédnout se mi bez váhání nejvíce líbil tento StuG III Ausf. G v měřítku 1:16 od firmy Heller. Perfektní práce!

Že bych se chtěl na Zlaté piesky, kde se akce od roku 2024 koná vrátit mi bylo jasné ihned po veleúspěšném minulém ročníku, ale plánovat co bude za rok je velice ošemetné. Tohle nadšení mi vydrželo po celou dobu - upřímně řečeno předchozí Plastiková zima předčila má očekávání naprosto na všech frontách a podařilo se mi během ní úplně vše, o co jsem usiloval a ještě mnohé navíc. Krom dvou sněhuláků (regulérních cen), jednoho "Líbí se nám" od KPM Bratislava a jedné speciální ceny, jež jsem získal ve tvrdé mezinárodní konkurenci a jichž si nesmírně vážím navíc vyšlo i setkání s Martinem Kováčem, o nějž jsem opravdu velmi stál. Ano, všichni tady již dobře vědí, že mi tenkrát pochválil mou vinětu «Это что?!» na motivy scény z novely Borise Vasiljeva "...a jitra jsou zde tichá.", což pro mě bylo úplně nejvíc. Akce navíc měla vše, co je k dobré soutěži zapotřebí. Rozsáhlé prostory, skvělé zázemí, mnoho rozmanitých prodejců, doprovodný program,... Nic nechybělo. Proto jsem věděl, že pokud to bude jen trošku možné, rád bych se sem zase vrátil. 

Všechna tato popsaná pozitiva ale s sebou nesou velká očekávání do dalšího ročníku, která je třeba naplnit. Vlado Begera z KPM Bratislava si toho byl dopředu dobře vědom a predikoval, že letošní účast nás "plastikářů" bude oproti veleúspěšnému předchozímu ročníku o dost nižší. Jeho myšlenkové pochody byly zcela opodstatněné, operoval totiž s faktem, že loňská Plastiková zima proběhla po delší Covidem vynucené pauze, během níž měli modeláři dost času na to slepit mnoho kvalitních kousků. Letos byla pauza "pouze" roční. Já jsem za ten rok třeba nedokončil model ani jeden... A tak pan Begera předpokládal, že plastikových modelů bude letos něco kolem 900 (namísto 1306 v roce předchozím). Volný prostor pro zhruba 400 kousků tak pánové z Bratislavy plánovali vyplnit modely papírovými - letos poprvé totiž nebyla zima jen plastiková, ale částečně i papírová. V teoretické rovině to zní velmi dobře... Jak jsem již psal a jak je i z aktivity zde na blogu patrné, letos jsem neměl nic nového, co bych mohl vzít, ale úplně s prázdnou se mi také do Bratislavy jet nechtělo. Zamyslel jsem se tedy nad svou starší tvorbou a vyselektoval díla, která na Plastikové zimě zatím nikdy nebyla. Nakonec to bylo pět kousků, mnohé z nich byly dokončeny v roce 2017, což už je slušná řádka let. Dle slov předsedy KPM Bratislava o předpokládaném trendu snížení účasti v letošním ročníku mi stále dávalo smysl je vzít. Navíc některé z těchto děl jsem měl během roku v ruce a zdálo se mi, že i přes svůj věk a dobu vzniku mají jisté kvality a dokonce i nesou atmosféru, již jsem jim chtěl při tvorbě vtisknout. Právě atmosféra a celkový pocit z diorámy nebo viněty je pro mě jedním z nejdůležitějších faktorů v celé modelařině. Ano, a do značné míry taky historická přesnost. Nicméně kam teď mířím... Jakmile jsem vzal do ruky svou vinětu "Hoffnung am Ende der Welt" z Května 1945 a pohlédnul na ni, okamžitě mi v hlavě začala hrát stejnojmenná skladba Stephana Zachrsriase z filmu Der Untergang (Pád Třetí říše) a padla na mě atmosféra dnů přelomu dubna a května. Hmm... Tato viněta také vznikala během nejsilnějších úderů covidové pandemie, v období, kdy se zavíraly školy, práce a obchody, frčela izolace a karanténa a nikdo zatím nevěděl, co vlastně bude dál. Možná jsem sám, kdo to vidí a kdo má ještě i tuto spojitost, ovšem pro mě má tato viněta neskutečnou hloubku. A pro ty ostatní, kteří vidí jen nabarvený plast a resin bez této přidané hodnoty, je tam, myslím, docela dost opravdu malých detailů v podobě zápalek na lahvi, nábojových pásků ručně psaného nápisu na dýmovnici a tak podobně... Jednou za čas je dobré podívat se zpět na svá díla, člověk je vidí úplně jinak než těsně po dokončení a objeví mnohé detaily, které se mu povedly, a už na ně pod tíhou současné reality a všech jejích starostí třeba zapomněl... Ale dost sentimentu nad mou vlastní tvorbou...

Internetová registrace končila ve čtvrtek 27.11. ve 23:59, proto jsem právě ve čtvrtek po práci vzal jeden ze svých přepravních boxů a jal se zjišťovat, zda je možné do nej bez úhony uložit mnou všech pět nominovaných modelů. Pz. Kpfw. S35 739 (f) 1:72, Fokker Dr. I (450/17) Josefa Jacobse 1:72 , Figurka Věry Ferbasové, LO vz. 37 typ E a viněta Hoffnung am Ende der Welt se do krabice vešly naprosto skvěle a já je tak bez obav mohl přihlásit. Už tou dobou bylo patrné, že loňský počet prihlásených modelů bude s jistotou překonán. 

Internetová registrace se po půlnoci zastavila na čísle 1624. Nový rekord v historii slovenských modelářských soutěži je na světě! Číslo ještě může vzrůst po registraci na místě a stejně tak se lehce snížit, protože nikdy nedorazí úplně všichni. Je to šílené... Ale! Já stále držel jistou naději. 

V noci na sobotu se mi nespalo kdoví jak dobře. Ale to v poslední době není nic nového. Vzbudil jsem se po čtvrté hodině a pak už usnul vždycky jen na chvíli. Dvacet minut před šestou už jsem jen ležel ve tmě a čekal do šesti, kdy bylo v plánu vstát. Díky poměrně chladnému počasí slečnu Procházkovou značně potrápilo zamykání auta a tak jsme oproti původnímu plánu vyjet nejpozději v sedm zhruba o čtvrt hodiny meškali. Cesta byla naštěstí naprosto v klidu, nikde jsme nenabrali další značnější zpoždění a i průjezd Brnem navzdory rozkopané dálnici klapnul bez potíží. Největším zádrhelem se jako před rokem ukázalo být parkování. Registrace byla do 9:30, v 10:00 začíná komise rozhodčích hodnotit modely. Teď bylo něco kolem tři čtvrtě na deset a tak jsem nechal slečnu Procházkovou s autem dole pod OC Styla a vběhnul vchodem B dovnitř. Jízda s modely po eskalátoru byla i letos ne zcela příjemným zážitkem. Dvě patra se mi ale podařilo zdolat bez úhony a stejně tak se i probojovat k registračním stolům. Bleskurychle mi byla předána obálka se zelenou páskou pro soutěžící a pěti kartičkami k modelům. Po zaplacení dvou Eur startovného už nic nebránilo tomu abych vyrazil do soutěžního prostoru. Hned teď pořadatelé kontrolovali zda pásku mám a upozornili mě abych si ji potom nalepil na ruku. Teď na to ale nebyl čas. Na první pohled byly už stoly naprosto plné a stejně tak uličky mezi nimi. Prodírat se mezi všemi těmi lidmi nebylo úplně příjemné, ale naštěstí byli všichni rozumní a když mě viděli s přepravním boxem, uhýbali mi z cesty. Nebyl jsem úplně poslední, spolu se mnou ještě umísťovalo na stůl modely pár Maďarů. Místo pro mé kousky se mi ale podařilo najít i tak. Byl to celkem maraton, nicméně povedlo se a prázdný box nakonec zůstal umístěn pod stoly s figurkami. Letmo jsem se rozhlédnul po stolech i prostoru, na první dobrou jsem zahlédnul několik známých tváří, jako Mílu z Plastic modeling, kluky z East Models, a také paní ve vánoční sukni, již jsme sice viděl jen zezadu, a tušil jsem, že to bude Kateřina Borecká z Eduardu. Později se ukázalo, že to skutečně je ona. Bez dalšího otálení jsem vyšel zase ven a napsal slečně Procházkové info o situaci a připojil dotaz, jak je na tom. Přišla odpověď, že parkujeme v sektoru B3. Tedy zpátky dolů!

Po chvíli bloudění v garáži se mi podařilo slečnu Procházkovou i naše auto najít. Sbalil jsem si vše potřebné a vyrazili jsme spolu zase nahoru. Po pauze na pití a další nezbytnosti jsem si konečně nalepil pásku, slečna Procházková zaplatila vstupné a mohli jsme dovnitř. Ted už bylo oficiálně zahájeno. Počet modelů ještě nepatrně vzrostl, počet lidí v prostoru se zvedl značně. Prohlížet si modely bylo takřka nemožné, podívali jsme se tedy jen na ty moje a vyrazili mezi prodejce v naději, že později se situace v sále uklidní a prostoru pro obdivování děl bude více. Slečna Procházková ale i tak dokázala najít zatím poslední dokončenou diorámu Martina Kováče. Takže je tady i letos! Paráda! Mám na sobě jeho fanouškovské tričko. A jak se zdá, jsem jediný. No... Bylo by pěkné mít s ním takovou fotku, že?

Velice rychle se ukázalo, že tištěný plánek prostoru vyhrazeného pro celou akci včetně mapky rozmístění prodejců, který každý dostal v registrační obálce byl opravdovou nezbytností. Tolik firem a tolik stánků, že se mezi nimi prostě nedá zorientovat. Pro mě byly nejdůležitější tři. MN-modelář, Plastic planet a Kit bazar. Tady totiž mám vyzvednout své objednávky.

Nákupy ale byly zahájeny u Eduardů. Za 236Kč (čemuž se nedalo odolat) se mnou odešel další dvaasedmdesátinový Fokker Dr. I. Plus 400ml lahev Mr. Tool cleaneru. 

Při hledání stánků v mé oblasti zájmu mě hned vedle Plastic planet velice příjemně překvapila přítomnost slovenského distributora stavebnic firmy MiniArt, kam jsem rovnou zamířil. U vedlejšího Plastic planet totiž zrovna byla fronta. Radost mi to udělalo velikou, protože jsem si myslel, že tato firma letos nedorazí a už dopředu mě to mrzelo. V prvním kole jsem si vybral tři krabičky: Další StuG III Ausf. G 1:72 (tentokrát s Winterketten), další sadu francouzských betonových dopravních značek (Sever a Východ) a lahve s alkoholem a bednami. Mnohým dalším pokušením jsem odolal, ovšem jedna extra velká krabice mi ležela v hlavě po celý zbytek dne... StuG III Ausf. G 1:35 s kompletním a do posledního šroubku věrně reprodukovaným interiérem. Zaplatil jsem (a díky své neznalosti matematiky málem o jedno celé Euro víc) a mohli jsme postoupit k Plastic planet. Zde na mě již čekala další větší krabice od MiniArtu, tentokráte Opel Blitz s markingy věnovanými civilnímu sektoru na přebalu s nádherným vyobrazením vozu firmy Richard Wählisch se žlutou kabinou řidiče. Jak brzy uvidíte, náhle jsem nějak propadl Blitzům. Na stánku MN-modeláře mě v černé tašce spolu s několika doplňky na prvoválečná německá letadla a bílým Surfacerem 1500 čekal další Opel, tentokráte ve vydání věnovaném náklaďákům na sudy s pohonnými hmotami. Vše již bylo projito a zevrubně prozkoumáno, i když Kitbazar zatím nenalezen. I tak jsme se ale rozhodli zkusit v tomto nebo přilehlém obchodním domě najít nějakou kavárnu, restauraci nebo alespoň volnou lavičku. Prostor plný fastfoodů, asijských bister a hladových modelářů nás neuspokojil, kavárna, již jsme odhalili v zápětí a kde se konečně uvolnilo místo, to už byla jiná. Usadili jsme se se slečnou Procházkovou do křesílek, objednali si a já se začal přehrabovat ve svých čerstvě zakoupených krabicích. Strávili jsme tam u skvělé kávy a výborného poháru docela dost času, konec konců nebylo moc kam spěchat. To jsem si myslel jen do pohledu na hodiny. Čas běžel nějak moc rychle. Zaplatili jsme a vyrazili do obchodu s oblečením, kde si slečna Procházková koupila mimo jiné krásnou, dobově vypadající halenku. Budu jí muset lehce upravit manžety, ale jinak je moc krásná! A pak zase zpět, do víru modelářského dění. Kit bazar jsme ale nenašli, i když plánek od KPM Bratislava opět fungoval bezchybně. Zavedl nás k prázdnému prodejnímu stolu s nápisem Kit bazar na archu papíru formátu A4. Takže nedorazili... Podobná situace nastala i při hledání firmy Panzer Art, kde jsem měl v hledáčku několik figurek tankistů Wehrmachtu s barety ze začátku války. Škoda, ale alespoň neutratím. Tak moc... Tedy zatím. 

Nastal druhý pokus projít výstavní sál a nafotit modely. Situace nebyla oproti ránu o nic lepší. Zkontroloval jsem kartičky u svých kousků, ale samolepka "Ocenený model" mě letos nečekala ani u jednoho. Stejně tak ani leptaná plaketa "Páči sa nám!" nebo jakákoli jiná speciální cena. Letos jsem neuspěl vůbec. Vyfotil jsem své modely a stejně tak některé další. Fotek ale nemám nijak mnoho, protože to prostě nešlo. A už vůbec ne detailně. Jak jsme se se slečnou Procházkovou shodli, modelů tu letos bylo tolik, že bylo zcela nemožné se soustředit na jednotlivá díla a plně si je prohlédnout. Moc vjemů najednou. Letos to porotě rozhodně nezávidíme. Skoro bych řekl, že není v lidských silách vybrat "ty lepší". Bylo toho všechno opravdu až moc. 

Jediná dioráma Martina Kováče se Sturmtigerem jakoby se proměnila ve svatyni, již mnohé kluby ocenily svojí speciálkou. Samozřejmě včetně KPM Bratislava a regulérního sněhuláka. 

Kategorie dvouplošníku a trojplošníků bez rozdílu měřítka. Zcela vlevo můj Dreidecker. 

Zde můj Fokker Dr. I s nímž létal Josef Jacobs.

Neuvěřitelná práce s lepty na tomto D.H.2. Jak tento typ s nespočtem výpletů posunout do ještě náročnější úrovně...

Krásná Somua S35 v měřítku 1:48. Škoda, že se mi ji nepodařilo vyfotit i lépe...

Překrásná dioráma z Normandie se zničeným Sd.Kfz.222. Zcela dechberoucí zpracování každého detailu. Se slečnou Procházkovou nás nejvíce ohromila úroveň realismu na omítce domu.

Moje viněta Hoffnung am Ende der Welt.

Moje kořistní Somua. 

A zde samozřejmě moje figurka Věry Ferbasové, která po delší době zase jela na výlet.

Papírová ztvárnění legendárních vozů Tatra 111 a Škoda 1203.

Tento papírový Greif mě přenesl do dob, kdy jsem po něm jako malý toužil. A věřil jsem, že přesně takto jej dokážu slepit. No... Asi dobře, že jsem jen tenkrát nesehnal.

Těžko uvěřit, že toto je kategorie papírových modelů...

Můj objekt LO vz.37 typ E.

A na závěr fotek dioráma Martina Kováče s cenami, které se u ní sešly. Škoda jen, že letos jsme se bohužel s "Uncle Nighshiftem" nesetkali.

Se slečnou Procházkovou jsme opět opustili výstavní prostor a ještě jednou zavítali do prodejny MiniArtu. Zde mi má milovaná ukázala šestnáctinivou figurku Ernsta Udeta. Nemohla si nevšimnout, že o něm a jeho strojích z Velké války teď mluvím docela často. Ocenil jsem její všímavost, ovšem já teď stál nad úplně jiným rozhodnutím. A v rukou držel onu krabici s pětatřicetinovým StuGem. Museli jsme dát dohromady svoje Eura, ale nakonec šel s námi. 

Poslední nákup proběhnul u Firmy 49, kde jsem si koupil Maxima v měřítku 1:16. Pravděpodobně jednou skončí jen tak na podstavci. Mohlo by to být pěkné. Škoda že nebyl 1:6, ale třeba by to šlo...

Do konce soutěže zbývalo ještě pár chvil, sedli jsme si tedy k jednomu volnému stolku a dali si čaj a svačinu z mé sovětské brašny pro plynovou masku již jsem letos vybral coby příruční zavazadlo. Stále více kolegů modelářů již odcházelo se svými modely v přepravních boxech. Ještě jsem chvíli počkal až se to tam uvolní a vyrazil také balit. Pak přišel krátký rozhovor s panem Macháčkem z Tovačova, který zde prodával své umění a následně už vedly mé kroky po boku slečny Procházkové zpět do auta. Podobně jako v minulém roce jsme měli ještě jeden plán. Vyrazit do centra, podívat se na vánoční strom, stánky a posedět v některých z restaurací, či kaváren. Užít si čas jenom spolu. Porada nad mapou se trošku protáhla, letos bychom rádi zaparkovali blíže k náměstí. To nás nakonec stálo docela dost nervů, neboť se nám povedlo zajet i do pěší zóny. No... Určitě nebude náhoda, že nás intuice (nikoli navigace) nakonec zavedla do nám důvěrně známé čtvrti k Divadlu Nová scéna. Nedaleko něj jsme nechali auto v parkovacím domě a s myšlenkami na Titusze Tóbisze vyrazili do města. Jako kdyby nám tlačenice v OC Styla ještě nebyla dost. Ale ačkoli tu bylo husto, naše očekávání z adventní Bratislavy byla naplněna. Má nejdražší si nakoupila ve svém oblíbeném stánku, vyfotili jsme se u stromu a podařilo se nám i ukořistit místo v Dublineru. Zde byla atmosféra naprosto nejvánočnější. Nějakou dobu jsem musel u našeho stolu stát, protože jsme měli jen jednu židli, ale i tak jsme se skvěle najedli a napili. Já osobně hodnotím jako vrchol večera v Dublineru moment, kdy utichl vánoční playlist a ze všech reproduktorů začala hrát Erika. To bylo překvapení! Nechápu, jak se to vůbec povedlo a kdo to tam pustil. Škoda jen, že ji nenechali dohrát až do konce. Pak se zase vrátily anglické vánoční songy. 

I letos opět krásně nazdobený vánoční strom na bratislavském hlavním náměstí. 

A překrásně vánočně vyzdobený Dubliner. Letos bohužel bez desítek louskáčků ve výkladu, ale i tak s perfektní atmosférou!

A my se museli pomalu vrátit k autu. Ani jeden z nás nebyl pořádně vyspaný, což jsme na zpáteční cestě záhy začali pociťovat. Museli jsme si udělat delší, ale velice příjemnou přestávku na benzínce Shell kousek za našimi hranicemi a dát si kávu. Poslední část cesty zahalená mlhou byla také náročná, ale nakonec jsme kolem jedenácté bezpečně dorazili až domů.

Jakýkoli úklid musel počkat na nedělní ráno. 

Toho večera jsem ale usínal naprosto v klidu a s čistým svědomím. Vyhrali ti lepší, kolegové, kteří si to zaslouží. Mé osm let staré výtvory nemohly obstát v současné konkurenci, která byla pochopitelně ještě větší než vloni. Nejsem si ale příliš jistý, zda bych měl jakoukoli šanci i kdybych letos dokázal dokončit něco nového. To jsou všechno ale jen spekulace. 

I když byl náročný, byl to skvělý modelářský den a jedna z mála soutěži, které se mi letos podařilo navštívit. 

Přestože mě to stálo spoustu korun i eur, mám radost z každé zakoupené krabice a celou neděli jsem dělal jen několik málo věcí. Uklízel, psal tento článek, těšil se z nových přírůstků do sbírky a dokonce i chvíli modelařil. Rád bych do konce roku dokončil model na němž právě pracuji, což sice je reálné, ale radovat se budeme, až po jeho usazení na podložku a umístění popisky. Tak daleko zatím rozhodně nejsem. A pokazit se toho může víc než dost. Ostatně to na zmíněném projektu zažívam skoro denně. 

Ale o tom snad bude jiný článek...

První adventní neděle s MiniArtem. Část první... 

První adventní neděle s MiniArtem. Část druhá...

Některé mé kolegyně z práce si rády otevřou lahev vína. Já si rád otevřu krabici s modelem od MiniArtu. Listovat návodem, prohlížet si rámečky a všechny ty krásné obrázky na krabicích... Moje oblíbená forma relaxu. 

Ačkoli pro mě letošní plastiková zima soutěžně úspešná nebyla, vše ostatní se povedlo. Pánům z KPM Bratislava i všem dalším zúčastněným patří veliká poklona za brilantní organizaci celé akce a za to, jak skvěle dokázali vše ukočírovat i když byla akce nakonec o hodně větší, než jsme všichni očekávali. Stejně tak jim za tohle vše patří veliké poděkování. 

Zároveň musím napsat, že celý den se opravdu vydařil, se slečnou Procházkovou jsme si jej naplno užili a konečně jsme měli čas jen sami pro sebe. Byl to opravdu krásný den...

A teď už jen zbývá popřát vám všem co možná nejklidnější prožití adventního času, a těšit se u dalšího článku zde na blogu. 

A přáním jen toho nejlepšího 

Michal Trlica