Duben již před pár dny začal, apríl je tedy bezpečně pryč, tudíž nejde o žádný žertík, nýbrž o čistou pravdu a radostnou novinu. Ta obrátila naše životy úplně naruby, ovšem v tom nejkrásnějším slova smyslu. A také zcela jistě ovlivní mnoho dalších oblastí, včetně následujícího dění zde na blogu...
Jelikož mám často tendence až příliš se zde otevírat a sdílet prakticky s každým to, co jsem v modelářském, ale hlavně v osobním životě zažil a co mě potkalo, nebyl jsem si zprvu napsáním tohoto článku zcela jist, a tak jsem si původně myslel, že tuto hluboce osobní událost zde na blogu nebudu vůbec zveřejňovat a zmíním ji až v závěru roku. Nakonec převládl jakýsi pocit nutnost alespoň krátce informovat o aktuálním dění, neboť mi to k vám, čtenářům, přijde jedině fér. Nebudu se ale z jistě pochopitelných důvodů rozepisovat o žádných detailech, protože to k povaze článku jednak není důležité a jednak jde o informace, které se prostě s širým světem nesdílí.
Ačkoli vše bylo plánováno až na druhou polovinu dubna a tak jsme si bláhově mysleli, kolik ještě máme času na přípravy, se slečnou Procházkovou se nám hned z kraje Března narodil chlapeček. Ze začátku to vzhledem k jeho značně předčasnému příchodu na svět bylo poměrně náročné, plné obav a ne zcela veselých pocitů, ovšem od první společné chvilky bylo jasné, že je to náš malý velký bojovník a i když neměl do začátku života úplně rovné podmínky s ostatními miminky, vše zvládnul naprosto dokonale. Stejně tak úžasná je i jeho maminka! Náš chlapeček strávil několik prvních dnů života na JIP, ale veškeré nezbytné dovednosti si osvojil velice rychle.
A zde rozhodně patří veliké poděkování všem zaměstnancům porodnice i dalších odborníků, kteří se o našeho malého a moji milou v nemocnici celou tu dobu starají. Jsem rád, že heslo "Profesionalita a lidský přístup." je zde naplněno skutečně do poslední kapky a že především paní a slečny porodní asistentky dělají svou práci skutečně srdcem a pro každé jim svěřené miminko by udělaly první, poslední. A to ne jen proto, že jim to ukládá jejich pracovní náplň a spousta předpisů, ale protože to v nich skutečně tak je.
Většinu svého volného času po celou dobu hospitalizace slečny Procházkové a našeho maličkého jsem trávil spolu s nimi na pokoji, na chodbě nebo v kuchyňce a snažil se jim vždy sehnat a přinést vše, co by jim mohlo pobyt v nemocnici jakkoli usnadnit a zpříjemnit.
Někdy jsem pak ještě těsně před spaním, pozdě večer úplně vypnul a "relaxoval" lepením travních trsů na podložku pod model, který už byl tak blízko finiši, že jsem to prostě chtěl zvládnout. To se mi nakonec i povedlo, ale i tak absolutní většina mého času, energie a pozornosti mířila jinam - tam, kde je to teď potřeba a jak by to zcela přirozeně mělo být.
Po více než měsíci v nemocnici se blíží jejich propuštění domů a nás se slečnou Procházkovou a naším maličkým čeká další veliká životní etapa. A navíc ještě kompletní rekonstrukce společného bydlení, včetně stavby několika pokojů prakticky z ničeho, mezi nimi i místnosti pro mé modelářské kratochvíle. Tudíž taková extrémní modelařina 1:1.
Mnozí jistě již konečně tuší, oč v tomto článku jde. Kam to všechno směřuje...
Pokud jste četli můj vánoční článek na konci loňského roku, tedy roku 2025 a ještě si pamatujete výčet mých rozpracovaných děl, jistě vám vyvstane na paměti StuG III Ausf.G 1:72 od MiniArtu, viněta z německé benzínky 1:35 a Fokker Dr. I v osobním zbarvení Hanse Weisse od firmy Eduard v měřítku 1:72. Do současné chvíle se mi podařilo dokončit pouze Weissův trojplošník (právě díky nočním seancím s podložkou a lepenim trsů trávy), všechny ostatní projekty teď budou muset být ze zcela zřejmých důvodů odloženy na neurčito. A aby toho nebylo málo, v euforii z dokončení zmíněného Dreideckeru jsem ještě na začátku Února začal pracovat na další stejné stavebnici, tentokrát ve zbarvení Herrmanna Vallendora. I zde je samozřejmě termín dokončení zcela neznámý a dost možná velice, velice vzdálený. Na jednu stranu je to škoda, neboť jsem se zrovna po období nemalého stavebního trápení dostal do stádia kdy se celkem daří a tím pádem mě stavění i baví, a nejraději bych rozjel stavbu ještě několika dalších modelů. Co je o to více s podivem, že by šlo o další Fokkery Dr. I a D VII v různých měřítkách - tudíž o letadla. Na stranu druhou viněta «Это что?!» je krásným důkazem faktu, že někdy mnohaletá pauza danému projektu prospěje a pomůže z ne zcela dobře rozjetého modelu vytvořit životní dílo.
Upřímně řečeno doufám, věřím a budu se snažit, abych ani v nadcházející době nemusel s modelařinou zcela skončit, ovšem situace mi zcela jistě nedovolí věnovat se tomuto v mnoha ohledech náročnému koníčku zcela naplno a tak, abych mohl kupříkladu věnovat celé dny malbě figurek.
Snad se ale najde čas a místo, kdy a kde budu moci pokračovat alespoň v jiných modelářských disciplínách. A pokud ne, pak se staň, co se stát má.
Na prvním místě teď bude rodina, rekonstrukce a stěhování. Je tedy možné, že na modelařinu skutečně nebudu mít ani pomyšlení. Dost možná pak nebudu mít nějakou dobu ani zázemí a prostor pro focení a psaní článků. A právě tohle mělo být asi hlavním sdělením dnešního čtení.
Dobře vím, že jsem svůj blog v poslední době zanedbával víc a víc. Teď ovšem přišla doba, kdy stagnace na těchto stránkách bude pravděpodobně ještě citelnější. A ne jen na stránkách. Lze očekávat i citelný propad v již tak nízké frekvenci modelaření, ale především účasti na soutěžích a vojenskohistorických akcích.
I tak ale doufám, že se zde na blogu sejdeme dříve než v Prosinci u vánočního článku a že snad i tak stále zachováte mým výtvorům i mým textům svou přízeň.
Pokud to bude jen trošku možné, rád bych se i letos s kamarády v uniformách vydal do nedalekého Tovačova a to i s jedním soutěžním modelem. Takže pokud budete mít zájem se se mnou, respektive s námi ještě setkat, neváhejte a doražte na Plastic People of Tovačov 23. 5. 2026!
Stejně tak bych o Weissově Fokkeru rád vydal již několik měsíců rozepsaný článek a snad i dotáhnul ke zdárnému konci některý další článek dlouhou dobu dlející ve složce konceptů. Zároveň však nechci nic velkého slibovat, protože nikdo z nás zatím neví, co nás čeká a jaké to doma bude.
Ale protože děti rostou šíleně rychle (což lze ostatně dobře sledovat i během uplynulého prvního měsíce) a protože společné chvíle nám už nikdy nikdo nevrátí, jsou teď naše priority zcela jasné. Být co nejvíce spolu a vytvořit našemu maličkému bezpečné a milující zázemí. Konec konců, jak s oblibou říkám: Stavebnic mám i pro dva modeláře víc než dost a nějaké ty uniformy a zbraně navíc se doma také najdou, takže...
Kdo ví, jakou cestu si v životě vybere, ale na to je teď ještě brzo...
A je tu ještě jedna věc, kterou bych měl uvést na pravou míru a za níž tak trochu dlužím omluvu mnoha lidem, kolegům a kamarádům.
V posledním více než měsíci se mi především na Messengeru začaly kupit zprávy na něž jsem dosud nebyl s to odpovědět. Někteří vůbec netuší, co se děje, jiní mi gratulují aniž bych jim tuto novinu jakkoli osobně sdělil a někteří mi dokonce aktivně volají. Není to tím, že bych chtěl být sobecký a nějak sebestředný, jen je to teď prostě takové období, kdy cítíme, že je třeba být co nejvíc spolu a že je to všechno především "naše". Ostatně o narození potomka jsme bezprostředně informovali jen nejbližší rodinu a to ostatní tak nějak počkalo...
Tedy těm, kterým ještě stále dlužím odpoveď nebo zprávu se hluboce omlouvám a v nejbližších dnech se to pokusím napravit.
A co říct závěrem tentokrát? Téměř vše již bylo vyřčeno, nezbývá tedy než přát krásné Velikonoce, svátky jara plné nádherných zážitků s rodinou a svými blízkými, přáteli nebo v blízkosti uniforem a plastikových modelů, zkrátka tak jak to má každý nejraději.
Jen nám všem, prosím, věnujete krátkou myšlenku a mějte na paměti, z jak radostného důvodu teď bude můj blog zřejmě ještě více zanedbán.
S pozdravem a přáním jen toho nejlepšího,
Michal Trlica
(s milující rodinou)
Žádné komentáře:
Okomentovat