...ak ste už Bedárov videli a máte ich radi, príďte si ich vychutnať ešte raz – naplno, vedome, naposledy.
Každé predstavenie má teraz inú váhu.
Viac emócií. Viac vďaky. Viac života.
Divadlo Nová Scéna
Vážení čtenáři, dnešní článek bude zcela mimo hlavní zaměření mého modelářského a vojenskohistorického blogu. I když na druhou stranu někteří dlouholetí návštevníci mých stránek si možná ještě vzpomenou, jak jsem před mnoha lety Bídníky coby knihu Victora Huga a samozřejmě i jako muzikál jenž na svět přivedli Claude-Michele Schönberg a Alain Boublil pojednával v několika článcích, zvláště pak ve spojení s tvorbou tří figurek v měřítku 1:35 a dokonce jedné figurky v měřítku 1:6. Ty časy jsou dávno pryč, ovšem prakticky ze všech mých příspěvků zde je stále více či méně patrné, že ve mě i po těch letos již dvanácti letech Bídníci stále žijí. A myslím, že i navždy budou. Můj zápal a nejrůznější ambice už nejsou tak žhavé, jako kdysi, ovšem ta jiskra ve mě stále je. A když přijde správný čas, rozhoří se naplno.
Za těch dvanáct let jsem muzikál na živo v divadle viděl zatím jen pětkrát, což jak se může zdát, není mnoho, ale v našich končinách není zase až tak snadné narazit na kvalitní inscenaci. Ostatně získat licenci není jen tak a proto vznikají docela dlouhá období kdy Bídníky prostě žádné divadlo u nás nebo v blízkém zahraničí neuvádí. Za tu dobu mám samozřejmě několik bídnických zážitků, které převyšují ostatní. Sem patří například mé první představení, jenž jsem viděl v Městském divadle Brno s Janem Ježkem v hlavní roli, festival Loketské kulturní léto, kde jsem se osobně setkal prakticky s celým obsazením zde uvedené koncertní verze a pak zážitek z Bratislavy 31. 5. 2025 o němž jsem prostě musel napsat. A když už byl ten zápis na světě, přišlo mi líto se o tenhle můj obrovský zážitek nepodělit.
Uznávám, že to bude sice spíše pro velmi omezenou skupinu mých čtenářů, ale třeba sem zavítá i někdo nový...
Tak jako tak, je to blog především můj a také o mně. A Bídníci ke mně prostě patří.
Ještě než začnu psát o svém zážitku ze soboty 31. 5. 2025, je asi na místě malinko nastínit inscenaci muzikálu Les Misérables - Bedári v bratislavském divadle Nová Scéna. Vlastně bych měl asi popsat nejen tuto inscenaci, ale tak nějak knižní i muzikálové Bídníky včetně postav, jejich příběhů a děje. Na druhou stranu, jak už padlo v úvodu, přesně tohle jsem už ve svých starších článcích dělal (konkrétně v tom věnovaném figurce Jeana Valjeana) velice podrobně, takže kdo by měl zájem, může si jej v archivu najít. Bohužel je to ale jedna z obětí změn a stěhování blogu, takže článek již neobsahuje fotografie. A nebo je tu druhá možnost, navštívit přímo stránku Divadla Nová Scéna, kde je krom popisu děje muzikálu i obsáhlá fotogalerie z jejich inscenace a výpis všech osob a jejich obsazení. Samozřejmě včetně veškerých alternací. To vše naleznete zde.
Jak jsem již před lety někde psal, o přípravě historicky první slovenské inscenace muzikálu Les Misérables jsem se poprvé dověděl od Lukáše Vlčka, představitele Javerta v Městském divadle Brno. Tuto informaci mi osobně prozradil v Lokti v roce 2015. Lehce nastínil i plánované obsazení, z něhož nakonec nezbylo vůbec nic. Jestlipak už tenkrát sám tušil, že bude jeho součástí, to ale dodnes nevím.
O slovenské inscenaci se pak dlouhou dobu mlčelo, nakonec se ale skutečně objevily informace o vypsaných konkurzech, na webu divadla byly i některé podklady ke stažení. Ty mám samozřejmě dodnes uložené pro vlastní studijní potřebu. Škoda jen, že jich nebylo víc. Ale trvalo to další dobu, než se v Bratislavě skutečně uskutečnila premiéra muzikálových "Bedárov". Bylo to právě v Divadle Nová Scéna, konkrétně 20. 9. 2019. Všechny recenze této inscenace které vyšly a které jsem četl nešetřily superlativy a tak o kvalitě prvního uvedení tohoto světového muzikálového klenotu na Slovensku nemohlo být pochyb. Věřím tomu, že toto zpracování si velmi dobře pohlídali i samotní autoři, tím spíše že režie se ujala Francouzka Marie Zamora, manželka Alaina Boublila.
Jak ale víme, bohužel přišla covidová pandemie a tak muselo vše na nějakou dobu ustat. Jakmile se vše začalo vracet do normálu, ožilo i Divadlo Nová Scéna a s ním i Bedári.
Abych pravdu řekl, touto dobou jsem měl úplně jiné zájmy a starosti, dokončoval jsem studium, nastupoval do zaměstnání, k tomu ten Covid a spousta jistot i nejistot. Přiznám se, že dění ohledně slovenských Bídníků jsem tou dobou vlastně ani blíže nesledoval, ale samozřejmě jsem o nich tak nějak věděl.
Situace se změnila v roce 2022, kdy jsme se se slečnou Procházkovou konečně rozhodli do Bratislavy za tímto muzikálovým počinem vyrazit. A to konkrétně na představení 15. 5. 2022. Už z naší první návštěvy DNS bylo jasné, že jejich zpracování je na opravdu, opravdu vysoké úrovni a kdybych v Městském divadle Brno neviděl Les Misérables úplně poprvé v životě na živo, a tudíž pro mě toto představení nemělo o to více zvláštní význam, asi bych Bratislavu zařadil na vrchol mého žebříčku. A o jejich kvalitách mě přesvědčily i další dvě návštěvy. 19. 6. 2024 a 31. 5. 2025 o níž dnes budu podrobněji psát.
Bedári v Divadle Nová scéna mají vše - dokonalé obsazení, vynikající orchestr, perfektní režii, úžasné a realistické kulisy a především, každý, kdo se na muzikálu zde podílí k němu přistupuje se vší vážností, pokorou a úctou již toto dílo vyžaduje. Bohužel ne vždy je tohle vše pravda a jak jsme již mohli za těch bezmála 40 let vidět, i Bídníky lze zkazit.
Pokud ale z bratislavského obsazení někdo opravdu "vyčnívá" (samozřejmě v pozitivním smyslu), je to tenor Titusz Tóbisz. Doslova majestátní člověk v roli Jeana Valjeana, který jakoby se svou tělesnou stavbou, ale i projevem a vůbec svým celkovým přístupem pro tuto roli narodil. Jakoby Victor Hugo již ve svém románu coby Jeana Valjeana popisoval právě jeho.
Je pravda, že muzikálový svět upírá své oči k mužům jako jsou Colm Wilkinson, John Owen Jones a Alfie Boe a bere je za nejlepší představitele této role, slovenský borec Titusz Tóbisz jim bohužel stále tak nějak uniká. A přitom to není jeho první působení v této roli. Již jednou ji ztvárnil v maďarském nastudování. I mě dlouho unikal a přes nesporné kvality jediného slovenského Valjeana (ano, hraje bez alternace) jsem byl zaměřený spíše na Javerta v podaní Lukáše Vlčka a později i Karola Csina. Slečnu Procházkovou ale Titusz Tóbisz odrovnal hned. Vedli jsme o tom spolu dlouhé debaty a musím jí zde dát za pravdu.
Jean Valjean je v původním francouzském konceptu z roku 1980 psán jako role pro baryton, potažmo tenor. Až při úpravách a zásazích, které muzikál dovedly prakticky k dnešní podobě, tedy jak byl premiérován v Londýně 8. 10. 1985 a s obsazením Colma Wilkinsona se stal z Valjeana definitivně tenor a to spíše s výše položeným hlasem. Tím byla nastavena jistá laťka a osobně tento krok chápu tak, že hlasově výše položený Valjean má svým (po prologu a zásahu biskupa z Digne) řekněme vznešeným charakterem takto dominovat nad barytonovým Javertem. Slečna Procházková pak ale na celou tuto věc vnesla zase jiný pohled. Valjean je zkrátka kus chlapa a k jeho charakteru se "přehnané" výšky zkrátka nehodí. A přesně tyto kritéria zde vychvalovaný Titusz Tóbisz naprosto splňuje. S rolí a jejím rozsahem nemá nejmenší potíže, řekl bych, že některé skladby má trošku níže, ale jeho celkový projev, zpěv a doslova prožití každého představení dáva jeho Valjeanovi takovou míru autenticity, že by to zkrátka každý fanoušek Les Misérables měl zažít na vlastní kůži.
Šancí ale už mnoho nezbývá, neboť do derniéry v tuto chvíli chybí už jen tři představení a ta jsou navíc vyprodaná.
Co jsem tak vypozoroval, licence bývá poskytnuta na pět let (v Brně tomu bylo stejně) a zde byla možná o rok prodloužena kvůli zmíněnému Covidu, kdy se hrát nemohlo. Ale to jsou jen mé spekulace. Tak jako tak se 25. 6. 2025 zatáhne za Bídníky opona Divadla Nová Scéna naposledy. Přitom počet repríz je poměrně nízký - celkem jich bude 81. Zde je na místě napsat, že ačkoli část obsazení pochází přímo z DNS, někteří sólisté i celý orchestr jsou vlastně hosté. A jak sami psali, Bedári jsou pro ně jako takový tábor. Vždycky se všichni sejdou, nazkouší a odehrají pár představení v měsíci a zase se rozjedou do svých divadel a působišť. O to víc nechápu, jak se jim všem při tomto režimu daří držet tak vysokou a prakticky nepřekonatelnou kvalitu každého představení.
Jsou zkrátka úžasní!
Je tu ale přecijen jedna vec, kterou bych jim vytknul. A tou je příliš rychlé, až zběsilé tempo, v němž celé představení hrají.
Ale teď už opravdu k sobotě, 31. 5. 2025.
Les Misérables - Bedári, Divadlo Nová Scéna, Sobota 31. 5. 2025, 19:00
Příběh výpravy do bratislavského Divadla Nová Scéna na představení "Bedárov" v sobotu 31. 5. 2025 začíná daleko, daleko dříve než nákupem vstupenky v předprodeji dne 18. 3. 2025.
Začíná 1. 11. 2023 ve 14:31, kdy v mé e-mailové schránce přistála pozvánka z DNS na Noc Divadel. Ta bude během víkendu 18. - 19. 11. 2023 s muzikálem Les Misérables - Bedári a nabízí spoustu akcí, jako "mladou vstupenku" - tedy vstup pro děti a mládež na tato dvě představení zcela zdarma, ale co víc, sobotní představení bude doplněno autogramiádou herců hlavních rolí a prvních 100 diváků dostane zcela zdarma herci podepsaný bulletin. Zkrátka akce, která jako by byla šitá přímo mě na míru. Mě, milovníkovi, fanouškovi a znalci muzikálových Bídníků, kteří navíc zde v Bratislavě svým ztvárněním v současné době v Evropě asi nemají obdoby. Jenže spíš než radost a nadšení ve mě tento e-mail vzbudil rozčarovaní, smutek, lítost a nepochopení. Jednak tato informace přišla ve chvíli, kdy už byla velká část sobotních vstupenek rozprodána a zbývala spíše ta horší místa v hledišti, což by se ale dalo přežít a vyvážit podepsaným programem, nicméně stejně nám tohle datum se slečnou Procházkovou úplně nesedělo do diáře a nebyli jsme schopni tam dorazit z důvodu jiných již dříve plánovaných povinností. Tuto zprávu jsem si v práci přečetl prakticky okamžitě po jejím doručení a celý den z ní byl zklamaný. Mou hlavu zaměstnávaly myšlenky na jediné - jak tohle vyřešit. V tom roce jsem navíc slavil svých deset let s muzikálem Les Misérables. Přesně 7. 5. 2013 jsme se setkali poprvé. A nebylo by pro mě krásnějšího zážitku k tomuto velkému jubileu, než právě účasti na Noci Divadel 2023 v DNS. Po dlouhém přemýšlení, váhání, vnitřním boji a skládání správných vět do odstavců a nakonec do obsáhlé zprávy přišlo definitivní rozhodnutí zkusit zoufalý, ale snad smysluplný čin. Napsal jsem 2. 11. 2023 na Messenger Divadla Nová Scéna následující slova:
Dobrý den,
hned v úvodu bych se chtěl omluvit, že svou zprávu píši česky, domnívám se však, že si budeme i takto lépe rozumět, než kdybych se pokoušel psát po Slovensky.
O tom, že se bude muzikál Les Misérables hrát v bratislavském divadle Nová scéna jsem se dověděl od pana Lukáše Vlčka na úžasném Loketském kulturním létě v roce 2015. Myslím, že ani on sám ještě tenkrát nevěděl, že bude hrát Javerta nejen v Městském divadle Brno, ale i v první slovenské inscenaci Bídníků. Tenkrát jsem kvůli tomu jednomu koncertu jel skoro přes celou Českou republiku, abych si mohl tento zážitek užít a setkat se se všemi těmi skvělými herci.
Bídnici jsou pro mě nejkrásnější muzikál na světě, pomohl mi překonat nejtěžší životní chvíle a našel jsem v něm útěchu, podporu a inspiraci vždy, když jsem to potřeboval. Letos je to přesně deset krásných let od chvíle, kdy jsem toto dokonalé dílo poznal a rád bych toto výročí oslavil představením ve Vašem divadle. Bídníky na Nové scéně jsme poprvé viděli spolu s mou přítelkyní v květnu 2022 a za nás oba mohu s čistým svědomím napsat, že Vaše zpracování je skutečně překrásné a takové, jak má být. Mnohem povedenější, než mnohé jiné inscenace na celém světě. Co, respektive kdo je ale v Bratislavě opravdu nedostižný je majestátní Titusz Tóbisz v roli Jeana Valjeana. Je přesně takový, jaký Valjean být má. Impozantní, plný sil a naprosto přirozený. Jako první slovenský Jean Valjean je i navždy nepřekonatelný. Jsem opravdu moc rád, že jsem jej mohl vidět a slyšet na vlastní oči a uši a doufám, že se mi to ještě podaří. Škoda, že z Vaší inscenace nevzniklo CD, poslouchal bych jej den co den.
Zpráva o autogramiádě a podepsaných bulletinech v rámci Noci divadel je skvělá, na druhou stranu musím bohužel dodat, že ve mě vyvolala i velký smutek a lítost, neboť na tato představení se bohužel nemohu dostavit, což mě teď mrzí ještě o to více. Vím, že to asi nepůjde ale chtěl bych se alespoň zeptat, zda by bylo možné i tak získat bulletin s podpisy Vašich úžasných herců, což by mi ještě vzhledem k mému desátému výročí s Les Misérables udělalo obrovskou radost. Bulletin a veškeré další výdaje bych Vám samozřejmě zaplatil. Zároveň doufám, že představení 9.12. s přítelkyní budeme moci vidět a oslavit tak můj jubilejní rok.
Předem děkuji za Vaši odpověď a ochotu, za Vaši dokonalou inscenaci Les Misérables a těším se, až mi to u Vás v Bratislavě zase vyjde.
S pozdravem
Michal Trlica
Odpověď přišla prakticky obratem a okamžitě prolomila můj smutek z nastalé situace. Netuším, kdo byl na druhé straně tohoto komunikačního kanálu, nicméně naši situaci zcela pochopil a přislíbil, že mi podepsaný bulletin zašlou. Sice tam nebudeme a osobně se nebudeme moci setkat se všemi těmi úžasnými lidmi, ale tohle je víc, než bych si v této pro mě těžké situaci mohl přát. Ochotní, hodní a chápaví lidé jsou stále mezi námi! Asi ani nemusím popisovat, jak velikou radost mi tohle udělalo. A navíc jsme se těšili na adventní výlet do Bratislavy, neboť lístky na 9. 12. 2023 již byly tou dobou dávno koupené. Deset let oslavíme v Prosinci a podpisy budou také!!!
Pak ale přišla další neplánovaná a ne úplně příjemná událost, která nám tento výlet nakonec znemožnila. Navíc z Nové scény nepřišel ani bulletin, ani jediné slovo do Messengeru či jinam.
Mlčení jsem se rozhodnul prolomit 17. 6. 2024, tedy po více jak půl roce.
Měl jsem k tomu dobrý, velmi dobrý důvod. Vlastně dva důvody. Jedním byla skutečnost, že 19. 6. 2024 nás se slečnou Procházkovou konečně čekala druhá návštěva této úžasné inscenace a tak, pokud pro mě mají onen podepsaný program, mohl bych si jej osobně vyzvednout a vše by bylo pohodlně vyřízeno. Druhým důvodem bylo to, že 14. 4. 2024 oznámilo prostřednictvím několika médií Divadlo Nová Scéna přípravu CD s dvanácti skladbami z muzikálu Bedári. Nahrávání proběhlo ve studiu Slovenského rozhlasu a dle fotografií i textu sdělení bylo zřejmé že se tohoto počinu učastnil i "náš" Javert Lukáš Vlček. Ostatně původní příspěvek na stránkách DNS si můžete přečíst zde. Zpráva o přípravě "cédéčka" mi udělala nepopsatelnou radost. Dvanáct skladeb je sice málo, ale alespoň takový záznam bratislavského obsazení a tudíž historicky první slovenské inscenace bude skutečným pokladem pro fanoušky a sběratele doslova po celém světě. A tak připojuji krom dotazu na svůj podepsaný program i otázku ohledně CD. Zda již je v prodeji a případně kde.
I nyní má snaha vychází na prázdno.
Představení 19. 6. 2024 jsme si se slečnou Procházkovou užili, viděli i další alternace včetně Javerta Karola Csina, nicméně po CD ani stopy a po mých podpisech jakbysmet.
Odpověď z divadla ale nakonec přišla, a to 27. 6. 2024. Bulletin údajně při podepisování zřejmě někde ztratili, ale během nové sezóny se mi pokusí obstarat nový. CD je zatím v procesu výroby a jakmile bude na světě, dají vědět.
18. 9. 2024 vzešel z mé strany další pokus, neboť se blížila první dvě představení v nové divadelní sezóně. Jako vždy jsem formuloval dotaz ohledně CD a velikou prosbu stran podepsaného programu.
Nic. Sedm měsíců ticha.
13. 3. 2025 zveřejnilo DNS zprávu, kterou žádný fanoušek nechce vidět, ale stejně tuší, že jednou přijde. Zbývá posledních "pár" představení, Bídníky budou uvádět jen do konce této sezóny, konkrétně do 25. 6. 2025, kdy přijde derniéra a defitinitivní konec.
Smutek a prázdnota. A tak se se slečnou Procházkovou domlouváme, kdy ještě Bratislavu navštívíme a tímto způsobem se s jejich dokonalou inscenací rozloučíme. Samozřejmě, že bychom chtěli na derniéru, ale ta připadá na středu a navíc je to den, kdy se slečna Procházková nebude moci uvolnit kvůli absolutoriím. Mrzí nás to, ale nakonec po poradě nad diářem kupuji lístky na 31. 5. 2025. Měl jsem nutkání přesvědčit svou milovanou, abychom zůstali až do neděle a zašli i na následující představení 1. 6. 2025, což se nakonec nesešlo s úspěchem, ale nevadí. Zároveň jsem se o něco později pustil do posledního zoufalého pokusu o získání programu s podpisy a informací o CD. Konec se blíží. Teď, nebo už nikdy!
25. 4. 2025 píšu a odesílám do Bratislavy tato slova:
Dobrý den,
když se ke mě dostala zpráva o tom, že se ve Vašem divadle bude muzikál Les Misérables uvádět jen do konce této sezóny, vyvolalo to ve mě velký smutek. "Bedári" v Divadle Nová Scéna jsou asi nejlepším nastudováním tohoto muzikálu, které jsem zatím v Evropě viděl. O to je ten smutek větší. A proto bych Vás chtěl ještě jednou, a zřejmě naposledy, velmi moc poprosit, zda by se u Vás v divadle našla nějaká dobrá duše, která by pro mě nechala podepsat bulletin k muzikálu herci, kteří v něm tak dokonale vystupují.
S přítelkyní se k Vám chystáme na představení 31.5., takže kdyby byl někdo tak moc hodný a ochotný to pro mě udělat, mohl bych si bulletin pravě 31.5. přímo v divadle vyzvednout. Byl bych za to opravdu moc šťastný a vděčný, bulletin bych Vám samozřejmě zaplatil. Moc rád bych měl na Vaši úžasnou inscenaci tak hezkou památku.
Ještě bych se chtěl zeptat, zda už je v prodeji CD k Vaší inscenaci Les Misérables, které bych si moc rád koupil.
Ještě jednou moc prosím, jestli by to s podepsaným bulletinem bylo možné a šlo by to pro mě udělat.
Předem mnohokrát děkuji! A to i za Vaše dokonalé nastudování "Bedárov".
S pozdravem a přáním krásného dne
Michal Trlica
A jak už je v poslední době obvyklé, neodpověděl mi vůbec nikdo. Ano, já vím, že to, co po nich chci a o co je prosím není v žádném případě běžný postup a nikdo v tom divadle nemá žádnou povinnost pro mě něco takového dělat. Mohli mi klidně napsat: "Nemůžete přijet na autogramiádu, smůla. Nic Vám zajišťovat nebudeme, pokud chcete podpisy, postavte se s fixou a programem před divadlo a na herce si počkejte sám." Asi by mě to mrzelo, ale pochopil bych to a nejspíše se touto cestou vydal. Konec konců, s předstihem jsem si před poslední cestou na bratislavské Bídníky vytisknul dvě fotografie Titusze Tóbisze v roli Jeana Valjeana, koupil stříbrnou fixu, vzal z knihovničky jeden z dříve zakoupených programů a vše zabalil do tvrdých desek. Terénní situaci okolo služebního vchodu do divadla už jsem z dřívějška znal, 19. 6. 2024 jsme dokonce viděli, že pan Tóbisz zhruba hodinu před představením vychází z divadla v civilu a pak se zase vrací. Mé odhodlání zkřížit mu cestu bylo opravdu velké.
Když jsme se slečnou Procházkovou slavili mé letošní narozeniny, dostal jsem od ní spoustu krásných dárků především z oblasti mých (vojensko)historických zájmů, konkrétně z prvorepublikového a protektorátního období. A také jsem dostal-nedostal ještě jeden dárek. Slečna Procházková dokázala nemožné...
Šli jsme zrovna z večeře, byla už noc a my se ještě procházeli po náměstí. Na chvíli jsme se zastavili a stáli proti sobě v obětí. Slečna Procházková pak pronesla: "Mám pro Tebe ještě ten jeden dárek, ten, co teď ještě nedostaneš. Ale chceš už vědět, co to bude?" Chvíli... No, dost dlouho jsem váhal, protože toho dne a večera už jsem dostal spoustu přenádherných věcí. Ale nakonec zvědavost převládla. Moje úžasná a milovaná holčička mi prozradila, že do Divadla Nová Scéna zavolala, spojila se s paní v pokladně a vylíčila jí, jak moc mě mrzelo, když jsme tam tenkrát na tu autogramiádu nemohli jet a jak moc je to pro mě důležité. Řekla jí, že jsem jim psal a že mi to slíbili, ale nakonec z toho nic nebylo. Tohle se paní z pokladny ani v nejmenším nelíbilo a situaci vzala do vlastních rukou. Takže... 31. 5. bude v pokladně ona a podepsaný program mi předá. Zajistí, aby jej podepsal Titusz Tóbisz, který je nejdůležitější a jak se po telefonu obě shodly, naprosto úžasný. Nicméně pokusí se sehnat podpisy i dalších herců. My tedy koupíme nějaký dárek pro tu úžasnou paní a na konci května tahle situace konečně dojde řešení a šťastného konce. Situace ohledně CD ale příliš příznivá není, detaily neznáme, ale nějak se to zadrhlo...
Slečnu Procházkovou jsem opravdu silně objal a tisknul k sobě. Zároveň jsem, myslím, zopakoval zvolání, které jsme 19. 6. 2024 slyšeli po představení odněkud ze zákulisí a které nás pobavilo. "Titusz!" ozvalo se odněkud do sálu, který už diváci pomalu opouštěli. "Ale stejně to s těma fotkama zkusíme!" dodal jsem ještě. Peťůnka souhlasila a vypadalo to, že by mohlo vyjít úplně všechno!
Pár dní před naším výletem do slovenského hlavního města jsme vybrali a koupili krabičku belgických pralinek pro tu úžasnou a ochotnou paní, já do cestovní tašky zabalil fotky, fixy, program a hlavně vstupenky do pevných desek a plátěné tašky a také povstaleckou francouzskou trikolóru, již jsem měl kolem pasu naposledy asi v Lokti v roce 2015. Měl jsem totiž plán. Je to jedno z posledních představení, atmosféra bude úplně jiná než kdy dřív, je třeba si to užít, je třeba ukázat jak moc pro mě Bídníci v Bratislavě znamenají. Pro tuto příležitost jsem si k černému obleku koupil i rudou kravatu - v republikánských barvách. Krom toho, znalci vědí - Red and Black. Ve slovenském přebásnění Jas a tma, v našem českém pak Noc či den.
Dostat to vše s kompletním oblekem do zavazadla bylo tak tak, ale povedlo se. A pak přišel ten velký den:
Sobota 31. května 2025. Zde je na místě použít Francouzské "Le grand jour!"
Po mírných komplikacích bylo stanoveno, že se se slečnou Procházkovou sejdeme před olomouckým hlavním vlakovým nádražím. Já jsem tam jel autobusem č. 12, což mi přišlo jako nejjednodušší řešení. A zprvu to tak i bylo. Jelikož o víkendu dopravní podnik nepředpokládá takové vytížení autobusových linek jako v týdnu, nasazuje na tento spoj pouze "krátké" autobusy. Měl jsem celkem objemnou tašku a první dvě zastávky s ní v téměř prázdném voze cestoval na místě vyhrazeném pro kočárek nebo invalidní vozík. Pak se ale objevila paní s kočárkem. Stačilo se kousek posunout, abychom se oba vešli. Bylo ale hůř. S každou další zastávkou byl autobus plnější a plnější, stále přibývalo starších lidí s několika velkými nákupními taškami a také skupinek s taškami cestovními. Nebylo kam, musel jsem si sednout, tašku si dát na klín a doufat, že mě ze sedačky nikdo nevyhodí. Netuším, kam bych se vrtnul, ale jinak bych se teď už k vlaku nedostal. Nakonec jsem to nějak zvládnul a na svém místě vydržel až k nádraží. Tam jsem vystoupil a před nádražní budovou vyhlížel mou milovanou holčičku. Místo ní mi začal zvonit telefon. Ale od ní. Auto už má zaparkované na parkovišti v práci a čeká na zastávce na autobus na nádraží. Ještě jsem nějakou dobu čekal, sledoval přijíždějící autobusy a tramvaje i dění kolem sebe. Nakonec přijel i autobus č. 26 a z něj vystoupila slečna Procházková ve lněných šatech a s menší hnědou cestovní taškou. Konečně jsme byli spolu! Pár kroků do nádražní haly, pak na nástupiště a do vlaku směr Břeclav. Tohle byla ta jednodušší a pohodlnější část cesty do Bratislavy, i když jsem svou cestovní tašku musel i zde mít na klíně. To ale bylo tím nejmenším. V Břeclavi jsme měli přestoupit na jiný vlak, který nás doveze do cíle. Při zjišťování informací o vagónu do něhož máme nastoupit a číslech našich rezervovaných sedadel ale něco nehrálo. V této soupravě došlo ke změně a naš vůz byl nahrazen jiným. Jakmile jsme se do něj dostali, začal boj. Oproti původnímu "otevřenému" vozu byl tohle typ rozdělený do "kupéček", což dalo na frak původnímu systému místenek, který jsme měli zaplacený. A co víc, provozovatel vlaku prodal místenky dvakrát. Jednou nám a jednou těm, kdo ve vagónu už jeli. Situace byla neřešitelná, skupina starších paní, která nastoupila spolu s námi se snažila ji řešit docela ostře, ale o několik generací mladší "děcka" se vyhodit nenechala. Do kupé, kde jsme měli sedět jsme si nakonec dali alespoň mou cestovní tašku a pak jsme se mohli pokusit probojovat do jídelního vozu. To se zprvu zdálo jako nesplnitelný cíl, neboť skupina zarputilých Maďarů sveřepě držela pozici u již obsazeného kupé, které měli očividně zaplacené i oni. Prostě tam stáli, hleděli na cestující sedící na jejich i svých místech zároveň a nebyli schopní pochopit, že se je nesnažíme o tuto jejich pozici jakkoli připravit a že chceme jenom projít. Se slečnou Procházkovou v čele a partou špačkujících důchodkyň na chvostu se nám podařilo mezi Maďary projít a dostat se až do jídelního vozu. Zde byla situace zcela jiná. Úplně klidná a dalo se i sedět. A tak jsme většinu cesty byli zde. Dali jsme si nejprve kávu a citronový cheesecake, slečna Procházková pak i poobědvala. Já jsem hlad ani chuť na hlavní jídlo neměl. Neměl jsem na něj ani pomyšlení, čehož si slečna Procházková všimla a ptala se, co se děje. Byl jsem hodně nesvůj. Moje taška je v úplně jiné časti vlaku, navíc dost brutálně zmáčknutá mezi policemi, takže oblek bude vypadat asi strašně a na stav pralinek pro paní v pokladně divadla jsem se neodvažoval ani pomýšlet. Slečna Procházková mě uklidňovala tím, že jí kdyžtak přímo v Bratislavě koupíme něco jiného, ale času zřejmě nebudeme mít moc. Vlak totiž u Hodonína nabral zpoždění. Malinko mě rozptýlily až dva objekty LO vz.37 na Slovenském území poblíž Maďarské hranice. Velice zajímavý a specifický byl číšník, který nás zde obsluhoval. Byl to prostě takový svérázný chlapík, který občas reagoval velmi zvláštně a člověk se mohl jen domýšlet, na co vlastně ta či ona reakce byla cílena. Když slečna Procházková dojedla svůj oběd a zaplatila, ještě jsme chvíli seděli, ale mě už to pak nedalo a vyrazili jsme zpět do našeho vagónu, abychom si sice nesedli, ale alespoň získali tu tašku, kde je vše. Oblek, fotky, program, fixy, vstupenky a bonbóny... Nebo to, co z nich zbylo.
Projít všemi vagony bylo snadné, maďarská ucpávka v tom našem se ale držela stále. Byli už sice trošku více rozptýleni do prostoru a někteří z nich popíjeli Krušovice z plechu, ale své pozice neopustili. Alespoň už nás nechali projít trošku snáz. Vyrazili jsme právě včas, vzal jsem si své zavazadlo a za pár minut tu bylo slovenské hlavní město. Konečně jsme mohli vystoupit. Trošku nás vyvedl z míry vzhled bratislavského hlavního nádraží, které přece vypadá jinak! Naštěstí se ukázalo, že je to jen jiná hala, kterou zatím tak dobře neznáme. Nemeškali jsme ani vteřinu, slečna Procházková zadala do navigace v mobilu adresu našeho ubytování v Hotelu Petit na Suchom mýte a vyrazili jsme. Cesta byla trošku delší, než jsem si původně myslel. S mým těžkým zavazadlem jako by se její délka ještě prodlužovala. Se slečnou Procházkovou jsme aspoň na kus cesty vzali tašku každý za jedno ucho a hned se nám šlo o něco lépe. Trošku vtipné bylo hledání hotelu, kdy jsme zakotvili na místě jež mobil ukazoval jako cíl cesty, ale nám se to nezdálo a tak jsem tam slečnu Procházkovou se zavazadly nechal a hotel se vydal hledat v rámci bloku sám. Za chvilku jsem se neúspěšně vrátil, a to už mi ukazovala, že vlastně i s taškami stojí přímo před ním. Na Hotel Petit byl zatraceně velký!
Vešli jsme dovnitř, ale recepci zrovna okupovala skupina rakouských chlapů. Všichni byli oblečeni do nějakých sportovnějších úborů, každý měl na sobě nějaký dres, ale každý byl jiný. Dalo se vytušit, že jde o nějaké fanoušky. Jeden z nich měl růžové chrániče na loktech a kotnících, na hlavě helmu a na ní přilepené nafukovací liščí nebo králičí uši a ohon. Přímo na recepci pili alkohol z několika lahví, překřikovali se navzájem a jeden nebo dva z nich s recepčními domlouvali svůj pobyt a platbu. Jejich společnost nebyla úplně příjemná a já krom zpoceného a alkoholového odéru cítil ještě něco. Náš čas utíká, potřebujeme se ubytovat, osprchovat a vyrazit do pokladny divadla Nová Scéna za tou paní. A taky ke služebnímu vchodu a vyčkávat na toho velikého a impozantního umělce. Slečna Procházková se tady cítila ještě hůře než já a tak se mezi nimi prodrala až k recepčnímu pultíku a pokusila se s druhým recepčním dohodnout náš "check-in" a získat klíče abychom už mohli vypadnout. Bohužel jsme museli počkat až budou Rakušáci odbavení. Naštěstí to nebylo na dlouho. Zaplatili jsme, dostali klíče a rychle po schodech do prvního patra. Číslo 16 - náš pokoj. Od té bandy jsme naštěstí bydleli dost daleko.
Jako první jsem otevřel svou tašku a začal zjišťovat jaká je uvnitř situace. Sako jsem našel v horším stavu, než před napařením, které jsem doma provedl, abych jej zbavil lehkého pomačkání ze skříně, kde na něj tlačí uniformy a dveře skříně. Košile to také trochu schytala, kalhoty se zdály být v pořádku. Nějakým zázrakem se ale krabičce pralinek téměř nic nestalo. Doteď nechápu, jak to všechno přežila jen s lehkou pomáčklinou na jedné kratší hraně.
Takže: Sako vyvěsit na ramínko, propocené triko s logem Les Misérables, které jsem již dříve dostal také od slečny Procházkové jako dárek a které se dnes dokonale hodí co nejvíce vysušit u otevřeného okna, připravit béžovou plátěnou tašku s deskami s fotkami, programem, fixami, vstupenkami a nyní i pralinkami a hurá do sprchy!
Pak se znova obléknout do zatím neformálního oblečení, ve kterém jsme přijeli a hurá, vpřed k divadlu.
Ještě před tím jsem se ale připojil k hotelové WiFi a v tu chvíli mi přišla na Messenger zpráva z Divadla Nová scéna:
Dobrý deň, pán Trlica,
ešte raz veľmi pekne ďakujeme za Vaše dojímavé slová – úprimne nás potešili a s radosťou ich posunieme aj tvorcom a účinkujúcim Bedárov.
K Vášmu želaniu: kolega už rieši bulletin a pracuje na tom, aby sa do neho podarilo získať podpisy hercov. Potrebovali by sme však vedieť, či sa dnes 31. 5. určite dostavíte do divadla, aby sme ho mohli pripraviť priamo pre Vás. Zároveň sa chceme opýtať, či ste si náhodou bulletin už nerezervovali vopred cez našu pokladňu.
Čo sa týka CD k muzikálu Les Misérables, to, žiaľ, stále nie je k dispozícii. Ak sa situácia zmení, určite o tom budeme informovať aj cez naše komunikačné kanály.
Budeme radi, ak nám dáte vedieť ohľadom dnešného večera.
Tešíme sa na Vašu návštevu :)
S pozdravom a prianím krásneho dňa
Divadlo Nová scéna
No to je zajímavé! Takovou dobu ani slovo a teď, když už to moje milovaná všechno zařídila a vytelefonovala, teď najednou taková snaha. Ale je to hezké a tak stojím s mobilem v rukou a docela zaraženě a překvapeně odepisuji:
Dobrý den,
ano, dnes se na představení dostavíme, už jsme v Bratislavě.
Bulletin mi jako dárek k narozeninám u paní na pokladně zajistila moje přítelkyně, jsme domluvení, že si jej tam půjdeme vyzvednout.
Ještě jednou mnohokrát děkuji a za chvíli na shledanou!
S pozdravem
Michal Trlica
Moje zpráva je jenom rychlá a stručná, napsal bych to samozřejmě obsáhleji a košatěji, ale tlači nás čas.
Poslední slova z jejich strany:
Dobrý deň, pán Trlica,
ďakujeme za informáciu.
Prajeme Vám krásne chvíle strávené v Bratislave a najmä silný umelecký zážitok z dnešných Bedárov.
Tešíme sa na Vašu návštevu 😊
S pozdravom
Divadlo Nová scéna
Na to už reaguji jenom srdíčkem. Pak musíme jít.
Cesta z hotelu k divadlu byla o poznání kratší než ta z nádraží, i když vedla přes zbytečně složitý systém přechodů pro chodce. Naštěstí to byla asi jediná složitější situace na této trase. Vlastně nebyla ani tak složitá jako spíš zdržující. K divadlu jsme došli zadem okolo restaurace, kde jsme minule v červnu seděli a viděli odtud procházet Titusze Tóbisze. Velice pomalu jsme tudy prošli, odbočili doleva na ulici Živnostenská, kde se nachází služební vchod do budovy divadla, ale zatím jsme se zde neusadili. Jen jsme si ověřili, že je vše tak, jak jsem to plánoval a obhlédli možnosti. Ještě jednou doleva a byli jsme před hlavním vchodem do divadla. Namířili jsme si to do pokladny. Ale ta se o víkendech otevírá až hodinu před začátkem představení. Teď bylo něco kolem čtvrt na šest. Představení začíná v sedm. Na jednu stranu dost času, na tu druhou budeme muset nejpozději chvíli po šesté zase zpátky na hotel, převléknout se do večerních šatů. A tak jsme se vrátili k zadní straně divadla se služebním vchodem. Původně bylo v plánu jít do indického bistra Dosa Samosa, z nějž by měl být dle Googlu skvělý výhled na mnou sledovaný vchod. Nicméně na místě se ukázalo, že ten výhled asi zas až tak dobrý nebude. Kdyby měli aspoň zahrádku, nebo bylo možné sníst si to na lavičce před podnikem, situace by byla zcela jiná. Se slečnou Procházkovou jsme zatím stáli venku, ona si prošla jídelní lístek nalepený ve výkladu bistra, ale já se neodvažoval na delší dobu spustit opačnou stranu ulice z očí. Stejně, indická jídla zas až tak moc rád, jako moje milovaná slečna, nemám. Chvíli jsem se na jejich nabídku také díval, ale abych pravdu řekl, vůbec nic jsem si nezapamatoval, v mé hlavě bylo stejně jen jedno. Titusz nesmí projít bez našeho povšimnutí. Každý pohyb, každý člověk vzbudil mou pozornost. "Vybrala by sis něco?" Zeptal jsme se slečny Procházkové. Samozřejmě mi odpověděla kladně a s radostí. "Tak klidně běž dovnitř na jídlo a já tady počkám." Navrhnul jsem. Ještě chvíli jsme oba stáli u pobočky již zavřené optiky s informací o tom, že se přestěhovali do Priadarni. Na tuto informaci reagovalo docela dost kolemjdoucích lidí. Na nás naštěstí ne. Dlužno však dodat, že před služebním vchodem do divadla bylo stále rušno a stále před ním venku někdo stál. Často dovnitř vešel někdo, kdo buď přišel pěšky nebo se nechal přivézt Boltem či jiným taxíkem. Většina z nich mi ale dle svého vzhledu známá nebyla. Tušil jsem, že jde buď o členy company nebo ty, na kterých představení doslova stojí, ale divák nemá nikdy šanci je vidět. Na druhou stranu, není už pozdě, aby teprve teď přicházeli? Jediný ze sólistů, kdo se docela dost často ve služebním vchodu objevoval a trávil většinu času tady venku byl Dárius Koči v bílem tričku. Ale i když mu muselo být jasné, proč tam stojíme a že čekáme na "někoho z nich", bavil se dál s přáteli, svou cigaretou a Red Bullem a nijak se námi nerozptyloval. Prostě na chvíli zmizel v útrobách divadla a pak zase vyšel ven, kouřil a bavil se doslova s každým, koho tam z kolegů měl po ruce.
Slečna Procházková začínala mít hlad a tak jsem ji poslal do oné indické restaurace a dál držel hlídku sám. V hlavě se mi honily různé myšlenky, ale hlad bylo to jediné, co jsem opravdu neměl. Teď rozhodně ne. Co udělám, až se Titusz Tóbisz opravdu objeví? Kdy to bude? Budu se muset vyhnout těm autům, která tu občas zcela zablokují dopravu? Stihnu jej doběhnout než zmizí ve služebním vchodu? A co ti ostatní, kteří u vchodu stoji? Objeví se tady opravdu? Půjde z divadla ven? Nebo teprve dovnitř? A co mu vlastně řeknu? Podvědomě se mi stále drala na jazyk slova "Pán Tóbisz!" Nejsem Slovák, rozhodně na něj musím mluvit česky, ale tohle oslovení mi přijde takové rychlejší nebo co. A tuším, že přesně tohle ze mě nakonec vypadne. Ale bude vůbec příležitost? Dočkám se jej?
Zatím to příliš nevypadalo. A co vlastně ta paní v pokladně? Jak úspěšná byla ona? Kolik jich "ulovila"? Vytisknout ty fotky na naší domácí tiskárně bylo docela náročné a stalo mě to úsilí, rád bych s tímhle úžasným slovenským Valjeanem byl alespoň na pár vteřin v kontaktu a byl mu nablízku když se mi bude podepisovat. Podle všechno i podle toho, jak nejen k roli Jeana Valjeana, ale i k celém muzikálu Les Misérables přistupuje je jasné, že on je jeden z mála těch, kteří se pro tuto roli narodili. A krom jeho nesporných uměleckých kvalit, je zřejmé že je to i úžasný človek. Mít tak příležitost to pocítit. Ale i tak, alespoň jeho podpis na programu nám ta paní tak nějak... Slíbila. Když to neklapne osobně, máme to snad pojištěné.
Slečna Procházková uvnitř indické restaurace, já stále na ulici. Neustále jsem sledoval oba její konce a zároveň dveře služebního vchodu. Titusz se může objevit kdykoli, kdekoli a pohybuje se docela svižně. Je třeba být obezřetný a pokud se ukáže, nezaváhat. Dnes už ne!!! Fotky v improvizované obálce z kancelárskeho papíru jsem proto již před nějakou dobou vytáhnul z tvrdých desek, abych pak zbytečně nezdržoval jej ani sebe.
Pokud mě něco znervózňovalo, byl to právě představitel Enjolrase naproti přes ulici v bílém tričku, který o mě už tou dobou musel mít jasný přehled. Navíc jsem měl modré tričko s logem muzikálu Les Misérables na hrudi. Vůbec jsem nebyl nenápadný. Vylepšila by to už jen ikonická perokresba Cosetty na mé plátěné tašce. Co mě ale trošku překvapilo, do ulice vešel chlapík v černém tričku, který na něm přesně tuto kresbu hlavní dětské hrdinky muzikálu skutečně měl. Až po nějakých setinách sekundy mi došlo, kdo to je. Jaroslav Rusnák, představitel hospodského a lidské zrůdy Thénardiera.
Takže druhý sólista za celou tu dobu. Byl úplně v klidu, vůbec nespěchal, pozdravil se s kolegy a vešel do divadla. Prostě šel do práce. Dalo mi to trošku naději, protože se zdálo, že by ještě nemuselo být pozdě. Stejně vlažně se scházeli i členové symfonického orchestru Slovenského rozhlasu a jejich dirigent. Hlídkoval jsem dál. Zase jenom Bolty, Wolty a neznámí lidé. Když najednou! Z Dosa Samosa vyšla slečna Procházková a v ruce měla papírovou tašku s jídlem s sebou. "Ty sis to vzala s sebou?" Vznesl jsem překvapený dotaz. Vysvětlila mi, že musela, protože jim ta příprava neskutečně trvala a ačkoli si to chtěla sníst tam, zřejmě by to nestihla.
Blížila se šestá hodina. Chvíle, kdy bude čas stavit se za paní v pokladně a pak se jít převléknout. Posunuli jsme se k rohu na konci ulice, kde bylo krásně slyšet jak ženská company zkouší za doprovodu klavíru. Bylo to hezké a pokud někdo sem tam něco nezvládnul, byla to osoba za klavírem. Holky byly takřka bezchybné.
A čím bylo později, tím jasnější se zdála jedna věc. Pokud to ještě vyjde, bude to asi fofr.
Pokud to ještě...
...vyjde.
Na jednu stranu jsem se na setkání s tou paní, která to pro mě vše měla zařídit velmi těšil, na stranu druhou mě začínalo mrzet, že k tomu osobnímu setkání s panem Tóbiszem, byť jsem netušil jak na něj, asi dnes nedojde. Ale stále tu byla ještě možnost zkusit to buď po představení, nebo na konci Června se Zdeňkem. A nebo... Zkusit té hodné paní v pokladně podstrčit i ony dvě fotografie... Bylo už skoro šest hodin a já už se připravoval, že vyrazíme do pokladny. Smířen s tím, že náš umělec je zřejmě už dávno uvnitř a svědomitě se připravuje na večerní výkon. Slečna Procházková ale trvala na tom, že ještě chvíli počkáme. Otočil jsem hlavu do Živnostenské a vyhrnul: "Titusz!" byl tam! Přicházel pěšky ke služebnímu vchodu, zdálo se, že docela spěchá, šel rychleji než minule a dle ručiček na ciferníku jeho hodinek mu zbývala zhruba hodina do prvního mávnutí taktovky dirigenta Petera Valentoviče. Na to jsem vůbec nedbal. Nestihlo mě to ani napadnout, ale zpětně vidím, že to bylo jako s Janem Ježkem v Lokti, jen daleko akčnější a dramatičtější. Ale i teď tam byla stejně velká motivace neselhat a Javertova slova "Ne, tuhle šanci nepustím!!!" Vyrazil jsem a slečnu Procházkovou nechal za sebou. Naštěstí tam v tu chvíli nebyla žádná auta a tak bylo překonání silnice zcela snadné. Netuším, jak jsem se přes ni dostal, ale mám pocit že to bylo jen pár dlouhých kroků. Nic okolo mě jakoby vůbec neexistovalo, na nic a na nikoho jsem nebral ohledy. Viděl jsem před sebou jen impozantního muže, který měl jediný cíl. Vejít do divadla, připravit se a odehrát, ne, prožít jedno z posledních představení v roli Jeana Valjeana tady, v Divadle Nová Scéna. Řekl bych, že si mě zatím ani nevšimnul. "Pán Tóbisz!" vypadalo ze mě, abych jej zastavil. Přesně tak, jak jsem čekal. Ale čas teď běžel jako splašená instrumentace zdejšího nastudování Bedárov. Jakoby vteřina měla tak čtvrt vteřiny. "Áno?" Podíval se na mě a s batohem na zádech zastavil uprostřed chodníku. "Prosím Vás!" pokračoval jsem, tedy alespoň myslím, a roztřeseně šátral v tašce ve snaze vylovit z ní fotografie zabalené v papíru, desky a stříbrnou fixu. V tom k nám došla slečna Procházková a našeho oblíbence, doslova impozantního a majestátního tenora také pozdravila. Myslím, že mi s tím, jak jsem se ve své vlastní tašce, myšlenkách, adrenalinu a celkově v té situaci zamotal, nějak pomohla. Na deskách jsem rozložil své dvě vytištěné fotografie zachycující Titusze Tóbisze jako Jeana Valjeana při cestě z galejí a později jako úspěšného starostu Montreuil sur Mer, otevřel stříbrnou fixu a vše mu to podal. "Mohl byste se mi tady podepsat?" Zaprosil jsem. Uchopil fixu, ale zdálo se, že na takové situace není vůbec zvyklý. Osobně jsem to trošku cítil tak, jako kdyby nervozita nebyla jen na mojí straně. Dost možná to ale byla jen obrovská dávka pokory a skromnosti. Fixu ve své mírně natažené ruce snížil asi na úroveň pasu a ve vzduchu s ní směrem k u chodníku zaparkovaným autům máchnul, jako by chtěl oklepnout plnící pero. "To je také...?" Zeptal se. Tedy, tohle jsem mu rozuměl. Upřímně řečeno ani nevím, co tím myslel, ale jak jsem sledoval ten pohyb s fixem, jenž ve mě evokoval pero, pronesl jsem "Stříbrná!" Fixu pak přiblížil k temné, ale o to působivější fotografii, kterou bych asi popsal jeho slovy ze skladby Kto som ja?! "Madelene, či Valjean?!". Velice oceňuji jeho přístup, rozvahu a skutečnost, jak opatrně si fotky na podložce posunoval, přičemž se dotýkal jen jejich okrajů a dbal na to, aby je nijak nepoškodil. Dokonce to trošku vypadalo, jako by se podepsat ani neodvažoval. "Já som ľavák, tak som taký ľavý!" Na to jsem nemohl reagovat jinak než nadšeným"Já taky!" Jako kdybych tím projevoval radost z toho, že máme alespoň něco společného a cítil náhlou potřebu jej o tom informovat. Podepsal první obrázek a vypadalo to, že najednou neví, co dál. "Tu druhou taky!" nebo něco podobného jsem ještě dodal s prosebným tónem, aby svůj autogram zopakoval ještě na snímku z poutě z galejí v Toulonu do svobodného světa. Naštěstí jsem pana Tóbisze příliš přesvědčovat nemusel. "A odkiaľ ste?" Zeptal se nás když měl podepsáno a já se nesmírně radoval. "Z Olomouce!" Odpověděla pohotově slečna Procházková. Já byl docela dost mimo a vážně pronesl "Z České republiky!" Jenom doufám, že si to nevzal nějak osobně. Vůbec asi nepoznal, že mluvíme česky, zvláště když i on účinkuje i v našich divadlech. Ano, byl jsem opravdu mimo. Skutečně jsem cítil, že náš i jeho čas běží, cítila to i slečna Procházková a tak prohodila: "My Vás asi zdržujeme!" Ale tu se zase zaskvěl jeho charakter. "Nie!" pronesl klidně. A vysvitlo ještě něco. Duchapřítomnost slečny Procházkové. "A mohla bych Vás vyfotit?" Položila další otázku. "Určite!" Bez váhání prohodil Titusz Tóbisz, shodil batoh ze zad, já pohodil svou béžovou plátěnou tašku na chodník ke stěně divadla, podstatně opatrněji na ni položil právě podepsané fotografie a v tom mě k sobě ten veliký člověk a umělec opravdu vroucně a srdečně přitisknul. Levou ruku se vztyčeným palcem zvedl před svůj klenutý hrudník a moje Peťůnka pořídila tři snímky. Pak si zase vzal svůj batoh, já bleskově posbíral své fotky a tašku, poděkovali jsme mu a nechali jej pokračovat do divadla. Ještě jsem se z toho ani v nejmenším nestihnul vzpamatovat a pochopit, že se to skutečně a doopravdy stalo. Titusz Tóbisz už otevřel dveře služebního vchodu, ale ještě se na nás otočil a zeptal se "Videli ste to už?" jako obvykle jsem plácnul nějakou jednoduchou blbost "Několikrát!" Slečna Procházková byla konkrétnější: "Třikrát!" Ale jistá si nebyla. "Tak príjemný zážitok!" popřál nám a zmizel za dveřmi. Ty brďo!!! Vůbec nevím, jak se mi to všechno podařilo sbalit do poskládaného papíru a uložit do tašky, ale... Můj výraz v obličeji na fotografiích, které slečna Procházková pořídila jasně dokládá rozpoložení v němž jsem během těch chvil byl. Úžasné! Naprosto úžasné!!! A ten závěr našeho setkání, kdy se ještě otočil, podíval na nás a k nám promluvil... Bylo to přesně takové, jak by to udělal hrdina z pera Victora Huga, kterého zde Titusz Tóbisz tak dokonale a tak přirozeně ztvárňuje. Ale co je úplně nejúžasnější, nebylo na tom vůbec nic hraného. On prostě takový je!
Společné foto s úžasným a majestátním tenorem Tituszem Tóbiszem - perfektním a dechberoucím představitelem Jeana Valjeana v Divadle Nová Scéna.
Tentokrát to vyšlo! Čas v jeho takto blízké přítomnosti se dá měřit na vyšší desítky vteřin, přesto ale těch pár chvil stálo za dlouhé čekání za divadlem a úvahy o tom, zda se vůbec objeví. Povedlo se a míra mého nadšení a radosti je z fotografie, řekl bych, až príliš patrná.
Ale ani my jsme nesměli meškat. Obejít blok a rychle do pokladny divadla. Při této cestě slečna Procházková nahlas uvažovala o tom, zda jsme představení viděli třikrát nebo čtyřikrát. Já jsem jí sice něco odpověděl, ale stále jsem byl úplně mimo a až o hodně později, když jsem byl schopen racionálně myslet, jsem si dokázal uvědomit, že potřetí to bude teprve dnes. Dveře pokladny divadla byly stále zamčené, pár lidí čekalo opodál, ale my z nich byli vchodu nejblíže u zídky vedle schodů. A pak přišel další zlomový okamžik dnešního dne. Narozdíl od setkání s hvězdou představení byl tento naprostou jistotou dne, i když zatím s ne zcela jistým výsledkem. Z vnitřní strany dveří zacinkal svazek klíčů a ty pak ještě zachrastily o skleněnou výplň, když paní, kterou jsem zatím skrze odlesky na sklech neviděl dveře odemkla a otevřela. Ještě než jsme se slečnou Procházkovou vyrazili, paní už byla uvnitř své úřadovny, ale zatím ještě ne za přepážkou. Napínala nás. Alespoň tedy mě. Byl jsem tak nějak vnitřně připraven domluvit si to s ní sám, protože moje dokonalá slečna už toho pro mě udělala až až. Ale přiznám se, že když slečna Procházková vyrazila k okénku jako první, celkem se mi ulevilo. Pořád jsem byl ještě trochu vedle z toho zážitku před pár minutami a nelze vyloučit, že bych zase říkal nějaké nesmysly. Aniž by se ty dvě dříve viděly, okamžitě se poznaly a věděly oč tu právě teď jde. "To jsem mluvila s Vámi, že? Já jsem to hned poznala podle toho úsměvu!" Řekla slečna Procházková paní za přepážkou po tom, co se pozdravily a potom, co jí stručně popsala, kdo jsme. Paní z pokladny nám velice klidně, rozvážně a ochotně popsala celou situaci tak, jak mi to už před pár týdny tlumočila má milovaná holčička během oslavy mých narozenin. Doplnila ještě, že to bude podepsaný velký bulletin, ne jen běžný program, ale že zatím neví, kdy přesně to bude. Nejdůležitější je Titusz, pokusí se sehnat podpisy i dalších účinkujících, ale neví, kdy přesně to zvládnou, takže jsou dvě možnosti. Máme se stavit těsně před představením a zeptat se. Pokud by to zatím nebylo, hned po konci představení nám na mobil zavolá hlavní uvaděčka, která nám podepsaný bulletin předá. Slečna Procházková jí nadiktovala své telefonní číslo a já zatím z tašky vytáhnul krabičku belgických pralinek, kterou jsme dokázali jen s drobným poškozením dostat až sem. Mezitím nám paní za sklem ukázala oboustranně popsaný papírek, kde bylo vše podstatné o naší dnešní akci, nejdůležitější body měla ještě zvýrazněné červenou pastelkou. Udělalo mi velkou radost, že se v celé téhle obrovské budově našel alespoň jeden jediný človek, který to vše bere s takovou důležitosti, jako já. A taky samozřejmě to, že slečna Procházková takového člověka dokázala najít. Každý z nás měl dobrý předpoklad k tomu, aby se nám to podařilo dotáhnout do úspešného konce. Ale až slečna Procházková to vše dokázala propojit a zajistit, aby to doopravdy klaplo. Krabičku bonbónů jsem položil na pultík před okénkem a když měla paní na tom kouzelném papírku i telefonní číslo slečny Procházkové, posunul jsem ji směrem do výřezu ve skle pokladní přepážky. Ta hodná paní se nejprve chvilku bránila a argumentovala tím, že je šťastná, když může někomu udělat radost. My ale trvali na svém. Naštěstí jsme ji dokázali přesvědčit a tak nám ještě prozradila, že miluje sladké. Dnes tedy budou spokojení všichni!!! Plán byl zcela jasný, vše domluveno, teď už by se nemělo vůbec nic pokazit. Teď už se nic nepokazí! Když jsme se otočili a scházeli několik schodů od pokladny dolů, bylo tam pár lidí stojících za námi "frontu". Nevím, zda to není jen výplod mé v tu chvíli extrémně pozitivní a radostné, až euforické fantazie, ale skoro bych přísahal, že i oni měli radost a byli šťastní i za mě. Teď zase stejnou cestou zpátky do hotelu. Nejistotu ale vystřídala ohromná radost a štěstí.
Jak již bylo zmíněno, cesta na ubytování trvala od divadla opravdu jen pár minut, takže dojít tam i zpět nebylo nijak výrazné zdržení. Na pokoji jsem se svléknul z "civilu" a snažil se alespoň trošku oschnout, ale venku i zde bylo oproti předchozím měsícům u nás dost velké teplo, měl jsem pocit, že se potím víc a víc a návštěva sprchy by byla zbytečná, protože po pár krocích v obleku bych byl okamžitě zase ve stejném stavu. No... Myslím že bych ty kroky ani nemusel dělat, stačilo by se do něj obléknout.
Takže jsem pomohl slečně Procházkové s jejím oblékáním, s tím co a jaké kombinace na ní vypadají lépe a tak podobně. Když byl nějaký ten prostoj, jedl jsem nebo se kochal úlovky a stále ještě úplně nemohl uvěřit. Takového štěstí najednou!!! Dnešek je ten absolutně úžasný a slavný den, který převyšuje "běžná" představení. Samozřejmě, že každí Bídníci přímo v divadle jsou pro mě svátek a není to nic, co bych mohl označit za nějakou svou denní rutinu, jakože to si jen tak, mimochodem zajdu do divadla na Bídníky, kdy se mi zrovna zachce. Ani náhodou! U nás v Olomouci není jediné divadlo, které by na tento muzikál mělo, nejblíže je Městské divadlo Brno, kam by se dalo dojet celkem snadno a rychle, ale od roku 2014 už zadní Bídníci ani zde. Jedinou možností je tak dokonalé nastudování v Bratislavě, kam se ale dostává o poznání komplikovaněji a nebo ještě nedávno Praha, ale ta je také trošku dál a o kvalitě jejich inscenace asi už nechci vůbec psát. Takže ano, Bídníci v divadle jsou pro mě vždy něčím velkým a zvláštním, ovšem dnes je to opravdu úplně jiné. A to ne jen díky všem těm akcím s podpisy, fotkami, a číháním za divadlem. Jak psalo samo divadlo na svém Facebookovém profilu. Zbývá posledních pár představení. Každé z nich teď už bude úplně jiné, než ta předchozí. Více prožitků, více emocí. A já to cítil už dlouho dopředu. Vždycky jsme z divadla odcházeli s úžasným zážitkem a krásným pocitem, že se můžeme vrátit. Teď už to tak nebude. A to je jeden z důvodů, proč to dnes prožít spolu s herci, orchestrem i všemi těmi lidmi "vzadu" i okolo úplně jinak. Ukázat, jak moc mi na jejich inscenaci záleží a jak mi bude chybět. Z cestovní tašky proto beru svou revolucionářskou trikolóru, která asi od Loketského kulturního léta v roce 2015, tedy před 10 lety neměla většího využití a zkouším si ji uvázat kolem pasu. Vzpomínám při tom na chvíle, kdy jsem trhal staré prostěradlo na jednotlivé pruhy a ty pak vařil a míchal v kuchyni na sporáku v hrnci s barvou Duha na textilie. Nejprve červenou a potom modrou. Babička mi po vysušení, vyprání a vyžehlení všechny tři pruhy sešila na stroji tak, že mi ji v Lokti leckdo záviděl. A dnešek je podobné důležitý, jako popisovaný loketský festival, kde se s rolí Jeana Valjeana loučil náš český velikán Jan Ježek. Zprvu jsem si nebyl zcela jistý, jak bude trikolóra kolem pasu spolu s oblekem a kravatou vypadat a zda to bude vhodné, ovšem kombinace francouzských národních barev s rudou kravatou, bílou košilí a černým oblekem mě přesvědčila, že je to správný krok. Je třeba ukázat, jak moc jsem fanoušek! Vzali jsme vše podstatné a vyrazili zase zpět do divadla. Dlužno dodat, že moje výzdoba okolo pasu přitahovala celkem pozornost, zůstalo ale jen u dlouhých a někdy i tázavých pohledů. Připravenou větu "Do dívadla, na Bedárov!" Jsem ale nakonec použít nemusel.
Před budovou už se scházely davy, bylo slyšet i italštinu. Dle mého názoru někteří lidé rozhodně nebyli oblečeni tak, jak to situace vyžadovala, ale já byl se sebou a svou trikolórou spokojen.
"Nachystáš lístky?" zeptala se slečna Procházková. Nejprve jsem trošku odporoval, že je na to ještě brzo, ale nějak se mi to popletlo a záhy bylo jasné, že je potrebujeme hned při průchodu hlavními dveřmi do divadla, kde již čekaly slečny v černých šatech se čtečkami čárových kódů. Mimochodem tentokrát vstupenky vypadaly po grafické stránce jinak než dříve a i informace, varování a zákazy na zbytku papíru byly jiné. Tedy opět jen co se uspořádání a grafiky týka. Šlo to ale rychle, naše vstupenky byly načteny a už jsme stáli ve vstupní síni. Dnes jsem se cítil naprosto dezorientovaně. A co víc, ač to vypadalo velice dobře, najednou se ukázalo že máme pouhých deset minut do začátku představení! Slečna Procházková, ani já jsem nevěděl, zda máme jít na pokladnu kvůli podepsanému programu teď nebo to nechat na hlavní uvaděčce, která na nás má číslo. Nakonec padlo rozhodnutí jít rovnou dolů, uložit tašku do šatny a spěchat do hlediště. Na schodech mi došlo, že jim na tu podpisovou akci dáme raději víc času.
Ještě před cestou do šatny, kterou jsem taky dnes nějak nemohl najít ulpěl můj zrak na tabuli s obsazením. Šel jsem jen po jednom z trojice možných jmen. Chvíli to trvalo, protože Javert je zde zařazen až na čtvrtém místě. A pak jsem to uviděl: Lukáš Vlček. "Já jsem spokojený!" Zněl můj verdikt, jenž byl spolu se jménem brněnského umělce pronesen nahlas. Slečna Procházková byla také spokojená. Sice jsme oba asi chtěli vidět, jestli a jak moc se od posledně Karol Csino zlepšil, ale Lukáš Vlček... Je pro mě prostě srdeční záležitost. Slečna Procházková byla jen ráda, že to dnes nebude Jiří Daniel, jehož jsme viděli v představení Sugar! v Olomouci a kde se jí příliš nezamlouval. Já bych jej na jednu stranu i vidět chtěl, byl by to po roli muže v převleku za ženu zajímavý a hezký kontrast, ale jak jsem psal... Vlček je Vlček. A teď, bez zbytečného otálení, s taškou do šatny a pak okamžite i se slečnou Procházkovou do hlediště!
Jedna z tabulí, tedy spíše obrazovek, informující o obsazení jednotlivých rolí. Jako obvykle neměli chybu. Naopak, byli ještě lepší než dříve!
Hned ode dveří byla v takřka plném sále patrná dvě prázdná místa v první řadě. Ta naše. Asi tak to vypadalo 9. 12. 2023, když jsme nemohli přijet. Ale teď, teď jsme tady a jdeme! Jdeme si pro ně!
Po stranách hlediště i v první řadě je dost místa na to, abychom se bez nějakého většího mačkání a tlačení dostali tam, kam bylo potřeba. Se slečnou Procházkovou jsme se rychle dohodli kdo bude kde sedět, já pozdravil paní po své levici a usedli jsme. Času do začátku představení opravdu nebylo mnoho, ale stihnul jsem uložit svůj starší program, který jsem si koupil 19.6.2024 pod sedačku a byli jsme připraveni. Zezadu, od vchodu, kterým jsme dnes i my prišli se k nám řítila paní z pokladny, v ruce držela bulletin a doběhla až za námi do středu první řady. "Tak sme to stihnuli! Túto hore, to by mal byť Titusz, sú tam aj ty ostatný!" Ten poklad mi dala do rukou a já hned ukázal na jediný mě již z dřívějška známý podpis, což jsem doplnil radostným zvolaním "To je Lukáš Vlček!" Bylo krásné, jakou jsme měli všichni tři radost. Poděkovali jsme jí a byli moc šťastní že to tak krásně vyšlo. Po všech těch letech, pokusech a snaze. Paní z pokladny nám ještě jednomu po druhém lehce stisknula předloktí, popřála krásný zážitek a zase zmizela.
Ještě jsem se chvíli tou nádherou kochal a snažil se poznat, který podpis komu patří! Titusz Tóbisz už byl jasný. "To je Lenka!" Ukázal jsem na krásně čitelný podpis představitelky Éponine Lenky Machciníkové. Dárius Koči a Jaroslav Rusnák byla další dvě jména, která jsem rozpoznal. Ty oba jsem viděl už před, tedy za divadlem. Pak jsem tento podepsaný skvost uložil také pod sedačku a v sále se pomalu setmělo. Potlesk přivítal hlavu dirigenta Petera Valentoviče a majestátní tóny Prologu doslova zaduněly sálem. Stiskul jsem ruku slečny Procházkové a byl opravdu šťastný. Dnes je to skutečně úplně jiné. A to teprve na scénu energicky vkročil Javert Lukáš Vlček vyzývající trestance 24601 Titusze Tóbisze, aby se dostavil. Navíc bych řekl, že to vše vidím a slyším daleko ostřeji a zřetelněji než během předchozích dvou představení. Že by byli nějak blíž? Nebo že by skutečně těch pár míst, o která jsme dnes víc napravo hrálo takovou roli? Každopádně o tom, že nazvučení sálu je dnes lepší jsem pochybnosti neměl.
Atmosféra dnešního večera jako by byla příjemnější, uvolněnější a tak nějak otevřenější než kdy dřív. A tak, když Jean Valjean roztrhal svůj propouštěcí list z galejí a jeho cáry zahodil před sebe, chvilku jsem váhal, ale při krátké pauze pro přestavbu kulis, kdy neustálý tok muzikálu zajišťoval jen orchestr a jeviště bylo temné a prázdné jsem vstal a natáhnul se pro všechny kusy papíru, které byly dosažitelné. Pro mnoho fanoušků je tohle cenná trofej, mě se jich podařilo sebrat docela dost, ale zdaleka ne všechny. Některé byly zcela mimo dosah, některé dole v orchestřišti a minimálně jeden ukořistila paní vedle slečny Procházkové. I tak jsem ale byl ještě o to šťastnejší.
Všimnul jsem si, že při jediné sólové skladbě již zde Fantine má se zřejmě slečna Procházková neubránila slzám. Tedy alespoň myslím. A nebo to bylo až v nemocnici, kdy Fantine umírá? Ať tak, či onak, dnes byly emoce téměř hmatatelné.
O něco později mě překvapilo, jak rychle zase utekla skladba Kto som ja?!. Řekl bych, že je opravdu škoda, v jakém tempu to zde hrnou a zvláště pak skladby jako tuhle. Titusz dokonce při svém neustálém přecházení z jedné strany jeviště na druhý, které ale k tomuto vnitřnímu monologu jeho postavy patří jednou dokonce délku jeviště přeběhnul. Jeho vystoupení před soudem je pak nakonec tak krátké, že to působilo jako by nebyli Javert se soudcem překvapeni skutečným Valjeanem, ale spíše rychlostí jakou se objevili na jevišti a zase z něj zmizeli.
Když se Javert objevuje na scéně, aby rozehnal Thénardierův gang, konečně jsem mu dnes rozuměl první slova s nimiž vtrhne na jeviště: "Toto je preklietá štvrť, zas krysy vyliezly z dier,..." Ale pak tam mám stále nevyplnenou mezeru. Doufám, že dřív nebo později se někde objeví psané texty většího množství skladeb. Zpěv mi už ani v nejmenším nejde tak, jako kdysi, je to samozřejmě tím, že nestrávím každý den několik hodin zpíváním, ale i tak bych chtěl umět alespoň některé skladby i ve slovenštině. A celé. Teď se ale schylovalo ke skladbě, kterou jako jedinou umím slovenky opravdu celou. Slečnu Procházkovou jsem opět silněji stisknul, podíval se na ni, ona na mě a pak už po úvodních tónech zazněla slova Lukáše Vlčka: "Sám, do nočných temnot..." Celé Hviezdy jsem zpíval s ním, i když samozřejmě naprosto tiše, jen jsem prostě šeptal text a dokonce se i správně nadechoval. Byl bezchybný... Ale dnes jsem takto "zpíval" i všechny sólové skladby s Tituszem Tóbiszem, jen jsem místy prostě neznal text. Bylo to úžasné, ale bohužel přišel "Další deň!" a s ním finále prvního dějství. Dělal jsem všechno proto, abych chytil Javertova slova, ale Titusz Tóbisz jej nekompromisně přehlušil, takže zase nevím nic. Když se ale přímo před námi a takřka v naší osobní zóně objevila zcela dle očekávání za hranou orchestřiště hlava Moniky Drgáňové coby Thénardierové, nedalo mi to a šeptal jsem její text spolu s ní. Do toho jsem ještě jako ona vrtěl hlavou ze strany na stranu a ona to stoprocentně musela vidět. Aspoň takhle jsem v tom doslova jel s nimi. I její podpis zářil stříbrem na bulletinu pod mou sedačkou.
"Už zajtra ráno uvidíme čo nám všetkým chystá pán! Další deň, nový deň! Žiari nám!"
Dlouhý potlesk, opona a světlo. Nadšení! Ale... První a ta o něco veselejší část je za námi.
Teď jdeme se slečnou Procházkovou do foyer, ona do fronty na kávu, já vyfotit tabuli s obsazením, protože jsem ji sice viděl před začátkem představení, ale samozřejmě ji v tom spěchu nevyfotil. S fotkami v mobilu jsem se vrátil za slečnou Procházkovou do fronty u baru. Nakonec nám řekli, že kávu nedělají (i když je v nabídce) a tak jsme si dali alespoň pomerančový džus. A zase zpátky do hlediště, do naší první řady. Byl ještě chvíli čas, proto jsem vzal své poklady dnešního dne, rozložil si je na klíně a pořídili fotografii. Přímo tady v divadle.
Mé dnes získané poklady přímo v hledišti. Šedá plocha v pozadí je stěna orchestřiště - tak blízko jsme byli. Ale jako kdybychom byli dění na prknech tentokrát ještě blíž!
Zase jsem to sbalil a uložil pod sedačku. Ale pak přišla katastrofa. Zaseknulo se tlačítko zamykání na mém mobilu, které zároveň plní funkcí vypínače. A telefon se nejen vypnul, ale stále dokola se restartoval. Navíc se v sále setmělo a Peter Valentovič dal pokyn orchestru k zahájení druhého dějství. Telefon jsem musel položit displejem dolů a doufat, že hodinu a půl neustálých restartů přežije. Asi jsem bez mobilu... Měl jsem v mysli, když Lukáš Vlček v přestrojení za revolucionáře přebíral od Enjolrase pušku s nasazeným bajonetem. No co, i tak je to zatím nejlepší bídnický zážitek tady v Bratislavě. Ale jedno je rozhodně pravda. Dnes nikdo z interpretů neudělal snad jedinou chybu, jediné zaváhání v textu nebo hereckém projevu. Jako kdyby nazkoušeli alespoň na 120% a sami si to užívali víc, než kdy jindy. Ale tohle bývá docela častý průvodní jev posledních několika představení před derniérou. Doufám, že jim to nasazení a bezchybnost vydrží až do konce. A že 24. 6. bude Javerta hrát opět Lukáš Vlček. Dnes dokonale zvládnul i svou poslední skladbu, kde dobrovolně odchází ze světa Jeana Valjeana. Před dvěma roky totiž neustál tempo orchestru, nechal se jím předběhnout a tak musel zaimprovizovat a pár posledních veršů přeskočit. Když definitivně zmizel "pod hladinou Seiny" zatleskal jsem mu za dokonalý výkon, ale zároveň smutně a smířeně pokýval hlavou, že to pro něj zase skončilo takhle. Jako kdyby se na pevně stanoveném příběhu mohlo něco změnit... S každým jsem dnes žil jeho příběh, ale je pravda, že třeba milostný trojúhelník Maria, Cosetty a Eponiny se mě dnes nedotknul tolik, jako jindy a že když Lenka Machciníková zpívala Samotárku nebo o něco později umírala Peteru Makranskému coby Mariovi v náručí, slzy jsem neronil. Dnes jsem totiž konečně, po všech těch letech plně a zcela prožíval především dějovou linii Jeana Valjeana splývajícího s Tituszem Tóbiszem. Právě o tomto jediném muži jako kdyby tento výlet do Bratislavy byl. Dokonale zvládnul své první dvě sólové skladby i Modlitbu, celý sál roztleskal, když jako pírko zvednul Maria z trosek pod barikádou a když se pak Mariovi přiznal, že je vlastně trestanec, který se přestal hlásit úřadům a oznámil, že nyní dobrovolně odejde, aby jim nekazil společný šťastný život, zkřivily se mi rty a já někde vzadu v krku poprvé ucítil hořkou chuť slz. Svatba Maria a Cosetty, konkrétně tedy výstup manželů Thénardierových je už jen takovou pro některé komediální vložkou, která má odlehčit emocionálně extrémně silný závěr Valjeanova životního příběhu jenž bezprostředně následuje v Epilogu. Po tom, co jsem v posledních dnech prožil, a dokonce dnes skutečně byl v blízkém kontaktu s Tituszem Tóbiszem, sledoval jsem jej teď úplně jinak, než kdy dřív. Najednou mi byl tak nějak mnohém blíž. A když pak zazněly první tóny Epilogu, ve dveřích se objevil zesláblý Titusz jen v bílé košili a za sebou táhnul kufr, měl jsem rázem slzy úplně všude. V očích, v nose, v krku... Ale když se pak připojil k duším Fantiny a Eponiny a následně je doplnili všichni, kteří během celého příběhu odešli, proroctví díla Claude-Michele Schönberga a Alaina Boublila se naplnilo. I přes obrovský smutek z konce jedné ohromné životní cesty tu bylo něco velkého a veskrze pozitivního.
"Máme cit a máme česť, máme svoj vzdor a máme hlas, a ten hlas káže nám že láska má žiariť v nás!"
Děkovačka byla dlouhá, potlesk jsme drželi tak dlouho, jak jen to šlo. V hloubi duše jsem trošku doufal, že bychom si mohli vytleskat přídavek, ale nepodařilo se. Když jsme tak stáli se všemi těmi herci tváří v tvář, říkal jsem si, jestli mě Titusz Tóbisz vidí a jestli mě poznal. Iluze o tom, zda si naše setkání před deseti lety pamatuje Lukáš Vlček už asi nemám. Ale bylo by to hezké...
Dnes má navíc narozeniny představitelka malé Eponiny Rebeka Fašiangová. A tak se jí dostalo velké pocty. Komu z nás hraje k narozeninám orchestr rozhlasu a zpívá mu celé obsazení světového muzikálu? Malá slečna také dostala kytku a nějaké zvířátko, dost možná plné sladkostí. Atmosféra pomalu končícího večera byla teď ještě o trošku slavnostnější. A jak řekla paní s mikrofonem, o níž vůbec nevím, kdo to byl, ale zřejmě někdo z vedení divadla: "Čím viac sa blíži derniéra, tým ste lepší!" A měla pravdu. Ale pak už se zatáhla opona, herci odešli do šaten, orchestr si balil své nástroje a diváci pomalu opouštěli sál. Já jsem vzal svůj mobil a své poklady z pod sedačky. Telefon už byl docela dost teplý a stále se restartoval. Několikrát jsem s ním udeřil do hrany jeviště, ale nepomohlo to. Ještě jsem několikrát zkusil stisknout tlačítko a konečně se zapnul. Dokonce zůstal plně funkční. Tak uf. Aspoň se budeme moct ještě se slečnou Procházkovou vyfotit. A taky nepřijdu o všechna data a soubory, které v tom telefonu jsou. Fotky s Tituszem naštěstí fotila slečna Procházková na svůj telefon. "Jak to teda uděláme?" Zeptala se mě, když jsme vyšli ze sálu do foyer. Slečna Procházková totiž měla na to focení plán, který se mi líbil ale samotného by mě to nenapadlo. Nejprve jsem tedy vyzvednul tašku v šatně a pak jsme zašli až do prostoru u východu z divadla. Zbývalo počkat, až se všichni vyfotí před panelem s Cosettou a logem muzikálu. Otevřel jsem na mobilu foťák a čekalo se. Jakmile se většina lidí "odfotila", poprosil jsem jednu ze slečen v černých šatech, které dohlížely na pořádek zde v předsálí a s mou nejdražší po boku zaujal pózu před bannerem. Snímky vyšly hezky a tak mě slečna Procházková pobídla ještě k realizaci jednoho jejího nápadu, jenž přišel již o hodně dříve během dnešního večera zde v divadle. "Co kdybysme Tě vyfotili bez saka a bez té kravaty, jenom s tím (trikolórou) a tím programem? A potom bys jim to poslal!" Nápad to byl úžasný a skoro jako by byl můj. Jsem velice rád, že s tím přišla, protože mě by to už v té záplavě štěstí nenapadlo a dost možná by mě to později mrzelo. Ještě chvíli jsme počkali a já pak hodil plátěnou tašku, sako i kravatu opět na podlahu. Dnes už jsem měl v pokládání a odhazování věcí na zem docela dobrou průpravu. I tyhle fotky se povedly. Ocenily to asi i ty slečny v černém, protože se pomalu mohly začít připravovat na zamknutí, zhasnutí a odchod z divadla. Ještě než se jim tohle všechno povedlo, vyfotila mě má milovaná Peťůnka i venku před divadlem.
Společnou fotku se slečnou Procházkovou sem sice vkladám již podruhé, mám k tomu ale dobré důvody. Jednak toto je správné místo v článku, kam tento snímek patří a pak je také (alespoň pro mě) důležité mít ji tady ještě jednou. Jsem opravdu moc šťastný, jak to vše vyšlo a největší podíl na tom celém má právě ona - moje Peťůnka.
Moje bídnická revolucionářská trikolóra už si téměr deset let od Loketského kulturního léta v červenci 2015 neužila žádnou větší akci. A když už bohužel přišla ta poslední představení, rozhodnul jsem se nic neřešit a do divadla se patřičně vyzdobit. Zde mě můžete vidět před poutačem k muzikálu Les Misérables - Bedári spolu s programem, který se mi dlouhou dobu nedařilo získat... Až teď a díky slečně Procházkové!
Konec konců i tato fotka byl jen a jen její úžasný nápad.
Fotografie před Divadlem Nová Scéna během teplé sobotní noci.
To byl ale večer!!! Spousta zážitků a emocí, spousta radosti a jedna úžasná, skvelá a dokonalá holčička po mém boku. Kráčeli jsme noční Bratislavou a ani moc nemluvili. Byli jsme toho plní. Byl to prostě zážitek!
Naše kroky ještě vedly k hezky nasvícené fontáně jenž nás zaujala, v objetí jsme ji nějakou chvíli pozorovali a po velmi dlouhé době, vlastně někdy od září si vychutnávali opravdu teplý večer. Pak už nás nohy odnesly k hotelu. Drobný zádrhel nastal jen s čipem u vchodu do budovy, ale jiný zde také ubytovaný pár, který přišel o pár vteřin dříve to vyřešil za nás. Několik schodů a byli jsme na pokoji.
Na posteli jsem roztáhnul svou trikolóru a zatímco slečna Procházková volala domů mamce, já na ní naaranžoval své dnešní poklady a pořídil snímky v různých kompozicích. Pak jsem podepsané fotografie zase uložil do složeného papíru, bulletin s podpisy si položil na noční stolek a vše, co již nebudu potřebovat zabalil do cestovní tašky. Tedy až na oblek, který byl slušně propocený a tak bylo rozumné nechat jej volně na vzduchu dokud to jen bude možné.
Pak už jen sprcha, nastavit budík na 8:30 a do postele.
Všechny artefakty jednoho z posledních představení "Bedárov" v DNS 31. 5. 2025. Vstupenky, Jeanem Valjeanem roztrhaný propouštěcí list (alespoň jeho část), dvě fotografie podepsané Tituszem Tóbiszem a "bulletin" s podpisy představitelů hlavních rolí. To vše na mé trikolóře. A těch zážitků!!!
Ráno se mi podařilo vzbudit se o něco dříve a dokonce i vstát. Bylo to celkem vhodné. Zatímco Peťůnka spala, já dokončil balení tašky, maximálně bezpečně do ní uložil i bulletin a podepsané fotografie i s útržky propouštěcího listu a chvíli před budíkem slečnu Procházkovou vzbudil. Každá minuta teď bude dobrá.
Obléknout, upravit se a rychle na snídani!
Snídaně formou švédských stolů mě opravdu příjemně překvapila. Bylo tu snad všechno, já si naservíroval džus, kávu, od každé příchutě jeden koláč a dva croissanty. No, teď by se ještě nějaký čas navíc hodil. Ale ani tak nebylo nutné nijak moc spěchat. Strávit tady víc dní by ale rozhodně bylo příjemné. Hotel je to opravdu skvělý! Čistý, krásný a s výbornými snídaněmi!
Pak naposledy do pokoje č. 16 pro tašky, vrátit dole na recepci klíče a nabrat směr nádraží. Měli jsme trošku na spěch a ačkoli moje taška byla o pár kilo lehčí než při cestě sem, protože už v ní nebylo tolik vody a sodovek, vůbec mi to tak nepřišlo. Ruce už byly zesláblé a unavené. Ovšem i tuto cestu jsme zvládli celkem s přehledem a na nádraží nám zbývalo ještě dost času. Na zpoždění vlaků se ale spoléhat nedá... Spíše nám to teď uškodilo, protože už teď, v Bratislavě bylo patrné, že přestup na vlak do Olomouce v Břeclavi nestihneme. Nezbývalo proto nic, než koupit další jízdenku a jednu cestu tak bohužel zaplatit dvakrát.
Když jsme pak pohodlně seděli ve vlaku z Bratislavy do Břeclavi, postesknul jsem si, že kdyby byla taková cesta i opačným směrem, bylo by mi mnohem lépe. V tu dobu jsem byl hodně neklidný a nejsitý, ale nakonec vše dopadlo, jak nejlépe mohlo.
V Břeclavi jsme měli asi hodinu čas. Je docela sranda, že v posledním týdnu jsme tady už potřetí... Ale na lavičce před nádražím bylo krásně. Vypili jsme si kávu a byli rádi, že to všechno tak pěkně vychází.
Pak už jen klidná a poslední cesta vlakem směr Olomouc hl.n. I když, poslední cesta to nebyla, ještě nás čekala výprava autobusem č. 12 a kousek pěšky do práce, kde slečna Procházková nechala v sobotu dopoledne své auto.
Před naším domem jsem slečnu Procházkovou ještě jednou objal a přitom mě zaplavily slzy. "Nemusíš nic říkat, já to cítím!" pomohla mi. Jak moc jsem jí za tohle všechno vděčný!
Ale tím se příběh Bedárov ze soboty 31. 5. 2025 ještě neuzavírá. Doma bylo potřeba všechny ty moje nové poklady nějak bezpečně uložit. Bulletin zalepit do fólie od obtiskových papírů, aby se mu nic nestalo i když se s ním budu kochat a radovat se z něj. Fotky s podpisy Titusze Tóbisze našly své místo ve fotoalbu, kde již mám fotografie s autogramy Tomáše Töpfera, Zdeňka Junáka a Pavla Doucka v četnických uniformách. Jednou by možná stalo za to založit i nějaké album pouze s bídnickými autogramy, ale tolik jich zatím ještě nemám. Podepsanou fotografii Jana Ježka z Lokte mám v rámu na stěně a i když bych chtěl podpis na fotce Petra Gazdíka z Městského divadla Brno nebo Tomaše Bartůňka z Prahy, zatím se nenašla příležitost. Teď jsem ale absolutně šťastný za tohoto úžasného slovenského Valjeana. Za jeho podpisy, za setkání s ním, za to že jsem jej mohl už třikrát vidět.
Když jsem pak v úterý ráno jel autobusem do práce, vybavila se mi již popisovaná scéna z Epilogu. Viděl jsem Titusze s kufrem a i teď, po několika dnech se mi zkřivily rty a do očí vyhrkly slzy.
Ale ještě jednou se na mě usmálo štěstí.
Když se můj dobrý kamarád Zdeněk dověděl o derniéře Bedárov v Bratislavě, zasáhlo jej to podobně jako mě. Představení zatím neviděl, ale vylíčil jsem mu jej tak, že mu záhy došla jednoduchá věc. Teď nebo nikdy. Jeho přítelkyně ale má náročné zkouškové období a ta moje bohužel v jediném termínu, který ještě připadá v úvahu musí být u absolutorií na zdravce. Domluvili jsme se však s našimi dívkami a následně i spolu se Zdeňkem a 24. 6. 2025 se s Bedári v Bratislavě definitivně rozloučíme pánskou jízdou.
Mrzí nás, že se slečnou Procházkovou nezvládneme tu derniéru, ale... Osobně si myslím, že zde detailně popsanou sobotu 31. 5. 2025 jen tak něco nepřekoná.
A ten výlet se Zdeňkem beru jako příjemný bonus a šanci ještě jednou si tohle neopakovatelné představení užít.
Naposledy.
Hluboký obdiv všem a obrovské poděkování do Divadla Nová Scéna za jednu z nejlepších inscenací v dlouhé historii muzikálu Les Misérables napříč Evropou i kontinenty!
A stejně tak slečně Procházkové, protože už mám v očích zase slzy...
Děkuji, lásko moje!
Žádné komentáře:
Okomentovat