Plastic People of Tovačov (XVI. ročník)

Vážení čtenáři, rád bych vás všechny přivítal u mého dnešního článku, který je věnován již XVI. ročníku modelářské výstavy a soutěže Plastic People of Tovačov.

Šestnáctý ročník se konal v sobotu 24. 5. 2025, což se záhy ukázalo jako ne zcela šťastně vybrané datum akce. Alespoň tedy co se týká mě osobně a našeho "Četnického družstva", které stihlo tolik komplikací, že bych to dopředu a i v nejmenším nečekal. Ostatně letošní Tovačov byl pro mě dosud nejtěžším a nejnáročnějším ročníkem ze všech. Ale k tomu se postupně dostanu v příběhu dnešního článku.

Proto se pohodlně usaďte a já se vám pokusím přehledně přiblížit dění v posledních měsících a především v sobotu 24. 5. 2025.

I přes slibný začátek a velké plány jsme se letos v Tovačově sešli jen dva, tedy já a Lukáš. I tak se nám ale povedlo vcelku obstojně přiblížit události před osmdesáti lety, konkrétně poslední týdny Protektorátu Čechy a Morava, Třetí říše a druhé světové války v Evropě.

V úvodním odstavci zmiňuji, že se pokusím nastínit dění v několika posledních měsících. To by nebylo nutné, kdyby se nezhroutily všechny moje plány zahrnující především snahu vydat alespoň jeden článek měsíčně a tím udržet blog v režimu měsíčníku. Poslední zde zatím vydaný článek je z konce března, od začátku roku vyšly jen tři články (počítám-li mezi ně tento) namísto plánovaných pěti. Pořád ještě doufám, že se mi to nějakým zázrakem podaří dohnat, manko stáhnout a v závěrečném článku roku budu moct napsat, že i když nevyšel článek každý měsíc, bylo jich nakonec skutečně dvanáct. Navíc této mé snaze nenapomáhá ani mé současné naladění, kdy stále nemám na modelaření úplně chuť a náladu. Po dokončení diorámy "Tutto bene!" pracuji na další vinětě s podobným motivem (tentokráte z Německa) a dokončil jsem jednu figurku, která měla být tématem článku dubnového, ale... Jak jsem psal, chybí dostatek chuti a správného naladění na modely. Sem tam něco drobného udělám, ale bohužel to není tak, že bych si sednul a všechny víkendy v měsíci věnoval malbě figurky. Jednak teď budu mít dost nabitý program a pak... To nadšení tam prostě není. 

Co mě teď spíše baví a čemu jsem věnoval dost volného času byla výroba replik pro vojenskou historii, úprava uniforem a výstroje a podobné, také tvůrčí činnosti. Narozdíl od modelů tyto práce nejsou až zas tak moc náročné na soustředění a přesnost, není třeba jim věnovat tak moc času a co mi teď imponuje nejvíce - mají rychlé výsledky. To mě teď prostě naplňuje nejvíce. Pár hodin, nanejvýš půlden práce a mám hotovo. Narozdíl od měsíce malby figurky, barvení podložky nebo dokonce dvou let k dokončení diorámy. Opravdu doufám a věřím, že se mé modelářské nadšení zase vrátí a bude to na delší dobu než třeba týden po PanthersCupu nebo 14 dní po Plastikové zimě...

Vím, že už jsem napsal zase další odstavec a stále se nedostal k hlavnímu tématu článku, tedy k letošnímu PPofT. Ale už se blížím... 

Mimo popsané rozpoložení mě ještě o Velikonocích stihla dlouhá nemoc, která mě po dobu tří týdnů uvěznila doma prostřednictvím pracovní neschopnosti. Ale právě to byla doba, kdy se mi konečně podařilo vymyslet, jak letošní Tovačov, tedy naši vojenskohistorickou expozici pojmout a seskládat. Původní plán operoval s pěti lidmi: Já, Dalibor, Dan, Martin a Lukáš. A moje vize tématu expozice: Duben/květen 1945. Tedy konec války v našich končinách, povstání českého lidu a osvobození Rudou armádou. Jelikož se pořadatelé soutěže již dříve vyjádřili ve smyslu, že expozice čistě na téma RKKA není úplně tím o co by stáli, měl jsem radost, že alespoň tímto způsobem budeme moci naši stále opakovanou (i když doplňovanou a lehce obměňovanou) expozici výrazně změnit. Takže plán: Výstavka věnovaná jen minimálním dílem běžné službě četnictva, o to více pak výzbroji, výstroji, uniformám a osobním potřebám účastníků povstání a osvobození našeho území. Osazenstvo: Protektorátní četníci přeznačení trikolórami bojující za svobodou Republiku, civilisté - povstalci a vojaci RKKA. S pěti lidmi zastoupíme v pohodě všechno.

A pak se to začalo dít.

Jako první (a naštěstí s dostatečným předstihem) oznámil svou neúčast Dalibor, který musí na svatbu. 

Stále zbývají čtyři. Martin bohužel stále příliš nejeví zájem, nicméně nakonec se ozval, že zjistí jaké jsou možnosti, podívá se po své uniformě RKKA a dá vědět. Jak asi tušíte, vědět už nedal a ani jsme jej v Tovačově nevideli.

Stále zbývají tři, pro můj plán zcela dostačující počet lidí. Na druhou stranu ale počet, který nelze nadále snižovat. Jeden četník, jeden povstalec a jeden Sovět. A potom... V pondělí, méně než týden před akcí mi píše Dan, že v sobotu nemůže dorazit, protože se mu zkomplikovalo zkouškové období. 

V ten moment se mi celá tahle pečlivě připravovaná akce rozpadla a zhroutila se jako poslední linie obrany Berlína před 80 lety. Bez Sověta ztratí 80% expozice smysl. Co teď? Kdyby už nebyla podstatná část exponátů zabalená do krabic, RKKA bych letos zase vynechal. Ale to jsem rozhodně nechtěl! Konečně šance to tady ukázat. Konečně možnost ukázat že děláme i něco jiného než četnictvo a v dnešní politické situaci hlavně ukázat, že Rudá armáda tu opravdu byla a opravdu nám pomohla. Ale pořad tu byla ta absence člověka v její uniformě. Když si ji vezmu já, ničemu to nepomůže, protože nám bude chybět zase jiná uniforma... A hlavně "Lidé jsou tady na četníka přece zvyklí!" Patová situace... 

Ten pracovní týden před Tovačovem byl zlý. Jeden den jsem byl rozhodnut to všechno vybalit a nechat jen minimum k četnictvu a povstalcům, další den zase převládlo přesvědčení původní koncept neměnit a Dana nahradit rozvěšením uniformy a výstroje na žebřiny. Slečnu Procházkovou napadlo, abych zkusil oslovit Honzu, se kterým jsem se seznámil v dubnu na akci v Olomouci. Asi by to bylo řešení, ale nebyl jsem si jistý zda by se mu chtělo a tak jsem z této akce upustil.

Velkou roli v mém zklamání těsně před Tovačovem hrál i další fakt. Na soutěž samotnou jezdím už patnáct let. Naši vojenskohistorickou expozici zde děláme osm let. A abych byl zcela upřímný, jsem z toho už trošku unavený. Nadšení z prvních let vyprchalo, zájem veřejnosti o nás a naše exponáty je rok od roku menší, naposledy byl pro diváky zajímavý v podstatě jen Lukáš v uniformě Wehrmachtu. Velkým důvodem, proč to ještě děláme pro mě bylo to setkání s přáteli, s Daliborem, Danem a Martinem s nimiž se vídáme často jen v Tovačově a pak o sobě rok nevíme. Hlavně tedy s Danem a Martinem. Martin už je zřejmě "ztracen", očividně má jiné zájmy než jezdit do Tovačova v uniformě. Prostě se ve svém životě posunul, což chápu a nemohu mu to mít za zlé. Ale bylo by pro všechny lepší, kdyby rovnou napsal: "Kluci, omlouvám se, ale už mě to nebaví a do Tovačova už v uniformě jezdit nebudu." 

To, co se stalo letos s Daliborem a Danem je prostě blbá náhoda, nemohou za to ani tak oni, jako jiná vnější okolnost s vyšší prioritou. Což chápu, ale i tak mě to dost vzalo. Radost mi udělala slečna Procházková, která sice letos také nemohla do Tovačova přijet, ale alespoň jako jeden z mála lidí chápe, proč mi na těch našich pár stolech v Tovačově tak záleží a proč mě tato situace natolik trápí. Mám s tím dost práce a vždycky se do toho snažím dať všechno. Ale přisel čas na otázku: Opravdu to stojí za to?

Zbyli jsme tedy jen dva: Já a Lukáš. Ten, který mě minulý rok svou přítomností překvapil, vyděsil a zprvu i naštval. Ono když v četnické uniformě sledujte zábor svých stolů vojákem Wehrmachtu, navíc bez ohlášení... Tak to s Vámi něco udělá. Nakonec jsme si ale sedli a teď jsem zatraceně rád, že ho mám. Konec konců teď to byl můj jediný muž. A co je ještě lepší, ačkoli chtěl jet původně za Volkssturm, přesvědčil jsem jej, aby toto své oblečení mírně poupravil na povstalce. Ten se do konceptu letošní akce hodil o malinko více, zvláště pak v situaci která bohužel nastala.

Trošku s obavami jsem mu v pátek, ještě z práce napsal zprávu o tom, že budeme jenom dva a doufal, aby mi neodpověděl podobně, jako Dan. Od Lukáše naštěstí přišla zcela odlišná odpověď. Má uzavřenou klasifikaci a dorazí v 7:30. Zbývalo doladit co vezme s sebou do expozice a na sebe. Mě v pátek ještě čekalo dost práce, balení a žehlení. Spát jsem šel kolem půl jedenácté, ale abych byl upřímný... Na to ráno jsem se netěšil a převládající pocity byly spíše negativní. I když za Lukáše a jeho účast jsem byl nesmírně vděčný. Navíc jsem věděl, že tento víkend bude skutečný maraton. V neděli nás totiž se slečnou Procházkovou čeká ještě akce v Břeclavi...

V sobotu jsem se vzbudil dřív než bylo nutné, po snídani už stačilo jen obléknout si část uniformy, naložit zbytek věcí a diorámu v přepravním boxu do auta a za pět sedm jsme s tatou vyrazili na nám již velmi dobře známou cestu. Jediné "vzrušení" nastalo až u sportovní haly, neboť u bočního vstupu pro prodejce a nás, vystavující s těžkým a objemným nákladem bylo poměrně husto. Tatovi se ale povedlo vmanévrovat velmi blízko vchodu, takže vykládka dvou velkých a těžkých krabic, jedné menší, volně ložených zbraní a další výstroje nebyla nijak složitá a namáhavá. 

Ačkoli byly stoly v rohu, které by měly být připraveny pro nás prázdné, raději jsem před vybalením obsahu beden našel pana Macháčka a ujistil se, že je tato pozice opravdu naše. Krátce jsme se přivítali a já to mohl rozbalit. Brzy dorazil Lukáš, takže sestava byla kompletní a tata se rozhodnul vydat domů. Odpoledne přijede i se zbytkem rodiny... Teď to bylo celé na mě s Lukášem. Nějakou chvíli trvalo, než jsme expozici připravili alespoň zhruba podle mých představ. Ale povedlo se. Část věcí nakonec stejně zůstala nevyužitá v krabicích, což je dalším podnětem k tomu, abych už konečně přehodnotil svůj přístup k těmto akcím. Tedy... K této akci. Jinam dělat takovou výstavu prakticky nejezdíme.

Teď přišel čas na to, abych si u registrace vyzvednul svou kartičku ke svému letos jedinému soutěžnímu modelu, diorámě "Tutto bene!". To se díky předchozímu přihlášení mailem obešlo bez nejmenších komplikací a já diorámu umístil na zatím prakticky prázdný stůl vyhrazený kategorii diorám 1:35.

Další krok samozřejmě znamenal vrátit se zpět na naše stanoviště, obléknout si sako, dostrojit se a vyčkávat na oficiální zahájení akce. Pan Macháček si se mnou domluvil malou scénku inspirovanou Králem Šumavy, kdy jsem mu v kufříku na housle odhalil samopal MP-40 a tento zajistil. 

Ještě před tím, jelikož čekání bylo nějaké dlouhé, mě Lukáš upozornil na svou kompletní plynovou masku vz.35 výrobce Techna v brašně. Chtěl jsem, aby ji sem vzal a já se tím krásným kompletem mohl pokochat. A to ne jen tak. 

Pamatujete, jak jsem v úvodu článku psal o těch pracech na uniformách a výstroji, které nezaberou moc času a nejsou tak náročné? Tak tohle je přesně ono. Jelikož jsme s Lukášem od minulého Tovačova v kontaktu, a jelikož Lukáš je tak trochu sběratelem plynových masek, lehce mě nakazil. Před pár lety jsem si v rámci kompletace výstroje na SOSku koupil originální brašnu pro masku vz.35, trošku se jí pověnoval, ale v nejmenším mě nenapadlo kupovat i masku s filtrem. Pár hadrů dovnitř a spokojenost. Tohle se ale postupně začalo měnit. Nejprve jsem si koupil 3D tištěný filtr od Martina Tichého a když jsem tak sledoval Lukášovu sbírku, a byl doma na neschopence, přisel nápad zadat do Aukra heslo "plynová maska vz.35". Pak už to šlo rychle. Mezi výsledky hledání se objevila i taková, která přesně naplňovala mou představu. Žádný vyloženě sběratelský kus v top stavu, ale na druhou stranu ani úplný chudák s popraskanou gumou, utrženými řemínky neprůhlednými očnicemi a podobnými velkými nedostatky. Ostatně masku chci jen jako výplň brašny a pro ten pocit, že ji tam skutečně mám. Tuto masku výrobce Fatra a.s. se mi podařilo vyhrát za vyvolávací cenu a cestou z kontroly od paní doktorky jsem si ji vyzvednul v Zásilkovně. Po prvním ohledání přišla spokojenost a po umytí a vyprání ve vodě se saponátem i rozhodnutí pustit se do mírné renovace spočívající hlavně v odrezení a znovunatření kování řemínků černou polomatnou syntetickou barvou. Jednu průvlečku jsem musel vyrobit novou, neboť chyběla. Ale tohle byla přesně práce, která mě teď nejvíce naplňuje. A co je nejdůležitější, stihnul jsem to před Tovačovem! Podařilo se mi na Aukru koupit i originální vrapovou hadici v perfektním stavu, takže to mám komplet. Upřímně řečeno, ani by mě nenapadlo, že to půjde tak rychle. Zvláště s tou hadici, které jsou takto samostatně docela vzácné... Teď mě ještě čeká práce na onom 3D tištěném filtru, chci jej zkrátka uvést do takové podoby, aby nebylo na první pohled zřejmé, že jde o 3D tisk z filamentu. A proto jsem chtěl, aby Lukáš dnes vzal svoji masku vz.35 z Techny. Jednak abychom mohli porovnat jejich odlišnosti, abych viděl v o kolik horším stavu ta moje je a pak samozřejmě abych si mohl změřit a prohlédnout některé detaily filtru, což jsem samozřejmě udělal. Asi největší rozdíl je v gumových řemíncích. Ty moje už jsou zcela zteřelé a moc nepruží. Srovnáním s Lukášovým kusem v tomto ohledu moje Fatra jasně zklamala. Ale ne, že bych ji měl o to méně rád. 

Nalevo moje "skládačka" plynové masky vz.35 zn. Fatra z roku 1937, vrapové hadice zn. Fatra z roku 1936, 3D tištěného filtru zn. Tichý Manufacture z roku 2024 (v brašně) a brašny zn. P.A.S z roku 1937. Vpravo Lukášova brašna, vrapová hadice a filtr zn. Techna. Pravda, mohli jsme to naaranžovat na focení i lépe, ovšem ve chvíli pořízení tohoto obrázku mě ani nenapadlo jej zverejňovat. Prostě hezká momentka. A teď se sem hodí!

Pak už skutečně začalo oficiální zahájení akce a to za přítomnosti organizátorů Plastic People of Tovačov, pana starosty Tovačova, několika dalších vzácných hostů, četnictva a široké veřejnosti. Pan Macháček předal mikrofon nejprve panu starostovi a poté i mně. Pronesl jsem poděkování za pozvaní a možnost opět uspořádat takovouto doprovodnou akci tovačovské soutěže a také úvodní řeč k naší situaci a expozici. Popsal jsem letošní téma a zaměření na události dubna/května 1945, tudíž s důrazem na povstání a osvobození za pomoci Rudé armády jíž je letos náš kout také věnován. Pak bylo na čase posunout mikrofon zase dále. 

Hlavou se mi honilo, že připravená scénka asi nebude úplně historicky přesná (už jen díky mé uniformě) a že přesně za tohle se teď "udává" na Pačuánii. (Pozn.: Kdo neví , co je "Pačuánie" je šťastný človek.) Na druhou stranu v opravdu těsně poválečném období bych ještě tuto uniformu mít mohl. A ustrojen jsem byl zcela bezchybně. Nu což, jakmile pan Macháček nastínil průběh dnešního dne a nakonec zmínil, že má ještě tancovačku ve Vimperku a pozvedl kufrík na housle, přiskočil jsem k němu s karabinou a vyzval jej k otevření pouzdra. Jelikož nespolupracoval, futrál mu byl zabaven, položen na stůl a po jeho otevření na mě, zcela nečekaně, vykouknul samopal. Do toho přiběhnul další pořadatel akce a se slovy: "Pane četník, pane četník!" vytáhnul červenou průkazku a dodal: "On na to má povolení!" Průkazka z Národního výboru jej sice opravňovala nosit zbraň, přesto jsem však pronesl: "Tak asi půjdeme!" Se zabaveným kufříkem v ruce jsem ještě chvíli stál bokem, ale pak mě to přestalo bavit a i s předmětem doličným vyrazil zpět do našeho rohu. Tam byl položen na dřevěnou konstrukci chránící radiátor, což vzbudilo Lukášovu pozornost. Zdálo se, že samopalem ve futrálu byl překvapen více než já. 

Vybalení věcí z krabic na stoly, jejich organizace a následná reorganizace k naší spokojenosti a diskuze nad tím vším i zcela mimo toto téma nám s Lukášem zabralo docela dost času a vůbec nám to neodsýpalo. Asi protože jsme hodně mluvili a málo makali. Ale i tak se nám nějakým zázrakem podařilo stoly připravit ještě před oficiálním otevřením a zahájením akce pro veřejnost. Po poslední reorganizaci se nám podařilo seskládat expozici tak, že zcela napravo vznikla sekce zbraní účastnících se (nejen) závěrečných fází války a příslušenství k nim. Ve středu, na zlomu stolů vznikla expozice koncoválečných německých plynových masek reprezentující zlomek Lukášovy současné sbírky a nalevo návštěvníky čekala, přes zprávy v dobovém tisku a mikrosegment četnických/povstaleckých věcí menší expozice výstroje Rudé armády, která do tohoto všeho na jaře 1945 vtrhla jako bouře. Něco málo ještě zůstalo bez využití zabalené v krabicích, ale řekl bych, že nakonec ta expozice nebyla vůbec špatná. S RKKA jsem to nakonec nijak moc nerozjížděl, hlavně tedy proto, že část mých věcí k tomuto tématu se aktuálně nachází v muzeu v Břeclavi, kam jsem je s radostí zapůjčil. 

Ostatně, pojďme se na výstavku, kterou jsme v Tovačově letos s Lukášem připravili podívat alespoň prostřednictvím fotografií.

Celkový pohled na naší letošní expozici přibližující události dubna a května 1945 v našich zemích. Tenkrát tedy spíše na samém konci Protektorátu Čechy a Morava.

Bližší pohled na křídlo věnované výstroji a uniformám RKKA.

Jiný pohled na stranu věnovanou Rudé armádě.

A ještě jednou.

Brašna na plynovou masku, měšok, ale hlavně tři blůzy RKKA nošené v letech 1943-45, s nimiž jsme demonstrovali oblečení sovětských vojáků v roce 1945 během závěrečných bojů 2. světové války. 

Zleva: Gimnasťorka vz.35 upravená po zavedení nového hodnostního systému v roce 1943, nošená v menší míře až do konce války. Zde s pogony (nárameníky) v hodnosti Mladší seržant pěchoty. Uprostřed polní Gimnasťorka vz.43 pro mužstvo a poddůstojníky v hodnosti vojína pěchoty.

Vpravo služební Gimnasťorka Staršího seržanta zdravotnické služby se zlatými knoflíčky doplněná odznakem vzorného zdravotníka RKKA.

Pohled z boku na těžce vyzbrojené křídlo naší expozice. Docela slušné, na to, že jde o práci pouze dvou lidí.

Pohled "z naší strany".

A pohled ze strany návštěvníků.

Znova pohled na sekci RKKA.

V pozadí brašna na plynovou masku vz.41, dekontaminační a protichemické pomůcky, kotělok s dřevěnou lžící, smaltovaný hrnek, železná zásoba potravin, skleněná polní lahev vz.32, tři lodičky (Pilotky) s různými typy hvězd, lahev vodky, příslušenství ke stanovému dílci, potřeby osobní hygieny, pouzdra na dokumenty s obsahem a zcela v popředí dvě pouzdra pozdního typu na polní lopatky. 

Zcela napravo má sbírka reprodukcí obrazových balíčků vlastní výroby, která se v poslední době značně rozrostla. Možná udělám pokračování docela úspěšného článku o jejich výrobě, abych v detailu ukázal i další typy obvazů i jejich obalů.

Ušanka, neboli beranice RKKA je pro námi prezentované období velice důležitou pokrývkou hlavy.

Předěl mezi všeobecně zbraňovým oddílem expozice a sekcí udalostí povstání a osvobození.

Četnická čapka (lodička) upravená povstaleckou trikolórou, sovětská prilba SŠ-40, nemecká Stahlhelm M 42, československá přilba vz.32, dvě modré smaltované československé polní lahve z čehož jedna je originál četnická a také tiskoviny vztahující se k pádu Říše a konci války v Evropě v květnu 1945.

Uprostřed tohoto zátiší vidíme originální obvaz Hydrophil a plechovku od oleje na obuv firmy Baťa. Oba tyto nádherné předměty jsem mimo jiné krásné kousky dostal od slečny Procházkové ke svým letošním narozeninám. No není úžasná?

Shora pušky systému Mauser - Lukášova německá Kar98k se sumkami a bodákem z roku 1944, níže moje československá vz.24 s dvojicí jednosumek a bodákem. Mezi těmito puškami je i četnický bodák ke karabině vz.33 v protektorátní úpravě.

Dole pak má četnická karabina vz.95 opět s dvojicí jednosumek. 

Zcela dole pak německá armádní pistole Parabellum 08 s pouzdrem a napravo od něj sovětská protipěchotní mina PMD-6.

Vlevo dole pak Lukášovy plynové masky, zde konkrétně německá VM44 s dreveným pouzdrem a sumkou na náhradní filtr a neméně zajímavá maska s křiklavě zeleným filtrem vyrobeným v březnu 1945.

Nahoře puška Mosin-Nagant 1891/30 s tulejovym bodákem, sumkami a sadou čištění.

Níže pistole Tokarev TT-33 s vyjmutím zásobníkem se školními náboji 7,62x25 a pouzdrem. Nalevo od ní pak sbírka ručních granátů a k těm sovětským i sumky pro granáty RGD-33 a F-1 nebo RG-42.

Sbírka granátů, kde bylo možné si prohlédnout německé Stielhandgranate 24 a 43, Nebelhandgranate 39, Eihandgranate 39, sovětské RGD-33, RG-42 a F-1, i československé ORG 38 a ÚRG 34.

Samopal PPŠ-41 Špagin se segmentovým i bubnovým zásobníkem, příslušnými sumkami a sadou čistení. 

Ještě jeden záběr na Špagina, ale i příslušenství k Mosince, Tokareva a granáty.

Aha! To vypadá na dobré zprávy!

A taky že ano! Na to je třeba se ustrojit! A zajistit pořadek.

Ano, takto!

Hned z rána byl o náš vojenskohistorický koutek opravdu nebývalý zájem. Pro mě za posledních pár ročníků úplně a naprosto nezvyklý. Minulý rok, jak jsem již psal, vzbuzoval pozornost hlavně Lukáš v uniformě Wehrmachtu se svou expozicí. My ostatní byli tak trochu na okraji zájmu. Ale budiž mu to přáno, zvláště při jeho premiéře. Ne, že by mě to nějak mrzelo z osobního hlediska, jen je na tom hezky vidět, k čemu lidé v současné době spíše tíhnou.

Letos jsme tu měli dost návštěvníků různých kategorií. Od těch, kteří se jen chtěli vyfotit s některou ze zbraní nebo si ji potěžkat, přes ty, kteří nám přišli sdělit své zkušenosti s některými námi vystavovanými věcmi (především s granáty F-1, které mnozí ještě pamatují ze základní vojenské služby) přes ty, kteří se museli podělit o své názory na tehdejší situaci až po takové, jež zajímal komplexní výklad o celé expozici. Posledně jmenovaných bylo bohužel nejméně, ale přesně takové mám nejraději. Jeden táta s menším klukem je předčil všechny. Právě tihle dva dostali ten nejširší výklad tematicky zaměřený od zbraní (o něž projevili zájem hned na začátku své návštěvy) přes RKKA až po četnictvo. Pravda, chronologicky to bylo řazeno trošku nešťastně, ale prostě to tak nějak vyšlo. Byl jsem ale opravdu rád, protože právě s nimi jsem měl možnost popsat opravdu vše, co jsme tu měli (včetně uniforem RKKA) a ještě i něco málo navíc, co už se nevlezlo nebo se mi nechtělo sem vozit. Takže tohle byl asi můj nejhezčí zážitek s návštěvníky letošního Tovačova. Absenci Dana v uniformě RKKA jsem opravdu pociťoval. Je jiné ukazovat lidem uniformy a výstroj navěšené na žebřinách a suše jim říkat kde se co a jakým způsobem nosí a jak to patří. Ale i tak jsme to zvládli a návštěvníkům to snad tolik nevadilo. 

Když pak po poledni, kolem jedné hodiny počty návštěvníků a zájemců klesly, bylo více času na to, abych si prošel výstavní prostor a prohlédnul modely. Už z naší pozice v koutě bylo jasné, jak málo jich tu letos je a kolik volného místa na černých ubrusech zbývá. Krom prohlídky bylo samozřejmě nutné výtvory letos přítomné nafotit, aby to nedopadlo jako na některých předchozích ročnících, kde byl článek na fotografie modelů opravdu skoupý...

Klubový stůl Erste Plastik Modellbau Club Nürnberg e.V., ano, až z německého Norimberku. Docela z daleka!

A zde klubový stůl HKPM AMK Minerva z o něco bližšího Prostějova.

Klubový stůl Plastic People of Tovačov z jedné...

...a z druhé strany.

Letadla 1:72.

Krásný Fokker D. VII.

Bojová technika 1:35.

Technika 1:72...

... další...

...další...

...a ještě.

Krásné tanky v měřítku 1:16. 

Diorámy 1:72.

Moje dioráma "Tutto bene!" již s plaketou Ocenený model.

Diorama "Hvězdná brána", která byla velkým tahákem a která získala hlavní cenu soutěže.

Krásná kolekce druhoválečných bitevních lodí.

Kategorie "Ostatní".

Papírové modely...

...a další papíráky.

Po prohlídce a focení modelů jsme měli v našem teritoriu stále volněji, vlastně najednou úplně volno. A tak vyrazil na obchůzku výstavního prostoru Lukáš a já využil chvíli volna k tomu, abych napsal slečně Procházkové. Škoda, že tu s námi dnes nemůže být, ale čeká nás zítra ještě jeden náročný den a pak další víkend, kdy nebudeme doma... Pár lidí, kteří si mou slečnu za těch několik let, kdy tu byla s námi už pamatují, se dokonce i ptalo, jaktože tu s nami dnes není. Myslím, že to je pěkné a velmi milé. Především pak to, že už je s námi takto spojená i v očích návštěvníků. Na druhou stranu věřím tomu, že spousta mužů i žen si spíše zapamatuje krásnou slečnu v dobových šatech než chlapa v "nějaké" uniformě. 

I po Lukášově návratu byla situace stále klidná a tak nastal čas další konverzace. Ačkoli byly hlavním tématem samozřejmě plynové masky, našel se prostor i na jiná odvětví našeho historického zájmu. Velmi, ale opravdu velmi mě potěšila Lukášova nadšená reakce, když jsem mu ukazoval svůj četnický bodák vz.33 v Protektorátní úpravě. Myslím, že takto nadšený z něj asi ještě nikdo nebyl. Tedy alespoň po dobu, co se tento kousek nachází v mém vlastnictví. 

Témat k diskusi bylo skutečně mnoho, zajímaly mě i informace o Lukášově studiu a zda by se jeho schopností a znalostí, jež ve škole získá dalo nějak využít v našem koníčku. No, uvidíme... Vyprávěl mi své zážitky z praxí i se spolužáky na internátu. Probrali jsme i některé akce, které probíhaly letos v květnu k výročí osvobození a samozřejmě i aktuální legislativu ohledně zbraní, hlavně (už ne zas tak) nové kategorie nahrazující původní D.

Samozřejmě jsem Lukášovi nezapomněl ukázat svá dvě fotoalba z vojenskohistorických akcí, kde už tou dobou byla naše první společná fotografie (z minulého Tovačova). Jelikož je toto album již plné, to nové bude začínat snímkem z letošního XVI. ročníku. Což znamená, že se ještě musíme vyfotit s naší letošní výstavkou za zády. Poměrně záhy dorazil Lukášův brácha, což se velmi hodilo, jelikož jsem jej rovnou zaúkoloval jako fotografa. Tedy až po tom, co jsem se já i Lukáš ustrojil na focení. Měl jsem docela štěstí, protože Lukášův brácha měl trpělivost a zdálo se, že ho to focení snad i baví. Nebo mu aspoň nevadí. Dlouho jsem totiž se svým vzhledem na snímku nebyl spokojený. Až pak... To celkem šlo. Takže náš fotograf mohl odjet. Ale ještě se několikrát vrátil, což na mě působilo docela komediálně. Chvíli byl pryč a najednou... Zase zpátky!

Objevil se i pan Macháček, přišel k nám plný radosti, v ruce měl černou lakovanou krabičku od firmy Attack kits, konkrétně s modelem Tatra 57 A Army Cabrio Short v měřítku 1:72, již přede mě položil na stůl. Aniž bych cokoli vytušil, zcela bezelstně ze mě na první dobrou a bez jakékoli přípravy vyhrklo: "Jé! Tu mám!" Chtěl jsem pokračovat tím, jak krásná je to stavebnice, ale pan Macháček jako by se leknul, zarazil se, krabičku zase vzal a rychle s ní spěchal někam pryč, zpátky odkud přišel. Celkem mě to překvapilo, nicméně už mi bylo jasné, o co tady vlastně šlo. Velice rychle byl zase zpátky s větším výběrem stavebnic této firmy, bez váhání má volba padla na stejný typ vozu jen v jiné, delší verzi. Vybral jsem si Tatru 57 Army Cabrio v měřítku 1:72. Líbí se mi mimo jiné i možnost postavit tento model ve tříbarevné kamufláži Wehrmachtu. Ale to je hudba vzdálené budoucnosti. Tak jako tak, měl jsem velikou radost, neboť to dnes byl už druhý dárek od pana Macháčka. Již jsme dostali letošní pivní speciál. A aby toho nebylo málo, u mé diorámy se objevila dřevěná plaketa "Oceněný model" od pořadatele Hoštejn model cupu. Paráda! 

Teď ještě uvidíme, co hlavní ceny...

Je na místě napsat, že ani chvíli se náš čas vyhrazený pro letošní působení na PPofTovačov nijak nenatahoval a vše naopak utíkalo velmi rychle. Přišla se na nás podívat i Lukášova mamka s níž jsme si velice hezky popovídali o našem koníčku. Tedy mém a Lukášově. Zmínila se také o častém nakupování na Aukru a strachů z toho, kdy její kluk v uniformě někde "dostane na budku" od méně chápavých jedinců nerozlišujících mezi historií a propagandou. Všechno to jsou strachy a pocity rodičů mladých a začínajících Reenactorů. U nás doma to nebylo jinak. Ovšem ono je asi jedno, co na sobě máte. Dostat totiž můžete v jakékoli uniformě a vlastně i v civilu... Stačí vypadat trošku odlišně a narazit na nějakého hlupáka.

Oproti původnímu plánu a časovému rozpisu akce bylo vyhlášení výsledků posunuto o půl hodiny, takže mělo začít dříve. Ze zkušenosti s předchozími ročníky už mi bylo jasné, že bude potřeba začít balit naši expozici co nejdříve a také jsem nechtěl cestou zpět nic poškodit, tudíž bylo třeba věnovat ukládání věcí do krabic více péče a pozornosti, což samozřejmě vyžaduje i více času.

Kolem druhé hodiny měli dorazit naši se ségrou, podívat se jak to máme krásné i letos, pomoct mi odnést krabice do auta a potom jsme měli společně odjet domů. Ale jelikož tu zatím nebyli, balení začalo aniž by dostali možnost vidět výstavku v původním stavu a bez porušení. Místo mých rodičů se znova ukázala Lukášova mamka, tentokráte i s jeho tetou. "Já se můžu dotýkat?! Já se můžu dotýkat?!" byla neustále opakovaná věta, kterou se Lukášova teta uvedla. Chudák se moc neměl k odpovědi a mě se ani nikdo neptal, bez ohledu na fakt, že většina zde vystavených věcí, včetně těch červených výstražných cedulek, byla moje. Bylo to ale ještě horší, neboť začala opakovat, že se bude dotýkat Lukáše, což se mu, zcela pochopitelně, vůbec nezamlouvalo. Asi ho nebudu ještě víc kompromitovat tady na internetu, vůbec mu nezávidím ani to, co se dělo tam a zcela chápu, že by v těch chvílích radši úplně zmizel. Navíc, jak se několikrát během dne ukázalo, Lukáš má velmi dobře načtené mé články zde na blogu, což dokázal tím, že během konverzace občas použil něco z nich nebo upozornil na to, že jsem o dané problematice psal. Udělalo mi to obrovskou radost! Je tedy dost velká pravděpodobnost, že si přečte i tento článek a tak jej nechci těmto ne zcela příjemným zážitkům znova vystavovat. Bylo ale hůř... Během balení k nám prišiel organizátor Kit show z Kelče. Nemohl si vybrat lepší okamžik. V momentě, kdy na mě začal mluvit jsem zrovna balil pušky do starých ručníků a vyřazených laboratorních plášťů. Jeho nabídka se opakovala po několika letech, posledně nás oslovili někdy v roce 2021 nebo 2022. Tenkrát to nevyšlo, jelikož jsme se nedokázali domluvit se zbytkem družstva, Dalibor se zrovna stěhoval a řešil bydlení, Dan měl tuším nějaké studijní záležitosti a Martin... Myslím, že už tenkrát s ním váznula komunikace. S touto zkušeností a hlavně s tou z letošního Tovačova, kdy mi zůstal nakonec jen jeden člověk jsem měl okamžitě jasno. To bylo také pánovi z Kelče sděleno. Že se horko těžko jednou za rok sejdeme sem a ani to už není jistota. Nedal se ale tak snadno odbýt a na papír mi napsal základní informace o akci. Datum konání, 31. 8. 2025 se ale kryje s termínem dovolené, jenž se mi v práci podařilo doslova vybojovat a uhájít v opravdu nesnadné personální situaci. Já jsem tedy definitivně ze hry. Lukášova teta se toho ale nebála a bezostyšně a za každou cenu se jej do toho snažila natlačit. Dokonce chtěla, abych mu to dal rozkazem! Ale tohle bych mu rozhodně neudělal. S tím chlapíkem z Kelče dokonce vymysleli šeredný plán, že tam mému kolegovi vyberou nějakou holku, zavřou je spolu v sále a nepustí je ven... Brr! Tak takhle se to opravdu nedělá. Lukáši, přeji hodně štěstí a opravdu pevné nervy...

Mezitím skutečně dorazili naši a mama se divila, že už balíme. No, ono čím dřív, tím líp. Víme...

Když už přišlo vyhlášení výsledků soutěže, většina věcí byla zabalená a stačilo krabice a volně ložené větší věci odnést do auta. S Lukášem jsme zavzpomínali, jak jsem před rokem vyhlížel cenu jeho dalekohledem. Záměrně jsem zatím nezabalil svoji služební šavli, sumky a opasek, v případě zisku ceny jsem ji chtěl jít převzít správně ustrojen. No... Asi nám nakonec chyběl ten dalekohled, neboť mé jméno mezi oceněnými modeláři nebylo. 

Jak to jenom říct... Vzhledem k počtu přítomných diorám v měřítku 1:35 a k jejich kvalitě provedení... Se ukázalo, že dioráma "Tutto Bene!" opravdu není tak povedená, jak jsem si ji v původních představách vysnil. Na druhou stranu, na diplom jsem letos nedosáhnul, ale i tak vezeme domů jednu speciální cenu, krásnou stavebnici Tatry 57 a pivo. 

Letošní úspěchy a odměny za účast na Plastic People of Tovačov. Plaketa "Oceněný model" Hoštejn Model Cup za diorámu "Tutto bene!", Tatra 57 Army Cabrio v měřítku 1:35 od Attack kits a tři třetinky letošního pivního speciálu.

Dalších pár kousků výročních pivních třetinek mi ještě předal pan Macháček, když už jsme se chystali k definitivnímu odchodu. Zbývalo zabalit diorámu, odnosit vše do auta a rozloučit se. "Co s tím budu dělat, já jsem abstinent!" Pronesl Lukáš zděšeně, když mu pan Macháček předal tři další piva. A mě? Mě ještě podal ruku s nabídkou tykání. Tak jsme si se Zdeňkem letos po patnácti letech Plastic People of Tovačov potykali.

S Lukášem jsme se rozloučili s tím, že si budeme psát a vyrazili domů. 

Na zpáteční cestě jsem byl tak nějak mimo a vypnutý. V noci jsem sice spal, ale i tak na mě šla únava. Včera bylo potřeba vynaložit spoustu sil na poslední fázi příprav a teď mě čeká opačný proces. Navíc je třeba udělat toho dnes odpoledne a večer co nejvíce. Co nejvíc věcí vybalit, zkontrolovat a uložit na svá místa. Do skříní, do vitríny, do kufru, zkrátka vše tam, kam to patří. A povedlo se, po svačině a koupeli jsem mírně propocenou uniformu vyvěsil na dvoře pod pergolou,  věnoval veškeré úsilí úklidu a z posledních sil pak večer u televize otevřel pivo od Zdeňka a nakonzervoval všechny zbraně, šavle, bodáky a vše, co by mohlo jinak snadno podléhat korozi.

A proč to všechno? Neděle je přeci také den!

To nepochybně, ale jak už jsem naznačil, neděle byla věnována jiné akci, takže mnoho času na cokoli jiného zde nebylo.

Nicméně o neděli v Břeclavi vydám článek také, neboť to byl den a akce, která za trochu námahy u klávesnice rozhodně stojí. A kluci z KVH Břeclav si to opravdu zaslouží! 

Ale ještě na chvíli zpátky k letošnímu XVI. ročníku Plastic People of Tovačov. 

Ačkoli to pro mě zprvu vypadalo dost katastrofálně, dokázali jsme i pouze ve dvou udělat naši výstavu tak, aby obsáhla vše, co jsem chtěl letos lidem ukázat a naplnit tak téma 80. výročí konce 2. světové války na našem území. Jeden jediný človek v uniformě RKKA mi sice z vizuálního hlediska chyběl, protože takto to bylo čistě povstalecké, ale nedá se nic dělat... Lukášovi na tomto místě patří obrovské, obrovské poděkování za jeho nasazení a nadšení a za to, že jsme to spolu letos tak perfektně zvládli. 

A jaký byl letošní Tovačov z modelářského hlediska? Za mě rozhodně dost malý, alespoň tedy co se počtu soutěžních modelů na stolech i týká. Konec konců na tom jsme se shodli i s Lukášem. O to větší a plnější byly stoly s klubovými výstavami, které letos rozhodně měly co nabídnout. 

Prodejců asi nijak výrazně méně nebylo, ale nikdo neměl takový sortiment, do kterého bych byl úplně žhavý. A to je také dobře, podařilo se mi něco ušetřit. Co jsem potom viděl na Facebooku v modelářských skupinách, ve stejném datu se konaly asi další dvě modelářské akce, takže příčinu tohoto jevu s menším počtem modelů bych asi hledal tam. Ale já jsem tím nijak zklamaný nebyl. Pro mě byl letošní Tovačov klidnou a pohodovou akcí, ostatně jako každý rok. O zklamání rozhodně mluvit nelze. Možná trošku o překvapení. 

Celému pořadatelskému týmu PPof Tovačov rozhodně patří veliké poděkování za další úžasný a povedený ročník jejich skvělé akce a také za pozvání a důvěru v nás vloženou. 

Ještě v pátek jsem přemýšlel, jestli mi to celé stojí za to. Takový stres, nervy, tolik práce a úsilí, plánování a nakonec řešení situací, které vůbec neměly nastat, to vše kvůli jednomu dni v Tovačově. Vážně jsem přemýšlel o tom, že tohle bude poslední rok, kdy to dělám. Nakonec se to povedlo, ale i tak je opravdu na čase důkladně to promyslet a něco si z letošní zkušenosti vzít. 

Neříkám, že to pro nás (nebo tedy pro mě) bylo letos naposledy, ale minimálně by to asi chtělo ubrat na množství věcí, které budu brát.

Ale rok je dlouhá doba a tak nechci v žádném případě nic slibovat. Kdo ví, co za těch dvanáct měsíců bude...

A vám, milí čtenáři, děkuji za přízeň a přečtení mého dnešního článku. Pokud se Vám líbil, máte štěstí. Pomalu chystám další, podobný...

Ale teď už vám přeji krásné jarní dny plné modelaření nebo vojenské historie!

A u dalšího článku se snad opravdu co nejdříve těší 

Michal Trlica