PanthersCup 2025

Vážení čtenáři, hned v úvodním odstavci musím napsat, že v posledních dvou měsících nešlo takřka nic podle plánů, které jsem si pro letošek připravil a hned pár týdnů na to byl nucen je začít měnit. Řeč je teď o schématu vydávání článků zde na blogu, kdy jsem si stanovil, že i letos chci vydat minimálně jeden článek každý měsíc a v Prosinci jich mít alespoň dvanáct. I když se mi takřka na poslední chvíli podařilo rozjet a dokončit i pro mě zcela nečekaný a relativně rychlý projekt, který měl nakonec být tématem únorového čtení, přišlo několik dalších komplikací z nichž tou největší byly mé poměrně vleklé zdravotní potíže, které nechci označit za nemoc, protože jsem to přechodil aniž bych potřeboval neschopenku a medikaci na lékařský předpis. To ale nakonec stihlo slečnu Procházkovou, která tak byla dva týdny mimo práci a já za ni dokázal, myslím, celkem obstojně zaskočit. Během posledních několika týdnů se mi díky tomuto našemu zdravotnímu stavu i mému celkovému rozpoložení vůbec nechtělo do klasické plastikové modelařiny a tak jsem alespoň pracoval na onom zmíněném projektu a ve volných chvílích o něm i psal článek, což se ale nečekaně protáhlo. Stále ještě není hotov... Únor tak byl vskutku suchý a já se pomalu začínal obávat, že stejné prokletí stihne i měsíc Březen. Pro ten byla v plánu "záchranná" reportáž z cesty na PanthersCup, protože mi bylo jasné, že článek o čemkoli produktivním a tvůrčím prostě ani ve třetím měsíci roku 2025 nedám. A vzhledem ke zdravotnímu stavu mě i dalších rodinných členů nebylo ještě ani začátkem posledního týdne před akcí na Proseku jasné, zda opravdu budeme schopni tam dojet. Jak ale existence tohoto článku napovídá, nakonec jsme to dokázali... O tom ale podrobněji až o něco níže...

Nádherná viněta inspirovaná dobovou německou pohlednicí zobrazující dva životní kontrasty v době válečných Vánoc. Spokojenou a šťastnou rodinu chovající miminko a tvrdou, krutou a nekompromisní tvář války, kde rodina v jiném slova smyslu pochovala kamaráda. Hluboký a silný motiv již v případě pohlednice, ve 3D podobě je pak celkový dojem ještě silnější. A to i díky perfektnímu zkracování a zcela netradiční podložce.

Z úvodního odstavce je patrné, že i letošní výlet na pražský Prosek byl plánován ve složení já, ségra a mama s tatou, přičemž se zdálo, že do Prahy se nejvíce těší právě ségra. Ani ne tak na PanthersCup samotný, jako spíše do některých obchodů. Jelikož ale sama navštěvuje tady u nás strojní průmyslovku, je jí teď budova SPŠS na Proseku tak nějak bližší. 

Podobné zdravotní potíže jako mě a slečnu Procházkovou ale dohnaly i mamu a na poslední chvíli se dostavily i potíže se zády u taty, takže ačkoli se cesta do Prahy nemusela zdát jako úplně nejlepší nápad, ve čtvrtek jsme se všichni cítili tak, že bychom to mohli zvládnout. A tak bylo rozhodnuto. 

Jakákoli delší cesta znamená zastavit se v předchozím odpoledni u babičky, která se po dobu naší nepřítomnosti postará o našeho psa, což si vždycky oba patřičně užívají. Jo, pobyt u babičky... Pak už zbývalo jen v pátek večer zabalit model, zaregistrovat se skrze portál modeláře na contests.ipmscz.eu a jít spát.

Vstávání v 5:15 nakonec nebylo tak hrozné, jak jsem se obával, a to ani když jsem měl za sebou dva poměrně náročné týdny, kdy jsem ale chodil spát relativně brzo. Někdy i kolem půl deváté. Bylo to nutné, abych se dal trošku dohromady. 

V sobotu 22.3. jsem tedy vstal v 5:15, nasnídal se, obléknul se do svého nového trička z merche Martina Kováče (aka NightShift), připravil si hotovost na stokorunové startovné a nějaké ty nákupy a mohlo se vyrazit. Oproti plánu jsme vyjeli o devět minut později, ale to je opravdu zanedbatelné. 

Docela zajímavé mi přijde, jak jsem tentokráte účast na soutěži bral. A to zcela v klidu, bez nějakého napětí a očekávání, které mě téměř vždy provázejí ať už jde o soutěž mezinarodní velikosti nebo vesnickou akcičku lokálního charakteru. Tentokrát jsem si jel vyloženě užít rodinný výlet a nějaký ten čas v hlavním městě. A samozřejmě něco málo nakoupit a podívat se na výtvory kolegů. Byl jsem tak v klidu a v pohodě, že jsem si nevzal ani jedinou modelářskou pomůcku, natož celou KPZku, kdyby se cestou něco poškodilo. Prostě jsem věřil, že to nebude potřeba. 

Ostatně, velké naděje na jakoukoli cenu jsem si nedělal, letos jsem mohl vzít pouze jednu diorámu a to navíc takovou, s níž nejsem úplně spokojen.

Cesta do Prahy uběhla bez větších komplikací a hranice hlavního města jsme překročili hladce zhruba po dvou a půl hodinách jízdy. Legrace začala až během poslední části cesty a to na Prosek k budove místní SPSŠ. Navigace přestala spolupracovat a i když už jsme tuto cestu absolvovali mnohokrát, byli jsme bez ní najednou také ztraceni. S pomocí mobilu se nám ale během zastávky u místní polikliniky podařilo zorientovat se a bez dalších komplikací dorazit na místo. 

Naše a ségru jsem zatím nechal v autě dát se po cestě dohromady a sám vyrazil k registraci. I tentokrát byla díky systému Luboše Kuny naprosto bezproblémová a rychlá. Známou cestou jsem po zaplacení startovného vyrazil do výstavního prostoru zřízeného již tradičně v tělocvičně. Na první pohled mě překvapil relativně nízký počet modelů na stolech. A to už bylo na ciferníku něco po půl desáté. Méně než půlhodinu do konce přejímky modelů a otevření akce pro veřejnost. 

Soutěžit pouze s jedním výtvorem ale má i své světlé stránky. Nemusel jsem obcházet půlku haly a hledat všechny stoly a všechny kategorie, kam umístit svůj model. Kategorie F1, tedy diorámy s pozemní technikou 1:50 a větší a zároveň moje dnešní jediná kategorie byla hned na kraji. Jenže tady zrovna na stolech už příliš místa nezbývalo. A tak nešlo můj výtvor umístit jinak, než lehce riskantně až ke kraji desky stolu do uličky, kudy se hojně prochází. Diorám nebylo zas až tolik, ale byla tu jedna opravdu obřích rozměrů, vůči které všechny ostatní vypadaly skutečně malé a která pochopitelně zabrala mnoho prostoru. 

Jelikož jsem věděl, že během dne a odpoledne asi nebudu mít moc času se zde zdržet, rovnou jsem oběhnul sál a nafotil již přítomné modely, které jsem si samozřejmě rovnou prohlédnul. Později jsem ale ještě čas měl a pořídil nějaké další snímky. A jelikož zde bylo několik opravdu vydařených kousků, rád jsem si znovu prohlédnul ještě odpoledne.

Hned ráno jsem také samozřejmě nelenil a utratil nějaké ty peníze. 

V hlavním výstavním prostoru to bylo 535 Kč za Pz. Kpfw. I Ausf.B od firmy Takom v měřítku 1:35. Pokukoval jsem i po šestnáctinovém Pz. II Ausf. F od Gecko models nebo Opelu Blitz od MiniArtu v pětatřicetině, ale dokázal jsem odolat. 

Nakouknul jsem i do Kitbazaru a Obchodu Válka, ale zde mě nic neoslnilo.

Rozhodně jsem ale věděl, že musím navštívit Special Hobby, kde začátkem roku vydali 3D tištěnou opravnou sadu pro stavebnici motocyklu DKW NZ 350 od firmy Tamiya. Ty stavebnice mám doma dvě, k jedné jsem dokonce dokoupil sadu leptů od firmy Aber, ale zatím jsem nesebral odvahu k činům. Patřičná úprava totiž zahrnuje velké množství řezání a preparování původních dílů, ve druhé fázi nás pak čeká docela náročný boj s lepty, které nejspíš nic neodpustí. Proto nejsem sám, kdo má ze sady od Special hobby radost. Práce s ní totiž bude o poznání snazší než se trápit s lepty jimiž nahradíme podstatnou část plastu.

Pak bylo na čase zamířit nahoru, podívat se na klubovou výstavu proseckých pantherů, SIGy a nakoupit pár dalších věcí. Nákup jsem zde zahájil u svého nejoblíbenějšího výrobce a prodejce podstavců, který dnes měl i něco navíc. Sady hlav a rukou od firmy Hornet. Některé nebyly kompletní, ale stály méně než polovinu původní ceny, takže jsem jich bez váhání vzal hned několik. Pochopitelně s nimi i několik podstavců. Ne, že bych jich měl doma málo, ale od posledně se mi doma sešlo několik dalších stavebnic k nimž bych rád měl v pohotovosti i podstavec. A co víc, podařilo se mi na tohoto pána sehnat kontakt a informaci, že je možné se domluvit například prostřednictvím e-mailu, podstsvec si nechat vyrobit na míru a nechat zaslat. Co víc si přát! 

Vedle, u pána s resinovými odlitky byl nákup letos o něco menší. Do oka mi padnul pouze odlitek kapličky se sochou sv. Antonína, kterou už jsem jednu měl a použil k figurce četníka na obchůzce v roce 1937, ale za 50 Kč se nedalo odolat. Dá se snadno upravit aby vypadala odlišně a lze do ní umístit jinou sochu, případně svatý obrázek. 

Další nákup se uskutečnil vedle, a to ve stánku Airbrush centra u Martina Kořínka. Můj stav mysli byl letos úplně jiný a jako kdybych byl tak nějak mimo. Vlastně jsem cíleně vůbec nic nesháněl a to na žádném stánku. Tedy krom Speciál hobby. Netušil jsem, co mi doma dochází, co potřebuji doplnit, nijak jsem se na tuto akci nepřipravoval. Tak nějak mi to bylo úplně fuk. Zde jsem tedy vzal jen dvě černé barvy Vallejo Model Color 70.950 (bohužel už v nových lavičkách, ale třeba jim alespoň nebudou praskat uzávěry) a stojan na dvě pistole od firmy Adler, který jsem už nějakou tu dobu chtěl. Během pomalého postupu k pokladně bylo dost času na to, abych si prohlédnul vystavené krabičky s pistolemi a krom jiných modelů viděl i zatím ještě novou Infinity 2024. Pravda, pokukoval jsem po ní, ale dát takový ranec za pistoli, navíc po tom svém airbrush běsnění minulý rok... To prostě nejde. Navíc teď mám zas jinou zábavu, kam strkám moře peněz a je hodně velká na to, abych ji pak jednou barvil Infinity s tryskou 0,25.

Ale o tom jindy, snad v příštím článku... Když jsem se tak zvolna posunoval ve frontě, neunikla mi část diskuse mezi Martinem Kořínkem a jedním ze zákazníků, který se jej ptal na které akce letos plánuje jet. Úplně jasno v tom zatím nemá, ale když pronesl "...nejedu, tam kradou pistole!!!" bylo jasné že i letošní Šumperk bude bez něj. A to aniž bych jeho promluvu slyšel celou. Mezitím byl prostor připravit si peněženku a platební kartu, což mi dal Martin Kořínek trošku vyžrat. Ačkoli byla na jeho stolku u pokladny cedule velikosti A4 informující o nutnosti hlásit platbu kartou předem, nevšimnul jsem si jí a bylo mi to v jeho stylu patřičně vyčteno. Ale! Ukecal jsem ho! A to větou "Tady je takovejch dojmů!" S čímž souhlasil. Nákup mi tedy načetl tak, abych mohl zaplatit kartou, provedli jsme transakci a já mohl jít. Dolů ale zatím ne, neboť i když už tam mé kroky mířily, bylo třeba zastavit. Zaujala mě totiž výstava počítačů od firmy Apple. Ne, že by šlo o nějaký můj zájem, ale ségra tímhle teď žije a tak jsem jí to zatím alespoň nafotil.

Ještě jednou byla provedena obhlídka hlavního výstavního prostoru, pořízeno pár dalších fotografií a pak už ven, k autu za zbytkem rodiny. Na některé fotky by to chtělo ještě trošku lepší světelné podmínky, takže kdyžtak ještě jednou, odpoledne. A kdybych nestíhal, nějaké ty obrázky do článku už mám. 

Fotografie jsou místy bohužel trošku rozházené a nejsou řazeny ve správném pořadí, ale už mě to potom prestalo bavit...

Dnes začnu od diorám, neboť tato kategorie našla své místo hned na začátku výstavního sálu. Na této konkrétní fotogfii vidíme již zmíněnou největší diorámu akce zobrazující přepravu skruže z ČKD na vodní dílo Orlík.

Pohled z opačné strany, kam jsem umístil svůj výtvor.

Bližší pohled na moji diorámu.

Moc hezká scéna s polní kuchyní Wehrmachtu. 

U této diorámy jsem zůstal docela dlouho. Na první pohled je dost velká a není na ní zdánlivě nic extra složitého. Dokonce i interiér domů je imitován pouze fotografiemi za skly oken. Důležitý je ale ten nápad převést legendární Salieriho bar z ještě legendárnější hry Mafia do pětatřicetinové podoby. Krásná práce a úžasný nápad! Takový velký návrat do hodin, dnů, měsíců a let, kdy snad každý z nás brázdil ulice Lost Heaven ve svém oblíbeném autě.

Figurky od Retro benzínek/F4M/MN hobby se pomalu začínají objevovat v diorámách. Letos jich bylo více.

Nádherné zpracování atentátu na Heydricha. Tuto celou sadu zahrnující Mercedes od ICM, figurky a množství doplňků mám ve své zásobě stavebnic, takže jednou možná přidám i svou vlastní interpretaci. Před mnoha lety jsem si s tímto tématem také pohrával, jenže tenkrát nebyla k dispozici vhodná stavebnice vozu. Dnes je vše v jedné krabici a to díky partě nadšenců, která to celé dala dohromady.

Sejde se tankista Waffen SS, československý četník z 20. let a pěšák Waffen SS... Tohle není začátek nepovedeného vtipu, ale dioráma zachycující scénu z akce E-day v Milovicích. Mimo to zde máme další příklad využití figurky od Retro benzínek/F4M/ MN hobby.

Pěkná Želva, která je dle svého výskytu na soutěžích asi víc a víc populární. Což je rozhodně hezké! 

Ehm, taky ji někde mám... A to i s doplňky! Zatím jsem ale nenašel vhodné figurky pro scénu,kam ji chci zasadit. 

Pěkná dioráma se Savoiou v italské kamufláži.

Krásná viněta z Vietnamu.

A další kousek s figurkami od... No, víte koho. Ale na toho, který používá pušku jako berli jsem opravdu alergický...

Další, ještě hezčí OA vz.23.

Ještě jednou Vietnam.

Jedna z mnoha interpretací pekla na Friedrichstrasse v Berlíně v květnu 1945. Silné téma, které je jistě nejen pro mě z modelářského hlediska velmi zajímavé. Ostatně o tom svědčí množství diorám inspirovaných právě těmi několika tam pořízenými snímky.

Vylodění na pláži Sword 6.6. 1944. Ačkoli jsme přímo na Swordu nebyli, hned jsem se do Normandie skrze tento výjev vrátil...

Pz. I Ausf. A... Zatím nemám. Jenom "Béčka". Zde krásné ztvárnění Africké pouště. Možná jen... By do toho písku měl více zapadnout...

Moc krásná Tatra 57 1:72.

Další Želva stoprocentně inspirovaná Aldou...

Zajímavá prezentace U-Bootu VII C/41 na zmenšené maketě Enigmy.

Roza Šanina, busta 1:10. Také ji mám... Dlouhé roky rozpracovanou. 

Perfektní šestnáctinový Tiger, jemuž opravdu nic nechybí... 

Moc hezky zpracovaný StuG III Ausf. G s kompletním interiérem od MiniArtu.

A ještě jednou.

U auta proběhla menší svačina a doplnění tekutin a mohli jsme vyrazit. Konkrétně na zastávku metra Prosek, odkud nás vlak dovezl až k muzeu. Na povrchu pak náš směr vedl od Václava na koni směrem dolů po stálé rozkopaném Václavském náměstí, kde proběhla návštěva několika obchodů, převážně s oblečením a podobným zbožím, což bylo v režii mamy a ségry. Na chvíli jsme se rozdělili, když mama vyrazila do obchodu Half price, tata zůstal stát před ním a já doprovodil ségru do iWant kde si prohlédla nějaká ta jablíčka. V těch obchodech běžel čas jako bláznivý, já chtěl ještě navštívit Palác knih, i když dnes jen tak, bez žádného cíle. Ostatně před půl rokem odtud se mnou odešel soundtrack k Bratrstvu neohrožených na vinylu, který jsem stále ještě ani neotevřel, natož tak přehrál. Ale gramofon máme jen na chalupě a tam na to zatím nebyl čas, prostor ani vhodná příležitost. Ale zpět na Václavák. V Paláci knih jsem přeci jen zamýšlel aspoň jednu akci. Já i mama jsme se na tomto výletě těšili i na to, že si chvíli někde sedneme v kavárně a jen tak si odpočineme u dobré kávy. Ona si to rozhodně zaslouží. Najednou se ale něco stalo a mama rázem do žádné kavárny nechtěla a že si prý dáme kávu potom, zpátky ve škole. Tam z toho automatu. Chvíli jsem se ji snažil přesvědčit, ale úplně jsem na ni netlačil. A tak po prohlédnutí knihkupectví přišla cesta zpět na stanici metra a tím zase na Prosek. Tam nás čekala ještě návštěva drogerie a já pak několik kroků před zbytkem skupiny vyrazil zpět do prostor, kde se letos opět koná naše oblíbená modelářská akce. Hlavně nic nepropást a stihnout co je ještě potřeba. Pořídil jsem ještě jednu, závěrečnou sérii fotek a vyslechnul vyhlášení speciálních cen. Zde jsem žádné překvapení neočekával, a opravdu... Žádné nepřišlo. Důležitá ale byla informace o tom, za jak dlouho se dočkáme vyhlášení regulérních soutěžních kategorií. Byl tak dostatek času dát si onu kávu z automatu a ještě ségře ukázat výrobky Apple nahoře u SIGů.

Napětí už pomalu rostlo, neboť zde člověk neví, na čem je až do poslední vteřiny. Samolepky ani razítka "Ocenený model" se zde nerozdávají, letos ani nefungovala projekce výsledků na plátně, či obrazovkách. Ale já byl v klidu. Pořád ještě jsem byl v klidu. Konec konců fotky mám, zážitky také, hezky jsem si nakoupil, takže teď už jen vrátit diorámu do bedny a vyrazit domů. Ještě ale uvidíme, jestli ta cesta třeba nebude o něco veselejší... Uvidíme...

Když se čas nachýlil, sám jsem vyrazil zase do výstavního prostoru a zaujal výbornou pozici pro případ že bych skutečně slyšel své jméno někde v oblasti kategorie F1. Závěrečný ceremoniál brzy začal a to bez větších odkladů a zpoždění. Pochopitelně se začalo žáky a juniory, aby na své výsledky nemuseli příliš dlouho čekat. V tomto věku je člověk, potažmo modelář často ještě velmi netrpělivý a je rád, když má svoje ocenění co nejdříve v ruce, aby se s ním mohl celou tu následující dobu těšit. Tyto kategorie byly vyhlášeny relativně rychle, malinko únavné mi přišlo vyhlašování těch našich seniorských. Najednou se zdálo, že jich je strašně, strašně moc. Zvláště když diorámy jsou až pod písmenem F. Pravidelní účastníci vědí, že to není jen A až F, ale A1-A několik (možná tak 5? 6?) a takhle je to se všemi kategoriemi. Některé mají méně podkategorií, ale je toho opravdu dost, kam své výtvory můžeme zařadit. Čas jsem si krátil sledovaním své diorámy umístěné na kraji stolu a napjatě čekal nejen na výsledky v její kategorii, ale i na to, jestli ji náhodou někdo nesmete ze stolu na podlahu. Někteří kolegové se totiž o stoly opírali, jako kdyby na nich vůbec žádné modely nebyly. S postupem času a množstvím předaných plaket a diplomů se znatelně zmenšil počet modelářů stojících okolo mě. Najednou se objevil tata a ptal se, jak to vypadá. Zatím jsme ještě nevěděli. Pak ale přišlo ono vroucně očekávané písmeno F doplněné číslem 1. Po vyhlášení třetího a druhého místa, která nebyla spojena s mým jménem konečně přišlo obrovské očekávání smíšené s předčasným zklamáním, neboť mi bylo jasné že s touto diorámou na první příčku nemám. Tohle všechno, co mnou proběhlo se událo během jediné krátké vteřiny, než ke mě dolehla slova "První místo: Michal Trlica - "Tutto bene!"". A tak jsem vyrazil pro cenu. Nečekané a pro mě absolutně nereálné se náhle stalo skutečností. Nějak tomu nevěřím ani po týdnu od té chvíle, kdy tenhle článek dokončuji. Ale jeden úžasný človek, kterého jsem záhy po oficiálním ukončení akce o této skutečnosti informoval, zas tak překvapený nebyl. Ano, správně, teď je řeč o mé milované slečně Procházkové, jíž jsem poslal tuto fotku:

Fotografie mé diorámy "Tutto bene!" společně s diplomem a leptanou plaketou. Nečekaný, ale opravdu nečekaný úspech.

Balení, stejně jako ráno vybalování modelů, tedy modelu bylo skutečně rychlé a absolutně bezproblémové. Spolu s tatou jsme pak vyrazili ven z pomalu se vyprazdnujiciho výstavního sálu a došli až za mamou se ségrou, které seděly na lavičkách u automatu dnes nahrazujícího některou z pražských kaváren. Stejně jako pro slečnu Procházkovou nebyla ani pro ně má první cena žádným velkým překvapením. Takže nejvíce překvapený jsem dnes já. Ale to je asi správně. 

Na chvíli jsem odložil krabici s diorámou, obléknul se a přišel čas vyrazit ven, k autu. Čas porady. 

Ségra se nechala slyšet, že se jí zatím nechce domů a že bychom své přítomnosti zde měli ještě nějak využít. A tak nás to zavedlo až do... Teď jsem si pěkně naběhnul, neboť to neumím skloňovat, takže cílem další dílčí cesty byla IKEA. Dnes o to vtipnější, že jsme měli v živé paměti stand up Miloše Knora na toto téma, jenž jsme si nedávno připomněli na YouTube. K mému překvapení jsem nepřeměřil jen stůl, nohu od stolu... V restauraci párátko... Ale sám jsem z celé rodiny nakoupil nejvíc! Dlouho jsem v tomto obchodě nebyl. To je asi tím. 

Ale pak už jsme se usadili do auta a vyrazili zpátky k domovu. Tentokráte pro jistotu navigaci nahradil tatův mobil, což se také projevilo zajímavým momentem, kdy nás protáhnul historickým centrem Litomyšle, což bylo na jednu stranu nečekané, ale na druhou stranu neskutečně krásné. 

Jak už tomu tak bývá, cesta zpět byla časově delší a podststně unavenější. Se zastávkou na čerpací stanici jsme ale zcela v pořádku a bez jakýchkoli ztrát dorazili domů, čímž se příběh letošního 14. ročníku PanthersCupu uzavřel. Jelikož to byl náročný den po náročných 14 dnech v práci, nechal jsem vše, co nebylo nezbytně nutné na ráno a šel spát. Celý ten úžasný den lehce zkazila informace od slečny Procházkové, že na ČT 2 běží Ponorka. Zbývala ale už jen poslední třetina filmu a já bych u ní stejně usnul. Takže jsem v tom své hrdiny musel nechat samotné. Škoda, že se to takhle sešlo... 

V neděli jsem se vzbudil s úžasnými pocity, plný radosti ze včerejška a očekávání dalších dní. Zase bych rád modelařil a pohnul alespoň s jedním rozdělaným projektem. To teď zvládám jenom po kratších časových úsecích a ne vždy se k tomu dokážu dostat. Ale mám teď ještě pár dalších nemodelářských povinnosti jimž je potřeba se aktuálně věnovat, neboť pomalu začíná i reenactingová sezóna, kde už se přede mnou sem tam něco rýsuje, a to nejen ve formě účasti v ukázkách. Ozval se mi totiž kamarád Dalibor, že by v Břeclavi ku příležitosti připravované výstavy měli zájem o některé repliky z mé sbírky, takže musím vybrat co jim zapůjčit a co ještě vyrobit. 

A také se těším na všechny ty chvíle se slečnou Procházkovou, kterých snad zase bude víc a víc...

A ještě fotografie všeho, co jsem na PanthersCupu nakoupil. Tedy mimo několika podstavců.

I když do poslední chvíle nebylo zcela jisté že letos na PanthersCup pojedeme, o to hezčí a lepší zážitek to nakonec byl. Všechno šlo naprosto perfektně, celý den jsem si neskutečně užil, příjemně nakoupil a ještě získal první místo v jediné kategorii, kde jsem soutěžil. Tohle je stoprocentní úspěšnost, která mi udělala velikou radost a zase mě nakopla k další práci. A zde patří obrovské poděkování organizátorům PanthersCupu za další perfektně zvládnutý ročník jejich skvělé soutěže, za ocenění jež se mi rozhodli udělit a za nádherný modelářský zážitek, který nám všem i letos připravili. I když to tak ráno nevypadalo, na stolech nakonec bylo přesně 600 soutěžních modelů, takže účast nebyla vůbec špatná!

Stejně tak velké poděkování patří i všem členům naší výpravy a také slečně Procházkové za vzdálenou podporu a za to, že je vždycky a všude se mnou, i když zrovna nemůže ve své, řekněme fyzické formě.

Doufám, že brzy zase někam vyrazíme spolu. Jaro pomalu získává svou šanci a tak nám snad všem bude lépe a budeme se cítit zdravější a plnější energie.

Z dnešního článku by to bylo asi vše, v dubnu se už snad konečně dostaneme zase k ryze tvořivému modelářskému tématu, i když musím předeslat že o klasickou pětatřicetinu skutečně nepůjde. I tak se ale rozhodně máte na co těšit. 

Tak si užívejme přicházející jaro a věnujme se tomu a těm, které máme nejraději.

Michal Trlica