"Tutto bene!" Dokončení

Vážení čtenáři, vážení příznivci mého blogu a mé (nejen) modelářské práce. Dnes vás zde všechny srdečně vítam, neboť přichází ten velký den dokončení diorámy "Tutto Bene!", jejíž děj je zasazen do italského městečka Treviso v srpnu roku 1937. 

Tedy vlastně... Ne tak docela. Diorámu jsem dokončil již v srpnu 2024, teď ale teprve přináším článek s její finální prezentací zde na blogu. A proč to trvalo téměř půl roku? Nejen to v tomto článku samozřejmě zodpovím. 

Ještě před tím si ale prohlédněme první dvě historicky laděné fotografie třináctého a záverečného článku ze série věnované pracem na této mé diorámě. 

"Tutto bene!" zvolal pumpař Alberto Vicenzi k majiteli květinářství Tuli Tuli Pan Domenicovi, jenž přivezl svůj zatím ještě nový Fiat Topolino k doplnění paliva a dalších provozních kapalin na místní benzinku. 

O správné nahuštění pneumatik se postaral mladý Giuseppe, který si v práci zatím ještě není zcela jistý, ovšem projevuje velkou míru nadšení a talentu. 

Takový je příběh mé zatím poslední dokončené diorámy v měřítku 1:35 zachycený na dobově upravených snímcích. Samozřejmě, je tam pár detailů, které na první pohled prozradí, že jde o model a nikoli o skutečné fotografie ze 30. let, i tak jsem ale s těmito dvěma obrázky velmi spokojen a opravdu se mi líbí.

Ještě než si ukážeme fotografie dokončeného díla, rád bych popsal dokončovací práce tohoto projektu. Dioráma se v tomto konkrétním případě skládá z modelu vozu, figurek, podložky, dvou benzínových pump a množství doplňků rozmanitých velikostí. Od celků, jako je regál s oleji a mazivy, přes větší a komplexnější kousky jako je kompresor nebo kufr s nářadím až po jednotlivé drobnosti jako kanystry, volně rozložené nářadí, případně hrnek se zbytkem kávy a konvice. Každá tato neodmyslitená součást scény byla více či méně popsána ve dvanácti předchozích článcích a trvalo mi zhruba dva roky, než jsem to vše dokončil. Teď, když je vše připraveno, přichází neméně důležitý úkol - vše správně a hlavně absolutně čistě přilepit na svá místa. 

Při zaplňování podložky jsem samozřejmě postupoval směrem zezadu, tedy ode zdi a ven z rohu. Nejprve  tak bylo do kouta přilepeno ruční čerpadlo, poté regál a oba barely. Při lepení regálu se ale stalo něco, co se snadno může objevit i ve skutečnosti. Betonová plocha není zcela rovná a regál se tak nakláněl směrem dopředu, přičemž samozřejmě vznikala škvíra vůči zdi. A jelikož vzniklý problém kopíroval do jisté míry skutečnost, stejně tak byl i řešen. Našel jsem kamínek odpovídajícího tvaru a velikosti, nabarvil jej, napatinoval a vlepil pod "kratší" nohu regálu.

K lepení většiny jednotlivých součástí scény bylo použito gelové vteřinové lepidlo.

Již v této fázi se mi začínalo zdát, že něco není úplně v pořádku a že například v koutě a za barely měl být silnější a prostorově větší stín... Pokračoval jsem ale dále, protože teď už bych to stejně zachránit nedokázal.

Následovalo přilepení Fiatu disperzním lepidlem, které jen pojistilo spojení jeho pneumatik s podložkou čepy z ocelových kulatin jimiž je zabodnut do korkových panelů a polstyrenu pod nimi.

V následující fázi jsem přilepil figurky a další doplňky, pohrál si s hadicí a kabelem kompresoru a vše uzavřel vlepením benzinových čerpadel opět disperzním lepidlem.

Jednotlivé kroky sestavování diorámy nemám zdokumentovány, protože se mi úplně nechtělo narušovat pekelné soustředění na čistotu práce focením.

A zde tedy již konečně první snímek zcela dokončené diorámy s titulem "Tutto bene!".

Ale když jsem se dostal do tohoto stádia dokočení dva roky rozpracovaného díla... Najednou jsem prostě nebyl s výsledkem vší té práce spokojen. I přesto, že práce na každé jednotlivé součásti mě velmi bavila a s každou jednotlivou věcí jsem byl spokojen, jako celek to teď najednou v mých očích nefungovalo. Něco je špatně...

 ...a po dlouhých pohledech na dokončenou diorámu jsem i zjistil, co to asi je. Z fotek to není tak dobře patrné a byl to tak trochu můj záměr, nicméně ve skutečnosti na celé diorámě převládají chladné barvy a celkově scéna působí dost studeně, což je vzhledem k její lokaci v Itálii a ještě v létě naprosto špatně a dle mého názoru to zcela ničí atmosféru jíž jsem chtěl v tomto projektu dosáhnout. 

Nejde jen o modré stojany a modré kalhoty čerpadlářů (na tom bych vzhledem k jejich skutečnému dobovému vzhledu stejně nic nezměnil), ale hlavně o dům a zeď v pozadí. Obojí jsem bohužel barvil za použití relativně chladných odstínů barev a ani další patinovací kroky už to nedokázaly zcela zvrátit. K tomu modrá na okně a dveřích, regál, světlo... A vlastně ani s patinou domu a zdi nejsem moc spokojen, protože šedý beton odhalený v opadaných místech omítky nevypadá moc realisticky a stejně tak ani okraje těchto oloupaných míst... No, myslel jsem, že to jako celek bude vypadat lépe. Na rovinu: Jsem zklamaný, ale alespoň na fotkách to nevypadá tak zle.

Nad vzhledem a provedením popisky jsem přemýšlel opravdu dlouhou dobu a zpracoval několik verzí a prototypů, přičemž zvítězit samozřejmě mohl pouze jeden z nich. Už od počátku byla má představa jasná v jedné věci. Popiska měla (alespoň do určité míry) zrcadlit tehdejší italské reklamy a tiskoviny zaměřené na společnost AGIP. Několik takových plakátů, letáků a brožur jsem proto našel a začal zkoušet co by mohlo fungovat nejlépe. Nakonec se mi jako nejvhodnější zdálo doplnit nezbytné údaje jimiž jsou název diorámy a její časové a místní usazení o dvě loga společnosti AGIP a spodní lištu vysvětlující zkrácený název společnosti vyvedenou v černé barvě tak, jak se nacházela právě na propagačních tiskovinách ve 20. - 40. letech. 

Popisku jsem vytisknul laserovou tiskárnou na běžný kancelářský papír, namočil zhruba na deset minut do silné kávy a následně nechal vysušit. Následovalo její nalepení na karton, založení přesahů přes hrany dozadu a několik drobných retuší černou barvou Vallejo. 

Popiska je k podstavci přilepena oboustrannou lepící páskou Milan, neboť práce s ní je o poznání čistší než v případě vteřinového či disperzního lepidla. 

Můj podpis na podstavci doplněný rokem dokončení diorámy vyvedený v italských barvách.  

Záběr pouze na dění na ploše - bez černého podstavce.

Bližší pohled na pumpaře/servisáky pečující o jim právě svěřený Fiat Topolino Furgone. 

Alberto s klíčem v ruce, spokojeným výrazem ve tváři a vztyčeným palcem a Giuseppe dokončující foukání pneumatik pomocí pístového kompresoru se vzdušníkem.

Z kompletace diorámy jsem měl různé obavy, ale ty nejvěší pramenily právě z usazení figurky mladého servisáka a jeho propojení s kompresorem prostřednictvím hadice z olověného drátku. Nebylo to úplně snadné, trvalo to dlouhé desítky minut a výsledek není z hlediska fyziky, gravitace a tudíž ani realističnosti zas až tak oslnivý, ale abych pravdu řekl, jsem rád, že to dopadlo alespoň takto. Že se mi povedlo propojit hadicí jeho levou ruku a kompresor přesně v místě výstupu stlačeného vzduchu, bohužel i za cenu toho, že hadice je teď na příliš dlouhém úseku kolmá k podložce a vlivem gravitace se neohýbá k zemi podstatně blíže svého napojení na kompresor. Ale jak jsem psal, až na ten ohyb jsem spokojený, protože je to čistá práce bez nějakých stop lepidla, přetahů při retuších barvami Vallejo a podobně. 

Pohled na Topolino zepředu, Albera zezadu a různě rozložené nářadí okolo. V pozadí rozostřený Domenico.

Detail na kanystr oleje Italoil a nářadí spolu s otevřenou kapotou Topolina v pozadí.

Pohled na dění okolo Fiatu shora. 

Natažení elektrického kabelu bylo oproti oranžové pryžové hadici o malinko jednodušším, avšak i tak nesnadným krokem. K jeho zhotovení bylo využito vlákno Fire Line odstínu Smoke o průměru 0,15mm. Malinko silnější (např. 0,20) by asi bylo vhodnější, ale nepodařilo se mi jej sehnat a myslím, že ani s 0,15 není výsledek vůbec zlý. Odpovídající délku vlákna jsem ukrojil skalpelem, jeden konec vlepil do připraveného otvoru ve spínací skříňce kompresoru a druhý konec opatřil zástrčkou vybroušenou z plastikové kulatiny odpovídajícího průměru (aby šla vlepit do zásuvky na zdi domu). Zástrčku jsem nabarvil akryly Vallejo a teprve potom bylo možné kompresor usazovat na podložku, neboť vlepit kabel do kompresoru napevno na podložce... By nebylo nemožné, ale zbytečné komplikované určitě. 

Jelikož má vlákno Fire Line tendence lehce se vlnit, bylo nevyhnutelné bodově jej přilepit k podložce pomocí vteřinového lepidla. Sem tam bohužel vznikla viditelná stopa, již ale bylo možné efektivně zamaskovat matným lakem VMS. 

Zástrčku jsem v zásuvce pojistil opět kyanoakrylátem. Zajímavá zkušenost, zapojovat pětatřicetkrát zmenšený spotrebič do elektrické sítě pinzetou...

Detail na kompresor, především jeho manometr, nápis na spínací skříňce, napojení hadice a také bohužel na stopu lepidla, která ulpěla na kabelu v místě jeho styku s madlem. Škoda... Naštěstí jich ale není víc a také snad není zas až tak moc patrná...

I zde je hezky vidět jak z kompresoru vede elektrický kabel a oranžová gumová hadice. 

Detail na otevřený kufr s nářadím, který se MiniArtu opravdu povedl. A myslím, že ani to, jak se mi jej podařilo nabarvit, napatinovat a rozmístit v něm (téměř beze stop lepidla) jednotlivé nástroje není úplně nejhorší. Ano, tyhle drobnosti, ty samostatné malé celky mě baví!

Povšimněte si také stínování a nehtu na palci pravé ruky držící hadici.

Záběr na obě benzínová čerpadla, tedy spíše na pravý stojan Littoria. Od chvíle dokončení obou kousků jsem na nich musel ještě provést pár úprav, tou menší bylo doplnění několika stop korze okolo odřenin, tou větší a náročnější výměna hadic. Původně použité černé gumičky kulatého průřezu začaly reagovat s barvami jimiž jsou stojany nabarveny a začaly se požírat skrze lak a barvu až na Surfacer. Bylo tedy nevyhnutelné je odstranit a nahradit. Jako vhodnou alternativu jsem zvolil černé sňůrky, které nemají tak autentický vzhled jako předešlé gumičky, ale některé hadice bývalý i opletené, což tyto šňůrky docela obstojně imitují. Jinak to bohužel nešlo...

Betonový ostrůvek a pouliční smetí v jeho okolí, to jsou další detaily u kterých jsem spokojen, jak se vyvedly.

Detailní záběr na smetí, ale hlavně na patu stojanu a znečištění okolo něj. 

Jelikož jsou pumpy pevnou součástí podložky a na rozdíl od sudů a kbelíků se nikam nepřesouvají, bylo nutné je s terénem sjednotit. Spodní část jsem proto nejprve nastříkal matným lakem od VMS a na takto připravený povrch aplikoval několik silně zředěných filtrů ze stejného odstínu barvy Vallejo, který byl použit i na podložce, tedy 315 Light Mud z řady Panzer Aces. Stojany jsem pak vlepil na svá místa disperzním lepidlem Herkules, pevnost spoje je zajištěna párátkem, které je vlepeno do stojanu a nyní i do podložky. Stojany ale nesedly na betonový podklad zcela přesně, drobnou spáru naštěstí bylo možné snadno zamaskovat zasypáním jemným pískem od VMS fixovaným několika kapkami Sand and Gravel fixeru od AK interactive. Po jeho odpaření zůstal písek perfektně ukotven a do hry vstoupil olej 502 Abteilung odstínu Sepia. Nanesl jsem jej několika způsoby, jako silný a hustý filtr v bezprostřední blízkosti stojanů a na vrstvě písku, více zředěný aplikovaný nacákáním a také jako stečeniny z ostrůvku až na dláždění. Efekt je pravděpodobně dost přehnaný co se množství i barvy týká, benzin je o dost světlejší a rychle se odpařuje, na druhou stranu zde jde o jistou "uměleckou licenci", takže ať je tento efekt jakkoli vzdálený realitě, každý asi chápe, co jsem tím myslel a proč jsem jej ztvárnil právě takto. 

Kbelík s pískem pro případ hašení požáru je, jak jsem již psal dříve, jedním z typických odkazů na italskou náturu. I když má v případě požáru být ku pomoci, díky obsluze čerpadel i zákazníkům může být stejně tak dobře jeho příčinou. 

Kbelík je ale zároveň dalším ze slabších článků diorámy a asi není těžké poznat proč. Mimo wash a odřeniny na něm není žádná další patina a tak na své místo úplně nezapadá. Michal měl asi nějaký zkrat. A ne jenom jeden.

Jiný pohled na kbelík s pískem. 

Smaltovaný kbelík s tulipány.

Pohled shora na část servisní plochy blíže k domu.

Ještě jeden...

Zákoutí s barely a regálem s plechovkami olejů.

Regál s plechovkami na oleje a maziva byl dalším ze samostatných celků, jehož tvorba mě neskutečně bavila a jsem rád, že mám několik dalších pro několik dalších projektů. 

Hezky patrná je i v koutě opřená ruční pumpa na benzin a dva kanystry postavené dole u regálu. 

Detail na šálek se zbytkem kávy, konvici, okno a také na kabel kompresoru se zástrčkou zapojenou v zásuvce kombinované s vypínačem světla nade dveřmi. Detaily, detaily, detaily... 

Patina dřevěných dveří a okna se myslím celkem povedla. Jen to okenní sklo je možná až moc čisté. Chtěl jsem ztvárnit funkční, obývanou stavbu, ale na de facto industriální a ještě italskou budovu je to asi opravdu moc. 

Pohled na barel AGIP v italských barvách a šedomodrý Jupiter. Vůbec první dvě věci, které jsem pro tuto diorámu dokončil ještě rok před plným rozjetím prací na tomto díle. Hezky patrný je i hasicí přístroj.

Ještě jeden snímek kouta s oleji a palivy.

Květinář Domenico s úsměvem na tváři a cigaretou mezi prsty přijímající skvělou zprávu ohledně svého vozu. Tuhle figurku byla opravdu radost malovat! Dokonalé drapérie a ostré detaily činí z malby skutečný požitek.

Pohled na květináře z jiného úhlu. 

Abych pravdu řekl, ani s tím, jak dopadla střecha už teď příliš spokojen nejsem. Barevná rozmanitost je dle mého současného pohledu až příliš velká, patina nevýrazná a asi tomu i ještě něco chybí. Nechtěl jsem použít mech, protože příliš vlhké prostředí rozhodně nebylo to, co bych zde chtěl imitovat, ale mohlo by to být i lepší. Je ale faktem, jak moc jsem se s touto oblastí natrápil, ať už pri malbě tašek akryly Vallejo, tak později při práci s oleji. No... Je to, jak to je. Příště jinak a lépe.

Ještě jednou střecha.

Tato fotografie stojanu Benzina Victoria hezky ukazuje doplněné stopy koroze okolo odřenin až na kov. 

Barevná verze úvodní fotografie interakce mezi Albertem a Domenicem. Jsem rád, že alespoň ta kompoziční stránka se povedla. Tedy co se umístění figurek týká. Skutečně se na sebe dívají. Ba dokonce spolu komunikují!

A zde i druhá úvodní fotografie v plných barvách. Pomalu se blížíme k závěru nejen dnešního článku, ale celé série...

I když já jako autor nejsem s výsledkem úplně spokojen, zajímá mě samozřejmě názor ostatních lidí, protože kdo zatím diorámu viděl na živo, tomu se líbila. Vzal jsem ji tedy v Listopadu 2024 do Bratislavy na Plastikovou zimu a i když samozřejmě nebyla tak úspěšná jako viněta «Это что?!» podle novely Borise Vasiljeva ...a jitra jsou zde tichá. získala alespoň nižší stupeň ocenění v podobě plakety "Líbí se nám!". Můj názor to úplně nezměnilo, ale dlužno dodat, že konkurence byla obrovská, včetně Martina Kováče. Takže to asi zas tak zlé, jak si myslím, není.

Ještě jeden snímek s plaketou z Plastikové zimy. Její soutěžní kariéra teprve začíná, tak uvidíme...

Několik odstavců závěrem...

Jak je už mým zvykem, při dokončení projektu a tedy i celé série článků se vracím k tomu všemu, co jsem během stavby zažil a jak bych to vše zhodnotil. To bude v tomto případě asi trošku náročnější...

Myšlenka a nápad na tvorbu diorámy z Itálie přišel po prvních dvou dovolených se slečnou Procházkovou právě v Itálii, protože nebýt jí, nejspíš bych tuto zemi vůbec nikdy nezvažoval a zůstal u svých oblíbených předloh, tedy pocházejících z Československa, Německa a Sovětského svazu. Případně dalších zemí, kde by ale i tak Itálie nejspíše nebyla. Musím říct, že v tomhle jsem opravdu rád za inspiraci, která s ní a její láskou k Itálii přišla, neboť právě při našich cestách touto krásnou zemí na jihu Evropy přišly minimálně dva další nápady na diorámy a viněty právě z Itálie, která je v mnoha ohledech vskutku rozmanitá. A krom toho stavebnice Fiatu Topolino od firmy Bronco je opravdu povedená, existuje i v dalších verzích, takže proč si to někdy zase nezopakovat?

Právě proto, že jsem dosud neměl s Itálií prakticky žádné zkušenosti a tím spíše na konci 30. let, čekalo mě ještě o to větší a hlubší studium podkladů zaměřené na tamní architekturu, vozidla, ale především na společnost AGIP, její produkty, benzinove pumpy, stejnokroje obsluh čerpacích stanic a tak podobně. Mimo zdlouhavé hledání dobových fotografií jsem procházel i scany tehdejších tiskovin a jiných materiálů, které by mi mohly býti ku pomoci. Ani tak se mi nepodařilo vyhnout některým chybám. Nechci na ně úplně ukazovat, nicméně znalci si při pohledu na toto dílo jistě budou bušit dlaní do čela. Podobně je tomu i s chybami, řekněme řemeslného charakteru, tedy nedostatků ve zpracování a ztvárnění jistých detailů. O některých jsem již psal, další, ač jsou zvláště z některých pohledů evidentní, nechci ještě o to více zviditelňovat. 

Tato dioráma se také vyznačuje lehce neobvyklou a riskantní kompozicí, kdy výhled na její hlavní děj znesnadňují dva monumentální stojany Benzina Victoria a Littoria. Od počátku jsem počítal s tím, že to asi takto nejak bude vypadat, rozhodnul se to zkusit a teď si nejsem zcela jist, zda to byl krok správným směrem. Neobvyklé to ale jistě je. 

Rád bych ale napsal i něco pozitivního, protože práce na všech jednotlivých komponentech diorámy mě opravdu bavily a po většinu času se i dařilo. I se svým "technikářským" stylem stavby se mi podařilo postavit můj první čistě civilní vůz a to k mé plné spokojenosti (vyjma patiny podvozku). A jelikož jsem opravdu dobře saturován stavebnicemi civilních vozů od MiniArtu i Tamiye, rozhodně nás v budoucnu ještě několik projektů s auty více či méně civilního charakteru čeká. Velkou radost mi udělalo i to, že samotný Fiat získal na PanthersCupu 2024 cenu v rámci GT cupu od Honzy Merhauta, což už něco znamená. Navíc to byla má první zkušenost s firmou Bronco, která mě velmi pozitivně překvapila. Vyžaduje sice jistou míru zkušenosti a zručnosti, avšak nic, co by se nedalo zvládnout. 

Malba figurek byla zprvu trošku problematičtější, pak jsem se do toho ale zase dostal a vše šlo skvěle a bez komplikací. A pokud se nějaké objevily, podařilo se je vyřešit.

Jak jsem již několikrát opakoval, nejvíce mě bavily doplňky, takové ty samostatné malé modely, které se pak stanou součástí většího celku a bez nichž by to prostě nešlo. 

Podložka se, myslím, také celkem vyvedla, horší už to pak bylo s jejím barvením a patinou, která v určitých oblastech bohužel neskončila úplně dle očekávání. Hlavně tedy co se týká příliš chladných tónů použitých barev a oloupání omítky. 

Řekl bych, že tohle je ten případ, kdy je právě cesta ten cíl. Práce na tom všem, to mě bavilo a naplňovalo daleko více, než výsledek onoho dvouletého snažení. Chvíle dokončení diorámy má být tím sladkým momentem, kdy se vše spojí v jednu kompletní scénu. Vše zapadne v jeden celek a funkční, pěkný a koukatelný příběh je na světě. Jenže když jsem to vše umístil na podložku, tenhle pocit se nedostavil. Přišlo spíše zklamání, protože najednou bylo hotovo, ale ne tak, jak jsem si přál a představoval, že to bude vypadat. A to i přes skutečnost, že se vzhledem jednotlivých komponentů jsem byl spokojen. Než se to vše sešlo na jedné společné podložce.

Víte... Několik lidí, kterým jsem diorámu ukazoval, to takto nevidí. Připouštím, že je to jen můj subjektivní pohled, ale v mých očích to prostě nevypadá a nefunguje tak, jak bych chtěl. Nezbývá než doufat, že pro ostatní bude toto dílo povedenější, než pro mě. 

Během těch dvou let, kdy jsem diorámu stavěl, jsem se těšil na chvíli, až bude hotová, představoval si, jak budu výsledek hrdě prezentovat zde na blogu, ale i na Facebooku v modelářských skupinách, jak pošlu fotografie do MiniArtu a Firmy 49, aby i výrobci stavebnic viděli, jak jsem naložil s jejich produkty. Nejspíš to udělám, ale asi ne s tak dobrým pocitem, jak jsem si přál. 

Stejně tak jsem žil v představách, jak si po dokončení diorámy sedneme se slečnou Procházkovou, nalejeme si nějaké dobré italské pití a budeme se kochat výsledkem mého snažení, protože právě ona byla tím největším impulzem ke startu této stavby. Navíc tu pro mě byla vždy, když jsem si potřeboval srovnat myšlenky, nebo poradit s čímkoli italským. Místo toho jsem ale diorámu zastrčil do vitríny a dlouho se na ni nebyl schopen podívat, aby se mi nezhoršila nálada. Ostatně i teď je to pro mě koukatelné spíše jen přes fotky zde na blogu a tím spíše přes ty dobově upravené, protože tam jsem opravdu spokojen.

Ihned jsem se pustil do dalšího projektu, který byl, co se týká rychlosti dokončení velmi ambiciózní, bohužel jsem jej stejně tak rychle odložil, protože se mi vůbec nedařily ani zdánlivě banální postupy. Na docela dlouhou dobu mě dioráma "Tutto bene!", navzdory svému názvu, naprosto zablokovala. Modelařit mi nešlo, vůbec se mi do toho nechtělo, veškerá chuť a nadšení byly rázem pryč... To se změnilo až veleúspěšnou účastí na Plastikové zimě v Bratislavě. Ani ne tak oceněním za tuto diorámu, jako spíše cenou za vinětu «Это что?!» a pochvalu od Martina Kováče. 

A právě tenhle blok, který se ve mě vytvořil, byl jedním z důvodu, proč jste na tento článek museli čekat až do konce ledna roku 2025, i přes to, že jsem diorámu dokončil v srpnu 2024. Prostě to nešlo...

Na druhou stranu to mohlo dopadnout i daleko hůře, sám jsem až překvapen, jak čistě se mi podařilo natáhnout kabel a hadici od kompresoru, a jak hezky spolu figurky interagují. 

No... Řekl bych, že už jsem toho napsal dost, snad je to alespoň trošku srozumitelné. Je ale třeba si uvědomit, že ne vždy se daří a že ne každý projekt vyjde dle očekávání a přání autora. Děje se to i těm nejlepším z nás. A i když mě takový závěr projektu mrzí, beru to jako další zkušenost, která mi ukázala co jsem udělal špatně, čemu se příště vyhnout a kde příště víc přitlačit. 

Možná se můj názor na diorámu "Tutto bene!" ještě časem změní, kdo ví. Nyní už ale pracuji na dalším projektu, kde se pokusím všechny zde provedené chyby napravit. Tak snad to vyjde! Půjde ale o podststně menší vinětu, protože na větší diorámu teď asi delší dobu nebudu mít chuť. 

Ještě než se dnes rozloučíme, chtěl bych zde, touto cestou, poděkovat již několikrát zmíněné slečně Procházkové za její pomoc, podporu a vše, čím mi s tímto projektem pomohla. 

A kdy se zde sejdeme příště? To je otázka! Rád bych napsal, že nejpozději zase za měsíc, ale jelikož je Únor dost krátký a všechno letí tak rychle... Budu muset něco vymyslet...

Tak snad zase brzy u dalšího článku a o něco pozitivněji!

Zatím se loučí a spokojenější výsledky vám všem přeje 

Michal Trlica