Vážení přátelé, kamarádi, kolegové modeláři, reenactoři, všichni čtenáři mých článků, ať už pravidelní nebo jen náhodní, vás všechny dnes vítám u svého pravidelného vánočního článku, který je snad rok od roku delší a už dávno nemá za cíl jen popřát vám krásné Vánoce a šťastný Nový rok, ale shrnout celý můj uplynulý rok a přidat ještě něco navíc.
Tak se pohodlně usaďte a začtěte se spolu se mnou do všech těch řádků. Snad to pro vás bude příjemné.
Tradičně začínám fotografií našeho vánočního stromku. Pokud se vám zdá vše na snímku až příliš odlišné od předchozích let, máte naprostou pravdu. Nejedná se totiž o stromek u nás doma, ale o stromek můj se slečnou Procházkovou na chalupě, kde jsme si letos udělali svoje společné dobové Vánoce laděné do konce První republiky. Ano, ta skříň není zcela autentická, ale jsou Vánoce a tak si nekažme radost zbytečnostmi...
Jak je již dobrým zvykem, svůj článek začnu koncem roku 2023, ktery se z pochopitelných důvodů do předchozího vánočního článku nemohl dostat.
Posledních pár dnů roku 2023 jsem si chtěl náležitě užít a vychutnat, nakonec to vše zase tak uteklo, že jsem snad nestihnul ani ubrat z onoho šíleného životního tempa, natož úplně zastavit. Vánoce ale i tak byly pěkné. Pokud si ještě alespoň matně vzpomenete na předchozí vánoční článek, v roce 2023 jsem "oslavil" svých prvních 10 let s muzikálem Les Misérables - Bídníci. Tuto velkou chvíli jsme měli se slečnou Procházkovou v Prosinci oslavit představením v bratislavském Divadle Nová scéna, ze zdravotních a jiných vážných důvodů to ale bohužel nešlo. Na Vánoce to ale slečna Procházková alespoň trošku zachránila, neboť jsem od ní dostal tři tematické Bídnické dárky - tričko s charakteristickým logem muzikálu, hrnek s potiskem textů skladeb a plakát, s malbou nejlepšího světového Javerta všech dob Philipa Quasta.
Dárků jsem samozřejmě dostal více a jelikož si už nedokážu představit Vánoce bez knihy s vloženými artefakty, letos to byla kniha věnovaná Wehrmachtu, navíc tou dobou ještě žhavá novinka. Ačkoli je kniha zpracovaná velice dobře a na opravdu vysoké úrovni, už na mě nezapůsobila takovým způsobem, jako před několika lety První republika nebo o něco pozdeji Protektorát. Zdá se mi, že i materiál použitý na některé reprinty byl zvolen hůře a že jejich autoři mohli sáhnout i po lepší alternativě. Na druhou stranu je třeba mít na paměti skutečnost, že rozhodně nemá jít o špičkové kopie, nýbrž spíše o předměty jenž mají dát čtenáři jistou představu o vzhledu originálu. Upřímně řečeno mi tahle kniha i docela zavařila, protože i když jsem s ní nestrávil tolik času jako s již zmíněnou První republikou, oslovila mě natolik, že jsem prostě musel zavítat na Nestof, Reenactor a podobné weby a to s velkým nutkáním zainvestovat do stejnikroje Wehrmachtu. Nic velkého, prostě jen základní komplet, v těchto chvílích především do blůzy M36 s poddůstojnickým zdravotnickým ošitím. Trápilo mě to docela dlouho a byly to přesně ty pocity, kdy člověk něco chce, ale není schopen si to opodstatnit. Vím, že se mi ta uniforma co do střihu, provedení, materiálu a celkového zpracování hrozně líbí, na druhou stranu je to docela velká investice a hlavně k čemu? Protože stejně tak dobře vím, že se mi tak nějak vnitřně malinko změnily preference a že už se teď věnuji hlavně ČS četnictvu a Rudé armádě. K čemu tedy pořizovat stejnokroj v němž bych ani nechtěl chodit? A tím spíše ne na veřejných akcích. Na tom, že do tohoto koníčku nechci zatahovat politiku a ideologie za tím vším stojící se nic nemění, ale prostě... Nakonec se mi podařilo zvítězit a nic nekoupit. Velkou měrou mi pomohl i telefonát s kamarádem Daliborem, kde jsme i tohle mimo jiná témata důkladně probrali. Do saka s ošitím jsem tedy nakonec neinvestoval ani korunu, ale alespoň drobný záchvěv Wehrmachtu na poli vojenské historie se dostavil. Před delší dobou jsem na Aukru jen tak koupil za velmi dobrou cenu nepoužitou lodičku M34 od Erelu a sehnal k ní i vytkávanou orlici. Teprve teď jsem ji přišil a i když bude pravděpodobně jen roky ležet ve skříni, jsem s výsledkem spokojen a tak nějak jsem rád, že ji tam mám.
Během svátků jsme s rodinou navštívili babičku, druhý den jsme se slečnou Procházkovou prožili na chalupě, která sice tou dobou připomínala spíše staveniště, ale ani to nám nemohlo zabránit v aplikaci vánočních ozdob, převážně dobových a to buď původních, nebo nově nakoupených, ovšem v designu 30. let. Své místo zde samozřejmě měl i improvizovaný stromeček z větviček ve váze a stejné kouzlo měla i větvička v kuchyni nad kamny doplněná o srdce z tlačeného perníku. Den zde byl sice převážně pracovní, ale jako vždy moc krásný.
Pak už to byl jen krůček do Silvestra a začátku roku 2024.
Leden začal doručením prvního letošního balíčku, který vzešel z obchodu jenž jsem dojednal ještě někdy před Vánoci, odeslání a doručení se ale o něco protáhlo. Dosti vtipný byl způsob balení, odesilatel si s tím příliš hlavu nedělal a tak jsem poprvé v životě dostal balík s černým, koženým uchem. Jeho tvar jasně napovídal, co je uvnitř, neboť prepravní kufřík byl zabalen pouze v jedné vrstvě bílého papíru bez jakýchkoli vycpávek. Nebudu Vás napínat, znalci už možná tuší, i když balík neviděli. Byl to psací stroj Olympia simplex z druhé poloviny 30. let, funkční, avšak zprvu mě docela potrápil a vyžadoval několik drobných oprav. Díky YouTube a podobným vymoženostem moderní doby jsem jej ale uvedl do zcela funkčnho stavu. Vůbec nevím, jak jsem se svými zájmy a koníčky mohl tak dlouho fungovat bez takového psacího stroje! Ta věc mi udělala opravdu velkou radost!
V pracovním i osobním životě mém i slečny Procházkové se toho událo také docela dost, uvádím to dohromady, neboť jsou tyto oblasti do značné míry provázané. Vyskytly se nakonec další nečekané komplikace a všechno muselo být jinak, než jsme zprvu předpokládali. Někdy jsem jí byl v práci k ruce, jindy za ni zcela zaskočil, ale jako vždy, se to zvládlo.
V práci to ale v lednu bylo skutečně divoké a dosti zvláštní, pouze ten jeden měsíc (namísto obvyklých dvou) jsem byl na laboratoři TBC. Za tu dobu co pracuji v nemocnici jsem si všimnul jedné zajímavé věci. Leden je vždycky měsícem, kdy se někteří lidé chovají jinak, zvláštně a docela i nepříjemně. Má dedukce je zatím taková, že to možná souvisí se všemi těmi procedurami, které toto období roku provázejí, dost možná je v tom i něco, do čeho já prostě nevdím. Ale té nálady jsem si dobře všimnul. Vzešly z toho takové dva větší konflikty, ten horší s jednou kolegyní kterou opravdu nemohu vystát vykolejil asi tak půlku našeho ústavu, protože zřejmě nikdo netušil, že i Michal dokáže projevit svůj názor a to dosti silně. Asi každému jednou dojde trpělivost.
V tomto prvním měsíci roku se mi podařilo napsat a vydat článek o malbě první figurky do diorámy "Tutto bene!", i když fotky mě dost potrápily a na mobilním zobrazení i zklamaly. Zároveň se mi podařilo i významně pokročit s druhou figurkou pro stejný projekt a dokončit malbu celého těla figurky druhé. V hlavě mi toho ale vířilo zase strašně moc a protože mi práce na diorámě z Itálie přišla tak nějak nekonečná, plánoval a vymýšlel jsem další a další projekty, objednával další stavebnice, figurky a doplňky a došlo i na nejhorší, rozpracoval jsem další dva projekty. Jeden méně (slepil jsem dvě figurky) a druhý o něco více. Koncem měsíce nás se slečnou Procházkovou čekala první z mnoha letošních cest do Banské Bystrice a protože jsem tam měl prakticky dva celé dny jen sám pro sebe, navštívil jsem jednak místní modelářskou prodejnu, odkud se mnou odešla má první stavebnice od MiniArtu v měřítku 1:24 a také jsem zde na hotelovém pokoji "říznul" do stavebnice německé benzínky, rovněž od MiniArtu. Dalo by se říci, že menší viněta z německé čerpací stanice teď odsunula práce na větší diorámě z italské benzínky. Dokážu to ale obhájit skutečností, že práce na italském projektu už teď znamenaly především malbu figurek a barvení podložky, tedy vysoce specializované operace, které se prostě nedají dělat odpoledne a večer po návratu z práce. Naproti tomu krájení styroduru je proveditelné i v těchto horších podmínkách.
Do viněty z německé benzínky, která opravdu nebude nijak velká (což mi teď velmi vyhovuje) mi ale chyběla figurka od firmy Evolution miniatures již nebylo možné sehnat nikde v ČR, proto jsem provedl svůj první nákup v německu u Exter company. Mají zde opravdu velký výběr figurek, dokonce jsem zde sehnal i Vaskova a Žeňu od firmy Lerchik! Takový úspěch mě vskutku potěšil!
Úlovek z první návštěvy modelářské prodejny Flanker v Banské Bystrici. Lanz Bulldog D8500 Modell 1938 v měřítku 1:24. Už nestačí mít kompletní sbírku trojkolek Tempo, jde se na traktory!
Únor utekl téměř nepozorovaně, o to horší je pro mě vybavit si, co zásadního se dělo. Na přelomu ledna a února pro mě přiběhla slečna Procházková na laboratoř ATB, kde jsem tou dobou byl s tím, jestli bych mohl jít s ní a že by bylo dobré si pospíšit, protože by to mohlo být rychle pryč. Upřímně řečeno jsem vůbec netušil o co jde a napadlo mě pouze to, že někde na nějakém webovém bazaru či jinde objevila nějaký kousek na chalupu či do mých sbírek, který dle její naléhavosti není možné tak snadno sehnat. Než jsem si ale stihnl konkrétizovat o co by mohlo jít, byli jsme u jejího počíteče, kde byla otevřená stránka s nabídkou zájezdu do Normandie a to přímo v období kdy zde přesně před 80. lety došlo k nějvětší operaci druhé světové války, snad úplně všem známému dni D. Je pravda, že jsem se několikrát zmínil, že bych do Normandie chtěl jet a byl i konkrétnější, tedy že letos k tomu kulatému výročí by to bylo úplně dokonalé. Pak jsme ale řešili úplně jiné věci a na sever Francie se přestalo myslet. Alespoň tedy já na to tak moc nemyslel. A když jsem tu tak četl plán zájezdu a místa, která s ním navštívíme, zase se ukázalo, jak úžasná slečna Procházková je a jak na mě myslí. Je třeba ještě doplnit, jak náročné je takový zájezd sehnat přímo v termínu vylodění a ještě letos. Už na samém počátku roku jich bylo mnoho vyprodaných. No, spíše všechny. Bez většího jednání jsem rovnou odeslal rezervaci dvou míst, ale před platbou ještě odběhnul zjistit, zda si v daném termínu mohu vzít dovolenou. I to klaplo. A já věděl, že následjcí rok, nebo alespoň jeho část bude věnovaná mému zájmu o problematiku této oblasti a zde probíhajících bojů a operací. Znemanalo to návrat k Bratrstvu neohrožených a samozřejmě je také nutné promyslet co na sebe. Ne úplně žádnou uniformu, ale chtěl bych se odít jako, řekněme těsně poválečný turista. Jako nebudu zastírat, že mě okamžitě zaplavilo nadšení a myšlenky na poskládání amerického výsadkáře, ale s mou současnou postavou a fyzičkou by to byla spíše urážka těch mužů. Navíc investovat takovou sumu jen kvůli momentálnímu nadšení... To raději ne. Spousta plánů a úkolů opět přede mnou. Ale v tomto případě příjemných.
Podobně příjemné pro mě bylo, že se mi konečně na Aukru podařilo sehnat zadní objímku pro kombinovanou karabinu M95 se spodním a pevným bočním okem, kterou jsem tak dlouho chtěl. Taková malá věc, ale opravdu mi udělala radost!
Aby té radosti nebylo málo, nějak mě z ničeho nic popadnul zájem o stavebnice letounů Avia B-534 4. série, konkrétně od Eduarda. Čas od času mě něco podobného zachvátí, tentokrát to způsobila vyhraná aukce na Aukru, kde se mi podařilo koupit tento model v předplatitelské edici z roku 2007. A proč to vlastně? Mezi markingy je i stroj četnické letecké hlídky. Na krabici se stavebnicí jsem se opravdu velmi těšil, rovnou jsem koupil i druhou stavebnici, tentokráte opět od Edy, ale 1:144 do níž jsem už málem opravdu zakrojil. Nakonec to ale nějak vymyzelo do ztracena, protože mě asi opustila odvaha. Díly si ale prohlížím velmi rád, ty Eduardy mám prostě ze všech firem specializuících se na letadla opravdu nejraději. Ještě tak sehnat stejný typ od Edy 1:72... Na jednu stranu mě i mrzí, že jsem se do Avie, byť jen té miniaturní, nepustil, na stranu druhou toho teď mám rozpracováno docela dost a v případě letadla, navíc dvouplošníku to chce z mé strany opavdu velkou dávku pozornosti a nadšení. Místo toho jsem se pokusil vrátit k již dlouho rozjetému projektu...
Ačkoli se mi práce na diorámě "Tutto bene!" zdály již opravdu nekonečné a jen stěží jsem se k nim vracel a dostával, podařilo se mi alespoň trošku na ní pokročit, i když výsledkem mého snažení byl za tento měsíc "jen" dokončený kufr s nářadím od MiniArtu. Plán dokončit malbu druhé figurky se mi v únoru naplnit bohužel nepodařilo, i když jsem na to dost sázel. A tak byl únorový článek věnován mému druhému slepenému kompresoru od MiniArtu. Pokud je řeč o miniatuře kompresoru, připomnělo mi to jednu záležitost ohledně airbrushe, která se v únoru také seběhla. Vůbec mě nepotěšil Martin Kořínek, který se v živém streamu na Plastic modeling nechal slyšet, že německá firma Harder and Steenbeck ukončila výrobu všech modelů Evolution a nahradí je novinkou "Evolution 2024". Náhradní díly budou k dispozici ještě dva roky a potom konec. Mnoho normálních modelářů by se v takové situaci pokusilo předzásobit několika tryskami, jehlami a sadami těsnění a případně pozvolna přešla na nový model nebo úplně jinou pistoli. Co ale udělal Michal? Jako velmi silně citově vázaný jedinec na svou 14 let starou Evolution koupil všechny dostupné sady těsnění, které pro ni na Airbrushcentru měli, ale zároveň koupil i "starou" Evolution CR+ s tryskou a jehlou 0,4mm, k ní přestavovací sadu na 0,15mm, přetěsňovací sadu a protože by to nebyl Michal, jal se shánět ještě třetí Evolution, naprosto stejnou, jakou má již těch 14 let. Nedokázal se totiž smířit s tím, že by už nikdy neměl možnost koupit si ještě druhou, stejnou pistoli. Nebudu lhát, můj účet hodně utrpěl, ale jinak to prostě nešlo. Nákupy však na této frontě ještě nejsou u konce, až budou na skladě, je třeba koupit ještě nějaké ty sady těsnění, trysky a jehly, abych byl připraven ještě na spoustu šťastných společných let.
Vzhledem k tomu, jaký vztah mám k muzikálu Les Misérables - Bídníci, musím z února zmínit ještě něco. Po docela dlouhé době od prvního ohlášení a od vypsání konkurzů konečně proběhla premiéra nové pražské inscenace, jak jinak než v GoJa music Hall. Mnoho lidí se těšilo měsíce dopředu, ostatní, řekněme my znalejší, jsme se zase až tak netěšili. A naše obavy se naplnily. Dle mého názoru by bylo třeba udělat čistku už v nejvyšších místech onoho týmu, který Bídníky v GoJa dělá. Proč? Protože od roku 2003 se vlastně nic moc nezměnilo, kromě nějakých těch úprav v instrumentaci a samozřejmě změn k horšímu v obsazení. Máme tam ale také některé herce, kteří se rozhodně svým věkem na jim svěřené role nehodí a vrací se jako bumerang už přes 20 let. To je ostatně zde u pana Janečka častý nešvar. Abych to ale uvedl na pravou míru, nenarážím teď na Josefa Štágra, který hrál Javerta všechna představení od února až do června bez alternace. A to je rozhodně úctyhodný výkon a pro mě skvělá zpráva, neboť s ním měl alternovat Radim Schwab. Praha opět ukázala, že tam se nechodí na umělce a kvalitní představení, ale na známá jména. David Uličník, Kateřina Brožová, Natálie Grossová - to jsou zřejmě největší taháky, ale kdo ví, ten ví. Máme lepší sólisty. Třeba Petr Gazdík v alternaci s Davidem Uličníkem je rozhodně dobrou zprávou. Alespoň pro mě.
Představení jsem zatím neviděl, protože sleduji jejich oficiální stránku na FB a všechny ty reels, shorts, ale i fotografie z představení mě spolehlivě odrazují. Spíš než velkolepé představení nejslavnějšího muzikálu na světě to ve mě evokuje dětskou besídku. Touto dobou jsem ale cítil jistou míru zvědavosti a chtěl pražské Bídníky i tak vidět. I když jen s alternacemi Petr Gazdík - Josef Štágr.
Hned z kraje března nás se slečnou Procházkovou čekal další víkend v Banské Bystrici, tentokráte v jiném ubytování, ovšem se stejným scénářem, jako obvykle. Pro mě to znamenalo úplně volnou sobotu v "BB", a jelikož jsem měl v modelářské prodejně Flanker vytipovaných ještě pár krabiček, vyrazil jsem tam. Stejně jako minule bylo prohlížení všech těch stavebnic, nářadí, barev a různých jiných pomůcek věnováno dost času, ostatně nebylo kam pospíchat. Nakonec se mnou odešla sada amerických výsadkářů s německými zajatci od MiniArtu a dřevěný plot stejného výrobce. V dešti jsem pak došel do penzionu a začal modelařit. Jako vždy, nic velkého, tentokrát to bylo několik kanystrů a plechovek na olej a jiné kapaliny, ano, od MiniArtu. Jenže tentokrát se to celé změnilo v noční můru. Víčko jednoho kanystru mi spadlo do koberce a já tak strávil čtyři!!! hodiny na kolenou a loktech, dokud jsem ztracený díl nenašel. Bylo to hrozné, lokty i kolena úplně rudá, ale nakonec jsem to prokleté víčko našel a přilepil ke kanystru. Pak už jsem si jen četl. Asi se projevil fakt, že na našich dveřích byla zvenčí cedulka s číslem 13. Musím ale uznat, že koberec mají skutečně čistý. Skoro bych se vsadil, že tak důkladně jej ještě nikdy nikdo nekontroloval.
Tou dobou mi také hlavou svištěly další a další nápady na diorámy, viněty nebo jen figurky, tentokrát hlavně z Normandie. Je asi jasné proč, ale v mé mysli byla například viněta se starší sadou od firmy Tamiya obsahující dva příslušníky Waffen SS a motocykl DKW NZ 350, nebo také několik nápadů s americkou 101. výsadkovou. Aby taky ne, když jsem tou dobou četl Bratrstvo neohrožených. Koupil jsem si sadu leptů pro zmíněnou německou motorku a tím to zatím ustalo. Dokázal jsem přesvědčit sám sebe, že prioritní je dorazit rozdělanou diorámu. A na té bylo ještě práce až až...
V sobotu 23.3. pak na pražském Proseku proběhnul PanthersCup, jehož jsem se aktivně zúčastnil. Letos to zase proběhlo jako velmi příjemná rodinná akce, protože jsme vyrazili s našima a se ségrou. Když jsem se vrátil z výletu na pražský Hrad zpět do výstavního prostoru, zaskočilo mě (ve velmi pozitivním slova smyslu) ocenění mého Fiatu Topolino speciální cenou GT cupu od Honzy Merhauta. Další velkou peckou této akce bylo druhé místo v kategorii vinět s mým dílem "Nad vesnicí". Tento den byl skutečně úspěšný a nakopnul mě do dalšího snažení.
Jelikož jsem se docela dost nechal ovlivnit pozitivními recenzemi a ohlasy na novou Harder And Steenbeck Evolution 2024, musel jsem si na Pantherech od Martina Kořínka jednu koupit. K těm mým třem starým... Dle mého názoru je oproti té původní jiná snad ve všech směrech a docela dlouho mi trvalo, než jsem si na ni zvyknul. Ale ke konci roku už mohu říci, že v pohodě používám obě a vybírám si spíš podle aktuální nálady. Nejsem žádný velký odborník na stříkací pistole, ale osobně mezi starou a novou Evolution zas tak velký posun k lepšímu nevidím. Berte to ale, prosím, s velkou rezervou, neboť k té první mám opravdu velké citové pouto...
Jak jsem na PanthersCupu neodolal a koupil si další, supernovou, ještě teplou Evolution 2024.
Krom soutěžního úspěchu na Proseku tu v březnu byl i jeden úspěch dílčí, ze stavby diorámy "Tutto bene!" a sice dokončení druhé figurky pro tento projekt, květináře Domenica. Šlo o resinovou figurku firmy Evolution miniatures a musím to napsat i teď, malovala se jedna báseň a s výsledkem malby jsem byl opravdu spokojen.
Na úplném sklonku měsíce, bylo to 29.3. proběhla modelářská soutěž Velikonoční Prostějov. Této akce se aktivně neúčastním, nicméně je s ní spojen den otevřených dveří v prodejně MN-modelář a taktéž možnost nahlédnout do externího skladu. Letos je tomu přesně pět let, co jsem se této velké parády na prostějovské prodejně účastnil a světe div se, najednou mi volal Míra Nevečeřal, zda bych mohl zase dorazit a stát celý den před prodejnou v uniformě. Měl jsem sice v plánu malovat právě rozpracovanou figurku, ale byl to prodloužený víkend, takže... Jsem na to kývnul. Je pravda že uniforma a všechna četnická výstroj už byla delší dobu nevyužitá a taky tu bylo mé nutkání řešit s někým situaci ohledně figurek MN-hobby. Pár kousků jsem si sbalil do truhlíku na granáty typ Janeček, ale ve výsledku to nebylo nic platné. Jako kdyby to tušil, Míra Nevečeřal mě jen instruoval co mám dělat, nasednul do auta a už jsem jej ten den neviděl. Bylo to celkem fajn, pár návštěvníků si dokonce myslelo že jsem figurína, ale také mě lehce nepříjemně překvapilo, jak málo lidí jsem zaujal. Řekl bych, že je bylo možné spočítat na prstech jedné ruky. A to tou dobou ještě v televizi běžely Četnické humoresky. Tento jev však pozoruji už delší dobu, ať už jde o jakoukoli akci, kam jsme pozvaní v uniformách, příliš pozornosti nám věnováno není a někdy bohužel ani ze strany pořadatelů, kteří nás tam chtěli. Co už...
Na straži před prodejnou MN-modelaře v Prostějově. Bylo celkem chladno a dosti větrno, ale mohlo být i mnohem hůř.
Už aby byly k dispozici i repliky služebních přileb v odpovídající kvalitě a bude to zase o poznání lepší. Tedy myslím uniformu.
Za pořízení a zaslání fotografie děkuji Marku Zindulkovi.
Jo a ještě jedna věc. Za tuhle mou účast mi v MN-modeláři slíbili "nějaké dárkové poukazy a nové figurky". Tři týdny po akci, kdy se vůbec nic nedělo, jsem jim napsal mail. Za čtyři dny přišla odpověď, že mi kód během dne pošlou... I to se samozřejmě protáhlo asi na týden, ale tři kódy jsem nakonec někdy v dubnu dostal. Spolu s nimi přišla i výzva, abych jim napsal své k úpravám figurek. A tak jsem odpověděl relativně dlouhým výkladem, co vše je špatně a co by mělo být upraveno aby figurky dosáhly historické korektnosti a zároveň alespoň nějaké úrovně detailů, která je dnes vyžadována. Jak se asi dalo čekat, jako vždy bylo mé počínání marné. Nepřišla už ani odpoveď, natož nějaká změna na figurkách. A tak i nadále MN-modelář pod značkou MN-hobby prodává to, co prodává. Polotovary. Míra Nevečeřal pro mě měl ještě návrh, že bychom časem mohli provést nějaké focení v uniformách u řopíků a těmito snímky oživit stránky ŘOP o.s., ale upřímně řečeno už teď vím, že nemám nejmenší zájem na tom, být tímto způsobem spojen s MN-hobby, které přebaluje a prodává figurky zhmotňující vše, proti čemu se v modelařině i vojenské historii snažím bojovat.
V dubnu jsem na Facebooku narazil na expozici kanceláře četnické stanice z nějaké výstavy, už nevím kde to bylo, ale prostor to nebyl moc velký a přesto tam bylo více méně vše důležité. Fotku jsem si stáhnul s vidinou přesně takto zařídit svou četnickou kancelář na chalupě. A okamžitě započalo přemýšlení nad výrobou knihy pátrání a podobných dokumentů, kterou jsem nakonec vymyslel a rozjel. Byla to práce na delší dobu, ale výsledek mě velice příjemně překvapil. Na domácí podmínky bych řekl, že jde o velice hezké repliky. Nakonec jsem na toto téma napsal i stručný článek, který zde na blogu vyšel v Září. Pokud si jej chcete připomenout, nebo jste jej zatím nečetli, odkaz je zde.
Spolu s knihami jsem se vrátil i k pracem na daktyloskopickém kufříku, respektive jeho replice. Škoda jen, že na chalupě to s rekonstrukcí nejde stejně tak rychle, ale podařilo se nám alespoň trošku více hnout s obývacím pokojem. Pravda, i s několika položkami tvořícími obsah kufříku si zatím nevím rady a po zbytek roku se mi nepodařilo tento problém vyřešit. Ale věřím, že to časem dotáhnu a kufřík plně zkompletuji.
Jelikož čas běží opravdu nezadržitelným tempem, ségra došla až do 9. třídy základní školy a v posledních měsících si vybírala střední školu. Respektive tři střední školy a jednu prioritní. Tou její vysněnou se nakonec stala místní "strojárna", nenechte se ale zmást, učaroval jí obor Informační technologie, což je poměrně nová záležitost. Přijímací zkoušky probíhaly formou testů a psaly se v pátek 12. a v pondělí 15. 4. 2024. Jelikož jsem musel právě v pátek odjet, napsal jsem jí alespoň dopis s několika slovy podpory a odpoledne zavolal domů s dotazem, jaké jsou pocity. V neděli jsem ale už byl doma a snad jí zas trošku pomohl se z toho nezbláznit. Na výsledky se čekalo docela dlouho, Cermat si dal opravdu na čas. Já vás ale nebudu napínat až do května, dostala se! Když jsme ve zveřejněném pdf hned ráno našli údaj o jejím přijetí, měli jsme všichni ohromnou radost. Tvrdá práce se jí vyplatila.
Pomalu se také blížil zájezd do Normandie a já začal přehodnocovat co na sebe. Sem tam na mě někde na internetu vyskočilo nějaké to video z předchozích ročníků oslav vylodění a já si začal říkat, že možná bude přecijen lepší než vyrazit v nějaké variaci na poválečného turistu založeného na německé výstroji zainvestovat do nějakého toho amerického kusu výstroje. Po krátké úvaze a návštěvě několika internetových armyshopů mi doma přistála US blůza M43, která dle mého pozorování začala být zhruba od září 1944 společným stejnokrojem pro tak nějak všechny americké jednotky. Co je ale nejdůležitější, je poměrně praktická a hezká i na běžné každodenní nošení. A co víc, od firmy QMI je i nepromokavá! Navíc mě popadlo to, do čeho jsem původně rozhodně nechtěl spadnout. Nějak mě zachvátil onen syndrom, který lze pozorovat u některých reenactorů. Jde o to, že čím je daný člověk tlustší a čím horší má fyzičku, tím elitnější jednotku si vybere, že bude představovat. A tak máme zcela běžně na akcích obézní esesáky, rozvědčíky RKKA a teď se k tomu nejlepšímu přidává Michal, protože si ke zmíněné americké blůze přihodil do košíku i invazní vlajku a nášivku 101. vzdušné výsadkové divize. No... Asi nemá cenu to obhajovat. Proto ještě napíšu větu, která tuhle situaci vždycky jenom zhorší. Měl jsem a do teď z toho mám radost. A ne jen z té zatím zakoupené M43, ale i z toho, co ještě přišlo potom. Ale o tom zase později...
V dubnu se odehrála ještě jedna taková aféra, která mi ještě více znechutila pohled na Tomáše Francla a jeho Retro benzínky a tak nějak všechny další značky přebalující jejich figurky. Ve FB skupině Plastikoví modeláři se objevily rendery nové figurky znázorňující příslušníka SNB v pohraničí tak, jak jsou pro tehdejší dobu a oblast typicky vyzbrojení a vystrojení. Se samopalem Špagin a v německém kořistním buršlaku. Co si budeme povídat, ačkoli figurka údajně vznikala ve spolupráci s někým, kdo tématu rozumí, výstup byl docela katastrofální. A co mě potěšilo, nebyl to jen můj názor, protože pod příspěvkem se strhla pořádná mela a své k tomu měli co říct zejména mí kolegové historici a reenactoři, kteří mají své argumenty čím podložit, neboť ty věci vlastní, sami je oblékají a vědí jak co vypadá a funguje. Problémy na figurce byly asi úplně ve všem, od úchopu zbraně, přes její velikost, tvar pistolového pouzdra, buršlak,... Diskuse byla opravdu ohnivá a ukázala jen jedno, že pánové z Retro benzínek netuší která bije a proto vznikla upravená figurka, která ale vlastně vůbec nic nevylepšila. Korunu tomu nasadil pan Francl. Poslal jsem mu několik fotek figurek vojáků Waffen SS ve stejném buršlaku, aby se inspiroval proporcemi a tvary tohoto charakteristického kusu výstroje, protože to, co vymodelovali oni evidentně zcela postrádalo typický objem této bundy. A víte, co mi napsal? Že se nechce inspirovat ničím a že chce dělat figurky podle sebe. Dobrá, to měl ale napsat hned a ne se pouštět do historických figurek, kde má vše poměrně jasná pravidla... Teď tedy víme, jak to vlastně je. Nemá asi smysl se rozčilovat, je to škoda, ale má pravdu. Ať si ty svoje polotovary dělá jak chce...
V posledním dubnovém týdnu jsem si užíval dovolenou, kdy se mi podařilo dokončit třetí figurku do diorámy "Tutto bene!" a začít pracovat na podložce. Byl to super týden, počasí bylo krásné a já se chvílemi cítil jako kdysi o prázdninách.
Dovolená mě přenesla do května, ten první, lásky čas jsme se slečnou Procházkovou oslavili v kině u legendárního Kristiána s Oldřichem Novým a Adinou Mandlovou v hlavních rolích. Bylo úžasné vidět takovýto film na plátně kinosálu, určitě bych se přimlouval za více takových projekcí. Dokonce jsme si chvíli pohrávali i s myšlenkou jít tam v dobovém oblečení, tuto parádu jsme si ale nechali až na akci konanou za pár dnů. Konkrétně 4. května.
Z Facebooku jsem se o této události dozvěděl docela brzo a nejprve jsem nad tím jen pokročil rameny a nijak se tím nezaobíral. Pak mi ale začalo vrtat hlavou, že by možná stálo za to pokusit se oslovit staré kamarády a snad se zase sejít v plném počtu. Celé této idee nahrával fakt, že zmíněná akce měla proběhnout v Ivančicích, odkud jsou Dan s Martinem a daleko to nemá ani Dalibor s Kristýnkou. Rozhodil jsme tedy sítě, jak tu webovou, tak i telefonní. Asi mě už ani nepřekvapuje, že Dana a Martina jsme ani tentokrát nevideli, Dalibor a Kristýnka ale nadšeně souhlasili že dorazí. A o co vlastně šlo? V místním RAF House proběhla beseda s plukovníkem Michalem Dlouhým a herci ze seriálu Četnické humoresky. Celé to bylo o to lákavější že účast přislíbil i představitel Karla Arazima, pan Tomáš Töpfer. Se strážmistrem Snopkem jsme si již dříve říkali, že bychom na přednášku Michala Dlouhého někdy rádi zašli, tak tady je perfektní příležitost i s úžasným bonusem! Dalibor s Kristýnkou navíc zrovna dokoukali kompletní seriál, takže pro ně byla tahle akce perfektně načasovaná. Domluvili jsme se, že s Daliborem pojedeme v uniformách, slečna Procházková ve svém šatníku také vybrala krásné, dobově odpovídající ošacení. Bylo příjemné opět využít vycházkový stejnokroj i se šavlí, nicméně je pravda že teď se to docela hezky střídá a jediná ústroj, kterou jsem na sobě delší dobu neměl je ta pro Stráž obrany státu.
Na místo určení jsme všichni dorazili bez větších obtíží a setkali se ještě před budovou, kde se mělo všechno odehrávat. Dalibor nás hned počastoval historkou o tom, jak při pěší cestě sem potkali nablýskaný (myslím) Mercedes z něhož vykouknul Zdeněk Junák a ptal se jich na cestu do RAF House. Moc hezké! Když jsme vycházeli dovnitř, právě zmíněný Zdeněk Junák spolu s Tomášem Töpferem stáli u vchodu a minimálně jeden z nich kouřil. Pozdravil jsem je a vstoupili jsme dovnitř. Tam jsme byli, pravda, trošku bezradní, neboť nám nebylo zcela jasné kam máme jít a kde se přednáškový sál nachází. Jak ale Dalibor po chvíli prohlásil, mít na sobě uniformu je opravdu důležité. Oslovil jsem procházejícího Štábního strážmistra Čiháčka a ten nás přednostně zavedl nahoru. Mělo to pár výhod, jednak jsme měli možnost získat dobrá místa k sezení a pak tu byl také prostor pro krátkou interakci s panem plukovníkem Dlouhým jejž jsem poprosil o podpis do knihy kterou jsem si sem vzal a také přišla ta chvíle, kdy se tváří tvář setkám s Tomášem Töpferem, který byl spolu s dalšími herci a samozřejmě tvůrci seriálu tím úplně prvním impulsem mého zájmu o ČS četnictvo. Nechtěl jsem jej příliš zdržovat a samotného mě překvapilo jak se mi třásly ruce, když jsem k němu přistopil s fotkou k podpisu a fixem a když jsem jej oslovil. On byl naproti tomu naprosto v klidu a tak nějak zcela vyrovnaný a úplně jiný, než často až lehce cholerický četník jehož v seriálu ztvárnil. "Já jsem na Humoreskách vyrostl!" řekl jsem, na což se lehce pousmál a odpověděl "A já jsem na nich zestárl!" - asi tak bych shrnul celý náš krátký rozhovor. Setkání s ním nebylo nijak dlouhé, ale o to bylo příjemnější.
Besedu moderoval Pavel Doucek, představitel seriálového Toníčka a za dobu jejího trvání se samozřejmě nestihlo probrat nebo říci úplně všechno, každopádně velmi kladně hodnotím, že se řeč dostala na vše podstatné, k představení herců a k jejich historkám nejen z natáčení Humoresek, své k tomu řekl samozřejmě i Michal Dlouhý, ale Pavel Doucek všechny tak krásně usměrnil a svými otázkami nasměroval k tomu, aby se vše hezky prolínalo a navazovalo na sebe, takže asi opravdu nezbylo nic, co by bylo důležité a přesto nebylo vyřčeno. Na úplný závěr si vzal slovo Zdeněk Junák s tím, že by byl rád, kdybychom si všichni zazpívali. V ten moment bylo všem alespoň trošku zasvěceným jasné, že jdeme na "Národ veselých četníků", tedy na četnickou hymnu, která se v seriálu několikrát objevila. Zpívalo docela dost lidí a samozřejmě i já a Strážmistr Snopek. Krásná tečka za "oficiální" částí dne. Teď ještě přisla na řadu možnost nechat si podepsat fotografií a vyfotit se s herci. Zašel jsem tedy i za Zdeňkem Junákem a Pavlem Douckem, fotografie jsem měl svoje, stejně jako v případě Tomáše Töpfera připravené z domu. A pak jsme se vyfotili ještě všichni spolu. Tedy krom Dalibora, který s Kristýnkou hned po skončení besedy vyrazil dolů, pravděpodobně do restaurace. Tam jsme se pak zase sešli, protože nás čekala ještě jedna, neméně důležitá součást dnešní akce. Společná večeře a hlavně příležitost si konečně zase popovídat. Byl to moc příjemný den a večer, i když utekl nějak moc rychle a skončil dříve než bych si přál. Ale co se dalo dělat...
Společná fotografie s kolegy četníky, pořadateli besedy, Michalem Dlouhým, jeho nakladatelem a především s herci z Četnických humoresek Zdeňkem Junákem, Tomášem Töpferem a Pavlem Douckem.
Snímek úlovků z besedy - podpis do knihy Michala Dlouhého Četnické pátrací stanice, další dvě knihy do knihovny (samozřejmě s jeho podpisy) a podpisy našich seriálových četníků Arazima, Ambrože a Šebestíka.
Od pátku 18.5. jsem měl mít v práci pohotovost, naštěstí se mi podařilo této ne úplně milé povinnosti zbavit a mohli jsme tak vyrazit s kamarády Zdeňkem a Filipem na náš nepravidelný sraz u piva. Když jsme to plánovali, ještě jsme se Zdeňkem asi ani jeden netušili, co nám chce Filip říct. Když večer značně pokročil a začal se přehupovat v ráno, když jsme byli už v několikátém podniku toho "večera", Filip nasadil zvláštní tón a nám začalo být jasné, že to bude velké. U něj tohle člověk hned pozná. Nemýlili jsme se, náš Filip, který dlouhá léta jakoby vůbec neměl lidskou stránku a nedařilo se mu navázat dlouhodobější vztah nám teď oznámil že s jeho Ivankou čekají miminko. Pro mě to teda byla nečekaná novina! Když jsme se z tohoto srazu rozcházeli, dalo se čekat, že to asi nebude trvat dlouho a zase se uvidíme...
Moje narozeniny jsme se slečnou Procházkovou oslavili na chalupě o něco později, až v sobotu 19.5., protože to dřív nějak nešlo, ale to vůbec ničemu nevadí. Dostal jsem spoustu krásných dárků tematicky laděných k vylodění v Normandii nebo takových, co najdou uplatnění pravě na naší dobové chalupě.
Hned pár dní na to jsme vyrazili se slečnou Procházkovou do Prahy, přímo do Státního zdravotního ústavu. Tam jsme se setkali spolu s dalšími dvěma kolegyněmi od nás z práce a zúčastnili se konzultačního dne TBC. Velmi příjemná akce se spoustou zajímavých a přínosných informací! Než jsme pak vyrazili zase na cestu domů, užili jsme si ještě pár hodin v hlavním městě. Bylo to navíc v době, kdy právě v Praze a Ostravě probíhalo letošní Mistrovství světa v ledním hokeji a které pro nás skončilo zlatou medailí! To byl ohromný úspěch a zážitek, i když jsem všechno sledoval jen v televizi nebo online.
Koncem měsíce jsem začal pociťovat velký tlak. Bylo totiž potřeba připravit se na Tovačov, který jsem ale potřeboval pojmout maximálně minimalisticky. Týden před akcí se musel omluvit Dan, z důvodu zkouškového období, Martin... S tím už se prostě počítat nedá. Zůstal tedy jen Dalibor a slečna Procházková. Jsme poslední tři věrní. Pokud by to vyšlo, hned v pondělí po Tovačově nás čeká odjezd směr Německo, Belgie, Francie... Nemůžu tudíž strávit mnoho času uklízením věcí po výstavě. Ten týden byl obdobím velké nejistoty. Nejprve jsem se prakticky smířil s tím, že prostě přijdeme o dost peněz a nikam nepojedeme. Vzít to tak, že mám aspoň pár nových, hezkých věcí a knih a se zbytkem se prostě smířit. Pak jsem ale viděl video z muzea v Sainte-Mère-Église věnovaného americkým výsadkářům a zase bylo vše jinak. Spíš ale jen v tom smyslu, že mě případná neúčast na zájezdu mrzela o to víc a mé obavy z nenastoupení zájezdu byly o to větší. Možná nechápete, co bylo příčinou oné nejistoty a negativních pocitů. Mamka slečny Procházkové, respektive její zdravotní stav se nečekaně zhoršil a co hůř, nechtěla příliš spolupracovat. Všechno nechala na své dceři a do nemocnice prostě nechtěla. Ideální načasování. A navíc, všichni blízcí přátelé, jež jsem oslovil, zda by se mnou chtěli jet místo slečny Procházkové, museli odříct. Ten má zkoušky, tenhle čeká dítě, jiný zas operuje nedostatkem financí a nechce přijmout zájezd jako dar. Situace kolem invaze se komplikuje. Tak trochu jako tenkrát, před 80 lety. Ale ta virtuální prohlídka muzea v Sainte-Mère-Église způsobila, že bych snad byl i ochoten jet v nejvyšší nouzi sám. Tohle slečně Procházkové z nějakého důvodu udělalo velkou radost. Asi z toho důvodu, že bych se vůbec odvážil jet do zahraničí sám.
Když už se zdálo, že mamka slečny Procházkové to ten týden sama zvládne a její stav se trošku zlepšil, přišla zase jiná rána, tentokrát v podobě akutních potíží se zubem slečny Procházkové, která jeho řešením zabila pátek 31.5. i sobotu 1. Června.
Prvním červnovým dnem tedy byla sobota, a právě v tuto sobotu proběhnul XV. ročník výborné modelářské soutěže Plastic People of Tovačov, kam jsme již tradičně byli pozváni s naší prvorepublikovou expozicí a v uniformách ČS četnictva. Jak již bylo výše zmíněno, z mé strany bylo nutné pojmout naši expozici na této akci maximálně minimalisticky, do výstavky jsem vzal pouze pár nejnutnějších věcí, slečna Procházková nemohla kvůli zubu dorazit a soutěžní model jsem měl letos také pouze jeden. Naštěstí dorazil strážmistr Snopek se svou Kristýnkou, takže to celé bylo alespoň o to veselejší. A bylo ještě veseleji, neboť ihned po mém vstupu do sálu jsem v našem rožku sportovní haly uviděl vojáka Wehrmachtu. Při prvním pohledu na něj mi ale moc veselo nebylo. Jak se asi může cítit československý četník, když se v radosti žene na místo, které již roky patří jeho expozici, ale najednou tam stojí voják Wehrmachtu? Nepřítel! Okupant!!! Svůj těžký kufr jsem hodil na stůl a velmi brzy zpozoroval, jak nervózní ten klučina je. Byla to jeho první akce v uniformě. Nakonec jsem mu pomohl s výstrojí a řekl bych, že později, během celého dne jsme si velmi dobře sedli. Tovačov byl z pohledu naší expozice i personální účasti skutečně malý, na druhou stranu mě ale samotného překvapilo, jak relativně velkou expozici jsme s tím málem dokázali vytvořit. Nakonec to byl moc hezky strávený den s přáteli na soutěži s úžasně příjemnou atmosférou ještě vylepšenou oceněním za mou pětatřicetinovou figurku četnického strážmistra na obchůzce. Kdo by měl zájem o malinko podrobnější vyprávění o tomto krásném dni v Tovačově, může si přečíst článek zde. Na tom celém mě ale zaujaly dvě věci. Jakmile s námi byl u stolů kolega v uniformě Wehrmachtu, většina zájemců se od naší prvorepublikové expozice a nás dvou četníků přesunula k němu a tomu, co zde představoval. Podobné sklony a chování veřejnosti pozoruji již delší dobu a ne jen na našich akcích. Druhou a o něco pozitivnější skutečností pak je, že se Lukáš v ten den rozhodnul také si poskládat četnický stejnokroj, což mi dává naději, že příští rok nás bude snad alespoň o jednoho více. A Lukáš se toho opravdu nebojí, s mou drobnou pomocí si ihned začal dělat průzkum podkladů, předpisů a také trhu, zadal v Uniprexu zakázku na šití jeho vlastní uniformy četníka na zkoušku a mezi tím pilně a neúnavně nakupuje všechny nezbytné výstrojní součástky. Musím říct, že z jeho nasazení a píle mám skutečnou radost!
Z Tovačova jsme se rozešli docela brzy, Dalibor s Kristýnkou jeli ještě před vyhlášením, Lukáš vydržel déle, ale z naší party jsem zůstal nejdéle já. Ovšem také nijak extrémně. Doma mě totiž čekala velká akce na niž nezbývalo mnoho času. Všechno z Tovačova vybalit, ošetřit, nakonzervovat, uložit na svá místa a začít balit. Ano, začít balit do Normandie!
Tuhle méně oblíbenou, ovšem nezbytnou součást každé akce se mi podařilo stihnout v opravdu rekordním čase. Řekl bych, že podobně rychlé bylo i balení do Normandie, ostatně krom nějakého toho oblečení, jídla a pití jsem toho zas tolik nepotřeboval. Asi pak nebude žádným překvapením, že největší porci zavazadla zaplnily repliky vojensko historického materiálu, a to jsem s sebou neměl ani jednu kompletní uniformu. I tak jsem se snažil ponechat v cestovní tašce alespoň trošku místa, neboť jsem počítal s nákupem mnoha suvenýrů. Dodnes mám v živé paměti, jak jsem ještě v neděli večer, pár hodin před odjezdem našíval na pravý rukáv Jumpsuitu 82. vzdušné výsadkové divize invazní vlajku.
Dlouho jsem přemýšlel, jak zájezd do Normandie v tomto článku popsat, protože v reportáži přímo z místa, kterou si můžete prostudovat zde jsem se naprosto vyčerpal. Svůj vlastní článek jsem si proto znova prošel a shrnul bych to následovně:
Za ten čas, který nám byl pro tuto cestu vyhrazen jsme toho viděli a zažili opravdu hodně a stejně tak mnoho zážitků to v nás zanenechalo. Jsem velmi šťasten, že jsem mohli vidět a projít si všechna ta místa, kde se psaly dějiny a která jsem znal jen z fotek a dokumentů. Má to všechno obrovskou atmosféru a sílu. Jsem rád, že jsme byli v muzeu v Sinsheimu a mohli vidět stejně důležité a přelomové stroje jak vojenských dějin, tak i těch civilních. Člověk se na všech těch místech uvědomí různé věci a například na válečných hřbitovech na něj dopadne silný pocit uvědomění a zbytečnosti toho, co se bohužel dělo. Bylo mi ctí být toho všeho letos součástí, i když jen jako divák a návštěvník. Ale i to je obrovská čest a ne každý má to štěstí, příležitost a možnost. Nebýt slečny Procházkové, nesplnilo by se mi to.
Ačkoli jsme toho v Německu, Lucembursku, Belgii a Francii viděli opravdu mnoho, největší a nejsilnější zážitek mám právě z městečka Sainte-Mére-Église, kam před 80 lety seskakovali příslušníci 82. vzdušné výsadkové divize. Na tento fakt zde upozorňuje prakticky vše, od tohoto velmi dobře známého kostela až po úžasné Airborne museum, kam jsme se k mé obrovské radosti opravu dostali!
Ve středu 19.6. jsme konečně se slečnou Procházkovou zase vyrazili do Bratislavy, do divadla Nová scéna, ano, jak jinak než na tamní dokonalou inscenaci Les Misérables. Do slovenského hlavního města nás vlak dovezl s dostatečnou časovou rezervou a tak byl prostor na procházku po Bratislavě i na oběd v restauraci prakticky hned vedle divadla. Tam jsme pak po jídle jen tak seděli a těšili se na představení, když najednou kolem, respektive za mnou prošel od divadla směrem do nějakého obchodu Titusz Tóbisz, zdejší úžasný a rozhodně nezaměnitelný představitel Jeana Valjeana. Mělo to jen dvě chyby, byl pryč rychleji, než přišla nějaká moje reakce a pak jsem také neměl u sebe ani fixu, ani jeho fotku, což mě celkem mrzelo. Vím minimálně o jedné již bych rád s podpisem. Čekal jsem, až půjde zase zpátky, ale to už nebyl sám. Vzdal jsem to. Třeba příště... Když jsme se pak se slečnou Procházkovou převlékli, dooblékli a připravili, krásný večer v divadle mohl začít. Ačkoli na fotkách ze zkoušky na FB stránce DNS byl zachycen Lukáš Vlček, na ceduli s obsazením bylo dnes uvedeno jméno jiného herce v roli Javerta: Karol Csino. Třetí alternace této role. Pro mě docela překvapení, ale vlastně jsem byl rád, že uvidíme zase jinou interpretaci. A to i v jiných rolích. Asi už ale nikoho nepřekvapí, že jsem se nejvíce zaměřil právě na představitele Javerta. Hned od Prologu bylo krásně vidět, že Karol Csino si v této roli není vůbec jistý, zřejmě opravdu naskočil nedávno a nemá mnoho nazkoušeno. Kdykoli to jen trošku šlo, sledoval bedlivě dirigenta s nímž byl patrně domluven aby mu ukazoval jeho nástupy. Nejvíce humorně to působilo v mé nejoblíbenější skladbě této postavy. "Vás, hviezdy uznávam, Váš zákon platí, všetko je jasné..." zpíval se zrakem upřeným dolů do otvoru v divadelních prknech. Nelze mu to ale mít za zlé, spíše naopak. Vzhledem k okolnostem to zvládl opravdu velmi dobře a i s tímto handicapem by se od něj mohli někteří učit. Ještě zmíním scénu konfrontace, konkrétně její závěr, kdy Valjean v tomto nastudování chytí Javerta na kolenou za předloktí. Karol Csino působil oproti mohutnému Tóbiszovi opravdu nepatrně a velmi vystrašeně, což z podstaty věci k jeho postavě úplně nesedí, ale nemůžu říct, že by mi to nějak vadilo.
Tolik mé postřehy z druhé návštěvy Bídníků v Bratislavě, škoda jen, že je toto město trošku z ruky a hlavně že termíny představení jsou většinou během pracovního týdne večer. Jinak bych tam byl určitě častěji. Neskromně musím říct, že tohle nastudování je aktuálně asi jedním z nejlepších v Evropě. Netrpělivě čekám na vydání ohlášeného CD k této inscenaci. Ale zatím stále nic...
Se slečnou Procházkovou v Bratislavě na muzikálu Les Misérables - Bedari. Již podruhé!
Cesta domů tentokrát nebyla vlakem, ale autobusem. A byla docela dobrodružná, protože kdo by hledal autobusové nádraží pod nákupním centrem? My dva tedy rozhodně ne! A přesto tam v Bratislavě je!
Další cesta na Slovensko nás čekala doslova za pár dnů, víkend 22.-23.6. byl opět ve znamení cesty do Banské Bystrice. Zatímco slečna Procházková tam měla svůj program jasný, já vlastně taky. Modelářská prodejna Flanker byla zavřená (později jsem myslím zjistil, že byli někde na soutěži) a tak jsem se alespoň na hotelu kochal resinovými figurkami amerických výsadkářů od Alpine Miniarures, které jsem si právě za tímto účelem vzal s sebou. Vzal jsem si i sadu 101. výsadkové z Arden od firmy Dragon, s oběma jsem totiž měl do konce roku velké plány, jenže pak se to všechno tak pokazilo... Uvidíte... Na hotelu jsem měl i již zmíněnou knihu První vlna od slečny Procházkové, která je napsána opravdu úžasně! Pokud mohu doporučit, poohlédněte se po ní!
Letošní Panzershow, konkrétně 29.6. v Návsí byla další akcí, kam jsem vyrazil s rodiči a se ségrou. Je samozřejmé, že každá soutěž a vlastně úplně jakákoli událost, která se nějak pravidelně opakuje prodělává určitý vývoj a často i posun k lepšímu, protože pořadatelé ladí různé takříkajíc mouchy a detaily, které vyplynou až během "provozu". Tento ročník mé oblíbené akce v Návsí byl ale jiný zcela citelně a já záhy zjistil proč. Blíže jsem své pocity a jejich důvody popsal v článku věnovaném právě Panzershow 2024. Ve stručnosti pak mohu napsat, že nastaly změny v pořadatelském týmu. Ten opustil Radek Dostál, který dle mého vnímání byl srdcem i duší této perfektní akce a nahradila ho část týmu East Models, který se určitou část soutěže pokusil posunout někam, kam nepatří. Z pohodové vesnické akcičky do vod velkých soutěží jako je ModelFest Šumperk a podobně. Nevím, je to jen a jen můj pohled a můj názor, možná to tak je, možná není. Nevím, kdo je tím vinen a co za svár doopravdy je mezi původním týmem pořadatelů a tím letošním, může to být i mnou, ale tentokrát jsem se tam necítil tak dobře a pohodově, jako na všech ročnících, které tomuto předcházely. I tak mi ale letošní Panzershow udělala radost, neboť jsem získal Železný kříž moravskoslezské orlice, letos navíc v novém designu, což mou radost ještě znásobilo.
Červen tedy, jak je vidno, byl měsícem opravdu nabitým a plným zážitků. A asi nikoho nepřekvapí, že pro mě měsícem z celého letošního roku úplně nejlepším!
Hned z kraje Července se mi i díky radosti a motivaci z ocenění na Panzershow podařilo výrazně pohnout s diorámou "Tutto bene!". Konkrétně šlo o dokončení podložky a práce na posledních doplňcích, které se ale ještě trošku protáhly.
S kamarádem Daliborem jsme se předběžně tak nějak domluvili na Slavonice, ale nakonec z toho sešlo, což v konečném důsledku nijak zvláště nevadilo ani mě. Přibližně tou dobou jsme se slečnou Procházkovou "oslavili" první rok na chalupě. Ano, v červenci to bylo rok od naší první společné cesty sem. Už rok se to snažíme dostat do obyvatelného, reprezentativního a dobového stavu. Najednou ale jako kdyby se začaly zjevovat stále větší komplikace a já zde poprvé pocítil pocit marnosti. Když už to vypadá dobře, narazíme na problémy tam, kde jsme s nimi buď vůbec nepočítali, nebo byly považovány za již vyřešené. Najednou tu po urputných deštích byl průsak kolem komína až do koupelny, červotoč zvesela požírající prakticky celou kuchyň, od podlahy až po nábytek, linoleum odhalilo díru v podlaze v obývacím pokoji,... A tak. Byly to těžké chvíle, ale bojujeme dál a snažíme se jedno po druhém nějak vyřešit. Již z jara jsme plánovali máknout na stavbě plotu zahrady, ale nakonec se objevilo docela dost jiných úkolů a času na jejich splnění bylo zoufale málo. Cílem prázdnin pro mě bylo co nejdříve dokončit obývací pokoj, abychom zde konečně mohli přespávat, nejezdit pořád tam a zpět, tím získat čas a udělat co nejvíc práce jen bude možné. Inu, tento cíl se bohužel naplnit nepodařilo. Ale i když jsme na chalupě nakonec z nejrůznějších důvodů nemohli být tak dlouho, jak bych chtěl a jak by bylo potřeba, podařilo se nám umístit nábytek a stojací lampu u jedné stěny na svá místa. I doma jsem se snažil hledat, nakupovat, renovovat a vyrábět věci, i ty nejmenší detaily, které na chalupě jednou budou snad tvořit tu správnou atmosféru druhé poloviny 30. let. Jednou z těch věcí je i kartonovo plechová dóza "MAGGIs Brüh-Würfel", tedy německá předválečná dóza ve verzi na 300 bujonových kostek již jsem úplnou náhodou sehnal za doslova pár stovek. Dostalo se jí trošky péče a také obsahu. Výroba dobově odpovídajících obalů na jednotlivé kostky (které ale během let změnily tvar) mě opravdu bavila a rázem jich bylo deset kusů i s bujonovým kvádříkem.
Nedokážu to teď časově úplně správně zařadit, ale ta "plechovka" je dobrým oslím můstkem, nicméně v červenci jsem ji už určitě měl doma. Řeč je o knížce, jíž se mi nepodařilo odolat na Nestofu. Už kdysi jsem ji chtěl a i když stála skoro dva tisíce, teď konečně putovala do mé oblíbené pobočky Zásilkovny. Řeč je o titulu Rations of the German Wehrmacht in World War II. Krásná kniha plná nádherných fotografií, detailních popisů a na naprosto luxusním papíru. Navíc na téma, které mám tolik rád!
K prvnímu prázdninovému měsíci bych dodal asi jen jedno: Utekl nějak moc rychle a takřka nepozorovaně.
Srpen byl naproti tomu měsícem plným zážitků, avšak bohužel ne vždycky veselých a pozitivních. Ale postupně...
Vše začalo výletem s našima a se ségrou do Prahy, auto jsme nechali na Chodově a do víru velkoměsta vyrazili po svých a prostřednictvím metra. Hned v OC Chodov jsme se se ségrou museli vyfotit před kavárnou Cinnabon již se nám podařilo objevit zcela náhodou, a kterou dobře známe z jedné scény v seriálu Simpsonovi. Potom naše cesta vedla na Václavské náměstí, kde přišlo na návštěvu Paláce knih. Došlo mi totiž, že by zde na prodejně měli mít soundtrack k minisérii Band of Brothers na vinylu. A protože na Pluxee kartě bylo ještě hodně bodů, deska šla nakonec se mnou. Prošli jsme se po rozkopaném Václaváku, kam se opět vrací tramvajové koleje, chvíli tam spočinuli a pak vyrazili metrem do Letňan. I tohle byla akce již jsem prosadil já, s cílem koupit si v prodejně Pecka modelář nové Tempo od MiniArtu, které má mezi markingy i verzi patřící firmě Maggi. MAGGIs Brüh Würfel, chápete... Kdo nechápal byla mama, která při půlhodinové tůře z konečné metra až do obchodního centra kde se (nyní již neexistující) prodejna Pecka modelář nacházela, málem odpadla. Uznávám, bylo to dál než jsem čekal a ta cesta mezi paneláky byla dost monotónní a nezáživná. Navíc, jak jsem zde na blogu už několikrát uváděl, mama už nějakou dobu trpí nemocí, kterou se sice naštěstí v poslední době daří držet pod kontrolou, ale někdy to nemá jednoduché. Jako teď. Naštěstí se to dalo zachránit tím, že jsem všem zaplatil kávu dle vlastního výběru v jedné z tamních kaváren. Mama se ségrou si to docela užily, protože takhle "ven" normálně nechodí. A už vůbec ne na kávu. A já si to užil s nimi, s novým modelem a s novou LP deskou. Viděli a zažili jsme toho v Praze samozřejmě víc, myslím ale, že tohle je pro potřeby blogu asi tak nejpodstatnější.
Foto úlovku z Paláce knih na Václavském náměstí. Impozantní!
Srpen byl také měsícem, kde se mi po docela dlouhé době podařilo dokončit diorámu "Tutto bene!". Dokončovací proces byl docela náročný a zdlouhavý, rozmístit vše správně na podložku a přilepit to naprosto čistě mi zabralo dva dny. A když to bylo všechno na svém místě včetně Fiatu, figurek a všech doplňků, dolepil jsem popisku a... Místo radosti z dokončeného díla přišlo nepříjemné vědomí, že něco je špatně. Nepopírám, že jiným lidem a nezaujatým pozorovatelům se tento můj výtvor může líbit a byl bych za to rád, ale já spokojený nejsem a mrzí mě to o to víc, že jednotlivé komponenty zvlášť se mi líbily a byl jsem s nimi spokojen. Ale jako celek to dle mého názoru nesedlo dohromady a prostě je tam něco špatně. Tolik práce, tolik času, a nakonec zklamání. Hotovou diorámu jsem ukazoval slečně Procházkové a té se velmi líbí. Což mě těší. Ale na mě výsledek bohužel zapůsobil tak, že jsem diorámu prostě uložil do vitríny a nedokázal jsem jsem se vrátit k tomu, abych ji nafotil a napsal závěrečný článek. Vždycky, když si ji prohlížím, padne na mě zmar a nechuť. Docela mě mrzí že to celé dopadlo takhle, protože ten proces mě opravdu bavil...
Ale teď zas o něčem jiném.
Mé dva týdny dovolené v tomto měsíci byly rozděleny zájezdem do Francie, ještě před odjezdem na jih jsem se pustil do jednoho z projektů, jež jsme sliboval už ve článku z Normandie. Konkrétně šlo o figurku příslušníka americké 82. vzdušné výsadkové divize těsně po splnění úkolu a dobytí městečka Sainte-Mére-Église. Plán byl jednoduchý, dokončit hrubou stavbu před odjezdem a po návratu se vrhnout na podložku a pokud to půjde hodně dobře, dokončit i hlavu výsadkáře. Trošku předběhnu, nešlo to vůbec a tak tento skvěle našlápnutý projektík doteď čeká ve vitrině až se opět dostane na řadu. Mrzí mě, jak tohle dopadlo, hodně mě to trápilo, ale prostě jsem se úplně zaseknul. A bylo mi i hůř... To naštěstí až později, teď nás čekala dovolená.
Dopředu jsme se slečnou Procházkovou zahraniční pobyt vůbec neplánovali, chtěli jsme se spíše uchýlit na chalupě nebo si vyjet na výlet v rámci našeho území. Itálie nás vloni zklamala a konec konců, každá ušetřená koruna se nám teď bude také hodit. Pak ale slečna Procházková pocítila náhlé a neodbytné nutkání, doslova fyzickou nutnost a touhu po roce se zase vrátit si Saint Tropez. Alespoň na krátko, protože je tam jedno místo, které je tak nějak její. Má k němu hluboký vztah. A i když tohle já tak hluboce jako ona nechápu, dokázal jsem jí porozumět a s cestou na jih Francie v zásadě souhlasil. Celé to bylo skutečně na poslední chvíli, takže jsme byli rádi že jsme se tam vůbec nějak dostali. Vtipné na tom je již to, co bylo napsáno na boku našeho autobusu. Zájezdy pro děti. A asi jsme tam i trošku zvedali věkový průměr, neboť jádro zájezdu tvořili rodičové s dětmi, často i jen jeden rodič. A dětí tam bylo opravdu hodně. Cílem cesty pak byl Marineland, něco jako vodní zábavní park, kde jsou v zajetí chováni nejrůznější vodní živočichové, aby mohli být předváděni lidem a dětem jichž teď byl plný autobus. Jen pro upřesnění, této atrakci jsme se se slečnou vyhnuli a celé to pro nás byl jen způsob jak se dostat do Saint Maxime a odtud právě do Saint Tropez. Každý z nás si tam pak přišel na své. Slečna Procházková si užila slunné Saint Tropez včetně "svého" místa, kde jsme byli tak dlouho, jak jen to šlo. Já si tam obhlédnul a užil památky a drobné expozice a výstavky k 80. výročí vylodění spojenců v jižní Francii, které přišlo právě v těchto dnech. Vidíte, shodou náhod jsme zvládli výročí obou invazí do Francie v roce 1944. Viděli jsme tedy Saint Maxime, kde jsme byli ubytováni, Saint Tropez i s četnickou stanicí, kde letos slavili 60 let od prvního filmu a nakonec i Antibes, kam jsme vyrazili na vlastní pěst vlakem, když byli všichni ostatní v Marinelandu.
Památník vylodění spojenců v jižní Francii 15.srona 1944 v Saint Maxime...
...a v Saint Tropez.
Nedlouho před touto naší dovolenou obletěla svět smutná zpráva o smrti Alaina Delona. Předpokládali jsme, že v Saint Tropez, kde to bylo takříkajíc "jeho" bude tuto smutnou událost připomínat více pietních míst a trošku jiná atmosféra. Sem tam byl vylepený jeho plakát, na stáncích byla různá speciální vydání časopisů věnovaných jeho památce, ale to bylo tak všechno, co jsme viděli.
Uteklo to celé zatraceně rychle, ale bylo to velmi příjemné zpestření letního volna.
U smutných zpráv ale musím, bohužel, ještě chvíli setrvat.
Cestou autobusem do Francie jsem si u paní sedící na sedadle před slečnou Procházkovou všimnul nadpisu článku, který měla otevřený na svém mobilu. Zemřel herec Karel Heřmánek - stálo tam. Ještě než to na mě stihlo zapůsobit svou plnou vahou, napadlo mě, že mu přece ještě tolik let nebylo. Nemohl a nechtěl jsem tomu věřit. I když jsem nechtěl, musel jsem se k tomu v mysli stále vracet. Před pár dny, když jsem trošku uklízel v pokoji, narazil jsem na krabici od figurky Thomase Kretschmanna z filmu Stalingrad jehož jsem konvertoval na verzi z roku 1992. A právě při pohledu na tuhle krabici jsem si říkal, jak by bylo hezké dočkat se od firmy DiD i figurky Karla Heřmánka v roli kapitána Hermanna Muska. Jen pár dnů před jeho smrtí jsem na něj myslel. A už tu není... Ačkoli jsem zprvu netušil, co se stalo, český internet brzy začaly zaplavovat zprávy především bulvárního charakteru informující o tom, že herec spáchal sebevraždu. Že se zastřelil během zážitkové střelby na střelnici Placy u Příbrami, kde měl chalupu. Později se objevily zprávy, že v poslední době trpěl zánětem trojklanného nervu, jiné zdroje mu dokonce přisuzovaly rakovinu. Na rozdíl od ostatních lidí v diskusích na různých webech a stránkách jsem se nad tímto jeho činem nijak nepohoršoval ani jej za to neodsuzoval. Úmrtí Karla Heřmánka ve mě vyvolalo úplně jiné emoce. Především to byl smutek. Vlastně ani nedokážu říct proč, ale ze současných českých herců jsem jej měl opravdu rád a rád sledoval jeho filmy. Když jsem poprvé viděl Vilsmaierův Stalingrad, překvapila a potěšila mě jeho přítomnost v tomto mistrovském díle. Mí dlouhodobější čtenáři si jistě pamatují, že jsem ho ztvárnil jako figurku v diorámě na motivy tohoto filmu. A i když jeho role ve Stalingradu nebyla úplně nejhlavnější, je to asi můj nejoblíbenější film s ním.
Docela dobře si vzpomínám na mé první setkání s Karlem Heřmánkem na televizní obrazovce. Bylo to ve filmu Otec neznámý, aneb cesta do hlubin duše výstrojního náčelníka. Byl jsem tenkrát asi docela malý a z tohoto zřejmě ne úplně oslnivého snímku si mnoho nepamatuji, jen to, jak mi už tenkrát byl Karel Heřmánek sympatický. A když se teď tohle stalo, již ve Francii jsem dostal nápad na tvorbu a malbu další jeho figurky 1:35 ze Stalingradu. Měl to být rychlý a jednoduchý projekt který mě zase nakopne a zároveň snad alespoň trošku připomene jeho památku. Už jen přemýšlení o tom mě ale tak rozložilo, že jsem se nedostal ani ke koupi vhodné figurky.
Po návratu domů jsem si pustil několik jeho ikonických filmů - Fešáka Huberta, Smrt krásných srnců, sérii filmů "Šéfe" u níž jsem se docela nasmál a také díl Dobrodružství kriminalistiky věnovaný četnické mechanoskopii. Říkám si, jaké by asi byly Četnické humoresky, kdyby Karla Arazima hrál právě Heřmánek, protože taková byla původní vize tvůrců seriálu. Ke Stalingradu jsem se ale nepropracoval, smutku asi bylo dost a tak bylo lepší zasmát se u zmíněné série se šéfem Petrem Nárožným.
I tak mě ale pohltila divná nálada a nechuť naprosto ke všemu včetně modelařiny, což mi překazilo všechny plány. Prostě to neslo. Vůbec nic. Nechci, aby to vypadalo že za to mohla tato smutná událost, ale zřejmě to byla kombinace mnoha faktorů.
A když jsem prostě nemohl udělat tu zmíněnou figurku, koupil jsem na Aukru alespoň Heřmánkův podpis a vymyslel jinou formu piety. I k realizaci toho jsem bohužel došel až v prosinci.
Fotografie z jedné z prvních scén z Vilsmaierova filmu Stalingrad již jsem si vytisnkul ve formátu A4, doplnil o podpis Karla Heřmánka a zarámoval.
Není to sice figurka, ale s výsledkem jsem spokojen a mám z něj radost.
Jelikož se ségra dostala na svou vysněnou střední školu, bylo jasné, že investice do nového PC naše rodiče nemine. A nešlo jen o otázku peněz, protože ségra se rozhodla, že žádný "prefabrikovaný" počítač nevyhovuje jejím představám, a chtěla si jej poskládat sama. Než si vybrala jednotlivé komponenty, trvalo to celé prázdniny, nakonec to ale asi v posledním srpnovém týdnu všechno dokázala dostat domů a přišel čas skládání. Jak se dalo očekávat, ségra tomu sice teoreticky rozumí, ale nacvakat to všechno na základní desku a následně to celé dostat do skříně jsme museli spolu, protože tohle by nezvládla. Mám ale radost, že jsme to společnými silami dokázali a její počítač za nemalé peníze šlape jak má.
Ačkoli jsem si myslel a těšil se na to, že se slečnou Procházkovou strávíme v létě na chalupě podstatně více času a budeme zde i přespávat, abychom nemuseli jezdit pořad tam a zpátky, a abychom mohli konečně pořádně máknout na rekonstrukci obývacího pokoje, ve skutečnosti jsme tam byli více méně jako obvykle, maximálně v sobotu. Pravda, někdy se nám to povedlo i po práci, ale to bylo vždycky jen na pár hodin. Megalomansky jsem si představoval, jak během léta obývák dokončíme, protože už jsme museli ustoupit z odhodlání udělat konečně nové ploty. Prostě to nešlo tak, jak bych chtěl, ale alespoň něco - není sice hotový, nicméně obývák na chalupě konečně začíná vypadat dobře. Bohužel na nějakou dobu se potom veškeré práce na tomto projektu zase zastavily z důvodu nedostatku času.
Večeře na chalupě po náročném pracovním dni.
I Září se neslo v duchu mé již popsané divné nálady a nechuti, tím spíše k modelům. Už se značným předstihem se mě ptal Marek Zindulka, zda se letos s kolegy v uniformách a nebo i sám zúčastním letošního ročníku ModelFestu v Šumperku. Zprvu jsem si nebyl svou účastí či neúčastí úplně jistý, ale spíše tu byly okolnosti, které mě odrazovaly. Kamarádi by nedorazili, což vlastně chápu. Akce je na dva dny, což by v případě soutěžní účasti znamenalo nutnost se v Šumperku ubytovat a krom toho, ten minulý ročník se nám s Daliborem vlastně ani moc nelíbil. Když pak přišlo mé aktuální rozpoložení, nebylo moc co řešit a zbyla pouze jedna alternativa. Informovat Maru, že letos nedorazíme. Navíc září už bylo tak plné jiných povinností...
Tou první byla Filipova rozlučka se svobodou. Vidíte? Říkal jsem, že se toho u něj bude dít hodně. Myslím, že to bylo v červenci, kdy mi volal, aby mi oznámil tu další velkou novinu, že se budou s Ivankou brát a že by mě chtěl na svatbě za svědka. Souhlasil jsem. A pak to přišlo. Požadavky na mě, jako na svědka se z jejich strany tak stupňovaly, až mě to přesvědčilo, že tohle už nechci zažít. Organizace rozlučky byla lahůdkou, protože organizovat skupinu lidí, která nehodlá komunikovat je skutečně radost. Nakonec se to ale podařilo a Filipovu rozlučku jsme 13. 9. uskutečnili. Řekl bych, že se ctí a že se podařilo. Dokonce dostal i šerpu.
Následující víkend, tedy v sobotu 21.9. přišel jeho velký den. Upřímně řečeno doufám, že si to novomanželé užili, protože pro mě se slečnou Procházkovou bylo na celém tom dni nejpříjemnější to, že jsme poznali Zdeňkovu Páju a mohli si s nimi celý cen povídat a bavit se. Prakticky nikoho jiného jsme tam totiž neznali. A ještě jedna super věc tam byla - zákusky. Celému dni pak nasadili korunu Filip s Ivankou, kteří nedokázali zajistit dopravu pro všechny a tak nám vlastně nařídili, že vezmeme do auta jednu holku, která se z místa neměla jak dostat domů. Takhle se to tedy nedělá, ale co nám zbývalo... Filip se hrozně změnil, nebo lépe řečeno, byl změněn. Ale podle toho, co nám kdysi říkal, mu to asi vyhovuje.
Víkend na to jsme s mou nejdražší vyrazili opět do Banské Bystrice. Můj program byl jasný, ale místní modelářská prodejna měla zavřeno, což mě docela zklamalo. A to jsem byl skoro rozhodnut nechat tam přes 60 Euro za další stavebnici 1:16. I když mě ve Flankeru nepotěšili, radost mi udělal nález u kontejnerů nedaleko jmenovaného obchodu. V trávě tam zářila růžová plotna styroduru. Rozhlédnul jsem se kolem sebe a když se zdálo že by mě nemusel nikdo vidět, rozhodně vyrazil pro svůj úlovek. Sem tam se na mě občas někdo zvláštně díval, ale ten poklad jsem dostal až na pokoj v penzionu, kde bylo tentokrát naše ubytování. Na tom pokoji se mi toho podařilo opravdu hodně a vlastně úplně všechno, co bylo na ten den v plánu. Nejprve jsem chvíli modelařil a když se mi podařilo slepit kanystr a kufr na nářadí, které jsem si pro ten den předepsal dát dohromady, pustil jsem se do šití. Dalším úkolem dne totiž bylo odpárat nášivku 82. vzdušné výsadkové divize z mé druhé blůzy k Jumpsuitu M42 již jsem si koupil po návratu z Normandie a nahradit ji kvalitní českou replikou nášivky 101. výsadkové divize, konkrétně by mělo jít o Type 7. Dokonce se mi podařilo použít steh, který je patrný na originálních blůzách, což mě zaplavilo vlnou spokojenosti se svým dílem. Myslím, že tohle se mi opravdu povedlo.
Dalším úkolem dne bylo ošetření sumek k Mannlicheru Elaskonem. I to jsem zvládnul. A pak už přišel večer, kdy se slečna Procházková vrátila z kurzu. Vyrazili jsme na procházku a do restaurace na večeři. Byl to hezký, deštivý a trošku chladnější večer, ale byl něčím výjimecný. Pokud si alespoň matně pamatujete vrbu mlátičku z Harryho Pottera, tak v Banské Bystrici bydlí její příbuzný. Bombardující kaštan. Ani jeden z nás to zatím tak tvrdě neschytal kaštanem, ani neviděl že by jimi strom tak brutálně a agresivně mlátil do asfaltu vozovky. To byl tedy zážitek. Rozhodně větší, než festival světel na místním náměstí, který nás trošku zklamal.
A já u těch zklamání ještě zůstanu.
O premiéře muzikálu Bídníci v pražské GoJa music Hall jsem již psal, se začátkem nové divadelní sezóny ale přišla skutečnost, která mě definitivně odradila. Můj největší strach se naplnil, do inscenace nastoupil Marián Vojtko a ještě jako Javert. Jeho nesympatická tvář a projev svědčící o naprostém nepochopení toho, co teď hraje okamžitě zaplnily stránky inscenace. Je jasné co tím zamýšlejí. Jistou skupinu lidí to naláká, mě ale ne. Představa, že budu tři hodiny v hledišti trpět a těšit se, až moje oblíbená postava takto przněná Vojtkem spáchá sebevraždu za ty peníze a cestu do Prahy asi nestojí. Teď mě mrzí, že jsem tam nebyl na jaře, když hrál Javerta pouze Štágr.
Co mi ještě dost vadí je způsob, jakým administrátoři FB stránek pražských Bídníků tvoří obsah a často používají do svých videí nahrávky ze světových a těch nejlepších předstsvení, třeba z 10th Anniversary Concert nebo Les Misérables Live!. Za mě je smrtelný hřích dát zpěv Philipa Quasta k videozáznamu Mariána Vojtka šaškujícího v kostýmu v zákulisí. A když jsem napsal výstižný komentář, můj názor brzy zmizel.
Tak takhle to tam vedou...
Z kraje Října se mi podařilo ještě prohloubit svou vášeň v nákupu, renovaci výrobě obsahu starých plechových dóz. Od jednoho prodejce na Aukru se zadařilo za pár korun vyhrát dózu na 40 polévkových balíčků RIMAG vídeňské pobočky firmy Maggi, plechovou krabičku na elektronku Philips MiniWatt k rádiu jenž jsem zrenovoval před rokem a jednu malou dózu na kakao pro slečnu Procházkovou. Nejvíce péče z této trojice potřebovala dóza RIMAG, kde bylo nutné rozsáhlé odrezení a výroba nového dna z hliníkového plechu. Nakonec, a to byla vyloženě odpočinková činnost, mě čekala výroba obalů na jednotlivé balíčky, nebo spíše kvádříky od grafiky přes tisk až po jejich slepení a naplnění kostkou současného bujónu Maggi. Podkladů nebylo mnoho, vycházel jsem pouze z jedné dobové ilustrace, která byla součástí reklamy v novinách, tudíž velkou roli zde hrál kvalifikovaný odhad. Ale pro moje domácí účely... Spokojenost! A protože je třeba být co možná nejvíce pozitivní, přidám ještě jeden podobný nákup. Po dlouhém čekání a pročesávání Aukra, Bazoše, Sbazaru, burz, starožitnictví, bleších trhů a podobných "institucí" se na mě konečně usmálo štěstí a na Aukru se stala mou i dóza na kávu Perola společnosti Jindřicha Francka synové. V pěkném stavu, i když dost zažloutlá, ale za rozumnou cenu. I ona potřebovala nějakou tu péči, ale to se u takto starých artefaktů dá čekat. Nikde aké žádná hluboká koroze nebo děravé dno. Paráda! Navíc k ní mám i tři hliníkové reklamní lžičky a jednu nádherou pohlednici.
Co se týká mého modelaření, ani tento měsíc nebyl vůbec dobrý. Jelikož jsem byl tou dobou v práci na laboratoři TBC, kde mám obvykle prostor srovnat si myšlenky a rozhodnout se co s modely dál, přišlo po důkladném uvážení rozhodnutí odsunout dva rozpracované projekty a rozjet další. Myslel jsem si, že mě z tohoto stavu vytrhne jednodušší projekt, kde bude hlavní roli hrát opět civilní vozidlo, že konečně zakrojím do Tempa od MiniArtu. Malá vinětka, jen Tempo, cesta, keře a jedna figurka. Objednal jsem ony keře, a sadu lahví jako vezený náklad, ale nakonec se i tohle dočista rozplynulo. Prostě nemůžu, z nějakého důvodu to nejde. A tak jsem se věnoval jiným věcem, třeba úklidu svého modelářského stolu, kde se už zase nedalo hnout, reorganizaci části svého skladu stavebnic a tak podobně.
Bohužel to nebylo jen o tom, že by mě nebalivo lepit, stříkat, malovat a patinovat. Najednou se mi nějak začal vzdalovat celý modelářský svět. Že jsem omezil nákupy stavebnic je rozhodně plus, nezájem o ty, které mám doma, o nová videa Uncle NightShifta nebo o psaní článků, to už ve mě vyvolávalo strach, co bude se mnou a všemi těmi věcmi co mám doma, dál. Říjnový článek jsem napsal a vydal v termínu, byl ale psaný tak na rychlo, že jsem jej ještě následující tři dny opravoval a doplňoval. Není to dobré. Ale co mě děsí víc - pokud se něco nezmění, za chvíli už tady nebude o čem psát...
V polovině října jsme také se slečnou Procházkovou vyjeli do Maďarska, kam spolu se svými kamarádkami vyrazila na jeden ze svých kurzů. Bylo krásné vidět místní prostředí, kde je vše daleko více ponecháno přírodě a minimálně ve vesnici nebo městečku, kde jsme byli se zastavil čas tak před 80 lety... Úžasná atmosféra! A tím více v noci, když jsme vstoupili z vlaku. Pravda, dle mapy zcela jasný směr občas naruší zeď, která tam prostě nemá být, ale najednou je, nebo nečekané, extrémně strmé schody. Krásný výlet do městečka v jednom z meandrů Dunaje.
V den státního svátku 28. 10. jsem měl službu a k mému úžasu se mi do práce i celkem chtělo. Bylo to fajn a tento pracovní den hezky a bez komplikací utekl. Doma by to asi bylo lepší, ale co se dá dělat. Naproti domu den poté, 29. 10. už tak hezký nebyl. Již dříve v říjnu si mě zavolala do kanceláře naše vedoucí laborantka a spolu s jednou s úsekových laborantek mi oznámily, že dotčená úseková laborantka chce složit tuto funkci a že obě tyto moje nadřízené se shodly, že já bych byl tím nejlepším možným nástupcem. Takovou nabídku člověk už podruhé zpravidla nedostane a tak nebylo moc o čem přemýšlet. Konec konců položit to můžu vždycky. Do funkce úsekového laboranta budu jmenován od 1. 12., již toho 29. 10., kdy si mě paní vedoucí opět zavolala k sobě jsem ale pocítil, že to bude zatraceně náročné a poprvé... Ne, že bych zapochyboval, jen jsem tu tíhu fyzicky pocítil. Známé bolesti tam, kde mě kdysi tak často a tak urputně trápil žlučník, byly zase zpět. Naštěstí ne tak urputně. Ale nedalo se uniknout vědomí, že se něco děje, že to bude velké a že to bude období obrovské zodpovednosti, období složitých situaci a nesnadných rozhodnutí. Mezi zdravotními laboranty, tam u nás spíše jen laborantkami, budu ještě s jednou kolegyní druhý nejvyšší. Pokud mě na této situaci něco opravdu potěšilo, byla to možnost koupit si nové služební zdravotnické Pogony a našít si na každý z nich jednu 30mm silnou bílou stuhu pro hodnost Staršího seržanta nebojových specializací. To je taková moje reenactingová paralela práce a RKKA. Staršina by byl také hezký, ale to... Na pozici vedoucího laboranta se skutečně necítim, zvlášť teď, když takhle snáším tuto pozici.
Tento měsíc bych ale rád uzavřel pozitivně a tak se s vámi podělím ještě o jeden nákup na eBayi, který se nebojím označit nákupem roku. Již v úvodu článku jsem psal o svém desátém roku s muzikálem Les Misérables a o tom, jak vše zachránila slečna Procházková. Letos už je to s Bídníky let jedenáct, má sbírka CD je poměrně rozsáhlá, ale jedno album, které by žádnému fanouškovi tohoto díla nemělo chybět v základní výbavě mi... Stále chybí. Tedy chybělo. Jde o Les Misérables - in concert at the Royal Albert Hall. Tedy o audiozáznam z koncertu k 10. výročí nepřetržitého uvádění tohoto muzikálu na West Endu. Tohle cédéčko jsem samozřejmě chtěl všechny ty roky, ale když jsem kdysi stál před rozhodnutím koupit si CD k 10. výročí nebo CD Les Misérables Live! vybral jsem si to druhé jmenované, mimo jiné protože bylo o dost levnější. Ale tohoto tehdejšího rozhodnutí nelituji. No a od té doby se mi 10. výročí na CD tak nějak vyhýbalo. Až letos v Říjnu mi to nedalo a zkusil jsem eBay. Na pár kliknutí už za mnou tohle album putovalo ze sousedního Německa a to v téměř perfektním stavu a za pouhých 200 Kč i s náklady na dopravu. Při pořizovací ceně zbrusu nového dvojCD kolem 750Kč... To je prakticky zdarma. První disk jsem okamžitě strčil do CD prehrávače v autě a přeskočil až na skladbu č.16, tedy Stars. Znalci vědí, že Javerta zde hraje bezkonkurenční Philip Quast, ostatně tohle obsazení nemá jedinou chybičku a právem je přezdíváno jako "Dream cast". Slečna Procházková může potvrdit, že už jeho první slova mě naprosto odrovnala a přenesla do stavu absolutního blaha. Když jsem si pak oba disky o víkendu a v klidu pustil doma, byl jsem naprosto nadšený. Tohle, tohle jsou Bídníci ve své plné kráse (i když s několika škrty) a v interpretaci těch nejlepších z nejlepších, pravděpodobně v té nejvrcholnější formě. Nevím, jak dlouho se na ten koncert připravovali, jak dlouho zkoušeli a kolik úsilí je to stálo, ale stvořili legendu, která nikdy nezmizí a nikdy neztratí svou kvalitu. Co ale na tomhle záznamu vnímam jako největší známku kvality všech interpretů jsou emoce, které dokázali prožít a předat divákům i když šlo "jen" o koncert, kde každý z nich pouze stál za svým mikrofonem a největší interakce mezi nimi probíhaly prostřednictvím vzájemných pohledů. A co víc, tohle všechno člověk cítí a prožívá i z pouhého zvukového záznamu. Takovou sílu tenhle koncert a tohle CD má. Výborný je zde i orchestr, tedy Royal philharmonic orchestra pod taktovkou Davida Charlese Abella a v takovém tempu, aby ani jeden tón nezaniknul, což se u novějších, rychlejších instrumentací bohužel stává.
Proti karikaturnímu pojetí Bídníků v současné pražské inscenaci, kterou mě teď Facebook pravidelně krmí je tohle album spolehlivým lékem a nakonec se ke mě dostalo asi v tu nejlepší možnou dobu.
Listopad, nebo alespoň jeho začátek se také nesl ve znamení modelářských nesnází. Snažil jsem se o modelech stále alespoň přemýšlet a neustále si kladl otázku jak se z té situace dostat, kudy dál a který projekt mi pomůže tohle celé vyřešit. Neuvěřitelným zvratem byla moje diskuse se slečnou Procházkovou, kdy jsme odhadovali další možné novinky firmy MiniArt a já zavedl řeč k možnosti vydání autobusu Opel Blitz, protože podvozek už mají. To mě samozřejmě vedlo dál, až k tvorbě úplně jiného vozu a sice Vomagu, který by od MiniArtu určitě vypadal úžasně. A právě tím jsem ve své hlavě reaktivoval roky starý plán na stavbu Vomagu OR6 770 od firmy Roden v měřítku 1:72. Bylo by to oproti mým posledním projektům perfektní osvěžení, ale nakonec zase zvítězil strach z mnoha neznámých. Tvorby vody, ledu a sněhu... Takže Vomag šel opět k ledu, i když jsem krabičku skutečně vytáhnul z kitniku a několik večerů dumal nad rámečky a návodem...
Aktivní modelařina mě sice stále míjela, ale radost mi udělalo dokončení atrapy prvorepublikového balení ovocné kávy Enrilo firmy Jindřicha Francka synové, která se dle mého názoru opravdu povedla. Jo, výroba podobných replik mě vždycky bavila a velmi neskromně dodám, že mi i docela jde. Tedy myslím... Navíc se mi na burze podařilo koupit i další dvě hliníkové reklamní lžičky ke kávě Perola a na Aukru několik originálních, v mnoha případech nedotčených papírových obalů na další výrobky této značky, které jsou klíčem k výrobě dalších reprodukcí. Nádhera! Stále nemůžu uvěřit tomu, v jak perfektním stavu po více než 80 letech stále jsou!
Se slečnou Procházkovou jsme si v Listopadu koupili vánoční stromek na chalupu. Jelikož tam zase tak moc času trávit nebudeme, je blbost kupovat tam stromek živý. Ale musí tak co možná nejvíce vypadat, protože ve druhé polovině třicátých let asi umělé stromky zas až tak nefrčely. Po delším vybírání a váhání nám přistál doma 3D Prémium Smrk Alpský. Po rozbalení krabice jsem byl trochu rozpačitý, ale když se sestaví a srovná... Mohl by vypadat realisticky. Za tu cenu snad bude. A představte si, on i voní! Teda... Je to spíše jako mejdlíčko do pisoáru, ale... Asi to mysleli dobře. Pomalu mě ale začalo trápit něco jiného. Chtěli jsme se slečnou Procházkovou prožít Vánoce na chalupě, ale čas se krátil, obývací pokoj ještě nebyl zcela dokončen a další komplikace znemožňující nám na něm pracovat se valily že všech stran... Kdo ví jestli si letos ty historické Vánoce opravdu spolu užijeme...
A když už jsem u té naší historie, firma Figrky pro modeláře (která se asi odštěpila z Retro benzínek) ohlásila novou sérii figurek označenou Q. Že by to konečně začali brát vážně? Víte jak, zatím se nechci nijak ukvapovat a radovat, ale první rendery figurek ze zmíněné série mají podststně lepší detaily, znázorněné přezky, očka řemenů, švy a podobně. Vypadá to docela nadějně. A také se nechali slyšet, že od začátku roku 2025 chystají remaster všech figurek a začnou První republikou. Doufám v nejlepší a připravuji se na nejhorší... Ale držím jim palce a snad si kdyžtak nechají poradit.
Začátkem Října jsem si pořídil moc hezkou repliku amerického výsadkářského vystřelovacího nože M2, který nenosím tak úplně k uniformě, ale každý den v kapse kalhot. Je to velmi důležitá výstrojní součástka, kterou se v běžném životě rozhodně vyplatí mít po ruce. Před pár odstavci jsem psal, jak mě baví výroba jednoduchých replik, k noži jsem si tedy dle fotografií a dalších dostupných podkladů ušil dva kusy pojistné šňůry. Jednu nosím na noži a druhou mám vedouc z nárameníku do kapsy vystavenou na blůze Jumpsuitu M42. Na zmíněné blůze mám přes rameno položenou i novou "issue" Garrison cap (lodičku) od QMI, protože s tou "PX" od Nestofu jsem nebyl zcela spokojen. A tak bylo zase o zábavu postaráno, protože na novou lodičku bylo třeba přišít nášivku.
Jednoho víkendu jsem trošku uklízel v pokoji a pustil si k tomu soundtrack z Band of Brothers. Hezky nahlas, i když jen z CD, gramofon máme na chalupě, doma by se mi už nikam nevlezl. U skladby The mission beggins mi najednou po celém těle naběhla husí kůže, zadíval jsem se na svůj Jumpsuit M42 s nášivkou 101. vzdušné výsadkové divize pověšený z vnějšku na dveřích skříně a vzpomínal na začátek června. Ty brďo! My jsme tam fakt byli! I když to teď píšu, mám skoro slzy v očích. Bylo to úžasné a jako kdyby si to ve mě teprve teď začalo sedat a pořádně se rozvíjet. Na malbu figurky výsadkáře to zatím nebylo, ale... Jednou to přijde a doufám že to nebude trvat moc dlouho. Teď se ale na takové sousto opravdu zatím necítím.
Foto mého druhého Jumpsuitu M42 s insignii 101. vzdušné výsadkové divize, lodičku a šňůrou k noži M2 tak, jak jej mám vystavený v pokoji na skříni.
Ale co je asi úplně nejdůležitější, zejména tedy pro tento blog, i tak jsem se velmi pomalu a pozvolna asi v polovině listopadu konečně začal aktivně vracet k modelům, konkrétně k jednomu již rozdělenému projektu, protože zvítězila úvaha, že lepší než rozdrbat něco dalšího, bude lepší (alespoň se pokusit) dokončit rozdělané věci. A tak jsem i v mizerném světle odpoledne a večer po práci barvil a patinoval sudy a nádoby na oleje do viněty z německé předválečné benzínové stanice. A celkem mě to bavilo. Aspoň pomalu, po jednom. Lepší než nic.
Pořádný zvrat nastal v sobotu 30.11., kdy jsem se po delší době zase vydal na soutěž, tentokráte na tu největší na Slovensku - Plastikovou zimu. A letos to bylo opravdu velké, získal jsem dvě regulérní ceny, jednu plaketu "Líbí se nám!" a jednu speciální cenu v podobě plátěné tašky Na nákup modelů. Krom toho se mi splnil jeden z modelářských snů, setkal jsem se osobně se světoznámým kolegou Martinem Kováčem (z YouTube známý jako NightShift), který mi navíc pochválil mou práci a podepsal návod ke stavebici Ferdinanda od Amusing Hobby. Úžasný den! Ostatně kdo by se k němu chtěl se mnou podrobněji vrátit, odkaz na poměrně nedávný článek je přímo zde.
Hned po Plastikové zimě začal nedělním dnem letošní Prosinec. Pro mě to byl asi nejvíce modelářský den za poslední dobu, práce na doplňcích pro zmíněnou vinětu se rozjely naplno a i když se mi nedařilo úplně tak dobře, jak bych chtěl, snažil jsem se tomu věnovat co nejvíce. Když to tedy šlo.
V práci to ale bylo náročné. Na poslední listopadové schůzce laborantek byla oznámena změna na pozici úsekového laboranta. Dosud to krom vedení a těch pár lidí, kterých se to bezprostředně týká, nikdo nevěděl. Reakce nebyly nijak bouřlivé a patrné, bylo ale vidět a cítit, že zatímco pár lidí má z mého povýšení radost a přejí mi to, jiní, kteří na to čekali celý život byli zklamaní a možná i trochu dotčení. Což chápu. Rozhodlo vedení a já bych byl hloupý, kdybych tuto nabídku odmítnul. Hned třetí den ve funkci jsem si opravdu "užil" - paní vedoucí odjela na tři dny do lázní a druhá, zkušená úseková laborantka měla den plný návštěv lékařů. Takže to bylo všechno na mě. A klid úplně nebyl. Do konce týdne. Pořád se něco dělo, pořád tam někdo chodil, stále bylo třeba něco zařizovat, dokonce nám shořel motor čerpadla na systému pro úpravu vody, jenž je pro provoz životně důležitý. Účastnil jsem se i provozní schůze s přednostou ústavu. Hezký start. Ale myslím, že jsem si zatím dokázal poradit. Důležité je vědět, za kým v případě nutnosti jít a na koho se obrátit. A to naštěstí vím. Ještě důležitější pak ale je nespoléhat na ostatní a jejich pomoc, ale na sebe. Poradit si sám. Jedno ale vím jistě už teď. Tohle mě rozhodně zase někam posune. Ať už v životě pracovním, tak i soukromém.
I když se to po Plastikové zimě zase hezky rozjelo, na modelaření bohužel přestal vycházet čas, zvláště díky přípravám na kvapem se blížící Vánoce. Ty jsme se slečnou Procházkovou chtěli letos oslavit dobově na chalupě. A protože byl Listopad tak náročný, bylo jasné jedno. V sobotu 14. 12. si budeme muset pořádně máknout. Zprvu mi to přišlo jako nedosažitelný cíl, ale jakmile jsme se do toho pustili, obývací pokoj byl až na pár drobností skutečně dokončen. Doma jsme byli až někdy po půlnoci, ale zvládli jsme to. Takže naše letošní společné Vánoce budou tam!
Jelikož jsem si v pondělí 23.12. vzal dovolenou, mohli jsme se slečnou Procházkovou vyrazit na chalupu už v neděli 22. a na pondělí zde přespat. Poslední úpravy obývacího pokoje, který je aktuálně na chalupě jednou obyvatelnou místností se ještě časově docela protáhly, ale nakonec se vše podařilo včetně nazdobení stromku a navození té pravé sváteční atmosféry. Dokonce jsme se i odhodlali zapálit na stromečku, ano, na našem umělém stromečku svíčky. Povedlo se! I přes spoustu malých i větších překážek se povedlo!
Nyní se tedy ve zkratce podívejme na výsledek naší zhruba jeden a půl roku dlouhé rekonstrukční práce na chalupě a vánočně nazdobený obývací pokoj:
Kout s lampou, křeslem, rádiem a naše postel.
Vycházková šavle na křesle.
Detail na moderní přijímač Philips 461 A "Arioso" z roku 1937 i s prospektem a náhradní elektronkou AL4 v plechové krabičce.
Vánoční stromeček pod dohledem současného presidenta Dr. Beneše.
Betlém a blahopřání - obojí od firmy Jindřicha Francka synové, která se později přerodí v Pardubické Kávoviny.
Pan strážmistr při velmi riskantní operaci.
Rozsvícený stromeček - ještě jednou.
Pohled na dveře a kamna.
Štědrovečerní tabule.
A na závěr naše společné foto se slečnou Procházkovou u našeho stromečku i s dárečky.
Kéž by každý měl ve svém životě tak úžasného člověka, jako je ona.
A to už jsem se se svým vyprávěním dostal do současnosti, do dnešního štědrého dne roku 2024.
Ještě než se dostanu k samotnému přání, je třeba věnovat pozornost jednomu důležitému bodu, tedy modelům a tomuto blogu. Vlastně už jsem popsal vše důležité výše v tomto článku, stalo se toho pochopitelně mnohem více, ovšem něco už jsem stihnul zapomenout nebo to nepovažuji buď za tolik důležité nebo za zveřejnitelné. Člověk musí mít i nějaké své soukromí... Ale neodpustím si svůj pohled na téměř končící rok 2024 a to, jak jsem jej prožil. Uteklo to zase jako nic, modelářsky to bylo všelijaké a pokud se nemýlím, dokončil jsem pouze jednu dlouho rozdělanou diorámu, s níž nakonec ani nejsem spokojen. Podařilo se mi pokročit s vinětkou z německé benzínky, kterou mám aktuálně na stole a kterou jste zatím neviděli, ale času je teď zase nějak méně, takže kdy se jí budu věnovat i v článcích zatím není vůbec jisté. Chtěl bych to ale pojmout nějak simplisticky, myslím totiž, že je trošku zbytečně fotit každý krok barvení kanystrů a kbelíků stále dokola, zvláště když se použité techniky povrchové úpravy ani nijak neliší. Vám čtenářům také dlužím minimálně dva články, čehož jsem si samozřejmě vědom. Jeden o dokončení diorámy "Tutto bene!" a druhý o vinětě Nad vesnicí. Budu se snažit oba články dát dohromady a vydat snad hned z kraje roku 2025, ale nechci nic slibovat. Vlivem časové tísně, momentálního rozpoložení a dalších faktorů byl už konec roku 2024 po stránce článků docela špatně zvládnutý, čehož jsem si vědom a moc mě to mrzí. Píšu to nerad, ale možná to teď nebude lepší. Uvidíme, musíme věřit! A hlavně bych chtěl napsat jednu velmi, velmi důležitou věc. Měli bychom to brát tak, jak to je a zbytečně se podobnými věcmi netrapit. Jak říká moje milovaná slečna, jsou to malé věci, takže pokud z jiných důvodů nezbývá moc času na modely a blog, nebo pokud se na podobné věci necítíme, nenuťme se do nich. Ten čas zase přijde. A pokud ne, možná je to znamení. Jak se mi moje milovaná snažila sdělit, je dost pravděpodobné, že to moje modelářské trápení mělo nějaký smysl a mělo mi ukázat, že bych svou pozornost měl upírat i jiným směrem. Zkrátka, je důležité poslouchat své tělo a své mentální rozpoložení, protože všechno má nějaký důvod a neděje se jen tak. Ať už je to v dobrém, či ve zlém.
V uplynulém roce a opět hlavně v té jeho druhé polovině jsem také jaksi vůbec nenašel mnoho času na komunikaci se svými přáteli, ať už to byl Pepa, s nímž jsme se někdy (asi) začátkem roku domlouvali že bychom se mohli někdy sejít, nebo Lukáš, jemuž jsem vůbec nestíhal odpovídat na zprávy. Doufám, že na mě kluci úplně nezanevřeli. Podobné to bylo i s Daliborem, tomu jsme alespoň včera zavolal a jsem rád, že jsme se mohli alespoň slyšet a spoustu si toho říct. No... Tohle jsem, pravda, úplně nezvládnul. Podobně to bylo ins vojensko historickými ukázkami, které jsme vlastně letos žádné nedali. Alespoň že bylo dost příležitostí využít uniformu i jinak.
Ale abych se ještě na skok vrátil k modelům, letos jsem se zúčastnil několika soutěží, vlastně tak nějak té své klasické sestavy a všechny pro mě byly úspěšné, čehož si velmi cením a je to pro mě jisté znamení, že mi ty modely snad aspoň trošku jdou.
Vážení přátelé, i když jsem ještě v tuto chvíli stále ještě v běhu a čeká mě dnes spousta úkolů, věřím a doufám, že to všechno dokážu s nějakou, alespoň malou časovou rezervou dokončit a letošní svátky klidu a pohody si užít. Na to se těším že všechno nejvíce. Až se úplně zastavím a spočinu v té úžasné atmosféře svátků klidu, míru a pohody.
Vážení a milí, pokud jste se dokázali pročíst až sem, patří Vám obrovské poděkování za to, že jste si ten můj rok zrekapitulovali spolu se mnou.
Vám všem bych nyní rád a z celého srdce popřál klidné a pohodové prožití nejkrásnějších svátků v roce, a to se svými nejbližšími, s těmi, které máte rádi a které milujete. Zastavte se za svými přáteli, nebo jim aspoň zavolejte, či napište, ať vědí, že na ně myslíte. Nezapomeňte ani na své rodiny, protože mám pocit, že právě na tento lidský kontakt se zvláště v této rychlé době tak nějak zapomíná. A přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí, které v životě máme. Tak na to mysleme.
Přeji Vám mnoho štěstí a ještě více zdraví, pevné nervy při řešení všudypřítomných životních zkoušek a co nejvíce malých i velkých radostí. Ať je ten další rok co nejvíce dle vašich představ.
Tak jen to dobré!
To Vám přeje a na vaši přízeň i v roce 2025 se těší
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat