Panzershow 2024

Vážení čtenáři, dnes přináším další článek s tématem sice modelářským, ovšem ani tentokrát zatím ještě nejde o žádný další postup na mém aktuálně rozpracovaném projektu. Tentokrát, jak název článku napovídá, půjde o takovou malou reportáž z letošního 12. ročníku modelářské soutěže Panzershow konané tradičně v Návsí u Jablunkova. A jak sobota 29.6.2024 proběhla z mého pohledu? Na to se nyní podívejme!

Hezky zpracovaná dioráma z vyloďovací pláže v Normandii znázorňující dobu, kdy již byla situace pevně ve spojeneckých rukách. Škoda figurky amerického výsadkáře vedoucího zajatce, tato uniforma se totiž používala až od operace Market Garden, tedy o pár měsíců později.

Obdobně jako během předchozích pár let opět visela ve vzduchu otázka, v jakém složení naše skupina výpravy do Návsí vyrazí, nakonec to byla sestava pro tuto akci nejtypičtější, tedy takový rodinný výlet - já, ségra, tata a mama. 

Pro mě to tedy znamenalo vyrazit v pátek co nejdříve z práce, lehce si na sobotu nakoupit a pak okamžitě domů, abychom mohli dovézt k babičce našeho psa, kde prožije víkend v těch nejlepších možných rukách. U babičky bylo skvěle, našel se i prostor pro návštěvu jejich bazénu, což v současném horku přišlo velmi vhod. Pak bylo nutné vrátit se zase domů a připravit se na soutěž. Nebylo toho ale mnoho, pouze jedna figurka a pár nezbytností pro přežití dne mimo domov. Ačkoli sem tam jedu do Návsí v uniformě, tentokrát jsem to zavrhnul ze dvou důvodů. Jednak hrozilo (a nakonec i bylo) příšerné vedro, což by v četnickém stejnokroji byla dost nepříjemná zkušenost a pak mě také odradil program doprovodné akce bratří Davida a Richarda Topalovových, kteří lákali na ukázky katovského řemesla a mučení. Měl jsem tušit, že Richard není tak úplně v pořádku už když chtěl někdy v roce 2016 hnát děti do minového pole... Chápu, že věnovat se této problematice, řekněme z hlediska badatelského je rozhodně důležité, abychom si mohli o tehdejší brutální realitě udělat obrázek. Čemu ale nerozumím je lákání veřejnosti na prvoplánové, otevřené a neskrývané násilí, které si ještě nohou (dle pozvánek) sami vyzkoušet. Ehm... Děkuji, nechci! Se ani přiblížit...

I bez uniformy jsem se ale dokázal obléknout ke své spokojenosti, vzal jsem si totiž olivově zelené tričko z Bastogne s velkým symbolem 101. vzdušné výsadkové divize na přední straně, černé kraťasy a to vše doplnil svou víceúčelovou brašnou M1. 

Abych nás ještě více uvedl do situace, je třeba zmínit, že ségra v pátek 28.6. dostala poslední vysvědčení na základní škole a po devíti letech se tak rozloučila s ústavem, jež jsem kdysi navštěvoval i já. Hodně jsem vzpomínal na Panzershow v roce 2012, kdy jsem získal několik železných křížů a potom ještě jel na rozlučku s naší třídou na chatě u spolužáka Marka Matějky někde v Hlubočkách. Jo, bylo to parádní, i když trochu smutné. První velká změna v životě. A i když si to ségra nepřipouští a narozdíl od nás je ráda, že ze základky vypadne, v pátek večer, i když to nepřiznala, bylo již vidět, že ji to dohání. Na druhou stranu se jí podařilo dostat se na školu, kam chtěla a moc se tam těší, což je rozhodně super. Přesto je ten krok ale vždy náročný. 

V sobotu ráno, krátce po půl osmé jsme vyrazili do Návsí. Cesta šla rychle, bez komplikací, všudypřítomné policejní hlídky se nám vyhnuly, nejblíže jsme byli v kontaktu s jejich vozy v momentě, kdy jeden z nich zastavil vozidlo před námi.

Na parkovišti u kolejí, nedaleko restaurace U Mrózka, které bylo dnes volně otevřeno pro veřejnost jsme se dali trošku dohromady a vyrazili do výstavního prostoru. Malinko nás zaskočila výše vstupného: 150Kč za osobu. To způsobilo, že nikdo z rodiny, kromě mě se do sálu nedostal. Člověk si řekne 150Kč... Jenže za rodinu s jedním dítětem to dělá 450Kč a to už je na rodinném rozpočtu znát... Já jsem zaplatil za svůj jeden model startovné 50 Kč a vinětu "Nad vesnicí" umístil do své kategorie. No, umístil... Ačkoli jsme tu nebyli nijak pozdě, figurek již bylo tolik, že mi nebylo jasné, kam se vrtnu. V tom mě zezadu pozdravil Marek Zindulka ve žluto černém tričku Panzershow a uvolnil mi místo odstraněním cedulky s označením kategorie. Pak se hned věnoval kolegovi a probírali spolu, že figurky a busty mohli rozvrstvit jinak a lépe. Následovala má letmá prohlídka dosud přítomných výtvorů kolegů modelářů a cesta ze sálu ven. V tuto chvíli mi ještě osud zbytku výpravy stojícího venku na rohu restaurace nebyl znám. Vylíčili mi to až teď. Abych pravdu řekl, 150Kč mi přijde jako dost drahé vstupné, navíc v sále není ani dost světla na to, aby bylo možné prohlédnout si všechny detaily modelů a naplno si je tak užít. Ani na jiných akcích, kde jsou prostory daleko větší, prostornější, osvětlenější a jistě mají vyšší náklady na pronájem, nebývá vstupné tak velké. Pravda, je to tu vstupné za dvě akce, ale je třeba také vzít v potaz, že ne každý chce jít i ke kostelu na rytíře a katy... Jako já. Dost už ale o vstupném. Prošel jsem ještě sálek obsazený prodejci, ale zatím si nic nevybral. Potom následoval náš sraz u auta, svačina, doplnění tekutin a plán vyrazit, jako obvykle, do Jablunkova. Dnes rozhodně na zmrzlinu!

Známá trasa nás kolem kostela zavedla k okénku s točenou zmrzlinou. Velká stála 50 Kč, dlužno dodat, že velká zde byla opravdu velká! Obrovská! Nějakou dobu nám trvalo, než jsme své zmrzliny vychutnali, naštěstí to bylo ve stínu u místní lékárny a tam jsme také asi na hodinu našli své útočiště. Ne, že by nám tak dlouho trvalo sníst zmrzlinu, ale nějak nám tam v tom chládku prostě bylo dobře. Nicméně bylo nutné někam se posunout. Do Penny hned nedaleko, nakoupit nějaké potraviny na večer. Silně praktické...

Po návratu do auta mi to nedalo a já znova vyrazil na soutěž, bylo totiž nutné nafotit modely, abych zde na blogu měl co prezentovat.

StuG III Ausf. G "přestrojený" za americkou M7 nasazený v rámci operace Greif během bitvy v Ardenách. 

Další, velmi, velmi známý výjev z bitvy o výběžek ve skutečně perfektním zpracovaní. Také jsem se o tuto scènu kdysi snažil, nicméně z dnešního pohledu to dopadlo dost zle. V některých případech je asi dobře, že už tu nejsou fotky mých starších prací.

Krásný StuH 42 Ausf. G.

Polský IS-2 inspirovaný zjevně dobovým snímkem i prací Martina Kováče. Aspoň to není jen další z kopií jeho děl, kterých na fotkách i na soutěžích vídám víc a víc.

Zajímavý nápad i zpracování...

Figurky, viněty a busty.

Můj četnický strážmistr, nyní již s razítkem na registračním lístku.

Další krásné figurky...

6. Armáda ve stalingradském kotli. 

Tato figurka Panzergrenadiera ze stavu 3. SS Panzerdivision Totenkopf mě na místě velmi zaujala, provedení maskovacího vzoru je fantastické, stejně tak i malba zbytku figurky a podložka. Škoda že fotografie dosti zakresluje a ani zdaleka nezachycuje skutečný vzhled tohoto díla.

Busta amerického výsadkáře z Normandie. Asi už jste si dnes všimnuli, že pravě tohle téma se během posledního zhruba měsíce po létech opět dostalo do popředí mého zájmu. Nechystám se sice na bustu, nicméně nějaké projekty na toto téma velmi vážně zvažuji. A to jak v modelařině, tak i na poli vojenské historie.

Dioráma s Leopoldem, která mimo jiná ocenění získala i cenu pana starosty Návsí.

Velké množství opravdu špičkově zpracované bojovky 1:72.

Mini Spitfire 1:144 v juniorské kategorii.

Velmi povedená P-40.

Papírové skvosty...

...a další...

...a další.

Na závěr pár lodí a ponorek.

I zde.

Při prohlídce a focení modelů se se mnou dal opět do řeči Marek Zindulka, nejprve se ptal na náš výlet do Normandie a poté, aniž bych vznesl jakýkoli dotaz na tuto téma začal mluvit o situaci s Radkem Dostálem. Je pravdou, že již od prvního kontaktu s informacemi ohledně letošního ročníku Panzershow mě zarazila nepřítomnost jména Radka Dostála na plakátech i mezi kontaktními osobami a pořadatelským týmem. Vyvstalo mi na mysli, že pan Dostál měl svého času nějaké zdravotní komplikace, snad i ležel ve vážném stavu v nemocnici s Covidem, a tak mě napadlo, že to možná zabalil z těchto důvodů a celou akci nechal v rukou Láďi Valla a dalších kamarádů. Podle slov Marka Zindulky to ale bylo následovně: Tým Eastmodels a kluci ze Šumperka jezdili Radkovi na Panzershow pomáhať, Radek si pak ale řekl, že je to jinak a že se mu snaží ukrást jeho soutěž a proto dnes není tady, ale na truc si udělal soutěž v Ostravě, kde teď je, ale i přesto je zde účast hojná a jak jsem sám řekl, modely jsou skutečně kvalitní. Takže proto tu dnes Radek Dostál není, ani s letošním ročníkem nemá nic společného. Mara to podal tak, jak to podal, já bych ale byl s touto interpretací opatrnější. Nezávislé pozorování poměrů na této akci prováděné po dvanáct let skutečně odhalilo jistou formu slovenské infiltrace k níž se Mara a spol později přidali a rozumím tomu, že se to panu Dostálovi nemuselo líbit. Stejně taky bych byl opatrný s tvrzením, že Radek si na truc ve stejný den udělal soutěž v Ostravě. Battle of Ostrava není v jeho plné režii a není to zbrusu nová soutěž, i když podstatně mladší než ta v Návsí je. A abych byl upřímný, změna ve složení pořadatelské sestavy byla dle mého pocitu znát. Najednou to nebyla ta úžasně pohodová venkovská akce, díky čemuž jsem měl Panzershow tak rád. Bylo cítit, že je směřována někam jinam, na nějakou jinou úroveň, kam ale nepatří. Pravda bude asi někde uprostřed, ale je skutečně zajímavé, jak málo může takovou akci změnit. A jak moc je to o lidském přístupu.

S myšlenkami na Radka Dostála a vzpomínkami na předchozí ročníky jsem se ještě jednou vydal mezi prodejce. Při pohledu na "starou" černou krabičku firmy Revell se známým obrázkem a popisem Sd.Kfz.9 FAMO mi skoro ukápla slza. Stálo 469Kč, nicméně vzpomínky na to, jak jsem před více než patnácti lety, jako malý kluk dal této stavebnici dost na frak a chtěl dostat možnost to jednou napravit byly teď v popředí a já se už už zbavoval dalších peněz jen abych si mohl odnést tuto krabičku. Jsem moc rád že ji mám, i kdyby měla jen ležet netknutá. Nostalgie je občas docela drahá.

Pak už raději návrat k autu a plán co dál. Ségru to tady najednou nějak přestalo bavit, tata s mamou vymysleli, že chtějí vidět tu Richardovu akci. Já se toho účastnit nechtěl, nicméně bylo jasné, že bez vstupného se dovnitř nedostaneme a stejně jasné bylo i to, že jej nebudou chtít zaplatit. Takže v klidu. Nakonec jsme se tam opravdu nedostali, říšskou vlajku na dětském hřišti i figurínu vpletenou v kole jsme ale viděli i tak.

Tady bych asi dodal jen své oblíbené "Méně je někdy více!" Bohužel je ale také z nějakého důvodu pravdou, že tohle na lidi (některé) prostě funguje.

 Následovala tedy alespoň procházka na druhou stranu Návsí, to už se ale situace zhoršovala, ségra v pubertálním uražení a naštvanosti bez zjevné příčiny, mamu dohnalo všudypřítomné horko, které jí přitížilo v jejím ne zcela dobrém zdravotním stavu. Návrat do auta byl neodvratný. Chvíli jsme tam jen tak seděli a já pak ve 14:45 vyrazil zpět do výstavního prostoru, abych sbalil svou figurku. Zde je totiž na rozpisu nejprve balení modelů a až poté předávání cen, aby se to pak mohlo rychleji rozpustit. Když jsem si to mířil se svým přepravním boxem ven, na pódiu se objevil Láďa Vallo a důrazně všechny vyzval ať se prosadí a uklidní. Vyhlášení začalo o něco málo dříve, než bylo v harmonogramu. Bednu s figurkou jsem tak položil na stůl a věnoval pozornost vyhlášení vítězů speciálních cen. Letos byl zaveden nový systém předávaní ocenění. Už někdy po poledni se na lístcích pod modely objevila razítka dvou barev - červená značící speciální cenu, zelená značící cenu standardní, tedy Železný kříž moravskoslezské orlice. Asi půl dne jsem tak mohl být v klidu a den zde, i když nebyl asi úplně podle našich představ, jsem si mohl užívat o to více a s jistotou ocenění mé modelářské práce. V první fázi vyhlášení výsledků jsem tedy byl klidný, neboť dle systému razítek mi žádná speciálka nenáležela. Zatleskal jsem kolegům a po skončení této slavnostní části udílení cen dle instrukcí i s bednou došel do opačného rohu sálu a zapojil se do řady na kříž. Ten byl předán spolu s gratulací a stiskem pravice každému, kdo se prokázal registračním lístkem modelu se zeleným razítkem. Mezi ty patřím i já. Kříž mi předal osobně Marek Zindulka, pak už zbývalo jen v závalu radosti proběhnout zkratkou přes nyní již otevřený vchod do restaurace ven a vyrazit k autu. 

Má radost ze získání Železného kříže moravskoslezské orlice právě letos je ještě o něco větší, neboť oproti předchozím sériím těchto vyznamenání je ta letošní doplněna o novou stuhu mající po stranách českou a slovenskou trikolóru. Tento krok, vyjadřující dle slov pořadatelů Panzershow "úzkou spolupráci mezi českými a slovenskými modeláři" se stal okamžitě po odhalení nového designu stuhy zdrojem vášní v modelářské komunitě, neboť názor některých byl takový, že tato změna nebyla správná, že trikolóry kazí celkový dojem z velmi povedené žlutočerné slezské kombinace a někteří dokonce považovali slovenskou trikoloru za tu ruskou, což asi ani nemusím popisovat k čemu u těchto jedinců vedlo. Já toto rozhodnutí tvůrcům medailí a soutěže nevyčítam, upřímně řečeno mi tam ty červeno bílo modré barvy nijak nevadí, je to zase něco nového a hlavně je to už teď i v mé sbírce. Mám tedy radost dvojnásobnou, opět byl oceněn můj modelářský um, což mě vždy potěší a povzbudí do další práce, a také mám ve sbírce kříž ve zcela novém vzhledu. Letos navíc byly kříže udělovány instalované na černém dřevěném podstavci, takže další novinka. Ostatně koho by příběh vývoje kříže, jenž se stal symbolem Panzershow zajímal, zde je hezký článek o jeho historii.

Můj letošní Železný kříž moravskoslezské orlice spolu s dekretem. Škoda, že na dekretu není uděleno jméno, takto je to celkem neosobní. Na druhou stranu chápu, že to usnadnilo proces předávání cen, který opravdu nikde neváznul a vše krásně šlapalo.

Když mě mama viděla, jak se vracím k autu s krabicí na modely a druhou rukou nadšeně mávam křížem, byla ráda, že konečně můžeme jet domů. Teď už jí nebylo vůbec dobře. Vyrazili jsme.

První zastávka ale byla ještě u babičky, abychom vyzvedli našeho pejska a já babičce rovnou mohl ukázat medaili i figurku za níž mi byla udělena. Babička si nasadila své nejsilnější brýle a nahlas obdivovala všechny detaily včetně kopřiv, bodláků a odkvetlých pampelišek. Ještě jsme tam chvíli poseděli a pak už opravdu vyrazili k domovu. 

Byl to vskutku náročný den, plný překvapení, milých i nemilých, ročník Panzershow plný změn a nových pořádků. 

Ať je to jakkoli, jsem moc rád, že se tento náš výlet do Návsí uskutečnil a nakonec i docela vydařil. Jsem rád, že i letos jsem se mohl této soutěže zúčastnit a z části novému týmu pořadatelů bych na tomto místě rád poděkoval za obdržené vyznamenání a ocenění mé snahy. Opravdu mám velikou radost a moc si toho vážím! Děkuji, pánové!

Upřímně řečeno jsem skutečně zvědav, jaký bude další vývoj této akce a kam Panzershow bude směřovat. Kam ji kluci z Eastmodels a ze Šumperka povedou, pokud se Radek Dostál nevrátí. Osobně bych byl raději za návrat starého obsazení, ale rozumím, tomu, proč to tak bylo a chápu, že Radkovi je jinde dost možná lépe. Rád bych tedy panu Dostálovi, ale i Markovi Zindulkovi, Láďovi Vallovi a Jánu Moravčíkovi popřál mnoho štěstí a úspěchů do dalších let, ať už budou organizovat jakoukoli akci kdekoli v našich československých končinách. 

A s vámi, milí čtenáři a přátelé se těším na shledanou zase u dalšího článku, který snad vyjde co nejdříve. 

Do té doby si co možná nejvíce užívejte léta a dávejte na sebe pozor.

To vám přeje

Michal Trlica