Den D+80 (let): Normandie 2024

Vojáci, námořníci a letci spojeneckých expedičních sil!
Chystáte se vydat na velkou křížovou výpravu o niž jsme usilovali mnoho měsíců. Oči celého světa jsou upřeny na vás...
Mnoho štěstí! A všichni prosme všemohoucího Boha, aby požehnal tomuto velkému a vznešenému počinu.

General Dwight D. Eisenhower

Vážení čtenáři a návštěvníci mého blogu, dnešní článek bude od většiny ostatních, zaměřených na plastikové modely a sem tam něco z oblasti reenactingu a replik dobových uniforem, výstroje a výzbroje docela odlišný a přinese něco, co na stránkách mého blogu ani mého života není úplně denní rutinou. Ostatně ani být nemůže. V dnešním článku bych se Vám totiž rád pokusil převyprávět mé zážitky z výpravy do Normandie na oslavy 80. výročí největší a nejriskantnější operace 2. světové války, a sice spojenecké invaze do západní Evropy, onoho Dne D, 6. 6. 1944. 

Jako vždy se pokusím zaznamenat vše, co jsem na cestě Německem, Belgií, Lucemburskem a Francií zažil a co si pamatuji, zážitků a dojmů ovšem bylo tolik, že jsem určitě něco vynechal, na něco zapomněl, něco vylíčil jinak, než se stalo a tak podobně. I tak ale myslím, že vše podstatné se mi snad podařilo zachytit, a pokud narazíte na nějakou nepřesnost, prosím za její laskavé odpuštění.

Michal jako příslušník 82. vzdušné výsadkové divize "reenactuje" noční události poblíž městečka Sainte-Mère-Église.

Přípravy 

Dalo by se říci, že celý příběh mé účasti oslav 80. výročí spojeneckého vylodění na březích Normandie začal někdy před rokem a pár měsíci, kdy jsme se slečnou Procházkovou plánovali poznávací zájezd do Francie. Nejprve to skutečně vypadalo na Normandii, pak se lokalita přesunula na oblast Paříže, až se nakonec nejvíce zaradoval jižanský duch mé milované a skončili jsme na azurovém pobřeží, tedy v Monacu, Èze, Saint Tropez, Cannes a Nice. Bylo to nádherné a i já si to moc užil, viděl jsem místa spojená s několika příběhy které mám tak rád a bylo tam skutečně krásně. Ale už v autobusu jsem nedal pokoj a nechal se slyšet (i když spíše ze žertu), že do té Normandie jednou taky pojedeme! A že příští rok bude 80. výročí spojenecké invaze. 

Pár měsíců se pak pochopitelně toto téma neotevíralo, konec konců jsme měli i jiné zájmy, priority a bohužel i starosti. Koncem ledna pak pro mě slečna Procházková přiběhla do provozu Ústavu mikrobiologie FNOL, s dotazem, zda můžu jít hned s ní se na něco podívat a že to nestrpí odklad, neboť by to tam za chvíli už nemuselo být. Šel jsem a zprvu myslel, že našla něco na chalupu nebo něco na Aukru, co ještě nemám ve svých sbírkách. Na monitoru jejího počítače však nebylo nic takového, koukal jsem tam na web CK Tišnov, konkrétně na stránku věnovanou zájezdu "Po stopách 2. světové války s vyloděním v Normandii". Datum: 3.-8.6. 2024. Letmo jsem prošel rozpis zájezdu, podíval se na cenu a rovnou jsme provedli rezervaci. S nadšením jsem vyběhnul zpět do provozu, abych si okamžitě zajistil dovolenou skoro až za půl roku, ale v tomto případě je to extrémně nutné a nesmíme si nic zaplatit, dokud nemáme zelenou v podobě domluveného volna. Jak vedoucí laborantka, tak dvě s nimiž se střídám na klíčových úsecích neměli nic proti a mohli jsme s mou milovanou složit zálohu. Poslední měsíce nás naučily, že situace se může změnit ze dne na den, z hodiny na hodinu, proto jsme plnou částku uhradili až v dubnu, kdy to již bylo neodvratné. 

Já se na to celé téměř hned začal připravovat, koupil si knihu Stephena E. Ambrose Bratrstvo neohrožených, abych měl i jiný pohled než ten seriálový.

Od slečny Procházkové jsem také letos k narozeninám dostal další dvě krásné knihy věnované právě vylodění v Normandii, což ještě umocnilo velikost celé akce, mé natěšení, a také to prohloubilo mé znalosti o dané operaci. Chtěl jsem tomu dát ještě více studiem různých dokumentů, nakonec to ale úplně neklaplo. No, nevadí...

Pochopitelně jsem již dopředu začal uvažovat také o tom, jak se na ten velký zájezd obléknu. Prvotní záměr byl něco jako poválečný turista v košili a kalhotách alespoň přibližně dobového vzhledu, k tomu německý chlebník s polní lahví a možná i ešusem a na hlavu německou polní čepici buď se vzorem platanu, nebo italským Telo mimetico. Na tenhle "outfit" jsem i začal nakupovat. Jak jsem se ale zakousnul do Bratrstva neohrožených, pomalu se můj pohled na problematiku oděvu začal měnit a já uvažoval o nějaké transformaci během cesty. Do Německa a Belgie bych jel v tom turistovi, jenž je tak nějak založen na zbytcích válečného materiálu po Němcích a do Normandie bych to přehodil na částečně americkou výstroj. Problém tohoto scénáře tkvěl v jediné maličkosti a tou byl prostor. Jedeme autobusem, kde je zavazadlo omezeno na jisté rozměry, hmotnost a počet kufrů. Tohle by se s dalšími věcmi úplně sloučit nedalo. Nakonec, ačkoli už jsem měl nakoupeno, byl koncept turisty zcela opuštěn a přišly nákupy americké výstroje i uniforem.

Jako první byla zakoupena blůza M43 od QMI, která svým střihem není nijak zastaralá a nápadná, tudíž ji je možné nosit úplně běžně k civilním šatům. Vlastně se dá říci, že mnohé bundy v army stylu jsou jí dosti podobné, ovšem tohle to je prostě originál. I když se samozřejmě jedná o kvalitní repliku. A co víc, je nepromokavá! Rozhodnutí o její koupi podpořila i dávka nostalgie, na druhém stupni ZŠ jsem měl olivově zelenou "džisku" na niž jsem si nejprve po vzoru Call of Duty a pak i Band of Brothers nechal babičkou našít nášivku 101. vzdušné výsadkové divize a americkou vlajku z galanterie za pár korun, navíc s 50 hvězdami. Měl jsem k ní i takové béžové kalhoty s kapsami na stehnech a olivovými výztuhami na kolenou a holeních, připadal jsem si v tom kompletu jako Richard Winters a dodnes si skvěle pamatuji, jak jsem v tomto oblečení 17. září běžel domů ze školy a v hlavě mi hrála scéna ze seriálu zachycující seskok do Holandska... 

Zmíněná scéna denního výsadku do Holandska 17. září 1944 tak, jak jej rekonstruovala minisérie Band of Brothers.

I tuhle novou blůzu jsem opatřil nášivkou 101 AB division a invazní vlajkou správných rozměrů i počtu hvězd. Jsem s ní velmi spokojen a nemůžu se dočkat až v ní budu na podzim chodit. Snad i toho 17. září, až bude 80. let od onoho zmíněného seskoku do Holandska. Rovnou následoval nákup Americké polní lahve s pouzdrem, opasku, pouzdra na Colt 1911, sumky pro něj i k samopalu Thompson a víceúčelové brašny M1. Samozřejmě, že opasek s Coltem brát na zájezd v plánu nebylo, ale když už jsem v tom, bude fajn mít na pistolí, již mám tolik let doma konečně pouzdro.

M43 Field jacket je hezká a praktická věc, to ano, ale do Normandie šli výsadkáři v Jumpsuitech M42. To jsem samozřejmě věděl už tenkrát na základce, teď jsem to však vyhodnotil jako blůzu ne úplně vhodnou pro běžné nosení a koupil tu 43ku. To víte, že se to ve mě pralo. A když jsem pak týden před odjezdem viděl video tour z muzea v Sainte-Mère-Église, nebylo cesty zpět. Objednal jsem blůzu od Jumpsuitu vyrobenou Sturmem a další invazní vlajku na rukáv. Ačkoli ze mě Band of Brothers udělalo příznivce spíše 101 AB, do Sainte-Mère-Église je rozhodně vhodnější 82 AB, jejíž insignie je na rukávu blůzy z výroby našitá. Blůza přišla na poslední chvíli, ale klaplo to a já ještě v neděli 2.6. pozdě odpoledne přišíval invazní vlajku na rukáv. Jak to tedy s tím oblečením nakonec bude? 

Koncept dobového turisty, ač byl jistě dobrý, definitivně padnul. Na cestu se vydám v černých, současných, civilních kalhotách s kapsami a prošlápnutých černých teniskách (dobové kožené boty by na delších pochodech mohly být spíše k obtíži) a béžové košilí z HM. Do Německa, Belgie a Lucemburska budu mít jako svršek americkou blůzu M43 opatřenou insignií 101. vzdušné výsadkové divize a invazní vlajkou, plus víceúčelovou brašnu M1 (co v US Army není M1?!) coby příruční zavazadlo a brašnu na zásobníky do Thompsonu v roli pouzdra na fotoaparát. Jakmile překročíme hranice Francie, výstroj zůstane stejná, pouze se převléknu do blůzy od Jumpsuitu M42 s označením 82. vzdušné výsadkové divize opět s invazní vlajkou.

Možná se teď ptáte, jestli by nebylo vhodnější místo tohoto historicko-současného, civilně-armádního paskvilu jet prostě v základu uniformy a odpovídajících botách? Já už se na to teď, z pohodlí domova ptám taky, než jsme ale vyjeli, byl jsem v jiné situaci a nejvíce mě od toho odrazovala nutnost koupě odpovídajících bot, ideálně Corcoranů, které nepatří mezi nejlevnější. Investic už bylo dost a i když pořád něco k uniformám nebo modelům nakupuji, teď bylo najednou tolik peněz pryč, že to už prostě nešlo. Rozhodně by toto ošacení bylo lepší, jediné správné a odpovídající důležitosti akce, na druhou stranu jsem tam nejel jako reenactor a jelikož ani US Army ve svém repertoáru (zatím) nemám, bylo tohle maximum, co jsem mohl pro daný zájezd udělat. Rozhodnutí stočit svůj zevnějšek k této straně asi přišlo pozdě. Takže jediné, co k tomu můžu říci, je fakt, že i takto oděn jsem si to perfektně užil, a to i navzdory vědomí, že dost možná budu terčem kritiky, posměchu a nepochopení buď přímo během zájezdu, nebo později od dobře známých hrdinů klávesnicových a monitorových bitev. 

A ještě jedna věc k objasnění. 

Píšu zde, že mé blůzy zdobí insignie 82. a 101. vzdušné výsadkové divize. Na rovinu přiznám, že se svou tělesnou stavbou a konstitucí, alespoň v současném stavu se to může jevit trochu jako výsměch kondici, ve které ti kluci tenkrát byli a tomu, co dokázali. Roky neustálého tvrdého cvičení a tréninku, v případně dvaaosmdesáté už byla Normandie (pokud se nemýlím) třetím bojovým seskokem. Z těchto důvodů bych asi jejich nášivky na sobě vůbec neměl nosit, tím spíše zde. Na druhou stranu jsem takto chtěl na oněch místech, v Bastogne a v Sainte-Mère-Église ukázat, že jsem si jejich nesnadných úkolů, jejich činů a zásluh vědom a alespoň takto částečně oblečen vzdát čest památce těch, kteří to tam před 80 lety měli zatraceně těžké a z nichž se již mnozí nikdy nevrátili domů. Tolik asi ve zkratce důvody k tomu, proč jsem se obléknul, jak jsem se obléknul a co mě k tomu vedlo. 

Balení hlavního zavazadla proběhlo extrémně rychle, nebylo totiž jiné možnosti. V sobotu 1.6. jsme se s kamarádem Daliborem již tradičně účastnili modelářské soutěže Plastic People of Tovačov, navíc v četnických stejnokrojích a s malou výstavou artefaktů k tomuto tématu. Ta byla letos skutečně malá, právě kvůli časové tísni způsobené odjezdem do Normandie v pondělí 3.6. Hned v sobotu večer jsem vše po Tovačově uklidil na svá místa a během neděle se sbalil na zájezd. 

Celé to však bylo daleko napjatější a složitější, než si dokáže představit...

Koncem dubna bylo nevyhnutelně nutné doplatit zbývající částku z celkové ceny zájezdu, což jsme samozřejmě udělali. Jenže pak nebylo vůbec jisté, zda na zájezd budeme moci odjet. Mamka slečny Procházkové, respektive její zdravotní stav se zkomplikoval a zdánlivě se příliš nezlepšoval, vůbec ne natolik, abychom s jistotou mohli říci, že slečna Procházková pojede. Zkusil jsem tedy na její návrh oslovit několik svých kamarádů, kteří by potencionálně mohli jet se mnou, každý už ale měl své plány, nebo jej odrazovala cena zájezdu. Nedalo se nic moc dělat, v úvahu padal i telefonát do cestovky informující o nastálé situaci a odřeknutí účasti. Samozřejmě již bez nároku na vrácení většiny peněz. Díval jsem se na to tak, že jsem si aspoň nakoupil spoustu hezkých věcí, že tam třeba pojedeme jindy a že na to 80. výročí tam z nějakého důvodu prostě nemáme být. Slečna Procházková také navrhovala, abych jel bez ní, sám, že tak přijdeme jen o polovinu peněz a hlavně, že já nepřijdu o ten zážitek. Nakonec jsem o této možnosti skutečně začal uvažovat a to hlavně po tom zmíněném videu z muzea v Sainte-Mère-Église. Ve chvíli, kdy se už zdálo, že to mamka slečny Procházkové zvládne ten necelý týden sama, v pátek zcela nečekaně přišla další rána. Tentokrát zdravotní potíže dohnaly i slečnu Procházkovou. Konkrétně se ozval jeden z jejích zubů s ním již dříve měla potíže. Zaměstnal ji krom pátku i na celou sobotu a ani tak nedokázala nic vyřešit. Úroveň nejistoty ještě stoupla, v neděli večer jsme se ale dohodli na definitivním provedení akce a účasti nás obou.

Pokud se za těch pár hodin nic významně nepodělá, jedeme!

Pondělí, 3. 6. 2024

Den D-3

Hned první den celé operace byl ve znamení únavy. Ačkoli jsme si připlatili 2x400Kč za dopravu z Olomouce, týden před výjezdem nás cestovka vyrozuměla s tím, že pro malý zájem je toto místo odjezdu zrušeno. Nejblíže tak bylo Brno. Jenže dostat se do Brna na 6:00 není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Nebylo jiné cesty, než zvolit FlixBus vyjíždějící ve 3:50 z olomouckého autobusového nádraží. A jak se tak brzo dostat na autobusák? V tom nám naštěstí pomohl můj tata s naším autem. 

Po čtyřech hodinách spánku mě v pondělí 3. 6. ve 2:30 probral budík, abych provedl hygienu, nasnídal se, obléknul, připravil tašku a s tatou jsme ve 3:11 vyrazil k budově Lékařské fakulty univerzity Palackého, kde jsme ve 3:20 měli nabrat slečnu Procházkovou. Přifrčela asi s tříminutovým zpožděním, což je ale zanedbatelné. Byla celá bledá, nevyspaná a ne úplně v kondici, ale byla tady!!! Po tom všem, byla tady! Mohli jsme jet. Pomohl jsem jí s kufrem do vozu a po pár minutách společné jízdy jsme se s tatou rozloučili na zastávce autobusu u AN. Zelený FlixBus již čekal u nástupiště 3, nicméně my zůstali venku na vzduchu jak dlouho to jen šlo. Mě již zde také sihla první nepříjemnost v podobě poškozeného oka popruhu na mé úplně nové M1 brašně od QMI. Jestli je tohle brašna na granáty a munici... Naštěstí se mi škodu podařilo jen holýma rukama a s využitím místní lavičky napravit i bez použití kleští, svěráku a podobných vymožeností. Vzhled nic extra, ale funkčnost to snad mít bude. A mělo! 

V autobusu, který už za sebou měl cestu z Polska jsme museli vyhnat z našich zaplacených míst ženu, která si tam udělala nocleh. Nevybrala si správně. A pak už to bylo všechno v klidu. Cesta uběhla rychle, bylo sice trochu dusno a vzduch tam nebyl nejlepší, ale v Brně u Grandu bylo času na vyvětrání a nadýchání se čerstvého, chladného vzduchu dost. Zhruba hodina. Kolem nás se mezitím vystřídalo mnoho lidí mnoha národností, mnoha cest a cílů. Někdo jel prostě jen v pondělí ráno do práce, někdo dál. Jako my dva. V americké blůze M43 s poměrně velkou invazní vlajkou na pravé paži a insignií řvoucího orla 101. výsadkové divize na té levé jsem občas přitáhnul něčí pohledy, nebylo to ale nic nebezpečného. Kolem nás se i pár dvojic lidí usadilo. Nevěnoval jsem tomu pozornost a to až do chvíle, kdy kolem nás procházel muž se ženou a ta paní se zeptala: "Dobrý den, jedete taky s Tišnovem?" Než jsem se zmohl pozdravit a odpovědět, vše doslova vychrlila slečna Procházková. Oba naši spoluzájezdníci se ubrali někam bokem vyčkávat. Pak jsem se na sebe podíval a ke své slečně prohodil: "Opravdu je to tak očividné?!" Zásmáli jsme se tomuto drobnému vtípku. 

Autobus CK Tišnov dorazil zhruba o deset minut dříve a když se masa lidí kolem nás dala do pohybu, náhle bylo zřejmé že tu dávno nejsme sami a že nás z Brna pojede docela dost. Uložili jsme kufry do zavazadlového prostoru, slečna Procházková nás nahlásila panu průvodci, ten nám sdělil čísla našich sedadel (41, 42) vlevo téměř úplně vzadu a mohli jsme se prodrat až na svá stanoviště. S mou vybaveností brašnou a sumkou na zasobníky k samopalu Thompson to nebylo úplně snadné, v porovnání s výsadkáři, kteří se ale 5. 6. 1944 soukali ve výstroji téměř těžší než byli oni sami do Dakot to byla pohádka. Jakmile jsme nastoupili všichni, nahodil řidič motor a odvezl nás směrem na Pávov, Prahu, Plzeň a Rozvadov. Během toho nás zhruba třikrát přivítal na palubě pan průvodce Tomáš Mariánek (což se ale neomrzelo) a teprve v kompletní sestavě nám nastínil, co nás čeká, na co se můžeme těšit a zároveň předeslal, že se teď všichni společně vydáváme na největší akcí, která Francii čeká za posledních pět let a že se tudíž náš program tam může měnit podle aktuální situace na bojišti. Respektive dějišti. I přesto byla nálada skvělá, morálka vysoká a očekávání všech ještě vyšší. Možná je teď na místě zmínit se o složení zájezdu.

Řekl bych, že tak 85% osazenstva tvoří muži, těch 15% žen jsou buď přítelkyně a manželky chlapů, kteří prostě museli být u toho letošního kulatého výročí, nebo naopak ženy zapálené do této problematiky více než leckterý profesionální historik. Ano, jedna má bílé triko s potiskem fotografie Eisenhowerova setkání s muži ze 101. výsadkové divize před nástupem do letadel, druhá je vybavena velkým šátkem s motivem americké vlajky a veze si šampaňské jímž bude dost pravděpodobně na plážích nebo v jejich okolí simulovat minometnou palbu. Máme tu matku s dcerou a matku se synem, i když o malinko častější je tu skutečně kombinace otce se synem. Dále tu máme partu chlapíků přes padesát let, ale původně jsem myslel, že tento segment bude o dost větší. Možná jen nemám odhad, ale řekl bych, že věkový průměr je tak 40 let. Zkrátka jsou tu opravdu mladí (tři děti do 15 let) i pár jedinců důchodového věku. Co se týká vzezření obsazení zájezdu, jsem tu zatím sám, kdo má na sobě něco opravdu autentického a to repliku US blůzy M43, a již zmíněné brašny a sumky. Doslova jednotky jedinců pak mají čistě civilní bundy v army stylu, jinak vedou plně civilní šaty. Košile, trika, sem tam má někdo triko s vojenskohistorickým tématem, jako jeden pán hrdě se hlásící k československým jednotkám na západě. Vlastně v zahraničí je to super způsob, jak dát vědět odkud jsme. Možná lepší než se maskovat za americkou vlajku na rukávu. Ale takhle jsem své oblečení samozřejmě vůbec nemyslel. 

Přestože byla cesta z Rozvadova do první tematické zastávky v německém Sinsheimu docela dlouhá a už teď se trošku projevilo vstávání po čtyřech hodinách spánku, utekla dost rychle. Na dvou obrazovkách pro celý autobus nám pustili válečný film. Ačkoli jsem trošku doufal v něco méně provařeného než Zachraňte vojína Ryana, nemohl jsem zároveň věřit, že nám vzhledem k tématu zájezdu pustí třeba Ponorku. Film nakonec nebyl z časových důvodů úplně celý, chybělo závěrečných asi 10 minut, kde Tom Hanks nakonec hrdinsky položí život pro záchranu posledního z bratrů Ryanových a ještě před tím stihne vystřílet do čelního pancíře "Tigera" zásobník svého Coltu. Jo a samozřejmě před tím, než vydechne naposledy, stihne ještě nabádat mladého výsadkáře k tomu, aby svůj život prožil po tom všem co nejplnohodnotněji. To jsme tedy už neviděli, neboť se nám naskytnul pohled na dvě nadzvuková dopravní letadla Concorde a Tupolev TU-144 na střeše jedné z hal Technického a automobilového muzea v Sinsheimu. 

"Vstát a zaháknout se!" pronesl jsem odhodlaně a docela dost nahlas, když jsme vstávali k výstupu. Asi to beru dost vážně, nicméně nikdo v okolí mou výsadkářskou hlášku buď nepochopil, nechtěl komentovat nebo snad opravdu neslyšel.

Pan průvodce koupil z od nás všech vybrané hotovosti pakl vstupek, před Haupteingangem jsme si řekli co a jak a tři hodiny do zavíračky byly naše. Hned nad pokladnou mě zaujal Nieuport 11, nejvíc mě dostaly jeho miniaturní rozměry a tak nějak, řekl bych celková jednoduchost kontrukce a technického provedení, které na mě takto působilo až, omlouvám se za ten výraz, fórově. Je pravda, že z Nieuportů jsem býval fanouškem sedmnáctky, nicméně nepředpokládám, že by tam bylo nějak mnoho odlišnosti. Ale dost možná se pletu.

Prohlídku jsme se slečnou Procházkovou začali v sekci amerických civilních aut, oba dva nás překvapilo jak obrovské a masivní ty bouráky byly. A to se bavíme o běžných silničních vozech, jako jsou Cadillacy a Mustangy. Přítomné monstertrucky nebo HotRody jsou úplně jiná kategorie, nicméně ta nás příliš neoslovila. Já jsem doslova ožil o pár kroků dále, když jsme vešli kolem obrovské interaktivní lokomotivy (nejsem si jist typem, ale možná to byla BR-52) do expozice druhoválečné bojové techniky a letadel. Série fotek vedle StuGu III Ausf.G byla něčím, bez čeho jsem nehodlal Sinsheim opustit. Takže konečně se setkáváme!!! Slečna Procházková se nechala slyšet, že takhle šťastného mě asi ještě nikdy neviděla. Strávili jsme u něj docela dost času, nafotil jsem si detaily a odcházelo se mi opravdu těžko...

Po létech obdivování tohoto útočného děla na dobových fotkách, v dokumentech, v podobě modelů a v počítačových hrách jsme se konečně setkali. Konečně setkání s opravdovým a skutečným StuGem III Ausf. G. Nádherný stroj!

Bylo tu ale ještě hodně věcí, které stály za to a ani tak nám naš čas úplně nestačil. Velmi cenné pro mě jako modeláře bylo vidět a nafotit si různé hrubosti povrchů pancířů a různých vozidel, prozkoumat vzhledy svárů jednotlivých dílů, zaměřit se na detaily jako poškození gumových obručí kol a tak dále a tak dále. Doslova studnice poznání! Junkers 52 zavěšený pod stropem haly ve mě svou zimní kamufláží evokoval úvod legendárního filmu Kam orli nelétají, Focke Wulf 190 hned vedle zase překvapil svou velikostí. A nebyl sám, nicméně lokomotiva řady 41 ve druhé hale byla exponátem, který už svou velikostí, impozantností a masivností nedokázal překonat žádný stoj. Když jsem byl malý, podobnou lokomotivu jsme s tatou lepili jako můj první plastikový model. V měřítku 1:87 jsem nemohl mít nejmenší potuchy o tom, jak obrovská ta věc v reálu je. Na tohle nikdy nezapomenu. 

Z celého muzea v Sinsheimu pro mě byla nejimpozantnějším exponátem tato lokomotiva řady 41. Člověk si u ní připadá tak nepatrný...

...a také to byl jeden z prvních plastikových modelů, který jsme s tatou slepili. Od firmy Revell a v měřítku 1:87 si člověk nedokáže ani představit její skutečné rozměry, či hmotnost přes 122 tun.

Trošku jsem se teď předběhnul, neboť před přesunem do haly 2 jsme usedli k pozdnímu obědu v místním bistru, kde jsem si k hranolkám s majonézou objednal třetinku U-Boot Bier. Bylo opravdu výborné! Pivo s ponorkou, od ponorky, kde 600 km nikde není žadné moře, jen pevnina. Zastavil se u nás kolega ve vlasteneckém tričku a navázal konverzaci, dotazem co hezkého v hale jedna může vidět. Popsal jsem své zážitky a uvedl, že mě osobně zajímá především bojová technika. Když jsem u bojovky, málem bych zapomněl zmínit interaktivního Panthera, který se za dvě eura dal rozhýbat. Simulace jízdy otáčením kol a pásů, pootáčení věže, či akustická střelba z kulometu MG-34, to vše se dá ovládat na panelu před tankem.

Fotku s Pantherem chce každý, ovšem s tímhle se dá za drobný poplatek i hýbat. Podvozek, věž, střelba z kulometu... Taková velká hračka.

Bylo tam toho nepočítaně, polopásy jako Sd.Kfz.11 a myslím že i zastrčené Famo, pokud to nebyla Sd.Kfz.7. Bohužel se nedalo detailně věnovat všemu. Samozřejmě jsem obětoval nějaký čas i traktorům Lanz-Bulldog, kterých mám pár od MiniArtu a také náklaďákům Büssing nebo Opel Blitz. Zde stojící pojízdná dílna mi vnukla nápad na konverzi za použití dvou sad od MiniArtu. Ostatně po tomto muzeu bych nejraději začal lepit tři stavebnice najednou a objednal kompletní uniformu poručíka Sturmartillerie. Vím, jak teď skáču, takže se pokusím malinko tomu dát úroveň.

Jeden z mnoha traktorů Lanz Bulldog ze Sinsheimské expozice.

Opel Blitz...

...s dílnou na korbě.

Jdeme do druhé haly na niž máme asi jen hodinu. U vstupu nás vítají dva starší spoluzájezdníci a informují o Hitlerově osobním Mercedesu nebo také vozu Lanurin a Klement v barvách monarchie. Vyrazili jsme dovnitř s cílem dostat se až nahoru na palubu Concordu. Hned z kraje, v sekcích závodních vozů jsem se vrhul k ručnímu benzinovému výdejnímu stojanu v barvách Shell. Je to téma mé aktuálně rozpracované diorámy a mnoha dlouhých rešerší, které předcházely. Vidět jej zde bylo opravdu skvělé a ano, opravdu je ta věc tak vysoká, jak se i ve své pětatřicetinové podobě zdá v porovnání s figurkami. A právě tento exponát byl v místech, odkud jsem spatřil onu již popsanou lokomotivu řady 41. I tam jsme byli nějakou tu chvíli, ale zase bylo nutné jít dál. 

Vzhledem k tématu mé aktuálně rozpracované diorámy a dlouhým rešersem k ní byl tohle pro mě skutečně jeden z nej exponátů. A že je ten stojan opravdu obrovský!

Tato hala je naplněna především automobily, Vůdcův Mercedes se nám podařilo najít zcela bez potíží. Stejně tak onen čučavě žlutý Laurin a Klement s orlicí monarchie na boku karoserie. Čas se začínal nepříjemně zkracovat a zrychlenou cestou točitým schodištěm na střechu haly mi v hlavě už slabě tikalo. Pro návštěvu interiéru obou nadzvukových dopraváků nebyl čas, proto jsem rozhodně a bez ztráty vteřiny vybral Concorde. TUčko si bude muset počkat, až se někdy vrátíme. A já doufám, že k tomu ještě bude příležitost. Proč ale produkt kooperace Francie s Velkou Británií a nikoli ten sovětské konstrukční školy? Concorde jsem kdysi dávno jako malý chlapec lepil coby papírový model. Nedávno jsem také sledoval velice poutavý podcast na kanále FlyRosťa s Luborem Obendraufem, který napálil spoustu lajků i profíků ve světě letectví, ale mimo to jistě svým smyšleným, ale o to poutavějším vypravením právě na tento stroj navdadil. A myslím že i slečna Procházková byla raději v tomto stroji. Jeho interiér mě překvapil rozmístěním sedaček i svou stísněností, zážitkem bylo i houpání trupu při postupu ke kokpitu i potom zpět. Nakonec se nám povedlo být uvnitř úplně sami, jen s několika figurínami na palubě. Návrat zpět ze střechy do haly byl opět rychlý, nikoli však nadzvukový. Stále bylo co objevovat, téměř na konci bylo nezbytné zdržet se a nafotit diorámu 1:1 zachycující dílnu s několika motorkami. Někdy bych chtěl něco takového zmenšit do pětatřicetiny, ale zatím spíše s autem, než s motorkou. Zatímco mě zaměstnávaly všechny ty detaily této expozice, slečna Procházková na mě volala z opačného konce tohoto sektoru haly. "TADY JE!" zněla její nadšená slova. Nevěděl jsem co přesně, hledali jsme toho tady víc, například i Fiat Topolino, po pár spěšných krocích jsem ale měl jasno. Tempo!!! Bleskové focení u něj i pouze jej, bohužel už nebyl čas na fotky ze všech stran a studium detailů. Zřejmě závazek se vrátit. 

Asi největší radost jsem v hale 2 měl, když se nám podařilo najít pár minut před zavíračkou toto Tempo. Konečně jsem i jedno z těchto vozidel viděl naživo a mohl se s ním i vyfotit. Od MiniArtu mám téměř všechny stavebnice a z nějakého důvodu se mi ta Tempa hrozně zalíbila. Přitom když jsem viděl jejich první přebal této tříkolky, na žádné velké sympatie to nevypadalo. Někdy to tak prostě je...

Pak ještě návštěva toalet v řádu vteřin a ven z haly! Uf. Posledních pár snímků venkovních skvostů, nastoupit do autobusu a hurá směr Arlon, Belgie. Směr postel. Cesta byla ještě hodně dlouhá a vyčerpávající, na čtení nebo psaní mi chyběla kapacita, spát se mi na sedadle v autobusu dlouhodoběji nedařilo. Přišel tedy čas sluchátek a celého soundtracku minisérie Band of Brothers skladatele Michaela Kamena. 

Ubytování v Arlonu klaplo na výbornou, proběhla instruktáž ohledně snídaně, na niž půjde naše skupina z levé strany vozu jako první, tedy v 7:15 a odjezd bude v 7:45. Na pokoj jsme dorazili také bez komplikací, ale příliš jsme se nezabydlovali. Hned ráno to tu zase opustíme. I přes velkou únavu nebylo možné odpustit si procházku se slečnou Procházkovou ke zdejšímu kostelu a náměstíčku se sochou místního vojevůdce. Chlad o sobě dával vědět, i s tím si ale moje blůza snadno poradí zvednutím límce a zapnutím dvou knoflíků. Osobně mi tam ještě jeden chybí, ale budiž. Účel to splnilo a oproti tomu, co za mrazy chlapi v těchto uniformách zažívali třeba hned tady kousek v Bastogne... Vlastně ani nic neříkám.

Pak už jen instantní polévka (kterou bylo díky místnímu sporáku dost složité uvařit) sprcha a pět hodin spánku.

Úterý, 4. 6. 2024

Den D-2

Abychom mohli absolvovat svou dnešní první prohlídku, kterou byl Americký vojenský hřbitov v Lucembursku, museli jsme stejnou trasou, jakou jsme včera do Belgie přijeli, dnes Belgii opustit. Líbila se mi na tom, ostatně jako na všech podobných cestách ta možnost a příležitost prohlížet si okolí. Přírodu, architekturu, snažit se všímat si detailů, které se mi při mé modelářské činnosti můžou hodit. Nemluvím teď o faktu, že když nějaký takový detail potřebuji, zpravidla už jej v hlavě nemám a samozřejmě jsem si jej nevyfotil. 

Návštěva amerického vojenského hřbitova začala prohlídkou stavby ještě před vstupem do areálu a získáním několika letáků. Potom přišel čas vejít kolem afroamerického hlídače dovnitř. Už na dálku zářil obří bílý monument s věnováním padlým synům své země za jejich nezměrné zásluhy.

Nejprve přišla na řadu prohlídka taktických map bojů v Ardenách i v celé západní Evropě. A pak už procházka mezi nesčetnými bílými kříži. Každý z nich za jeden zbytečně zmařený lidský život. Zdaleka nebylo dost času na to, prohlédnout si všechny, nicméně vyfotil jsem si alespoň pár křížů kluků, kteří dle jména určitě měli české kořeny. Hlavním tahákem tohoto hřbitova je samozřejmě hrob velkého amerického vojevůdce, geniálního stratéga, svérázného tvrdohlavce generála George S. Pattona Jr. Dostat se k němu nebylo úplně snadné, jeho kříž v čele pohřebiště byl stále obležen nějakou skupinou turistů. 

Vstupní brána na Americký vojenský hřbitov v Lucembursku...

...a památník nacházející se hned za ní.

Bitva v Ardenách v kostce. Tedy... Spíše na placce.

Zástupy bílých křížů (a hvězd) jež známe z filmů a dokumentů. Když si člověk uvědomí, že za každým z nich je jeden lidský život... 

Hrob generála George S. Pattona Jr., nalevo za řetězem je patrná česká vlajka, kterou tam jako symbol vděku zanechal někdo z našeho zájezdu.

Když zbývala ještě chvilka času, posadil jsem se na lavičku ke slečně Procházkové, která zrovna volala mamce. Potom přišel přesun k autobusu, kde jsme ještě nějakou chvilku postáli. 

Pak už jsme upozorněni tramvajovým zvonkem namontovaným na autobus nasedli a vyrazili pro změnu zase zpět do Belgie, do Bastogne.

Na parkovišti před Bastogne War Museum několik mužů (včetně mě) projevilo údiv nade dvěma červenými autobusy HC Oceláři Třinec. Bylo to zajímavé setkání zde v těchto místech. Několik osobáků s českou nebo slovenskou SPZ už pak takovým překvápkem nebylo.

Vchod do Bastogne War Museum, samozřejmě přímo v Bastogne.

Pan průvodce opět vyrazil pro lístky a jakmile měl u pokladny hotovo, předal nám informace. Kdo nechtěl audioprůvodce, mohl rovnou vyrazit. Byla nás většina. Hned z kraje expozice čekal další Sherman. Potom jsme prošli patrem věnovaným tak nějak všeobecně první a druhé světové válce i situaci v okupováné Belgii. Samozřejmě tu má svou vitrínku i Leon Degrelle. Osobně mi přišla zajímavější expozice o patro níže, už na schodech hrála nekonečná smyčka bitevní vřavy. Kdybych měl přilbu a zbraň, vrhnul bych se po hlavě dovnitř. Takto jsem jen seběhnul schody a ocitl se přímo před Hetzerem, který byl ještě navíc volně přístupný. Tedy jen zvenčí, ale dá se tak s ním velmi hezky vyfotit. 

Jagdpanzer 38 (t), lidově zvaný "Hetzer" v expozici Bastogne War Museum. Jeden z prvních exponátů na které návštěvník ve spodním patře budovy narazí.

Techniky a nádherných originálů uniforem, výstroje a výzbroje zde bylo opravdu dosti, dokonce i Fallschirmjägergewehr 42. Velká vzácnost. Pokud to není maketa od Shoei. Pořídili jsme několik snímků a pak se vydali zase na povrch, dát si kávu. 

Ano, tady jsme!

Zde mě můžete vidět při chytání kontejneru se zásobami. Ano, asi by mě to zabilo... 

Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout, jak originálně, promyšleně a propracovaně řešeny byly expozice prakticky všech muzeí, která jsme za celou svou cestu navštívili. 

Zmíněný Fallschirmjägergewehr 42, konkrétně jeho první verze.

Památník v areálu Bastogne War Museum.

Kavárna zde byla zařízena velmi hezky, hned u vstupu stála skříň s dobovým rádiem a zezadu s pouzdry s plynovými maskami a dalšími historickými kousky. Při čekání v řadě, abychom si mohli objednat jsem sledoval jak si na mě v časti výsadkářské uniformy ukazují dvě starší paní a baví se o mě. Snad v dobrém... Kávu jsme si vzali ven, protože uvnitř nebylo kde usednout a řešili, co dál.

Já se už nemohl dočkat fotky u památníku roty E 506. praporu 101. vzdušné výsadkové divize, toho Bratrstva neohrožených a kluků, kteří se už z Bastogne a Foy nikdy nedostali. Až o něco málo později jsem na mapě odkryl jednu nepříjemnost. Památník, jenž mám na mysli a na nějž jsem se tak těšil není tady v Bastogne, ale u městečka Foy, kde Ronald Speirs podniknul svůj legendární běh skrze Německou linii od roty E k rotě I a co víc, zase nazpátek. Ehm, výborně. Slečna Procházková ale trvala na tom, abych se za průvodcem vydal a navrhnul, že se tam zajedeme podívat. Je to takový příjemný chlapík a navíc sám na začátku cesty říkal, že kdyby měl kdokoli nějaký nápad nebo návrh, má se o něj podělit. Zjednodušeně řečeno, i když to bylo autem jen deset minut od Bastogne, z důvodu dostupnosti pouze z lokální cesty, nikoli z dálnice a již tak nacpaného harmonogramu se nám nakonec přišel pan průvodce omluvit a ptal se, zda se nebudeme zlobit, když tam nepojedeme. Je to škoda, ale velmi si cením toho, že on i dvojice řidičů Milan a Zdeněk vůbec byli ochotni hledat to v mapě a počítat jak moc by nás to ohrozilo. 

Nedílnou součástí muzea v Bastogne je obchod se suvenýry. Hned u vstupu mi bylo jasné, že tady to budu mít drahé. Od velmi příjemných bavlněných šátků s potiskem vzoru amerických padáků, přes kšiltovky, tašky, brašny, trička, mikiny, knihy, komiksy, plechové cedule, pár plastikových modelů, hrnky, piva až po přívěsky na klíče, odznaky a nášivky , vše je tu nějak spojeno s Bastogne, bitvou v Ardenách a hlavně se 101., méně pak s 82. výsadkovou divizí. Vzal jsem si tak nějak od každého něco, ale snažil jsem se vybírat rozumně. Šátek, dvě trička, tři knihy a malé památeční pivo. Docela mě zaujaly pletené kulichy v různých barvách, zdobené navíc chlupatou bambulí a výšivkou Bastogne na čele. Nevím, jestli to není trošku nepatřičné, když tady měli Američané citelný nedostatek zimní výstroje, což mnozí odnesli omrzlinami a dalšími se zimou souvisejícími potížemi. Já si to teda rozhodně nekoupím, ale budiž.

Nakoupeno jest! A to jsme ještě ani nepřekročili hranice cílové destinace, tedy Francie. 

Při dalším postupu naší cesty, právě po nákupech v tomto obchůdku se o několik kusů zvedl počet mužů vystrojených trikem nebo kšiltovkou s insigniemi řvoucích orlů. Slečně Procházkové jsem při této příležitosti poukazoval na mou připravenost už od výjezdu. Mohl a měl jsem tomu dát víc, třeba tvrdý trénink a přípravu fyzické kondice, ale v tomto jsem skutečně selhal. Otevřeně přiznávám.

Autobusem jsme postoupili do centra Bastogne, zde na náměstí stojí Sherman s na první pohled patrným průrazem pancíře na levém boku, který dle viditelné linie motorové přepážky šel do bojového prostoru. Nechtěl bych v těm moment být uvnitř. Obchůzka vozidla odhalila velice nehezký průstřel zadní pancéřové desky, která rozhodně nedopadla kolmo a i tak způsobila obrovské škody. Nezbývá než doufat že tento zásah byl první a před tím na boku bojového prostoru stihla posádka stroj opustit. 

Hned vedle tanku stojí busta legendárního generála McAuliffa, který vešel do historie svou reakcí, když jej německá strana vyzvala ke kapitulaci v Bastogne. "Nuts!", vzkázal americký velitel veliteli německému. V překladu pak "Trhněte si!" nebo "Prdlajs!".

Sherman na náměstí v Bastogne. 

A průstřel v jeho zadním pancíři. Bez pochyb tento projektil rozhodně nedopadnul na pancéřový plát kolmo a i tak bez nejmenších obtíží prošel skrz.

Generál McAuliffe na náměstí v Bastogne hned vedle tanku. Ostatně asi nikde v Bastogne nenajdeme kout, kde by něco nepřipomínalo bitvu v Ardenách a americké osvoboditele.

Ačkoli to tu není na denním pořádku, jako minulý rok na jihu Francie, čas od času je dobré doplnit zásoby. K tomu teď posloužila rychlá návštěva Carrefouru v Bastogne. V místní galanterii také měli hezkou šňůru vhodnou pro výrobu četnické pistolové šňůry, ale měli jsme poslední minutu do odjezdu. Nevadí! 

Nabrali jsme směr k městečku Houffalize, cestu jsem nám se slečnou Procházkovou krátil tak, že jsem pořád říkal něco o dvou vozidlech, které teď uvidíme. O Pantheru a Königstigeru. Ale nejen o nich. O všech možných jejich derivátech, o jejich vývoji, nasazení, taktice boje s nimi... Byl jsem u toho tak zapálený, že když jsem pak ten spíše monolog končil, bylo mi jí asi i trochu líto. Ale nese to statečně a dlužno dodat, že po té době se mnou už se v tom ani tolik neztrácí a docela se chytá. Panther v Houffalize má být dle pana průvodce krásně zrestaurován, dopředu jsem si o něm nic nehledal, takže informace o jeho osudu, kdy svou bojovou kariéru ukončil pádem do řeky v zatáčce jíž jsme dokonce i my projížděli jsem s povděkem uvítal. Pak jsme jej konečně spatřili z oken autobusu při průjezdu jinou, další zatáčkou.

Už z dálky byla jasně patrná velice hezky nastříkaná pro toto období i prostředí typická tříbarevná kamufláž a bílé taktické číslo 111 na věži. Až při bližším pohledu jsem si všimnul i chrta ve skoku, tedy insignie 116. tankové divize na čelním pancíři, v horním rohu na straně u radisty. Tank je usazen na hoře kamení a chráněn plechovou střechou, zároveň na něm nebyly ponechány lopaty ani žádné další nářadí, které by se dalo rozkrást, vlastně na něm zůstalo jen několik náhradních článků pásu a zvedák vzadu mezi výfuky. Ten se stal předmětem diskuse několika kolegů ze zájezdu. Na prohlídku tanku nám dali jen deset minut, což bylo zoufale málo. I tak jsem jej stihnul oběhnout dvakrát, jednou jsem fotil mobilem, podruhé foťákem a nakonec jsem se ještě nechal slečnou Procházkovou vyfotit s ním. A to jsem i stihnul prohlédnout si detaily. Opravdu to nebylo dlouhé, už už jsme se zase všichni hnali do autobusu, ale diskuse o tomto tanku proudila a všeobecně bylo cítit, že nejsem sám v kom těch deset minut vzbudilo tolik nadšení. Zatímco většinou to byla diskuse mezi dvojicemi mužů nebo vznikaly i větší skupinky, na naších dvou sedadlech to plně odnášela slečna Procházková.

Krásně zrestaurovaný Panther v Houffalize.

A ještě jeden snímek beze mě a z druhé strany. 

Až si jako modelář říkám, jak moc "sterilně" ten tank působí. Nikde ani škrábnutí, ani známka koroze nebo smítko prachu. Vidět Panthera v takovém stavu je vlastně až trošku absurdní.

Zastávka v La Gleize u muzea December 44 byla v podobném duchu. Když jsme se jako diví hnali ze svahu, kde autobus parkoval, ke Königstigeru, málem nás přejelo několik aut. Času nebylo moc a vozidel tohoto typu je ještě méně. Je to skutečně neuvěřitelné monstrum, síla jednotlivých pancéřových desek je naprosto impozantní a bez osobní zkušenosti zcela nepředstavitelná. To samo platí o délce kanonu a šíři pásů. Naproti tomu třeba kola jsou v porovnání s celým tankem docela malá. Dalším špatně představitelným aspektem jsou zásahy v čelním pancíři. Jde o poměrně velké ráže, přesto si ale s pancéřovou ochranou této velké kočky nedokázaly poradit. Důlky na pravé straně korby způsobené zbraní menší ráže jsou spíše úsměvné. Tohle bylo absolutně bez šance. Focení proběhlo podobně jako u Panthera. Bylo ale vidět, jak tank svou konstrukcí a hlavně silou použitých materiálů a jejich odolnosti ve všech zanechal ještě větší stopu než předchozí Panther. Königstiger byl nádherný i při pohledu z vyvýšeného hřbitova hned naproti přes cestu. Pak ale zase rychle zpět do autobusu a vstříc ubytovaní.

Königstiger z La Gleize v zatáčce před malým muzeem December 44. Neskutečně a nepředstavitelně masivní stroj. Další z těch věcí, které člověk prostě musí vidět a zažít... Ten pocit vám žádná fotka nedá.

Cesta byla dlouhá a já si ji krátil mimo jiné prohlížením jedné z knih, kterou jsem si koupil v Bastogne. Asi není vůbec překvapivé, že v knize věnované německým uniformám a jednotkám nasazeným v bitvě v Ardenách bude i snímek tanku z La Gleize. Krom toho tam byla stručná historie tohoto Tigera II a jeho starší fotografie, kde měla kamuflážní pole malinko jiné tvary a rozměry. Nic mi neunikne!

Ubytování v Amiens bylo do značné míry dobrodružným úkolem. Ačkoli je i tento hotel objektem stejné sítě jako ten včerejší, nedá se to vůbec srovnávat. Budova má spoustu pater a je jako bludiště. Zádrhel byl už při vykládání zavazadel z autobusu. Museli jsme tak činit přímo do cesty kde jezdila auta a jejich řidiči byli ze sebemenšího zdržení extrémně nervózní. Dobrým zvykem tu také asi je sledovat nové hosty hotelu z oken domů okolo. Bezva... Navíc jsem měl pocit, že to okolo ani nejsou běžné domy, jako spíše nějaké ubytovny. Abychom se dostali do budovy, bylo nutné obejít blok, vešli jsme, ale k recepci bylo nutné vystoupat ještě jedno patro schodů bez výtahu. Slečnu Procházkovou to dost vyděsilo, hlavně tedy představa že potáhne nahoru svůj kufr na kolečkách. Dal jsem jí tašku se suvenýry z Bastogne a popadnul její kufr. Se dvěma ne zcela lehkými zavazadly jsem vyrazil nahoru. V prvním patře, za nenápadnými dveřmi skutečně byla recepce, již celý zájezd zaplnil a to až ven, na chodbu. Instrukce byly zcela jasné, snídaňové skupiny se otočí (takže zítra půjdeme až jako druzí), odjezd v 7:45, všechny věci s sebou!

Kdo má kartu a nemá dotazy, může na pokoj. Při představě kolik nás tu je a kolik lidí bude chtít jet výtahem, neohroženě jsem popadnul zase obě zavazadla a vyrazil po schodech nahoru. Do čtvrtého patra ale nevedly, proto jsme si ve dvojce museli přivolat výtah plný našich lidí. Myšlenka dobrá, ale neklaplo to. Stalo se přesně to, čeho jsem se chtěl vyvarovat. Ale do čtyřky jsme nakonec skutečně dojeli, uložili si tam své věci a najedli se.  Já si pak vzal na krk šátek z Bastogne a vyrazili jsme do centra Amiens. Ačkoli jsme na přechodu kousek od hotelu potkali naše jdoucí ke katedrále, zůstali jsme po chvíli jen já a slečna Procházková. Katedrála v Amiens... Vím, že to teď píšu často, ale ta katedrála je svou velikostí a propracovanosti naprosto neuvěřitelná a nedostižná. I mě při pohledu na její čelní stěnu došla slova. Absolutně.

Katedrála v Amiens... A těch jednotlivých velkých i naprosto malinkých soch všude na ní... Musí jich být tisíce a každou jednu z nich před stovkami let někdo vysekal z kamene... Z pohledu dnešního světa naprosto nepředstavitelné...

Zpátky na pokoji bylo nutné nachystat se na ráno, pro mě to ještě znamenalo nutnost oholit se, neboť do Jumpsuitu jsem se dvoudenním strništěm nechtěl. Po sprše pak slečna Procházková záhy usnula jako miminko a já ji zanedlouho následoval.

- - - - -

Jelikož se blížíme k přesunu do Francie a zítřek již bude ve znamení blůzy, kterou američtí výsadkáři nosili během bojů právě zde, navoďme správnou atmosféru pomocí další scény z Band of Brothers:

K tomuto krátkému videu bych mohl napsat spoustu slov, ale myslím že mluví samo za sebe. Herecké výkony v této scéně i v celém seriálu jsou opravdu pozoruhodné. 

Středa, 5. 6. 2024

Den D-1

Ráno se tedy včerejší situace otočila, naše skupina šla na snídaní až jako druhá, což znamenalo sbalit se ještě před ranním plněním žaludku a poté jen vzít zavazadla a vyrazit. I tak to celé znamenalo vstát před půl sedmou, v sedm jít jíst a v 7:45 nastoupit do autobusu a vyrazit z Amiens. Při vstupu do jídelny se ukázala jedna z nevýhod tohoto ubytovaní. Hotel, který má minimálně jedenáct pater disponuje mikrojídelnou o kapacitě tak dvacet, třicet lidí a jako včera, nedostatkem personálu, který nestíhal a bylo vidět že je dost nervózní. Byli jsme rádi, že se nám uvolnilo místo k sezení po dvou chlapících z první skupiny, vedle nás si pak sedla blondýna se synem, která snídani otevřela slovy k němu: "To je jako ráno před vyloděním!" Tohle úplně stačilo, aby ukázala, že nemá nejmenší tušení o tom, co ti chlapi prožívali a nečetla jediné vzpomínky kohokoli z nich, kdo to všechno přežil. Co by oni dali za takovou luxusní stravu a oproti jejich situaci neuvěřitelnou pohodu a komfort. Za nedlouho pokračovala rýpáním, jak je ta bageta přepečená, že ten sýr je obyčejný romadur a tak podobně. Uzavřel jsem si to tak, že je to asi jen máma, která chtěla udělat klukovi radost, vzala jej sem a snaží se nějak zapadnout, nebo co. Co je ale horší, později se v autobusu prezentovala tak, že tohle všechno zajímá především ji a kluka bere s sebou. Jo a mimochodem je to ta paní se šátkem s motivem padesátihvězdné americké vlajky a šampaňským, které ale vypila už v autobusu. Jo a Zachraňte Vojína Ryana je její velmi oblíbený film. Zpět ale k zájezdu...

Po snídani to vypadalo, že se na pokoj už ani nedostaneme, systém dvou výtahů byl jako z grotesky a když už se do jedné kabiny podařilo dostat, nefungovalo v ní tlačítko 4. patra. Podobné potíže ale měl i zbytek zájezdu, všichni jsme se nakonec sešli v poslední dlouhé chodbě před východem a vyrazili ven do lehkého mrholení. "Jako tenkrát!", bylo první, co mě napadlo a vůbec mi nevadilo, že trošku navlhneme. I když posteskl jsem si, že dnes je hustě tkaná, nepromokavá blůza M43 v kufru a na sobě mám sice hezčí, lépe padnoucí a sem historicky přesnější, ovšem nijak vodě neodolnou blůzu z Jumpsuitu M42. Nakládání zavazadel opět komplikovala automobilová doprava, nicméně i tak vše klaplo a beze ztrát jsme všichni usedli na svá sedadla. Počet lidí v oblečení, řekněme maskovacích barev nepatrně stoupnul, stále se ale zdá, že v alespoň části nějak autentické uniformy jsem pouze já. Také na mě díky tomu ulpělo o něco více hloubavých a zaujatých, nicméně tichých pohledů než dosud.

Cesta k prvnímu zastavení dne byla zase docela dlouhá a přednáška pana průvodce o francouzské gastronomii v některých z nás vyvolala spíše nechuť než chuť. 

Velkým zážitkem cesty byl Pont de Normandie vybudovaný nad Seinou, navíc teď dekorovaný nádhernou duhou. Další záznam do impozantností spatřených během této mise. Ta blonďatá máma ze snídaně sedí za námi, a její hláška "To je asi větší než Labe." pronesená zcela bez náznaku ironie nad deltou Seiny už znamenala jasné zařazení této paní mezi méně ostré náboje v našem muničním pásu.

Od pana průvodce jsme obdrželi informace o tom, že oslavy se již naplno rozjely a že máme počítat tak nějak se vším. Podmínky teď budou bojovější a všechny výstupy, přesuny a nástupy do autobusu musí být rychlé a správně načasované. Vzbudilo to ve mě vlnu nadšení, smysl pro rychlost, přesnost, ostražitost a bojovnost. Měl jsem najednou obrovskou radost a zaplál nadšením. Je to tady!!! "Takže teď vstát a zaháknout se! Kontrola výstroje! Počkat na zelené světlo!" Byl jsem ve svém živlu, ale nikdo na tu hru nepřistoupil. 

První zastávka u Pegasus Bridge byla skutečně ve znamení špičkově zvládnutého opuštění autobusu. Hned jak se mé boty dotkly místní silnice, pocítil jsem atmosféru, kvůli níž jsme tady. Čirá radost, nadšení, a přitom neuvěřitelná pohoda. Čas zde u mostu Pegasus byl snad nejpohodovější zážitek v uniformě nebo její časti, kterou jsem zatím v celém životě zažil. Byla tu spousta lidí, to ano, někteří byli reenactoři v kompletních a správně vypadajících uniformách, jiní tak napůl, jako já, dost bylo ale těch, co byli úplně mimo. Takoví ti fanoušci čehosi, co na sebe vezmou směs výstrojních součástí napříč dobou i zemí původu a ještě to doplní kuličkovkou z tržnice. Tohle místo a zde konané pietní a vzpomínkové akce měly i přesto vysokou míru důstojnosti, zkrátka tak, jak tyhle akty žily v mých představách. Nádhera!!!

Prohlédli jsme si několik památníků, já si koupil odznáček 82. a 101. výsadkové divize u jednoho ze stánků a pak následovalo focení s několika památníky, včetně toho patřícího majoru Johnu Howardovi, výjimečnému muži, jehož sice trápil nižší společenský status, na což se tenkrát v Anglii dost hrálo, nicméně i tak si doslova vybojoval hodnost majora a pár minut po půlnocí 6. 6. právě zde vedl své muže z kluzáků do akce s cílem obsadit most Pegasus a druhý most přes řeku Orne. 

První kontakt s pietní akcí ve Francii, konkrétně u mostu Pegasus. Původní most je patrný na snímku v pozadí, za stožárem s francouzskou vlajkou. Bohužel nic tak důstojného jsme už asi nezažili.

Památník s bustou majora Johna Howarda, velitele britského výsadku s cílem zajištění obou mostů. Když si uvědomím, že on sám tu před lety na stejném místě u svého památníku stál... Doslova se dotýkáme historie. A ne jen té z roku 1944...

Současný Pegasus Bridge a pamětní deska na něm umístěná.

Byly tu i další stánky, skutečných militárií však k prodeji nebylo mnoho a šlo spíše o různá trička nebo kšiltovky. Mohl jsem si tu ale koupit britský červený baret. Asi trošku škoda, že tam mnou zůstaly všechny ponechány. Jo, teď mě to mrzí.

Potom naše kroky pokračovaly přes nový most až ke kavárně Café Gondrée, která tu stála již tenkrát. Nebylo zcela snadné dostat se skrze dav, slečna Procházková získala náskok a pak se s ní dal do řeči jeden starší chlapík z našeho zájezdu. Moje slečna však musela nakouknout dovnitř do kavárny, nedávno ji totiž viděla v televizi. Já zůstal venku a teď se ten chlapík dal do řeči se mnou. Začal tím, že doufá, že nedostane do zubů, za to, že se tak trošku dvořil mé přítelkyni, která má nejkrásnější úsměv z celého zájezdu. Pak poukazoval na mou nášivku AIRBORNE na rukávu, která ještě zvyšovala jeho "obavy", důvod k jakémukoli souboji ale samozřejmě nebyl. Naopak, vím jak krásná a úžasná moje holčička je, a tihle chlapi to vědí taky. Aspoň to první. Ostatně jak mi později sama prozradila, všimla si, že po ní pokukuje vícero mužů z celé té party. Konec konců se to dalo očekávat. Ten chlapík mi také pochválil "uniformu", myslím si, že netušil, že je to jen její vršek a to značně nekompletní. Pak ještě dodal, že by mi prospělo trošku do toho zhubnout a dát si trénink. V tomhle měl rozhodně pravdu! Potom jsem mu utekl zjistit, kde se moje kráska toulá.

Ve stánku u Café Gondrée proběhnul další malý nákup, jedna pohlednice a jedna plátěná taška s motivem britského výsadku u Pegasus Bridge. Při čekání na autobus a přípravách na okamžité nastoupení dovnitř se s námi zase dal do řeči ten chlapík z našeho zájezdu. Ten, co si mě dříve tak zkoumavě prohlížel a pak se mnou i slečnou Procházkovou mluvil u mostu. Bylo patrné, že nedokáže moc udržet jedno téma a skákal od jednoho k druhému. Nejvíc se dokázal udržet u toho, že jsme z Olomouce a že moje slečna pracuje na Univerzitě Palackého, která významným způsobem ovlivnila jeho život. V tom se zjevil autobus a okamžitě přišly hlášky zasvěcenců, jako "To je úplně jako při invazi! Čekali je támhle a oni přišli tudy!" Bylo ale krásné slyšet jak se chlapi kolem baví třeba o průběhu bojů o most, kde zrovna jsme a řeší kolik minut po půlnoci padnul první Brit.

Nástup do autobusu před kavárnu obklopenou reenactory v Denisonech a červených baretech proběhnul stejně dokonale a disciplinovaně jako předchozí výstup. Radost pohledět! 

Vstup do Café Gondrée u mostu Pegasus v detailu. Foto laskavě poskytla slečna Procházková, neboť tohle je ukázkový příklad toho, jak mi uniká fotit důležité věci a místa. Dojmů zkrátka bylo moc!

Naše shromaždiště u Café Gondrée poblíž Pegasus Bridge. Kdo najde slečnu Procházkovou? Krom ní vidíme i některé další účastníky zájezdu a onoho několikrát zmíněného pána se svými kumpány.

Následoval další dlouhý přesun autobusem, nyní do Arromanches na pláž Gold, kde prolévali krev vojáci Velké Británie a Commonwealthu. Ačkoli to zde bylo hustotou lidí podobné jako u mostu Pegasus, atmosféra zde byla jiná. Vystoupení pochodové kapely Somme Battlefield Pipe Band bylo krásné, silné a dokonale zvládnuté, museli na to dřít měsíce dopředu. Spolu s nimi se nám podařilo projít až na plácek u pláže, kde bylo několik tematických výstavek lidí s technikou a v uniformách ne zcela nepodobných těm, které děláme třeba v Tovačově. Škoda že je nemám nafocené, ale byly tam skutečně mraky lidí... 

Bohužel, alespoň v mých očích, tímto důstojnost tohoto místa končila. Sešel jsem pár vysokých betonových schodků až k zídce nad pláží a při pohledu na moře a písek mě sevřel nepříjemný pocit veliké bolesti a zbytečnosti toho, co se zde před 80 lety dělo a kolik lidí zde položilo svůj život. Slečnu Procházkovou jsem našel v slzách. Jenže... Když jsem se rozkoukal, všude kolem nás byly hordy lidí, kteří se cpali uzeninami, hranolkami a jinými pokrmy fastfoodového charakteru. Krom těch kolegů s expozicemi dobové denní reality na frontě i v zázemí jsem měl pocit, že tu nikdo nechápe, co si zde v těchto dnech připomínáme. Na tomto názoru jsme se se slečnou Procházkovou shodli. Moc tomu nepomohli ani velcí kluci, kteří se v jeepech proháněli po písku, ti odvážnější i mělkou vodou.

Vystoupali jsme nahoru na zelený pahorek a rozhlédli se odtud po pláži. Cestou nahoru byla viděna krásná zahrádka s protileteckým kanonem, další tank Sherman i obchod se suvenýry zcela nahoře. Tam jsem ale nic opravdu hezkého nenašel a tudíž nekoupil. Provedli jsme pár fotek a ještě jednou zavítali na pláž pro vzorek písku, pár fotek a slečna Procházková především za mořem. Tedy za oceánem. Atlantik... Já jsem si tam prohlédnul krásný M8 Greyhound, který se mi tam asi zalíbil. Navíc vím, že je teď k dostání i v měřítku 1:16 a jelikož to není nijak extra velký stroj, nemusela by to být tak gigantická stavebnice. 

Arromanches a jeho neprostupné uličky plné lidí. Z této křižovatky to tak ještě nevypadá, v pozadí je již ale patrné absolutní ucpání této úzké ulice davy lidí proudících nahoru.

Arromanches, plac nad pláží Gold. Asi tomu nebudete věřit, ale to, že se na fotku spolu se mnou vešla i naše a americká vlajka je opravdu čirá náhoda. Tohle skutečně nebylo záměrem, nicméně dlužno dodat, že při prohlížení fotografií mě tato shoda náhod velmi příjemně překvapila. 

Velcí kluci, co si prostě přijeli zablbnout s Jeepy na pláž. Jako by jim ani nedocházelo, co se právě zde před 80 lety odehrávalo. 

Zahrádka v Arromanches s nádherným výhledem na vyloďovací pláž a protileteckým kanonem.

Další Sherman, tentokráte nad pláží Gold. Pokud se nemýlím, tento byl ve francouzských barvách.

Společná fotka se slečnou Procházkovou nahoře nad pláží Gold. Za námi jsou patrné zbytky uměle vybudovaných přístavů Mulberry B, které zajišťovaly nezbytné zásobování spojenců postupujících dále do vnitrozemí. Snímek také úžasně zachycuje naše nadšení a počasí, které tam panovalo. Slunečno, ovšem chladněji a nesmírně větrno. Jak se ten šátek z Bastogne hodil!

Takto nás zvěčnila jedna slečna z organizátorek místních akcí a aktivit. 

M8 Greyhound na pláži Gold. Tady už jsem začínal tušit, že jej po návratu domů budu nutně potřebovat zařadit do své zásoby stavebnic. V tu chvíli ještě nebylo jasné zda od Tamiye v měřítku 1:35 nebo 1:16 od Andy's Hobby Headquarters.

Odběr vzorku písku na pláži Gold.

Na betonovém výjezdu z pláže byl prostor dát se trochu dohromady, oklepat písek ze sebe a z bot, srovnat věci v taškách a brašnách, vyrazit. Proudilo kolem nás mnoho lidí, mezi nimi takový klučina s tátou v uniformě, jenž ale místo synkovi věnoval veškerou svou pozornost mobilu. Brutální kombinace, chlap v uniformě z roku 1944 s dítětem po boku čumí do mobilu, který by v dané situaci měl byl na seznamu priorit zcela nejhlouběji. A nevypadal, že by něco urgentního řešil. Důležitý teď však byl ten klučina. V ruce měl cvrčka a klikal. Vždycky dvakrát. Strčil jsem ruku do kapsy a svým cvrčkem mu odpověděl. Přál bych vám vidět, jak ten klučina hleděl kolem sebe, rozhlížel se, otáčel na všechny strany a klikal stále dál, ale netušil odkud ta odpověď jde. Pak už byla připravena i slečna Procházková. Takže opět návrat k autobusu, který byl dost rychlý. Při tom jsem zahlédnul Fionu Harrison, jak s několika kolegy připravuje svůj... Nebyl to stánek, nenazval bych to ani pódiem, s největší pravděpodobností se ale připravovala na vystoupení. Škoda, že jen probíháme. 

Když už jsme Fionu Harrison viděli alespoň takto narychlo a při přípravách, myslím, že je fajn mrknout na ni i teď v těchto dvou ikonických peckách původně napsaných pro The Andrews Sisters. Ukazuje to rovnou dvě věci - že si Fiona Harrison vystačí v mnohém úplně sama a také je to drobná připomínka mého již velmi dávného projektu, kdy jsem Patty, Maxene a Laverne Andrewsovy maloval jako figurky. Kde jsou ty časy, kdy jsem je celé dny poslouchal... 

Do autobusu a přesun na další pozici. Už to nebylo tak efektivní jako ráno, ale stále dobré. 

Bylo třeba přizpůsobit se aktuální situaci a tak německý válečný hřbitov v La Cambe, zavírající v 18:00 poskočil na rozvrhu o pozici výše nad Pointe Du Hoc a Omahu. 

Mým hlavním cílem zde je navštívit jedno z největších a rozhodně nejznámějších německých tankových es, SS-Hauptsturmführera Michaela Wittmanna. Na hřbitově má ležet 20 000 padlých příslušníků Wehrmachtu, Luftwaffe, Waffen SS i dalších říšských organizací, proto bylo nutné se připravit a najít si dopředu sektor, kde Wittmanna hledat. Německý hřbitov v La Cambe je zpracovaný jinak a také samozřejmě působí jinak než ta americká pole bezchybného trávníku s nesčetným množstvím bílých křížů. I místo odpočinku německých vojáků je samozřejmě skvěle upraveno a působí maximální možnou mírou důstojnosti, stromy zde vysazené ale působí velice příjemným dojmem a jsou asi největším rozdílem oproti sterilně působícím hrobům Američanů. Slečna Procházková mi pomáhala náhrobní kámen Wittmanna a jeho posádky hledat.

Náhrobní kámen Michaela Wittmanna i jeho čtyř nejbližších spolubojovníků se mi nakonec opravdu podařilo najít. Byl stejně obležen lidmi, jako ten Pattonův včera. Ale zde jsem se dostal až co možná nejblíže k němu a chvíli postál u místa posledního odpočinku těchto pěti mužů padlých společně 8. 8. 1944. Nevím, proč jim sem lidé dávají drobné mince -eura a centy, nebo kdo měl jakou motivaci položit sem nábojnici 9x19mm, což v mých očích pietu spíše kazí. Věnečky a stuhy jsou pak pravým opakem, nicméně respekt si zde stejně zaslouží každý, jehož ostatky zde leží i když byli tihle muži v úplně jiné situaci a na jiné straně než spojenci. 

Jeden ze vstupů na německý hřbitov v La Cambe.

Místo posledního odpočinku SS-Hauptsturmführera Michaela Wittmanna a jeho posádky. Jmenovitě zde spolu s ním leží Uscha. Karl Wagner, Strm. Günther Weber, Uscha. Heinrich Reimers a Strm. Rudolf Hirschel.

Po prohlídce hřbitova jsme měli ještě pár minut, pomalu vyrazili k autobusu, ale ten nikde. Malinkou útěchou nám bylo, že i táta s klukem sedící v autobusu nedaleko od nás teď byli zde a také bloudili. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než zavolat panu průvodci a ten nás navedl k autobusu, parkujícímu nyní až úplně za hřbitoerm. Natáhli jsme to asi o deset minut, ale nikdo se na nás nezlobil. Uf.

Čas vyrazit zase k plážím, tentokrát na opačné straně celého vyloďovacího úseku, na mys Pointe du Hoc. Bude to zase jako na Goldu? Nebo jiné? A hlavně důstojnější? 

Opuštění autobusu už nebylo ani zdaleka tak disciplinované, jako ráno, nebylo to ani potřeba. Rychlé bylo i tak a kdo chtěl navštívit místní kiosek, musel být rychlý. Ani tak ale nemohl být rychlejší než chlap, jenž to celé o půl hodiny dříve uzavřel a odešel. Mohli jsme tak okukovat jen venkovní expozice, především bronzové desky s reliéfy pláží a výjevy z vylodění. 

Bronzová deska s reliéfem pobřeží a vyloďovacích pláží. Povšimněte si mysu Pointe Du Hoc na rozhraní pláží Omaha a Utah, kde se právě nacházíme a který návštěvníci dokonale vyleštili do čisté a zářivé mosazi. Doslova svítí.

Tato deska zachycuje Pointe Du Hoc směrem z moře.

Deska věnovaná Rangers a jejich nesnadnému úkolu.

Stejně k dispozici nám byly panely s příběhy některých mužů, kteří zde bojovali a umírali. Pak už před námi vystoupila louka posetá nepředstavitelně velikými krátery, betonovými bunkry pro dělostřelectvo, vchody do spojovacích chodeb a hned na začátku jedno krásné, betonové kulometné postavení, které si ale Michal, hlupák, nevyfotil. Mám ale aspoň fotku u dělostřeleckého postavení.

Foto u jednoho z opevněných dělostřeleckých postavení pro kanón ráže 155 mm. Vskutku hezký kus opevňovacích prací, i když zuby bojů, času, povětrnostních podmínek i návštěvníků se do něj již bohužel otiskly.

Rozhled ze střechy zmíněného objektu na pravou stranu. V trávě je patrné nekryté postavení pro další 155ku.

Další kryté palebné postavení pro kanón stejného typu. 

Postavení pravděpodobně pro protiletecký kanon.

Pohled z Pointe du Hoc dolů na moře. Blíž už se jít nedá. Na jednu stranu škoda, na stranu druhou to naprosto chápu.

Cesty po vrcholu skalnatého výběžku byly vysypány světle šedým prachem, který nemilosrdně ulpěl na botách i nohavicích nás všech. Všudypřítomné zátarasy velice jasně a pevně vytyčovaly prostor pro volný pohyb a to jednak kvůli bezpečnosti, jednak protože pozůstatky betonových památek lidé ničí a něco už zabrala televize. Přípravy na zítřek jedou v plném proudu. I naše pocity se slečnou Procházkovou jsme tu spolu sdíleli a shodli se na tom, že zde tak tíživá atmosféra, jak bych třeba já čekal, není. Nevyjádřím se teď moc obratně, ale odtud to byla prostě louka s pár bunkry a krátery. Chtěl bych to vidět i zespodu, stát pod tou třicetimetrovou skálou musí být úplně jiný pocit. Tam si tu úzkost a hrůzu dokážu představit...

Potom zase do autobusu, Omaha beach je sice "hned vedle", ale až za určitou nemalou mezerou již je třeba překonat. Ideálně autobusem.

Už když jsme dorazili k Pointe du Hoc, cítil jsem na svém obličeji horkost, jako když to v létě na pláži, ale i na výletě nebo na ukázce přeženu s pobytem na slunci. S Rudou armádou je tohle ještě horší, protože pak má člověk na čele vždy vypálenou šikmou linii po lodičce. Alespoň tohle dnes nehrozí.

Přejezd na Omahu byl celkem bleskový, byli jsme vysazeni z autobusu prakticky na silnici a dál jsme šli sami. Hustota provozu, kolona a zácpa, četnictvo v křižovatce, do toho sem tam nějaký Jeep či dokonce Kübelwagen, je to stále divočejší! Milanovi se Zdeňkem za volantem to vůbec nezávidím. Jsou to ale borci a jen tak něčeho se nelekají. 

Měli jsme docela štěstí, plán jít hned na pláž byl upraven a tak nic nebránilo návštěvě amerického tábora plného techniky, na kopci uprostřed stálo několik vozidel, uprostřed se Shermanem s nahozenym motorem jehož velitel v poklopu dával rozhovor televizi. Vše jsme prošli a pak už ve skupině pokračovali na Omaha Beach.

Flak 38 ráže 20 mm nainstalovaný v malé expozici objevený během cesty na pláž s kódovým označením Omaha. Jak můžeme vidět, zbraň to není nijak veliká. Napáchat ale umí obrovské škody.

Slečna Procházková na focení s tanky, obrněnými vozidly a zbraněmi příliš není, fotku u Halftracku stejného typu, který posloužil tvůrcům Sedmé roty jako základ přestavby na německý vyprošťovák si ale ujít nenechala, protože tyhle filmy prostě miluje. Rukou na srdce, kdo z nás by je neměl rád? 

M20 v táboře nedaleko Omaha Beach. Nemůžu si pomoct, ale Greyhound je prostě hezčí. Této verzi jakoby něco chybělo...

Stále dolů, po hladké cyklostezce, která tu ve ctyřiačtyřicatem určitě nebyla. Pak jsme tam stanuli. 

Docela rád bych věděl dvě věci. Jak moc se úsek, kde teď jsme za těch 80 let změnil a co se konkrétně tady na těch pár stovkách metrů, kde se teď pohybujeme v roce 1944 dělo. Celé mi to tu přišlo... Jako kdyby ty udalosti byly dávno úplně pryč a vůbec nic po nich nezbylo. Čekal bych totiž, že tady ty pocity budou ještě daleko horší a těžší než na pláži Gold. A nebyly. Na druhou stranu to tady aspoň nebylo tak moc komerční jako právě na Goldu. Po stranách betonového placu se schody dolů na písčitou pláž byly betonové střílny, a právě tato betonová plocha mi sem nějak vůbec neseděla. I ten beton se mi zdál o něco novější než materiál použitý k budování zde přítomného opevnění. Ale těžko říct, tohle by spolehlivě vyřešily jen dobové snímky. I zde jsem odebral vzorek písku a nechal se vyfotit. Zrovna v tom nad námi prolétalo pět Piper Cubů, i to je zachyceno na fotografii. 

Nechal jsem se zvěčnit i u sousoší dvou vojáků postupujících po pláži do vnitrozemí a pak nás čekala cesta cyklostezkou nahoru zase nahoru k autobusu. U něj se stejně ještě čekalo, neboť docela dost lidí objevilo nedaleko toaletu.

Omaha beach. Tak tady se to všechno dělo... Zvláštní ale je, že tu tíživou atmosféru jako na Goldu v Arromanches jsme tu ani jeden necítili. Možná je to jen určitý úsek, možná už je to pryč... Rád bych zde ještě dodal, že ačkoli jsem si zrovna tuto vyloďovací pláž představoval trošku jinak, prošli jsme si jen nepatrný zlomek celé její délky a tak tu stále nechávam prostor možnosti, že o pár kilometrů dál to může být úplně jiné a autentičtější.

I tak to ale byl zážitek.

Přelet několika Piper Cubů nad pláží Omaha. V tu chvíli jsem doufal, že zítra budeme svědky slibovaného přeletu bombardéru B-17 nad plážemi. Nakonec se tak nestalo, což je trošku škoda, protože jen při té myšlence jsem měl husí kůži. Ale i tohle byl hezký zážitek.

Jeden z mnoha památníků u pláže Omaha, ovšem jen tenhle jsme viděli naživo. Tím co ale znázorňuje je dle mého názoru nejautentičtější.

Mě už obličej začínal pálit víc a víc, na levé lícní kosti to přešlo až do nepříjemného štípání. Pohled na růžové ruce dával tušit, že v obličeji je to asi dost zlé, okamžitě jsem si to začal mazat. Za cestu na ubytování jsem to stihnul třikrát. Nejvyšší prioritou je udržet se ve funkčním stavu a hlavně si udržet i dobrou náladu. 

Dnešní ubytování bylo zase v jiném hotelu, dokonce v jiné síti hotelů. Vysadili nás před branou na parkoviště a vydali nám zavazadla. Porada na placu před recepcí spojená s vydáváním karet od pokojů a udílením instrukcí ke snídaní a zítřejšímu odjezdu se vlekla. Měl jsem pocit, že někteří to protahují záměrně a dobře se tím baví. Nakonec ale přišel rozchod. Už pohled na hotel zvenčí mohl dát tušit, co nás uvnitř čeká. Slečna Procházková správně poznamenala, že celá ta stavba vypadá jako z lodních kontejnerů. Nemohla být daleko od pravdy a pokud to nebyly kontejnery, určitě šlo o prefabrikáty jim podobné. Nějaké stavební buňky. Svůj pokoj jsme našli, jeho interiér byl ovšem v porovnání s předchozími zkušenostmi velmi nešťastný. Mikro prostor z 90% zaplněný postelí, jeden stolek se židlí zapuštěný do stěny, záchod se sprchou a umyvadlem v jednom vměstnaný za dveřmi v rohu u hlavy postele slečny Procházkové. Jo a jedno malé okno. Shodil jsem ze sebe všechna zavazadla a výsadkové sako, svalil se na postel. Zrovna včera jsem při jednom z přesunů autobusem četl o krizi roty E v Bastogne. Moje krize přisla teď. Po náročném dni se spáleným obličejem v mikropokoji. Zítra Sainte-Mère-Église, kvůli kterému jsem se nakonec odhodlal jet sem i sám v případě, že by slečna Procházková musela zůstat doma a nikdo jiný se mnou jet nemohl. Zítra nás čeká místo, kde jsem se těšil na největší zážitky, Airborne museum, kostel a slibované lidové slavnosti. A teď vypadám i cítím se tak, že je absolutně nemyslitelné abych se tam fotil a abych se toho vůbec účastnil. Jediné, co momentálně připadá v úvahu je přikládání mokrých ponožek na můj vroucí obličej. Cítím se jako žehlička. 

Nějakým způsobem jsem se v té krabičce od sirek osprchoval, hodně studené vody pochopitelně směřovalo do oblasti hlavy a obličeje. Dokonce jsem prakticky na ex vypil jedenapůl litrovou lahev minerálky ve snaze hydratovat a tím snad nějak zmírnit brutální trauma mých melanocytů na obličeji. Když si to tak přebírám, byl to ohledně počasí extrémní zážitek. Od moře ledový vítr, který teď cítím v zubech a dutinách, do toho ale nenápadné, nicméně velmi zákeřné slunce. 

Dle svého zvyku na této misi ještě nahrávám na svůj Facebook fotky z dnešního dne a přidávám popisky, potom zhasnu, otočím se na bok a velmi zklamán situací do níž jsem se dnes dostal, usínám. Možná je v tom i něco jiného, přistihuji se totiž při tom, že jsem si zdejší veliké oslavy představoval přesně jako akci u mostu Pegasus, včetně její atmosféry. Přesně tak totiž tyhle oslavy žily v mých představách. Důstojnost, veteráni, bohoslužba, hezky odění a ustrojení reenactoři, spousta lidí oblečených do uniforem tak napůl (jako já), ale s o to větším nadšením, krásná technika, stánky s krásnými suvenýry a hlavně ta atmosféra radosti, pohody, uvolněnosti a vědomí toho, o co zde jde. Tohle mě ráno nakoplo. Takhle to celé mělo vypadat! Nikde jinde jsem tohle už pak dnes nezažil. Úplně jsem se se svým zklamáním stáhnul do sebe a ani slečně Procházkové nepopřál "Dobrou noc!" 

Co se stalo, stalo se, oslavy byly takové, jaké byly, možná jsme zatím jen nenavštívili místa, kde to opravdu stálo za to. Nemohu na základě své mikrozkušenosti, která je jen kapkou v moři toho, čím teď celá Normandie žije, dělat závěry. Je to jen můj názor a já jsem s tím srozuměn. Nikomu jej nepředkládám, ani nenutím.

Nejvíc ze všeho mě ale mrzí to, jak teď vypadám a jak se cítím. 

Čtvrtek, 6. 6. 2024

DEN D

Ráno jsem byl budíkem nemilosrdně vhozen do stejné reality, z níž jsem před asi před čtyřmi hodinami odcházel do říše spánku a modlil se, aby můj obličej do Sainte-Mère-Église alespoň trošku zblednul a přestal tak hicovat. S probuzením ale bylo jasné, že se situace moc nezlepšila. Dal jsem se nějak dohromady a vyrazil na snídani, dnes jsme byli první v pořadí a to na 6:45. Slečna Procházková na tom dnes po ránu také nebyla nejlépe, proto mě poslala napřed. Zatím jen v košili a kalhotách jsem vešel do prostoru recepce a jídelny, zahlásil se u recepčního číslem pokoje a rozkoukal se, jak to tu vlastně funguje. Systém byl celkem snadný, zcela vlevo si vzít tácek a na něj si nabrat, co hrdlo ráčí. Asi na nás nebyli zcela připraveni, bagetky byly vybrané, podobné problémy provázely i hrnky na kávu a sklenice na džus. Sice s jistou prodlevou, nicméně nakonec jsem dostal vše, co jsem chtěl a potřeboval. Po obsazení jednoho z volných míst mi už nic nebránilo v započetí konzumace. Na obrazovkách dvou televizí umístěných na zdech jídelny už běžel přímý přenos z pláže Utah, kde řečnili nějací činovníci v prvotřídních oblecích a zdatně jim sekundovali zahraniční kolegové reenactoři v dobových uniformách. Hned jak to zpozorovali chlapi u snídaně, začali to komentovat "Hele, oni už tam jsou! Oni začali bez nás!" Při příchodu pana průvodce samozřejmě někteří informovali i jej o dění na obrazovkách a tím pádem i právě teď na Utahu. Přišlo mi, že s tím tak nějak nemohl a snad ani nechtěl nic dělat. Prostě to přijal takřka beze slova. Zpětně to vnímám tak, že se trošku bál, abychom se tam dnes vůbec dostali. Tenkrát a tam tohle nikdo neviděl a všichni se jen těšili až tam budeme také!

Dole na obrazovkách běžel pás s dalšími zprávami, chlapi to od svých tácků různě komentovali, od Normandie se konverzace díky této liště zpráv svezla k Ukrajině, čemuž jsem nevěnoval pozornost a soustředil se na své croissanty. Co mi ale přišlo vtipné byla hláška: "Hele! On se píše Poutine!" druhý chlapík objasnil: "To se pak ale čte Putén!" Ještě chvíli polemizovali o správnosti a nesprávnosti převádění zahraničních jmen do jiných jazyků, když do jídelny vešla slečna Procházková. Vstal jsem, zahlásil u recepčního, že ona je ta druhá z pokoje 109 a provedl svou milou kolem stolů, kde si nabrat proviant. 

Po návratu na pokoj teprve přišlo balení na dnešní den, na dnešní cesty a objevování. Ačkoli jsem po celou dobu snídaně byl ve stavu jako včera večer, absolutně zklamán mnoha faktory a hlavně pak svým spáleným obličejem, který trošku bolí, ale hlavně bude kazit moje fotky i dojem mezi lidmi, dokázal jsem to celé teď najednou změnit. Při balení brašen jsem slečně Procházkové rezolutně řekl: "Dneska si to užijeme!" A najednou to tak bylo. Nemůžu říct, že se mi ty pocity z mé růžové barvy podařilo zcela potlačit, ale jedeme do Sainte-Mère-Église, na místo, kam jsem se těšil nejvíc a to si přece nenechám zkazit! Ať si o mém vzezření myslí kdo chce, co chce! 

Odjezd byl pro dnešní den plánován na 8:00, večer se ale vrátíme na tento hotel, tudíž tentokrát je to beze stresu, zda jsme nic nezapomněli. Když jsem se soukal se dvěma brašnami na břiše po schodech nahoru na palubu autobusu, chlapík v olivové polokošili s výšivkami D-DAY, za kterou vyměnil vlastenecké triko a s francouzskou holí sedící naproti vstupu do vozu ke mě prohodil: "Tak co? Připraveni?" I tohle mi mentálně pomohlo. "Ano!" zněla má rozhodná odpověď.

Čas vyrazit byl tu. Jeden z řidičů teď projel bránou na parkoviště, do níž včera tak složitě manévrovali, zcela bez potíží. Po chvíli se pan průvodce jal představení plánů pro dnešní den. A bylo to výživné. 

Nejprve nás čeká asi tříhodinová cesta do Sainte-Mère-Église, kde se podíváme na velké lidové slavnosti, dále nás tam bude čekat show, při níž lidé v historických kostýmech předvedou scénu s parašutistou zachyceným na věži kostela. Do odborné řeči jsem si tuto extrémně vtipnou až smutnou formulaci převedl jako (bojovou) ukázku provedenou místní alternativou našich KVH. "Show bude začínat ve 14:00." To je všechno hezké a ukázku místních kolegů bych rozhodně viděl rád, abych viděl co dělají jinak a případně lépe. Přiznávám, že při této příležitosti jsem čekal něco opravdu luxusně secvičeného a nazkoušeného. Stejně tak mi hlavou vrtala další a pro mě ještě daleko důležitější otázka. Bude dnes Airborne museum otevřené? Dostaneme se dovnitř? Uvidíme všechny ty úžasné expozice a diorámy 1:1? A když ne a muzeum bude mít pro veřejnost zavřeno, dočkáme se alespoň nějakého jejich prodejního stánku? Spousta otázek... Možná nerozumíte tomu, proč by zrovna dnes mělo být zavřeno... Na jejich webu totiž nebyly žádné bližší informace ke dni invaze a ani nešlo online rezervovat vstupenky. To mě zneklidnilo. Tak uvidíme... Kdybychom se tam snad nedostali, bude to tam i tak jistě parádní a fotku s kostelem si vzít nenechám!

Pokud si pamatujete blonďatou paní se synem sedící za námi, která je sice podle svého mínění velkou odbornicí na druhou světovou válku, milovnicí válečných filmů a jak začína být jasné, užívá si to tady víc než ten její kluk, dnes vyprávěla o jednom pánovi tady z autobusu, který s sebou starodávnou knihu o invazi a podala to tak, jako kdyby byla snad z období antiky. Měli tam vzadu takových hlodů docela dost a dnešním dnem se jí povedlo kvalifikovat se z kategorie méně ostrého náboje (takového redukovaného) až k zařazení mezi slepáky.

První zastávka dnes byla v Saint-Martin-des-Besaces, šlo jen o zhruba deset minut na toalety, protože tu vůbec nic jiného nebylo. Alespoň pro většinu. Já doběhul k dřevěné ohradě oddělující asfalt a beton odpočívadla od divoké přírody. Otevřel se přede mnou prostor absolutně beze zbytku naplňující mou představu o Normandii a její krajině. Louky, pole, jejich předěly lemované vyšším, sytě zeleným pruhem travin, kamenné zídky, krávy a v dálce malá, kamenná stavení. Nádherné rozhledy! Úplně, jako tenkrát. Pořídil jsem pár fotek a jelo se dál k Sainte-Mère-Église.

Zastávka v Saint-Martin-des-Besaces, která svým rozhledem po krajině naprosto a beze zbytku naplnila mou představu o Normandii. Rozlehlé louky, divoká příroda, živé ploty a křoviny, malé kamenné domky a... Krávy! 

Stejný záběr jen o chvilku později. Jak rychle se měnilo počasí.

Čím blíže jsme byli tomuto malému městečku, tím hustší byla doprava kolem nás, stejně tak se prudce zvyšovalo množství žlutých cedulí značících uzavírku a rostla koncentrace četníků a policistů v křižovatkách. Podobně rostoucí trend bylo možné sledovat i co do hustoty dobové vojenské techniky a vozidel. Pro nás a náš autobus to však lichotivé nebylo. Na jednom kruhovém objezdu jsme se museli otočit zpět, protože směr jímž jsme měli jel byl uzavřen, dostali jsme se tak na nějakou dobu do zácpy a nakonec odbočili do Purple Heart Alley, jíž jsme profrčeli alternativní trasou. Světe div se, do Ste.-Mère-Église jsme nakonec opravdu dojeli! Byl tam trochu problém s parkováním, ale jeden francouzsky mluvící chlapík to ukecal na kolegu s holí, tedy že máme na palubě invalidu a autobus tak mohl zůstat na place, odkud nás chtěli vykázat.

Po výsadku z autobusu jsme se naší skupiny drželi jen k mapě města a dokud jsme nedostali instrukce ohledně odjezdu. Ačkoli jsem chtěl ke kostelu, slečna Procházková měla pravdu a tak jsme místo kostela okamžitě nabrali směr k Airborne muzeu, které rozhodně bylo otevřené a před nímž stala fronta zájemců o vstupenky vedoucí až za zatáčku. Spíše bych řekl za několik zatáček. Hned před námi čekala na lístek ona paní se synem sedící v autobusu za námi. To je tedy náhoda... Jelikož náš přesun z autobusu k mapě a od mapy do fronty před muzeem byl ve znamení bleskové akce, museli jsme během čekání na vstupenky reorganizovat obsah mých brašen a sníst bagetu s paštikou. Při tom mi samozřejmě neunikali kolegové v uniformách, kteří zde byli více méně hezky oblečení, ustrojení a autentičtí. Zvlášťě pak jeden výsadkář 101. který si i autenticky vyholil hlavu kolem středového pruhu vlasů a pomaloval si tváře. Příjemná změna oproti frajírkům v Arromanches, kteří nevypadali jako výsadkáři, ale jako machři s černými brýlemi v pokusu o výsadkářský komplet. Docela mě potěšilo, že krom topových reenactorů tu byli i takoví ti polooblečení lidé, jako já a pak i ta skupina v replikách blůz nebo jen v něčem khaki či olivově zeleném, což ale měli ošito dle hesla "Čím víc nášivek, tím větší frajeřina!" Pořád jsem si říkal, že je trochu škoda nemít na sobě taky komplet, ale problém jsou prostě ty boty... Víc mě ale stále ještě trápila má obličejová růžovost.

Samozřejmě bylo jen otázkou času, kdy se ta paní dá s námi do řeči. A bylo to dřív, než jsem dojedl bagetu. Promluvu k nám začala tím, že by bylo hezké, kdyby má žena měla puntíkované šaty, jak se tenkrát nosily, aby se ke mně více hodila, když mám na sobě tu krásnou uniformu. Tady jsem si ověřil, že je tu asi dost lidí, kteří si myslí, že američtí výsadkáři nosili černé kalhoty z Bon Prix a tenisky Adidas. "Ona je má!" Reagoval jsem okamžitě na nápad ohledně koupě šatů. Slečna Procházková se jí zatím pokusila vysvětlit situaci, ale i když jsme se oba snažili uvést vše na pravou míru, povyprávět jí o naší (vojensko) historické činnosti a vysvětlit, že její představa o tehdejší módě je někde deset let v budoucnosti, nemělo to pochopitelně valného smyslu a tak zůstala ve svých představách o amerických opravářkách tanků v puntíkovaných overalech, které si zřejmě vytvořila z Pin-Upek. Nechci na ní být úplně zlý, ale měl jsem pocit, že ani informace o období první republiky a četnictvu v její hlavě nenašla oblast, kam to vlastně má zařadit. Hlavně že má ten svůj šátek s padesáti bílými hvězdami a 13 bíločervenými pruhy. Pak ještě na chvíli odběhla a přinesla nám reklamní brožury od nedalekého stánku. Aspoň se snažila. Měla ale ještě jeden, ne úplně dobrý nápad. Chtěla, abych nás všechny čtyři v té uniformě protáhnul na začátek fronty. Tohle se dá udělat na mnoha akcích, ale ne tady a ne v části uniformy. V ČR a v kompletním četníkovi je možné ledacos... Zkušenost!

Fronta ale, ačkoli byla zprvu velmi dlouhá, postupovala dost rychle, připravili jsme dvakrát 11,50 € na vstupné o němž nešlo jinak než konstatovat jeho příjemnou výši a já samozřejmě pověřil slečnu Procházkovou koupí vstupenek, protože z nás dvou je ona ta, kdo ovládá místní jazyk. Já zpravidla čekám v záloze s angličtinou, což mi teď ani vzhledem k invazní vlajce na mém pravém rukávu nemůže mít nikdo za zlé. Tuto formalitu se podařilo vyřešit bez nejmenšího problému. Na tuhle událost je třeba vytáhnout fotoaparát a nefotit jen na mobil. Pořídil jsem první snímky a pak okamžitě do obrovského areálu muzea! Času je už teď málo!

Úvodní pavilon muzea je taková menší rotunda se střechou imitující vrchlík padáku. Uvnitř je v několika vitrínách nastíněna nacistická okupace Francie od obsazení, přes výzbroj a výstroj okupantů z Třetí říše, odboj, FFI až po osvobození Francie. Přiznám se, že ačkoli jsem si už tento pavilonek užil, vůbec jsem zde nefotil a spěchal na výsadkáře. Spěch však nebyl zcela na místě, prostor před pavilonem zabrala televize a živě snímala rozhovor nějakých chlapíků v kvádrech. I tak jsme ale se slečnou Procházkovou prošli pod kamerou na jeřábu.

První pavilon věnovaný americkým výsadkovým jednotkám byla pochopitelně Operace Neptun. První dojem, stejně jako všechny ty následující byly na tomto místě přesně takové, jak jsem si představoval a vlastně ještě o něco lepší. My jsme fakt tady!!! Mou radost asi nelze slovy vyjádřit...

Rovnou z kraje čekaly ve skleněných boxech figuríny demonstrující vývoj americké výsadkové uniformy a výstroje. Od overalu, přes Jumpsuit M 41 až po v Normandii použitý M42 s výztuhami. Všude kolem pak byly v úvodní sekci tohoto pavilonu padáky nesoucí padající kontejnery, vitríny s ukázkami výzbroje a výstroje a také originály uniforem a osobních předmětů včetně představení jejich původního majitele a nositele. Snažil jsem se fotit co šlo... V expozici v patře pak byl interaktivní koutek, kde je možnost potěžkat si zbraně (docela ně překvapilo jak lehoučká je M1 Carbine a naopak jak dost těžký je Thompson M1A1), osahat si jídelní sadu, spatřit potravinové dávky, sbalené padáky a dokonce se navléct do postroje od stropu visícího padáku a zkusit si simulovat výsadek. Do toho jsem ale z nedostatku času a přítomnosti dalších lidí úplně jít nechtěl. Pavilon Operace Neptun ale pokračoval první diorámou 1:1, zachycující plně vystrojené a vyzbrojené výsadkáře nastupující do letounu C-47, celé situaci přihlíží eMPík opírající se o svůj motocykl. U této figuríny mě zaujala výzbroj v podobně brokovnice M1897 Trench gun. Pohled na celou scénu je zcela ohromující, a provedení každého detailu je na nejvyšší možné úrovni. I figuríny působí realisticky, a co teprve jejich ruce! S expozicemi si tady tvůrci řádně vyhráli a na výsledku je to hodně dobře znát!

Výsadkáři 101 AB Division při nástupu do letounu C-47 večer 5. 6. 1944. Z výrazu eMPíka napravo je jasně patrná radost, že nemusí letět také... 

Poslední sekce tohoto pavilonu imituje interiér německého opevnění na pláži, zde lze buď průzory pozorovat přistávající spojenecká plavidla, což je také impozantní a z německé strany tísnivá zkušenost, nebo si v protější vitríně prohlédnout pár uniforem a nejdůležitější německé zbraně používané v tomto období. Dominantu tvoří kulomety MG-34 a MG-42, které spojencům na plážích zaručily skutečně nepříjemné přivítání. Vraty jdeme ven z pavilonu na velké otevřené prostranství, ale ne na dlouho. 

Teď přišel na řadu pavilon, na nějž jsem se těšil úplně nejvíc. Ne, že by byl v tomto muzeu jakýkoli slabší článek, ale tato expozice byla ze všech nejpropracovanější. Hned po otevření vstupních dveří zde na stěně po pravé straně čekají vitríny s kompletní výbavou, kterou měl výsadkář při seskoku na sobě, v podlaze je pak pro představu ve dlouhé a úzké prosklené nudli uložen roztažený padák na celou svou délku, aby ji bylo možné demonstrovat a návštěvníky patřičně ocenit. Tuším že je to snad osm metrů... I v této chodbě je již slyšet bitevní vřavu, zvolání mužů v letadle i exploze protileteckých granátů. Pár kroků a jsme na palubě Dakoty letící nad Sainte-Mère-Église. Expozice to ale není ledajaká. Interiér letadla je znázorněn velice hezky, v kokpitu sedí piloti, po jedné straně trupu pak několik mužů v plné výstroji připravujících se na seskok - to vše je pochopitelně za sklem. V letadle je samozřejmě docela temno, sem tam jej prosvítí záblesk exploze. Podlaha vibruje bouřícími motory, zároveň s ní otřásají vybuchující granáty. Zcela na konci jsou simulovány otevřené dveře, kudy dovnitř značně fouká a při pohledu do prostoru a dolů jsou viditelné padáky mužů snášejících se k zemi, další letadla a především Sainte-Mère-Église hluboko dole a v plamenech. Jen vyskočit! Alespoň v části stejnokroje a pouze se dvěma brašnami jsem ale měl z toho všeho alespoň o špetku lepší zážitek, než návštěvníci úplně v civilu. Tohle je dle mého názoru prostě ona pověstná třešnička na dortu celého muzea.

Pohled na letoun v bouři noci před vyloděním zvenčí, ten je také zcela velkolepý...

Pokračuje se dál mezi další originály uniforem až do části kde čekají opět diorámy zachycující doskakující výsadkáře a scény po seskoku. Pozornost přitáhne i zničený kořistní tank R35 mezi americkým protitankovým týmem a několika Fallschirmjägery. Pokračuje se skrze polní obvaziště až k vybavené a figurínami osazené sanitce. Tu doplňuje nástěnná expozice amerického zdravotnického materiálu.

Ještě nás čekají další originály s osobním příběhem, včetně předmětů a deníku jenž si vedl John Steele. Radost nám se slečnou Procházkovou udělaly i svatební šaty ušité z padákoviny, před chvílí jsem ji totiž obohacoval historkou o tom, jak Harry Welsh celou dobu nosil s sebou založení padák, aby jeho nevěsta měla látku na šaty. Zřejmě se nejedná o tento konkrétní kus, ale provedení bude velmi podobné. Nakonec ještě vývoj výsadkářského stejnokroje přes operaci Market Garden, bitvu v Ardenách až po odkazy v kinematografii včetně Band of Brothers a důstojné připomenutí všech, kteří u těchto jednotek sloužili a slouží dodnes. 

Svatební šaty ušité z padákového hedvábí.

Byl tu ale ještě jeden, kluzákový pavilon. Ten, jak název napovídá se věnuje americkým kluzákům, jejich posádkám, jejich konstrukci, použití, transportu v přepravních bednách a podobně. Vše důležité, od prvotních nákresů, přes technické plány a výkresy, přes modely až po další diorámu zachycující kluzák po přistání ve vysoké, velmi realistické trávě divoké normandské louky.

Letos nově vzniklá expozice s diorámou kluzáku Waco po přistání na louce v Normandii. Další kus opravdu velmi realisticky odvedené práce.

Sem tam jsme se uvnitř hal i venku v areálu setkali s veterány na vozíku jež doprovázela početnější skupinka lidí. Bylo na nich velmi dobře vidět, co s nimi tyto poměrně realistické expozice dělají a že se jim vrací vzpomínky na chvíle, kdy i oni byli součástí tohoto všeho. Dne všech dnů. Zajímavý pocit jsem měl i ve chvíli, když jsme se míjeli s pětičlennou skupinou skutečných, současných příslušníků 82. výsadkové divize. Je zvláštní procházet v replice blůzy M42 s insignií jednotky kolem lidí, již u ní v současné době skutečně slouží. Byla mezi nimi i jedna žena, nijak velkého vzrůstu. 

Zatímco si slečna Procházková musela odskočit, já nemarnil ani vteřinu a s foťákem se vrhnul k dalšímu M8 Greyhound, který jsme tu v areálu viděli. 

Foto Greyhounda v areálu Airborne muzea. Povšimněte si sejmutých blatníků, bez kterých má vozidlo úplně jiný tvar.

Fotil jsem ze všech stran a úhlů, hlavně detaily. Nebál jsem se fotoaparát nacpat i do podběhů, abych zdokumentoval i odpružení a zavěšení kol. Co si asi myslela posádka přenosového vozu francouzské televize stojícího těsně vedle tohoto šestikolového průzkumněho vozidla jež nyní obletoval růžový podivín v pokusu o výsadkářskou uniformu... Modelář, nikoli blázen. A co hůř, modelář, který stále více tohle vozidlo chce a dokonce v tom velkém měřítku. Musím se pak v klidu doma podívat na nějaké fotky rámečků, dílů a snad i recenze. Abych věděl jaké jsou rozměry a kvalita. Cenu totiž už znám... Nechal jsem se ještě zvěčnit v areálu muzea mezi pavilony a s věží kostela v pozadí. 

Foto v areálu Airborne muzea v Sainte-Mère-Église, vlevo je patrný pavilon okupace (ještě do roku 2023 pavilon s kluzákem Waco CG-4), v pozadí pak věž místního kostela s figurínou výsadkáře.

Ještě bylo nezbytné zastavit se zde na jednom místě - v obchodu se suvenýry. Tady byla fronta u pokladen snad ještě větší než ta na lístky. Slečna Procházková opět prokázala svou bystrou mysl a chladnou hlavu. Postavila se do fronty na kasu, zatím s prázdnýma rukama a poslala mě vybrat si. Za jistou výhodu považuji svou přípravu již doma, muzeum má totiž e-shop, takže jsem poměrně věděl, co chci. Situaci však trošku komplikovala mírně odlišná nabídka od té na webu. Něco neměli, něco jiného naopak ano. Dalo by se tam toho vybrat mraky, snažil jsem se ale podobně jako v Bastogne nakupovat rozumně a pouze věci, které pro mě mají hodnotu, jako jsou odborné knihy, reprinty originálů příruček, a i nějaký ten přívěsek či tašku s motivem těch letošních 80 let. Plastikové kelímky na pivo a podobné cetky mě opravdu nechávají chladným.

Při čekání ve frontě na pokladnu jsem ještě jednou viděl tu "skutečnou" paní z 82 Airborne division. Stála tam a zadumaně si prohlížela suvenýr v podobě skleněné koule v níž byl barevně vyveden znak pravě její jednotky. Jestli si jej ale nakonec koupila, a zda jí to "doma na firmě" proplatí, to nevím. Mě to nakonec stálo bezmála sto Eur a z celkové sumy, co jela se mnou zbývá už jen padesát. A to jsem v Bastogne platil kartou...

Z Airborne muzea v Sainte-Mère-Église mám opravdu hodně fotografií, protože jsem fotil skoro úplně všechno. Ne všechny vyšly a hlavně nedokáží tak dokonale přiblížit místní atmosféru. Z těchto důvodů jsem se rozhodnul vložit sem video z kanálu WW2 Wayfinder, kde hlavní expozice muzea projdeme i s komentářem autora. Právě tento minidokument byl impulsem k tomu probojovat se až do Sainte-Mère-Église snad i sám a za každou cenu.

Doufám, že si jej užijete tak, jako já.

Fronta na pokladnu nás zdržela i když to slečna Procházková svým pohotovým nápadem značně urychlila. Podívali jsme se na nabídku stánku před muzeem, kde jsem si za 4€ ještě koupil plátěnou tašku s motivem 80 let a zbývalo nám posledních deset minut do odjezdu autobusu. Slečna Procházková vyrazila k parkovišti, já ale ještě chtěl fotku s kostelem. Fotku s kostelem v Sainte-Mère-Église! Okamžitě jsme se otočili a prodrali se davem. Ukázka, nebo tedy "show" měla začít ve 14:00, to jsme byli ještě dávno v muzeu, stejně ale nepadnul jediný vystřel. Je tu šance že mohlo jít o jinou ukázku kde by se vůbec nestřílelo, nicméně teď to u kostela vypadalo, že se nedělo vůbec nic. Slečna Procházková mě zde narychlo nafotila, ale i tak se povedlo zachytit vše. Mě v celkem hezké póze, kostel s figurínou na padáku i lidi všude kolem. Kostel jsme dokonce i stihli obejít, všude kolem (hlavně za ním) byli reenactoři v uniformách, vypadali však, že se teprve připravují. Někteří pospávali, jiní si upravovali výstroj. Dobrá nálada ale byla znát. Cítil jsem se tu mezi svými. Podařilo se nám nahlédnout i dovnitř kostela. Zároveň je nezbytné zmínit, jak silnou pozitivní energii tento malý kostel má. A zatímco mě vrtalo hlavou, kudy vedl ten německý zákop, a zda tu skutečně byl, slečna Procházková přemýšlela o umístění zdejšího léčivého pramene. To už jsme ovšem uháněli zpět k autobusu. Trošku v časové tísni, ale jako v La Cambe to rozhodně nebylo. Ani jsme nebyli poslední. Nyní na svá místa a vyrazit dál. Mírně zmožen, ale neskutečně šťastný jsem seděl a nechal se odvážet k dalšímu bodu zájmu zájezdu. Pláži Utah.

Fotografie před kostelem Sainte-Mère-Église. Sice ve spěchu a dosti na rychlo, přesto jde ale o jeden z mých úplně nejoblíbenějších snímků z celého zájezdu.

  

Docela by mě zajímalo, jak si ta paní s klukem sedící za námi muzeum užili, trošku se ale bojím, že oni nejsou úplně ta skupina, která by jej dokázala plně ocenit. Odpověď na tuto svou skrytou otázku jsem sice nezískal, brzy ale započal rozhovor na třech z pěti sedadel za námi. Jeho hlavní náplní bylo velké zklamaní, protože žádná show neproběhla, pořád se jen na něco čekalo a nic se nedělo. Navíc byly dnes nad Sainte-Mère-Église údajně slíbeny seskoky parašutistů s padáky, k čemuž ale také nedošlo. Inu... Tady se zase ukázalo, jak dámy a mladý pán nemají tušení o průběhu takových akcí a náročnosti podmínek jejich uskutečnění. Bylo to docela záživné...

Přesun k Utahu, dnes jediné veřejnosti přístupné pláži byl zase poměrně dlouhý, autobus nás pak vysadil u památníku divize Leclerc, kde stál další Greyhound. Zde doslova stál, a to jako součást trvalé expozice. Ačkoli evidentně nedávno znovu natřen a opatřen všemi insigniemi, zub času v podobě korozí prožraných dílů z tenkého plechu se do něj za ty roky s chutí otisknul. Je to škoda, ale vidět ten stroj dvakrát za jeden den... Je to vážně!

Cestou k pláži nás se slečnou Procházkovou opět dostihnul ten komunikativní chlapík a vyprávěl nám, že to malé MG, které se slečně Procházkové tady na parkovišti tak líbilo má doma jako Matchbox. Pak se ptal, co sbírám já, tudíž jsem se lehce zmínil o mém koníčku v podobě plastikového modelářství. Okamžitě věděl o čem je řeč a jmenoval modelářskou rodinu z Mariánských Lázní. Neznám je sice osobně, ani jménem, ovšem z Facebooku mi KPM Mariánské Lázně něco málo říká. Pak se šel věnovat zase jiným a my měli klid. Respektive já, Peťuška se už dříve trhnula a běžela za oceánem. Jak jinak... Při průchodu na pláž jsem byl jiným chlapíkem, tentokrát tím s holí okamžitě vtažen do přenice o to, kde v kontextu pláží jsme a zda je výběžek před námi Pointe du Hoc. Byl tu totiž ještě další, který tvrdil, že ano. Já, pán s holí i ten, co mi pálí za slečnou jsme byli přesvědčeni že nikoli. Nemůže to být ono, skála na Pointe du Hoc je nezměrně vyšší a musí být podstatně dál než tento malinký výběžek. Nakonec jsme si raději šli každý po svém. Stala se nám ale taková věc, že nikomu nebylo zcela jasné jak je to se srazem na odjezd.  Slečna Procházková se proto raději zeptala průvodce. A ještě že tak. Odjezd nebude z výchozího bodu, ale z podobného místa vzdáleného odtud asi tři, čtyři kilometry. Pak už nebylo na co čekat, protože do 17:20 zase tolik času nebylo. Slečna Procházková šla co nejblíže hladině vody, já naproti tomu od vody co nejdál. Moje, řekněme, ustrojení to ani jinak nepovolovalo a abych byl upřímný, nijak jsem po přímém kontaktu s vodou a mokrým pískem netoužil. Už tak mám boty provlhlé ode dne na Goldu a Omaze a stále ne a ne uschnout. 

Jak jsme se se slečnou Procházkovou shodli, Utah je svým vzhledem a uspořádáním prototyp normandské vyloďovací pláže. Zbytky opevněných úseků, žadné betonové konstrukty vzniknuvší později po válce, žadné znatelnější úpravy, sem tam ční z písku a vody dokonce i původní ocelové bariéry mající znemožnit spojeneckým plavidlům přistát. Na druhou stranu ani jeden z nás zde nepociťoval žádnou energii nebo atmosféru spojenou s krveprolitím v roce 1944. I tak samozřejmě nelze zpochybnit či zlehčovat hrůzy, jež se tu před 80 lety děly. Asi po 500 metrech jsme minuli výběžek, jenž myslel ten pán hned po příjezdu sem. Tohle opravdu Pointe du Hoc nebyl. Vylezl jsem tam úplně sám, bez Rangerů a jakékoli výbavy. Po třicetimetrové skále ani stopa. Jen trocha písku. Prozradím ale, že chůze cestičkou po hřebeni mezi betonovými bunkry se mi velice líbila, člověk nemá moc často možnost dostat se na tak autentická a tak ikonická místa. Občas jsem tou úzkou cestou mezi betonovými objekty i běžel, sem tam zalehnul do trávy a z úkrytu pozoroval oceán nebo svou slečnu. Musel to tenkrát být děsivý pohled z obou stran. Ať už z té spojenecké, nebo německé, kde se právě nacházím. Pohled z mé vyvýšené pozice na hřebeni směrem do vnitrozemí pak opět skýtal obraz Normandie tak, jak žije v mých představách. Široké lány vzájemně oddělených polí, kamenné zídky, dřevěné ohrady, krávy a vše, co sem prostě patří. A vegetace je bujná, nikoli však přehnaně pestrá a barevná. To je důležité mít na paměti.

Podařilo se mi nahlédnout i do některých objektů. Velká a otevřená dělostřelecká postavení byla dostupná velmi snadno, podařilo se mi vstoupit i do objektu dále od pobřeží. Místo výstřelu ze střílny kryjící vstup jsem se naštěstí dočkal uvítaní jen v podobě vystrašeného ptáčka, který zde zřejmě někde hnízdí. Dovnitř se nedalo vstoupit jinak než s baterkou, ale i bez osvětlení bylo možno snadno rozeznat, že tento objekt někdo bohužel používá jako alternativu toalety. Až na tohle znečištění byl interiér objektu hezky zachován a dost možná by se dal i zrenovovat. Objekt měl i samostatný vnější vstup do horního patra, jelikož ale bylo obsazeno jiným kolegou, zůstala pro mě tato úroveň neprobádána. A zatímco já objevoval vnitřek betonového monstra, slečna Procházková se vrátila, jak jinak než na pláž. Kde jinde by taky mohla být, jak mi záhy sama řekla. Místo srazu tu zatím není, jdeme proto dál a dál. Skupina našich před námi, skupina našich za námi. Zatím je to dobré. Proti mám se pak po pláži řítil Willys a já si okamžitě vybavil ty velké kluky blbnoucí na Goldu a Omaze. Ale hlavně na Goldu. Ach jo. Jeep pak za nedlouho frčel zase zpátky, na palubě již měl další cestující. Ty, co v autobusu sedí za námi. Vecpou se fakt všude. Tak trochu ale myslím že už to nemohli dojít. My si to v klidu došli po svých. Stále jsme si nemohli být jistí, kde je ten východ z pláže, kam máme dojít. Kde je ta spojnice se silnicí na níž bude parkovat naš autobus? Jakmile se blížila písčitá stezka kolmá k pláži, vydal jsem se na její průzkum. Jako by nestačilo, že je sama o sobě úzká, z obou stran byla ještě vroubená lidmi, které jako kdyby nás vyhlíželi. Nikoli. Přihlíželi na dálku a přes drátěný plot projevům nějakých státníků, které tu stále běží. Bílý autobus s modrými písmeny ČSAD TIŠNOV byl přes cestu na dohled. Jsme tedy správně! Po překonání asfaltové komunikace bylo možné připojit se ke zbytku zájezdu. Zatím tu nebyli všichni, mnozí chlapi hasili žízeň z procházky pivem. Jeden dokonce pronesl: "Ještě nikdy mi ta Plzeň tak nechutnala!" Já ale dobře věděl, že proti zážitku s Karlem v Saint Tropez nebo s naší třídní v Bibione byla tohle doslova, jen a pouze klidná procházka po pláži. A to jsem se sem tam v písku mezi betonovými monstry i proběhnul.

Brzy jsem si všimnul, že na plácku před námi je krom několika reenactorů a lidí v civilu i pár našich. Ti se ale brzy disciplinovaně dostavili k vozidlu. Někde je tam i vyloďovací člun, ale nevím přesně kde a ohrozit kvůli tomu odjezd... Ne, tohle si nechám ujít. Po nástupu krásně vyplynula nepřítomnost jednoho táty s klukem. Mnoho cestujících na to upozornilo nicméně pan průvodce o tom dobře věděl a po pár vteřinách jízdy jsme je nabrali na cestě. To už nás čekaly asi dvě a půl hodiny cesty zpět do toho miniaturního pokoje.

Pohled z "hřebene" u pláže Utah do vnitrozemí...

...a k oceánu. Povšimněte si, jak daleko je to od hranice vody až sem. Velmi!

Cestička mezi pozorovatelnami a více či méně opevněnými body podél pobřeží pláže s kódovým označením Utah. Přesně takto vypadala má představa o Normandské vyloďovací pláži. Vlastně, toho 6. 6. 2024 byl den plný naplněných představ.

Pohled na pláž z jednoho z objektů.

Jiný betonový bunkr na Utahu.

A pohled z něj na pláž a oceán. Uvnitř je za ta léta již mnoho písku. V jiných objektech byl nános i mnohem vyšší.

Pohled naopak od oceánu na opevněné pobřeží.

Vzadu jsou stále patrné ocelové zátarasy a překážky, kvůli nimž bylo nutné provést vylodění za odlivu. Pro spojence to ale znamenalo nevyhnutelnou nutnost překonání daleko větší vzdálenosti naprosto bez možnosti jakéhokoli krytí. A že je ta vzdálenost ohromná. Místy takových 200-300 metrů.

Bylo to ale ještě o něco smutnější. Pan průvodce nám skrze mikrofon oznámil, že Utah byl poslední válečnou zastávkou. "Doufám, že fanoušci války nebudou moc zklamaní, zítra už to bude zcela bez válečné tematiky, navštívíme Honfleur a Rouen a po zákonné devítihodinové pauze pánů řidičů vyrazíme opět přes Německo domů do České republiky. Zítra večer, počítejte tak kolem deváté hodiny jak vyrazíme, tak si řekneme orientační časy, kdy budeme na těch jednotlivých zastávkách." Určitě jsem nebyl sám, v kom zavládnul lehký smutek. Už se blíží konec a cesta zpět. Ale máme ještě jeden den a čeká nás docela dlouhá cesta, která bude taky fajn. 

I tuto štreku do hotelu zase zpestřila trojka vzadu za námi, pochopitelně byla tématem číslo jedna jejich jízda Jeepem po pláži. Paní z Malé Morávky tomu klukovi z Plzně prozradila, že její známí mají těchto vozidel několik a chlapec se v tom docela zhlédnul. Dalo se čekat, že to bude mít i nějaké pokračovaní. A mělo. Ovšem až další den. 

Na hotel jsme dorazili bez potíží, křižovatky už nebyly tak bedlivě střežené, dopravní situace se také uklidnila. Ale do té buňky se mi vážně nechtělo. Navíc nás toho čeká dost, hlavně se sbalit, protože ráno už nebude čas.

Pátek, 7. 6. 2024

Den D+1

Jelikož jsem si myslel, jak jsem byl včera večer s balením úspěšný, nastavil jsem budík až na 6:30. Snídaně pro naši skupinu začínala v 7:00, definitivní odjezd pak pánové stanovili na 7:30. Budík byl jako vždy přesný, dnes mě i celkem vyděsil, takže jsem jej slyšel, zamáčknul a okamžitě nevstal, nýbrž ještě chvíli odpočíval. Potom to ale bylo o to hektičtější. Než jsem se dokázal obléct, dát trochu dokupy a zabalit posledních pár věcí, což se mi večer zdálo jako otázka pár vteřin, bylo najednou 7:07. Slečna Procházková mě opět poslala napřed s prosbou o kávu, bagetku, máslo a jogurt. Vše jsem jí vzal k sobě na tácek, ale ani v 7:25 tam ještě nebyla. Pokud nepřijde, musím to začít jíst já. A tak jsem své slečně poslal SMS s dotazem, zda si pro to aspoň bude moci přijít. Než mi v 7:26 přisla zpráva že se obléká, už jsem žvýkal první půlku její bagetky. Asi v 7:28 jsem ji konečně uviděl a vyrazil jí vstříc. Ona se za dvě minuty musí najíst a já naložit kufry do autobusu. Vyběhnul jsem k našemu přespávacímu kontejneru, popadnul svou tašku, vyhodil ji na chodbu, pak kufr slečny Procházkové a stejně tak všechny zbývající brašny a tašky. Ještě jednou jsem přejel zrakem po celém pokoji, zda nikde nic nezbylo a uslyšel tramvajový zvonek namontovaný na autobusu. Zabouchnul jsem dveře, naházel na sebe brašny, do každé ruky popadnul jedno zavazadlo a vyběhnul k autobusu. Sprintoval jsem s naprostou lehkostí, jako kdyby ta zavazadla byla zcela prázdná. Na okamžik jsem si připadal jako Speirs ve Foy. Byl jsem tam jako blesk. To už slečna Procházková vycházela od snídaně k autobusu a připomněla mi, že ještě musím vrátit kartu od pokoje. I tam jsem šel velmi rychle. Jestli má někdo zdržovat, já se na tom chci podílet co možná nejméně. Vše bylo vyřízeno a už už jsme seděli oba dva na svých místech. Při tom rychlém nástupu jsem zaslechnul chlapíka s holí, jak se baví s jiným starším panem a o celých oslavách říká s tónem mírného postesku: "Je to už takové velmi konzumní,..." Má pravdu, v tomto má rozhodně pravdu. Tenhle pocit mě provází od Goldu. Však víte...

Zatím jsme ale pořád stáli na parkovišti a čekali. Ukázalo se, že jsme nebyli poslední! Někdo totiž myslel, že jedeme až v 7:45. Já při tom čekání začal pochybovat, zda jsem vzal a nechal do autobusu naložit i kufr slečny Procházkové. Nebylo by to dobré, říkala sice, že v něm není nic, bez čeho by se neobešla, ale ten kufr je úplně nový... Běželo se mi tak podezřele snadno... Ale... No, uvidíme zítra v Brně. Moment potencionálně nepříjemného překvapení byl právě vybudován. 

Přesun byl zase celkem dlouhý, zprvu mi tyhle cesty zkracoval poslech soundtracku Band of Brothers, pak četba knihy Stephena E. Ambrose, nakonec jsem si začal psát tyhle poznámky, a jsem rád. Jinak bych to pak psal doma měsíc a nikdy to nedal dohromady. Má hlava asi už není, co bývala. Ale těch zážitků je prostě moc a všechno se nedá udržet, potažmo vysypat detailně najednou a uceleně z rukávu.

První zastávkou dneška bylo městečko Honfleur, ve skupině jsme si prohlédli místní přístav, kostel, došli na náměstí a tam byl rozchod.

Zatímco Utah byl pro mě modelovým příkladem vyloďovací pláže a zastávka v Saint-Martin-des-Besaces ztělesněnou představou o normandském venkově, Honfleur bylo městečko v Normandii přesně tak, jak jsem si jej představoval díky filmům, dokumentům a počítačovým hrám jako byla například úžasná Commandos Strike Force. Charakteristické uličky vedoucí strmě dolů, typické výlohy kaváren a restaurací, zahrady... Vše stále převážně v historickém duchu a provedení. Nádhera. Našli jsme i městský park s jezírkem a krásně se prošli kolem moře. Já tam narazil na dláždění, jež bylo nutné si vyfotit. Jeden pán ze zájezdu, jehož paní jsme potkali v parku nás upozornil na sloupec černého dýmu na obzoru slovy: "Támhle asi hoří loď!" Po dobu naší procházky se ale intenzita kouře snížila, takže to asi zvládli dostat pod kontrolu.

Honfleur...

...jeho architektura...

...ulice...

...a úzké strmé uličky.

Návrat k autobusu byl trošku hektický, zavedlo nás to do obchůdku se suvenýry, kde jsme se setkali pro změnu s mladším párem z naší skupiny a všichni jsme ještě vybírali, co nám chybí. Já si tam vybral pár pohlednic, nášivku k 80. výročí vylodění a pamětní minci. No, dle rozměrů spíš medaili. Ta mi ještě chyběla! Zatím bylo času ještě dost, vyfotili jsme se a potom... Se zvednul most! To nám udělalo tlustou čáru přes rozpočet, protože místo abychom prostě přešli most u nějž jsme stáli, čekalo nás oběhnutí celého přístavu. A co hůř, ještě mezi tlupami turistů. No, bylo to tak tak, a aby to bylo ještě lepší, při dokončování kolečka kolem přístavu se ten most prostě zase zaklapnul. Ani tak jsme ale zase nebyli poslední, pár lidí také zdržel most a tak tam prostě pasivně čekali. 

Poslední přesun na poslední zastavení zájezdu znamenal cestu do Rouenu, většího města, kde budeme trávit devět hodin, aby si mohli pánové řidiči odpočinout na dlouhou cestu k domovině. Výsadek na autobusové zastávce byl vzdáleně podobný tomu u mostu Pegasus, rozhodně nebyl tak rychlý svižný. Oproti Honfleur nás zde čekala o něco větší porce času s panem průvodcem ve skupině. Udělali jsme prohlídku města, dostali tipy kde se případně najíst a nakoupit na cestu a já se jen snažil co možná nejvíce zůstat ve stínu. Poslední společnou aktivitou byla návštěva muzea Johanky z Arku. Samozřejmě jen pro zájemce, těch ale stejně byla většina. Někteří tímto zážitkem nebyli vůbec nadšení, dokonce za ně nechtěli ani zaplatit, protože pan průvodce vybíral peníze až zpětně. My jsme toto muzeum se slečnou Procházkovou hodnotili jako velmi působivé, a to byla podstatná část příběhu Jeanne d'Arc vybudována jen projekcí na zdi, plátna, skla a podobně. Dnes tato technologie není nic neobvyklého, ale i tak to bylo něco. Osobně jsem asi podobný zážitek ještě nezažil. Jen ty plameny na konci neudělali moc dobře mému růžovému obličeji. Před muzeem jsme se napili, já si příslušný obličej namazal a ještě jsme tam chvilku stáli. Ani to jinak nešlo, neboť kolem procházela nějaká školka nebo nižší stupeň základní školy. Spousta dětí si mě v časti uniformy a s brašnou prohlížela s velkým zaujetím a snad i respektem. Zajímavý zážitek. Asi viděli v televizi podobně oděné lidi. Dlužno dodat že, oproti předchozím dnům, kde se to uniformami, částmi uniforem a technikou jen hemžilo, tady jakoby krom pár plakátů a velmi malého množství suvenýrů o žádné invazi snad ani nevěděli. Pan průvodce měl pravdu, čtvrtkem válka skončila. Pro program zájezdu i pro okolí. Pro mě ale ne! 

Katedrála v Rouenu, její zadní část.

A opačná strana.

Místní orloj.

Park v Rouenu, kde byl úžasný klid.

Rouen, především pak jeho centrum jsme za ten den prošli křížem krážem, nejprve zastaveníčko v parku kousek od galerie a krátký odpočinek na lavičkách se sledovaním dvou ptáčků. Jeden hledal potravu všude možně a vkládal ji tomu menšímu a načechranějšímu do zobáčku. Mládě jej při tom svým pípáním slušně honilo. Zanedlouho kolem nás probíhalo nějaké malé dítě. Když mě vidělo, zastavilo, položilo si ruku na nos, pevně jej obepjalo, pak ruku z nosu prudce sejmulo namířilo jí na mě a sevřenou pěst prudce proměnilo v rozevřenou dlaň. Pak se klučina zasmál a běžel dál. Zajímavý zážitek. Možná mi dal svůj nos. A asi jich měl hodně, protože pán sedící na vedlejší lavičce také jeden dostal. Po chvíli přišel čas návštěvy galerie. Obrazy byly zdarma, stačilo ukázat obsah mé brašny a kabelky slečny Procházkové a bylo to naše.

U každého obrazu by se daly strávit dlouhé hodiny prohlížením jeho detailů a způsobu zpracování. Zajímala mě hlavně technika stínování pleti, která byla u každého mistra zcela odlišná a je to aspekt, s nímž při malbě figurek stále nemám úplně jistotu. Spíše vůbec. Bylo tu v přízemí i pár soch, i ty byly úžasně zpracované. Neskutečně krásná práce, nutící člověka přemýšlet, jak je tohle vůbec možné vytvořit z kusu kamene... Z galerie se nám nepodařilo vidět všechno, vyhnali nás kvůli zavírací době a to asi o 15 minut dříve, aby to tam mohli pozavírat. Ale Renoira i s jeho katedrálou jsme zvládli, aspoň v rychlosti. Pak jsme tedy šli zase jinam. Nejprve do pár obchodů (převážně s oblečením), tam nás nic nenadchlo, pak na nějaké to jídlo a do kavárny na náměstí na kávu, abychom se trochu dali dohromady a mohli zajít na toaletu. Poté nás čekalo ještě pár zážitků. Prvním z nich byl adrenalinový nákup posledních suvenýrů pár desítek minut po zavíračce místního stánku, protože tam měli úžasné a vtipné pohlednice, tudíž konečně první dárek z cesty pro mou ségru. Dále přívěsky na klíče a pohledy, které ještě nemám, knihu, kterou jsem si nakonec nekoupil v Arromanches a slečna Procházková si zde vybrala keramickou misku a kuchyňskou zástěru s integrovanou utěrkou. Paní ve stánku tak zavřela o dost později, ale řekl bych, že za naši útratu jí to stálo.

Potom ještě proběhnul trošku zmatečný nákup pár kousků pizzy, z nichž jsme rovnou většinu snědli a pokračovali směrem do Carrefouru Express, pro nějaké ty zásoby na cestu. I zde byl zakoupen ještě jeden dárek pro ségru a mimo několik potravin i Voda z Vichy. Na té jsem trval hlavně kvůli jedné z posledních scén filmu Casablanca. Škoda, že dnes ji prodávají jen v PET lahvích. Cesta domů ještě bude dlouhá, proto je lepší se připravit. Náš čas ve Francii ale ještě rozhodně nekončil. 

Cestou na zastávku autobusu, kde bylo naše shromaždiště proběhla zastávka na jednom z mostů přes Seinu a dojedení zbytku pizzy, pak proběhlo focení v západu slunce. A to tedy bylo složité... Trval jsem ještě na jednom zážitku a to již od dopoledne, kdy náš autobus mířil k bodu výsadku v Rouenu. Když jsme tu, tak blízko, musíme se se slečnou Procházkovou projít po nábřeží řeky Seiny. A přesně to se nám nyní podařilo!

Společné foto na nábřeží Seiny v západu slunce.

To už tedy bylo cestou na zastávku autobusu, kam nás nohy zanesly s dostatečnou časovou rezervou. Dost lidí tu již bylo připravených. Nemohlo nám uniknout, že někteří chlapi měli ještě nové tašky s motivem vylodění. Neuniklo to nikomu, někdo se na ně i ptal. Podle jejich konverzace v tom bylo pivo. Rozprava jednoho z nich zněla takto: "Plzeň má 4,2, tohle mělo 8,6!" Když pak přišla ta blonďatá paní se synem, okamžitě ty tašky potřebovali také. Chlapi je poslali za roh, prý jsou tam za dvě eura kus. Do dvou minut byli zpátky i s několika kusy kabelí. Klučina to zanedlouho komentoval slovy: "Stejně mají špatný zbraně!" Potisk na taškách znázorňující vyloďovací čluny plně pěšáků mířící k pláži jsem viděl jen letmo a z dálky, i přesto skutečně byly v rukou vojáků patrné zbraně podobné spíše modernějším M16 nebo pozdějším M4.

Potom přišel i pan průvodce a slečna Procházková se s ním dala do řeči. Vyměnili jsme si dnešní zážitky a probrali i zájezd celkově. "Já jsem měl docela hrůzu kam se dostaneme a jestli vůbec něco uvidíme." Přiznal teď již zcela otevřeně. Nakonec jsme ale byli, řekl bych, všichni spokojení. Dole pod námi pak projel náš autobus. Za pár minut zakotvil na naší úrovni, ovšem v opačném směru. Dosti nedisciplinovaně jsme jako tlupa překonali cestu a naskákali dovnitř. Na to, jaký důraz byl kladen rychlosti nástupu tam stál téměř připravený vůz až podezřele dlouho. Nakonec se ukázalo proč. Jeden starší pán, jediný, kromě mě, kdo měl něco z US výstroje jako zavazadlo se vyškrábal do autobusu a s obtížemi došel na své místo s obvázanou hlavou. Kde kdo se začal ptát, co se stalo, ale slyšet bylo jen takové kusé dohady o jeho pádu. Neměli to asi tak přehánět s tím pivem z tašky. Ostatně tahle parta do sebe lila pořad něco a zkoušeli do toho vtáhnout i slečnu Procházkovou. Jak mi už dříve prozradila, ten vlezlý chlapík, co se bavil úplně s každým nebyl jediným, kdo se po ní zálibně díval. Ostatně taková kráska v převážně mužském kolektivu... Já se tomu vůbec nedivím. 

Nakonec jsme odrazili od obrubníku na první, ne tolik vzdálenou zastávku, abychom si mohli ještě před cestou odskočit a případně nějak přerovnat zavazadla. Nutné bylo obojí. Po návratu na místa a zahájení jízdy jsme si mohli zezadu poslechnout zhodnocení zájezdu. Muzeum Johanky z Arku bylo údajně hrozné, v Sainte-Mère-Église zažili zklamání, protože neviděli skákat parašutisty, ale pláže, jízda jeepem a i několik dalších věcí se jim líbilo. Jak správně dodala paní sedící ještě vedle nich, bylo by třeba vydat se tam i mimo oslavy, aby si člověk všechno prošel a prohlédnul i bez náporu turistů. S tím nemohu než souhlasit. Na druhou stranu jsme toho viděli opravdu dost a asi víc, než bych si byl vůbec myslel. Povedlo se to!

Když jsme definitivně vyrazili na cestu domů, přisla řada na knížku o Dni D zakoupenou v Rouenu. Celou jsme si ji se slečnou Procházkovou prohlédli a já neustále něco v ní popisoval, do detailů rozebíral a zároveň i získával nové informace. Zabralo to hodnou chvíli...

Ačkoli jsem předpokládal, že budu velkou část cesty domů zapisovat tyto své poznámky, bylo nakonec všechno jinak. Zásuvka pod sedadlem, o níž jsme dosud netušili, naštěstí odvrátila dočasnou smrt našich mobilních telefonů, nás dva si ale nakonec vyžádala únava. A tak jsme velkou čast noci skutečně prospali.

Sobota 8. 6. 2024

Den D+2

Po pádu do spánku někdy před půlnocí následovalo probuzení hlášením informace o zastávce, která nás čeká. Dál se jelo ve 2:45. Vydržel jsem chvíli vzhůru a myslel na to vše, co je za námi. Zhruba ve 3:01 jsem v nose a krku ucítil známý pocit, který přichází na konci dlouhých cest a po opravdu velkých zážitcích. Po tváři mi začaly stékat slzy štěstí. Je to neuvěřitelné, ale všechno se to podařilo! Přes všechny ty překážky a zkoušky osudem, přes zub slečny Procházkové a zdravotní komplikace její mamky jsme mohli jet a tohle všechno zažít. A nejen to, největší zásluhu na tom má právě moje Peťuška, protože ona ten zájezd našla a prakticky celý zařídila. Všechno jsem jí to musel říct, i když... Vlastně jen tak heslovitě, nechtěl jsem na sebe v tomto stavu úplně poutat pozornost. Ale ona dobře věděla a sama cítila, jak to všechno je. Měl jsem trošku obavy, jak tam ten týden mezi "fanoušky války" zvládne, i ona ale byla nadšená a jak dodává, ona strach neměla a věděla, že si to dokáže užít po svém. Měla tam svých pár důležitých úkolů, jež ji přivolaly a ty se jí podařilo naplnit. Každý jsme to prožili trošku jinak, každý jel za něčím jiným, ale nejdůležitější je stejně to, že jsme tam mohli být spolu! 

Pak jsme ještě na chvíli usnuli. 

Probrala nás zastávka údajně v polovině cesty německem, bylo už poměrně světlo a já ji krom protažení ztuhlého těla využil k vyhození nějakých těch odpadků, co se nám dosud podařilo vyprodukovat. Nápis na čerpací stanici mi pak dokonale připomněl Vlastu Buriana, neboť tam stálo HOHENLOHE. Pro jistotu jsem to i vyfotil. V 7:30 se jelo zase dál. Tak moc, jako dosud už jsem nespal, posnídali jsme se slečnou Procházkovou pár croissantů a já pak zase chvíli, no... Docela dlouho psal, neboť toho ještě zbývalo docela dost. 

V 10:11 mě z této činnosti vytáhnul potlesk některých spolucestujících. Byla to reakce na přechod hranice ČR. Jsme doma! Ale bez nich bych to býval vůbec nezaregistroval.

Pak už jsme stavěli docela často a při každé zastávce nás opustilo pár lidí. Před Plzní, kde vystupoval i ten pán, který se se všemi bavil, pravě on sháněl někoho, kdo mu rozmění, aby si mohli dát se zbytkem té jejich party, jak sám řekl "frťana". Nakonec se jim to asi povedlo. Do Brna, našeho dílčího cíle cesty byl plánovaný příjezd mezi 14:30 a 15:00. Slečna Procházková proto koupila lístky na Flix bus odjíždějící v 15:05. Nakonec jsme měli zhruba dvě minuty, abychom přestoupili z našeho autobusu CK Tišnov do zeleného autobusu vedle. Na výsadek jsme se připravili dost dopředu, já pobral kufry, moje slečna běžela zdržet zelený autobus. Zvládli jsme to i s drobnou rezervou. A další hodina autobusem z Brna do Olomouce, k nádraží. Paradoxně nejtěžší bylo dost se od vlakového nádraží, kam nás FlixBus zavezl až k nemocnici a autu slečny Procházkové, kde na nás čekalo. Oproti dosavadní cestě tu bylo nesrovnatelně tepleji a i oba kufry, které byly v mých rukách jakoby s každým metrem ujité cesty těžkly a těžkly. S myšlenkami na všechny ty hrdiny z Normandie a v blůze od Jumpsuitu M42 ale nepřicházelo v úvahu to vzdávat nebo připouštět jakékoli nesnáze. Nakonec jsme i tohle dokázali a vyrazili na poslední část cesty, autem domů.

Když jsem se pak v neděli 9. 6. o půl desáté ráno po konečně delším spánku probudil, konečně mi po tom neustálém poklusu došlo, co všechno jsme dokázali, zažili a viděli. Byli jsme na 80. výročí Dne D! I přes všechny ty překážky a nepřízeň osudu. A kdykoli si teď v jakékoli souvislosti vzpomenu na vylodění v Normandii a vše, co s tím souvisí, můžu říct: Byli jsme tam!

Následky a dopady 

Myslím, že už jste si jako čtenáři mého blogu, případně jako mí známí a přátelé všimnuli jedné mé vlastnosti. Když mě něco nadchne, musím to pak mít doma. A celá tahle cesta mě nadchla ohromným způsobem. Z článku i hezky vyplývá, v jakém rozpoložení jsme opouštěli Sinsheim i později mnohá další místa v Normandii. Dalo by se říci, že následující zážitky poměrně spojeneckého rázu dokázaly částečně zastínit mé zážitky z Německa, a tak nákup uniformy poručíka Sturmartillerie zatím naštěstí není vůbec aktuálním tématem. Jeden stejnokroj a pořízení alespoň jeho nejnutnějšího základu tu ale opravdu je. Za těch pár dnů jsem kolem sebe vídal spousty chlapů v Jumpsuitech M42, někteří byli oblečení a ustrojení opravdu ukázkově, jiní měli jen blůzu, košili, kalhoty, boty a lodičku. Někteří byli vyloženě jen frajírci, jiní disponovali pro tuto uniformu naprosto neodpovídající tělesnou stavbou, daleko horší než v mém případě. I přesto si to oblékli na tuto velkou celosvětovou událost. Ne, že by mě inspirovali právě oni, to v žádném případě, bylo to spíše celkovým prožitkem z tohoto výletu a návštěvou muzea v Sainte-Mère-Église, jak se asi dalo předpokládat. Vím, před Normandií jsem tvrdil, že skládat další uniformu by byla blbost. V Normandii už padlo rozhodnutí koupit si k blůze v níž jsem tam chodil i kalhoty a výhledově snad i boty Corcoran. Teď už si vybírám zbraň... Ne, to zase trochu přeháním, skládat kompletního výsadkáře by byla opravdu hloupost, zahrnuje to nepředstavitelné množství výstroje a výzbroje, obrovskou investici, nutnost mít to kde uložit a také to s sebou nese velkou zodpovědnost a obrovské nároky na fyzickou zdatnost. Nehledě na fakt, že bych pro takovou věc ani neměl praktické využití. I přes tohle všechno jsem se ale rozhodnul si ten základ, tedy blůzu, košili, kalhoty, boty a lodičku pomalu a postupně seskládat. Ostatně jak v blůze M42 tak i M43 se dá úplně v klidu na jaře a na podzim chodit i k civilu. To už mám vyzkoušeno a vypadá to suprově! Navíc jsem si dal za cíl trošku máknout na fyzičce a na figuře, abych nejen v tomto stejnokroji vypadal alespoň trošku lépe. Jsem smířen s faktem, že do takové kondice jako ti kluci tenkrát se nikdy nedostanu, ale každá snaha se snad cení a počítá. 

Pak jsou tu ještě následky ve sféře modelářské. Ani ty nejsou o nic menší. Pamatujete, jak jsem si na několika různých místech zálibně prohlížel ty Greyhoundy? A nevěděl v jakém měřítku si jej koupit? Nakonec doma přistála velká krabice od Andy's Hobby Headquarters se stavebnicí 1:16. Docela mě zaskočilo jak je ten stroj v šestnáctině obrovský. Takhle velké to snad nebylo ani ve skutečnosti! Ale stavebnice je to nádherná! Jen, stejně jako v mnoha dalších případech, bohužel netuším, kdy přijde jeho čas. Naproti tomu vím, že co nejdříve (ideálně do konce letošního roku) bych chtěl realizovat malbu dvou figurek amerických vojáků, které budou tematicky zaměřené na zážitky z této cesty. Budou to jen takové jednodušší kousky na podstavci, ale měly by odrážet mé zážitky z tohoto krásného a úžasného týdne. Na jeden projekt mám nakoupeno už léta, na druhý jsem to spáchal teprve nedávno, po návratu. Potřeboval bych ale ještě obtiskový arch firmy Alliance model works s insigniemi US Army, nebo si budu muset poradit jinak... 

No... Je toho ve mě opravdu mnoho a to, co jsem si nestihnul o operaci Overlord nastudovat před odjezdem teď určitě doženu z mnoha různých zdrojů, včetně těch, nakoupených přímo tam - v Normandii, ale i v Belgii. 

Foto všech suvenýrů, které jsem si během té úžasné cesty nakoupil. Je tam všechno: trička, tašky, knihy, pohlednice, reprinty originálních dokumentů, odznáčky, přívěsky, pamětní medaile, nášivka, šátek a kostel v Sainte-Mère-Église ve skleněném hranolu. Jeden suvenýr z Bastogne ale chybí a pokud všechno vyjde, ještě se s ním tady na blogu ke konci roku setkáme. Doufám, že ano!

Šestnáctinový M8 Greyhound od Andy's Hobby Headquarters byl zakoupen až doma, ale myšlenky na jeho koupi samozřejmě přišly už na normandských plážích a v muzeích. Nakonec je i toto nevelké vozidlo v šestnáctině docela obrovské. Pro mě určitě.

Vážení čtenáři, přátelé, kolegové a kamarádi, pokud vás můj článek zaujal a dočetli jste jej až sem, pak vám patří velké poděkování. A pokud se vám líbil, budu ještě raději. Jak jsem psal již v úvodu, jde o čistě můj subjektivní pohled, takže pokud někde něco uvádím nepřesně, ještě jednou se za to omlouvám. Také asi stojí za to dodat, že podobně dlouhé a poměrně detailní články z akcí píšu stále méně, bohužel tomu tak je z důvodů časových i jiných, tento zájezd si to ale zasloužil. A věřím, že nejen já se k němu budu moci prostřednictvím fotek a tohoto článku vracet.

Pro dnešek to bude z mé strany už opravdu všechno, nezbývá tedy než vám všem přát krásné léto plné zážitků a radostí a těšit se snad zase brzy zde u dalšího článku na stránkách mého blogu.

S přáním krásných dnů a mnoha podobně úžasných zážitků,

Michal Trlica