Veselé Vánoce 2023!

Vážení přátelé, pravidelní čtenáři mého blogu nebo jen občasní, či zcela náhodní návštěvníci, vás všechny srdečně vítám u svého tradičního vánočního článku, který se v posledních pár letech nestal jen krátkým přáním, nýbrž shrnutím celého mého roku. Letošek byl rokem opravdu vydatným, stalo se mnoho věcí krásných i méně radostných a nyní přichází čas se ke všemu vrátit. 

Máte-li tedy zájem nahlédnout, jaký byl můj rok 2023, pohodlně se usaďte a zkraťte si čekání na Ježíška s mým blogem, čímž budu nesmírně poctěn.

Tradiční úvodní fotografie našeho umělého stromečku, letos s novou hvězdou a opět lehce jiným schématem rozmístění ozdob.

Jak se již také pomalu stalo zvykem, aby byl můj článek kompletní, je třeba vrátit se tam, kde předchozí vánoční povídání končilo. Tedy k poslednímu týdnu roku 2022. A ten byl poněkud naplněný událostmi, nebo spíše povinnostmi. 

Jelikož jsem měl 25. 12. službu, loňské Vánoce se zdály o to kratšími. Bylo to v práci sice fajn, s dobrými lidmi a všechno šlo hladce a pěkně, jenže pořád je to prostě den v práci. Ani doma jsem pak neměl úplně volno, neboť padlo rozhodnutí konečně začít psát svou atestační práci. Kapitoly, které jsem ještě na sklonku roku 2022 rozpracoval se mi ale psaly opravdu dobře a já měl z výsledků této, řekněme nepopulární činnosti opravdu radost. 

Nebylo to ale jen o práci a pracovních povinnostech, na nějaké ty radosti se čas také našel. Nejvíc ze všeho mi utkvělo v paměti, že to byly Vánoce s mým novým Mannlicherem od pana Tichého. A jelikož nová zbraň otevírá velké možnosti, začal jsem si pohrávat s myšlenkou na přechodový stejnokroj ČS četnictva z Rakousko Uherské uniformy M08 nebo M15 a řešit jestli bude lepší Hechtgrau nebo Feldgrau. Byl jsem v této otázce už opravdu daleko, měl nastudováno a skoro chtěl objednat komplet u K-militaria. Těšil jsem se na úpravy a to, jak budu zase šít, ale pak to všechno šlo nějak do ztracena.

Leden se nesl ve velmi podobném, i když dost hektickém duchu. První radostí roku byl nákup zakázkově šité brigadýrky ČS četnictva z roku 1919, na Aukru, která se úplně běžně koupit nedá. A to všechno ještě stále v motivaci pořídit si těch četníků z kraje republiky asi i víc, než jen jednoho přechodového. Najednou toho ale bylo potřeba udělat a zařídit strašně moc, abych mohl v dubnu k atestační zkoušce. Co to tedy konkrétně znamenalo? Absolvovat a nechat si potvrdit praxi u nás na ústavu, domluvit praxi na akreditovaném pracovišti, a hodně pohnout s atestační prací. K tomu tu byla spousta dalších povinností v práci, které provázejí každý začátek roku, jako archivace dokumentace, tisk a příprava formulářů na další rok a podobné nezbytnosti. 

Nakonec to všechno dobře dopadlo i díky vstřícnosti našeho vedení a moje praxe ve Šternberku tak probíhala od 16. do 20. ledna. Upřímně řečeno se mi tam ani trošku nechtělo, přemýšlel jsem jak to obejít, ale nakonec jsem sebral odhodlání a všechny drobné na autobus, co jsem doma našel. První cesta do šternberské nemocnice v mrazivém a temném lednovém ránu nešla vůbec podle plánu. Samozřejmě jsem si dopředu přesně nastudoval trasu, zastávky kde přestoupit a vystoupit, jenže... Autobus, který mě měl přivézt přímo před nemocnici nejel a nejel. S velkým zpožděním přijel jiný a nezbylo mi, než jet tímto. Vysadil mě ve Šternberku u železničního nádraží a dál jsem musel sám. Věděl jsem, že musím do kopce a že naproti nemocnice je Penny. Moc mi nepomohlo, že všude byly směrovky, kde je Lidl, ale ani jedna k Penny, nebo ještě lépe, k nemocnici. Šel jsem stále směrem, jenž mi přišel nejvhodnější a doufal, že je správný. Že jdu do kopce bylo sice dobře, ale žádná jistota. Po pár stech metrech jsem se setkal s potokem a cedulí "Sprchový potok". Ano! Přesně ten teče dle mapy před nemocnicí. Šel jsem na jistotu. Pak už stačilo minout zaparkované sanitní vozy a zamířit k objektu mikrobiologických laboratoří prakticky na okraji areálu. Když jsem za okénkem na příjmu materiálu uviděl Ivanku, věděl jsem, že jsem správně.

Těch pět dnů tam bylo nakonec moc pěkných, nejhorší na tom celém bylo jen dojíždění a hlavně nutnost vstávat podstatně dříve než normálně do práce. V pátek jsem byl už úplně hotový. Co se ale praxe jako takové týká, byl to opravdu pěkný zážitek a zkušenost. Příjemní lidé, fajn přístup, podstatně menší objem vzorků než u nás ve Fakultní nemocnici Olomouc a hlavně, bylo to úplně jiné než praxe ve škole. Teď už ke mě všichni přistupovali jako k plnohodnotné pracovní síle a zkušenému laborantovi, který ví co dělá. Sice se postupy a metody používané u nás a ve Šternberku mírně liší, ale základ je vždy shodný. Samozřejmě po pěti dnech nemůžu vědět kdo jaký doopravdy je a jak to tam chodí když tam není nikdo "na návštěvě" jako já. Od Filipa, mého spolužáka ze zdravky s nímž jsem na této praxi strávil pochopitelně nejvíce času vím, že je to tam trošku jinak, než jak to asi vypadalo, ale proč si to kazit. A když jsem se tam loučil a odcházel málem se slzami v očích, zachránila to zase Ivanka, která přede mnou, Filipem a vedoucí laborantkou plácla další svou perlu a všechny rozesmála. To jsem ještě ani já, ani Filip netušili, že za pár měsíců se ti dva dají dohromady. Tedy Filip s Ivankou.

Návrat do práce pak pro mě byl nečekaně náročný, za ten týden, kdy jsem byl ve Šternberku se tam asi děly dost velké věci a já najednou jako kdybych byl úplně jinde. Nepoznával jsem ani některé své kolegyně, které jsem před tím měl moc rád. Byla to opravdu zvláštní doba...

Po návratu z praxe bylo také nezbytné citelně pokročit s atestační prací. Nucenou změnou termínu mé zkoušky z dubna na květen jsem získal více času, ale i tak bylo třeba pracovat intenzivně. Zde bych ještě jednou velmi rád z celého srdce poděkoval slečně Procházkové, která se podruhé ujala role vedoucí mé práce a neúnavně se mnou prohledávala jak statistiky v laboratorním systému tak i papíry v archivu. Bez ní a jejích zkušeností a hlavně podpory by má atestační práce asi nebyla tak úspěšná, jak nakonec byla. Ale to už předbíhám. Byla to sice náročná a dlouhá odpoledne, často až večery, ale se slečnou Procházkovou, novou četnickou čepici a stavebnicí Mercedesu 170 V Lieferwagen od MiniArtu... To vlastně bylo moc pěkné.

V únoru jsem úspěšně pokračoval ve stavbě diorámy "Tutto bene!" (konkrétně na podvozku a interiéru Topolina), dočkal se dalšího Tempa od MiniArtu, tentokráte ve verzi Kastenwagen, ale shodou několika okolností se v mém modelářském i badatelském životě zase rozjelo něco nečekaného, ovšem částečně dobře známého. Na Facebooku prodejny mn-modelář jsem viděl upozornění na položky s 50% slevou. Nic moc mě nezaujalo, až na stavebnici Pz. III od firmy Heller v měřítku 1:16. Za tu cenu by to šlo! A tak jsem v práci celou dobu přemýšlel, nejvíce pak za mikroskopem na laboratoři TBC. Tam se mi přemýšlí nejlépe. Sice jsem si už dávno dřív říkal, že bych někdy tank v tomto větším měřítku přecijen chtěl, jen jsem nikdy nevěděl jaký přesně. Nakonec jsem úvahy o koupi Pz. III zahnal, ale ve druhé polovině dne, bylo to 8. února, zaplnila mou mysl skutečnost matného vědomí, že Heller přeci spolu z Pz. III vydal i StuG III Ausf. G a to zhruba ve stejnou dobu jako konkurenční firma Das Werk. Sturmgeschütz mi Facebookem ve slevě nabídnut nebyl, zamířil jsem tedy na web mn-modeláře a rozkliknul výprodejové položky. A hle! Byl tam a ještě se slevou dokonce 52%! Začal jsem okamžitě hledat jak obsah stavebnice vypadá, a když jsem prošel několik fotografií dílů onoho útočného děla od Hellera v šestnáctině a sběr informací doplnil pár videi, bylo rozhodnuto. Nejprve mě napadlo počkat s objednávkou do rána, nakonec zvítězila obava z prodlení a objednávka tak odešla ještě toho dne před půl jedenáctou. Po víkendu jsem si krabici vyzvednul v Zásilkovně a teprve v úterý ji konečně otevřel. Do té doby ale v mé hlavě vířila šílená kvanta myšlenek a všechna prakticky na jediné téma. Mnozí z Vás, mých věrných čtenářů už jistě vědí, kam to všechno vede. Ale budu Vás ještě trošku napínat. Svou modelářskou dráhu částečně věnuji snaze připomínat lidi, kteří kdysi dávno žili a umírali, ale kteří nejsou natolik známí, jako jiní jejich "kolegové". V roce 2012 jsem byl shodou několika situací konfrontován s mužem, jenž po velkou čast druhé světové války bojoval ve 177. praporu útočných děl (Sturmgeschütz Abteilung 177) a později v 69. praporu stíhačů tanků (Panzerjäger Abteilung 69). Ano, tím mužem není nikdo jiný než Leutnant Georg Bose. Již tenkrát jsem o něm sesbíral všechny dostupné informace, koupil jeho figurku 1:6 i jeho StuG v měřítku 1:35, obě vydané firmou Dragon k příležitosti Dragon Expo 2007. Ke StuGu jsem tenkrát rozjel celkem široký výzkum a stavebnici doplnil mnoha sadami nezbytných dílů a sad, neboť přímo z krabice Boseho stroj nereprezentuje vůbec přesně. V létě 2012 jsem pak namaloval svou úplně první figurku barvami Vallejo a začal tak psát novou éru na figurkářském poli. Tou první figurkou nebyl nikdo jiný, než poručík Bose. Velkou radost jsem pak měl, a stále mám, když jsem pravě s jeho miniaturou získal mnohá ocenění. Čas ale plynul, a i když Herr Leutnant už nebyl zcela v popředí mých zájmů, nikdy jsem na něj nezapomněl a všechny nabyté informace o něm i jeho StuGu pojmenovaném Oblt. Lieben zůstaly neporušeně uloženy v mém mozku. A teď, když se tu z ničeho nic zjevila stavebnice tohoto vozidla, ve stejné verzi a velice blízko konfiguraci Boseho stroje, stačilo vytáhnout pomyslnou složku v mé hlavě a vše to, co se odehrávalo kolem roku 2012, jako kdyby bylo včera. Opět se divím, jak čas letí, za těch jedenáct let jsem nedokázal stavebnici od Dragona slepit a ani se nenašel krom Frederika Feldera nikdo další, kdo by ji sestavil zcela správně dle originálu a výsledek sdílel na internetu. Ta šance čeká na mě. Ale... Slepit Boseho Sturmgeschütz v měřítku 1:16, to by byla teprve pocta! Díky všem těm informacím v mé hlavě byla objednávka provedena prakticky bez obav, konfigurace stavebnice asi až na dva detaily takřka stoprocentně odpovídá výrobnímu provedení továrny MIAG, kde byl Boseho Oblt. Lieben mezi červencem a srpnem roku 1943 smontován. Pokud tedy chci stavět toto konkrétní vozidlo, je Heller daleko lepší volba, než Das Werk. Stále ale musím zcela objektivně a otevřeně přiznat, že i když vím dost o tomto konkrétním vozidle, je toho stále mnoho, co nevím o jeho veliteli. Naproti tomu vím přesně, kde spousta informací bude.

Georg Bose naštěstí napsal několik knih o svém životě a druhý díl jeho vzpomínek, nazvaný příhodně "Ob stürmt oder schneit...!" je věnován bojovému nasazení na východní frontě. Další díly jsou samozřejmě věnovány událostem před i po válce, pro mě je však momentálně nejdůležitější pravě díl tento, díl druhý. Má to vše ale i několik nevýhod. Knihy vydal pan Bose vlastním nákladem a pokud vím, od jeho úmrtí dne 26. 9. 2011 již žádné nové výtisky nejsou. Alespoň jsem si to myslel a situaci ohledně těchto knih zatím nemám důkladně prověřenu. Druhým (pro mě) ne zcela přívětivým faktem je ten, že knihy nikdy nevyšly v českém překladu, nýbrž celkem pochopitelně pouze v jazyce autora. Oba to byly důvody, proč jsem tyto jistě skvělé knižní počiny dosud nezakoupil. Navíc tenkrát, v roce 2012 jsem nedisponoval prakticky žádnými zkušenostmi se zahraničním nakupovaním. Z knih jsem měl k dispozici pouze pár ukázek a ty mi ukázaly hlavně skutečnost, že vlastně moc nerozumím obsahu. A tak jsem to celé vzdal. Jenže teď, když se to vše znova otevřelo, jsem zase o něco dál. S němčinou už sice nejsem tak aktivně v kontaktu jako v dobách tehdejšího studia na střední škole, nějak se ale stalo že v ukázkách z Boseho knih rozumím daleko více větám, i když zdaleka ne všem. A tak jsem začal hledat na českých i zahraničních webech v rámci Evropy a shánět druhý díl Boseho pamětí. Našel jsem tři exempláře. První za něco přes 100 euro z Francie, ale za to i s podpisem autora. Druhý nález skýtal dokonce první a druhou knihu, bez podpisů, tentokráte za 98 euro. Třetí objev pak byla druhá kniha, zcela nová, bez podpisu, za 40 euro z Německa. A tak jsem uskutečnil svůj první nákup na Ebayi v životě. Kniha bez obtíží dorazila za tři dny a již při jejím prvním letmém projití jsem chytřejší o spoustu faktů. Jako třeba kde se vzalo jméno StuGu Oblt. Lieben, co je ta věc mezi Boseho Panzerjacke a košilí viditelná na některých fotkách, "kdo" byl pes jehož jsem znal z jedné jejich společné fotky s Georgem, jak se jmenoval a tak dále. Dokonce jsem si hned přečetl pasáž o Vánocích pokažených sovětskou dělostřeleckou palbou a ujistil se tak, že vlastně textu rozumím! Jako s většinou knih a modelů, které bohužel opravdu spíše jen hromadím, než čtu a lepím, nemohu skutečně s jistotou říci kdy si slova pana Boseho přečtu a jeho StuG 1:16 začnu lepit, neboť prioritou je dokončit rozdělanou italskou diorámu a také mám v plánu ještě další projekty. Navíc tahle stavebnice je na mé poměry neuvěřitelně veliká a bezpochyby bude nějakou chvíli trvat, než pro hotový model budu mít prostor a také potřebné odhodlání a odvahu. Stejně tak je třeba pořídit těch pár nezbytných doplňků a pak také, zcela nečekaně, hromadu volitelných věcí k zabydlení vozidla, jako jsou kanystry, nábojnice, kbelíky a podobně...

Se slečnou Procházkovou jsme také vyrazili na výlet do Prahy, za její skvělou kamarádkou Mončou. Jak setkání s ní, tak i zbytek dne v hlavním městě byly moc krásným zážitkem. Podařilo se nám i najít a navštívit obchůdek Aristokrat vintage s dobovým oblečením, obuví, kloboučky, fascinátory  a doplňky, kde jsme i něco málo nakoupili. Zpáteční vlak měl z důvodu nepříznivého počasí dost velké zpoždění, ovšem zabavit se na pražském hlavním nádraží není vůbec žádný problém. Jen jsme se cestou nemuseli tak hnát...

Březen asi letos nebyl nijak extra zajímavým měsícem, upřímně řečeno pamatuji si z něj jen modelářské zážitky a úspěchy. Ostatně pro modelářský blog jsou právě ony tím nejdůležitějším. Fiat Topolino od Bronca 1:35 již byl připraven pro barvení exteriéru, což pro mě znamenalo jednu velkou neznámou a jednu velkou nezkušenou. Maskování ostrých linek barevných přechodů na karoserii se mi nějakým zázrakem povedlo nad očekávání, s tmavě zelenými blatníky to bylo horší, ale i ty jsem nakonec nějak vybojoval. A ta zmíněná velká neznámá? Jelikož jsem chtěl mít Fiat co možná nejvíce originální, přišel jsem s vlastním návrhem zbarvení a hlavně nápisů. Což znamenalo tvorbu vlastních obtisků, nejlépe svépomocí. O možnosti nechat si prakticky jakýkoli motiv namalovat a nechat vytisknout vím, přišlo mi ale snazší udělat si to celé kompletně sám. I když s nulovou zkušeností. Nakonec stačilo nastudovat pár článků, koupit správný obtiskový papír, chvíli laborovat a vlastní design modelu je na světě. Netvrdím, že kvalita dekálů je srovnatelná s předními výrobci stavebnic a doplňků, i přes to jsem ale s svou prací na tomto poli velmi spokojen. 

Největší modelářskou události března byl již tradiční PanthersCup v Praze na Proseku. Vidíte, už podruhé za dva měsíce v Praze... Tentokráte ale nikoli se slečnou Procházkovou, ale s rodiči a ségrou. Letos jsme tuto soutěž pojali spíše jako rodinný výlet do Prahy, takže po registraci a nákupu (z něj mám také radost, protože se mi podařilo koupit stavebnice jež jsem opravdu chtěl a nemohl sehnat, dřevěné podstavce, barvy Vallejo a další nezbytnosti) se naše kroky ubíraly k metru a na Vyšehrad. Byl to opravdu moc hezký den, to vše ještě korunoval úspěch, který bych ani v nejmenším nečekal. Získal jsem 1. místo v kategorii Viněty («Это что?!») a 2. místo v kategorii Auto-moto 1:50 a menší (Velorex 16/350). Neuvěřitelné!

A ještě jedna drobná, nepodstatná věc, kterou jsem si ale udělal velkou radost. V místním obchodě pro kutily se mi podařilo doslova za pár korun nakoupit materiál na výrobu nástěnného stojanu a pořadače na barvy Vallejo. Taková jednoduchá věc, ale jak do usnadní modelářský život!

Jednu nevýhodu to ale má... Vlastním tolik Vallejí, že bych takové pořadače naplnil minimálně dva. 

Duben byl měsícem, kdy se dělo snad úplně všechno. Nákupy, reenacting i stále více intenzivní učení na atestaci.

Začalo to nutností dalšího nákupu v zahraničí, tentokráte nakupoval Michal poprvé v Itálii. Tedy poprvé na italském e-shopu. Slečna Procházková je v tomto trošku zkušenější, takže jsem se měl na koho obrátit. A co pro mě bylo v Itálii tak důležité? Jelikož se přiblížily práce na figurkách do diorámy "Tutto bene!" a já potřeboval sadu resinových hlav Hornet, která v danou dobu nebyla na žádném domácím, ale ani jiném evropském obchodě (nebo jsem ji jen nenašel) byl jasnou volbou italský Steel models. Navíc zde bylo i pár dalších věcí, které jsem tušil, že se mi budou jednou hodit. Resinová kola pro Želvu zakoupenou na PanthersCupu od firmy DEF model jsou vzhledem ke gumovým pneumatikám ve stavebnici skutečně nutnost, v košíku skončilo i pár osvědčených štětců Vallejo a dokonce i jeden Winsor and Newton series 7. Všechno klaplo a bez nejmenších potíží jsem měl balíček za pár dnů ve svých rukách. Zdálo se mi, že to docela trvá, ale víte jak to je, když se člověk na něco těší...

Na co jsem se ale netěšil ani z daleka byl "transplant", ona mnou tolik oblíbená pohotovost, kdy člověk týden nosí v kapse krom svého ještě služební telefon, jenž může kdykoli během dne či noci zazvonit s požadavkem na okamžité vyšetření. S tím, že budu mít tento telefon se vždycky vyrovnávám měsíc dopředu a někdy se i snažím přenechat tuto záležitost některé z kolegyní, kterým to nevadí nebo to dokonce naopak vítají. Mě těch pár korun navíc za takový stres nestojí. Tentokrát jsem se s nadcházející povinností nějak vyrovnal a nesnažil se to někomu vnutit. Situace je o to horší, že jedna holčina, které transplanty nevadily, byla propuštěna. Situace se změnila den před tím, než jsem telefon měl převzít. Do pootevřených dveří na laboratoři pro diagnostiku Mykobakterióz a TBC, kde jsem tou dobou pracoval já, strčila hlavu Saša a zeptala se, zda si onen transplant nechám nebo jestli si jej může vzít ona. Neváhal jsem, spíše mě to překvapilo a velmi potěšilo. A bylo to štěstí, slyšel jsem pak, že Saša se dost najezdila a dokonce měla i kadavera. Je mi jasné, že asi málokdo z mých čtenářů bude vědět, co se pod tím lehce děsivým slovem skrývá. Vzpomínám si na vysvětlení ze školy. "Kadaverózní dárce je dárce zemřelý." Ještě než přišla Saša, měl jsem jasný plán. Ten týden nějak přežít, v pátek odevzdat telefon, v sobotu vyrazit na Veveří a pak už po víc než tři týdny do práce nejít. Ale postupně... Bez nutnosti být celý týden ve stresu jsem se pochopitelně cítil velice volně a svobodně, s klidem jsem si proto po částech sbalil výstroj, nachystal uniformu RKKA, připravil zbraň, ale stále to nebylo ono. A jak se ukázka blížila, cítil jsem stále menší chuť a nadšení. Dlouho ani nebylo jasné, zda pojedu z našeho družstva sám, nebo jestli se někdo připojí. Vlk byl celkem mimo hru, neboť měl tou dobou jiné, daleko důležitější a samozřejmě zcela pochopitelné  povinnosti než běhat s Mosinkou po louce pod hradem. A Dalibor... Ten na tom nebyl úplně nejlépe, což bylo ale v daném, pro něj ne zcela veselém období letošního roku stejně tak pochopitelné. V pátek večer a v sobotu ráno už to bylo o něčem jiném a začal jsem se skutečně těšit. První ukázka v roce, uniforma mi celkem sedla, byl jsem spokojený. Pár kilo dolů by to chtělo, to je bez debat, ovšem co se výstroje a celkového vzhledu mého zevnějšku týkalo, bylo to lepší než jsem původně myslel. Se slečnou Procházkovou jsme dojeli na místo se značným zpožděním, na vině byla dopravní situace, práce na silnici a podobné potíže. Registrace naštěstí proběhla bez zádrhelů, jen jsem absolutně nevěděl nic o programu, nechtěně se vyhnul kontrole ústroje a tak nějak všemu podstatnému. Potěšilo mě, že krátce po vstupu do sovětského tábora mě poznal Vít Máliš, kolega s nímž jsem se seznámil na Plumlově a který sledoval můj blog. Bohužel o tomto novém, přestěhovaném nevěděl, takže situace byla rychle napravena a snad si sem i on našel cestu. Konverzace s ním byla velmi příjemná, ptal jsem se jej i na onu kontrolu ústroje, na což mi řekl větu, která mě velmi potěšila. "My dva nebudeme mít problém!" Ačkoli byl z nejvyšších míst kladen požadavek na nutnost zimní výstroje, nakonec v ní šlo do boje snad jen družstvo ženistů, nikdo další včetně velitelského sboru tělogrejky ani šiněly neměl. A i tak byli pořadatelé a organizátoři spokojeni. U mě (a myslím že i u některých dalších) to nebyl projev nekázně, ale toho, že zimní vystrojí zatím bohužel nedisponuji. Objednal jsem si sice měsíc před ukázkou alespoň  beranici od Schustera, ovšem dodací doby jsou dlouhé a nestihlo se to. Bohužel. Konec konců, všechno dobře dopadlo i bez ní. Byla to skvělá ukázka, u diváků (bylo jich údajně kolem dvou tisíc) jsme slavili úspěch a drobné nedokonalosti si necháme pro sebe. Za mě to byl i krásný, slunečný den nejen v uniformě a se Špaginem v ruce, ale hlavně se slečnou Procházkovou. Po delší době jsem se setkal i s Pepou Pavlínem a zatímco skládal jemu svěřený kulomet MG-42, probrali jsme mnoho důležitých témat. Druhého dne bylo pochopitelně nutné všechno vyčistit, ošetřit a začít ukládat na svá místa, aby uniforma i výstroj byly připraveny k dalším bojům. Neděle, 23. dubna byla ale dnem, kdy mě skvělá nálada a náboj energie z vydařené soboty zase rychle opustily. Byl to den, kdy na Aukru končila dražba četnického bodáku vz.33 v málo vídané a těžko sehnatelné původní prvorepublikové verzi. Jelikož jej sháním už delší dobu a pár protektorátních úprav mi proklouzlo mezi prsty, byl jsem odhodlán tenhle prostě získat. Jenže pak, jak tomu bývá zvykem, v posledných vteřinách se strhnul neuvěřitelný masakr a výsledná suma skončila těsně pod třiceti tisíci. Dokud aukce probíhala, přišlo mi to jako strašně moc, chybou asi bylo, že jsem k němu připočítával cenu služební šavle a dostal se k padesáti tisícům. Jakmile ale bylo vše skončeno, prakticky okamžitě mě to moje zaváhání začalo mrzet a štvát. Jako kdyby všechno, co má v názvu vz.33 bylo prokleté. Bylo to skoro rok od chvíle, kdy jsem podobně nezískal znehodnocenou pušku vz.33. To mě taky mrzí, jen na to pomyslím... Bylo by to pro mě tenkrát asi likvidační, ale i tak mě to mrzí. A to byl den, kdy začínalo mé studijní volno.

Nebyl jsem nějakou dobu vůbec schopen se soustředit, to byly tak první dva dny. Pořád jsem přemýšlel nad svou chybou, byla-li to chyba, a nad dalšími způsoby jak tenhle bodák v takovém stavu a ideálně za méně než 30 tisíc získat. Ta suma je za bodák totiž docela raketová. Více než o stavbě buňky a morfologii bakterií jsem samozřejmě dokázal uvažovat o této situaci. I kdybych ten bodák měl, za takovou cenu, je to už opravdu sběratelský skvost a nikoli věc s níž bych byl ochoten jít do ukázky. Opravdu by stálo za to, aby se někdo zhostil výroby repliky, která by byla stejně kvalitní, do ukázek zcela dostačující a hlavně za méně než třetinu ceny. Jelikož jsem v poslední době byl v kontaktu s panem Martinem Tichým, přednesl jsem mu tento návrh. A jemu se zalíbil! Nemohu říci, že pořád neprahnu po originálu ke své šavli, ale mít repliku bych skutečně uvítal. Konec konců pokud to takhle půjde dál, je pro mě originál asi hodně daleko.

Pár dnů po tomhle všem jsem alespoň trochu začal pronikat do jistého řádu a disciplíny a učil jsem se k atestační zkoušce. Přišly ale komplikace. Ve čtvrtek a v pátek (v prvním týdnu volna) jsem musel do práce z důvodu momentálního personálního nedostatku, neb nebyl nikdo, kdo by mohl ty dva (půl)dny zastat práci na "tuberách". Na pátek byl ještě dlouho dopředu naplánován sraz s kamarády Filipem a Zdeňkem, který navíc nesnesl odklad. Jeden celý den, tedy stran učení, přišel vniveč. Od následující soboty jsem se zase mohl naplno věnovat studiu. Najednou ale jako kdybych už nad sebou nedokázal vládnout tak pevnou rukou, jako za studií na střední a vyšší odborné škole. 

A to už byl květen. Tolik rozptylujících faktorů, jako třeba repasované přilby SŠ-40 od Mufa, z nichž jsem okamžitě musel jednu koupit, touha věnovat se po vydařeném Veveří jakkoli reenu, blížící se Tovačov... Jediné, co mě nerozptylovalo byla pravě rozdělaná dioráma a modely celkově. K modelům jsem kupodivu neměl chuť zběhnout ani na chvilku. Jen jednou jsem se zahleděl na rozdělaný Fiat a uvědomil si, že vůbec nevím, kde jsem s ním skončil. Navíc mě stále znechucoval nepořádek v mém pokoji a do kouta mě tlačilo iracionální vědomí, že nemám dost času se to všechno naučit. Při studiu některých otázek jsem věděl, že vím, jinde že vím, ale téma jsem schopen popsat po svém a spíše na takové uživatelské úrovni, ne tolik odborně. Jinde mi bylo jasné že nevím nic a asi ani nebudu. Byla to hrůza, i když mi mnoho lidí říkalo že to mám v kapse a že já přece nemůžu mít problém. Kdybych si to myslel i já... Respektive... Bylo to jako na houpačce, jeden den jsem si říkal že to bude v klidu, jindy mě zase zaplavovalo vědomí, že je toho daleko víc, co nevím, než co vím. A bylo hůř, neboť přišlo období kdy jsem zapomněl i to, co jsem dřív věděl. Ale necelý týden před termínem zkoušky přišel zase úplně jiný pocit. Jako kdyby mi to všechno začalo být jedno. Sedíc nad dokumentem s vypracovanými otázkami mě napadlo: "Nevidím důvod proč bych to neměl udělat." Ale zdráhal jsem se to vůbec vyslovit nahlas. Jistá opatrnost je na místě. Najednou jako kdyby mi bylo jedno i to, že pár dnů před zkouškou nemám posudek atestační práce o nějž jsem si dle pokynů psal 14 dnů dopředu a to hned dvěma lidem. První se vůbec neozvala, druhá ano, ale stejně mi nijak nepomohla. V NCO NZO panuje očividně vysoká morálka a dokonalá organizace. O čemž ale mám dobré povědomí od prvních kontaktů s nimi. Posudek jsem nakonec dostal v den před zkouškou o půl čtvrté a to od třetí osoby, kterou mě ještě napadlo zkusit oslovit.

Autentické svědectví z večera před zkouškou:

Viry jsou prostě nepochopitelné. Sedím nad tím kolikátý den a pořád nic extra.

Pocit, že se mi to slilo všechno dohromady je stále větší.

Jediné, co si mysím, že tak z 90% fakt umím je bakteriologie. A to je málo.

No...

Ve středu 17.5. jsme tedy se slečnou Procházkovou vyrazili autem do Brna. Měli jsme jistou časovou rezervu, neboť dobře víme, že tato trasa může být pěkně zrádná. Tak jako tak, jeli jsme si udělat hezký den. Tedy tak to viděla především ona, já jsem toho dne byl sice až podezřele v klidu, ale ráno a dopoledne jsem na nic velkého stejně nemyslel. Ani na to, co bude odpoledne. Prostě jsem jel s tím, že řeknu všechno, co vím. Komplikace přišly už na cestě, jelikož naše časová rezerva se ukázala stejně nedostatečnou a tak bylo třeba do NCO NZO zavolat a oznámit drobné zdržení. Telefon vzali až na třetím čísle, které slečna Procházková našla na jejich webu. Bylo to ale dobré, přede mnou jsou ještě čtyři kolegyně, takže nemáme spěchat. To by se také nemuselo vyplatit, onen den byl z těch temných, mračných a deštivých. Nemít takové dny v oblibě, mohl bych to brát jako znamení neúspěchu. Dojeli jsme k budově, zaparkovali, já se podíval do míst, kde jsme měli s Filipem na posledním bloku v září minulého roku pokoj a obešli jsme stavbu, aby bylo možné vejít dovnitř hlavním vchodem. Na nástěnce jsem našel kam jít a vyrazili jsme i se slečnou Procházkovou do druhého patra. Zkoušení již bylo v plném proudu, čas se neuvěřitelně vlekl a vůbec nic se nedělo. Až po neskutečně dlouhé době vyšla ven jedna teď již atestovaná kolegyně, která nedokázala věřit vlastnímu úspěchu. Byla hodně sdílná a je pravdou, že víc než já s ní komunikovala moje víc než jen vedoucí atestační práce. Ale bylo to fajn, vyprávěla nám o kde čem včetně jejího života a pracovní cestě. Ta byla docela zajímavá. O průběhu zkoušky se mluvilo také, ale naštěstí o dost méně. Důležité je, že atmosféra byla spíše klidová a nerozjela se v podobných situacích obvyklá lavina kolektivního stresu. Teď už bylo dávno jasné, že půjdu před komisi jako poslední. Ale to mi nijak nevadilo. Možná spíš naopak. Ode dveří do zkušební místnosti jsme se všichni tři přesunuli za roh na pohodlnější křesílka. Dlouho jsem ale neseděl, protože si pro mě přišla paní, jejíž jméno neznám, ale přesto vím, že jde o vedoucí laborantku mikrobiologie U sv. Anny. Spolu s ní jsem vešel do místnosti, pozdravil a hned mě vedla za dveře, vybrat si tři otázky. U první jsem věděl, že to nedám stoprocentně, ale něco vymyslím. Principy metod pro průkaz antigenu. Serolka nikdy nebyla moje oblíbená část mikrobiologie. Druhá otázka: Diagnostika enterobaktetií. To byla jedna z těch, které jsem vyloženě chtěl. A číslo tři: Onemocnění CNS bakteriálního původu. Taky skvělá otázka. Takže až na tu první to je velmi dobré. Usednul jsem na potítko a začal spisovat. Kolegyně přede mnou si napsala úplně všechno a potom to po sobě četla. Já popsal oboustranně dva archy papíru formátu A4. A řekl jsem si "Dost!" Takhle se nikdy nepřipravuji, vyhovuje mi spíš mluvit a být pružnějsí, snažit se reagovat, ale mluvit sám a spíše věty formulovat až "za pochodu". Proto jsem už nepsal a jen sem tam doplnil, co mě ještě napadlo a mohlo by být důležité. A brzy jsem usedal do horkého křesla. 

Komise byla ve složení již zmíněné paní vedoucí laborantky, doktora Zahradníčka a doktorky Dvořákové Heroldové. Začali jsme dotazem na mou atestační práci, posudek ale narozdíl od předchozí zkoušené čten nebyl, jen otázky na konci. Byl jsem vyzván abych nastínil proč jsem si téma vybral a podobně. Začal jsem tedy mluvit, ovšem už v tu chvíli mi neuniklo, že komise snad ani mým slovům nevěnuje příliš pozornost. Vypadalo to, že už mají po dnešku dost a jediné, co je zajímá, je aby už byli pryč. Jediné zhodnocení odpovědí na otázky, které jsem dostal (ano, teprve v pondělí) byla posměšně pronesená slova "Takže vadnej chromozom!"

Prešli jsme k otázkám. Dle očekávaní byla ta první z mé strany skutečně nejslabší, vyjmenoval jsem pár metod, popsal je, ale pak jsme se trošku trápili. To se mi zdálo, jak tomu tak bývá, dost zdlouhavé. Naštěstí přišel moment, kdy pan Zahradníček navrhnul přejít ke druhé otázce. Stejnou otázku jsem měl u zkoušky ze Cvičení z mikrobiologie na VOŠce a chtěl jsem zopakovat stejnou úspěšnost. Nebylo to ale jako na VOŠce, protože tady nikoho nezajímalo, co vím o enterobakteriích, podstatná byla jen diagnostika. Takže jsem plynule přešel ke kultivačním půdám, hlavně Endu, MC a DX. K selenitu už jsem se nedostal, protože jsem si trošku naběhnul se Salmonellami a testovaním citlivosti. Ale teď už si myslím že jsem nakonec vyšel se ctí. 

Poslední otázka také nebyla probrána nijak do hloubky, taky jsem malinko zaškobrtnul, ale určitě jsem odcházel mnohem dříve, než holky přede mnou. Nejvíc mi vadilo, že mě vůbec nenechali mluvit, pořad mě někam směrovali a přerušovali, kladli otázky a dost značně usměrňovali mé myšlenky. Ale odcházel jsem sice trochu zaskočen a zmaten, nicméně s docela dobrým pocitem. Pak už to šlo ráz na ráz. Nastoupili jsme do řady ve zkušební místnosti, která mimochodem vůbec neodrážela slávu události zde toho dne konané. Žádná vlajka, statní znak, oblečení komise bylo také velice všední a běžné. Dostali jsme gratulaci a lehce pokroucený papír s potvrzením o úspěšné atestační zkoušce a definitivně jsme se rozešli. Aniž by mi to vše stihlo plně dojít, dal jsem vědět domů, do práce i světu prostřednictvím fotografie se slečnou Procházkovou zveřejněné na mém FB profilu. Pak jsme mohli vyrazit ven, do ulic deštivého Brna. 

Konečně přišel ten náš hezký den se slečnou Procházkovou, den v Brně. Záhy mě napadlo, že bych chtěl navštívit Obchodní dům Vágner, kde je modelářská prodejna a v ní mají figurky od Dragona 1:6. Ne, že bych nějakou nutně potřeboval, ale po tomhle úspěchu jsem cítil nutnost odměnit se. A dokonce jsem i přišel na to, kterou figurku bych tak chtěl. Než jsme tam došli, zavítali jsme do budovy lékařské fakulty Masarykovy univerzity, kde slečna Procházkova studovala. Je to tam opravdu krásné a klid na nádvoří uvnitř je naprosto neuvěřitelný. Pak jsme šli zase dál, byla to jen chvilka a zmíněný "OD" Vágner byl náhle přímo před námi. A já nakupoval! Nejprve v papírnictví, neboť se zdálo, že tu jsou věci o kterých se nám u nás ani nesnilo. A pak i v tom modelářství. Figurky od Dragona zde byly, ale ve velmi omezeném počtu. Tam jsem si nevybral. Po delším prochazení mnoha a mnoha krabic nakonec našla slečna Procházkova to, co bych vlastně opravdu chtěl. Mercedes 170 ve verzi Liefer Pritschewagen sýrařských společností. Podíval jsem se na obsah krabice a zeptal se jestli nemají ještě poslední MiniArtem vydané Tempo. O kompetentnosti prodavačů už jsem pak neměl moc vysoké mínění, ale i tak jsem odcházel spokojen. Už jen mít čas na všechny své koníčky. 

Brnem jsme pokračovali dál, mimo jiné do obrovského knihkupectví Barvíř, na nějž má slečna Procházkova spoustu krásných vzpomínek a kde jsem opět nakoupil. Prošli jsme ještě pár dalších obchodů a pak zašli na oběd ke Dřevěnýmu vlkovi na nějž mám hezké vzpomínky hlavně díky ovocným pivům. Nakonec jsme zjistili že Antik Moravia má zavřeno a tak jsme se ještě vyfotili před budovou lékařské fakulty Masarykovy univerzity a pokračovali do auta. Nakonec to byl krásný den, kazilo jej jen vědomí, že zítra už musím do práce. Hned bych se pustil do lepení!

První den v práci po tak dlouhé době byl extrémně náročný a nic nebylo ani trošku tak, jak jsem si představoval. Zmatené ráno, kdy jsem věděl na které laboratoři jsem, ale nevěděl jsem s kým, kde se dotyčná zdržela a ještě jsem zjistil že mě čeká rozplňování. Co víc si přát. Odpoledne jsem po práci spěchal co nejrychleji domů, neboť v sobotu je Tovačov a já se zatím nijak zvlášť nepřipravoval a už vůbec se nebalil. Proto teď bylo nutné doslova v pár dnech dořešit organizaci a především vše potřebné dát do kufru, beden, krabic a tašek aby se nic nepoškodilo. Nakonec to bylo náročnější než jsem očekával a v pátek po desáté večer bylo hotovo. Teď už jsem se konečně začínal těšit. 

Sobota 20.5. byl tedy skvělý den v četnické vycházkové uniformě, s úžasnou slečnou po boku, se skvělými přáteli a na modelářské výstavě v tovačovské sportovní hale. Toto úžasné setkání plné zábavy a zážitků jež jsme konečně mohli po dlouhé době sdílet bylo navíc zakončeno oceněním pro mou vinětu «Это что?!» na motivy novely Borise Vasiljeva ...a jitra jsou zde tichá. Letošní Tovačov byl také ve znamení daleko menšího počtu modelů než bývá zvykem, hala byla také dle mého názoru o něco prázdnější, co se návštěvníků týká. 

V práci to pak bylo docela náročné, měl jsem několik sobot či nedělí za sebou a modelům jsem se tak naplno nemohl věnovat ani o víkendech. Ale šlo to alespoň po troškách.

Květen se takřka nepozorovaně přehoupnul v červen a 10.6. přišel den vojenskohistorické akce Vlkošské dny vojenských tradic. Z našeho družstva se nemohl zúčastnit nikdo, kromě mě. Docela mě mrzelo, že tam nebudu mít nikoho blízkého a netušil jsem, co celý den budu dělat. Nakonec jsme s tatou vyrazili na zámek v nedalekých Miloticích. Šli jsme pochopitelně pěšky a vystřídali různé terény, od polních cest, přes vysokou trávu až po asfalt krajnice místních komunikací. V uniformě jsem se trošku zapotil a k tomu, aby byl pochod v tom všem ještě autentičtější mi docela chyběl Špagin jenž zůstal z docela jasných důvodů dobře ukrytý v našem autě ve Vlkoši. Úplně stačila má uniforma, která teď není u některých zcela v oblibě. Proč ještě provokovat zbraní. Na druhou stranu stojí za zmínku fakt, že se na mě nikdo příliš zlostně nedíval a pominu-lu pár hlášek typu "Už jsou tady zase!" a "Oni se vrátili!" reakce na můj vzhled byly spíše pozitivní. Cestou nás také minulo několik cyklistických skupin, ty jsou na jižní Moravě docela obvyklé a podle útržků jejich rozhovorů bylo snadné usoudit, že objevovali místní vinné poklady. Co mě ale překvapilo, a co jsem dodnes nerozluštil byla jedna žena, jedoucí na konci takovéhoto pelotonu. Měla helmu a sluneční brýle, takže jsem jí do obličeje příliš neviděl, mohla mít nanejvýš tak ctyřicet let a krom toho, že se na mě usmívala mi ještě zamávala. Ovšem beze slova. A já tak přemýšlel, zda ji můžu odněkud znát, jestli to třeba nebyla některá z mých učitelek, zda si mě s někým spletla nebo jestli jen má v oblibě Rudou armádu. Kdo ví. V Milovicích... Ne, že bychom na zámku úplně způsobili rozruch, v zámecké zahradě ale došlo k docela zajímavému setkání období. Zatímco dole se promenádovaly ženy i muži v obkečení ze, řekněme 18. století, já je pozoroval od kamenného zábradlí v uniformě z roku 1945. Skutečně zajímavý zážitek. Před cestou zpět jsme si dali oběd v dřevěné budce přes cestu od zámku a šli zase zpět. Načasování bylo zcela skvělé, podařilo se mi být ve stanovenou dobu na stanoveném místě na poradě před ukázkou a ještě si koupit repliku polní furážky ke svému zdravotnickému stejnokroji. Velmi mě potěšilo, že oproti ránu tu teď byl Vítek Máliš a já tak konečně měl někoho trošku bližšího, když už Dalibor s Vlkem letos nedorazili. "Máš jednotku?" Zeptal se mě. Nezbylo mi nic, než zakroutit hlavou, pravda, byl jsem sám. Vítek zavolal na velitele jejich družstva, zda by mohli vzít ještě jednoho. Na to Radim Dufek zeptal koho, a když ke mě kamarád pokynul, byl jsem podroben zkušenému pohledu velitele stran uniformy a výstroje. "Jo!" zněl konečný verdikt. Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem nestihnul ani zapochybovat o svém vzezření, ani se uklidnit faktem, že při i ranní kontrole ustrojenosti na mě nenašli nejmenší prohřešek. Scénář se nápadně podobal tomu loňskému a jelikož mělo srdcervoucí a dramatické zakončení ukázky vloni úspěch, k nevoli mnoha z nás se bude letos opakovat. Nakonec ale všechno klaplo a dopadlo jak nejlépe mohlo, včetně zakončení ukázky, kde před sebou diváci vidí pouze pole poseté mrtvými vojáky obou znepřátelených stran. V tu chvíli jsem byl plný nadšení a euforie z dalšího dne v uniformě a další povedené ukázky. Netušil jsem však, že do konce roku už uniformu RKKA neobléknu, protože to tak nějak nebude ani trochu možné. Ale nepředbíhejme. 

Neuplynulo snad ani pár týdnů a se slečnou Procházkovou jsme se dostali k řešení již delší dobu otevřené otázky, jejíž rozlousknutí pravě teď nabralo na aktuálnosti. Jednalo se o chalupu, kterou slečna Procházková se svou mamkou vlastní, ale nejsou si jisté, zda si dům ponechat, či jej prodat. Peníze by se nám sice hodily, naproti tomu taková nemovitost má daleko větší cenu, než peníze, již ji každým dnem pozbývají. Vše se ještě urychlilo, když majitelky jmenovaného domku dostaly nabídku k prodeji, z níž ale jasně plynulo, že je chce potencionálně kupující strana, lidově řečeno "odrbrat". Slečna Procházková nyní již věděla, že těmto lidem chalupu neprodají, ale než se obchod uskuteční s jiným kupcem, chtěla, abych ten domek viděl i já a řekl k tomu své. A když jsme tam přijeli, bylo hned jasné ještě něco. Chalupa se prodávat nebude. Dům byl postaven v roce 1932, dle mého názoru je ve velmi dobrém stavu a okamžitě jsme na něm začali pracovat. Od toho prvního dne tam trávíme každé volné páteční odpoledne, či sobotu s jediným cílem. Vybudovat si tam své vlastní dobové, prvorepublikové bydlení. Ne, že bychom tam chtěli bydlet, je to poměrně dost z ruky a pro každodenní život tam není vše potřebné, ovšem na prázdniny, víkendy a svátky to bude moc krásné! 

První práce na chalupě zahrnovaly výměnu poškozených tašek na střeše, sekání zahrady, kterou si příroda pozvolna bere zpět, kácení planých dřevin, které by mohly narušit statiku stavby, výrobu nových sítí proti hmyzu do oken a podobně. A ty nádherné letní večery, kdy jsme se se slečnou Procházkovou s pocitem dobře vykonané práce z ničeho nic oba octli ležet v kosou posekané trávě za domkem... To byla teprve nádhera! 

Měli jsme samozřejmě i pracovní povinnosti. Ta, na kterou se slečna Procházková docela dost těšila byla letošní absolutoria na zdravce. Tentokráte byla v komisi po všechny tři dny, z čehož jeden vycházel přesně na její narozeniny. Domluvili jsme se, že se setkáme před budovou a pak půjdeme spolu dovnitř. Byl bych ale absolutní hlupák, kdybych takové šance nevyužil, tudíž mě kroky ještě před majestátní budovou SZŠ a VOŠz. E. Pöttinga v Olomouci vedly do květinářství a teprve pak, s připravenou kyticí za slečnou Procházkovou v červených šatech, která na mě dle dohody čekala ve vchodu. Tahle budova pro nás oba mnoho znamená. A je vlastně tou první věcí, kterou máme ve svých životech společnou. Bylo krásné se tam po těch pár letech vrátit, ale také je pravdou, že už to tam tak nějak není takové, jako dřív. Jak mnoho dokážou takové menší personální změny...

V těch třech dnech absolutorií mi také do Zásilkovny dorazil balík. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního. Jeho obsah byl ale docela nevšední, neboť podobné věci mi moc často nechodí. A ještě že tak! Možná si ještě pamatujete, že tomu není tak dávno, co se mi podařilo koupit originální četnickou služební šavli, kterou jsem původně zamýšlel nosit k uniformě. Čím déle ji ale mám, tím více je mi jasné, že bych toho nebyl schopen. Že se o ni prostě až moc bojím a že na nošení už má takový originál prostě moc velkou cenu. A pak se to stalo... Jednoho dne otevřu Facebook a tam, v jedné skupině věnované reenactingu ČS četnictva vidím inzerát nabízející mimo jiné i repliku služební šavle od pana Zackla i s replikou třapce od pana Ungera. Na šavli bylo jasně vidět pár stop koroze a také oproti originálu docela markantní proporční rozdíly, na druhou stranu to byla obrovská šance, jak mít šavli k nošení bez obav, mít ji hned, bez čekání, moct si zase něco zrenovovat a jistě i oproti nové něco ušetřit. Cena byla na vyžádání do soukromé zprávy, já sám jsem si řekl, že bych za ni dal tak 7000 Kč a když jsem dostal na dotaz o ceně odpověď s mnou odhadovanou sumou, obchod byl ujednán. Chtěl jsem touto replikou slečnu Procházkovou překvapit, neboť vím, jaký vztah má k mému originálu, bohužel Facebook všechno prozradil a příspěvek ukázal i jí. Škoda... Ale tak jako tak, replika slečnu Procházkovou ani zdaleka neoslovila tolik, jako originál.

Pro mě nová, i když už starší replika četnické služební šavle, zde již po očištění stop koroze a konzervaci, v kompletu s bodákem a závěsníkem. Není sice stoprocentně shodná s originálem, ale ten pocit mít ji na opasku a moci ji vytáhnout z pochvy... Je úžasný. Na nošení a blbnutí ideální.

Díky Facebooku se mi přihodila ještě jedna věc. Narazil jsem na příspěvek firmy Retro benzínky s jejich prvním prototypem dvou československých četníků z konce 30. let. Na jednu stranu to byla skvělá zpráva, neboť kdo se o toto období naší historie zajímá v modelářském pojetí, ten ví, jak žalostná je otázka podobných figurek v jakémkoli měřítku. Na stranu druhou byly figurky sice hezky zpracované, nicméně jevily známky dost velkých nepřesností, nedokonalostí a chyb. Samozřejmě jsem si své poznatky nenechal pro sebe a pod příspěvkem na ně upozornil. Konverzace se rychle prolnula do soukromých zpráv a ještě toho večera došlo i k telefonické konzultaci s panem Franclem. Bylo mi radostí fotit doma svou uniformu a výstroj do nejmenších detailů, ke všemu přikládat vyčerpávající popisy a to celé mailem zasílat panu Franclovi ve snaze o vylepšení a zdokonalení jejich figurek. Vše vypadalo více než dobře a já měl radost, že všechny ty moje věci a znalosti snad opravdu k něčemu budou. 

S tímto pocitem nadšení jsem letos jel i na Panzershow, po většinu dne v Návsí mě provázelo nadšení z navázané spolupráce a já si představoval všechny ty figurky, které teď budou následovat! To bude něco! Ještě před cestou na tuto skvělou soutěž se mi skutečně podařilo dokončit Fiat Topolino od Bronca, takže jsem pro něj připravil jednoduchou podložku a přihlásil jej mezi civilní vozidla. 

Letošní Panzershow byla deštivá, letos jsem zde byl s tatou, bez uniformy a většinu času jsme věnovali dvěma věcem. Průzkumu oblastí Návsí, kde jsme za tu dobu, co sem jezdíme nikdy nebyli a pak pobytu v autě s poslechem rádia a velmi zajímavých zpráv. Samozřejmě když pršelo moc na to, abychom nebyli venku. Pochopitelně jsme si i důkladně prohlédli vystavené modely, nakupování naštěstí nebylo nijak veliké, neboť jsem si já osobně nedokázal nic vybrat. A to je dobře! Upřímně řečeno mě tentokrát nejvíce lákaly spíše starší krabice se stavebnicemi. Tuto skutečnost přikládám na zodpovědnost dvěma okolnostem. Jednak jsem nedávno viděl, za kolik se prodala stavebnice T-34/85 od Směru o níž tata často mluví a pak také sledují Aldova videa na YouTube, kde rozbaluje i lepí tyto starší stavebnice. Trošku se to na mě otisknulo, ale naštěstí ne moc. Uf. 

Kdo sleduje můj blog a čte články, určitě ví, že i letošní ročník Panzershow byl pro mě úspěšný a tak se cesta domů nesla ve znamení velké radosti. Mimo ocenění z Panzershow získala má viněta «Это что?!» i cenu od East models v podobě velice hezky zpracovaného hrnku, bez něhož si už modelaření nedovedu ani představit. Taková, řekněme jednoduchá cena. A jakou dokáže udělat radost! Hned v neděli po této úžasné akci jsem usednul u svého stolu s kávou v novém hrnku a pustil se do konverze krátké pušky Mannlicher od ICM na četnickou karabinu vz.95, jelikož jsem už netrpělivě vyhlížel zásilku od Tomáše Francla.

Netrvalo to dlouho a já skutečně obdržel první testovací výtisky četníků od Retro benzínek. Do jedno z nich, toho lepšího, i když stále ne úplně dokonalého, jsem se hned pustil. Proto ten Mannlicher. Úpravy a opravy na figurce se mi povedlo provést docela rychle. Vše to bylo hlavně za účelem tvorby tak historicky a fakticky spravné figurky, jak jen to z tohoto polotovaru půjde, aby tvůrci viděli, co ještě upravit a vylepšit. Kámen úrazu nebyl jen v nepřesnostech stejnokroje a výstroje, ale i v proporcích figurek. Všeříkající fotky jsem poslal panu Franclovi na Messengeru i s popisy potřebných úprav, protože mi bylo jasné, že sepsání článku mi bude nějakou dobu trvat. A bohužel trvalo až do půlky srpna. K tomu se ještě vrátíme. Teď nás totiž čekají prázdniny.

Červenec byl měsícem naší první dovolené. Ano, letos přišlo rozhodnutí vyrazit do zahraničí dvakrát, a to pochopitelně dost s předstihem. Když se to pak blížilo, oba jsme se shodli na skutečnosti, že se mám vlastně nikam ani moc nechce a že jsme si asi spíše měli ponechat čas a peníze na chalupu. Co už ale, když bylo vše zařízené a zaplacené. Jako první, tedy v červnu jsme si vybírali poznávací zájezd do Francie. Byla to docela vtipná anabáze, neboť původní plán byl navštívit Normandii. Všichni tady na blogu pochopitelně víme, proč se tam asi Michal těšil... Pak byly plány mírně změněny ze severu na Paříž, až padlo definitivní rozhodnutí zamířit na podstatně teplejší jih. Cílovou destinací tak byla francouzská riviéra. Se společností ABC Tours jsme vyjížděli z Brna a od prvního setkání s našimi řidiči, kdy dávali dohromady heslo na WiFi nebo podávali výklad k našemu autobusu bylo jasné, že o zábavu nebude nouze. 

Já jsem byl na rozdíl od slečny Procházkové ve Francii úplně poprvé a i když to bylo doslova jen takové nakouknutí (dva dny na cestě a tři v přesunech po těch "nejdůležitějších" místech), odnesl jsem si z této cesty opravdu hodně. A to nejen z návštěv cestovkou velmi dobře vybraných bodů zájmu, kam patřila i zřejmě světově nejznámější četnická stanice, ta v Saint Tropez. Velmi mě potěšilo i to, že jsem konečně byl přímo na místech, nebo alespoň v blízkosti míst, která mi byla z dřívější doby dobře známa, ale nikdy jsem je na vlastní oči neviděl. Kupříkladu město Draguignan, kde se odehrála jedna důležitá i když celkem opomíjená kapitola 2. světové války, nebo Toulon a Digne, kde v roce 1815 začíná nový příběh Hugova Jeana Valjeana, hlavní postavy Bídníků. Krom toho jsem nasbíral i spoustu podkladů na tamní architekturu, vegetaci a přírodu celkově. Škoda jen, že právě tohle bylo tak trochu mimo okruh zájmu majority zájezdu a tak jsme se slečnou Procházkovou odhalovali krásy staré Francie a jejích vesnic jen na extrémně krátkých pauzách. 

Poslední den v Nice byl program naštěstí dost volný, měli jsme tam totiž jisté plány. Jedním z nich byla návštěva místní modelářské prodejny, která nakonec dopadla na výbornou a já si odnesl dvě krabičky a jednu již celkem raritní barvu. 

Fotografie před modelářskou prodejnou Modelisme 2000 v Nice i s dvěma sadami od MiniArtu, konkrétně 35669 French concrete road signs 1930-40s (Normandy) a 38062 French civilians in cafè 1930-40s.

Celý zájezd byl až na pár detailů a mírně svérázného průvodce Karla zvládnut naprosto dokonale, velké poděkování a uznání patří i dvojce řidičů Standovi a Romanovi, kteří nejen že předvedli svou profesionalitu v šílených serpentinách, úzkých tunelech a nepředstavitelně ostrých zatáčkách, kde ani chvilku neváhali a nikdy ani o centimetr necouvnuli, ale dokázali svým humorem a historkami z cest udržet po těch pět dnů, kdy jsme byli spolu v autobusu skvělou náladu a zařídit tak perfektní atmosféru celého zájezdu. 

Škoda jen, že to tak uteklo... Zážitky, fotky a stavebnice ale zůstanou. A já jsem nesmírně rád, že nakonec zvítězilo Côte azur, protože tak modrou vodu jsem ještě nikdy nikde neviděl. Tahle dovolená skutečně stála za to a nakonec ani jeden z nás netrpěl větším steskem po práci na chalupě.

Po návratu z cest mě čekalo další pokračování v malbě strážmistra četnictva od Retro benzínek. Šlo mi to asi pomaleji, než jsme všichni chtěli a potřebovali, ale nehodlal jsem se nikam honit. Docela mě tato práce bavila, byla ale poměrně náročná z důvodu komplikovanosti celé figurky a také množství dosti natěsno umístěné výstroje. 

S četníkem jsem se promaloval až do srpna, který nebyl měsícem úplně příjemným. Upřímně řečeno druhá polovina roku opravdu stála za to, nicméně hned z kraje srpna jsem na Aukru narazil na originální četnickou polní lahev ve velmi dobrém stavu, i když s přetrženým špuntem. Dlouho jsem neváhal a "koupil ji teď". Musím říct že mi udělala opravdu radost! Na výstavy a do sbírky ideální kousek! A hlavně originál!

Ačkoli dokončení malby 3D tištěného četníka bylo stále v nedohlednu, podařilo se mi alespoň vydat článek s recenzí prvních dvou prvorepublikových figurek z produkce Retro benzínek, kde jsem se zároveň rozepsal o potřebných úpravách které by jednak měl ještě zohlednit výrobce a také šlo o pokus připravit návod pro zainteresované modeláře, kteří by chtěli figurky co nejvíce přiblížit realitě. Reakce Tomáše Francla nebyla nijak vřelá, i když se později k tomuto článku vrátil, aby viděl co a jak. Děly se ale i pro mě zcela nepochopitelné věci. Na YouTube kanále modelářskeho obchodu MJ modely se objevilo odhalení nových figurek, které bude tento web prodávat. Málem jsem to neustál, protože ten člověk tam ukazoval polotovary jež jsem já recenzoval s příslibem výrobce ohledně úprav a toho, že než figurky půjdou do prodeje, dostanu je ke schválení. Bylo to ale ještě horší, protože nedlouho na to se stejné polotovary objevily na stránkách mn-modeláře. Když jsem pak hned psal rozlícený dotaz Tomáši Franclovi, absolutně nepochopil, na co se ptám a argumentoval nesmyslnou větou: "Co jste dříve chválil je teď všechno špatně?" Při opakování svých dotazů jsem už nedostal žádnou odpověď. Pravda, předběhnul jsem teď trošku čas, neboť tohle všechno se natáhlo až do září a pak to ještě pokračovalo, vraťme se teď proto zpět ke druhé polovině prázdnin a sice k srpnu. Zde se mi stala velice neobvyklá a dosti nepříjemná věc. Jednoho čtvrtečního odpoledne, bylo to ještě v práci mi nebylo úplně dobře. Dokonce na to i dvě mé kolegyně upozornily a to jsme se ještě všichni tři smáli mému zjevu a tomu, jak už toho mám očividně dost. Dorazil jsem domů a schvátila mě teplota následovaná zimnicí. Několikrát se to opakovalo a já věděl, že je zle. Ještě večer jsem proto zavolal naší vědoucí laborantce a v pátek ráno vyrazil ke své doktorce. Mykoplazmata na plicích a jednoduše řečeno, počínající zápal plic. Neschopenka a antibiotická léčba na čtyři týdny. To samozřejmě znamenalo spoustu potíží. Ta první, která mě zase tolik netrápila vyvstala v práci. Měl jsem mít víkendovou službu a pohotovost, větší část, tedy přes týden si již předem vzala Saša, víkend musel být rozdělen mezi jiné. Údajně to byl docela masakr, ale s tím já už tak nějak nic nezmohl. Nakonec se ale vše vyřešilo a já se mohl kurýrovat. První týden doma byl skutečně náročný, kašel i teploty urputné a já skutečně stonal v srpnu v peřinách. Když se mi pak trošku ulevilo, mohl jsem se věnovat malbě četníka a tvorbě podložky. V tom byla neschopenka dobrá a dá se říci, že přišla vhod. Problém ale tkvěl v zaplacené dovolené v Itálii na kterou se nám chtělo jet stále méně, ale já věřil a tvrdil, že si ji i přesto užijeme a budeme při tom všem konečně moci vypnout. Kdybych tu měl psát, co všechno slečna Procházková v práci zažívá, byl by to extra dlouhý článek sám o sobě. Nakonec se stal zázrak, neschopenka mi byla ukončena tak, abych rovnou navázal plánovanou dovolenou a my skutečně vyrazili do slunné Itálie s požehnáním od jedné naší vysokoškolačky, že se s antibiotiky na slunci přinejhorším osypu. Ty totiž jely také. Cesta do Itálie byla pro nás dva letos tou nejdelší, přesto jsme ji zvládli v rekordním čase i když ani jeden z nás nebyl úplně v nejlepší formě. Poprvé jsme spolu jeli na místo, kam slečna Procházková jezdí už opravdu dlouho. Na její místo... Bydleli jsme v San Benedettu, v jeho nejhistoričtější časti v opravdu starém domě a nádherném apartmá. Cesty na pláž, kde nám slunečník a lehátka zajistila kamarádka slečny Procházkové jsme museli podnikat autem, neboť na pěší přesuny by to bylo opravdu moc daleko. Stále víc a víc se mi teď vrací tyhle nádherné výlety autem na pláž, doprovázené zpěvem Domenica Modugna, který nám hrál z CD přehrávače. To jsou asi moje nejhezčí vzpomínky na letošní Itálii. Tahle dovolená totiž byla, jak jsme se se slečnou Procházkovou několikrát shodli, velice zvláštní a ne zcela příjemná. Celé to tam bylo tak zvláštně agresivní, nepřívětivé a ne úplně přátelské, jak jsme v Itálii zvyklí. Bylo ale hůř, protože ani mezi námi dvěma to tam letos nějak nefungovalo a když si to tak zpětně beru, moc jsem tomu nepomáhal ani já. Ne, že bych to mé Peťušce dělal nějak záměrně, to chraň Bůh, jen to prostě tak nějak nevyšlo. Uznávám, že jsem byl asi až moc uzavřený do sebe a přemýšlel nad modely a podobnými věcmi. Velkým objevem letošní dovolené pro mě byly červené domky poblíž větších cest, které mají nad vchodem nápis "Casa cantoniera" a na obou bočních stěnách nepřehlédnutelnou informaci o silnici na níž se nacházíme a jejím přesném kilometru. V hlavě jsem měl okamžitě nápady na modelářské ztvárnění a tak jsem cestou na pláž z okna auta ten "náš" domek fotil a večer hledal další podklady na internetu. Ale nebyly to jen domky, jednou jsme důkladně zmokli na trhu, po čemž jsem celý den prokašlal, jiného dne mě stihnuly bolesti žlučových cest. Nic z toho naší dovolené úplně neprospělo. A co jsem tam zažil ještě, to rozhodně s Itálií a rekreací nijak nesouvisí. První taková událost nastala hned z kraje našeho pobytu, když jsme si udělali výlet do Alby. Bylo to tam moc pěkné, nakoupili jsme od nezbytných potravin přes boty až po suvenýry a naše oblíbené italské časopisy a když nadešel čas, půjčila mi slečna Procházková svůj mobil abych mohl přihodit na Aukru. Na co, ptáte se? Další bodák vz.33 a tentokráte jsem jej konečně vyhrál! Cena, myslím velmi slušná, jde sice o protektorátní úpravu, tudíž je celý černěný a má odstraněná písmena ČS ve zkratkách ČSZ, na druhou stranu nákružek má, je to četník a je v perfektním stavu! Čepel ještě ve vazelíně! Navíc to bylo od jednoho z předních českých sběratelů bodáků a autora několika publikací na toto téma, takže o to lepší. Druhý obchod takto na dálku jsem provedl na mn-modeláři. Při prohlížení jejich webu jen tak bez konkrétního cíle mi padla do oka limitovaná novinka relativně čerstvé firmy Kotare. Spitfire Mk.Ia s nímž létal Brian Lane v měřítku 1:32 i s resinovou figurkou. Cena nebyla nejnižší, ale co mě na tom uchvátilo nejvíce byla grafická stránka krabice. Pár dnů mi to leželo v hlavě, až jsem nakonec Spitfira jednoho večera v italské posteli objednal. 

Doma jsem si pak všechno vyzvednul v Zásilkovně ale... Stejně jako letošní Itálie ve mě bodák, který jsem tak moc a tak dlouho chtěl mít vůbec nenadchnul. V jeho stavu se na něj do dnes bojím pořádně sahat a od první chvíle, kdy jsem jej vybalil z něj mám takový trošku zvláštní pocit. Vím, že teď nezním jako já, nýbrž spíše jako moje přítelkyně, ale prostě to tak cítím. Jako kdyby v něm byla zapsána ta těžká, temná, protektorátní doba. Racionálně to nedokážu vysvětlit a teď napíšu zcela kacířskou větu, která mě napadla, když jsem bodák poprvé uviděl po vybalení: "Je to jenom dražší Mannlicher." Samozřejmě nejsem hňup, rozdíly jak v provedení, tak i v cenách obou typů bodáků dobře znám, ale tohle prostě bylo první, co mi přišlo na mysl. Daleko větší radost mi, trochu překvapivě, udělal dvaatřicetinový Spitfire. Dílů v krabici není mnoho, zpracovány jsou ale neuvěřitelně nádherně a úžasná je i odlévaná figurka. Malinko mě zaskočila velikost tohoto stroje ve dvaatřicetině a to mě také vedlo k myšlenkám na koupi menšího Spitfiru, který slepím v tomto zbarvení a tento skvost od Kotare si nechám jako sběratelský kousek. 

Limitka od firmy Kotare, kterou zas něco začalo... Ale ta krabice! To je nádhera!

Září tak započalo sháněním knihy Spitfire! již napsal Brian Lane o svých bojových zkušenostech na těchto strojích a také nejvhodnější stavebnice pro můj účel. Myšlenka návratu do dětství, kdy jsme s tatou slepili několik dvaasedmdesátin Spitfirů od Směru se mi velmi zalíbila. Zalíbila se mi i myšlenka podpořit domácího výrobce stavebnic a tak jsem si vybral model od Kovozávodů Prostějov. Velkým plusem byla kamufláž a označení stroje QV-K přímo v krabičce. Po jejím otevření a prohlédnutí dílů i obtisků mě ale zastřelo zklamání. Kvalitu stavebnice, ale hlavně dekálů jsem si představoval úplně jinak. Obtisky vypadaly dost podobně, jako ty, které jsem si tisknul já sám na květinářský Fiat Topolino. Nejprve jsem si řekl, že letoun postsvím, protože půjde stejně jen o krabičku a spíše pro zábavu, než na soutěže, za nějakou dobu jsem ale změnil názor a rozhodnul se situaci řešit alespoň koupí kvalitnějších obtisků. A když už byl ve slevě kolem 50% i čtvrtkový Spifire od Eduarda, stejné verze a se stejnou imatrikulací v krabici, rozrostla se má sbírka stavebnic i o něj. Ani do knihy, ani do lepení jsem se ale nepustil, protože prioritou bylo dokončit alespoň něco z mých mnoha rozdělených projektů.

Dne 21.9. 2023, to byl čtvrtek a zároveň den, kdy by Věra Ferbasová oslavila své 110. narozeniny, jsem si večer vzal do rukou svůj šanon s originály i replikami nejen prvorepublikových tiskovin a nalistoval několik stran věnovaných této význačné herečce. Prostě jsem si jen prohlížel všechny ty její originální fotografie a vzpomínal na ni. Letos se mi dokonce poštěstilo vyhrát na Aukru za slušnou cenu i její fotografií s vlastnoručním podpisem.

Následující pátek, 22.9. byl ze začátku den, jako každý jiný. Pravda, bylo zataženo a prakticky celý den pršelo. Jako celé druhé pololetí tohoto roku jsem byl na antibiotickém středisku. Ráno jsme odečetli, uklidili, já se pak usadil ke stolu, že budu pokračovat v práci a v tom mi cinknul telefon. Napřed jsem chtěl dál pracovat, ale něco mě nutilo se podívat, co se děje. Byla to SMS od mamy. Už to vyžadovalo pozornost, neboť tohle není běžné. Byla to jen dvě slova, ale po jejich přečtení mi ruce s mobilem sklouzly do klína a já zůstal hledět před sebe do prázdnoty mléčné skleněné desky. Zanedlouho do laboratoře vběhla kolegyně vracející se z pauzy na kávu a když mě viděla, hned se zeptala: "Stalo se něco?" Se suchem v ústech ze mě bezděčně vypadla ona dvě slova ze zprávy. "Děda umřel." Hned mě poslala domů nebo aspoň za slečnou Procházkovou . Domů jsem nechtěl, ale tušil jsem, že aspoň na chvíli potřebuju pryč. Vyběhnul jsem z provozu, překonal chodbu a už jsem byl u své nejdražší. Aniž jsem čekal, že tohle přijde, můj obličej krátce a to zalily slzy a s přestávkami se tak dělo několik následujících hodin, prakticky až do oběda... Děda... Člověk, který na mě nikdy nebyl nijak extra hodný, na rozdíl od dědů kamarádů a spolužáků mi nikdy nic nekoupil nebo nedal zadarmo, jediným dárkem od něj byla vždy za celý rok jedna stokoruna v obálce na nápisem "Michal" k Vánocům. Ale i tak to byl někdo, s kým jsem prožil značnou čast dětství a mám na něj i hezké vzpomínky, třeba když měl světlejší chvilku a byl ochoten se mnou něco kutit v dílně. Je pravda, že v poslední době jsem jej vůbec neviděl, ani v jeho posledním roce života, kdy už na tom nebyl úplně nejlépe. Pořad jsem jeho návštěvu odkládal, protože se mi tam dvakrát nechtělo... A až teď, pod záplavou slz jsem si uvědomil, že jsem jej vlastně měl rád a že už ho nikdy neuvidím. Nikdy, protože tata ničeho nedbal a kremaci zařídil takřka okamžitě. A tak mi na dědu zůstanou jen vzpomínky. Od toho dne, kdy jej ráno našli v jeho posteli, jak tata později vyprávěl, na něj myslím víc, než kdy jindy, a když jsme toho dne odpoledne byli se slečnou Procházkovou rekonstruovat chalupu, i při zapalování svíčky v lucerně v obýváku jsem myslel na dědu. Na dědu, který zmizel ze světa prakticky beze stopy a tak rychle, jak jen to šlo. Bez parte, bez pohřbu, bez posledního rozloučení. Zatím je v urně ve svém pokoji spolu s fotografií z průkazky na obědy. V rodině to celé vyvolalo docela pozdvižení a mnozí silně věřící z dědova příbuzenstva s tatovým postupem nesouhlasí, ale to je nakonec to jediné, co se s tím dá dělat. 

A víte co? Stejně jako tenkrát mě i teď při psaní, po těch několika měsících překvapily slzy v mých očích.

Sobota 23.9. byl den výročí vyhlášení všeobecné mobilizace. A ne ledajakého, letos to bylo 85 let. K této příležitosti se v Sokolnicích konala bojová ukázka situovaná do daných dnů. Již dlouho dopředu jsem dostával od kolegů pozvánky či prosby o to, abych doplnil zatím celkem řídké řady "SOSky", nejlépe i se svým dřužstvem. No, já bych docela rád, ale jak, když družstvo nejprve neodpovídá a pak nechce jet. Upřímně řečeno ani já moc necítil nadšení a když se pak den před ukázkou stalo tohle... Akce nepřipadala v úvahu. 

Říjen byl ve znamení mé poslední letošní modelářské akce a také veřejného působení v uniformě. Ještě než jsme ale mohli na ModelFest do Šumperka vyrazit, bylo třeba zařídit několik formalit. Jednou z nich bylo konečně dorazit figurku strážmistra četnictva z roku 1937, kterou jsem na soutěž chtěl doprovodit v podobném stejnokroji, druhou pak bylo sehnat naše vojenskohistorické družstvo. S figurkou jsem byl o poznání úspěšnější. Z družstva se nakonec podařilo dostat do Šumperka jen Dalibora, a i to byl nakonec docela oříšek, který mi den v Šumperku úplně nezpříjemnil. Nakonec jsme se ale naštěstí všichni ve zdraví setkali a to i s Dalíkovou Kristýnkou. Kdo by měl zájem, na téma letošního ModelFestu jsem sepsal docela podrobný článek, který je k nalezení v rubrice Soutěže, výstavy. Fotek tam, pravda, moc nenajdete, ale text za to určitě stojí. Nakonec to byl velmi příjemný den, ale pro mě osobně především jako setkání s přáteli a v uniformě než jako modelářská akce. Její kvalita byla rozhodně nesporná, já jsem tomu ale letos nějak nepřišel na chuť. A ještě si koupil dalšího Spitfira Mk.I v měřítku 1:72, tentokráte od Tamiye, protože když už jej stavět, tak z co nejkvalitnější stavebnice. A to dle mého názoru ani nové Kovozávody nejsou. Do Šumperka jsem jel s cílem získat nadšení pro modely a o týdenní dovolené, která mi tím dnem začala jej přetavit v minimálně jednu namalovanou figurku do diorámy. No... Jak to říct... Prvních několik dnů jsem se do malby vyloženě nutil a s výsledky nebyl zdaleka spokojen. Někdy ve čtvrtek se to ale přeci jen zlomilo a já tak za týden dokázal namalovat celé tělo, ovšem bez hlavy. Řekl jsem si, že hlavu zkusím někdy o víkendu, dva dny přeci stačí. Akorát že to odhodláni zase rychle odešlo... Podařilo se mi ale ještě dokončit regál s plechovkami maziv a olejů, takže jeden velký a důležitý doplněk diorámy je také po delší době hotov. Tou dobou mě stejně víc zajímal Brian Lane a jeho Spitfire, takže mě čekalo hledání a objednávka několika doplňkových sad, sbíraní podkladů a také mě napadlo že tu dvaasedmdesátinu slepím do konce roku! Inu... Nestalo se tak. Ale jsem rád, že jsem aspoň nerozvrtal další model.

Zásoba Spitfirů a literatury s námi se slečnou Procházkovou vyrazila ve druhé polovině Října do Banské Bystrice, kde mou milovanou čekal celodenní kurz. A já měl den volna v "BB". Již dopředu jsem si našel místní modelářskou prodejnu a vydal se k ní. Bohužel, o víkendech je zavřená. Takže aspoň procházka městem, jen tak, bez cíle. I když tam nebylo nic extra k vidění, cítili jsme se tam oba velice hezky a pohodově, v lednu si to prý zase zopakujeme. Takže je zase se na co těšit! Jo a abych nezapomněl, ukořistil jsem tam velice hezkou, modelářsky využitelnou travinu. Zároveň jsem se tam při tom dni volna a přemýšlení rozhodnul dát do jedné modelářské skupiny na Facebooku fotku svého dokončeného strážmista četnictva od Retro benzínek po konverzi do konfigurace před říjnem 1937. Co mě k tomu pošťouchlo? Fotka jiného kolegy, na níž byl v pozadí vidět stejný rozpracovaný četník. A když už jsem tomu dal tolik, chtěl jsem také být první, kdo jej zveřejní hezky namalovaného a správně upraveného. Zkrátka jistá forma soutěživosti zvítězila.

Viněta Nad vesnicí zachycující strážmista četnictva na obchůzce v srpnu 1937. Tuto fotografii jsem uveřejnil ve skupině Plastikoví modeláři na Facebooku, kde zatím získala 238 "lajků" a mnoho krásných komentářů. Na vydání článku zde na blogu ale stále nedošlo.

Jednoho říjnového dne mě trošku zaskočila zpráva ze Zásilkovny, že převzali do přepravy zásilku pro mě od Tomáše Francla. Netušil jsem, co mi posílá, na ničem jsme nebyli domluveni. Tak trochu jsem doufal, že jde o zbytek prvorepublikových figurek v měřítku 1:35, které mi ještě nedodal. Ale ne. Po otevření nevelké krabičky a odstranění části vycpávek bylo možné vidět záda prvorepublikového vojáka s velkou polní na zádech. Měřítko neurčené, tipoval bych tak 1:18. Po bližším ohledání jsem objektivně uznal, že figurka je celkem zdařilá, k dokonalosti jí ale pár detailů chybí. Brašna na plynovou maskou vz.35 je oproti malé polní příliš malá, její popruh moc úzký, bodák vz.24 je také jinde než by správně měl být, chybí několik ok, přezek, dírek, krytka mušky na pušce také nemá správný tvar. Naivně jsem všechny tyto věci, které doma mám seskládal na opasek, nafotil, i s metrem aby byly jasné rozměry, vše popsal a poslal autorovi ve snaze to ještě zachránit. Dostal jsem spíše vyhýbavou odpověď s tím, že možnosti tisku a podobně... Je mi jasné, že úprava velikosti jedné brašny a přesunutí bodáku není záležitost parametrů tiskárny, ale něčěho jiného. Pan Francl mi ale napsal, že tuto figurku zvěřejnil v jedné modelářské skupině na Facebooku a tam dostal neuvěřitelný kartáč. Našel jsem si to a tak nějak musel s těmi komentujícími souhlasit. Někteří byli příliš agresivní, ale měli pravdu. Člověk mu může radit jak chce, Francl si to stejně udělá po svém a skoro vždycky blbě. Můj zájem o to mu pomáhat se stále zmenšoval.

Koncem měsíce mi pak přišel další, opravdu dlouho očekávaný balík. Ale na kvalitu se vyplatí čekat a také platí, že opravdoví mistři řemesla jsou skutečně vytíženi. Zkrátka skoro po roce, co jej mám doma, dostal můj Mannlicher od pana Tichého novou pažbu, také od pana Tichého. Proč? Protože Michal je šílenec a protože jilm je nesrovnatelně hezčí a odolnější než bříza. Nevím proč, ale v jilmovém dřevě vypadá ta maketa tak nějak ještě opravdověji. Zkrátka je to nádhera!

Listopad se pak celý nesl hlavně ve znamení šití závěsů a ubrusů na chalupu. Jednu látku jsme koupili letos v Itálii na trhu, druhou, stejnou jen v jiné barvě pak na českém e-shopu. I když jsem se občas hodně zamotal do rozměrů, tahle práce mě, ostatně jako všechno, co se chalupy týká, hodně bavila. Nejotravnější bylo přišívání patentek na pásky závěsů do okna na chodbě, tenhle postup jsem si ale vymyslel sám, takže... Jsem to prostě udělal. A v budoucnu mě to čeká ještě jednou u závěsu do kanceláře velitele stanice. I na ten už teď mám látku.

Listopad ale samozřejmě nebyl jen o závěsech, abych zvýšil svou modelářskou efektivitu alespoň maličko, napadalo mě zařídit si v práci takové miniaturní modelářské detašované pracoviště a zatímco slečna Procházková v úterý a ve středu odpoledne učí, já na ni čekám a přitom lepím. Takto se mi podařilo úspěšně slepit již můj druhý kompresor od MiniArtu, který skutečně bude součástí diorámy "Tutto bene!" Barvení a patinu bylo třeba provést doma, stěhovat do práce kompresor, barvy, štětce a všechno to kolem by byl nesmysl. I tak se mi v listopadu kompresor podařilo dokončit. Chtělo by to členek, já vím, ovšem to je to poslední, co se mi teď chce. Psát články. Další věc, která jsem si nemyslel, že přijde. Najednou se to prostě stalo, mám dokončeného četníka, kompresor do diorámy, stejně tak další doplňky o čemž jsem před chvílí pojednával, ale chuť ke psaní, focení a hlavně úpravám snímků... Je prostě pryč. A asi proto v listopadu nevyšel vůbec žádný článek. Má vize, napsat alespoň jeden ročně teď prostě vzala za své. Za vinu to lze klást mnoha skutečnostem, můj stolní PC je stále mimo provoz, notebook už také pamatuje lepší časy, krom toho se mi teď prostě nechce a ještě stále je tu docela důležitá věc, zklamání z Retro benzínek. Občas si říkam, že mi to úplně znechutilo celou modelařinu. A když už jsem u nich, i v tomto měsíci mi přišla zásilka od Tomáše Francla. O této jsem věděl a dokonce jsem lehce korigoval její obsah. Stále mi totiž chyběl dopravní strážník, o nějž jsem měl zájem. Krom něj a jeho stanoviště (které je mimochodem otřesné) jsem obdržel dva různé Henleinovce, jednoho střílejícího četníka, hraniční sloup a dva různé vojáky z roku 1938. Dlouho jsem nad tím vším seděl a netušil, co si mám myslet a počít. Volba předloh a originalita nápadů je skvělá. Provedení je pak o dost horší. Základ je tak nějak dobrý, ale detaily, které v modelařině hrají prim této firmě zatraceně utíkají. Když pominu všechny ty důležité drobnosti, jsou tu gigantické chyby jako velmi různá velikost postav ve stejném měřítku (oproti Henleinovcům naši vojáci vypadají jako děti), menší mají ale i sumky. Krom toho mají četníci příliš dlouhé Mannlichery a také je tu otázka, již mi dosud nikdo nezodpověděl. Proč nemají četníci a financové v roce 1938 pušky vz.33? Dobře vím, že je Retro benzínky mají vymodelované a to lépe než tyto délkou neodpovídající Mannlichery. Stejně tak se ptám: Proč má četník z roku 1936 řemínkový závěsník, zavedený v květnu 1937? Přitom by stačilo změnit dataci na krabičce. Detail, já vím, ale sakra podstatný. I když ano, šavli i závěsník mají konečně vymodelovaný správně. Stále dokola, stále zbytečně. Upřímně řečeno ani nevím, co se mi to stalo, ale na mn-modeláři jsem si pár těchto figurek koupil, protože mě zajímalo jak vyřešili balení, jaká je kvalita produktů, které jdou běžně do prodeje a tak celkově, abych měl relevantní podklady pro objektivní recenzi. Tu jsem však zatím nenapsal a ani nevím, zda se jí někdy opravdu dočkáme. Jen ve zkratce uvedu, že krabičky jsou na tom všem asi to nejlepší. V měřítku 1:72 jsou na figurkách detaily tak jemné, že si nejsem jist, co z nich zbyde po vrstvě Surfaceru. Daleko větší radost mi z tohoto nákupu v Prostějově udělaly novinky MiniArtu, především pak další přebal Tempa E400. Krom jedné verze je mám zatím všechny! Ano, stal se ze opravdu sběratel a nikoli stavitel.

Má sbírka různých verzí tříkolek Tempo A400 a E400 od MiniArtu.

A nyní ze světa muzikálu. Úplnou náhodou jsem na internetu po dlouhé době ticha a klidu narazil na prodej vstupenek na sérii prvních představení další pražské inscenace Les Misérables. Na této půdě se od konkurzů někdy na začátku minulého roku nic nedělo, nebo se to spíše nedostalo až ke mě, premiéra měla být tuším minulý rok v září. Až teď se objevila informace o premiéře v lednu 2024 a lístky jsou již v prodeji. Začal jsem tedy hledat, ale nebyl příliš úspěšný. Co mě zajímá ze všeho nejvíce je samozřejmě obsazení. Pár dnů jsem to nechal být, navíc se děly věci, které byly o něco důležitější a podstatně méně veselé. Nemocnice, doktoři, nejistota, špatné i dobré zprávy zároveň... Ale náš vztah se slečnou Procházkovou je teď zase o něco silnější. Jsou věci, o kterých tady ale psát nechci, nebudu a ani nemůžu, vraťme se tedy k Bídníkům a tomu, že v době Instagramu a podobných sítí se neutají nic. Podíl na tom mají i bulváry typu Blesku a tak se naplnily mé nejhorší obavy i ohledně čtvrté pražské inscenace Les Misérables. David Uličník v roli Jeana Valjeana, to znamená jen tolik, že já jej sice nemusím, ale to neznamená že to třeba není dobré rozhodnutí. Kateřina Brožová by ale ve svém věku rozhodně neměla hrát Fantinu, mladou a opuštěnou matku Cosetty. Alespoň trošku mi zlepšilo chuť zjištění, že další alternací Jeana Valjeana bude Petr Gazdík z Městského divadla Brno. Toho bych chtěl opravdu vidět! Stále ale netuším, kdo byl obsazen do role Javerta, moc bych si přál vidět Tomáše Bartůňka, pravděpodobnější mi ale zatím přijde Daniel Hůlka, jehož jméno již figurovalo v období konkurzů a stále mě zneklidňuje stejně stará informace o tom, že Marián Vojtko by si chtěl Javerta zahrát také. V takovém případě by se klidně mohlo stát, že by po vzoru Josefa Štágra alternoval jak Javerta, tak i Valjeana, ale s tím rozdílem, že Vojtko by byl schopen zaměnit obě role, místo "Co jsem to zač?!" odzpívat sebevraždu a nasledující dvě a půl hodiny by nebylo o čem hrát. To by celé inscenaci hodně pomohlo. Jsem proti GoJa music hall dost vysazený, vím, ale i kdyby byli sebelepší, nedokážou trumfnout současnou slovenskou produkci v Divadle Nová scéna. Listopadová předstsvení byla vypsána na 18. a 19.11., což se mi zdálo jako skvělé termíny a v sobotu 18. jsem chtěl se slečnou Procházkovou jet. Ona tak nadšená tímto mým nápadem nebyla, věděla totiž, že v práci toho bude mít ve dnech okolo hrozně moc a tak navrhla raději prosinec. Lístky na listopad jsem tedy nekoupil. Když už byla nejlepší místa na listopadová předstsvení stejně pryč, v mé schránce přistál e-mail z Nové scény informující o noci divadel 18.11. 2023. Autogramiáda herců z Les Misérables, pro prvních 100 fanoušků podepsané programy. A to mě úplně rozložilo a totálně mi zkazilo následující dva dny. Stav, který mě zachvátil nedokáže asi nikdo pochopit, nedokázala to asi slečna Procházková. Musel jsem tenkrát jít domů z práce pěšky, sám, tmou... Jako kdysi ještě na zdravce. Mezi tím jsem ale věřil i v to, že by se to třeba dalo nějak zvládnout a představoval si, že tam půjdu oblečen podobně, jako na Loketské kulturní léto. A když ne kompletně, tak alespoň s trikolórou kolem pasu. Když už bylo jasné, že tam nebudeme, vymyslel jsem alespoň něco. Zkusil jsem do Divadla Nová scéna napsat, vyložit jim situaci a poprosit, zda by mi mohli jeden z těch programů poslat. Odpověď přišla takřka okamžitě a já tak měl radost a o dost lepší náladu. Není to stoprocentní náhrada, ale i tak je to super. Doplnil jsem své kontaktní údaje a o pár dní později koupil lístky na 9.12. a moc se těšil. Plán totiž byl jasný, udělat si hezký adventní výlet a já důstojně oslavím své 10. výročí s tímto úžasným muzikálem. S podepsaným programem. Jenže i když mi přislíbili program poslat, nakonec se tak nestalo. A jak se později ukázalo, ze zdravotních důvodů bychom 18.11. do Bratislavy stejně jet nemohli. To jsme měli úplně jiné, doslova problémy. 

Začátek Prosince, konkrétně ten první prosincový den jímž byl pátek a tudíž poslední den pracovního týdne, se nesl v duchu opravdového očekávání Vánoc, neboť jsem ze své laboratoře mohl prakticky po celý den sledovat jak nádherně chumelí a vydrželo to i několik dalších dnů. Pak mě čekala týdenní dovolená, kterou jsem opět chtěl věnovat malbě figurek do již více než rok rozpracované diorámy "Tutto bene!", ale už dopředu mi bylo jasné, že to moc nepůjde a po vzoru říjnové dovolené se k práci na figurkách budu muset přinutit. Nakonec to nebylo tak hrozné, pár dnů dopředu jsem se na malbu vnitřně připravoval a když v pátek večer vydal Martin Kováč aka NightShift nové video, vzbudil jsem se nasledujícího rána dokonce s odhodláním namalovat hlavu vysmátého pumpaře a servisáka, jehož jsem si pro sebe pojmenoval Alberto Vicenzi. První den malby hlavy nebyl vůbec dobrý, nešlo mi to a dokonce se mi na mysl draly otázky typu "Proč tady s tím ztrácím čas?!" Už dlouho jsem necítil to úžasné nadšení pro modely jako tomu bývalo dřív. I slečna Procházková mě utěšuje tím, že se to zase vrátí, a že se mi prostě zřejmě změnily priority. Sám cítím, že než malovat figurky byl bych raději s ní a ještě lépe na chalupě a dělal něco smysluplnějšího tam. Máme za sebou teď ale dost náročné a ne zcela radostné zážitky a tak se to všechno mé rozpoložení dá asi pochopit. Ale o tom tady psát nechci a nebudu. Někdy se otevírám na stránkách zdejšího blogu až moc a je třeba aby něco zůstalo jen mezi mnou a mou nejdražší. Hlavu Vicenziho jsem nakonec namaloval a figurku dokončil, i když objektivně přiznávám, že jsem namaloval už i lepší kousky. Mrzí mě to, ale přemalovávat jej rozhodně nebudu. Stačí mi ty asi dvouhodinové opravy levého oka. Hodně mi pomohlo, věnovat se jednomu tajnému projektu na chalupu, jímž chci svou milovanou překvapit, ví o něm, ale neví co konkrétně to bude a je velmi napjatá. Bohužel se to trošku protáhlo. Ale i když to tak možná vypadá a i já sám z toho mám trochu obavy, tak konec mé modelářské kariéry se snad neblíží. Jen, řekněme, možná takové zvolnění již dost volného tempa. Při přerovnávání a reorganizaci krabic od MiniArtu jsem ale pociťoval opravdovou radost a momentálně pro mě nebylo většího potěšení než si prohlížet obsah některých z nich. Prostě abych se nedostával do takových situací, měl bych figurky malovat asi častěji, abych nevypadl ze cviku. Jenže to není dost dobře úplně možné... Během té dovolené jsem na malbu připravil i další dvě figurky do zmíněného díla a jednu začal i malovat. Začal... A nedokončil. Prostě mi to nešlo vůbec tak, jak jsem si představoval a tak místo abych se nutil, raději jsem to nechal na jindy. Až bude líp.

"Mikulášskou", tedy společný oběd všech zaměstnanců Ústavu mikrobiologie jsem v práci letos vynechal, neboť jsem byl doma a slečna Procházková na neschopence, tudíž nebylo moc o co stát. Sobota 9.12. byla den, na který jsem se velmi těšil už s předstihem. Po tom, co nám nevyšlo představení 18.11. jsme konečně po roce a půl měli vyrazit do Bratislavy, konkrétně do Divadla Nová scéna na tu dokonale zpracovanou a obsazenou inscenaci Bídníků. Majestátní operní pěvec Titusz Tóbisz jako Valjean a jeden už ze tří možných Javertů, to slibuje skutečně velkolepou a neopakovatelnou podívanou. Navíc Michal letos slaví celých deset let s tímto úžasným muzikálem. Jak lépe to oslavit než v Bratislavě. Dva lístky do první řady koupené, neschopenka slečny Procházkové ukončená, očekávání nás obou veliká. Letos jsme se navíc dohodli, že cesta bude pohodlnější a snazší, pojedeme-li autem a nikoli vlaky a autobusy. Jenže... V pátek se stav slečny Procházkové zhoršil tak, že by nebyla schopná řídit a ačkoli jsme tak trochu doufali v pomoc ze strany mé rodiny, dopadlo to tak, že budu citovat z české verze tohoto díla: "Jsme sami, bez posil, i čestných lidí strach se zmocnil, to je tím!" V sobotu, když bylo slečně Procházkové ještě hůře a už neexistovala nejmenší naděje, měl jsem v hlavě již jen slova ze skladby nasledující po Javertově sebevraždě: "Čekali jsme na zázrak a ten se nekonal... Promarňujem životy své dál!" Pro mě to byl neuvěřitelně těžký a temný den, na slečnu Procházkovou jsem se zlobit nemohl a ani bych v žádném případě nechtěl, přesto jsem v sobě měl spoustu zklamání i vzteku a tak jsem krom oběda a večeře prakticky neopustil svůj pokoj, kde jsem chodil sem a tam s obuškem v ruce a pořád dokola zpíval obě Javertovy sólové skladby. Takhle jsem si to své desáté výročí opravdu nepředstavoval. V desátý rok s tímto veledílem jej ani jednou neuvidím na jevišti, podepsaný program stále v nedohlednu a zdravotní stav slečny Procházkové horší, než před pár dny. A v plně obsazeném sále zela v první řadě dvě místa prázdnotou dohromady za 86 eur. 

Následující týden byl v podobném duchu jako výše popsaný víkend. Sice to bylo postupně lepší, ovšem při pomyšlení na to, co se stalo a o co jsme se slečnou Procházkovou přišli my bylo opravdu bídně. Chuť k modelaření v nedohlednu, pracoval jsem tedy alespoň na tom mém překvapení, jež jsem chtěl do Vánoc dokončit. Koupil jsem také na chalupu repliku reklamního betlému firmy Franck z roku 1932, ovšem z pochopitelných důvodů tam letos Vánoce ještě tak úplně neoslavíme. Obývací pokoj je totiž už několik měsíců více staveništěm, než obývákem. Plány jsme měli značně optimistické. Abych ale citoval Karla Heřmánka ve Stalingradu "Jinak to bohužel nešlo!" Ačkoli tam není ani z daleka hotovo, stále se snažím shánět a vyrábět vybavení interiéru nejen mé četnické kanceláře, ale celé chalupy. Jenže čas teď běžel nějak moc rychle a mě se přestávalo chtít cokoli dělat. I teď mě držely v akci hlavně dokončovací práce na onom překvapení pro slečnu Procházkovou, neboť jsem jí to celé chtěl odhalit před Vánocemi, jako takový první krůček k těm nejkrásnějším svátkům v roce. Okolnostmi jsem byl přinucen pár aspektů trošku "odrbat", ale později se k tomu ještě chci vrátit. Na velké odhalení, očekávaný wow efekt ani funkčnost těch pár na první pohled nepatrných detailů nebude mít vliv, myslel jsem si. A vskutku, nemělo. Když jsem slečnu Procházkovou zavolal do Vánočně a v rámci možností dobově vyzdobeného pokoje, kde na stole stál radiopřijímač Philips 460A "Arioso" z roku 1937 a hrál úvodní tóny Vyšehradu, následované dobovými zprávami, byla naprosto nadšená. Ještě víc než já, když jsem to vše dal dohromady a viděl, jak naše bakelitové rádio funguje. Stálo to za to! Hodně restaurátorské práce, usilovného přemýšlení, shánění a výroba různých dílů zcela od nuly, ale výsledek je nádherný a funguje přesně tak, jak jsem zamýšlel!

Vánoční překvapení pro slečnu Procházkovou-zrenovovaný radiopřijímač Philips 461A vyrobený v závodě Hloubětín i s originálním katalogem výrobků Philips z roku 1938. 

A tohle... To je úplně magické. Zvláště když je za oknem temné deštivé odpoledne a člověk v teple poslouchá hudbu u šálku horké Peroly od Francka s tou správnou přísadou. 

Pod stromeček jsem si sám sobě objednal na poslední chvíli jednu sadu z prosincových novinek MiniArtu a jelikož byl na stejnému obchodě skladem i strážmistr četnictva z roku 1936 od mn-hobby (výroba Retro benzínky) vzal jsem jej také i s vědomím, že i když je tam pár úprav nevyhnutelných, bude to nakonec snad hezká figurka. Jak moc jsem se zase mýlil. Po stránce datací je tam více chyb, než jsem myslel. O závěsníku z roku 1937 na figurce darované rokem 1936 jsem zde již psal, je to ale horší. Na nárameníku figurky je jedna trojcípá hvězda, takže v roce 1936 by nešlo o strážmistra, nýbrž o vrchního strážmistra. A to je dost podstatný rozdíl. Tohle by se dalo snadno zachránit změnou popisku na figurce. Co mě ale velmi znechutilo je kvalita tisku. Oproti jiným figurkám stejného výrobce (kde jsou zase jiné chyby) je u mého kusu několik partií, jež nejsou vůbec ostré a úplně se ztrácejí. Konkrétně jde o límec, výložky, knoflíky,

a oddělení přednic saka. Na kalhotách a obličeji pak figurka nese zvláštní typ vady, něco jako vrypy a krupičku. Úžasné, opravdu úžasné. Takže když má figurka nádhernou a předloze odpovídající šavli, přijde zase tohle. Skutečně nechápu, jak se tak nekvalitní výrobky mohou dostat do prodeje. Opravdu rád bych tyhle své poznatky poslal do světa, zveřejnil je, ale bohužel nenacházím sílu to vše nafotit a fotky upravit. Napsat článek, to ano, ale ty fotky... A co ještě hůř, výrobce s tím s tím stejně nic neudělá, ani si pořádně nenechá poradit. Vím, začínám se trochu opakovat, takže přišel čas na nějakou tu bilanci a zhodnocení roku. 

Z modelářskeho hlediska mě napadá několik aspektů. Letošních několik soutěží, kde jsem aktivně soutěžil bylo velice úspěšných, z každé jsem odjížděl plný radosti z ocenění mé práce. A vždycky to bylo s vinětou «Это что?!», s níž jsem nad míru spokojen a myslím že ji jen tak nepřekonám. Ještě větší radost mám z faktu, že na všech soutěžích získala ocenění.

Co se mi také na poli modelářském opravdu dařilo bylo nakupování. Nemám nejmenší tušení kolik krabic mi doma přibylo, je to ale asi dobře. Protože jich bylo dost. Dokončených projektů je naproti tomu za letošek žalostně málo, konkrétně jeden. Je jím viněta "Nad vesnicí" obsahující v tomto článku mnohokrát zmíněnou figurku četnického strážmista od Retro benzínek v měřítku 1:35. Jak jsem také psal, napsat o něm článek je pro mě tak nějak nedosažitelné. Text je vlastně sepsaný, zbývá upravit a vložit fotky, doplnit úvod a závěr, ale celá ta situace a přístup výrobce... Vůbec se mi do toho nechce. Na druhou stranu je třeba říci, že dioráma "Tutto bene!" je sice stále rozpracovaná, za ten rok jsem s ní ale docela dost pokročil. Kamenem úrazu jsou zase ty články. Budu se nad sebou muset zamyslet a v lednu  to nějak napravit. Protože psát o čem rozhodně je! A to, že se mi teď pár měsíců modelařit úplně nechce... To se změní. Nevím kdy, nevím jak, ale určitě to bude lepší. V hlavě mám stále další a další nápady na modely, figurky,  viněty a diorámy, všechny si je píšu, takže jsem s tím stále v kontaktu.

Co se týká vojenské historie, vypadalo to na začátku roku velmi slibně, nakonec to ale dopadlo jinak než jsem si představoval a moc aktivní jsem v tomto koníčku nebyl. Podobně jako s modely ale došlo k dost velkému rozšíření sbírek jak o cenné originály, tak nádherné repliky.

A pak je tu ten osobní život, který teda letos přinesl mnohé. Vede mě to ale k tomu úplně nejdůležitějšímu, co je teď potřeba zmínit. Ať se děje cokoli, je důležitá jedna jediná věc. Mít pár blízkých lidí a přátel, kterým se můžeme se vším bez obav svěřit a vždy se na ně spolehnout. Nevím ani jak popsat to štěstí, že mám svou slečnu Procházkovou, svou Peťušku, se kterou jsme si teď díky všem těm životním situacím ještě bližší než dříve, ale oba dobře víme, že k sobě opravdu patříme a jen tak něco nás nedokáže rozdělit. Přál bych každému, aby měl takové štěstí, takovou životní oporu a lásku, jako mám já.

A co napsat závěrem? Samozřejmě přání. Přání klidného a radostného prožití Vánoc, s těmi nejbližšími, plné lásky a pozitivní energie, zdraví, štěstí a úspěchů. Ať je těch posledních několik dnů letošního roku co možná nejpříjemnějších a blížící se rok 2024 protkán jen krásnými zážitky a správnými rozhodnutími.

To Vám přeje 

Michal Trlica 

PS. Nikdo z nás zatím netuší, jaký ten příští rok bude. Ale když jsem listoval (zatím jen virtuálním) katalogem MiniArtu, bylo mi jasné, že určitě drahý.