ModelFest Šumperk 2023

Během mých vrcholících příprav na letošní ročník ModelFestu jsem mimo jiné narazil na slova předsedy Modelklubu Šumperk Marka Zindulky o tom, že by i letos mělo být hezké počasí stejně jako v případě ročníku předchozího. Zamyslel jsem se tedy, a i díky archivu zde na blogu si brzy osvěžil paměť. Loňský ročník proběhl bez mé účasti, neboť ve stejném datu se udála svatba kolegyně z práce a zároveň kamarádky slečny Procházkové, tudíž v říjnu roku 2022 jsem celkem pochopitelně  vyměnil uniformu za oblek. Pozvánku k účasti v dobových stejnokrojích jsme k mé radosti obdrželi i letos, což pro mě znamenalo nejen den jako strážmistr četnictva, ale i mobilizaci družstva...

Předem bych chtěl ještě uvést, že 7. 10. 2023, v den letošního ModelFestu nešlo na naší straně absolutně nic dle plánů a tak i článek bude více o psaném slově, nežli o fotografiích.

Strážmistři četnictva Snopek a Trlica před autobusem Praha RN. Je sice o deset let mladší než naše uniformy, ale o společnou fotografii si přímo říkala.

Jak už je asi patrné z posledních několika článků věnovaných akcím kterých se účastníme jako družstvo ve stejnokrojích a s výstavou artefaktů, je sehnání všech původních členů stále složitější. Každý komunikuje na jiném kanále a když vůbec komunikuje, je to zázrak. Pozvánku jsme od Marka dostali docela s předstihem, prakticky ihned se rozjely i mé snahy o zjištění stavu naší situace a celkového počtu lidí, abych věděl s kým a čím počítat, co vše sbalit a potažmo jak velkou expozici přichystat. Jelikož letos proběhla oproti předchozím rokům expanze ModelFestu z Kulturního domu i do přilehlého Pavlínina dvora, byl prostor pro vojenské historiky vyhrazen tam. Pro mě tak okamžitě odpadla možnost chystání klasické expozice s papírovými dokumenty, které bych rozhodně větru ani hrozícímu dešti exponovat nechtěl. Ze stejného důvodu jsem zavrhnul i vystavování originálů šavlí a vzácnějších bodáků. Zároveň jsem nechtěl expozici dělat zbytečně velkou, nakonec mě napadla tak minimalistická vize, že výsledek balení zaskočil každého, kdo mě zná. Vše se podařilo vměstnat do kufříku na granáty Typ Janeček. Celkem tomu přispěl i fakt, že naše personální počty se nakonec snížily pouze na dva četníky a jednu dobovou slečnu. Dan nemohl dorazit ze studijních důvodů, Martin... Vůbec neodpověděl na opakované výzvy. A to se před Tovačovem dušoval, že tam letos bohužel nemůže, ale že na Šumperk určitě dorazí. Zde tedy máme výsledek... 

Spojit se s Daliborem také nebylo úplně nejsnazší, nicméně jakmile byl kontakt navázán, vše šlo jak nejlépe mohlo. Dohodli jsme se na tom, kdo bude mít jakou ústroj i kdo co vezme, abychom měli vše potřebné. Sraz byl dohodnut po deváté hodině ráno někde v okolí muzea či Kulturního domu. 

Jak jsem si zde už několikrát postesknul, momentálně procházím nějakým takovým složitým a náročným obdobím. Upřímně řečeno, letos se mi na tuto soutěž ani nijak extra nechtělo, trošku mě i odrazovala výše popsaná situace se zbytkem družstva, do toho další, pro mě zcela nepochopitelné události a ještě jet do Šumperka... Vůbec jsem necítil nadšení pro chystání uniformy a výstroje. Méně než týden před vypuknutním akce se to naštěstí začalo alespoň trošku zlepšovat a já se i tak trošku těšil, že zde naberu lehce ztracené nadšení pro modely a zase se pořádně rozjedu. Těšil jsem se i na fakt, že konečně po několika akcích ve vycházkovém stejnokroji vyrazím v takřka hotové obchůzkové ústroji s novou replikou služební šavle a četnickou karabinou vz.95 od pana Tichého. Na co jsem se těšil nejvíce byl ale Dalibor. Kamarád, který je mi ze všech nejbližší a který jako jeden z mála dokáže opravdu pochopit mé pocity a rozpoložení. Na něj jsem se těšil opravdu nejvíce a s vidinou společného dne žehlil zatím nepoužité, ale nádherně ušité rajtky od babičky a balil komplet repliky služební šavle s originálním bodákem do starého ručníku. Vize naší společné výstavy v Pavlínině dvoře byla taková, že na deku naaranžujeme svou výzbroj a výstroj sundanou z opasků, doplníme ji několika kusy z kufříku na granáty a ve chvíli, kdy budeme chtít jít na oběd, obhlídku modelů, či nás to prostě přestane bavit budeme schopni vše efektivně sbalit a velice snadno odnést. S tímto plánem jsem ještě v pátek 6. 10. 2023 usínal. A spal jsem jen pár hodin, neboť mě nedlouho na to začaly bolet zuby a dutiny. V pátek jsem totiž byl na laboratoři TBC, kde bývá se změnami teplot venku a poruchami na regulaci teploty uvnitř nelidská zima, někdy i něco jako průvan. A tak jsem toho moc nenaspal. První hodiny soboty 7. 10. byly skutečně nepříjemné. Vstal jsem nakonec dost před budíkem, obléknul se do košile a rajtek, nasnídal se a pak jsme se slečnou Procházkovou vyrazili do Šumperka. Oproti plánu malinko později, ale dvacet minut po deváté zakotvil náš vůz přímo na parkovišti před kulturním domem. Přejímka modelů byla do 10:00, nechtěl jsem přijet příliš pozdě, neboť bylo avizováno přes 800 modelů přihlášených v on-line registraci a já nechtěl svá díla vtlačovat na plné stoly. Druhá věc pak byla, že Dalibor jezdí většinou na čas a stává se, že bývá na místě dříve než my. Zatím tu ale nebyl, tudíž jsme se slečnou Procházkovou vyrazili známou cestou do výstavního prostoru, nemeškajíc ani vteřinu. Brzy nás zastavila fronta modelářů, stejně jako já s přepravními boxy. Naštěstí registraci mají kluci ze Šumperka zvládnutou velmi dobře a tak šlo vše hezky plynule. Mezitím můj zrak prohlédnul prostor a objevil stánek Airbrush centra i s Martinem Kořínkem! Super, u něj mám několik pohledávek! Teď však bylo nutné vyzvednout své štítky k modelům, zaplatit startovné a kolem prvních prodejců zamířit do sálu. Stoly se již opravdu plnily, nicméně stále bylo své výtvory kam umístit a to i docela pohodlně. Jedinou menší obtíž jsem pocítil v kategorii figurek, kdy byly všechny vyvýšené pozice již obsazeny a tak musel můj četník až úplně na nejnižší úroveň stolu. Což se domnívám, je docela škoda. Objektivně uznávám, že po stránce zvládnutí techniky malby tu byly lepší kousky, v této kategorii byl ale můj strážmistr jistě nejoriginálnější. A ještě více tím, že jsem jej přinesl ve stejnokroji stejného bezpečnostního sboru. Tedy... Zatím jen v rajtkach a košili. Naopak v kategorii civilních aut bylo zatím místa až až, tudíž jsem svůj Fiat Topolino mohl umístit zcela pohodlně a přesně kam jsem chtěl. Prázdnou přepravní krabici jsem pak vložil pod stůl s kategorií figurek a po krátké prohlídce zatím nekompletně obsazenych výstavních stolů zamířily kroky mé a slečny Procházkové ke stánku firmy mn-modelář. V posledních letech tento prostějovský obchod už na soutěže nevozí příliš mnoho stavebnic a soustředí se spíše na předávání objednávek vytvořených na e-shopu. Což je na jednu stranu dobře, alespoň tolik neutratím. Prohlédnul jsem si přítomné krabice s modely (ano, byla tam jedna, kterou bych si vzal) ale zatím jen vyzvednul a zaplatil svou objednávku. Dvě krabičky s novinkami od MiniArtu a nějaké ty doplňky. Pak naše cesta pokračovala do předsálí k Martinu Kořínkovi a jeho stánku. Pár dnů zpět jsem si prohlížel web Airbrush centra a hledal, co bych potřeboval a zda je to skladem. Nyní bylo mé nakupování o to snazší. Na jisto jsem si tedy v samoobslužné části stánku vzal odstřikovací nádobu Adler se stojánkem na pistoli a několik barev Vallejo na štětec. Se slečnou Procházkovou jsme si prohlédli vystavené stříkací pistole a já si zase vzpomněl na svou Infinity, která již pár let leží v krabičce, neboť se tak trochu bojím ji použít. Ale mám takové tušení, že její čas přijde. Je přede mnou jeden projekt, kde by její kvality mohly najít uplatnění. Namísto pro mě vzácné Infinity používám naprosto rutinně Evolution, mou milovanou, letitou Evolution jež také roky ležela v krabičce, jelikož mi dlouho sloužila bezejmenná čínská pistole, která vlastně byla mou úplně první opravdovou pistolí. Mám ji dodnes, ovšem jen na metalické barvy. A protože toho má moje Evolution už dost za sebou, oslovil jsem nyní pana Kořínka, zda by pro ni měl přetěsňovací sadu. "To všem odešly těsnění pro Evolutiona?!" Dodal hned po tom, co bez váhání vystřelil katalogové číslo sady. "To je po tom streamu!" odkázal jsem na nedávná živá vysílaní na kanálu Plastic modelling. Pochopil a zasmál se. "Jak dlouho nebyla přetěsněná?" Zeptal se pak naprosto vážně. "Dlóuho!" vypadlo ze mě po lehkém úšklebku. Popravdě vlastně nikdy. A těsnění jehly už zažilo lepší dny. Když vše napípal a sdělil mi celkovou částku, jež byla uhrazena hotovostí, dal mi na nákup ještě tašku se slovy "Tady na to máte somradlo!" A rozloučil se se mnou hláškou "A nedívejte se na streamy! Stojí Vás to peníze!" Se smíchem jsem poděkoval a vyrazil se slečnou Procházkovou ven k autu. 

Plán byl jednoduchý a zcela jasný. Vše ale padalo s Daliborovou nepřítomností. Slečna Procházková totiž chtěla využít příležitosti a navštívit kamarádku v nedalekém městě, se kterou se ze zdravotních důvodů již delší dobu neviděly. Potřebovala tedy odjet autem, autem v němž byla výzbroj a výstroj pro Dalibora. A ten tu právě ještě nebyl. Opakovaně jsem se mu snažil telefonovat. Marně. Obléknul jsem si tedy sako, ustrojil se, nasadil bodák na karabinu... A Dalibor nikde. Stejně tak byly marné pokusy o navázání kontaktu. Jediné, co se zatím stalo, že si nás chtěl několikrát vyfotit jeden chlapík z Ruska. A pak se i vyfotit s námi. Evidntně se mu líbila jak moje uniforma, tak můj Mannlicher a stejně tak i moje slečna. Ale tu se není čemu divit, je prostě nádherná. Konec konců od toho jsme tady. Ale kde je Dalibor? Dalibor nikde, slečna Procházková potřebovala odjet, akce začala.

Ještě nějakou dobu jsme na Dalibora čekali a oba v dobovém vyrazili omrknout situaci v Pavlínině dvoře, kde byl jen tábor Waffen SS v čele s Richardem Topalovem, tančík vz.33 a stranou pan Dvořák z Dukly se svou polní kuchyní. Místo pro naši mikroexpozici tu rozhodně bylo, byly tu i lavičky, kde bychom u toho mohli sedět. Super! Ale kde je ten Dalibor? Vzhledem k jeho dosavadní dochvilnosti nebyl problém jen s faktem, že slečna Procházková odjede i se zbraní a výstrojí, ale na místě byly i obavy o to, zda třeba Dalík na dnešek nezapomněl, nebo hůř, zdá se mu cestou něco zlého nepřihodilo. To nás strašilo nejvíc. V průchodu mezi vstupem do Pavlínina dvora a Kulturního domu jsem stál u zrcadla a při kontrole, zda je na mě vše rovně a správně stále opakoval své pokusy spojit se se zbytkem "družstva". Marně, marně, marně... Největším úspěchem v tomto místě byl jeden z návštěvníků, který měl zájem o můj Mannlicher. Krátce jsme o něm pohovořili a vyrazili se slečnou Procházkovou zpět k autu. Ač byla nastalou sitiací stejně neklidná jako já, musela vyrazit. Čert vem 24ku, sumky a brašny v autě, hlavně ať je Dalibor v pořádku. S příslibem, že až strážmistr Snopek dorazí, dám jí vědět jsme se vřele rozloučili a já sledoval svou nejmilejší jak odjíždí z parkoviště před šumperským kulturním domem. Byl jsem sám, nicméně pro tuto příležitost jsem si předepsal obchůzkovou činnost v nedalekém okolí akce. Velice pomalu jsem obešel parkoviště a skrze průchod zamířil do parku za areálem, kolem jezírka největším možným okruhem zpět na parkoviště, kde jsem začínal. Částečně skryt za rohem budovy jsem provedl další pokus o kontakt s Daliborem. Napsal jsem mu i SMS, pro případ, kdyby opravdu na dnešek z nějakého důvodu zapomněl. Aspoň vědět, co se děje! A zda je v pořádku. Nedělo se ale nic. Další kolečko parkem, tentokráte ještě pomaleji, krom pár lidí pokojně sedících na lavičkách a maminek s kočárky zde byl absolutní klid. Náhle se za křovím, směrem od místa konání soutěže hnala, zřejmě k autům hlučná skupina modelářů obtěžkaná krabicemi s novými úlovky do sbírky a o něčem se přeli. Jakmile mě jeden z nich zpozoroval, pokusil se konverzaci alespoň trošku umírnit zvolaním "Tam je četník!" Změřil jsem si je naprosto vážným, respekt vzbuzujícím pohledem. Možná se mi to jen zdálo, nicméně řekl bych, že se skutečně lehce ztišili. Mým problémem teď ale rozhodně nebyli veselí a nadšení kolegové modeláři, jen ať jsou veseli! Pokusy o to dovolat se kamarádovi byly stále častější. Nebylo mi moc příjemné stát v uniformě z roku 1938 uprostřed parku a tisknout si k uchu mobilní telefon, na druhou stranu ještě že je máme. Ovšem stále nic. Přesun zpět k rohu budovy, kde se dá s mobilem alespoň částečně ukrýt. Ale stále nic. Nějakou dobu jsem se pak zdržoval na tomto jednom místě a usilovně přemýšlel, co dál. Dobré na tom ale bylo, že jsem při tom fungoval jako reklama. Několik lidí se ptalo, zda souvisím s ModelFestem, ti méně informovaní se ptali, co se dnes uvnitř děje. Vesměs všichni ale chválili moji uniformu a můj vzhled. Pěkná a vtipná byla hláška: "Kulturák je dnes hlídaný ze všech stran!" Mírně stranou proběhlo ještě pár marných pokusů o navázání spojení a pak padlo rozhodnutí podívat se do sálu. Když už nic jiného nelze provést, chtěl bych se podívat na tu slávu a všechny ty vysoké stovky modelů. Stejně tak mi stále ležela v hlavě ta jedna krabice, kterou jsem ráno viděl u mn-modeláře. Už mě i napadlo, kam ji uložím, když není auto k dispozici. Do sumky jsem si nachystal 400Kč a rázným krokem vyrazil. Před vstupem do kulturního domu bylo třeba sundat z karabiny bodák a pro lepší cit v rukou se zbavit i rukavic, ty jsem vložil do čepice a vstoupil dovnitř. První zastávka byla pochopitelně u stánku prostějovského obchodu. Chvílí hledání korunoval úspěch a já mohl stavebnici zaplatit. S pocitem absolutní geniality a radosti ze svého řešení této situace byla krabička ukryta pod stůl s figurkami na mou přepravní bednu. Snad mi to nikdo nesebere. A co že jsem si to vlastně koupil? Supermarine Spitfire Mk.I v měřítku 1:72 do firmy Tamiya. Divíte se, že Michal, který se zaměřuje především na diorámy, viněty, bojovku a figurky, v poslední době ještě prvorepublikové a civilní subjekty si teď koupil Spitfire? No... Až to tady odhalím v plně palbě, budeme se tomu asi ještě divit všichni společně. Co se mi zase stalo se Spitfiry... Krabička ale ležela alespoň v částečném bezpečí a tak proběhl můj pokus o prohlídku modelů. Chvílí jsem zůstal u figurek a svého pětatřicetinového strážmistra četnictva, který tu dnes měl premiéru. A troufám si tvrdit, že celorepublikovou. Pokud mi něco hrubě neuniklo, měla by to být první správně vylepšená a správně namalovaná figurka strážmistra četnictva od firmy Retro benzínky, která se objevila na veřejnosti. Jak jsem tam tak postával, byl jsem zvědav a čekal, zda si to někdo spojí a docvakne mu, že to jsem vlastně já. No... Ne-e. Co se dá dělat. Docela mě ale zaskočilo, že na to, jaký je teď ohledně těchto figurek četníků povyk a to mezi modeláři i prodejci, nikdo příliš nereagoval ani na figurku, ani na mě v uniformě. A to tu byly jak MJ modely, které mají mít tyto figurky (někdy) v nabídce, tak mn-modelář, kde jsem byl dvakrát nakoupit. Nic, nikdo nic. Obecně bych ale řekl, že tentokrát byl zájem o četníka v uniformě dost malý. Co na tom, já byl se sebou spokojený, pravda, chybí mi zatím služební přilba (na výrobu repliky čekám) a místo kotníkovych bot s holenicemi jsem měl holínky, což také není úplně stoprocentní, ale konečně jsem měl jak správnou pušku, tak služební šavli. A to jsem si náležitě užíval. I když dlužno dodat, stále se mě zmocňoval neklid ohledně kolegy. Prohlížení modelů se nesešlo s větším úspěchem, v současné době byl sál tak přeplněný návštěvníky, že prodírat se davy s Mannlicherem na rameni se mi mezi stoly s modely dvakrát nechtělo. S napjatým sluchem a rukou na kapse s telefonem mi instinkt velel k ústupu. Ve dveřích ze sálu jsem se setkal s panem Himlem z V.H. podložek s nímž jsme se dali do řeči. Probrali jsme letošní E-day (kde jsem nebyl) i naše další modelářské úspěchy a zároveň padla nabídka, zda bychom chtěli a mohli příští jaro přijet na druhý ročník jeho soutěže v uniformách a s naší expozicí. Kdyby vše záleželo jen na mě, asi bych neváhal, momentálně jsem se ale nacházel v naprosto strašné situaci a mohl tak mluvit jen sám za sebe. Kolem a kolem: Sehnat Dana s Martinem je rok od roku těžší. Kde je a zda je v pořádku Dalibor, netuším, slečna Procházková tu momentálně také není. Jak mohu takhle něco slíbit? Údajně by úplně stačilo, kdybych přijel pouze já se svou "ženou", jen jsem úplně nedokázal rozpoznat, zda se mu tak líbíme my, nebo ona. Ale rozhodně mě to potěšilo. Zatím jsme se rozešli s tím, že si vyměníme kontakty a až budeme moudřejší, zkusíme něco vymyslet. Vyšel jsem na vzduch a zamířil opět k rohu budovy, směrem k parku. A nestál tam dlouho, když v mé kapse začal zvonit zcela nedobový telefonní přístroj. Ano, byl to Dalibor! "Ahoj Míšo!" Ozvalo se ve sluchátku naprosto klidně, jako by se nic nedělo. Absolutně se nepamatuji, co jsem mu na to řekl ani jak hovor probíhal. Ale nebyl moc dlouhý, takže je vysoce pravděpodobné, že nesestával z ničeho většího než z navigace k Daliborovu autu. "My jsme u muzea! Tady stojí eReNa, autobus, tak my vidíme její čumák! Míří přímo na nás!" Položil jsem to a vyrazil, neboť zmíněné Pragy jsem viděl zadek. Nemohl jsem je minout. Ačkoli se zdálo, že Dalibor dorazí sám, jeho plurál dával najevo přítomnost i Kristýnky. A skutečně, byli tam oba! Živí, zdraví, auto vypadalo na první pohled také v pořádku. Objal jsem je oba najednou a spravil je o situaci. Kde co je, jak co vypadá, jaký byl můj plán, naše role i kde je slečna Procházková a co to tedy pro nás znamená. Mnohé z toho všeho teď padlo, aby ale měl Dalibor alespoň nějakou zbraň, vytáhnul jsem pro něj že své brašny pistolí v pouzdře vz.24 s pojistnou šňůrou. Když se soukal do saka a připravoval zbytek výstroje, vyprávěl o důvodech jejich zdržení. Velice snadno se dá říci, že vše má na svědomí ne zcela dobře zvládnuté dopravní značení související s uzavírkami a pracemi na silnicích. "Kdybysme nebyli domluvení, tak já bych to otočil a jel zpátky! To se nedalo! Ale říkal jsem si, že tady nemusím být v nějaký stanovený čas, tak to nevadí." Mohli se aspoň ozvat, když jsem tolikrát volal, Dalibor ale chtěl nejprve přijet. Dá se to pochopit, ale... No, co už. Dal jsem vědět slečně Procházkové, že jsou tu oba a v pořádku, co se dělo a proč a mohli jsme vyrazit. Zatím ve třech. Zavítali jsme opět do výstavního prostoru

Společná fotografie přítomných četníků ve výstavním sále. Konečně se name podařilo se setkat a vyrazit na místo.

Je pravdou, že ve výstsvním prostoru jsme se více než prohlížení modelů věnovali konverzaci a všemu, co jsme zažili a co nám leží na srdci. Spíše tedy mě. Hlavním tématem byly pravě figurky četníků od Retro benzínek a pro mě naprosto nepochopitelná situace, která ve věci úprav a neúprav figurek nastala. Navíc, a to vůbec nechápu, se mnou Tomáš Francl přestal komunikovat. Prostě mi neodpověděl na několik dalších zpráv, kde jsem žádal vysvětlení, co se vlastně stalo, proč jdou do prodeje nedotažené figurky a proč byly u některých vypuštěny již hotové opravy. Nevím nic, ale ztratil jsem na nějakou dobu chuť se tímto tématem zabývat. A co hůř, úplně mě to odradilo od modelaření. Jsem ale rád, že mě Dalibor vyslechnul a prakticky ve všem mi dal za pravdu. Kristýnku jsme úplně ztratili, ale ona si nás našla a dokonce se jí podařilo zachytit naše nechápavé a mírně znechucené výrazy nad zřejmě hotovými výtisky četníků. Třeba se ale ještě něco stane a k úpravám dojde. Teď je ale, co se četníků tyká, klid a zdánlivě se nic neděje.

Diskuse a nechápavé výrazy nad figurkami četníků, které i se zjevnými nedostatky jdou do prodeje. 

Prohlídku modelů se nám nakonec nějak letmo podařilo uskutečnit, nebudu lhát, jsem rád, že se Daliborovi a především Kristýnce tolik líbily mé výtvory, hlavně příroda u četníka a květinářský Fiat. Když se mě později Dalibor zeptal, co mě vedlo k tomu slepit květinářský vůz, "musel" jsem přiznat že vlastně slečna Procházková. Nepředstavujte si to ale tak, že by jednoho dne přišla a řekla mi, že mám slepit květinářské Topolino. Prostě to tak přišlo a z podstatné části díky ní, její lásce k Itálii a květinám. Bez ní bych se na tuhle dráhu jen stěží vydal. Ale to by také mohla být náplň jiného článku. "Tutto bene!" 

Můj Fiat Topolino zachycený na Kristýnčin telefon.

Motor...

...a nákladový prostor.

Naše pouť po výstavním prostoru pak vedla do rohu, opět k mn-modeláři. Ted už jsme tu byli četníci dva. Dalibor si prohlížel stavebnice, ale o nic příliš nejevil zájem, protože i kdyby si vybral, svěřil se, že by na to nakonec neměl tolik času a energie, kolik by tomu chtěl věnovat. O to více zaujaly krabice Kristýnku, zejména pak dvaatřicetinový Spitfire Mk.IIa od Revellu. Chtěla jej koupit pro tátu, ale nebyla si jistá a tak se vzdálila, aby mu zavolala a zeptala se. Dalibor mě zatím zevrubně seznámil se situací. Jeho přítelkyně se za chvilku vrátila, trošku rozmrzelá z telefonátu a tlumočila nám slova, která před chvílí slyšela. Údajně je to malé. No... Myslím, že tady muselo dojít k omylu, za malé se dá považovat 1:72, rozhodně ne 1:32, větší už je jen 1:24, ale Spitfire 1:32 je skutečně macek. Jednak mám jednu stavebnici doma (psal jsem, že se ještě budete divit) a také tu byly Spitfiry v obou měřítkách, tedy 1:32 i 1:24 vedle sebe. Ihned jsme k nim zašli a Kristýnka je nafotila. Tohle rozhodně malé není.

Několik fotek vystavovaných letadel, které Kristýnka nafotila, za což jí patří velké poděkování. Alespoň pár fotek tak ve článku je. 

Po diskusi nad vedle Spitfirů vystavenou Stukou a Šturmovikem jsme vyrazili opět ven a potom do hospody prakticky ve vedlejším vchodu. Docela nás zmátla skutečnost, že v předsálí výstavního prostoru již není restaurace, která tu naposledy stoprocentně byla. Tedy naposledy v roce 2021, když jsme zde byli v uniformách RKKA a v popisované restauraci obědvali. Musela být tam, kde je teď stánek MJ modely. Zvláštní. Proto jsme teď byli tady. A protože jsme dnes neměli zbraně, ale pouze makety, nebránilo nic tomu, abychom si s Daliborem dali pivo. Tady jsme mohli probrat co jsme zažili ještě lépe než nad modely. A také jsme to udělali. Opravdu jsem rád, že jsme se mohli setkat, vidět se a popovídat si. K nedalekému automatu na cigarety najednou přiřinčel reenactor v polní uniformě Waffen SS se sumkami ke Sturmgewehru na opasku. Naházel do mašiny několik mincí a zeptal se, odkud jsme. Pak prozradil, že oni jsou z Jablunkova. "Áno, Wiking!" Poznamenal strážmistr Snopek. Esesáka to překvapilo, divil se, že je známe. Pomyslel jsem si, že on jen nezná nás. A také nepočítá s tou drobností, že my jsme četnictvo. Tento podnik zcela nesplňoval naše představy, takže jsme dopili a vyrazili opět ven. Prohlédli jsme si Pragu RN a zapózovali pro několik zájemců o fotografii. Mě docela překvapila pípa uprostřed autobusu. "To asi nebude základní výbava!" Konstatoval jsem. 

Můj a následně náš podiv nad nestandardní výbavou Pragy RN.

Moje společnost pak dostala hlad, na jídlo jsem doporučil restauraci ze zadní strany areálu, ráno jsem ji několikrát obcházel a vypadala velice hezky. Zároveň jsem navrhoval, abychom s jídlem počkali na slečnu Procházkovou a v návaznosti na to jí zavolal, informoval o situaci a zjistil za jak dlouho se vrátí k nám a jestli půjde také na jídlo. Po dohodě s Dalíkem a Kristýnkou jsme obsadili jediné volné parkovací místo a byli připraveni jej udržet, dokud má milovaná nepřijede. I při tom jsme se velmi dobře bavili. Jak o uniformách a mé nové šavli, tak o Kristýnce a jejích projektech s květinami a dekoracemi. Sem tam se s námi někdo chtěl vyfotit, občas se vynořil i někdo... Řekněme problémovějšího charakteru. "Že ta uniforma vždycky přitahuje takové typy!" dodal vcelku správně Dalibor. Je to tak. Vždycky někdo takový přijde. Čekání na slečnu Procházkovou docela uteklo a už byla s námi. Po srdečném uvítání všech následoval přesun na jídlo. Oproti jiným akcím stejného typu byla restaurace prakticky prázdná, na jídlo, pití ani obsluhu se nijak dlouho nečekalo. Že by to všechno pokryl Jarda Dvořák se svou kuchyní? Slečna Procházková si toho s Dalíkem a Kristýnkou také měla hodně co říct, nespěchali jsme, vychutnali oběd a kávu... Teprve pak jsem začal namítat, že bychom měli vyrazit, abych ještě stihnul nafotit vystavené modely. Účast na workshopu Radka Pitucha jsem dávno vzdal, dnešek byl už tak dost hektický a strkat se tam v uniformě se mi moc nechtělo. Třeba bude na YouTube záznam. Teď tedy zaplatit a fotit! Posbírali jsme své věci a vyšli. 

Po příchodu do výstavního prostoru jsem utrpěl menší šok. Na stolech zbylo posledních pár modelů, narychlo jsem spatřil čtyři, z toho tři moje. Prostřední stoly zmizely, respektive byly přesunuty ke krajům a vzniklá mezera byla plná řad židlí. A sakra! Takže fotky... Fotky nebudou! A jak napíšu článek? Při úvaze o tom, že článek bez fotek bude asi bezpředmětný a tudíž jej asi ani nebudu psát se mi trochu ulevilo. Poslední dobou mě ani to psaní moc nenaplňuje a nechce se mi do něj. Jo... Prožívám zvláštní období a i když se už dnešek prakticky žene do finále, očekávaný efekt nakopnutí a znovunadšení do modelaření nikde. Bylo to nějaké rychlé a krušné. Na programu sice, pravda, bylo napsáno nejprve balení modelů a pak až vyhlášení výsledků, zachytil jsem, že to tak zřejmě probíhá v Mošoni, ale pro mě to byla absolutní novinka. Vždycky jsem se setkal s tím, že modely musí zůstat na stolech do ukončení soutěže, jinak hrozí dokonce i pokuta. Dnes to bylo vše vzhůru nohama. Příště budu něco tušit. Lístečky u oceněných modelů byly označeny zeleným razítkem s logem ModelFestu, byl jsem ale rád že se mi v nastalé situaci povedlo zachránit modely, lístečky jsem zpět získal jen dva, bez razítek. Trošku mě zamrzelo, že to dnes na cenu nevypadá a že strážmistr na obchůzce opravdu oceněn nebude. Malá naděje přetrvávala alespoň na speciální ceny. Kdo chtěl, posadil se, já jsem se tam mačkat nechtěl a zůstal se zbytkem své skupiny u řady zbývajících stolů, kde stála i krabice s mými modely a Spitfirem od Tamiye, který jsem ráno koupil. "Ale!" pronesla slečna Procházková překvapeně a s úsměvem. Do začátku vyhlášení ještě pár minut zbývalo. Kristýnka se pak mě se slečnou Procházkovou z ničeho nic zeptala, zda bychom náhodou nedali dohromady sedm set korun. Bylo mi jasné, že ani jí Spitfire nedá spát. Zatímco Dalík otevřeně nesouhlasil, slečna Procházková nemeškala ani vteřinu a vytáhla z kabelky peněženku, já věděl zcela jistě, že disponuji celou částkou a Kristýnce ji předal. Na okamžik zmizela, aby se vrátila i s docela velkou, charakteristickou krabicí od Revellu a krásným obrázkem na přední straně. Teprve po chvíli si všimla, že teď na stole vlastně leží Spitfiry dva a že i já jeden mám. Pak mě ještě ujistila, že když jí pošlu číslo účtu, peníze okamžitě pošle. To přece... Je naprosto v pořádku! 

Vyhlášení výsledků začalo dlouhým proslovem Marka Zindulky, který ani nemusel uvádět kolik adrenalinu v něm zrovna je. Bylo to zcela zřejmé. Vybudovat takovou akci, jako je místní ModelFest chce jisté kvality, vlastnosti a předpoklady, které předsedovi Modelklubu Šumperk nelze upřít. Tato akce je opravdu velká a myslím, že rozhodně předčí vše, co se na našem území během modelářskeho roku uskuteční. ModelFest se za svých pár let existence natolik zvětšil a stal tak populárním, že prostory Kulturního domu začínají být pro tisíc modelů opravdu malé, což Marek sám poznamenal. Bylo možné setkat se s opravdu velkými modelářskými osobnostmi z celého světa a obdivovat jejich práce nebo se s nimi setkat. Ani jedno z toho jsem dnes nezvládnul, ale uznávám a dodávám, že jsem letos do Šumperka jel hlavně s cílem setkat se s Daliborem. Tudíž cíl splněn. A zda celý ten zvláštní den dnes pozvedne nějaké to ocenění? To ještě nevím, i když tuším, že spíše ne. Asi proto, že svůj lístek se zeleným razítkem jsem prostě neviděl. 

Kategorií bylo dost, oceněnych modelářů také. Dalibor s Kristýnkou to nakonec v sále plném lidí nevydrželi a vyrazili ven na vzduch. Slečna Procházková zde zaslouží poděkování, neboť se mnou zůstala až do konce. A udělala dobře, neboť nějakým zázrakem se stalo, že nejen my dva, ale celý sál slyšel Marka Zindulku vyslovit mé jméno doprovázené názvem mé viněty "A co je tohle?!". S radostí a nadšením jsem vyrazil pro krásnou plaketu. Takže se povedlo! Opravdu mi to udělalo velikou radost! Speciálních cen bylo předáno také docela dost, já zůstal u své jedné a byl šťasten, že ji mám. Teď už ale zbývalo jediné. Vzít všechny své věci a hlavně bednu s modely a opatrně vyrazit k autu. S panem Himlem jsme se již nesetkali, ale v době internetu a sociálních sítí by to neměl být problém. Jde spíše o to, jaká bude situace se zbytkem družstva a co vlastně na jaře bude nebo nebude. 

Se slečnou Procházkovou jsme došli k autu, vše uložili do kufru a chvíli počkali na druhý pár. Nakonec jsem jim mohl s radostí oznámit, že jsem získal ocenění za "Tichá jitra". Jenže nám se ještě nechtělo dnešek ukončit. A protože to focení také moc nevyšlo, rozhodli jsme se jít ještě do parku, nějaké obrázky pořídit. Abych pravdu řekl, nějak nám to pózování s Daliborem tentokrát moc nešlo, ale několik krásných snímků přesto máme. Zde jsem se ale rozhodnul uveřejnit především povedené obrázky se slečnou Procházkovou, jelikož její kráse jsme se zatím v tomto článku obdivovat nemohli.

Dvě nejpovedenější fotky se slečnou Procházkovou z odpoledního focení.

Pak jsme ještě dlouhé minuty konverzovali, tentokráte rozděleni na dvě skupinky. Četníci spolu a jejich slečny také spolu. Bylo to velice příjemné, holky si řekly, co ještě chtěli probrat a my si popovídali o ponorkách, ponorkových uniformách a dalších válečných tématech. Tuhle idylku nakonec přetrhnul opilý mladík, který mezi nás přivrávoral s telefonem v rukou do nějž se snažil mluvit a když uviděl dvě uniformy, zarazil se. Po pár okamžicích k nám udělal pár kroků a zažvatlal: "Pánové, mohli byste říct mojí paní, že je všecko v pořádku?" Dalibor si jej prohléhnul a odvětil: "To by asi nešlo! To si musíte vyřešit sám!" Ačkoli stále vrávoral, vzal to docela klidně, něco jako pokus o napadení bych mu ale nedoporučoval. Vypadalo to, že se snaží o něčem přemýšlet, pak ze sebe vypravil: "A mohl bych se s váma vyfotit?" Odpověděl opět strážmistr Snopek. "Vyfotit asi jo!" Cvak a byl klid. Tedy, to bylo cvaknutí fotoaparátu, nikoli spouště u některé z našich zbraní. Bylo to ale znamení pomalého návratu k našemu autu. Tam jsem Kristýnce předal její krabici a ona upravila název letounu na Superschmitt! To nás všechny upřímně rozesmálo. Dalík ihned doplnil historku: "Dědečku, ty jsi za války létal na tom Superschmittu?" - "Ty jeden...!" Ano, pobavili jsme se! A tak byl čas se rozloučit a rozejít. Snad se nám podaří tuto zimu vyrazit společně na vánoční trhy, plánujeme to už pár let, tak třeba letos... Já jsem do auta odložil Mannlicher, zabalil šavli s bodákem do ručníku, shodil sumky a brašnu... Ale domů se nám zatím nechtělo ani jednomu. A tak jsme se shodli, že ještě půjdeme do restaurace, kde jsme byli na oběd a trošku oslavíme ten dnešní úspěch. Dali jsme si horké maliny a kávu a užili si nádherný večer.

Pak už ale i nás čekala cesta domů. Byla v klidu a bez větších komplikací, slečna Procházková mi povyprávěla o návštěvě kamarádky a sem tam nás pobavila navigace se svou neschopností vyslovit třicet pět nebo čtyřicet čtyři. 

Vzhledem k opravdu malému množství výstroje a artefaktů, které jsem letos do Šumperka vezl a stejně je nepoužil bylo uklízení snazší než obvykle. A mě tím začal týden dovolené, kterou jsem sice využil k modelaření, ale od pondělí do čtvrtka jsem se spíše přemáhal, abych něco dělal, nebyl se svou prací spokojen a opravdové nadšení přišlo až v neděli, poslední den, kdy jsem byl doma. To tak prostě bývá. Modelářsky mě to v Šumperku letos vůbec nenakoplo. Asi proto, že modely jsem na místě pořádně neviděl a užil si je až z fotografií kolegů.

Aby to ale nevyznělo nějak špatně, jsem rozhodně rád, že nás Mara pozval, že jsem tam letos mohl být, setkal se s Dalíkem a Kristýnkou a že jsme si to tak náramně užili, i když to zprvu bylo velmi náročné, složité a dost nejisté. Nakonec jsme to pojali totálně po svém a jinak, než jsem plánoval. Ale co se dá dělat. 

Jsem rád, že jsme se slečnou Procházkovou byli po docela dlouhé době zase v dobovém oblečení, ve kterém se prostě cítíme skvěle a že jsme si to všichni tak užili. Nakoupil jsem pár věcí, které mi zase modelaření usnadní, doplnil barvy a také již tak plnou zásobu modelů. 

Velmi si také vážím zde zachyceného ocenění mé viněty «Это что?!», které mě opravdu potěšilo a udělalo mi velkou radost. 

A teď už nezbývá nic, než poděkování. To patří:

Modelklubu Šumperk a Marku Zindulkovi nejen za pozvání a ocenění, ale i za velmi dobře promyšlenou a zorganizovanou soutěž mezinárodního formátu s mnoha hvězdnými hosty a účastníky. 

Dále pak Daliborovi s Kristýnkou, že nakonec ve zdraví dorazili a že jsme konečně zase mohli prožít krásný společný den. Kristýnce pak zvláště za pořízení a poskytnutí alespoň několika fotografií, které článek určitě oživily.

A samozřejmě také slečně Procházkové, bez níž by celý ten den rozhodně nebyl tak krásný. 

Jako zřejmě u všech podobných článků je vysoce pravděpodobné, že se mi vše nepodařilo zachytit zcela přesně, něco mi uniklo nebo bylo trošku jinak, než jak to uvádím. Došlo-li tedy k nějaké takové nepříjemnosti, všem dotčeným se tímto omlouvám.

A co nás čeká příště? Na snadě je článek o malbě strážmistra četnictva ze srpna 1937 od firmy Retro benzínky a tvorbě podložky. Článek je již ve stádiu rozpracování, ovšem k jeho dokončení se zatím nějak nemohu odhodlat. Fotografií nemám tolik, kolik bych potřeboval, neboť jsem se více než na focení soustředil na malbu. Je to tedy úkol, kde budu muset z mála udělat hodně! Tento článek je v plánu na listopad, takže času mám ještě dost.

Do té doby se mějte hezky, dávejte na sebe v tomto podzimním období pozor, ať se Vám vyhnou typická sezónní onemocnění a snad zase brzy zde u dalšího článku.

Michal Trlica