Drazí čtenáři, kolegové modeláři, kamarádi a příznivci mého blogu, po delší pauze vás opět vítám u dalšího článku zaměřeného na mou aktuálně rozpracovanou diorámu z italské čerpací stanice ve druhé polovině 30. let minulého století.
Ačkoli je model Fiatu Topolino, jehož dokončení je dnešní článek věnován hotov již téměř tři měsíce a z toho dva měsíce vám slibují vydání článku na toto téma, děje se tomu až teď. Proč? Pravidelní čtenáři asi tuší, že mi do toho mimořádně vlezly 3D tištěné prvorepublikové figurky z níž jedné se teď věnuji. Stalo se toho ale daleko víc a ne vše bylo příjemné a pozitivní. Ale o tom dnes psát rozhodně nechci a nebudu. Dnes je důležité, že se mi konečně podařilo dlouho očekávaný článek o dokončení Topolina dopsat a vydat. Čeká nás 116 fotografií a docela dost textu, takže bez dalších průtahů...
Jdeme na to!
Při barvení vnitřní strany karoserie (což bylo tématem čtvrté časti) jsem i zvenčí nastříkal nejprve celou karoserii šedým Surfacerem 1000 a následně se při finálním nástřiku interiéru směsí Tamiyí XF-4 a X-22 ujistil, že budou nabarveny i hrany okolo všech dveří a skel. V tomto případě myslím platí, že čím větší bude "přetah" okolo těchto partií, tím lépe.
Po vybarvení, patině a usazení všech doplňků do interiéru vozu (to bylo náplní páté části) přišlo na řadu očištění styčných ploch obou polovin vozu od barvy, vše bylo pečlivě slícováno a následně slepeno zvenčí vteřinovým lepidlem. Ovšem velice opatrně a tak, aby se kyanoakrylát nedostal dovnitř, což by zničilo veškerou dosavadní práci. Linii spoje jsem pak pro jistotu ještě utěsnil nudlí z černého Milliputu vtlačenou do spoje.
Ve spoji horní a spodní části karoserie nastal díky mé nepozornosti drobný problém pouze v oblasti motorového prostoru. Vše se naštěstí podařilo zatmelit a zaretušovat tak, že ve výsledku nebude nic patrné. Na fotografii je tato partie nápadná díky většímu množství štětcem naneseného šedého Surfaceru. Máme slepeno a vytmeleno, přišel čas nástřiku! A hlavně maskování.
Ještě než jsem se ale mohl do samotného barvení pustit, bylo nutné vymyslet barevné schéma vozu. To ostatně bylo nutné již o něco dříve, konkrétně při barvení vnitřku vozidla. Tenkrát ale bylo podstatné jen to, že barva v níž předloha opustila výrobní linku Fiatu byla, slovy modeláře, Tamiya XF-4 s přídavkem lesklého laku. Slovy normálního člověka lesklá žlutozelená.
Již dlouho dopředu jsem hledal různé barevné kombinace aut ze 30. a 40. let, hlavně pak ty zahrnující zelené odstíny, což sedí jak ke květinářství, tak k celkovému konceptu diorámy. Našel jsem model Topolina kombinující světle zelenou s béžovou, což byl jeden ze záchytných bodů mého myšlenkového pochodu k finalnímu barevnému schématu.
Druhou velkou (ne-li větší) inspirací mi pak byl Mercedes 170V Lieferwagen v ovocnářské verzi od MiniArtu. Jediný větší rozdíl je asi v použití béžové na místo bílé.
Na snímku je Topolino po nástřiku směsí akrylů Tamiya XF-2, XF-59 a X-22 a po odmaskování. Patrné je i přebroušení a přeleštění oblastí, kde po odstranění maskovací pásky vzniknul schod.
Horní polovina vozu po nástřiku.
Na tomto snímku lze vidět i motorový prostor nastříkaný žlutozelenou XF-4 s lesklým lakem na černý Surfacer 1500, který v nejpotlačenějších místech zajistil předstínování. Stejný postup byl aplikován i na podběhy a to ještě před nástřikem béžové horní části vozu.
Z opačné strany to trošku připomíná sanitní vůz. Nebude tomu ale tak.
Hlavní důvod k tomu, proč jsem na vnější straně karoserie použil šedý Surfacer namísto černého je fakt, že na modelu pracuji spíše se světlejšími odstíny, pro něž je světlý podklad lepší a snáze překrytelný.
Nyní bylo třeba vymaskovat béžové plochy a pokračovat v nástřiku směsí Tamiyí XF-4 a X-22.
"Do prdele, to jsou linky!" vypadlo ze mě po odstranění maskovací pásky. K mému čirému úžasu vypadalo vše přesně tak, jak jsem chtěl a potřeboval. Maskování a nástřik podobných ostrých hran je pro mě vždycky dost nevyzpytatelnou záležitostí, o to větší je pak radost, když se to podaří.
Jiný pohled na karoserii ve dvou barvách.
Opačná strana...
...a ještě z jiného úhlu.
Pořad nemůžu uvěřit, jak se ta linka povedla! Ale bude se mi ta dovednost hodit, v mém kitníku se množí stavebnice civilních aut a tentkrát byly tyto styly zbarvení velmi oblíbené.
Ačkoli jsem zprvu nebyl zcela pevně rozhodnut pro tmavě zelené blatníky a tak trochu je chtěl ponechat v základní žlutozelené, zvítězila nakonec skutečnost, že se mi pouze tyto dvě barvy nelíbí a Fiat je příliš jednoduchý a málo barevný. Důvodem mého ostychu byla nutnost maskování blatníků, na což jsem se ani trochu netěšil. Nakonec se mi však podařilo sebrat odhodlání a pracně vymaskované blatníky nastříkat směsí barev Tamiya XF-5 a X-22. Z obrázku je bohužel patrné, jak se maskovaní úplně nevydařilo a především zadní blatník není tmavě zelený až úplně k boku karoserie. To jsem nakonec opravil štětcem a velmi podobným odstínem namíchaným z barev Vallejo Model Color.
Posledním krokem barvení byla černá plocha střechy, stříkaná odstínem Tamiya XF-69 NATO black v nepravidelných skvrnách, aby béžová pod ní prosvítala a tvořila první patinu tohoto jinak jednotvárného povrchu.
K mé nelibosti teď vozidlo svými barvami připomíná spíše pórek než květinářské Topolino. Věřím však, že červené doplňky tento vzhled posunou do správné úrovně.
Ano, přijde mi to prostě takové... Příliš zeleninové. Zatím!
Zadní dveře jsou barvené naprosto shodně se zbytkem vozu, jen s tím rozdílem, že zde se mi to povedlo až na čtvrtý pokus. Prostě se pokaždé vyskytnul nějaký problém, ať už s barvou, maskováním, lakem, pádem nezaschlých nabarvených dveří na podlahu a podobně. Ale nakonec se jejich nástřik povedl. A to byl oproti celé karoserii podstatně jednodušší. Abych ale pravdu řekl, raději tolikrát opakovat nástřik zadních dveří než právě karoserie, kde by tohle zcela jistě vedlo ke zničení interiéru vozu. A to by byla konečná. Ale zpět ke dveřím!
Zde jsem poprvé aplikoval své vlastní, podomácku tištěné obtisky. Už od prvních úvah o této diorámě a této stavebnici dodávkového Topolina od firmy Bronco mi bylo jasné, že vlastním dekálům se prostě nevyhnu. Je tu sice možnost nechat si obtisky vytvořit přímo na míru profíkem a nechat je i vytisknout, pravdou zůstává, že jsem si to chtěl prostě zkusit sám. V prvním kroku mě čekalo prohlížení dobových fotografií i modelů "firemních" aut s obdobným zdobením, abych nabral potřebné podklady a inspiraci ohledně používaných fontů, stylů a motivů. Průzkum mě čekal i na poli italských registračních značek, k tomuto tématu je naštěstí moc hezky a detailně zpracovaný článek na Wikipedii, protože ani správné značky soudruzi v Broncu nezvládli. Registrační značky ale naštěstí byly tím úplně nejjednodušším, stačilo najít přibližně podobný font a informaci, že značky aut registrovaných v Trevisu začínaly zkratkou TV. Černá byla tisknutelná opravdu snadno a bez nejmenších potíží, bílou barvu běžné tiskárny samozřejmě neumí a jelikož jsem nemohl z očividných důvodů bílý obtiskový papír použít a ani jej nechtěl zvláště pořizovat, stačilo prostor pod značkami nastříkat bílou barvou.
Symbol tulipánu je stažený z internetu, nápisy jsou mé vlastní dílo. Testovací výtisky byly provedeny na běžný kancelářský papír a po ověření správnosti rozměrů následoval tisk na papír obtiskový. Vybral jsem čirý obtiskový papír firmy Green stuff world a tisknul laserovou tiskárnou hp s nastavením na potisknutelnou fólii. S černou skutečně nebyl nejmenší problém, ostatní barvy bohužel nejsou zcela dokonalé, jsou pochopitelně průsvitné a zelená je dokonce složena ze šikmých proužků, což bude na detailních fotkách vidět a vidět je to i pouhým okem. Na rozhraní dvou podkladových barev je průsvitnost dekálu také nepříjemná. Na druhou stranu dá se to přežít a originalita hotového vozu tento nešvar celkem kompenzuje.
Další nepříjemnost představuje síla laku naneseného na obtiskovém papíře. Je to skutečně velká vrstva a na povrchu modelu působí velmi nepříjemně. Povedlo se mi však její mocnost redukovat a to opravdu vydatným nástřikem Levelingu a smýváním laku stříkací pistolí ještě na papíře. Potisk vydrží, lak se smyje. Jen je nutné odstraňování laku nepřehnat, aby nám z obtisků nezůstala jednotlivá písmenka. Další práce je pak zcela shodná s běžnými obtisky.
Zpočátku jsem se chtěl s průsvitným dekálem prostě smířit a brát to jako limit svépomocí tištěných obtisků. Nakonec mě ale napadlo vzít barvy Vallejo, konkrétně 70.833 a černou 70.950, stonek s listy vymalovat a v případě potřeby i obtáhnout. Běžně přeci maluji daleko náročnější obrazce. Nakonec to dopadlo jak nejlépe mohlo a tulipán vypadá podstatně lépe, než když jím prosvítal barevný přechod.
Obě křídla dveří po přestříknutí několika vrstvami silně zředěného lesklého laku Tamiya X-22. Krycí lak obtisků je takřka neznatelný a přemalovaný tulipán je krásně sjednocen se zbytkem povrchu.
Na karoserii jsem nanesl nejprve obtisk, který bude v hotové scéně méně na očích. Kdyby se náhodou něco nepovedlo. A ono se paradoxně povedlo lépe než na pohledové stráně auta.
Méně povedená pohledová strana Topolina. Červená v květu tulipánu mi popraskala, tečka nad druhým "i" ve slově "Fioraio" se utrhla a bylo jí třeba domalovat a první "Tuli" je mírně z kopce. Ale co už... Pořád je to použitelné.
Pohled shora...
A obtisk pod slabou vrstvou laku Tamiya X-22. Praskliny v květu tulipánu jsem nakonec také přemaloval.
Zalakovaný obtisk i na opačné straně.
Po dokončení nástřiku exteriéru a aplikaci obtisků přišla řada na nějaké ty drobné detaily v motorovém prostoru. Těmi byla černá startovací cívka vybarvená odstínem Vallejo Model Color 70.950 a šedá nádobka s černým víčkem na niž byly použity odstíny 70.992 Neutral grey a opět černá 70.950.
Dle dostupných podkladových fotografií bylo jasné, že se na šedé nádržce často nacházel nějaký popisek, pravděpodobně s instrukcemi k jejímu plnění, či s nějakým upozorněním. Vybral jsem proto ve své zásobárně s nepoužitými dekály ten co možná nejpřijatelnější a aplikoval jej na místo. Není to sice úplně ono, ale přišlo mi to o poznání lepší a zajímavější než čistě šedá nádobka.
Také jsem pod ni dle fotek předlohy doplnil hadičku zhotovenou z olověného drátku a vymaloval ji velmi tmavě šedou Vallejo Model Color 70.995.
A když už je tak řeč o barvách Vallejo, je třeba zmínit malbu odřenin, která následovala. Omezil jsem je na velmi malý počet a to především do míst, kde se dají opravdu s velkou pravděpodobností předpokládat, tedy na stupátka, jejich hrany, okolí dveří a hrany dveří, okolo zadních dveří do nákladového prostoru, na hranu karoserie u motorového prostoru a pár ťukanců a škrábanců našlo své místo i jen tak, na velkých, hladkých plochách karoserie. Snažil jsem se najít rovnováhu mezi novým vozem a zároveň autem, které slouží opravdu jako firemní, pro převoz nákladu. Tedy kde se na vzhled zase až tak moc nedbá. A navíc jsme v Itálii... Tam to vše dostává ještě úplně jiný rozměr.
Pohled na hranu dveří spolujezdce a stupátko po malbě odřenin. Světlejší oděrky jsou malovány směsí odstínů Vallejo Model Color 70.833+70.952 a výplň pak tvoří 70.872 Chocolate brown.
Odřeniny v okolí vstupu do nákladového prostoru. Ty, které se nachází na světle béžovém podkladů jsem nijak nepodmalovával a naznačil je rovnou odstínem 70.872 Chocolate brown.
Stejná strategie použitá i na zadní dveře. Zde tedy především na hranách.
Tento snímek zachycuje již téměř dokončené zadní dveře, čímž jsem se nechtíc lehce předběhnul. Nevadí... Postupně se do této fáze dostaneme i se zbytkem Fiatu.
Zadní dveře z interiérové strany. Odřeniny na dřevěných součástech jsou, uznávám, hůře patrné. Ale kdo se bude snažit, najde je!
Je trošku škoda, že jsem při stavbě úplně zazdil naznačení struktury dřeva, nicméně pravdou zůstává, že hlazené dřevo z nějž tato konstrukce byla má strukturu v tomto měřítku naprosto neviditelnou.
Po malbě odřenin prišla ke slovu další technika, a to tečkovaní oleji, neboli fading. Řekl bych, že spolu s washem jde o jednu z nejzákladnějších a nejuniverzálnějších patinovacích technik, neboť efekt, jenž znázorňuje je v reálu patrný prakticky na všem, co je vystaveno vlivům počasí. Je tak velice vhodná i na civilní vozy, pokud tedy není cílem autora vytvořit výstavní garážovou leštěnku.
Na celý vůz, tedy krom černého panelu na střeše, jsem aplikoval drobné tečky olejových barev 502 Abteilung odstínů Snow White, Dust, Buff, Sand yellow, Earth a Industrial Earth. Tmavší odstíny byly aplikovány pouze ve velmi omezené míře, neboť přílišné ztmavení modelu rozhodně nebylo žádoucí.
Na svislých plochách karoserie jsem ihned po aplikaci začal tečky smývat plochým štětcem velmi slabě zvlhčeným ve White spiritu AK interactive a to tahy shora dolů, na plochách vodorovných jsem je rozmýval do stran tak, aby vznikly nepravidelné skvrny. Z předních blatníků byly oleje smývány do všech stran, dle směru jejich zakřivení.
Na předních tmavě zelených blatnících je efekt velice hezky patrný, docela dobře viditelný je i na světle béžové partií karoserie nad nádrží.
Po dokonalém zaschnutí fadingu (model jsem ponechal netknutý ve vitríně týden) bylo možné aplikovat wash. Dle hloubky znázorněného detailu i dle barvy podkladu, kde se daný detail nachází jsem volil i odstín použité olejové barvy.
Do hlubokých spár a mezi panely jsem zapouštěl wash z oleje Sepia (a to i na světlých plochách).
Mělčí detaily na světlejší části vozu byly zvýrazněny olejem Industrial Earth.
Naopak na tmavě zelených blatnících a v jejich blízkosti našel uplatnění wash ze světlého, prachového oleje odstínu Buff.
Tmavě šedočerný střešní panel byl patinován také výhradně odstínem buff oleje 502 Abteilung, a to jak ve formě washe okolo nýtů, tak i několika cákanci této barvy silně zředěné White Spiritem. Nepovedené stopy a přebytky washe je nutno odstranit co nejrychleji, neboť barva se do matného černého povrchu ráda zakousne a už nepustí.
Jiný pohled na střechu Topolina po patině.
Odstíny washů je prostě nutné vyzkoušet. A nebát se toho. Tady to vyšlo perfektně. Alespoň já jsem spokojený.
Na hrany blatníků směrem ke kolům, spodní hranu karoserie i do podběhů jsem dále aplikoval lehce zředěný olej 502 Abteilung odstínu Buff, navíc s kapkou zmatňovadla od VMS a po mírném zavadnutí jej rozetřel shora dolů a mírně do plochy. Snažil jsem se však nepřekrýt předchozí tmavý wash.
Prachové efekty na blatníku vytvořené za pomoci olejů.
A jen tak mimochodem pohled na nádržku s popiskem a hadičkou z olověného drátku. Otlaček na ní je od chladiče při zkusmém sestavení vozu.
Podběhy a spodek vozu po zaprášení zředěnou a rozmytou olejovou barvou Buff firmy 502 Abteilung.
Pohled na spodek vozu.
A zadní část.
Nyní již je karoserie ve stádiu, kdy jsou veškeré větší operace hotovy a na řadu přichází její dokončování a osazování skel a těch nejdrobnějších detailů.
Skla na svá místa sedí naprosto perfektně, což je více než dobře. Nic jsem ale neponechal náhodě a ještě před barvením všechna cvičně vložil na svá místa, abych teď nebyl překvapen.
Ačkoli je na trhu již několik různých přípravků pro lepení čirých dílů, spolehnul jsem se na starý dobrý, mírně zředěný Herkules. Stopy se před zaschnutím dají snadno odstranit ve vodě zvlhčeným štětcem a skla na svých místech drží... Rozhodně dostatečně.
Herkules byl použit i k lepení leptaných kliček, které jsou zkrátka perfektní a při správném vytvarování a nabarvení... Jsou dle mého názoru zkrátka dokonalé!
Pohled z mírně jiného úhlu více poodhaluje i čelní sklo.
Stěrače stavebnice řeší za použití leptů, co ale nechápu, každý z nich je třeba slepit ze dvou dílů: z raménka a lišty. Kdo už někdy lepil dva placaté leptané díly natupo k sobě, ten mi dá za pravdu, že se nejedná o nic snadného. Proces jsem musel mnohokrát opakovat, neboť lepený spoj povolil buď při začišťování debondérem, nebo ještě před tím. A nejlepší je, když se oddělí lišta od raménka u již začištěného stěrače.
Vůbec nechápu, jak jsem dokázal sestavit, nabarvit a bez poškození usadit na místo dokonce dva stěrače. Ale povedlo se.
A pozor: Stěrače přežily až do dokončení celého vozu. Teď už jen aby se dožily i dokončení celé diorámy.
Zde jsem fotil tak, aby v lesku skla byly oba stěrače hezky vidět.
Polstrování dveří je nastříkano stejným odstínem, jako koberečky a další textilní doplňky interiéru, tedy Tamiya XF-92. Barvami Vallejo jsem následně vystínoval z Milliputu vymodelovanou kapsu a zapustil wash z oleje Sepia firmy 502 Abteilung. Polstrování pak bylo vymaskováno, aby mohl proběhnout nástřik interiérovou žlutozelenou.
Dveře po nástřiku i z vnější strany.
Dveře po fadingu, zapuštění washů a vlepení okénka.
Wash na zelené ploše dveří v interiéru, stříbrnou vymalované detaily a pár odřenin.
Pohled na hranu takřka hotových dveří, kde je patrných hned několik věcí. První, co stojí za povšimnutí jsou velice hezky znázorněné zámky, které jsem dle podkladových fotografií vymaloval stříbrnou Vallejo 79.997 a patinoval washem z oleje Sepia firmy 502 Abteilung.
Druhou (a již ne tak hezkou) zajímavostí je síla skla v otevřeném okénku. Až později mě napadla možná náhrada např. z acetátu, ale je pravdou, že by to vyžadovalo asi dost práce.
Dokončené dveře spolujezdce osazené leptanou kličkou, připravené k umístění na model. Nyní ale ještě budou chvíli odpočívat odložené ve vitríně.
Je pravdou, že zadní světla by mohla být ve stavebnici asi řešena malinko lépe, třeba prostřednictvím čirých dílů. I takto, z plných plastových výstupků lze ale velmi snadno vytvořit celkem realisticky vyhlížející světla a odrazky.
Postup imitace zadních světel je skutečně snadný Nejprve jsem je vymaloval stříbrnou barvou Vallejo Model Color 70.997.
...a po dokonalém zaschnutí následovala vrstva transparentní červené Tamiye X-27.
S výsledkem jsem natolik spokojen, že přikládám ještě další...
...a další snímek.
Posuňme se dál. Systém zavírání kapoty je vyleptán ze dvou dílů. Jeden je pochopitelně přilepen ke kapotě, druhý pak na blatníku. Samozřejmě v poloze pro otevřenou kapotu, neboť právě tak bude vůz ztvárněn. Dlužno dodat, jak jemné tyto díly jsou. Barvil jsem je pouze štětcem, nejprve černý Surfacer 1500 a po zaschnutí stříbrná Vallejo.
Stejný díl na protilehlé straně. Po barvení jsem tyto detaily lepil k vozu za použití Herkulesu. Drobné díly udrží spolehlivě a práce je podstatně čistší než při použití kyanoakrylátu.
A nyní zase zpět k holému plastu. Kapota s charakteristickou mřížkou chladiče je vylisovaná skutečně bravurně. Nabízí se zde otázka možnosti imitace zmíněné mřížky prostřednictvím leptaných dílů, pokud je mi ale známo, žádná z doplňkových sad tuto partii neřeší. A vlastně je to dobře. Nedovedu si ani predstavit jak složité by bylo tento v několika osách zaoblený tvar z leptů vytvarovat a nepoškodit jej ani při lepení, ani při další manipulaci. Plastikový díl je navíc vylisován neuvěřitelně jemně a ostře, takže lepty ani nejsou v tomto případě potřeba. Další detaily mřížky vystoupnou zvláště později, po aplikaci washe.
V tomto stádiu je kapota osazena třemi lepty a to díly aretace zavřeného "překrytu" a křidélkem loga Fiatu.
Díl po nástřiku šedým Surfacerem 1000 z vnější...
...a černým 1500 z vnitřní strany. Nyní je čas na aplikaci barev.
Vnitřní strana kapoty byla nejprve nastříkána akrylovou barvou Tamiya X-4 s přídavkem lesklého laku X-22.
Po nástřiku směsí akrylů Tamiya XF-2, XF-59 a X-22 na vnější straně jsem díl nechal přes noc zaschnout.
Pak přišly ke slovu opět masky vlastní výroby a pochopitelně nástřik spodní části opět směsí žlutozelené X-4 s lesklým lakem.
Dále bylo třeba vymaskovat mřížku chladiče. Díky jejímu chromovanému okraji to naštěstí nemusí být naprosto přesně.
Mřížka po nástřiku lesklou červenou barvou Tamiya LP-7.
Podstatnou změnu ve vzhledu této partie znamená zapuštění washe z oleje Sepia firmy 502 Abteilung.
Zároveň jejímu vzhledu mírně pomohlo vymalování nejspodnější části masky stejnou tmavě zelenou, jako je na blatnících, tentokráte namíchanou z barev Vallejo.
Největší transformaci vzhledu mřížky chladiče a celého dílu kapoty zařídilo vymalování chromovaných detailů barvou Vallejo 70.997.
Mřížce jsem ještě dodal další rozměr drybrushem šarlatovou Vallejo 70.817 a opětovným washem kolem stříbrného rámečku i lokálně do červené mřížky.
Pohled shora...
...a z druhé strany.
Čelní pohled pak také hezky odhaluje ošoupaní tmavě zelené barvy vlivem manipulace. Tenhle díl prostě nijak rozumně uchytit nešlo a tak nakládání s ním nebylo vůbec snadné a bohužel došlo i k tomuto poškození.
Zde již je zelená opravena ale co hlavně, osazením registrační značky je, krom patiny, hotovo.
Tabulka je ve stavebnici leptaná, k dispozici máme samozřejmě i obtisky s několika variantami již hotových značek, nebo možnost sestavit si vlastní kombinaci. Bohužel Bronco nenabízí pro můj účel potřebná písmena TV (Treviso), takže jsem si celou značku vytisknul sám, společně s ostatními obtisky.
Černobílé cedulky byly oproti plnobarevným nápisům a motivům opravdu snadné, jen je třeba poukázat na nutnost aplikovat je na bílý podklad, neboť čísla nejsou bílá, ale čirá.
Jakou barvu zvolit pro světla mi bylo dlouho tvrdým oříškem. Přemýšlel jsem samozřejmě nad světle zelenou i tmavší zelenou, ale tím by byly světlomety stejně zbarvené jako jejich blízké okolí a tudíž by dostatečně nevynikaly. A to jsem nechtěl. V úvahu padala i černá, ta by je od zbytku vozu odlišila a hezky by kontrastovala se stříbrným lemem. Jako u Velorexu. Ale i černá byla odsouzena k nepoužití, neboť zde bylo nutné použít barvy veselé a živé. Je třeba uvědomit si, že kreativita designérů reklam a prakticky čehokoli byla v dané době takřka neomezená, což je znát i z různých firemních zbarvení tehdejších vozidel. Nebyl jsem sice tak odvážný, jako například reklama na Campari či Michelin instalována na Fiat Topolino, ale blesklo mi hlavou: "A co je udělat červená? Na tmavě zeleném blatníku by mohla vypadat jako tulipány!"
Bylo rozhodnuto.
Dokončená světla s vlepenými čočkami. Ty jsou naštěstí součástí stavebnice a na vnitřní straně nesou krásné detaily charakteristické pro tehdejší dobu.
Rám podvozku s motorem na kolech a karoserie s dokončeným interiérem připravené k finální kompletaci.
Stejně tak veškeré menší, stále ještě samostatné součásti čekající k osazení na vůz.
Abych předešel nechtěnému rozpadnutí Topolina v diorámě, zajistil jsem spoj rámu s karoserií opravdu velkorysou dávkou kyanoakrylátu.
Ohledně patiny podvozku jsem měl velice jasnou vizi a dopadlo to... Asi jako vždy, když nějakou vizi mám. Úplně jinak. Tady bych řekl že bohužel podstatně hůře.
Množství zaschlého bláta se mi dost vymklo z pod kontroly, stejně tak ani s výslednou barvou nejsem zcela spokojen.
Nicméně kontrola po usazení vozu na jeho budoucím místě v diorámě naštěstí ukázala, že odtud bude vidět skutečně minimum.
Příště se tady musím snažit o dost více.
Jiný pohled na podvozek po ne zcela vydařené patině.
Stopa po spalinách z výfuku je na této patrii Topolina asi tím nejpovedenějším.
Z tohoto pohledu je to ale úplně o něčem jiném. Takhle jsem maximálně spokojený! Pár drobností sice není zcela dokonale zvládnuto, ale na mé první pořádné civilní auto a ještě při tak složité konstrukci podvozku...
Bych to považoval za úspěch.
Nyní bude následovat několik fotografií Topolina v této fázi z různých úhlů.
Před osazením kapoty, i když otevřené, máme totiž ideální příležitost důkladně si prohlédnout detaily motoru a motorového prostoru. Potom už bude (především přední) část lehce skryta.
Otevřené dveře nákladového prostoru...
Pohled na motor...
...zepředu...
...a z opačné strany.
Ještě jeden pohled na motor před osazením kapoty.
A zde již první fotografie zcela dokončeného Fiatu Topolino v barvách květinářství Tuli Tuli Pan s osazenou otevřenou kapotou a světly.
Detail na motor.
Otevřená kapota s opravdu krásně vylisovanou mřížkou a osazenou registrační značkou vlastního tisku. Za povšimnutí stojí i brzdové hadičky z olověného drátku.
Jiný pohled na kapotu.
Motor shora.
Pohled otevřenými zadními dveřmi na náklad...
...a palubní desku.
A jak to vlastně s květinářstvím Tuli Tuli Pan vzniklo? Nejedná se o žádnou skutečnou předlohu, podle níž bych zbarvení modelu tvořil, má inspirace pochází ze skladby Tulipan italského Trio Lescano. Ta se mi natolik zalíbila, že bylo ihned jasné jaký motiv tento vůz ponese.
A také bych řekl, že je to pěkné a originální.
Treviso pak bylo jasnou volbou z toho důvodu, že právě zde jsem navštívil svou první italskou modelářskou prodejnu v Itálii. Zda tam ale ve 30. letech byla Via Garibaldi, to nemohu s určitostí tvrdit. Je to ale jedna z nejčastějších ulic v italských městech.
Poslední snímek dokončeného vozu.
I když je pravdou, že jste si na tento článek museli docela dlouho počkat, při pohledu na fotografie postupu i výsledku prací na tomto Fiatu si myslím, že to stálo za to.
Já osobně jsem velice spokojen s tím, jak se Topolino nakonec vyvedlo a o to více, že jde o mé první civilní auto v měřítku 1:35. S modeláři stavějícími civilní vozy se rozhodně srovnávat nemohu, ti to umí jinak, o čemž jsem se přesvědčil i na letošní Panzershow v Návsí kde byl tento můj model poprvé k vidění ještě daleko dříve před jeho zveřejněním zde na blogu. Pokud se mi ale alespoň takto podaří i zmiňované další stavebnice v mé sbírce, budu moc rád. A samozřejmě také další zatím rozpracované součásti diorámy "Tutto bene!".
Stavba Topolina pro mě nebyla něčím novým jen z pohledu toho, že jde o civilní automobil, poprvé jsem si zkusil i výrobu vlastních obtisků a práci s nimi, která dopadla také lépe, než jsem čekal.
V nejbližších dnech mě nejspíše čeká dokončení figurky strážmistra ČS četnictva ze srpna 1937 a příští sobotu, tedy 7.10. se vydám na ModelFest Šumperk nejen s několika modely, ale i v uniformě a drobnou výstavkou. Kdo by se mnou chtěl setkat nebo si prohlédnout Topolino, bude mít možnost.
Další článek tedy s největší pravděpodobností bude reportáž ze Šumperka a potom by nás měl čekat zmíněný četnický strážmistr.
Drazí přátelé a kolegové, mějte se zatím co možná nejkrásněji, do začínajícího podzimu vám všem přeji pevné zdraví a mnoho optimismu.
A snad zase za pár týdnů zde u dalšího článku.
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat