Vážení kolegové, přátelé a kamarádi, všichni návštěvníci mého blogu věnovaného plastikovým modelům, vojenské historii i některým mým dalším koníčkům. Po roce opět přichází čas na mé tradiční ohlédnutí za pomalu odcházejícím rokem a pro všechny zájemce i nahlédnutí do toho, co jsem během letoška zažil. Co se mi povedlo či naopak co tak úplně nevyšlo. Bylo toho hodně a mnoho příhod a udalostí se do článku prostě nevešlo. Přesto je docela obsáhlý a vše podstatné jsem myslím zachytil. Kdo tedy má zájem, může si ten uplynulý rok nyní se mnou projít.
Po několika letech a dvou živých stromečcích jsme se vrátili zpět k tomu umělému. Jistotou zůstává, že tento přežije prakticky cokoli...
Stejně jako v předchozích vánočních článcích shrnujících můj uplynulý rok je třeba začít nikoli měsícem lednem roku nyní již pozvolna odcházejícího, nýbrž ještě posledními pár dny prosince roku 2021. Protože i ty rozhodně stojí za zmínku. Mezi vánočními dárky jsem našel i jeden velký modelářský poklad. Když jsem před mnoha a mnoha lety četl v časopisu Modelář recenzi jedné z nejdokonalejších stříkacích pistolí vůbec, hrozně jsem ji tenkrát chtěl a ani v nejmenším si neuvědomoval, že mé schopnosti nejsou tak velké, abych ji byl schopen plně využít. Nevím sice kolik času od té doby, kdy jsem marně tlačil na rodiče aby mi ji koupili uběhlo, jistě je to ale více než deset let. Až jsem pak minulý rok v jednom menším balíčku našel tu stříbrno-zlato-červenou Harder and Steenbeck Infinity. A také pár nových dílů pro již lehce opotřebovanou, avšak stále perfektně fungující Evolution. Z modelářských dárků mi také byla nadělena jednu trošku větší krabice s logem MiniArtu a překrásným obrázkem zeleno bílého Mercedesu 170V ve verzi Lieferwagen, doplněného heslem Esst mehr Früchte, und Ihr bleibt gesund! a velice hezkým motivem ženy s jablkem. Slečna Procházková mě mimo jiné obdarovala originální dobovou petrolejovou lampou, jejíž podstavec jsme doma kdysi měli jako svícen. Zdá se, že tu před mnoha lety dost možná stejná byla, ale pak skleněnou čast někdo rozbil až zůstal pouze litinový podstavec používaný i nadále jako svícen. Jaké znamení, že se ta stejná lampa zase vrátila... Sice ve svém současném pokoji zatím nemám dost prostoru, ale i tak jsem s ní vytvořil hezké, částečně dobové zátiší.
Mezi Vánoci a Silvestrem jsem měl pár dnů volna, které jsme využili se slečnou Procházkovou na zimní výlet, byl zde však čas i prostor i na modely. Jelikož před Vánoci pan Martin Tichý zveřejnil krabici plnou ocelových dílů pro své makety Mannlicherů, navnadil nejen mě, ale i spoustu dalších netrpělivě čekajících. Hotovo mělo být už v lednu! A tak jsem ještě v poslední den roku 2021 ke své velké radosti vyrobil reprodukci krabičky pro 10 Stück 8mm Scharfe Patronen M30. Co mě potěšilo ještě více, z kartonu, jenž v práci chtěli vyhodit. Tohle je recyklace!
Nový rok začal pochopitelně lednem a to, co se hned na jeho krajíčku událo, nejspíše předpovědělo jakým směrem se celý rok bude ubírat. Na Aukru jsem totiž zcela náhodou, bez blíže cíleného hledání narazil na velice hezkou četnickou služební šavli. Již asi půl roku jsem si tou dobou o něco vážněji pohrával s myšlenkou na její koupi. Nejprve padla v úvahu velice hezká replika od pana Zackla, jakmile ale byla objevena tato originální na Aukru, asi poprvé přešly mé myšlenky k reálné možnosti mít skutečný originál. A stále jsem se snažil v hlavě i nahlas si obhájit, proč je lepší investovat do originálu namísto repliky. Co bych tady opravdu rád vypíchnul je fakt, že koupi originálu před replikou upřednostňovala i moje milovaná Peťuška. Společné bylo přihozeno a nezbývalo než napjatě sledovat posledních pár vteřin aukce. Jakmile se šavle stala naší za vyvolávací cenu, třesoucíma se rukama jsem vyplnil své doručovací údaje a zaplatil. Tolik peněz najednou jsem ještě nikdy nikam neposlal... Šavle ze Slovenska, ostatně vlastně ze své domoviny přišla celkem rychle, Slovenská pošta byla nesrovnatelně lepší a komfortnější než ta naše. Dalo se to asi z předchozích zkušeností očekávat, ale i tak mě trošku naštvalo, když místo v mé ruce skončil balík na poště. Adresát údajně nezastižen, ovšem nikdo se mě ani nesnažil kontaktovat o dovážce této sběratelské rarity. Jakmile jsme obsah konečně vyprostili z krabice vycpané prázdnými PET lahvemi a z bublinkové fólie, bylo nám se slečnou Procházkovou oběma jasné, že to byla dobrá investice. Již několikrát jsem zde psal, že šavle samotná nejvíce oslnila a uchvátila právě ji, takže se již nebudu více opakovat a kdo by měl zájem, článek o mé služební šavli najde v archivu buď v měsíci lednu roku 2022 nebo v kategorii Reenactment a restautovaní. Na šavli jsem podniknul několik kroků, jimiž byl o něco vylepšen její celkový vzhled a zabráněno další zkáze, za což jsem později čelil kritice. Ale je to tak jak to je, v top A1 sběratelském stavu nebyla ani když přišla. Teď je na tom o dost lépe a s odstupem téměř celého roku mohu potvrdit, že je stále krásná, bez stop nové koroze či jiných nových nedostatků.
První měsíc letoška nebyl jen ve znamení velké investice a přenádherné služební šavle, stalo se toho více... Za zmínku rozhodně stojí náš první letošní výlet do Prostějova, samozřejmě do MN-modeláře, kde jsme vyzvednuli objednávku obsahující Tempo A400 Lieferwagen od MiniArtu a katalog s novinkami na letošní rok téže firmy. Zmíněný katalog mi byl velice příjemným společníkem po mnoho chvil, kdy jsem si s kávou prohlížel již vydané stavebnice, či plánované novinky a to vlastně po celý zbytek roku. Mimo modelářskou prodejnu naše kroky tenkrát vedly i do dalších obchodů, ale i do jedné z místních kaváren, kde jsme si mohli prohlédnout jak Tempo, tak i katalog. To bylo krasné odpoledne a večer! Není nad společnost slečny Procházkové a MiniArtu! Tak trochu nám asi scházela jen ta služební šavle, i když mi není jasné kdo z nás dvou by jí disponoval.
Později jsem pak zažíval docela hezké časy při hledaní figurek a podkladů na personál říšského červeného kříže a při vymýšlení viněty s tímto Tempem A400 od MiniArtu. Asi jsem to trošku přehnal, protože se mi ta uniforma docela zalíbila a já málem i uvažoval o tom, že bych si ji třeba někdy pořídil... Na druhou stranu, co vlastně s ní? Nápad na zdravotnickou vinětu pak přišel přímo u nás v nemocnici.
Leden však nebyl měsícem jen veselým, jelikož Covid řádil a ještě více panikařily a řádily měnící se vlády a ministři zdravotnictví. V určité době jsem byl již rozhodnut a smířen s tím že opustím svou práci ve zdravotnictví a půjdu hledat štěstí jinde. Doma jsem za to sice čelil kritice, ale byl jsem přesvědčen že dělám dobře. Oporu jsem měl v práci, i když i tam vznikala spíše partyzánská hnutí odporu a snahy nařízení obejít. Největší oporou mi ale byla moje slečna , která mě jako jedna z velmi malá opravdu chápala, souhlasila s mým postojem a víc než já věřila že vše dobře dopadne. O čem vlastně píšu? O tenkrát hrozící povinnosti očkování všech zdravotníků proti Covidu. A nesouhlasit s tím bylo tenkrát ještě složitější, neboť první odborný modul specializačního vzdělávání byl za dveřmi a očkování bylo podmínkou pro účast. Ač to nakonec naštěstí nebylo nutné, jedna z možností skutecně byla vykašlat se na atestaci, odejít ze zdravotnictví a jít třeba pracovat na univerzitu. Nakonec ale povinné očkování padlo a zůstalo na uvážení každého jednotlivce. Neočkovaným byl na první atestační modul umožněn vzdálený přístup, takže jsem jej nakonec splnil z pohodlí domova a ano, se svou služební šavlí na stole hned vedle notebooku.
OM1, nebo také odborný modul 1 mě už ale přenáší do měsíce února, protože přesně tam také končil. Začátek tohoto nejkratšího měsíce roku byl myslím celkem klidný, byla to doba posledních odpoledních Covidových služeb od 14:00 do 22:00, které ale vůbec nebyly špatné, protože celá mikra byla prakticky jen moje. Nejvíce mě v únoru asi zaneprázdňovalo přemýšlení a to hned na dvou frontách. Na FB stránce jedné nově vznikající četnické stanice byla rozpoutáná zuřivá diskuse o konfiguraci karabin, kombinovaných karabin, štuců a dalších možných Mannlicherů M95 pro ČS četnictvo, která mě vedla k vlastnímu podrobnému pátraní a spolu s opravdu znalými kolegy a správnými zdroji jsem to nakonec rozlousknul. Nebo jsem si to alespoň myslel. K opravdovému výsledku jsem došel až v létě, ale již teď jsem věděl kudy zhruba jít.
A pak mě zaneprázdňovaly úvahy a vymýšlení nově plánované viněty, kam by se dala usadit další novinka MiniArtu a sice Tempo E400 ve verzi Stahlblechpritsche. Zprvu se mi to vůbec nedařilo, náhle ale mé hledání nápadu přineslo své plody! Nechci zatím prozradit příliš, doufám ale že tento projekt bude následovat hned po v současnosti rozdělané diorámě. Bude totiž spojovat stavebnice MiniArtu, naši vlastní historii a originální nápad a předlohu. V posledních únorových dnech ale začala ruská invaze na Ukrajinu a na mnou v té době ostře sledovaných stránkách MiniArtu se začaly objevovat fotografie připomínající bitvu o Stalingrad, chystané novinky a čerstvě vydané stavebnice pak na dlouhou dobu z webu této ukrajinské firmy zmizely. Okamžitě se začaly organizovat sbírky ve prospěch Ukrajiny. Sbírky jak peněz, tak nejrůznějšího materiálu. A jelikož každý pomáhal jak mohl, já se pustil do záchrany MiniArtu. Začal jsem skupovat modely, které jsem kdy chtěl pro případ že by se stalo něco, co každý z nás viděl v těch nejhorších představách. Kdyby produkce v této firmě byla násilně a navždy ukončena. Těch mnou zachráněných modelů od MiniArtu bylo nakonec jedenadvacet kusů. Devatenáct jsem sehnal v MN-modeláři v Prostějově, což bylo snadné. Ovšem ty další dva už byly v mnoha obchodech vyprodané, takže jsem pročesal všechny mě známé i neznámé modelářské e-shopy a nakonec jsem našel. Pár renderů nově připravované stavebnice se na webu sice objevilo, produkce ale z pochopitelných důvodů naprosto umlkla. A to zhruba na půl roku. Celkem zajímavý je dle mého názoru jistý vývoj v mé hlavě. Při pohledu na první obrázky a díly stavebnice Tempa E400 Hochlader Pritsche jsem žasnul nad tím, o jak škaredé vozidlo se jedná a lámal si hlavu nad tím, kdo by jej asi tak chtěl. A hle, najednou jsem se těšil již na třetí verzi a dvě měl doma. Absolutní obrat, ale tomuto vozidlu pana Vidala a jeho syna jsem nakonec rychle propadnul. Je to prostě tak...
Dvacet zachráněných stavebnic z ukrajinského MiniArtu. Až později js si všimnul, že má snímku chybí krabička č. 21 obsahující německý železniční personál.
Co se ale modelů tyká, tou dobou jsem pracoval na vinětě k níž jsem se vrátil po necelých pěti letech. Ano, šlo o vinětu «Это что?!» inspirovanou novelou Borise Vasiljeva a jejími filmovými adaptacemi.
Konkrétně v březnu se konečně dostala na řadu figurka staršího seržanta Kirjanové. Úplně poprvé s využitím předstínovaného základu a filtry silně zředěnými barvami Vallejo. Sám jsem na tuto metodu samozřejmě nepřišel, naučil mě ji Martin Kováč aka Uncle Nightshift. Nějakou tu dobu již jeho kanál na YouTube sleduji a musím otevřeně přiznat, že mu vděčím za mnohem více než jen za tenhle tip. Samozřejmě nedělám vše přesně jako on, některé techniky nepoužívám, používám jiné nebo si je různě modifikuji. Každý pátek večer se ale těším na další video. Toho měsíce se samozřejmě něco dělo i na poli mého zájmu o ČS četnictvo. A nebylo toho málo! Služební šavle, o níž dlouho nebyla řeč, již měla různé typy závěsníků, nicméně stále jí chyběl odpovídající bodák. Nejideálnějším kandidátem by byl originální četník, myslel jsem však, že sehnat jej nebude snadné. A nejprve nebylo. Podal jsem inzeráty v pár skupinách na FB, nejprve jsem sklidil akorát výsměch, že jsem příliš náročný. A tak se povedlo sehnat alespoň Bulhary repasovaný bodák pro pušku M95, navíc ještě vyleštěný v USA, ale co pro mě bylo v danou chvíli nejdůležitější, vyrobený Moravskými ocelárnami zhruba před 100 lety. Co myslíte, není úžasné, že se bodák, který byl vyroben v továrně za naším domem po 100 letech a cestě do Bulharska a Ameriky zase vrátil tam, kde byl vyroben? Já bych řekl, že je to naprosto perfektní. Paradoxní trošku je, že nedlouho na to byl na Aukru objeven přesně ten bodák, který jsem původně sháněl. Originál, krásně značený četník, sice repasovaný, ale vyrobený opět zde v Olomouci-Řepčíně. Na aukci jsem narazil hned v její první den. Bohužel jsem věděl že bude můj za jakoukoli cenu. A skutecně, je můj. Škoda toho bulharského zásahu, ale jinak je v překrásném stavu, bez známek koroze, pochva je opravdu jeho (žádná skládačka) a krásně černěná. Šavle tak má velice hezkého parťáka, a moc jim to spolu ve sdruženém závěsníku sluší.
Můj originální četnický bodák ke karabině Mannlicher vyrobený ve dvacátých letech Moravskými ocelárnami. Zbytky toho, co zůstalo z kdysi obrovského provozu oceláren jsou patrné v pozadí za naší zahrádkou.
Závěs je ale kapitola sama pro sebe. Netrvalo dlouho a všimnul jsem si, že prvorepublikový závěsník staršího typu měl jiný tvar a rozmery než všechny dostupné repliky. Při svém hledaní rozměrů originálu jsem se dostal až k Miloši Bernartovi z četnické stanice Chlumec nad Cidlinou, který dle svých slov vyrábí repliky podle originálu. Když jsem ale vznesl dotaz na cenu a možnost výroby, už se mi nikdy neozval. A to ani když jsem se opakovaně připomínal...
Rozhodně také musím zmínit, že těmi dny mě provázela dokonalá kniha Radka Galaše Československé četnictvo (1918-1929), již mi také darovala má slečna. Skutečně jde o perfektně zpracované dílo nabité informacemi, doplněné citacemi z dobových materiálů a mnoha fotografiemi. Asi to bude nějakou chvíli trvat, ovšem moc se těším na další díl pokrývající období působení četnictva, jež mi je ještě o něco bližší.
Dalším četnickým zážitkem byla přednáška pana Jiřího Vaněčka, který se aktivně zajímá o četnictvo především na Olomoucku. Na tuto akci jsme se slečnou Procházkovou vyrazili rovnou z práce a protože nebylo času nazbyt, nezbyla jiná možnost než se dobově obléci již tam. Z toho měla velký zážitek jedna kolegyně, která nás viděla, jak si to takhle míříme garáží k autu. Jinak jsme žádný větší rozruch nevyvolali. Pan Vaněcek byl rád, že jsme dorazili takto oděni a já, i když jsem vůbec nevěděl kdo z kolegů a v jaké uniformě či ústroji tam bude, jsem krásně doplnil přítomné kluky svým vycházkovým stejnokrojem strážmistra četnictva z konce 30. let. Součástí velice povedené přednášky byla i drobná expozice s opravdovými skvosty. Mimo originálů uniforem tu byla i krátká puška vz.33 s bodákem, ale také služební a vycházková šavle. A ačkoli slečna Procházková byla opět nadšena spíše šavlí služební, která je tak akorát v její velikosti, stejně se jí ta naše líbí víc. A má z ní lepší pocit. Já ale při konfrontaci se šavlí vycházkovou začínal tušit, že ty obrovské investice jen tak neskončí. Po přednášce jsme si nechali autorem podepsat jeho knihu, již jsem zakoupil a má Peťuška, naprosto nadšená vznesla dotaz, zda by bylo možné připravit i přednášku v její obci. Pan Vaněcek se krátce zamyslel a potvrdil, že k tomu něco má a vymyslí. Bezva! Slečna zajistí knihovnu, já sebe v uniformě a výstavku a pan Vaněcek přednášku. Vize nádherná, ovšem dosud nerealizovaná. Ale nevadí, já čekám a těším se i nadále!
Duben byl letos měsícem značně náročným a v mnoha ohledech těžkým, většina z toho co se dělo ale nezapadá do konceptu blogu a jeho hlavních témat, z toho důvodu se zmíním pouze o několika málo věcech.
Na začátek měsíce byly vypsány konkurzy na celé obsazení nově připravované pražské inscenace Bídníků. Ano, onoho slavného a mnou tolik milovaného muzikálu. Ač mě pár lidí přesvědčovalo, že bych to měl alespoň zkusit, já tak nějak věděl, že je to úplně k ničemu. Po tom, co s Bídníky v Praze v posledních letech prováděli laťka není moc vysoko, ale já pro působení v profesionální inscenaci a ještě takového muzikálu nemám vůbec nic. Znalosti, schopnosti, průpravu, zkušenosti ani věk (na postavu již bych chtěl hrát). Pokud bych v Bídnících chtěl a mohl někdy hrát, musela by to být nějaká amatérská, fanouškovská verze. Do toho bych klidně a rád šel. Sice jsem již od března začal znova intenzivněji zpívat, bohužel ale musím objektivně přiznat že mi to už nejde tak dobře, jako v době před pár lety. Tenkrát jsem prozpíval celé dny, týdny, měsíce a ano, byly to i roky. Netvrdím že jsem Javerta zpíval tak dokonale, jako Tomáš Bartůněk, ale na poměry samouka jsem byl i spokojen. S napětím jsem ale sledoval všechny informace o připravované inscenaci, ta měla mít premiéru na podzim. Nakonec došlo jen k neurčitému vyjádření, že premiéra je odložena a na prkna se vrací Fantom opery. Můj osobní názor je, že to prostě neprošlo v Londýně. Českých Bídníků se tak v nejbližší době asi nedočkáme. Ale tohle dílo je tak náročné, že je to spíše dobře. Přimlouval bych se za šanci pro Městské divadlo Brno...
Z důvodu zrušení všech jarních vojenskohistorických akcí a především těch zahrnujících Rudou armádu jsem rozebral svou airsoftovou Mosinku a malinko se na ní realizoval, aby vypadala více jako ostrá. Seškrábal jsem původní barvu z pažby a přetřel ji více odpovídajícím odstínem, vyměnil některá kovaní za originální díly, jiné součástky jsem si vyrobil od nuly či upravil původní díly aby i ty více odpovídaly originálu. S výsledkem jsem velmi spokojen a pokud dřevo v bojí získá nějakou tu patinu, bude to zase o něco lepší.
Během tohoto měsíce se mi též podařilo dokončit figurku staršího seržanta Kirjanové a začít pracovat na figurce staršiny Vaskova. Má knihovna se pak rozrostla o knihu, která se od doby svého vzniku stala spíše sběratelským kouskem a kterou jsem moc toužil mít a moci si v ní kdykoli zalistovat. Robert Speychal a kolektiv: Stráž obrany státu.
Květen byl pak měsícem velkých zážitků, radostí, nadějí i tak trochu zklamání. Ale postupně.
K narozeninám jsem dostal několik dárků a to opět i k tématu Československého četnictva. Například od slečny Procházkové to byla dobová lampa, tentokráte elektrická, která by se dokonale vyjímala na staničním psacím stole. Dále jsem dostal originál kompletní Příručky všeobecného vzdělání pro četnictvo a také krásnou, privátní vycházkovou šavli, kterou jsem si sám nadělil.
Mé dárky k letošním narozeninám v četnickém duchu.
V neděli 15.5. pak přišel velký, veliký den, na který jsme se se slečnou Procházkovou oba velmi těšili, ale myslím, že já víc. Cesta do Bratislavy a zpět proběhla s využitím autobusové a vlakové dopravy, bez jediné komplikace a byla i docela dobrodružná. Cílem této cesty bylo divadlo Nová scéna uvádějící od roku 2019 historicky první slovenskou inscenaci muzikálu Les Misérables (Bedári). O snahách o první slovenské uvedení tohoto světově nejúspěšnějšího muzikálu jsem se dověděl už v roce 2016 osobně od představitele Javerta Lukáše Vlčka na úžasném Loketském kulturním létě. Tenkrát mi prozradil různé věci, které zůstaly nenaplněny a možná je to dobře. Myslím, že ani on tenkrát ještě nevěděl, že inscenace ožije až za tři roky a on sám v ní bude opět zpívat Javerta, tentokrát slovensky. Dlouho před cestou na Slovensko jsem procházel a studoval nejen recenze a fotografie z představení, ale i podklady, které jsem nashromáždil již v době příprav inscenace a vypsání konkurzů. Začal jsem se učit těch pár textů, které jsem si tenkrát vytisknul, ale tak dokonale připraven, jako když jsem jel poprvé na Bídníky do Brna, nebo právě o rok později do Lokte, rozloučit se s Janem Ježekem jsem pochopitelně nebyl. Dosud neexistuje jediná oficiální slovenská nahrávka celého muzikálu ani jsem nikde veřejně nenašel kompletní libreto, takže se bohužel některé skladby zatím naučit nemohu. A to mě celkem mrzí. Ačkoli jsem na slovenské Bídníky jel s velikými očekáváními a hlavně chtěl viděl pro mě kompletně nové obsazení, měl jsem trošku "smůlu" a místo Jiřího Daniela viděl v roli Javerta opět Lukáše Vlčka. Zprvu mě to trošku mrzelo, protože sice vím, že právě on tu roli zpívá skutecně skvěle, ale chtěl jsem vidět interpreta mě dosud neznámého. Nakonec mě Lukáš Vlček opravdu velice příjemně překvapil. Jeho slovenština byla vskutku skvělá a pěvecký výkon velice silný a přesvědčivý. Po herecké stránce působil malinko opatrně a řekněme zaskočeně, osobně bych to ale připsal na vrub opatrnosti při zpívaní v cizím jazyce. Skutečným hrdinou celého představení byl ale bezesporu Titusz Tóbisz v roli Jeana Valjeana. A ač jsem si to zprvu ani nepřipouštěl, protože se z nějakého důvodu většinou zaměřuji na Javerta, při cestě z divadla na vlakové nádraží jsem nám zpíval právě Valjeanovu první sólovou skladbu, ve slovenské verzi Čo som to urobil?. A Titusz asi skutečně zafungoval v plné síle, protože z jediného představení jsem si tu skladbu zapamatoval prakticky celou. Zpíval jsem samozřejmě i útržky z jiných skladeb, jako Hviezdy, Kto som ja? Nebo Další deň.. Svým způsobem mi přislo vtipné právě Javertovo "...pripojím sa k študentíkom..." Abych se ale vrátil k hlavní hvězdě celých slovenských Bídníků, jíž není nikdo jiný než doslova impozantní Titusz Tóbisz... V jeho mohutném těle a prostorné hrudi se skrývá tenor, který roli Valjeana dává naprosto nový rozměr a to po všech stránkách. Řekněme operní pojetí této role již z některých anglických či německých produkcí známe, u tohoto slovenského borce ale clověk jasně cítí, že skutecně chápe význam jemu svěřené role a ne že by ji hrál, on ji ty tři hodiny skutečně žije. I když je pro mě nejlepším českým představitelem Valjeana Jan Ježek, s klidným svědomím mohu říci, že první slovenský Valjean pro mě navždy zůstane slovenskou jedničkou bez ohledu na všechny ty, kteří ještě někdy dostanou tuto roli u našich východních bratrů svěřenu. Důležité je ale napsat, že celé obsazení nemělo slabé místo a na to, jak málo představení se tohoto díla v Bratislavě hraje, byli skutečně dokonalí. Jak sólisté, tak sbory, které to mají ještě těžší. Skvělý je i symfonický orchestr Slovenského rozhlasu bez nějž by takové představení zkrátka nemohlo ožít. Velmi kladně hodnotím i scénu, která byla dle mého názoru do jisté míry inspirována přímo předlohou Victora Huga, příjemně přiměřená, nikoli přehnaná a opravdu nápaditá a promyšlená. V mnoha ohledech se vymykala některým stereotypům a přišla s novými nápady. Stejně skvěle zvládnuté byly i kostýmy. Ty byly u některých postav možná trošku zjednodušené, ovšem i to mělo svůj význam. Kdybych v roce 2015 neviděl Bídníky v Městském divadle Brno poprvé a ještě s panem Ježkem v hlavní roli, nejspíš bych Bratislavu poslal na první místo ve svém žebříčku. Brnu skutečně šlape na paty a v některých ohledech jej i překonává, o Praze vůbec nemluvím, protože ta byla minimálně s poslední inscenací Bídníků v roce 2012 opravdu špatná. Jedinou slabinu mají Bedári v opravdu nízkém počtu představení, který činí taková dvě představení měsíčně a to ještě často v týdnu. Samozřejmě bych se také rád dočkal vydání CD a to alespoň v rozsahu alba z Vinohrad 1992. Je asi jasné, že kompletní nahrávkou bych vůbec nepohrdnul.
Následující dny, týdny a s přestávkami i měsíce (až dosud) jsem si pak v práci v šatně i kdykoli jsem byl sám zpíval Javertovo "Božie zákony sú pre mňa sväté, já mier v duši mám!" Nebo Valjeanovo "Bol som za malú smiešnu vec až na dvacať rokov trestaniec!" Byl to vskutku silný žážitek a i když jsem brzy přisel s tím, že si jej budeme muset ještě minimálně jednou zopakovat, letos to nakonec už nevyšlo. Ale příští rok musíme!!!
Další deň, deň ktorý ďalej musíš niesť svoj kríž na cestě ktrej koniec nevidíš...
Bratislavští Bedári na plakátu Divadla Nová scéna.
Mé naděje se rozplynuly a nahradilo je zklamání přesně týden po tom obrovském zážitku ve slovenském hlavním městě. O co šlo? Pro mnohé hloupost či šílenost, mě ale před více než týdnem od této chvíle svitla naděje. Na Aukru se objevila skutečná rarita a věc, jaká se objeví jednou... Já bych řekl že i jednou za život. Originál, četnická, pohyblivě znehodnocená krátká puška vz.33. Ve skvělém stavu. A od koruny. Navíc jen kousek od mého bydliště. Jak se asi u takového pokladu dalo očekávat, strhla se celkem bitka, mnozí co to zkoušeli přihazovali po celou dobu aukce, já až v samotném závěru. Cena asi v závislosti na tom, za jakou věc byla, nebyl tak vysoká, ale já už jsem opravdu těch 136 tisíc, za které šla k novému majiteli přehodit nemohl. Tolik peněz zatím nevydělávám. A až na ní někdy třeba budu mít, tak pochybuji že se nějaká objeví. Nějakou dobu jsem pak třicettrojky zoufale hledal, ale... Kolik jich je takových, jako byla tahle? A tak nezbylo než dál čekat na maketu Mannlicheru. I když teď o něco smutněji. Mannlicher je krasná věc, ale 33ka... Je prostě 33ka. Že jo... Dokonalejší, modernější a na konec 30. let k četníkovi prostě sedí víc. Nějakou dobu mě to opravdu moc mrzelo a občas jsem na tento neúspěch dlouze myslel. A trvalo to pár měsíců, než jsem se nějak srovnal s faktem že já ji na rameni nosit nebudu. Bylo ale třeba soustředit se na kvapem se blížící akci jejíž přípravy nikdy nepodceňuji a to za žádných okolností. Týden před Tovačovem mi přišel balík z Nestofu obsahující docela dost věcí do výstroje sudetoněmeckého Freikorpsu. Dalibor svou účast přislíbil celkem s předstihem, naproti tomu Dan s Martinem nakonec dorazit nemohli.
S vycházkovou šavlí pro sbor strážmistrů a vrchní strážmistry četnictva ve sbírce také samozřejmě přišla nutnost doplnit ji o třapec a opasník. Jelikož neznám nikoho jiného, kdo šije repliky těchto věcí, zaslal jsem objednávku panu Ungerovi. A čekal. Letos byl můj plán na Tovačov jasný, jelikož je vychazková uniforma prakticky kompletní, vezmu si na sebe tu. Jenže mi stále chyběl zmíněný opasník a Portepé. Ungerovi bylo nutné kontaktovat vícekrat a nakonec i telefonicky, z pochopitelných důvodů nemoci měli teď ve výrobě výpadek. S paní Irenou se mi ale podařilo dohodnout a v pátek těsně před Tovačovem jsem konečně mohl poprvé obléknout kompletní vycházkový stejnokroj strážmistra četnictva.
Onen první červnový pátek byl dnem docela náročným. Po práci bylo třeba vyzkoušet a přizpůsobit šavli na závěsu, uvázat třapec, zabalit několik věcí, obě šavle, oholit se a vyrazit na vystoupení tatovy kapely. Pak zase domů, vyspat se a v sobotu ráno se vydat do tovačovské sportovní haly. Jelikož ani Dan ani Martin letos nemohli být s námi, výzbroj a výstroj původně určená pro Henleinovce Dana tvořila alespoň jádro křídla naší expozice věnovaného právě SDFK a SDP. Dalibor i moje slečna Procházková se ale zúčastnili, takže i když nás bylo po personální stránce méně, naše expozice se opět o něco rozrostla, já byl pyšný na své šavle ale i kolegy. Protože letos jsme byli krásní! A i když jsme byli jen dva četníci, podařilo se nám během dne představit tři ústroje. Obchůzkovou, SOS i vycházkovou. Letos bych řekl že o náš prvorepublikový koutek byl opět o něco vyšší zájem než na některých předchozích ročnících. Modelářsky oceněn jsem byl cenou od V.H. podložek, což ještě pozvedlo tento úžasný den se skvělými lidmi. Podrobněji je tato akce popsaná v samostatném, jí věnovaném článku.
V ten samý den probíhala i akce, na níž mě má neúčast trošku mrzela a sice setkání členů obsazení první české inscenace muzikálu Les Misérables konané v divadle Lucie Bílé. Člověk nemůže být všude. Já naštěstí tu čest, setkat se s mým nejoblíbenějším českým Valjeanem již měl.
Konec jara byl ve znamení různých výletů po nedalekém okolí a to především se ségrou a rodiči. Byli jsme však omezeni dobou kdy měla máma vycházky, neboť prakticky celý rok prožila v bolestech a pracovní neschopnosti. Slečna Procházková tou dobou trávila čtrnáctidenní dovolenou v Itálii se svou mamkou, protože po tom, co zažívá v práci si ji jednak zasloužila a jednak ji potřebovala. To jsme ještě netušili, jak šílené a nezvladatelné to bude ve druhé půli roku a co to s mou láskou udělá.
Poslední červnová sobota patří již tradičně jedné z nejlepších soutěží, tedy Panzershow v Návsí. Již dostatečně dopředu jsem obdržel pozvaní od Ládi Valla, abych dorazil i v uniformě četnické a přidal se k jejich prezentaci stejnokrojů. Po již dvou úspěsných akcích ve vycházkovém četníkovi byla i tentokrát moje volba jasná. Pro tento slavnostnější oblek jsem se ale rozhodnul i z dalších důvodů. Jednak šlo o jubilejní desátý ročník Panzershow, což si zaslouží jistou vyšší úroveň a pak jsme také se slečnou Procházkovou chtěli vyrazit do nedalekého Jablunkova, což bylo v rovných kalhotách a košili méně nápadné než v rajtkách a holenicích. I tak se ale za námi lidé otáčeli. V Jablunkově jsme si oba nakoupili boty, já tam sehnal obuv, která dokonale padne k mému právě oblečenému vycházkovému strážmistrovi, tudíž po návratu k vozu došlo co nejdříve k výměně obutí. Na prezentaci stejnokrojů jsem tak byl dokonale připraven a se svým vzhledem spokojen. V tento den jsem obdržel hned dva železné kříže moravskoslezské orlice. Jeden za účast na prezentaci a jeden za svou modelářskou činnost. Byl to vskutku překrásný den, zakončený posezením u kávy a rozhovorem nad mou modelářskou tvorbou, plány a tak podobně. Ta moje holčička je opravdu úžasná...
I červenec byl měsícem výletů a větších či menších dobrodružství a zážitků. Jedním takovým dobrodružným výletem byla cesta do Mikulova, abychom si tam mohli prohlédnout a případně koupit zrestaurovaný provorepublikový toaletní stolek pro slečnu Procházkovou. Stolek jsme skutečně koupili, protože je moc pěkný. Byl to naprosto skvělý den a i když jsme byli stále na Moravě, spousta věcí nás tam zaskočila. Jaké je na našem jihu horko i jak velké fíkovníky zde pěstují. Krom ateliéru onoho restaurátora jsme si prohlédli i Mikulov samotný a některé jeho pamětihodnosti. Pro velké zážitky ale mnohdy nebylo třeba jezdit daleko, neboť přišly ony k nám.
V rámci letního festivalu Pohoda u trojice jsme společně (a někdy i já sám) zažili pár krásných vystoupení, naproti tomu letní kino, na které jsem se tak těšil, svými tituly dost zklamalo. V jednom z místních kin ale běžely světové klasické filmy, z nichž jsme nakonec zvládli jen Casablancu s Humpreyem Bogartem.
S pomocí knihy Pušky a bodáky vz.24, již jsem zakoupil i s několika dalšími se mi trošku překvapivě konečně podařilo opravdu správně určit a hlavně dobovou dokumentací podložit konfiguraci četnické karabiny vz.95. Tedy objímka se spodním i bočním poutkem a spodní poutko v pažbě otočné, jako na krátké pušce vz.33. Nelenil jsem a prolezl snad celý internet, abych tyto díly našel. Hlavně ono otočné poutko, které je samo o sobě celkem raritou. Ale světe div se, jak toto poutko, tak objímku jsem sehnal, lehce očistil a s prosbou o osazení na mou maketu poslal obratem panu Tichému. Na začátku července se totiž na jeho stránce objevila první fotografie detailu pouzdra závěru makety pušky Mannlicher. Zdálo se, že cíl je blízko. A já proto neztrácel čas. Zhruba tou dobou jsme s babičkou také ušili další četnické rajtky, protože se mi konečně podařilo sehnat nejlepší možný materiál.
Toho měsíce, na poli modelářském, došlo konečně k dokončení figurky staršiny Vaskova a dokončovací práce na vinětě, která mě nakonec tolik pohltila a naplňovala se kvapem přiblížily.
Srpen, druhý prázdninový měsíc byl poměrně nabitý a plodný na poli všech mých koníčků. Přitom jak to tak bývá, k těm nejlepším věcem se člověk dostává naprosto náhodou a nečekaně. Jednou takovou věcí byl klasický černý, dřevěný kufr se kterým se v dobách prvorepublikových i těsně poválečných rukovalo na vojnu. Už od chvíle, kdy jsem s ním na akci v Lednici v roce 2018 viděl kolegu z KVH Břeclav, bylo mi jasné, že jednoho dne musí být tahle úžasná věc i v mé sbírce. Kufr, nebo spíše truhla je to velmi praktická a k uložení minimálně části mé četnické uniformy a výstroje by byla velice stylová. Nemluvě o cestách na akce s takovou parádou! A tak, to bylo při již zmíněném výletu do Mikulova, jsem se své úžasné slečny Procházkové během konverzace o dobovém nábytku celkem nenápadně zeptal, zdá náhodou mezi těmi truhlami, bednami a kufry po babičce není taková černá truhla s uchem. Ke své žádosti jsem přiložil i fotografie a rozměry. No a jednoho odpoledne, byl jsem ještě v práci, mi v Messengeru přistálo několik fotek od mé Peťušky, která mě tím naprosto posadila na zadek. Krásný, velmi zachovalý narukovací kufr, jako bonus navíc ve víku se záznamy o převeleních jejího strýce i jeho staršího bratra s nimiž oběma byl tento němý svědek historie na vojně. Když jsem si pak kufr následující den převzal a důkladně jej prozkoumal, seznal jsem, že by sice malinko zrestaurovat chtěl, neměl jsem ale to srdce nijak zasahovat do takové památky k níž mám i já docela velký citový vztah. Je to tak nějak rodinná záležitost. Přál jsem si sice mít ten kufr opatřený svým jménem, ale tomuto kusu nic takového provést nemohu. Jako bonus pak na dně kufru i vkládací přihrádky byly coby výstelka použity socialistické noviny informující mimo jiné o neštěstí na dole Dukla. Neuvěřitelný svědek historie... Kufr jsem pouze zvenčí důkladně omyl a uvnitř zbavil prachu. Vložení levandulového mýdla pak bylo posledním zásahem, jenž byl na kufru z mé strany proveden. Červotoč nebyl nalezen nikde, dřevo je čisté a zdravé, což je veliká výhoda.
První takovou věcí, kterou jsem do kufru zakoupil byly originální staré kulaté brýle. Nevím, zda to o mě mí čtenáři vědí, ale na dálku nosím brýle. Tedy jen když to vyloženě potřebuji. Za běžných podmínek vidím velmi dobře, nicméně číst na dálku je trošku náročnější a to je v podstatě jediná situace kdy jsou pro mě brýle potřeba. Jenže víme jak tomu tak bývá, vše se s časem zhorušje a moderní brýle jsou v reenactingu věčný problém. Abych pravdu řekl, ty staré kulaté brýle se mi zkrátka líbí a jedinou opravdu autentickou cestou je koupit si nějaké skutečně staré brýle a nechat si vyměnit skla. Existují sice novodobé obroučky, například značky Okula, ale ani ty nejsou stoprocentně autentické. Na Aukru jsem si tedy konečně zakoupil staré brýle i s pouzdry, navíc za velmi výhodnou cenu. Tak výhodnou, až ty brýle byly nakonec troje. V srpnu mě potkal ještě jeden nákup na tomto aukčním portálu, jenž stojí za řeč. Bodák pro krátkou pušku M95 systému Mannlicher, tentokráte opravdu pro krátkou verzi, tedy s muškou. Tento konkrétní bodák na Štuc byl za velmi dobrou cenu, přišel velmi rychle a ačkoli není v příliš dobrém sběratelském stavu a ani nemá pochvu, mám z něj velikou radost. Ostatně chybějící pochva je další sběratelskou výzvou!
I tento druhý prázdninový měsíc byl velmi náročný z důvodu dovolených, kdy nás v provozu bylo citelně méně, ale i z důvodu několika pracovních i soukromých úrazů mých kolegyň. Korunu tomu nasadila ta, která v pátek odpoledne dlouze studovala rozpis na následující týden a posměšně ke mně pronesla: "Jestli si někdo zvrtne nohu, tak jsme v p*deli!" Nesrovnatelně vtipnější pak bylo, když naše vedoucí laborantka v pondělí ráno běhala po ústavu a hlásila všem, že dotyčná si zlomila ruku. Důležitější ale asi bylo, že přede mnou stál extrémně náročný týden, kdy jsem byl sám na antibiotickém středisku, následně jsem odsloužil sobotu, neděli a zhruba dvě hodiny po nedělní službě nás se slečnou Procházkovou čekala cesta směr Lido di Jesolo, Itálie. Přestože, nebo možná protože jsme s Peťuškou dlouho nevěděli ani to, zda na nějakou dovolenou vůbec pojedeme, to bylo nádherné. Zasloužený odpočinek, dny na pláži i ve městě, navštívili jsme i místní modelářskou prodejnu, která se ovšem té v Trevisu rovnat nemůže ani v nejmenším. Šlo vlastně o jakousi hračkárnu s více RC modely a minimem stavebnic. Ty byly spíše jen od Revellu a ani nic, co bych vyloženě chtěl. Zalíbil se mi jen Opel Kadet, ale ani ten jsem nakonec nekoupil. Celá ta dovolená měla jen jednu chybu, byla nějak moc krátká. Nabral jsem však dostatek inspirace a italského ducha k tomu, abych se rozhodnul konečně se pustit do již rok odkládané italské diorámy. Konečně přišel nápad i podklady pro italské domy, pocházející spíše z místních časopisů než skutečných staveb. S sebou jsem si tam i zpět vezl krabičku s italskou benzínkou od MiniArtu, takže jsem si cestou autem i při volných chvilkách na hotelu prohlížel díly benzínových čerpadel a kanystrů na oleje a vše si skládal v hlavě. Doma jsem pak bohužel sledoval, jak ze mě změnou prostředí i opět se blížící prací ta verva opadá, ale jelikož pět let rozpracovaná viněta dle novely Borise Vasiljeva ...a jitra jsou zde tichá byla dokončena již před odjezdem do Itálie mohl jsem začít. Lépe řečeno musel. Jakmile zaváhám, hrozí že už projekt nezačnu nikdy. Taková je zkušenost. Tedy jsem začal, ale padlo rozhodnutí zakoupit další nezbytnou věc a posunout své modelářské snažení zase někam dál. Proxxon Thermocut, tedy řezačka na polystyren je nezbytným pomocníkem, zvláště pak když přijde na řadu řezání úhlů a hlavně jiných než prvých. Ta věc mě stála něco přes dva tisíce, což není vůbec zlé vzhledem k tomu, jak takový pomocník dokáže doslova změnit modelářský život. Dlouho jsem myslel, že nic takového nepotřebuji. Jak hloupý jsem byl.
I když už jsem do hlubokých nocí zvesela krájel styrodur do čerstvě rozjeté italské diorámy, ještě jsem ve zbytku volna jenž jsem si vzal musel nafotit dokončenou vinětu «Это что?!» a napsat o ní článek. Přestože viněta byla hotová, jak jsem psal, už před odjezdem do Itálie, na focení a článek už čas nebyl. Což je vlastně dobře, protože pak jsem mohl článku věnovat tolik času a péče, kolik zasluhoval. Jak jsem si uvědomoval převážně až v závěru prací na této vinětě, žádný projekt mě v poslední době nebavil a nepohltil tak, jako právě tento. Podklady jsem studoval opravdu dlouho, téma mě skutečně zaujalo a oslovilo, práce šly až nečekaně dobře a nebýt hloupé chyby v cílové rovince, bylo by vše prakticky bezproblémové. Samozřejmě ani toto dílo není dokonalé, nicméně já jsem s ním velmi spokojen a vidím ve své práci znatelný pokrok jenž mi činí radost. A tak by to mělo být.
Viněta «Это что?!» jíž považuji za svůj dosud nejlepší dokončený kousek.
Během posledního prázdninového víkendu jsme se konečně setkali s naším družstvem RKKA a to v bohužel jediné letošní ukázce jíž jsem se zúčastnil. Ač je Vlkoš pro nás akce již tradiční a dobře známá, letos bylo zase něco jinak. Poprvé jsem do boje šel s nárameníky s jednou stužkou coby Jefrejtor a skutečný velitel družstva. Dalibor tuto myšlenku podporoval skutečně vřele a já si hodnost a vše co s ní přichází sice užil, ovšem zároveň narazil na mnoho oblastí, které u mě v tomto ohledu vyžadují zlepšení. Vojín Snopek však trval na tom, abychom na všechny akce v této sestavě jezdili vždy s pevně stanoveným velitelem, tedy mnou. Celý den byl velice pestrý a to i v otázce počasí. Ráno pršelo, tedy jsem se ukryl pod pláštěnkou z celty a vydal se hledat kamarády. Při nástupu už nepršelo a naopak se začalo dělat slunečno, pod mokrou cestou tedy bylo jako v pařenisti a tak jsem se jí zase co nejdříve zbavil. Ukázka jíž proběhla za plného slunce a byla zcela jiná svým závěrem, který měl zdůraznit nesmyslnost válek, protože bylo již dopředu ustanoveno že padneme všichni, na obou stranách, mimo velitelů. Po boji vyvstal krásný logistický problém. Místní stánky s občerstvením neměli ani pivo, ani limonádu a naše zásoby byly v kritickém stavu. Cesta do vesnice nepřinesla vůbec žádný úspěch a zavřená hospoda, kam jsme tradičně chodili byla dlouhodobě zavřená. "Jak jsme tam tak leželi, na tom plném slunci, úplně jsem si představil, jak ty rozkladné procesy musí být rychlé!" Prohodil Dalibor k závěru ukázky. Na konci dne nás také příjemně překvapilo setkání s Mírou z KVH Břeclav. A jak jsme si tak povídali, doslova bylo vidět jak se naše životy za těch pár let posunuly. Někteří jsme si našli přítelkyně, někteří se oženili, jiní mají děti a také se rozvedli. Čas běží a vše někam míří... A kdo ví, co nás v něm čeká?
Vlkoš pak začal asi první letošní velkou změnu, protože až dosud se můj zájem na poli vojenské historie soustředil především na Četnictvo. Po této události se zase do středu mého zájmu začala zvolna dostávat Rudá armáda.
Začátkem září se tak moje uniformní skříň stala plnější o několik Gimnasťorek od Schustera i z Nestofu a také jsem "musel" pořídit dalších několik nezbytných výstrojních součástek od opasků až po knoflíky. Tou dobou se také po téměř nekonečné pauze na webu i Facebooku MiniArtu objevilo pár plánovaných novinek, které nebyly ani v na začátku roku vydaném katalogu. Byl to zatím jen nepatrný náznak činnosti, ale konečně bylo jasné že MiniArt ukrajinský konflikt přežil a snad bude opět schopen začít produkovat své bezkonkurenční stavebnice. Od konce února jsem si totiž kladl stále dokola otázky kdy, a zda vůbec MiniArt ještě bude vyrábět modely. Přesně v polovině září pak MiniArt zveřejnil novinky pro tento měsíc. Je pravda že to ve mně vyvolalo i malinko negativní pocity, protože kdyby to přišlo o měsíc dříve, mohl jsem rozjet práce na menší vinětě již mám dokonale naplánovanou, ale takto jsem začal dělat na jiném, ne tak dobře připraveném a náročnějším projektu. Nejdůležitější ale stejně bylo, že MiniArt skutečně opět funguje! Zpráva o znovuobnovení produkce v MiniArtu mě zastihla v Brně, kde jsem byl na druhém odborném modulu specializačního vzdělávání a to v termínu od 12. do 16. září. Celé to bylo spíše jako dovolená, během přednášek nám nikdo nic průlomového neprozradil, jedna z přednášejících dokonce sama podotkla, jak náročné to pro nás musí být, poslouchat vše několikrát stále dokola. Vlastně ano, střední škola, VOŠka, atestace. Pořád to samo. Jenže po přednáškách jsme byli volní a každý večer někde na večeři a následně na pivu. Upřímně řečeno, já jsem si to neužíval až tak, jako zbytek naší skupiny, na stranu druhou to bylo celkem hezké studijní setkání s lidmi s nimiž jsem chodil buď na střední nebo na VOŠku, případně do obou vzdělávacích zařízení. Někdy to s nimi nebylo příjemné, alkohol a uvolněná atmosféra způsobila různé situace, ale já se jimi zlomit nenechal a věděl že mám navrch. Tou dobou v hlavě se slovenskými slovy Javerta Lukáše Vlčka v hlavě.
Jelikož první modul jsem absolvoval distancně, v pátek 16.9. mě čekaly hned dva, naštěstí jednoduché testy. A pak už rychle šalinou k brněnskému hlavnímu nádraží a autobusem zpět domů. Cestou jsem se usmíval, že konečně mířím zase domů, kde na mě čeká rozpracovány modelářský projekt, mé uniformy a zbraně, ale především moje slečna Procházková, která mi hrozně chyběla i když jsme si psali a volali. Těch pět dnů nebylo vyloženě zlých, vše dopadlo jak nejlépe mohlo, docela jsme se i bavili. Domov je však domov. O každém večeru v hospodě ani nemluvím. To není nic pro mě...
Další běh měsíce září nepřinesl krom každovečerního modelaření, další blůzy a maskovacích zdravotnických výložek nic příliš zvláštního, až na jeho posledních pár dnů kdy padlo neodvratitelné a dlouho rozmýšlené rozhodnutí o pořízení vlastního šicího stroje. 28.9. jsem si svůj stroj vyzvednul v AlzaBoxu a prakticky celý den upravoval kapsy na 35kové Gimnasťorce z Nestofu. Velice příjemně mě samotného překvapilo jak rychle mi základní úkony šly a výložky jsem přišil na první pokus. Hodiny sledování babičky se vyplatily. Na šití celé blůzy nebo kalhot bych si zatím rozhodně netroufnul, ale menší věci jako pytlíky, přišívaní výložek, hodnostních stužek na nárameníky, či drobné opravy mi naštěstí nedají větší obtíže.
Pořízení šicího stroje se vyplatilo i z jiného důvodu a sice když jsem si na poslední chvíli v prvním říjnovém týdnu musel zahnout oblekové kalhoty před svatbou kamarádky slečny Procházkové. A naší společné kolegyně z práce. Právě tato její životní událost mimo jiné znamenala mou neschopnost zúčastnit se šumperského ModelFestu, kam jsme byli pozváni i se zbytkem družstva a uniformami. Škoda, sice bych byl raději v Šumperku, ale i tak to byl nakonec moc krásný den. Následující týden pro mě znamenal dovolenou, ta byla vyplněna jen a pouze modelařením, kubíky výparů z barev a ředidel, ovšem v neděli jsem skutečně měl hmatatelné a viditelné důkazy své snahy. Dva hotové italské benzínové stojany do nedávno rozjeté diorámy. Dobře si pamatuji, jak jsme toto téma ještě před započetím mých prací na barvení stojanů řešili s mou milovanou Peťuškou v kavárně a společně hledali podklady... To bylo moc krásné. Pak, po tom týdnu doma se ale moje modelářské nasazení zase zadrhlo, neboť krátce na to jsem v práci zase dostal služební telefon a týden držel pohotovost. Vzpomínám si ale jak jsem si jednou v říjnu, byl to středeční večer, na jedničce běžely Četnické humoresky, sundal z věšáku svou služební šavli spolu s bodákem a byl naprosto oslněn její krásou. Jsem opravdu rád že ji mám. Je to prostě nádherná věc a nelituju ani koruny z celé té částky již jsem do ní investoval. Nejen díky šavli, ale i díky Martinu Tichému a knize Michala Dlouhého Století četnické kriminalistiky jsem se v říjnu od odskoku k RKKA vrátil zase naplno k Četnictvu. Škoda toho mého transplantu, neboť v pondělí 24.10. proběhla v nedalekém Prostějově přednáška Jiřího Vaněčka na téma zde působícího četnictva. A proč zde figuruje pan Martin Tichý? To je jednoduché. 14. října zveřejnil na svém pracovním Facebooku fotografii první série skompletovaných Mannlicherů. Tedy spíše jen "železa" před černěním. Ale se zprávou, že příští týden bude hotovo. Ten týden se zase natáhnul na týdnů několik. Ale o tom zase o něco později.
Začátkem listopadu přibyl v mé sbírce další četnický bodák pro četnickou karabinu vz.95, tentokrát bez žádných bulharských repasí, ovšem o zhruba 15mm zkrácen. Tento bodák pochází z poválečné produkce Zbrojovky Brno. Stejně tak se mi konečně podařilo sehnat několik nábojnic v původní ráži 8x50R.
12.11. pak proběhnul jubilejní 30. ročník modelářské soutěže Českotřebovský vehikl. Těsně před akcí jsem krátce zaváhal, zda opravdu jet, neboť jsem měl tak nějak slabší období. Nakonec jsem se opravdu zaregistroval a v sobotu jsme se slečnou Procházkovou vyjeli na výlet. A byl to velmi povedený a úspěšný výlet! Čtyři ceny že tří kategorií a konečně osobní setkání s panem Martinem Tichým, autorem mnoha perfektních vojenskohistorických reprodukcí, ale především mnou tak dlouho očekávaných a sledovaných maket dlouhých i krátkých Mannlicherů. Do posledního momentu jsem byl napnut, za se mu mou četnickou karabinu podařilo dokončit a přivézt. Nakonec tomu tak nebylo, vůbec to ale nijak nepokazilo naše úžasné první osobní setkání.
Konecm listopadu mě čekala další týdenní dovolená věnovaná opět výhradně modelům. Ačkoli jsem prakticky celou tu dobu seděl jen u svého pracovního stolu, podložku, konkrétně pouze její kompletní stavbu, jsem ani tak nedokázal dotáhnout až do konce. V cílové rovince se to začalo značně komplikovat tam, kde bych to vůbec nečekal. Jak mi řekla má nejdražší "Někdy to tak prostě je." Nedávná dovolená byla trošku úspěšnější, protože tam jsem měl skutečně viditelné výsledky a z nich plynoucí radost. Na samém sklonku listopadu jsem pak konečně, po zhruba třech letech čekání obdržel krabici v níž by dle tvaru mohl být deštník, nebo spíše slunečník. Bylo to ale něco mnohem hezčího, lepšího a propracovanějšího. Takřka dokonale zpracovaná maketa četnické karabiny vz.95 systému Mannlicher z dílny pana Martina Tichého. Prvních pár dnů našeho společného soužití bylo naplněno především obdivováním detailů, objevováním všech aspektů této makety a také řešením problémů s nasazením originálního četnického bodáku ze Zbrojovky Brno. Broušení záchytu prakticky na všech jeho plochách, s výjimkou spodní a zadní nakonec trvalo déle než bych čekal, ale nakonec se mi podařilo bodák na pušku nasadit a broušené plochy přečernit tak, že nic není vidět. Celé to ale z mého úhlu pohledu trošku kazí skutečnost, že jsem se tou dobou měl věnovat spíše své slečně, než svému Mannlicheru. To je tak, když dostanu novou hračku a snažím se ji dát dopořádku co nejdříve. Úplně mě to pohltilo aniž bych bral ohledy na cokoli a kohokoli jiného. V plánu je i sepsání obsáhlého článku s velkým množstvím fotografií a detailním popisem jak makety, tak její předlohy. Něco ve stylu článku o četnické služební šavli. Kdy se tak ovšem stane, to si vůbec netroufám ani odhadovat. Mělo by to ale být během prvního pololetí roku 2023.
Maketa četnické karabiny M95 systému Mannlicher z dílny pana Martina Tichého i s příslušenstvím jež jsem zatím stihnul nastřádat. Tedy krom všech těch dalších bodáků. Ty na fotce pochopitelně nejsou.
Prvního prosince jsem spolu se dvěma kolegyněmi a naší paní primářkou vyrazil na seminář věnovaný mykobakteriím do Ostravy. Byl to nakonec velmi příjemný den plný zážitků i nových informací. Pro mě to byl poněkud nevšední den v jinak absolutně všedním a šedivém týdnu mezi dvěma týdny dovolených. V tomto druhém volném týdnu jsem se téměř beze zbytku věnoval opět pracem na diorámě "Tutto bene!", ani přes veškerou snahu se mi ale zatím nepodařilo dokončit stavbu podložky. Dlužno dodat že i tak jsem s ní ale opravdu značně pokročil. Stále vtipnější mi ale připadá má snaha někdy ze září, kdy jsem pronesl, že bych diorámu chtěl dokončit do Vánoc. Ehm... Do Vánoc nebude jisto jistě hotová ani stavba podložky. Do konce roku bych to ale zvládnout mohl, aby v lednu vyšel článek venovaný tomuto tématu.
Díky síle Aukra mám už i pár originálních delaborovaných nábojů 8x50R M93 pro svůj četnický Mannlicher. S kamarádem Daliborem se mi podařilo domluvit na výrobě několika dalších replik projektilů jež budu moci osadit do prázdných nábojnic téhož typu a použít je jako výplň rámečků a sumek. Ještě by to chtělo originál československé rámečky, ale stále je co shánět a čím se bavit.
Poslední týden před Vánoci pak zase utekl tak šíleně rychle a zároveň byl tak vyčerpávající, že odpolední modelaření mohlo být jen snem během každých osmi hodin v práci. Zkrátka to nešlo i když jsem chtěl. Věřím však, že během svátků kdy nebudu v práci (neboť mám jednu službu) si čas na modely najdu a podložku znázorňující italskou benzínku dokončím, abych mohl dál pohnout s dalšími aspekty a komponenty diorámy. Pomalu už cítím tu vánoční atmosféru... Ještě dnes musím udělat mnoho věcí, nicméně vydáním tohoto mého tradičního článku si zase mohu jednu velmi náročnou ze seznamu odškrtnout.
Ačkoli jsem celý rok popsal, rád se ještě vyjádřím k hlavnímu tématu blogu, tedy k plastikovým modelům. I když mám stále pocit že bych na tento svůj koníček měl raději ještě více času, myslím že v horizontu již končícího roku se mi modelařit celkem dařilo. Počet nakoupených stavebnic sice mnohonásobně převýšil počet dokončených kousků, i tak se mi ale podařilo každý měsíc vydat jeden článek, a modelařině se věnovat jak jen to šlo. Za největší modelářský úspěch, jak by se asi dalo očekávat, považuji letos vinětu inspirovanou novelou Borise Vasiljeva ...a jitra jsou zde tichá. s níž jsem svou laťku opět o něco posunul. Za velký přínos považuji nákup několika nových nástrojů a pomůcek, které mé snažení opět mírně posunuly. V současné chvíli se těším až zase usednu ke svému modelářskému stolu, ovšem k tomu se dostanu nejdříve zítra odpoledne. A na co se ještě těším na poli modelů jsou další a další novinky firmy MiniArt. Třeba od nich dnes zase najdu něco krásného pod stromečkem!
Vážení čtenáři, kamarádi, přátelé, kolegové a všichni návštěvníci. V posledních dnech, s příchodem adventu a Vánoc, ale vlastně od chvíle kdy jsem se svou milovanou slečnou Procházkovou si stále více uvědomuji, že čas, jež nyní nadchází není o tom, kolik člověk najde pod nazdobeným stromem balíčků a krabiček, ale o tom být se svými nejbližšími a s lidmi, bez nich by ten život nebyl ani zdaleka tak krásný. Abychom byli s těmi, na nichž nám záleží a ve zdraví, lásce, vzájemném pochopení a porozumění vstoupili do dalšího roku. A to hlavně ve zdraví, klidu a pokud možno v pohodě.
Když jsem včera telefonicky mluvil se svým skvělým kamarádem, zaskočil mě zprávou, jakou bych vůbec nečekal a už vůbec ne takto před Vánoci. Je to ale přesně jedna z těch situací, kdy se člověk úplně zastaví a může přát jen zdraví a sílu. A o to více si uvědomí, jak moc mu záleží na všech, které má rád a které miluje.
A nyní mi dovolte, abych vám všem, zde přítomným, přál co možná nejklidnější prožití vánočních svátků, mnoho zdraví a štěstí do pomalu se blížícího nového roku a pevně věřím, že i v něm se zde na stránkách mého blogu budeme více či méně pravidelně setkávat.
A abych ještě podtrhnul co ve mě zanechali květnoví Bedári...
Nový deň, ďalší deň, žiari nám!
S pozdravem a přáním všeho dobrého
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat