První myšlenky ohledně mé letošní účasti na letošním ročníku Českotřebovského vehiklu přišly někdy ve chvílí dokončování viněty "Это что?!". Přesně před pěti lety jsem si právě v České Třebové na stánku mn-modeláře vyzvednul krabičku s figurkami pravě pro tento projekt s vizí za rok se sem vrátit s hotovou vinětou a pokusit se získat nějaké to ocenění. Jak už jsem psal ve článcích věnovaných vinětě samotné, od té chvíle se toho stalo mnoho, jen vinětu se dokončit nepodařilo. A když je to letos těch pět let, bylo by fajn vyrazit na vehikl s konečně hotovým dílem. Těsně před odesláním přihlášky jsem ještě zaváhal, protože situace v práci mě semlela natolik, že bych celý víkend raději doma modelařil, nebo spíše nedělal vůbec nic. Nakonec jsme ale na soutěž vyrazili. Program totiž sliboval něco velmi speciálního, něco, čemuž jsem v první chvíli ani nevěřil a zprvu to považoval za halucinace a vidiny. Sobota 12.11. nakonec byla dnem plným překvapení, očekávání, milých setkání a velkých dobrodružství. Ale postupně...
Velmi povedená dioráma s motivem záchrany sestřeleného sovětského pilota.
Oproti plánu jsme se slečnou Procházkovou vyrazili malinko později, naštěstí to vůbec ničemu nevadilo, cesta do České Třebové byla klidná a najít parkoviště i výstavní prostor se nám podařilo velmi rychle. Nevím sice, jak dlouho se vehikl koná v prostorách školy vedle zimního stadionu, pro mě to zde byla premiéra. A pro mou slečnu, která se na poli modelářských soutěží teprve rozkoukává to byl pochopitelně úplně první ČT vehikl v životě.
Registrace byla zvládnuta velice dobře a vše šlo skutečně rychle. Pořadatele bych rád pochválil především za barevné rozlišení kategorií na štítcích k modelům odpovídající barvám na cedulkách s označením kategorie na výstavních stolech. Samotný výstavní prostor byl dostatečně velký, ovšem nikoli přehnaně a modelů se sešlo tak akorát. Ani málo, ani tolik, aby se na stoly nevešly, což už jsem také zažil. Jakmile jsme modely rozmístili na stoly a má milovaná slečna je zarovnala tak, aby vše bylo perfektní, vše jsme si obešli a obhlédli modely kolegů. Zatím jen tak zběžně. Před stánkem mn-modeláře pak přišlo první překvapení. Ještě ve čtvrtek večer jsem zde vytvořil objednávku, ovšem do sobotního rána mi nepřišel mail informující o její kompletnosti a pripravenosti k vyzvednutí. Ještě než jsem stihnul dokončit svůj dotaz, zda zde mám objednávku, spočinul můj zrak na černé tašce s mým jménem na bílem papírovém štítku. Takže tohle klaplo. Malinko stranou jsme po jejím zaplacení prohlédli obsah tašky, dle mých očekávání slečnu zaujala především sada městských zvířat od firmy Mantis miniatures. Pak jsme se vydali k autu, cestou proběhnul ještě nákup u dole sídlícího stánku ASK. Zakoupil jsem především olověné drátky, ty tak zoufale potřebuji pro svou aktuálně rozpracovanou diorámu. Teprve pak vedly naše kroky ven k vozu, trošku se občerstvit a probrat co dál. Celkem logicky padlo rozhodnutí vrátit se do sálu, detailněji prohlédnout modely a pořídit fotografie zde pro článek. Velice příjemně mě potěšilo zjistění, že většina zde prezentovaných figurek vojáků RKKA měla správně jak barvy uniforem, tak i na nich aplikované insignie. Bravo!
Modelů se letos sešlo dle mého vkusu skutečně tak akorát. Pokud se nemýlím, bylo jich kolem 390. Jejich úroveň byla skutečně velmi vysoká a pokud jsem zvažoval nějaké svoje naděje na úspěch, viděl jsem je především v kategorii figurek a vinět. Ačkoli považuji své dílo inspirované novelou Borise Vasiljeva ...a jitra jsou zde tichá za to nejlepší co jsem dosud vytvořil, vinět a figurek zde bylo vícero velmi kvalitních. Na druhou stranu celkový počet vinět nebyl zase až tak vysoký. Komise rozhodčích začala vystavené kousky obcházet celkem brzy, ovšem co si zaznamenali do svých archů samozřejmě nevím, kartičky "oceněný model" nerozdávali a tak nezbývalo než zůstat napnutý až do konce soutěžního dne. Čas na čekání ale nebyl, vše utíkalo až příliš rychle. Při odchodu z budovy jsme ještě nakoukli do jedné místnosti, o té budu psát ale až za chvilku.
Nyní tedy fotografie některých dalších vystavených modelů:
Vyrazili jsme do města, malinko se porozhlédli, nafotili zajímavou architekturu, a probrali své dosavadní zážitky. Čas na volnou zábavu byl pro nás vyhrazen do 13:00, pak totiž mělo přijít něco velmi speciálního. Hlavně tedy pro mě.
Se slečnou Procházkovou jsme se usadili v jedné z místních asijských restaurací a poobědvali. Na zpáteční cestě jsme se setkali s Markem Zindulkou, prohodili pár slov ohledně našich soukromých i modelářských životů a každý z nás zase pokračoval svou cestou. Já Peťušku tak trochu hnal zase zpátky, abychom to do jedné hodiny vůbec stihnuli. Ideálně ještě před jednou. A proč to všechno?
Krom krabice se čtyřmi modely a běžnou modelářskou KPZkou mě doprovázela i replika prvorepublikové malé polní s lehce nevšedním obsahem. Řemenem a sumkou k pušce Mannlicher M95 a jednou lahví rumu. Vešli jsme do budovy a následně do místnosti v níž jsme už dnes byli. Není tady! Pronesl jsem a ze středu koberce popošel stranou, ke stolu s výstavou replik i originálů především Rakousko Uherské provenience. "Je tady, papá!" uslyšel jsem za sebou svou slečnu a vrátil se k ní. Měla pravdu, skutečně, tam v rohu, nenápadně seděl muž v c.k. prvoválecné uniformě a obědval. Nejspíš guláš. Přeběhnul jsem zpět ke stolku a u dlouhého Mannlicheru se připravoval na setkání tváří v tvář. Ten muž v uniformě totiž nebyl nikdo jiný, než pan Martin Tichý, reenactor a výrobce replik především pro monarchii, sem tam ale zabrousí i do mnoha ostatních období a států. Pravidelní návštěvníci a mí čtenáři o něm již četli, především v souvislosti s maketou krátké pušky M95 systému Mannlicher. A právě ta byla jedním z důvodu našeho dnešního, rychle se blížícího setkání. Pan Tichý dojedl, a s pivem v kelímku se přiblížil ke mě, mezi námi byl jen stůl s jeho expozicí. "Dobrý den!" pozdravil jsem jej a usmál se. Odpověděl stejně zdvořile a já v ten moment na vteřinu vůbec nevěděl jak pokračovat. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že by mu mé jméno mohlo pomoci. Pomohlo, avšak pouze k zamyslení. A tak jsem dodal: "Mannlicher?" A byl doma! Ještě něž začala dlouhá a velmi, velmi zajímavá konverzace na téma této makety a mého konkrétního kusu, proběhla kratičká debata o tom, že si mě dle mé profilové fotky na FB pan Tichý představoval jinak. Ehm... Fotka z roku 2017, oproti níž jsem byl teď malinko zarostlejší, starší a především bez uniformy by jednoho mohla skutečně trošku zmást. Je pravdou že do této chvíle jsme se vzájemně znali pouze z prostoru Facebooku a Messengeru, přesto byl ale pan Tichý přesně takový, jak jsem si jej představoval, veselý, klidný a milý pohodář s obrovským smyslem pro detail, naprosto oddaný své práci, která mu je i koníčkem. A dle jeho slov někdy utopí více peněz, energie a času ve slepých uličkách, než aby se to vyplatilo. Jeho nadšení se ovšem beze zbytku zrcadlí ve výrobcích, jež jsem dnes konečně mohl zřít naživo a které jsou skutečně dokonalé. Nejdokonalejší (alespoň pro mě) však na celém stole byl pravě Repetier Gewehr M95, žhavá novinka v níž je skryto mnoho let plánovaní, přemýšlení, zkoušení a zdokonalování, že si to málo kdo dokáže představit nebo vůbec uvědomit. Ačkoli se ani v nejmenším nemůžu stavět na jeho úroveň, jako modelář a reenactor, který si sem tam také vyrobí či ušije nějakou repliku, dokážu si alespoň ve svém malém formátu představit kolik úsilí a práce v tom všem je. Jak jsme se z naší diskuse dověděli, při ceně něco přes 12 tisíc korun se výroba takové makety Mannlicheru příliš nevyplatí. S nadšením jsem hltal vyprávění o prvních prototypech, kde bylo všechno špatně, strasti s odlitky, výrobou objímek i pažeb, s vývojem cen jednotlivých součástek v závislosti na způsobu jejich výroby... A i když pan Tichý můj Mannlicher do dnešního dne nestihnul dokončit, za což se hned zprvu omlouval a vyprávěl o své nemoci, za jeho úsilí a neúnavnou práci na vývoji a výrobě této makety si zaslouží o malinko více než jen peněžní obnos pokrývající tak tak sotva náklady na výrobu. Sklonil jsem se ke svému levému boku, rozepnul malou polní a pronesl: "Vzhledem k Vaší uniformě to bude asi trochu provokace, ale tady jsem Vám něco..." Pak jsem mu podal láhev se zlatým nápisem Republica na černé vinětě. S úsměvem ji přijal a bleskově ukryl pod stolem.
Bylo možná už něco po třinácté, když jsme prozatím přerušili naši debatu aby mohla začít prezentace firmy Tichý manufacture, jejích vyrobků a především 3D tisku, jenž je při jeho projektech panem Tichým využíván v daleko větší míře než jsem si původně představoval. Jelikož mám o 3D tisku pouze velmi omezené povědomí, byla pro mě přednáška velmi zajímavá a dala mi porozumět této technologii zase o něco více. Vlastně jisté novinky se dověděli všichni přitomní včetně pana Tichého. Ostatně jak sám dodal a jak jeho uniforma jen potvrdila "Já jsem sto let zpátky!" Mnoho z těch věcí bylo vlastně úplně logických, ovšem když nad nimi člověk nepřemýšlí, ani jej nenápadnou. Jakože tisk některých součástek například z titanu je jednodušší a levnější než obrábění kusu kovu nebo využití 3D tisku ve zdravotnictví a chirurgii, kde je dokonce možnost tisku kloubních náhrad či kostí jež je organismus schopen přijmou za vlastní. Během přednášky mě napadlo ještě pár otázek k nímž jsem se po jejím konci skutečně dostal. Jako třeba výroba četnických služebních přileb ve spolupráci s Tomášem Hradilem. Vypadá to že mé investice ještě nějakou dobu nebudou u konce... Ale tu přilbu prostě musím mít. Stejně jako dvě karabinky na závěsník, které jsou tu teď vystavené. Pan Tichý přesně ví, že i o ně jsem si před nějakou dobou psal, přestože mi tenkrát neodpověděl. Ale prý nejsem jediný, což je pro mě zcela pochopitelné. Jednak toho musí mít moc a pak je také jistá chyba na straně Messengeru, Facebooku a některých aktualizací.
No a zatímco já jsem se kochal dlouhým Mannlicherem, pan Tichý bleskově sbalil prakticky celou expozici a rozloučili jsme se s tím, že se snad ještě potkáme. Buď u nich v Novém městě nad Metují, nebo někde jinde. Viděli jsme se ještě jednou, když jsme se slečnou Procházkovou stáli u stánku s občerstvením a povídali si o tom všem. Pan Tichý se zrovna klouzal ve svých okovaných botách směrem z výstavního sálu s modely směrem ven a dolů, zřejmě k odchodu. Naposledy nám pokynul a pak už nás čekal prakticky jen závěr letošního třicátého ročníku této skvělé soutěže. Nejvíce lituji toho, že jsem si tu jeho výstavku vůbec nevyfotil a nemohu ji tak zde prezentovat.
Ještě jsme obešli modely, zastavili u stánku Firmy 49 a poznali další velmi milé lidi. Nejvíce zde nakoupila právě Peťuška. Chtěl jsem si koupit ještě jeden stojan s benzinovým čerpadlem, tentokrát v měřítku 1:24 a slepit jej jen tak na podložce. Bohužel v tomto měřítku nebyl momentálně k dispozici. Zeptal jsem se tedy zda by bylo možné vytisknout samostatné znaky lastury na stojan Shell v měřítku 1:35. "Jsou nakreslené, takže to nebude problém, když si budete něco objednávat, tak Vám to tam dám jako bonus!" Odpověděl mi ten milý pán. Ještě jsem mu prozradil, že jsem nedávno dokončil dva jeho stojany v pětatřicetinové podobě a že mu pošlu odkaz na článek na blogu. Pak jsme se rozloučili a nyní už přišlo jen čekání má vyhlášení výsledků. Ten den utekl nějak moc rychle, stejně tak krátké bylo i tohle čekání, kdy zjistíme jména těch nejlepších a porotou vybraných modelářů. Jedna speciální cena od VH. podložek již čekala u mé viněty "Это что?!". I tak jsem byl značně napnutý, zda se mi dostane i té cti přebrat ocenění z rukou členů českotřebovského klubu. Se svou slečnou po boku jsem sledoval ceremoniál a oceněným tleskal. Když jsem zaslechl něco jako mé jméno, prohodil jsem k ní "To budu asi já!" a po jejím přikývnutí vyrazil pro diplom a láhev piva. Malinko mě přejmenovali, ale dle diplomu jsem to byl skutečně já. V té radosti a překvapení jsem si zapomněl vzít plaketu. K mému úžasu jsme mé jméno slyšeli podruhé, tentokrát již ve správné podobě. Dva diplomy, dvě piva a zatím alespoň jedna plaketa. Takže Velorex i viněta se staršinou Vaskovem, starším seržantem Kirjanovou a vypraným dámským prádlem již měly své ceny. Čemu jsem však nemohl uvěřit bylo třetí ocenění za tank Marie Okťabrské "Bojující družka". V tak silné konkurenci dalších exemplářů dokonale zvládnuté bojové techniky se rozhodčí usmáli i na model tanku, kvůli němuž jistá žena před bezmála osmdesáti lety psala dopis samotnému Stalinovi. Nevnímam to pouze jako ocenění své práce, ale jako pozastavení se nad příběhem předloh mých (nejen) oceněných modelů a tomu co za nimi v historii máš všech stojí a na co odkazují.
Má tři ocenění ze tří kategorií a jedna speciální cena za vinětu "Это что?!" od VH podložek.
Při vyhlašování výsledků jsme mimo dění na pódiu oba sledovali, jak se za okny neúprosně mění bíly den v temnou noc. A věděli jsme že cesta domů bude v neproniknutelné temnotě spolu s hustou mlhou velice náročná. Jelikož již byla prakticky noc, pospíchat nebylo kam. Sbalil jsem modely, přijal gratulaci a pochvalu od pána z VH. podložek a pak už jsme vyrazili z výstavního prostoru dolů, kde jsme si dali kávu, něco málo snědli a pokračovali ven k autu.Cesta domů byla velice dobrodružná a o něco delší než cesta ranní. V mlze jsme se dokonce i tak trošku odchýlili z kursu, ale nakonec jsme se v pořádku vrátili i s nepoškozenými modely a mnoha cenami.
Pak už to bylo jako obvykle, vyspat se po velmi příjemném dni, uklidit modely na svá místa ve vitríně a těšit se co dalšího můj modelářský život přinese. A ne jen ten modelářský, nadšení z Mannlicheru je veliké a jak moc se na něj těším, to nedokážu ani popsat.
Nakonec jsem skutečně velmi rád, že jsme letos na Vehikl jeli, byl to další velice příjemně strávený den s modely a nejen s těmi. Pořadatelům patří veliké poděkování nejen za ocenění, ale především za perfektní organizaci a špičkové zvládnutí celé akce. Další poděkování patří panu Martinu Tichému za jeho prezentaci a jeho skvělou práci a taky slečně Procházkové za další nádherný společný den.
Doufám že se Vám můj článek o zážitcích z letošního Vehiklu líbí a již teď se těším u těch dalších.
S pozdravem
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat