"Это что?!" Dokončení

Vážení kolegové modeláři a všichni příznivci a čtenáři mého blogu, 

uplynul další měsíc a všechny vás mohu co nejsrdečněji uvítat u závěrečného článku série věnované pracem na vinětě nazvané "Это что?!" ("A co je tohle?!") volně inspirované novelou Borise Vasiljeva ...a jitra jsou zde tichá. 

Závěrečný článek bych vydal jistě dříve, nicméně jak jsem naznačil v tom předchozím, stala se bohužel velmi nepříjemná událost, která závěrečné práce na vinětě o něco protáhla. K tomu všemu se ale dnes dostaneme.

Tak s chutí do toho!

Fotografie obou dokončených figurek jsme si myslím dostatečně užili v předchozím dílu, takže dnes začínám několika snímky figurek již usazených do podložky.

Jelikož jsem obě figurky již ve stádiu tvorby terénu dostatečně vmáčknul do zatím "živé" vrstvy sádrokartonářské stěrky, sedly teď na svá místa naprosto dokonale. Až mě to docela překvapilo. Velmi dobře také vypadá stín v okolí bot figurek nastříkány tmavší barvou terénu ve fázi jeho barvení. Stejně tak sedí perfektně i odstín prachu na holínkách obou figurek.

Vaskov ukazuje přesně do středu košilky, to je také velmi dobré...

Naopak lehkým mínusem by mohla být skutečnost, že Vaskov se ve svém hněvu nedívá přímo do tváře Kirjanové. Tento problém jsem však tušil již od začátku projektu, protože figurky nebylo možné usadit na podložku tak, aby Vaskov ukazoval na prádlo a zároveň se díval přímo do tváře své podřízené. Zde ale nastupuje kouzlo vinět, protože výřez znázorňuje pouze část scény a tak Vaskov může buď adresovat svůj vzkaz někomu jinému, nebo přímo divákovi. Ostatně kdo zná filmová zpracování, ten ví, jak tato scéna probíhala a že staršinův pohled na Kirjanovou trval pouhý zlomek vteřiny.

Záběr na staršinu Vaskova...

...a na staršího seržanta Kirjanovou. Její výraz je dle mého názoru naprosto dokonalý. A to nechválím sebe, nýbrž borce z ICM. Je na ní prostě vidět že si z Vaskova vůbec nic nedělá a že navíc ví svoje. Má navrch.

Povšimněte si skutečnosti, že ani ona se na staršinu přímo nedívá a pozoruje spíše sušící se prádlo. Je tedy možné že jejich pohledy se teprve střetnou.

Pohled více shora.

Z našeho pohledu v levé části přední strany balsového ohranění je velmi dobře patrný vytmelený a začištěný otvor. Původně bylo v plánu vedle popisky usadit odznak dělostřeleckých zkřížených, zeleně lakovaných hlavní. Nakonec se mi ale vzhled tohoto doplňku podstavce příliš nelíbil a tak jsem otvor zase zapravil, dokud to šlo.

Přípravu na nátěr podstavce černou barvou jsem zahájil napuštěním oblastí řezů domem přípravkem Dark wash od MIG productions, abych jednak odhalil případné nedokonalosti a zároveň aby nikde na hraně neprosvítala světlá barva tmelu na dřevo. Bylo třeba provést pár oprav tmelem, ale nic příliš náročného.

Poslední pohled na vinětu před tím, než se vše změnilo...

Neštěstí se někdy podobá huňaté medvědici. Oboří se na tebe, trhá a drásá, že nevíš čí jsi. Ale otrne ti a všecko je v pořádku. Žiješ a dýcháš, pracuješ dál. Jako by se nic nestalo. A naopak se přihodí maličkost, nedopatření. Maličkost, ale jaké následky s sebou nese! Škoda mluvit! 

Přesně tenhle citát z Vasiljevovy novely je teď více než na místě. Když už se zdálo, že cíl je na dosah ruky, vše sedí jak má a zbývá už jen natřít a nalakovat podstavec a doplnit popisku a podpis, vše se najednou obrátilo vzhůru nohama a cíl zmizel na dně močálu jako nebohá Líza Bričkinová. Co že se vlastně stalo? Katastrofa...

Spodek podstavce ve většině případů stříkám černou barvou, dělám to v poslední době u všech černě lakovaných podstavců a nikdy jsem nezaznamenal to, co dnes. Barva se nějakým způsobem zvířila a desítky drobných, černých teček ulpěly na figurkách, na vypraném prádle a prakticky úplně na všem, co viněta zahrnuje. Dům, terén, dřevěné nádoby, tam všude se černá barva dokonale ztratí, skutečně je neznatelná. Ale prádlo a figurky, tam naopak udeří do očí už na první, letmý pohled. Snažil jsem se nepanikařit, proto v prvním kroku přišel pokus o smytí všech teček, u kterých to půjde. Začal jsem White Spiritem, který odstranil pouze několik skvrn, když přestal fungovat, pokračoval jsem ředidlem pro syntetické barvy firmy ModelMaster, ale také nic moc. Spíše jen rozmazal lesk z očí figurek po celých jejich obličejích. Po chvíli váhání se má ruka natáhla pro Mr.Leveling thinner. Co možná nejopatrněji jsem jím odstranil docela dost skvrn, někde jsem ale prošel až na černý podklad, vznikly lesklé skvrnky, takže chtě nechtě jsem musel figurky i prádlo přestříknout matným lakem. Tím jsem se částečně připravil o pololesklý vzhled kožené výstroje. V místech kde jsem nechtěl s Levelingem riskovat, jsem vsadil vše na dlouhé hodiny se štětci, barvami Vallejo a v to nejpreciznější malování. A tak jsem prakticky úplně přemaloval krky obou figurek, celou pravou tvář soudruha staršiny, podstatnou část vlasů i obličeje jeho podřízené a větší část košilky a úplně celé kalhotky na šňůře. Před touhle pohromou vypadalo téměř vše lépe, ale něco málo (jako krk Kirjanové) i hůře. Rozhodně to ale nepovažuji za nějaký přínos celku. Naopak.

Po více než dvanácti hodinách opravných prací rozložených do čtyř odpolední po práci mi při malbě viněta málem dvakrát vypadla z ruky a jednou téměř spadla na schodech, když jsem ji nesl ke kontrole na otevřeném denním světle. Při tom všem neštěstí v samotném závěru na mě padl pocit, že pokud to dotáhnu do nějakého koukatelného výsledku, bude to nejspíš zázrak. Začaly se objevovat chyby a nedokonalosti o kterých jsem před tím vůbec nevěděl a pocit zmařené snahy byl čím dál větší. Tak krásně bylo nakročeno k mé nejlepší vinětě... I tak asi bude zatím nejlepší, ale já prostě vím co se stalo a vím že nebýt blbé chyby, mohlo to celé být mnohem, mnohem lepší. A čistší. Psal jsem to již dříve, již u jiného projektu. Modelařina není jen o lepení, barvení, malování a patinování. Je velkou měrou i o schopnosti improvizovat a řešit vzniklé, ne vždy příjemné situace. Jako je tato.

Opravy nakonec trvaly v součtu více než 16 hodin, na mnoha místech jsou černé tečičky stále patrné, ale nejvíc mě štvou ty stále lehce patrné na prádle a hlavně na tváři staršího seržanta Kirjanové. Vzpomínáte si, jak jsem ji tolikrát umýval a maloval její hlavu znova a znova? Tak teď abych citoval z Vilsmaierova Stalingradu. "To se mi jen zdá! Všechno bylo zbytečné..."

Pohled na vyprané dámské spodní prádlo po opravách. Tedy po tom, co jsem byl schopen opravit.

Podprsenka na tom byla nejlépe, stačilo zamalovat jen asi dvě černé tečky. 

Košilka byla tak nějak uprostřed, přesto jsem na ní strávil ze všechno prádla nejvíce času. Jelikož je příliš komplexní a navíc ne zcela dobře přístupná, nechtěl jsem ji přemalovávat úplně. Proto došlo hlavně ke zjemnění černých skvrn filtry světle šedé a čistě bílé, ale místy došlo i k celkovému přemalování některých partií.

Kalhotky, ty byly zasaženy naprosto neopravitelně, především protože jsou hned na okraji podložky. I to byl důvod proč padlo rozhodnutí kompletně je přemalovat. Stíny nejsou tak výrazné jako původně, ovšem vzhledem k velmi omezeným možnostem plynoucím z faktu že prádlo je přilepeno na šňůře je to to nejlepší, čeho jsem byl schopen dosáhnout.

Abych na tom všem ale našel i něco pozitivního, jak mě učí moje slečna, s pozorností upřenou na prádlo a ty nejmenší detaily mi neuniklo, že kolíčky jsou všechny prakticky stejné. Barevně i patinou jsem je tedy odlišil tak, aby některé vypadaly jako více a jiné méně použité.

Bližší pohled na přemalované kalhotky.

Prádlo z opačné strany. Na košilce je stále patrné velké množství černých teček. Ale ty už jsou pro mě neodstranitelné.

Vaskov s kompletně přemalovanou tváří a kompletně opravenou uniformou. Několik skvrn je stále patrných, nicméně ty jsem ponechal jako zašpinění uniformy.

Velmi náročné bylo zamalovat černé skvrny na ukazující ruce, kde jsem si skutečně procvičil detailní malování.

Hotový, definitivně dokončený staršina Vaskov.

Starší seržant Kirjanová po stejné proceduře jako Vaskov. Přemalovaný krk, část obličeje, vlasů, matný lak, filtry, znova aplikovaný přípravek Wet effects and damp earth od MIG productions na oči... Bylo to daleko horší než jak se zdá z fotek a popisu.

Jestlipak ji ve Finsku, když se plazila se zdravotnickou brašnou v první linii napadlo, jak jednou dopadne. S černou barvou úplně všude...

Pohled na opravenou Kirjanovou z boku.

Z nátěru podstavce a balsového ohranění podložky jsem měl po předchozím neúspěchu u viněty Hoffnung am Ende der Welt docela velký respekt. Možná až trochu strach. Jelikož jsem předpokládal že tenkrát byla chyba způsobena použitím levné a méně kvalitní černé barvy a následně starého laku, použil jsem tentokrát to nejlepší, co bylo možné použít. 

Základní nátěr černou byl proto proveden barvou Vallejo Model color 70.950. Stačila jedna vrstva husté barvy, po jejím několikadenním schnutí přišel na řadu nátěr lesklým akrylovým lakem Bakrylex, ten jsem pro tento účel zakoupil úplně nový, abych tak předešel jakémukoli možnému pochybení. I laku tentokrát stačila pouze jedna vrstva. A hned mi nahnala obavy. Při schnutí laku se první dva dny na krásném, čistém, temně černém povrchu objevovaly různé skvrny, místy s perleťovým vzhledem. Vždy stačilo je vyleštit hadříkem a povrch byl opět krásně temně černý a vysoce lesklý. Po pár dnech se tvorba skvrn takřka zastavila, ale mám stále trochu obavy z budoucnosti této černé plochy.

Jiný pohled na ošetřené dřevo.

Zezadu toho skutečně není moc k vidění... Nejzajímavější je tu prádlo, dřevěné nádoby, kratší stěna domu a vegetace.

Při přípravách na výrobu popisky jsem sám sobě položil otázku, kde se vlastně děj knihy, filmů a tudíž i mé viněty odehrává.

S jistotou mám v paměti pouze "Železniční výhybnu č.171", kde zůstalo jen dvanáct usedlostí, skladiště z přitesaných valounů postavené na konci století a vodárenskou věž, která spadla při posledním náletu. Od té doby tam už ani vlaky nestaví. Že tam pro všechny případy velitelství ponechalo dvě čtyřčata s obsluhami a tak dál, to také víme... Kde to vše ale je, to Vasiljev neuvádí. Pár indícií sice dává, ale částečně nesmyslných.

Pořád jsem si tak nějak myslel, že příběh je usazen do Karélie, nejspíše ve mně ten dojem vzbudila filmová zpracování, neboť snímek z roku 2015 byl natáčen u Oněžského jezera. Navíc Vaskov se v knize tu a tam k těmto místům vrací ve spojitosti s Finskou válkou.

Nakonec se mi podařilo najít celkem dlouhý článek v ruštině, kde jeho autor řeší naprosto stejnou otázku, jako já právě teď a tady.

Karélie byla ale v letech 1941-44 obsazena Finy, nehledě na to, že východní břeh Oněžského jezera je jakékoli železnici značně vzdálen. Železnici by tam diverzanti tedy hledali jen těžko. Stejně obtížně by ji tam Vaskov bránil.

Na základě Vasiljevem v knize podaných informací o železniční výhybně na Kirovské (do roku 1935 Murmarské) železnici, Vopském a Legontově jezeře (která mimochodem vůbec nejsou k nalezení) a Bělomořského kanálu by dějišti příběhu odpovídala spíše oblast Leningradská.

Jelikož s jistotou správnosti je místo neurčitelné, rozhodnul jsem se udělat krok stranou a na popisku coby lokalizaci viněty zanést pouze Vasiljevem tak často zmiňovanou 171. železniční výhybnu. Dále pak údaj o čase, znázorněných postavách a samozřejmě hned nahoře, název viněty.

Na fotografii jsou patrné různé velikosti a verze popisek, ze kterých byla nakonec pochopitelně vybrána pouze jedna. Tento postup tvorby popisky je u mě více méně běžný. Málokdy vytvořím popisku tak, aby byla na první pokus k mé plné spokojenosti. 

Vybrána nakonec byla popiska s textem: 

"A co je tohle?!"

Staršina Vaskov a starší seržant Kirjanova

Železniční výhybna č. 171

Květen 1942

Vyhovuje mi jak svými rozměry, tak i všemi obsaženými informacemi, které jsem na štítek chtěl vměstnat.

Jako obvykle jsem popisku vytisknul na běžný kancelářský papír. Už v tomto kroku se skrývá mnoho nečekaných nástrah. Doma mám pouze tiskárnu inkoustovou, bohužel mé nejvěrnější tiskárny mají to nejlepší už za sebou a ta nová... Není úplně nejdokonalejší, popiska na ní vytištěná není dostatečně ostrá a některá písmena a čísla jsou zcela nečitelná. Proto jsem se obrátil na tiskárny laserové. V práci je jich dost, bohužel všechny jsou momentálně ve stavu, kdy výtisk není zcela kvalitní. Nejlepší výsledek jsem získal na služební tiskárně slečny Procházkové, i tam je ale díky repasovanému toneru na popisce vidět jakýsi rastr. Co už, pokusil jsem se tuto nedokonalost využít ke své výhodě. Popiska tak nebude zcela plochá a jednotvárná. Konec konců, nevypadá to vůbec zle.

Vytištěnou popisku jsem pak nalepil na silnější karton.

Po vyschnutí lepidla přišlo vyřezání popisky pomocí skalpelu s novou čepelí. Čím ostřejší, tím lepší. Popiska z laserové tiskárny má sice krásně ostré detaily, ovšem i tendence olupovat se, proto je lepší pracovat s ní opatrně a dávat pozor především na hrany. Bílé hrany kartonu jsem natřel černou Vallejo Model color a popisku klasicky přelepil čirou lepící páskou, již jsem vzadu založil. Jelikož jsem ale se vzhledem hran takto vzniklého štítku nebyl spokojen, ještě přes lepící pásku jsem hrany přemaloval černou Vallejo. Nyní je již vše připraveno k osazení na podstavec viněty.

Jak se blížil konec tohoto projektu, skutečně se mi přestávalo dařit. Nejprve černá barva na všem a pak práce na popisce. I tak banální věc se dá nezvládnout či pokazit. Měl jsem pět nebo šest výtisků popisky a podařila se až na poslední pokus. Ještě že tak.

Popiska připravena k osazení na podstavec.

Hotová popiska umístěná na své pozici. Na zadní straně byl uprostřed, mezi založenou izolepou ponechán prostor tak, aby popisku bylo možné přilepit Herkulesem. Na rozdíl od použití vteřinového lepidla získáme více času na umístění popisky a neriskujeme prakticky žádné nežádoucí efekty.

Nyní již několik fotografií dokončené viněty:

Sušící se dámské spodní prádlo na šňůře zepředu...

...a zezadu společně s dřevěnými nádobami, březovou větví a kostřavou.

Drobná vegetace zahrnující mimo jiné kopřivu a kostřavu.

Jiný pohled.

Hezky patrná není jen vegetace, nýbrž i terén a kameny pod ní. Stejně tak si povšimněte dřevěného soudku.

Boční strana viněty.

Kratší stěna domu se štítem.

Pěkné patrná struktura dřeva na povrchu nádoby.

Bližší pohled.

Střecha porostlá mechem, lišejníky a mnoha drobnými organismy.

Vaskov: A co je tohle?!

Kirjanová: Copak to nepoznáte, soudruhu staršino?

Vaskov: Demaskujete!

Kirjanová: Je na to rozkaz!

Vaskov: Jaký rozkaz?

Kirjanová: Vojákům ženského pohlaví je dovoleno sušit prádlo na všech frontách. Podepsáno vrchním velením. Vy jej neznáte?

Končíme tak, jak celá tato série článků začala. Černobílou fotografií odkazující na snímek režiséra Rostockého ...a jitra jsou zde tichá z roku 1972.

I přes absolutní fiasko s černou barvou téměř v závěru prací a následné více méně (ale spíše více) úspěšné opravy je dle mého skromného názoru dokončená viněta povedená. Alespoň já jsem se svým dílem spokojený. Myslím že jedním z důvodů je skutečnost jak moc jsem se ponořil do předlohy, nastudoval původní novelu i filmové verze a to opravdu důkladně. Dosud mám dobře na paměti, jak jsem v létě i později na podzim roku 2017 stále dokola koukal na tenkrát pouhé dva roky starou verzi filmu z roku 2015 a to i oděný do své vlastní gimnasťorky. Sice tenkrát pouze s barevnými pěchotními výložkami a zatím bez Mosinky, ale to nevadí. Je pravda že toto dílo mě vpravdě pohltilo a myslím že můj vztah k tomuto sice smyšlenému, ale i tak velmi silnému příběhu ještě dlouho přetrvá. Velmi rád bych si namaloval i figurky ruské firmy Lerchik znázorňující Vaskova, Žeňu a Ritu během boje v lesích, bohužel se zdá že není tak úplně snadné tyto figurky sehnat. 

Rád bych se také vrátil k tomu bezmála pětiletému časovému horizontu, kdy byla viněta rozpracovaná v mé vitríně. Je to skutečně dlouhá doba během níž se toho stalo neskutečně mnoho a ještě více toho důležitého. Vlastně to byly jedny z nejdůležitějších událostí lidského života, jako je ukončení studia, nástup do zaměstnání, začátek vztahu a tak podobně. Ale teď jsem opravdu rád, že jsem na tomto díle nepracoval na podzim 2017 usilovněji, protože jsem si zcela jist, že tenkrát bych vinětu rozhodně nebyl schopen dokončit na této úrovni.

Za mnohé vděčím Martinu Kováčovi "aka uncle Nightshift" a jeho videím na YouTube, které jsou tím hlavním důvodem mého posunu na poli modelářském, respektive figurkářském. Takže kdyby to náhodou někdy četl, tak mnohokrát děkuji za spoustu skvělých rad, tipů, triků a páteční večery s novým videem na nějž se vždy tak moc těším. 

Ještě mám ale na srdci něco... Když jsem vinětu dokončoval, pustil jsem si na pozadí filmovou verzi z roku 1972 a teprve teď, po dlouhém čase stráveném s figurkou firmy ICM, jsem skutečně ocenil velkou (i když ne stoprocentní) podobnost Vaskova s Andrejem Martynovem, který mu tenkrát propůjčil svou podobu. Hlavně z profilu jsou si ti dva velmi podobní.

A přesně v den úplného dokončení viněty jsem dokoukal poslední část čtyřdílné verze ...a jitra jsou zde tichá z roku 2015. Pak už bylo třeba jen osušit slzy. Oproti filmu je zde více pasáží popsaných v knize a celkově mi minisérie přijde lepší než kratší film. Kdo by měl zájem, všechny díly jsou volně dostupné na YouTube na kanálu Star media v původním znění a s titulky v angličtině.

Abych se ještě vrátil k modelářské stránce a k vinětě o níž celá tato série článků byla, je mi vlastně celkem líto, že končí. I když ne vše vždy šlo zcela dle plánů a představ, práce na tomto kousku mě velmi bavila, konečně jsem si zkusil pořádně namalovat figurky Sovětů v odpovídajících a historicky vyhovujících a správných uniformách i znázornit specifickou vegetaci či dřevěné povrchy. Pravda, některé aspekty by mohly a měly být lepší, jako třeba udržení geometrie, správnost úhlů řezů a konstrukce domu, ovšem teď zase vím na co si dát příště pozor. Pravdou zůstává, že jsem si vyzkoušel mnoho nových postupů a co mě velmi těší, i podle kolegů kteří viděli buď vinětu v rozpracovaných stádiích, nebo již hotovou se dílo skutečně podařilo. I já jsem spokojen a to nebývá tak časté. Samozřejmě je stále co zlepšovat a ladit, hlavně v již zmíněné otázce konstrukce staveb, ale ano, jsem spokojen. 

Máma mi dokonce řekla, že v tom vidí styl Aleše Chmelaře, jehož diorámy má dobře nastudované jak ze soutěží, tak i z fotografií na stránkách modelářských periodik. A to také potěší!

Ještě než se s touto vinětou definitivně rozloučíme, rád bych poděkoval všem kolegům a kamarádům za podporu a dosavadní kladné hodnocení mé práce na tomto projektu, jmenovitě pak jde o Dalibora Snopka, Pepu Pavlína a Marka Zindulku.

Největší poděkování ale samozřejmě patří mé milované Peťušce za to, jak oddaně se mnou prožívala prakticky každý krok (dokončovacích) prací na této vinětě. 

A co dál? To kdybych tak věděl... Mám v hlavě nápad na úžasnou vinětu, ale jelikož v MiniArtu to dosud vypadá na pozastavenou produkci, chybí mi jedna klíčová stavebnice. Možná přijdu s novým nápadem, možná zkusím realizovat některý z těch starších, možná bude další článek pro změnu zase z oblasti vojenské historie...

Nyní se však loučím názvem knihy v níž mimo jiné vyšla tolikrát zmiňovaná Vasiljevova novela

...a život jde dál.