Panzershow 2022

Když jsem před registrací modelů na letošní Panzershow v Návsí přemýšlel, které jsem tam ještě neprezentoval, záhy mi došlo, že si nedokážu vzpomenout. Využil jsem tedy jedno z kouzel blogu a podíval se na svou reportáž z předchozího ročníku této úžasné soutěže. Při hledání článku mi také došlo, proč si nemohu vybavit díla se kterými jsem minule do Návsí jel. Předchozí devátý ročník totiž proběhnul v roce 2019 a všichni dobře  pamatujeme na období, jež následovalo. Ovšem od konce června roku 2019 nás nepotkaly jen negativní události, stalo se toho neskutečně moc a mnohé z těch zážitků byly až neuvěřitelně krásné. Přestože se mi to vše promítlo, o tomhle dnes psát nechci. 

Součástí letošního jubilejního desátého ročníku Panzershow bylo představení stejnokrojů, výstroje a výzbroje z nejrůznějších období vojenství. Ale o tom až později...

V posledních několika týdnech byl můj pracovní i osobní život dosti nabitý, a jelikož se mi ještě v pátek odpoledne ten pracovní opět o něco zkomplikoval, mé nadšení z letošního výletu do Návsí malinko opadlo. Už ve středu se mi omluvil Dalibor s nímž jsme byli na sobotu domluveni že také dorazí v uniformě četnické, ale jeho důvody byly zcela pochopitelné. Nakonec jsem se však rozhodnul, že si letošní jubilejní desátý ročník Panzershow pokazit nenechám a tak jsem v pátek večer zabalil modely, připravil uniformu a velmi unavený usnul. Sobota 25.6. totiž slibovala celkem náročný den.

Panzershow pro mě vždycky byla pohodová rodinná akce s přátelskou atmosférou jíž začíná léto a prázdniny. Něco z toho však bylo letos úplně jinak. Ani ty prázdniny se mě už netýkají. Další větší rozdíl byl v sestavě výpravy. Zatímco dosud jsme jezdili s rodiči a se ségrou nebo jen s tatou, letos jsem poprvé na Panzershow vyrazil se slečnou Procházkovou. Cesta byla sice poseta uzavírkami a omezeními, i tak nás naštěstí nedokázalo nic zastavit nebo významně zdržet. Těsně před devátou hodinou jsme zaparkovali u obchodu naproti restaurace U Mrózka a vydali se s bednou s modely přes silnici až do sálu. Díky registraci přes internet stačilo jen vyzvednout lístky pod mé tři modely a zaplatit padesátikorunové startovné. Po rozmístění modelů na stolech následovala naše návštěva u menšího venkovního tábora kolegů reenactorů, pozdravili jsme se s Richardem a Davidem a zjistili nástin programu. Ihned potom vedly naše kroky zpět k autu abychom se mohli napít a naplánovat další postup tak, abychom vše stihnuli.

Restaurace U Mrózka v níž se dne 25.6. 2022 uskutečnil již 10. ročník vynikající modelářské soutěže Panzershow.

Oproti "běžnému" pojetí Panzershow jako čistě modelářské akce jsem s sebou (a částečně již na sobě) letos měl na přání Ládi Valla vycházkový stejnokroj strážmistra ČS četnictva, neboť na 12:30 bylo naplánováno představení uniforem z různých období počínajících antikou a konče druhou světovou válkou. Ano, pokud se nemýlím, tak i zde jsem byl v uniformě již potřetí, nicméně není to pravidlem například jako v Tovačově. Zde je to spíše příjemné zpestření a pozvání, které potěší. O to pečlivěji ale bylo třeba naplánovat celý den, abychom stihli opravdu vše.

Zatím jsem si ještě opasník se šavlí, sako, opasek a čepici spolu s rukavicemi neoblékal, vycházka do Jablunkova byla pouze v černých rovných kalhotách, košili a samozřejmě v botách. I tak jsem si uvědomil že si mě kolemjdoucí všímali více než kdybych byl oděn jinak. Více současně. Procházka se slečnou Procházkovou byla krásná, vychutnali jsme si místní krásné zahrádky i pohledy do nedalekých kopců, v Jablunkově si dali zmrzlinu a něco málo nakoupili za skutečně příznivé ceny. Já pak dokonce pár krásných a hlavně vhodnějších bot k četnickému vycházkovému stejnokroji, takže jsem se u auta ještě přezul, abych byl k prezentaci stejnokroje konečně stoprocentní. Tímto byla vycházková uniforma zcela dokončena. Kdo by řekl, že se mi na modelářské soutěži podaří dokompletovat uniformu a to k plné spokojenosti. Má to ještě jednu výhodu, ovšem o té později... U auta tedy proběhlo oblečení do zbytku vycházkového stejnokroje a ustrojení. Nyní bylo v plánu pořídit fotografie modelů do článku.

V sále s modely došlo k setkání s Markem Zindulkou, příjemně jsme si popovídali a to nejen o letošním chystaném ročníku šumperského ModelFestu jehož se letos bohužel nebudeme moci účastnit s vojenskohistorickou výstavou. Zda budu schopen dorazit alespoň s modely také ještě není zcela jisté, nicméně nechávám to zatím otevřené. 

K focení modelů zde nebyly ty nejlichotivější podmínky, na druhou stranu uznávám, že moje fotky vystavovaných modelů spíše dokreslují atmosféru článků než že by byly schopny zachytit úžasné detaily. Konec konců na mnoha různých webech je spousta galerií s detailními fotkami modelů nejen z letošní Panzershow.

Moje fotografie jsou tedy zde:

Seniorské diorámy všech měřítek...

Diorámy Marka Zindulky.

Velmi povedená dioráma z východní fronty.

Moje viněta Hoffnung am Ende der Welt z prvních poválečných hodin v květnu 1945.

Mé Téčko s nímž bojovala Marija Okťabrská.

Seniorská dvaasedmdesátinová technika.

Můj Velorex 16/350.

Krásný Schnellboot v italských službách.

Žákovské a juniorské kategorie.

Diorámy mladších kolegů.

Kamzíci - viněta z vysokohorského pásma, která se mi velmi líbila. Krásný a originální nápad zachycující čistou přírodu.

Žákovské figurky.

Jakmile bylo focení dokončeno, rozhodli jsme se se slečnou Procházkovou dát si oběd. Ostatně takový byl plán, i když časově se nám jej nedařilo zcela dodržovat. Komplikace teď působila především obsluha, systém vydávání jídel a probíhající rekonstrukce restaurace U Mrózka. Ačkoli jsme byli ujištěni že jídlo bude asi za deset minut, uběhlo podstatně více času a naše pokrmy nikde. Zastavil se ale Láďa Vallo s tím, že mě nemohl najít a předal mi instrukce ohledně prezentace uniforem. Ta měla začít v řádu desítek minut. Ještě nám dal dva poukazy na jídlo a pití a pokračoval za dalšími povinnostmi. Čas prezentace stejnokrojů se přiblížil na vzdálenost pěti minut. Musel jsem tak vyrazit s prázdným žaludkem a obědovou situaci přenechat k vyřešení slečně Procházkové. Ta ji skutečně vyřešila, ovšem to zase předbíhám. Nejen že dokázala naše jídlo zachránit, dokonce přispěchala s fotoaparátem přesně na náš nástup.

Příprava k prezentaci nebyla dlouhá a proběhla na našem shromaždišti u tábora. Seřazeni do dvojstupu a v čele s Římanem Richardem na jeho povel jsme vyrazili. Na plácku za restaurací, před připravenými diváky přišla naše velká chvíle. A oproti tomu co nejspíše většina z nás očekávala i docela dlouhá chvíle. Ačkoli byla celá prezentace uniforem velmi zajímavá a poučná nejen pro nás, ale i pro diváky, ti měli občas dost nemístné poznámky, jako třeba když se při představování stejnokrojů našich kolegyň zajímaly například o jejich kalhotky. Některé poznámky a dotazy byly celkem mimo, až otravné. Řekl bych že svou roli tu sehrálo i pivo a sluníčko.

Naše rozmanitá "jednotka" nastoupená k představení stejnokrojů. Nálada byla opravdu veselá.

Zde je v záběru i Richard.

I když to nebývá vůbec obvyklé, představení mého stejnokroje bylo dnes tím nejkratším, co jsme předvedli. Pravda, měl jsem toho na sobě celkem málo a ani jsem se nechtěl pouštět do větších detailů. To vlastně nechtěl nikdo, ale díky všetečným dotazům se tomu málokdo vyhnul. Dvě poznámky, které jsem tak nějak zachytil k mé osobě: Kde mám Ludmilu? Na to jsem reagoval pokynutím ke slečně Procházkové. A také jsem zjistil že vypadám jako Tomáš Topfer. To prosím píšu foneticky. Topfer. 

Představování vycházkového stejnokroje ČS četnictva. Zde konkrétně hrudního vyztužení na míru šitého saka.

Tento snímek zachycuje popis privátní vycházkové šavle pro sbor strážmistrů a vrchních strážmistrů.

Představování stejnokrojů probíhalo od těch nejnovějších, tedy od Svobodovců po ty nejstarší, tedy k římskému legionáři Richardovi. Poté co se sám popsal a představil nás všechny dekorovali železnými kříži a odveleli zase zpět k táboru. 

A mohli jsme se rozejít.

Řekl bych, že tato fotografie dokonale zachytila mé pocity ze získání ocenění. Uznávám ale, že k dekorování ve stejnokroji se takové projevy radosti příliš nehodí.

Velká radost...

Vydal jsem se ihned zpět k budově restaurace, abych vyhledal slečnu Procházkovou a pokusil se zjistit jak to tedy bude s naším jídlem. Ačkoli jsem momentálně vystupoval jako strážmistr četnictva, nejprve se mi ji najít nedařilo. Přečetl jsem si ale naštěstí její zprávu a našel ji v salonku, jak sedí za stolem se dvěma talíři a čeká s jídlem na mě. Konečně byl na programu oběd. Vychutnali jsme si své pokrmy, probrali první dojmy z prezentace stejnokrojů, ale dlouho jsem sedět nezůstal. Z výstavního prostoru totiž bylo slyšet hlasy Radka Dostála. Vyrazil jsem tedy abych zjistil zda už nezačalo vyhlášení výsledků a dekorování oceněných modelářů. Ve výstavním sálu mě čekalo něco úplně jiného, něco, co mě zarazilo.

Pohled na spoustu modelářů balících svá díla do přepravních boxů jsem tak brzo skutečně nečekal. Stáhnul jsem se tedy hned zase za slečnou Procházkovou do salonku a podal hlášení o situaci. Zároveň padlo rozhodnutí s balením vyčkat, až se situace uklidní. Opětovně jsem k ní usedl a pokračovali jsme v konverzaci. Za nějakou dobu jsme do sálu s modely vyrazili oba společně. Ještě proběhla krátká konverzace s Markem Zidulkou a já se dal do balení svých tří modelů. Ty jsem pak rovnou odnesl do kufru auta, abychom potom byli připraveni k odchodu. Přeci jen jsem si letos nechtěl nechat ujít setkání s panem Dostálem a box s modely by mi byl v davu lidí spíše na překážku.

Ve chvíli kdy jsme se vraceli zpět do sálu, probíhalo už vyhlášení výsledků. Nesoukali jsme se již dále a zůstali stát v otevřených dveřích, kde bylo příjemně, dostatek čerstvého vzduchu a navíc bylo možno sledovat oceněné modeláře jak kráčejí pro svůj kříž. Zároveň bylo vše podstatné zřetelně slyšet. Měl jsem sice instrukce že i já bych se měl podílet na předávání vyznamenání, má současná pozice mi však tolik vyhovovala, že jsem se kupředu prodírat nechtěl. Konec konců ceremonie již začala. Jak jsem tam tak stál, ve vycházkovém četnickém stejnokroji a pozoroval se slečnou Procházkovou po boku radost oceněných kolegů, vzpomínal jsem na všechny ty předchozí ročníky a to, jak jsem i já za potlesku plného sálu kráčel pln radosti pro svůj železný kříž. Dnes jsem již jeden měl v kapse, a to doslova. I tak jsem si moc přál získat cenu za svou modelářskou tvorbu. Tak trošku i proto, aby i slečna Procházková konečně viděla, jak to vypadá když jsem dekorován za svou práci na poli modelářském. Zatím tu možnost neměla a jak ji znám, po této podívané netoužila tak, jako já. Křížů ale ubývalo a já byl tak nějak čím dál raději, že mám "alespoň" ten jeden za to, že jsem pronesl pár slov o svém stejnokroji. Když najednou jsem uslyšel své jméno. Takže opravdu! Opravdu jsem porotce svou prací zaujal natolik, abych byl oceněn železným křížem i letos. S vědomím že již jeden mám jsem medaili málem ani nepřevzal, pln radosti jsem si vzal udílecí dekret a po podání rukou vyrazil zpět na své místo u dveří, ke své slečně. Zvolání že odcházím bez skutečného vyznamenání mě pak vrátilo zase zpět a druhý kříž jsem nakonec skutečně převzal z rukou kolegyně ve stejnokroji pozemního personálu RAF. S velikou radostí a kapkou studu že jsem samým nadšením málem nepřevzal cenu již opravdu vedly mé kroky zpět ke slečně Procházkové. Políbili jsme se, já z kapsy vytáhnul i první kříž a takto jsem zářil vlastně až do konce dne. Takže se povedlo! A Peťuška na mě tu radost sama viděla.

Dva Železné kříže spolu s udílecím dekretem, které mi udělaly tak velikou radost. Jeden za představení uniformy a jeden za mou modelářskou tvorbu. Bohužel nevím za který z mých tří vystavovaných modelů konkrétně.

Jakmile byly ceny rozdány a pořadatelé soutěže pronesli své řeči, rozezněl se mohutný potlesk. Pak už se sál začal hemžit modeláři a pomalu vyprazdňovat. Slečna Procházková byla již také pomalu na odchodu, já ale věděl, že letos si osobní poděkovaní panu Dostálovi nemohu nechat ujít. Letos, na desátém ročníku rozhodně ne! Stručně jsem jí sdělil svůj záměr a když souhlasila, otočil jsem se k ní zády. Problém byl tak trochu ve faktu, že ti, kdo neodcházeli ze sálu pryč, ti mířili právě k panu Dostálovi. Naštěstí to netrvalo dlouho a stanuli jsme tváří v tvář. Podal jsem mu ruku a konečně, po deseti letech mu osobně a z celého srdce poděkoval za všechny ty krásné zážitky z každého ročníku Panzershow, za tuto úžasnou akci a popřál mu jen to nejlepší do dalších let. S velikou radostí že se mi to konečně podařilo jsem se mohl opět připojit ke své nejmilovanější a spolu s ní opustit prostory restaurace U Mrózka. 

Když už jsem měl na sobě vycházkový stejnokroj, doplněný navíc o perfektní nové boty, byla by vyloženě chyba nepokusit se pořídit několik fotek. Už delší dobu se snažím o vytvoření dokumentů popisujících jednotlivé stejnokroje nebo spíše ústroje s nimiž se bylo možné na konci třicátých let u četnictva setkat. Zatím mám hotovou pouze Stráž obrany státu, neboť uniforma pro službu obchůzkovou stále není zcela kompletní. Dnešním dnem je ale naštěstí úplně kompletní uniforma vycházková, proto mohlo proběhnout focení.

Zprvu bylo velmi náročné najít vhodné místo, nakonec se ale podařilo a pak už jen zbývalo pořídit snad i stovky snímků z různých úhlů, po různých úpravách uniformy a tak dále a tak dále. Rád bych zde velmi poděkoval slečně Procházkové za její ochotu a nadšení, protože fotit s ní je prostě radost. Přesně ví jak chci aby snímky vypadaly, ví co je třeba pohlídat, má trpělivost a baví ji to. Snímky tedy mám, pomalu jsem na dokumentu věnovaném stejnokroji vycházkovému začal pracovat, nicméně na tomto poli je času skutečně dosti. Nejdůležitější je, že mám ty fotky. Pořídili jsme i jiné fotografie a u auta se vyfotili i společně. 

Jedna z mnoha a mnoha fotografií pořízených při focení pro připravovaný projekt o vycházkovém stejnokroji Československého četnictva.

U auta jsem si pak svléknul sako, odložil šavli s opasníkem, vše pečlivě uložil tak, aby nic nedošlo k úhoně a na propocenou košili si raději obléknul současnou civilní mikinu. Bylo sice poměrně teplo, o slovo se však hlásil i vítr a já nechtěl nic riskovat. Už ráno jsme věděli, že chceme stihnout i kávu v místní malinké kavárnicčce prakticky hned vedle budovy restaurace U Mrózka. Proto naše kroky vedly ještě tam. Co nejrychleji. 

U kávy jsme zhodnotili celý den a já nahlas uvažoval nejen o uniformách a modelech, které jsme dnes viděli, ale především o plánovaných vinětách v mé hlavě, o všech těch projektech co chci realizovat, ale bohužel nevím čím začít, protože mi pro každý z nich chybí nějaká zásadní stavebnice. Celé to vše dosti komplikuje situace na Ukrajině a pozastavená produkce firmy MiniArt s níž vlastně vůbec nevíme co se děje. Celé to posezení u kávy mi velmi pomohlo srovnat si myšlenky a bylo neuvěřitelně příjemné.

V podobném duchu se nesla i cesta domů.

Narozdíl od unaveného a tichého rána bylo najednou pořád o čem mluvit, to vše díky zážitkům a situacím jež jsme během dne v Návsí zažili a díky nimž jsme stále měli co probírat. I když jsem mluvil hlavně já, ale na to už je slečna Procházková nejspíš zvyklá.

I když tak pomalu končil další krásný a neopakovatelný den, nálada ve voze byla velmi dobrá a hezčí o to, že na krabici obsahující modely teď ležel udílecí dekret s mým jménem a dvěma železnými kříži moravskoslezské orlice, kterých si opravdu velmi vážím. V hlavě mi zněla nejen skladba "Steiner's theme", ale i konfrontace mezi Steinerem a kapitánem Stranskym. 

"...je to jen kus bezcennýho železa!"

"Pro mě není bezcenný!"

Přestože mi byl vždycky nesrovnatelně sympatičtější a bližší právě Steiner, musím teď souhlasit s jeho nadřízeným. V tomto případě nejde jen o velmi krásnou a originální cenu, jde o opravdové uznání mé práce a mého modelářského snažení. Získat ocenění v tvrdé konkurenci zručných českých i zahraničních modelářů je vždycky náročné a právě o to více si jakékoli ceny či uznání cením a vážím.

Ukládání modelů a především uniformy pak doma bylo podstatně snazší než po nedávné výstavě v Tovačově, i tak samozřejmě nějaký čas zabralo, především kvůli nutnosti věnovat dostatečnou péči vycházkovému stejnokroji. 

Přestože Panzershow v Návsí je akce pouze na jeden den a přestože jsem musel odříct účast na afterparty, mám zážitků tolik, že z nich vzešel pravděpodobně naprosto nejdelší článek, jaký jsem za těch deset ročníků o této vynikající akci napsal. I to je jeden z důvodu, proč sepsání a vydání článku trvalo tak dlouho. Bohužel to nebylo jen kvůli velkému množství zážitků, ale i z důvodu pracovního vytížení a následné únavy. S Panzershow pro mě vždy začínalo léto a prázdniny. Letos už žádné prázdniny nebudou, spíše nás v práci čekají chvíle náročnější než během zbytku roku. Malinko smutné je, že návrat do práce mě do jisté míry zase připravil o to nadšení pro modely, které jsem v Návsí načerpal. Ale to zase bude brzy dobré. Za pár dnů budu mít alespoň týdenní dovolenou během níž si kladu za cíl dokončení viněty dle předlohy Borise Vasiljeva "...a jitra jsou zde tichá." A co bude potom, to zatím opravdu nevím. 

Také bych rád napsal, že v pátek 1.7. to bylo přesně dva roky od chvíle, kdy jsem nastoupil do práce. A i když to bývá často náročné, tak jsem tam vlastně rád. V posledních dnech, kdy není na modely síla, chuť ani nálada se věnují alespoň vojenské historii, momentálně řeším otázku krátké pušky M95 systému Mannlicher, takže je stále co dělat a co řešit.

Závěrem bych ještě jednou a co nejsrdečněji rád poděkoval panu Radku Dostálovi a všem lidem okolo něj, kteří se podíleli na přípravách a organizaci letošní Panzershow, panu Vallovi za pozvání k prezentaci stejnokroje ČS četnictva, Richardovi a kolegům reenactorům za krásnou spolupráci a slečně Procházkové za fotky i další úžasný společný den.

Stejně tak děkuji všem čtenářům za přízeň a za přečtení tohoto článku.

S pozdravem a přáním hezkého léta

Michal Trlica