Oproti v posledních letech již tradičnímu květnovému termínu se tovačovská soutěž plastikových a papírových modelů Plastic People of Tovačov letos uskutečnila až v červenci, konkrétně v sobotu 24. 7. 2021. V době, kde se teď všichni nacházíme, především pak v posledním téměř roce a půl není nic jako dřív a stejně tak se nedá na nic příliš spolehnout. V roce 2020 se PPofT samozřejmě uskutečnit nemohla, i když jsem na ni měl velké plány. Zprvu se zdálo, že ani v roce 2021 "Tovačov" neproběhne, nicméně více něž měsíc před akcí se na FB stránce soutěže objevil příspěvek hlásající neuvěřitelně pozitivní a jistě nejen pro mě naprosto úžasnou novinu. Pokud se nic nezmění, soutěž by měla proběhnout 24.7. 2021. V práci jsem si okamžitě zajistil volný víkend a kontaktoval pořadatele i kluky, s nimiž poslední roky jezdíme do sportovní haly s výstavkou tematicky laděnou na konec První republiky. Jednou jsme s ní zasáhli až do Protektorátu. Má vize byla jasná. V roce 2020 se zaměřit na osvobození vlasti v květnu 1945, to samozřejmě nevyšlo. A letos? Tentokráte bylo mým plánem, se kterým zbytek družstva souhlasil, přiblížit návštěvníkům něco jiného, než možná již trošku okoukané četnictvo tvořící vždy páteř našeho koutku. Zkrátka vzhledem k letošnímu letopočtu, byl Michal připraven prezentovat téma Velké vlastenecké války. Tento nápad se ale nakonec nesešel s nijak vřelým uvítáním pořadatelů soutěže, tedy jsme se vrátili k již osvědčené První republice. Nacvičený scénář, kde není třeba nic moc upravovat a přílišně se připravovat. Konec konců mohlo by se zdát, že za ta léta to již máme v malíčku... I tak proběhlo několik málo obměn a úprav, které ale dle mých dojmů mnoho návštěvníků ani nepostřehlo.
Pokud jsem psal o obměnách v naší výstavce, tak ty největší bezesporu proběhly v personální oblasti. Zleva: Strážmistr ČS Četnictva Snopek, Dalibor; Příslušník SdFK (Sudetendeutsches Freikorps) Knotek, Daniel; Strážmistr ČS Četnictva Knotek, Martin; Slečna Procházková, Petra - Dobová civilistka a Strážmistr ČS Četnictva Trlica, Michal.
Že v Tovačově budu coby soutěžící modelář bylo jasné hned v momentě, kdy se informace o připravovaném XI. ročníku objevila na síti. Zda bude i naše výstavka, potažmo v jakém rozsahu a s kolika členy, to bylo nejisté. Už od prvních úvah jsem si hrál s myšlenkou nejmenšího možného provedení. Tedy pouze ve dvou lidech, které bych měl tak jako tak. Již v časných fázích mých úvah potvrdil účast Dalibor a dokonce mi sdělil, že by rád dojel i Vlk. O něco později na mou výzvu kladně reagovali i bratři Dan s Martinem. Ovšem to bylo v době, kdy se ještě na nic nedalo zcela spoléhat. Práce, studium, Covid, vládní opatření... Je toho dost, co se může pokazit. Tak jako tak, informoval jsem hned pořadatelský tým PPofT a po krátké výměně názorů padl verdikt, soustředit se i tentokrát především na osudový rok 1938.
Ačkoli je to trošku zvláštní, čím víc se soutěž blížila, tím menší nadšení jsem cítil. A proto jsme letos neměli ani vlastní plakát, ani pozvánku zde na blogu či na FB. Docela paradox, hlavně pak v situaci, že na modelářské ani vojenskohistorické akci jsem nebyl... Ani nepamatuju. Mé rozpoložení se naštěstí zcela obrátilo týden před vypuknutím té veliké slávy.
Dalibor mi telefonicky řekl: "Ano, já s tím počítám! Ani mě nenapadlo, že bych nepřijel. Můj kurs je v sobotu zcela jasný!" Od těchto slov jsem se nemohl dočkat. Sehnat pak bratry Knotkovi byl o něco těžší úkol. Dan se ozval brzy. Ostatně každý Ordner chytí příležitost za pačesy. Obzvláště když mu skýtá možnost pustit se rovnou do tří četníků... Naštěstí se brzy přihlásil i Martin a tak jsem pouze stručně nastínil svou vizi a po upřesnění detailů, času a místa jsme byli připraveni. Kluci dobře vědí, že dokážu být ještě otravnější. A pečlivější. Na mou nejistotu a pocit, že mi večer před odjezdem cosi chybí, Dalibor klidně pronesl "Tomu se myslím říká obsese!" Má pravdu, pan strážmistr. Vlk přijet nemohl ani letos, neboť je na dovolené.
Do tovačovské sportovní haly jsem bočním vchodem v sobotu něco po půl osmé ráno vstoupil z našeho družstva jako první já. Letmý pohled po již nyní docela plné tělocvičně mě utvrdil v myšlence, že není na co čekat a okamžitě jsem zrekvíroval jeden z mála prázdných stolů. Již teď jsem poznal, že se naše expozice bude muset oproti X. ročníku zmenšit. Ale to v konečném výsledku nebylo vůbec na škodu. Spolu s tatou jsme vynosili všechen materiál z vozu a já se pustil do přípravy.
Krátce na to dorazil Dalibor a s jeho pomocí i materiálním přispěním vznikla sice o něco menší, avšak stejně výstižná výstava, jako v letech minulých. "Malá, ale naše!" Letos jsme se mohli pyšnit několika málo novinkami. Dle mého názoru byla tou nejdůležitější originální brašna pro plynovou masku vz. 35. Dále jsme letos nově vystavili originální polní lahev s obalem a několik nových replik: Delaborované náboje vz. 23, pouzdro pro pistoli vz. 24, pušku Kar98k jíž byl vyzbrojen Dan a mou služební šavli zdobilo nové Portepee. Návštěvníci si také mohli prohlédnout čerstvě připravené "tablo" věnované Stráži obrany státu.
Zahájení soutěže se letos vůbec poprvé v historii PPofT zhostil pan Macháček nikoli z pódia sportovní haly, nýbrž od našeho stolu. K mé radosti zmínil že této akci zachovávám věrnost již od prvního ročníku a záhy mi podáním mikrofonu předal slovo. Velmi rád jsem všechny návštěvníky uvítal, srdečně je pozval k naší výstavě a zároveň s prosbou upozornil, aby se bez dovolení nedotýkali našich exponátů. Asi jsem mluvil příliš dlouho, neboť mi mikrofon z ruky vytrhnul po mé pravici stojící Dalibor a také krátce promluvil. Jak jsem již psal, toto gesto ze strany pana Macháčka mi udělalo velikou radost.
Letos jsem do Tovačova mimo dvou dřevěných beden s vojenskohistorickým materiálem vezl celkem pět soutěžních modelů, o ocenění bojovaly tyto kousky: Avia BH 9.9, Velorex 16/350, Alexandra Samusenko, T-34/76 "Bojující družka" a viněta Hoffnung am Ende der Welt. I když by mi jakékoli ocenění mé modelářské snahy samozřejmě udělalo radost, mezi bezmála šesti sty! přítomnými modely bylo jasné, že to tak snadné nebude. Konec konců letos jsem tu byl hlavně proto, abych konečně zase viděl kamarády. Když už je řeč o kamarádech, ti zrovna vařili auto někde u Brna. Neradostná situace. U našeho stolu se zatím zastavili dva chlapíci, kteří patří mezi ty, již mají svůj názor a i když nemají pravdu, tak víte, že je o skutečnosti nemáte šanci přesvědčit. Tak trošku jsem obětoval Dalibora a vyrazil před halu hledat svou slečnu, která právě dorazila.
Byla krásná jako vždy, v nových šatech a s novým kloboučkem, tím vším právě pro ten dnešní den. Pro ten dnešní den, co pro něj stojí za to žít! Když jsem si svou slečnu přivedl k našemu stolu, byl již vzduch čistý. Tedy obrazně, sportovní hala plná po soutěžení a hlavně po setkání lačnících modelářů byla celkem vydýchaná.
Brzy přišel kamarád Zdeněk se svou přítelkyní a také jeden ze zájemců, který byl z celého dne úplně nejlepší. Byl u nás docela dlouho, ale měl to, čeho si u návštěvníků naší expozice vážím nejvíce. Opravdový, upřímný zájem. Se Strážmistrem Snopkem jsme mu postupně dali výklad o ČS Četnictvu od samého vzniku Republiky až po konec působení SOS v březnu 1939 a svůj výklad jsme brali opravdu důkladně. Od uniforem, odlišností ve střihu, materiálu a barev, přes jednotlivé ústroje, výstroj a výzbroj až po náležitosti četnického života. Demonstrace funkce mezi veřejností méně známe karabiny systému Mannlicher byla samozřejmostí. Konec konců, v tom jsem našel největší zalíbení. Před pár dny jsem si koupil Mannlicherový nábojový rámeček a podstatnou část dne spolu s ním a Daliborovou karabinou "blbnul". Michal totiž velmi vážně pro účely podobných akcí uvažuje o koupi makety karabiny M95 z dílny Martina Tichého a tolik se na ni těší, že prostě v sobotu nemohl jinak. Když jsem si pak zkoušel nasadit na Daliborovu zbraň jeho bodák, zprvu mi to nešlo. Nejsem s tímto systémem ještě zcela kamarád, konec konců 24ka to má úplně jinak. A když jsem majiteli obou zbraní sdělil svůj problém, hned se mi bajonet nasadit podařilo. Dalibor se ku mě naklonil a zcela vážně vznesl pochybnost: "Ty jsi nevěřil! Musíš věřit! Že jsi nevěřil?!" Naléhavost, s jakou vyřknul tyto tři věty a jeho následný pohled mě vedly k naprosto upřímnému smíchu. Asi jako když vyprávěl historku, kterou vymyslel při špendlení rukávové pásky SdP na Danovo sako. Představ si, jak leží ti Ordneři v úkrytu. "Tiše, četníci!" A najednou se ozve: "Jau!" Nadskočil a chytil se za paži, kde by coby Ordner měl pásku. Ihned jsem propuknul v záchvat smíchu, který dle jeho výrazu překvapil i Dalibora samotného. "Zradila jej vlastní páska!" dodal ještě. Ano, to už tu byli i Dan s Martinem. Dorazili zhruba kolem jedenácté hodiny, protože jejich vůz vykazoval podobné závady, jako některé civilní automobily zabavené ČS brannou mocí během zářijové mobilisace. Naštěstí tu byli oba, živí a zdraví a brzy již oblečení a ustrojení.
Jak je asi z výše uvedeného patrné, zábava byla úžasná a kluci, ostatně jako vždy, také. Jen ten čas byl zcela neúprosný. Prohlédli jsme si modely, u některých jsme vedli dlouhé debaty o jejich nelogičnosti a nesmyslnosti. Já jsem si také koupil podstavec k vinětě, do které se snad již brzy pustím!
Jako první se k obědu vzdálili Dalibor, Dan a Martin. Se slečnou Procházkovou jsme zůstali u naší výstavky sami, ale příliš práce jsme neměli Nejvíce zájemců přišlo dopoledne. Po návratu první obědové skupiny jsem požádal Dana, zda by mohl pořídit fotografie našeho stolu a vystavených modelů a se slečnou Procházkovou jsme odešli k obědu.
Nyní se podívejme na fotografie naší výstavy:
Jistě jste si všimnuli, že více méně bylo vše stejné jako v předchozích letech. Nejprve něco málo z každodenního života v První republice...
...dále artefakty spojené s četnictvem i politickými stranami a především tou Henleinovou sudetoněmeckou...
...a nakonec dokumenty a předměty k hrozbě války a mobilizaci.
Bezesporu největší změnou i ozdobou v naší skupině byla přítomnost slečny Procházkové, která dle mého názoru naše snažení značně pozvedla. Nejen že mezi naše čistě mužské osazenstvo vnesla ten charakteristicky dámský, jemný element prvorepublikového období, ale ještě byla tak hodná, laskavá a ochotná, že pořídila snímky, které uvidíte v poslední části článku.
Jsem velice rád za to, jak poctivě a svědomitě slečna Procházková při přípravách na tuto akci postupovala a rozhodně nepřeháním, když napíšu, že její dokonale dobový a autentický vzhled mě naprosto uchvátil hned, když jsem ji dopoledne poprvé uviděl a políbil jí ruku. To, co vím já o uniformách, zná ona o civilním odění dané doby. A to je v naší situaci klíčové. Jsem zkrátka moc šťastný, že do toho s námi šla a to s nadšením a radostí!
Jak jsem psal o něco výš, fotografie vystavených modelů měl za úkol pořídit Dan. Dle jeho hlášení je však velká část snímků nepoužitelná z důvodu špatných světelných podmínek a zbytek obrázků se ke mě zatím nedostal... Přichází tedy prostor pro prozatimní nouzové řešení.
Odkaz na fotogalerii na FB stránkách PPofT: https://www.facebook.com/media/set/?vanity=717423228318598&set=a.4334427149951503
Myslím, že odkaz na tuto fotogalerii zde zůstane i po přidání fotek z Danova objektivu, protože pokud bude pravda to, co říkal, mnoho toho neuvidíte.
A jak je v podstatě tradicí mého blogu už od článku z prvního ročníku PPofT, ode mě žádně superdetailní fotografie ze soutěží očekávat nelze. Já jsem spíše na to psaní.
PROSTOR PRO FOTOGRAFIE, KTERÉ BUDOU DOPLNĚNY POZDĚJI
(snad)
Sotva jsme se vrátili z oběda od Tří králů a vstoupili do sportovní haly, volal pan Macháček na pódium Československé četnictvo. Docela ve spěchu jsme popadli čepice a zbraně a vyrazili. Hned z kraje předávání cen naše družstvo obdrželo za své působení dort s motivem bočního pohledu na střílnu LO vz. 37. Po celou dobu vyhlášení výsledků a oceněných modelářů jsme tvořili jakousi kulisu tohoto ceremoniálu. V mé hlavě se celou dobu honila jen jedna myšlenka. Že nejsme správně ustrojeni. Vyběhli jsme naprosto nekoordinovaně a neustrojeně. Musíme doufat že to letos nějak projde a příště si na to dát pozor.
Jelikož mě Dalibor jmenoval předsedou našeho spolku, tohle byl můj první neúspěch. Bude třeba vyvodit závěry... A příště možná některé oholit...
Z pódia jsme odcházeli s oceněním v podobě dortu za naši podporu této akce co se, řekl bych, věrného vojenskohistorického elementu týká. Má modelářská účast byla letos bez ocenění.
Nyní přišla na řadu pro mě vždy nejméně radostná část dne, balení, úklid a ústup. Pořídili jsme si ještě několik fotografií družstva, dortu i pár společných obrázku s naprosto nadšeným panem Macháčkem. Bylo vidět, jak rád je, že jsme přijeli a jak mu na naší účasti záleží. Je to moc pěkné!
I když byly modely v autě a stejně tak podstatná část našich exponátů, náš den ještě nekončil. Ani v nejmenším. Teď přišly chvíle, které jsem si z celého dne užil asi úplně nejvíc. Vzali jsme zbraně, Dana a slečnu Procházkovou coby fotografku a šli jsme se nedaleko sportovní haly utkat na bodáky. Sehráli jsme více méně pro sebe a fotoaparát několik scénářů přepadů četnické hlídky i odzbrojení sudetoněmeckého teroristy. O zábavu a vtipné momenty bylo rozhodně postaráno! A co víc, přes potíže s aparátem a prvotní pochybnosti, kolik fotografií bude použitelných, mám tu pro vás několik hezkých obrázků z pozdního léta 1938.
Strážmistři ČS četnictva Trlica a Snopek.
Víte, jak poznáte moravského četníka? Podle dvojky na límci? Ale kdeže... Podle držení karabiny!
Četnická hlídka mezi střety s Ordnery.
Příslušník sudetoněmeckého Freikorpsu Knotek. Musím říct, že z Dana je rok od roku lepší Henleinovec.
Výzva sudetoněmeckého záškodníka k odhození zbraně, která jej zradila.
Postup četníků podél plotu a křovin...
...strážmistři padají do léčky připravené Freikorpsem.
Jeden z četníků je zasažen, druhý člen hlídky opětuje palbu.
Opačná situace-zajištění člena SdFK.
Prohledávání kapes a odebrání osobní zbraně zajištěnému Henleinovci.
Záškodník se pokusil vytrhnout četníkovi provádějícímu prohlídku zbraň a při potyčce byl zastřelen jeho kolegou.
Po tomto malém cvičení jsme se rozloučili s Danem a Martinem, kteří již dobře věděli jak náročná a dlouhá cesta je čeká a vydali se se slečnou Procházkovou a Daliborem hledat kavárnu, kde bychom se mohli usadit. Odložili jsme pušky, sumky i šavle s bodáky, ovšem krabice s dortem musela procházku absolvovat s námi. V přehřátém interiéru vozu by nepřežil zcela určitě, takhle měl alespoň nějakou šanci. Po obchůzce města nám nezbylo, než konstatovat, že vše je zavřené, tudíž naše kroky vedly zpět ke Třem králům. V momentě, kdy vstoupili na zahrádku tohoto podniku dva uniformovaní strážmistři četnictva, zcela zřetelně utichla dobře rozjetá zábava hostů. Uniforma, i když historická, má své kouzlo a především sílu.
Jsem moc rád že jsme ještě mohli takto posedět ve třech a poslechnout si více z Daliborova života a jeho plánů. Naproti tomu mě celkem mrzí, že náš společný čas s Danem a Martinem byl tak krátký.
Nakonec jsme ale museli odejít i odtud a zamířit ke svým domovům.
Nicméně pokud vše klapne, nejspíše se zanedlouho zase uvidíme. Obdrželi jsme pozvání na modelářskou soutěž v Kelči, stejně tak na šumperský ModelFest. Takže už teď se všichni těšíme na shledání a doufáme, že nám to ze zcela zřejmých důvodů všem vyjde!
Až někdy v jedenáct hodin večer jsem obdržel zprávu od Dana s Martinem že se teprve vrátili domů. Jejich vůz měl několik poruch. A když jsem to následujícího dne říkal Daliborovi do telefonu, pronesl větu, která mě velmi zahřála u srdce: "Člověče... Ti kluci Tě musí mít hodně rádi, že se odvážili jet takovým korábem!" Ovšem Dalibor toho řekl mnohem víc, co mě zahřálo. Je to prostě ten kamarád, bez kterého by byl život zatraceně nudný a šedivý.
Úplně na závěr svého dnešního článku bych chtěl poděkovat pořadatelům PPofT za pozvání a jejich nadšení pro naši věc, celému družstvu za to, že do toho se mnou šli, že jsme se zase mohli vidět a za to, jak skvělí po celý den byli. Díky moc!
Za rok v Tovačově opět na viděnou! A my, kluci, snad ještě dřív!
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat