Veselé Vánoce 2020!

 „Kolegové… Všechno jde!“ Možná je zvláštní začínat článek takto pozitivní hláškou Cimrmanova školního inspektora, zvláště pak článek rekapitulující rok, který vypadal jako knižní předloha Stephena Kinga pro film Quentina Tarantina, ale na druhou stranu to opravdu o něčem svědčí, když takovou hlášku píšu já.
Rok, který pomalu končí se nesmazatelně zapsal do životů nás všech, myslím, že není třeba psát proč a čím. Na stranu druhou krom tohoto „detailu“ to pro mě osobně byl rok úspěšný! Řekl bych, že úspěšnější než bych si na jeho začátku vůbec pomyslel. Konec konců před rokem jsem ve svém vánočním článku psal, že v roce 2020 se jistě máme na co těšit. A to se beze zbytku vyplnilo! Ale hezky postupně…

 

Pokud si ještě vzpomenete na můj článek shrnující rok 2019 a na jeho úvodní fotografii, jistě vám bude náš stále živý stromeček povědomý. Byl přesazen, malinko povyrostl i ozdoby jsou trošku jiné, ale jinak je to stále on!

Hned po zkouškovém období zimního semestru třetího ročníku jsme pokračovali (alespoň ti, kteří to ještě potřebovali) v působení na pracovištích, kde jsme zpracovávali praktickou část svých absolventských prací. Vše šlo naprosto dokonale a v momentě, kdy už jsem měl veškerou praktickou část hotovou a zbývalo pouze pár testů a detailů včetně vyhodnocení výsledků, přišel zmatek a zprvu nejasné zprávy o uzavírání škol z důvodu epidemie, pandemie a kdo ví čeho vlastně. Nakonec se tak skutečně stalo a mohli jsme jen děkovat Bohu za to, že jsme stihli uzavřít všechny předměty ještě před touhle pohromou. Absolventskou práci jsem nakonec díky své úžasné a neskutečně vstřícné a ochotné vedoucí dokončil, nechal vytisknout, svázat a odevzdal v termínu. Tímto bych chtěl ještě jednou poděkovat slečně Bc. Procházkové, DiS. za vše, co pro mě během studia udělala. Jak si jistě pamatujete z mých předchozích článků, byla to právě ona, kdo ve mně zažehnul nadšení pro mikrobiologii a z jejích hodin jsem odcházel s tím, že jinou cestou než tou mikrobiologickou ve své laboratorní kariéře jít nechci.

 

Mé dva výtisky svázané absolventské práce na téma Výskyt multirezistentních bakterií v animální provenienci a jejich význam.

Bylo pro mě částečně velkým překvapením a samozřejmě také nadějí, když jsem na stránkách Fakultní nemocnice Olomouc našel nabídku volného místa laboranta na Ústavu mikrobiologie. Neváhal jsem a poslal životopis. Asi dva měsíce se však nic nedělo… V době nouzového stavu, kdy byly školy uzavřené, jsem pomáhal mámě s domácí výukou své jedenáctileté ségry a našel se i nějaký ten čas na modelaření, nic velkého jsem sice nedokázal, ale alespoň jsem trošku pohnul s jednou dlouho rozdělanou vinětkou, která konečně začala dostávat nějaké konkrétnější tvary. Tou dobou jsem více méně čekal co s námi a naším studiem vlastně bude. Bylo zajímavé a možná i trošku děsivé poslouchat každý večer před spaním z rádia kolik dalších objetí si Covid vybral ve světě i na území naší malé republiky. Nemohli jsme nikam jezdit a to pomalu ani do obchodů. Když přišlo nařízení nosit povinně roušky prakticky úplně všude, volala mi téměř okamžitě babička s dotazem, zda roušky máme. A protože jsme měli doma jen pár jednorázových a já se už pomalu připravoval na ruční šití bavlněných roušek pro naši rodinu, bylo mi jistou úlevou, když mi sdělila, že má našito i pro nás a že si pro ně máme přijet. Zároveň jsem si u ní vyzvednul své pouzdro na dokumenty RKKA, které mi také šila. Už ani nevím jak se to stalo, ale právě touto dobou mi v hlavě pořád zněla skladba I´ll be there for you od The Rembrandts, všichni ji známe jako znělku seriálu Přátelé. A tahle verze je prostě úžasná:

O pár dnů později mi opět zazvonil telefon. Na druhém konci aparátu tentokráte byla paní z personálního úseku naší nemocnice s dotazem, zda bych jako student s patřičným vzděláním a dovednostmi neměl zájem jít vypomáhat na ústav mikrobiologie, neboť zde mám i podanou žádost o zaměstnání a tento krok by mi mohl tak trošku pomoci. Byla to nabídka, která se neodmítá. Na „mikře“ už jsem to tou dobou znal velmi dobře, jak pracovní náplň, tak i některé lidi. Byl jsem tu konec konců na praxi a i svou „absolventku“ jsem zpracovával zde, i když na úseku patřícím pod Univerzitu Palackého.
Výpomoc na mikrobiologii byla úžasná a měla několik pozitiv. Jak jsem již zmínil, situace se touto dobou měnila doslova z hodiny na hodinu a tak to chvíli vypadalo, že praxe o niž jsme díky Covidu přišli bude muset být nahrazena v plném rozsahu a k absolutoriu všichni půjdeme až někdy v září, za chvíli bylo vyššími instancemi dohodnuto, že se praxe zkrátí a k tomu aby mi byla uznána stačilo zůstat na „mikře“ o týden déle než bych zůstal pouze na pracovní příkaz. Navíc mi bylo nabídnuto ono místo o které jsem se hlásil a k tomu abych jej získal bylo nutné splnit pouze jednu drobnou podmínku. Složit absolutorium ze tří odborných předmětů (Klinické biochemie, Hematologie a Mikrobiologie), anglického jazyka a samozřejmě obhájit absolventskou práci. Dobře si pamatuji ten stres, nervy, nejistotu a hrůzu, chvíle kdy jsem sem tam těkal pohledem od vypracovaných otázek ke své pušce vz.24 s nasazeným bodákem opřené o stůl hned vedle mě a těšil se až bude po všem a až spolu a s kluky zase někam vyjedeme v uniformách. Jenže vyhlídky v této době nebyly dobré. I když někteří si mysleli, že se snad blýská na lepší časy. Michal ale měl motivaci. Ano, samozřejmě jsem měl radost z toho, že se snad dostanu na své vysněné pracovní místo a nechtěl jsem zklamat, ale zároveň jsem si přislíbil, že když to vyjde a zkoušky zvládnu, koupím si Mosina. Protože Špagin a 24ka jsou málo… No ano, nestačí to, protože v roce 1941 Špagin prostě neprojde a 24ka jako kořistní také není na dobu před vypuknutím konfliktu to nejlepší…
Stres z blížícího se závěru studia na škole, kde jsem s přestávkou prožil sedm let svého života ze mě trošku opadnul, když jsme se sešli v učebně kde budou absolutoria probíhat, abychom si vyzkoušeli vzhled a funkčnost svých prezentací k obhajobám a potom jsme šli s naší skupinkou na kávu. Ukázalo se to, co přijde před každou zkouškou. Že člověk není nejblbější ze všech, že ostatní mají taky mezery a že to prostě klapne! Před komisi jsem šel samozřejmě v obleku, se dvěma výtisky absolventské práce a s větou „Co má se stát, to má se stát!“ Věřil jsem! Ne ve svoje vědomosti, ale ve štěstí na dobrou otázku. A světe div se, vytáhnul jsem si přesně to, co jsem chtěl a co jsem s přehledem uměl. Obhajoba „AP“ byla také v pohodě. Pan oponent nedorazil, a slečna vedoucí byla opět úžasná. I když ona by nejspíš řekla, že se mi to opravdu povedlo. Ještě jsme se s naší skupinkou vyfotili a když jsem pak s Filipem po boku opouštěl budovu zdravky, měl jsem hodně co dělat aby neukápla slzička. Zažil jsem zde mnoho situací a mnoho pocitů, ne vždy pozitivních. Ale sedm let, to je skoro třetina mého života! Díky za všechno!
Předávání diplomů bylo díky Covidovému šílenství pouze malé a komorní, bez přítomnosti kohokoli jiného než naší studijní skupiny. Docela mě překvapilo, kolik „červených diplomů“ bylo uděleno. Rozhodně to neodpovídalo studijní morálce některých jejich držitelů. A pak jsme se jako třída rozešli, nejspíš na vždy. Asi jsem o tom psal už dříve, ale jako kolektiv jsme prostě nefungovali. Nechci zde zdlouhavě psát, jak to vypadalo, prostě jsme měli každý jiné priority a tak jsme se rozpadli na více skupin. Proto byla oslava absolutoria v menším počtu, ale řekl bych, že o to vydařenější! Filipe, Báro, Lído, Kájo, Kačko a Kačko, díky vám všem za ty tři roky, některým za sedm a za perfektní oslavu, která skončila… Legendárně! Myslím, že Kája nás už nepozve, nikdy!
Možná si říkáte, že jsem zatím nepsal o žádné modelářské ani vojenskohistorické akci. I když asi si to neříkáte. Díky Covidu totiž naprostá většina podobných akcí a sešlostí padla. Hrozně jsem se těšil na Tovačov a jubilejní desátý ročník Panzershow v Návsí, jenže… Jak by řekl Karel Heřmánek coby Hauptmann Musk ve Stalingradu: „Jinak to bohužel nešlo!“  
Prakticky hned po konci studia mě čekalo běhání od čerta k ďáblu, vyřizování papírů, lékařských prohlídek a kdo ví čeho ještě, takže jsem si ani nestihnul odpočinout a už už jsem absolvoval vstupní školení nových zaměstnanců. A pak hned do práce! Ale nestěžuju si, rozhodně lepší tohle, než práci nemít. Takže spokojenost. Tím to začalo. Michal, Strážmistr ČS Četnictva, Vojín Rudé Armády, Modelář a Laborant mikrobiolog! Ačkoli jsem dost postupů zde na pracovišti znal už z praxí a jarního pracovního příkazu, bylo toho zde mnoho, co jsem se musel naučit a stále se učím. Ale řekl bych, že to bude dobré. Jako jediný chlap mezi smečkou laborantek jsem sice oblíbený, protože tu a tam je třeba něco těžkého zvednout, odnést nebo přestěhovat, na stranu druhou to někdy bývá dost náročné s nimi vyjít. Ale řekl bych, že už se tak trošku všichni známe a víme co od sebe čekat. Nicméně situace se mění každou chvíli a je třeba být obezřetný…
Ještě v červnu jsem na Facebookové stránce čínské firmy zabývající se výrobou figurek v měřítku 1:6 sledoval vývoj jejich novinky, kterou nebyl nikdo jiný než Jürgen Prochnow v roli kapitána ponorky z Das Boot. V první chvíli jsem po něm opravdu silně zatoužil, neboť jak mí věrní čtenáři dobře vědí, Ponorka je můj… Ano, válečný film číslo 1. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlel, tím více mi to celé připadalo jako zbytečnost a tak jsem jen trošku smutně pokukoval po těchto stále nových fotkách a později i videích zachycujících obsah krabice… V mé hlavě už se i začala rýsovat vidina „malé“ viněty z filmu, kam bych Prochnowa usadil. Nicméně dobře jsem věděl, jak na tom s modely teď jsem. Není čas a po návratu z práce ani chuť a nálada. Během „prázdninového“ provozu ústavu mikrobiologie jsme často zažívali docela horké chvilky a samy laborantky pracující zde už dobrých dvacet let se shodovaly, že takový nával materiálu v létě nepamatují. Za vše mluví zvolání jedné úsekové laborantky k nám nově nastoupivším. „Děcka, vy tady zažíváte fakt křest ohněm!“ A tak jsem se letos vlastně věnoval spíše jednodušším projektům v měřítku 1:1. Od naprosto primitivní zápalné lahve přes pouzdra na dokumenty, váleček dynamitu, nášlapnou minu PMD-6, obvazy RKKA a vyrobil jsem i jednu Nebelkerze 39. Ta původní mi totiž tak nějak shnila, neboť sádra uvnitř nebyla dostatečně vyzrálá. Bylo mi velikou ctí že jsem letos v létě mohl pro jednoho kolegu a kamaráda vyrobit několik replik, které si u mě objednal. Myslím, že to svědčí o jisté kvalitě mých výrobků a velice mě to těší. Zde zmíněný kamarád totiž preferuje pouze ty nejkvalitnější repliky.
Můj blog, a vlastně všechny blogy, postihla v červenci taková velice nemilá věc, doslova mě to ranilo. Blog.cz byl navždy zrušen a ač se mi situace zdála zprvu bezvýchodná, ukázalo se že je tu možnost celý blog přestěhovat na jinou platformu a tak jsem se přemístil na blogspot.com. Zprvu to vypadalo celkem dobře, blog se mi povedlo přiblížit vzhledu původních stránek a i když jsem nebyl úplně spokojen, bylo to milionkrát lepší než psát všechny články znova. To by bylo takřka nemožné. Jenže před pár měsíci se ukázalo, že všechny fotky z přestěhovaných článků prostě nadobro zmizely. A to je veliká komplikace, neboť jak je patrné, mé modelářské články jsou založeny na fotkách.  Naštěstí mám většinu fotografií v počítači roztříděnou a očíslovanou ve složkách, ovšem do obnovy se mi zrovna dvakrát nechce. Ale i do toho se někdy pustím. Byla by totiž škoda vše to zahodit.
Školu má Michal úspěšně za sebou, práci taky našel, co by mu tak krom času mohlo chybět? To, kvůli čemu se v jisté etapě života hodně natrápil. A z čista jasna tu byla slečna, která stojí za jeho lásku, stojí za všechnu lásku světa, je nádherná, má s ním mnoho společného a ano, má jej ráda tak, jako on ji! Je zvláštní, že když to tak má být, jde to naprosto samo, jako kdyby nějaká neviditelná ruka osudu odklidila všechny překážky a postavila nás k sobě. Prožili jsme spolu krásné léto a náš první společný výlet byl do Vyškova pro Mosina. No není to nádhera?! Odpovím si sám, je! S tou rukou osudu to ovšem neplatí jen v případě naší lásky, úplně stejně to bylo i s mým pracovním místem a zakončením studia. A teď konečně chápu, jaký smysl mělo to vše, čím jsem si dříve musel projít… Valjean v anglické verzi Les Misérables má přecijen pravdu: „Truth is given by God to us all in our time. In our turn!“

Moje nová puška Mosin-Nagant 1891/30 i s příslušenstvím.

V září se pak na obzoru objevily historické a vojenskohistorické akce, které by snad mohly být realizovány i s mou, potažmo naší účastí. Jako historickou akci bych označil Kloboukový den v Luhačovicích pořádaný Okrášlovacím spolkem Calma. Dohodli jsme se tedy s mou úžasnou slečnou na tom, že já si vezmu stejnokroj ČS Četnictva a ona mě doprovodí v dobovém civilu, který si ještě musela dát dohromady. Když jsem ji poprvé toho dne spatřil, ihned jsem uzřel že odvedla prvotřídní práci. Tahle první zářijová neděle byla nepopsatelně nádherným dnem, který oba shodně popisujeme jako nefalšovaný výlet proti proudu času. Bylo to nepopsatelné! Skutečně!
Vlkoš a Dobývání Plumlova byly pak ty akce vojenskohistorické. Dokonce se mi podařilo po dlouhé době se spojit s Daliborem a domluvit se že bychom mohli vyrazit spolu i s Vlkem. Vlkoš nám nakonec nevyšel, ale Plumlov byl náš a to v plné parádě. Na tuto akci jsem se po úžasných zážitcích z předchozího ročníku moc těšil. Mé nadšení ještě prohlubovala vidina setkání s tak skvělými kluky jako jsou Dalibor s Vlkem a dokonce jela i má slečna, která se opět, jako v Luhačovicích oblékla do dobových šatů. A má očekávání se naplnila! Řekl bych, že každý z účastníků si den v uniformě užíval na sto procent, každá ukázka byla skvěle zvládnutá a vydařená a až na drobnou chybku které jsme se dopustili při útoku na německý PaK 36 bylo vše perfektní. Celý den je pak v mých vzpomínkách zasazen do zlatého rámu Daliborových hlášek. Jeho „Vlku, Ty vypadáš jako sibiřský lovec!“ komentující kamarádovu pózu na naší společné fotografii je prostě úžasné. Stejně tak jeho popis prostoru na němž se ukázky odehrávaly. „Velice se mi to líbí, je to sice menší, ale jsou ty ukázky takové dynamické! To je fajn! A líbí se mi jak je tu ten výškový prvek, jak se ty siluety tých Němců na tom kopci tyčí proti slunci! Velice pěkně je to udělané!“ Smáli jsme se od rána až do pozdního odpoledne, každému bych přál vidět Daliborův „Mosinový tanec“. To byla vskutku lahůdka! Úžasné bylo i setkání mé Peťušky s těmito dvěma kolegy. Jak mi pak sama řekla, připadala si, jako kdyby je znala už dlouho. No, asi jsem je zcela detailně a realisticky vylíčil. Jak jsem později četl na Facebooku, byl letošní Plumlov bohužel posledním ročníkem této vynikající akce pořádané klubem KVH Dukla, nicméně věřím, že tihle chlapi stvoří novou a stejně kvalitní akci a dostanu-li možnost, rád se jí budu i nadále účastnit!
V práci jsem během září a října prodělal novou zkušenost. Jelikož množství vzorků na „Covid“ bylo stále větší a bylo nevyhnutelné přijít s novou strategií vyšetřování, byl jsem požádán zda bych se nechtěl stát členem jednoho covidového týmu. A tak jsem souhlasil a po krátkém zaučení působil dva měsíce na PCR. Vzorků bylo skutečně stále více a ze stále vyššího počtu zkumavek s pozitivními výtěry bylo i jasné jak se situace vyvíjí. Oproti covidovým oddělením jsme my v laboratoři byli tak trošku v závětří a proto nechci naši práci srovnávat s jejich, to je totiž nesrovnatelné. A tak naše mnohdy delší než dvanáctihodinové směny nebyly zase až tak velikou obětí. Co mě ale dokáže naštvat jsou všemožné konspirační teorie a odmítačské postoje hlásající že Covid je jen bublina a způsob jak zničit republiku. Teorie o tom, že prostřednictvím výtěru se pacient ve skutečnosti nakazí, protože virové partikule jsou na výtěrovém tamponu mě opravdu zvedla z laboratorní židle. Každý takový mudrlant by zasloužil zažít den buď v covidové laboratoři nebo přímo na oddělení.

Michal v předepsané ústroji pro práci v Covidové laboratoři.

I když se jednalo o docela náročné období, začala ve mně klíčit chuť pokračovat na práci, kterou jsem začal před hodně dlouhou dobou. Vzal jsem tedy z vitríny rozpracovanou figurku Thomase Kretschmanna od DiD a do konce října bylo vše hotovo a zveřejněno zde na blogu i v několika modelářských skupinách na Facebooku. Odměnou mi nebyla jen hotová figurka, která se dle mého názoru velmi povedla, ale i spousta kladných ohlasů a komentářů plných chvály od dobrých kamarádů i spousty dalších kolegů modelářů. A to mě nakoplo. Zatím nechci úplně prozrazovat, abyste měli z mého nyní již připravovaného článku lepší prožitek, ale vzal jsem z vitríny jednu starší figurku a rozhodl se ji kompletně přepracovat, protože se domnívám, že si to plně zasluhuje. Jak to dopadlo se snad již brzy budete moci přesvědčit sami.
Dokonce mě úspěch s figurkou Hanse von Witzlanda tak povzbudil, že když se pak na internetovém obchodě Svět komiksu objevila předobjednávka Prochnowa z Ponorky, už jsem váhal jen chvilku a po krátké konzultaci s mou milovanou slečnou, končící její větou „No, tak na co čekáš, miláčku!“ jsem kliknul na ono tlačítko „Předobjednat“. Čeho si na ní mimo jiné moc vážím je právě to, jak mě vždy podporuje a stále mi naslouchá, což mi mnohdy velmi pomůže srovnat si myšlenky a být tak šťastnější, motivovanější a řekl bych že i úspěšnější. Začátkem roku 2021 by měl šestkrát zmenšený Jürgen Prochnow dorazit, takže se velmi těším! „A když to vyjde, má každý půl lahve piva!“
Na Covidové laboratoři jsem působil pouze dva měsíce, protože pak mě z důvodu personálních změn bylo potřeba na jiném místě fronty, takže teď už dokončuji druhý měsíc na laboratoři TBC a mykobakterióz a po novém roce se přesunu na dvouměsíční působení na antibiotickém středisku. Tedy pokud se nic neplánovaného nestane.
V prosinci jsem si pak konečně vybral pět dnů dovolené, které jsme si díky pracovnímu vypjetí dříve vybrat nemohli a tak jsem zase trošku pohnul s modely. Pravda, žádný plastikový model jsem během letoška nedokončil, dokončil jsem dvě figurky v měřítku 1:6 a trošku pohnul s vinětkou ze samého sklonku války. A konec roku ještě nepřišel, nicméně že bych tuto vinětu ještě letos dokončil, to je myslím vyloučeno. Během dovolené jsme si pak s mou milou udělali výlet do Prostějova, kde jsme se prošli po vyzdobeném městě a mimo jiné jsme navštívili prodejnu MN-modelář, odkud jsem si samozřejmě odvezl několik krabit a přípravků. Myslím že se můžeme těšit na takovou menší diorámu z předválečné Itálie... Ovšem to zase předbíhám. Víme jak to je, když Michal plánuje. Před tím bych rád dodělal tu koncoválečnou vinětku.
Co mi během posledních měsíců roku letošního udělalo velikou radost byla skutečnost, že Dalibor se opět začal hlásit a to nejen prostřednictvím komentářů zde na blogu, občas si dokonce i voláme a je velice příjemné slyšet jeho charakteristický hlas. Díky, kamaráde!
Na začátku roku jsem si řekl, že bych chtěl zveřejnit minimálně dvanáct článků, na každý měsíc jeden. A to se nepovedlo ani trošku. Z modelářského blogu se tak stal spíše blog o výrobě replik pro vojenskou historii a díky stěhování a ztrátě fotografií je z jeho více než jedenáctileté historie spíše jen očesaná kostra. I tak bych ale za sebe řekl, že letošek byl nejvydařenějším rokem za poslední dobu. A nebýt epidemiologická situace taková, jaká je, bylo by to ještě veselejší! Nezbývá tedy doufat, jak říká Dalibor, že se všichni setkáme v lepších časech!
Pomalu jsem se dostal k samému závěru článku. A tak přichází čas na mé každoroční přání. Co přát mám kamarádům, kolegům a čtenářům letos? Řekl bych, že přání pevného zdraví a víry v lepší zítřky je dnes aktuálnější než kdy dříve.  

A tak každému z Vás z celého srdce přeji především zdraví, pozitivní myšlení, sílu a hlavně pak tu víru, že to všichni všechno zvládneme! Ať jste všichni se svými nejbližšími a těmi které máte rádi a milujete je a ať se v tom nadcházejícím roce setkáme na některé modelářské či vojenskohistorické akci, které se snad již budou moci uskutečnit.

Zároveň chci opět poděkovat všem, kteří mi jakkoli pomohli, posunuli mě výš a dál, ukázali mi cestu, všem, se kterými jsme se letos tak dobře bavili i těm se kterými jsme prožívali ty nejtěžší chvíle pandemie bok po boku nebo tady na síti. Veliké poděkování pak patří celé SZŠ a VOŠz Emanuela Pöttinga v Olomouci za těch sedm let, jejím vyučijícícm i mým kamarádům a spolužákům. Díky všem, díky za všechno!

Kolegové, kamarádi a přátelé, přeji Vám mimo to vše, co jsem již napsal klidné a pohodové prožití Vánoc roku 2020, ideálně bez pozitivního Covidového testu a úspěšný vstup do roku… Ach jo, Polská krev se ve mně ozývá… „Jednadvacet!“  

Váš Michal Trlica