"Kdyby tak člověk řekl všechno, co si myslí… Ale on to neřekne, poněvadž je diplomat!" Je pro mě doslova neuvěřitelné, že rok 2019 pomalu dospěl ke svému poslednímu týdnu. A to je samozřejmě čas pro mé již tradiční ohlédnutí za končícím rokem a poodhalení toho, co jsem během něj zažil, prožil, co se povedlo více, co méně a co se nepovedlo vůbec. S radostí mohu už teď prozradit, že těch zážitků spadajících do posledně uvedených kategorií je zanedbatelné množství. Ale projděme si to postupně a opět od místa, kde jsem před rokem svůj příběh končil.
Letos jsme na přní ségry vyměnili náš plastikový vánoční stromek za živý, ale nikoli řezaný. Ihned po převozu domů jsme jej přesadili do většího květináče a poskytli mu veškerou péči. Tak doufejme, že s námi pár let vydrží...
Rád uvádím, že minulý rok to byly jedny z nejhezčích a zároveň nejnapjatějších Vánoc. Krátce po rozbalení dárků jsem vyrazil ven z domova na procházku se psem, abych tak mohl pochytit něco z kouzelné atmosféry té svaté noci. Krom asi dvou lidí jsme nenarazili na nikoho, jen tu a tam bylo možné spatřit za okny vánoční stromky, kolem některých se dokonce mihnuly i siluety šťastných členů rodin. Po návratu domů jsem se s jedním ze svých dárků odebral do sklepa, abych si jej pořádně užil. Zní to asi zvláštně, takže… Vysvětlím! Dostal jsem album 3CD Les Misérables - The Complete Symphonic Recording a jelikož tu nejlepší aparaturu máme právě v dílně, odešel jsem si tam poslechnout alespoň některé skladby. Ačkoli já osobně vidím na celém tomto albu jako to nejúžasnější Philipa Quasta v roli inspektora Javerta, tentokrát jsem se zasekl u skladby Bring Him Home v interpretaci Garyho Morrise. Ačkoli nepatří mezi mé nejoblíbenější Valjeany, teď jsem seděl a v úplně jiném stavu myšlení u této skladby přemýšlel, zda se sdělení z mého vánočního článku dostalo ke všem, kterým bylo adresováno. Až když se to vše přelomilo a přišel devatenáctý rok druhého tisíciletí, pak jsem zjistil, že se tomu skutečně stalo.
To už se dostávám k začátku roku, který touto dobou pomalu odchází, tedy k měsíci lednu. Po odučení několika málo náhrad a nějakých těch exkurzích začalo oficiální zkouškové období. Pozoruji na sobě jeden takový nešvar, a sice to, že když mám čas a volno, nic se mi nechce dělat. Ale když se mám učit do školy, najde se najednou spousta jiných činností, které bych dělal raději. A také je dělám. Tentokrát to byla výroba inertních sovětských ručních granátů RG-42. Jenže neskončilo to jen granáty. A tak si ještě teď poměrně živě vybavuji, jak jsem po večerech stříhal a špendlil sovětské šitíčko nebo vyráběl repliky protichemických přípravků stejné provenience. Také jsem sledoval různé ruské seriály odehrávající se v období Velké vlastenecké války, některé lepší, jiné horší. Ale aby to nevypadalo, že jsem se jenom flákal, musím uvést, že jsem se opravdu i učil. Některé předměty mi šly do hlavy lépe, jiné hůře. Zde bych opět rád vypíchnul dvě zkoušky, které mi nesmazatelně utkvěly v paměti. Nejhůře jsem se předvedl v hematologii a to i přes fakt, že jsem si vytáhnul tu nejjednodušší a nebojím se napsat nejbanálnější otázku - Leukocyty. Oproti leukémiím, které jsem vůbec neuměl (a opravdu jsem se tomu věnoval) byly bílé krvinky skutečně lahůdkou. O to hůře vnímám můj tehdejší výkon. Já osobně bych se z té místnosti nemilosrdně vyhodil, protože nic lepšího jsem nezasluhoval, ovšem paní doktorka Prošková je tak hodná, že mě nechala odejít se zápisem "Dobře" v indexu. Na naučení ke zkoušce ze cvičení z mikrobiologie mi pak zbýval asi týden a s čistým svědomím mohu říct, že tou dobou už jsem se věnoval pouze mikrobiologii. Teď už jsem nechtěl znovu zažít vědomí, že mám v hlavě vše o ručních granátech RG-42 i o EiHgr.39 a to včetně barev kloboučku roznětky B.Z. E. 39 i jejich zpoždění. A tak většina času onoho týdne padla na učení bakteriologie. Nutno ale dodat, že k mé čiré radosti. A stejně tak radostnou záležitostí byla zkouška, která proběhla 29. 1. 2019. Samozřejmě jsem si sebou a svými vědomostmi nebyl jist ani trošku, nicméně když jsem pak začal mluvit, padala ze mě taková moudra, že jsem překvapoval i sám sebe.
Od začátku roku jsem také sledoval německou minisérii Babylon Berlin vysílanou v ČT a minimálně celý první půlrok jsem z hlavy nemohl dostat skladbu "Zu Asche zu Staub" jejíž interpretkou je Severia Janušauskaitė. Je v tom něco velmi zvláštního, její temný hlas a vlastně i text té skladby, který ale na druhou stranu nese hlubokou a dost podstatnou myšlenku. A tou bych asi já shrnul celý můj letošní rok. "Zu Asche, zu Staub… Doch noch nicht jezt… Wunder warten bis zulezt! Es ist wohl nur ein Traum? Wer weiß se schon genau?!" Však se můžete přesvědčit sami:
To už se dostávám k začátku roku, který touto dobou pomalu odchází, tedy k měsíci lednu. Po odučení několika málo náhrad a nějakých těch exkurzích začalo oficiální zkouškové období. Pozoruji na sobě jeden takový nešvar, a sice to, že když mám čas a volno, nic se mi nechce dělat. Ale když se mám učit do školy, najde se najednou spousta jiných činností, které bych dělal raději. A také je dělám. Tentokrát to byla výroba inertních sovětských ručních granátů RG-42. Jenže neskončilo to jen granáty. A tak si ještě teď poměrně živě vybavuji, jak jsem po večerech stříhal a špendlil sovětské šitíčko nebo vyráběl repliky protichemických přípravků stejné provenience. Také jsem sledoval různé ruské seriály odehrávající se v období Velké vlastenecké války, některé lepší, jiné horší. Ale aby to nevypadalo, že jsem se jenom flákal, musím uvést, že jsem se opravdu i učil. Některé předměty mi šly do hlavy lépe, jiné hůře. Zde bych opět rád vypíchnul dvě zkoušky, které mi nesmazatelně utkvěly v paměti. Nejhůře jsem se předvedl v hematologii a to i přes fakt, že jsem si vytáhnul tu nejjednodušší a nebojím se napsat nejbanálnější otázku - Leukocyty. Oproti leukémiím, které jsem vůbec neuměl (a opravdu jsem se tomu věnoval) byly bílé krvinky skutečně lahůdkou. O to hůře vnímám můj tehdejší výkon. Já osobně bych se z té místnosti nemilosrdně vyhodil, protože nic lepšího jsem nezasluhoval, ovšem paní doktorka Prošková je tak hodná, že mě nechala odejít se zápisem "Dobře" v indexu. Na naučení ke zkoušce ze cvičení z mikrobiologie mi pak zbýval asi týden a s čistým svědomím mohu říct, že tou dobou už jsem se věnoval pouze mikrobiologii. Teď už jsem nechtěl znovu zažít vědomí, že mám v hlavě vše o ručních granátech RG-42 i o EiHgr.39 a to včetně barev kloboučku roznětky B.Z. E. 39 i jejich zpoždění. A tak většina času onoho týdne padla na učení bakteriologie. Nutno ale dodat, že k mé čiré radosti. A stejně tak radostnou záležitostí byla zkouška, která proběhla 29. 1. 2019. Samozřejmě jsem si sebou a svými vědomostmi nebyl jist ani trošku, nicméně když jsem pak začal mluvit, padala ze mě taková moudra, že jsem překvapoval i sám sebe.
Od začátku roku jsem také sledoval německou minisérii Babylon Berlin vysílanou v ČT a minimálně celý první půlrok jsem z hlavy nemohl dostat skladbu "Zu Asche zu Staub" jejíž interpretkou je Severia Janušauskaitė. Je v tom něco velmi zvláštního, její temný hlas a vlastně i text té skladby, který ale na druhou stranu nese hlubokou a dost podstatnou myšlenku. A tou bych asi já shrnul celý můj letošní rok. "Zu Asche, zu Staub… Doch noch nicht jezt… Wunder warten bis zulezt! Es ist wohl nur ein Traum? Wer weiß se schon genau?!" Však se můžete přesvědčit sami:
Zu Asche, zu Staub...
Myslel jsem si, že s koncem zkoušek a se začátkem školní rutiny budu mít zase více času na modely a jiné činnosti, nicméně ukázalo se, že po návratu domů se mi už nechce dělat vůbec nic. Ale pomalu jsme se s kluky začali domlouvat na Tovačově, který jsme vzhledem k letošnímu výročí chtěli směřovat tentokrát k Protektorátu Čechy a Morava. Netušil jsem, zda budu moct počítat i s Daliborem, protože jsem věděl, že nějakou tu dobu již vede "svůj boj" na jiné frontě, ale stále jsem věřil a doufal. Konec konců, minulý rok svou účast na ModelFestu v Šumperku také potvrdil téměř na poslední chvíli. V nejhorším tam budeme tři, i to je stále proveditelné. Pomalu se už blížilo období, kdy ve škole přichází další odborná praxe a hlavně: Nezadržitelným tempem přichází doba, kdy už je třeba přemýšlet o absolventských pracech, respektive vedoucích a tématech.
To mě strašilo už během zkouškového, protože pokud chci, abych svou absolventku zpracovával na mikrobiologii a aby mou vedoucí byla Bc. Petra Procházková, DiS., je třeba začít okamžitě něco dělat. Protože je krajně nepravděpodobné, že budu sám, kdo by ji chtěl jako vedoucí absolventky. K tomu všemu, když už jsme měli rozpisy praxí, začaly Kačka s Bárou vyhrožovat, že jsou na praxi na mikrobiologii přede mnou s Filipem a že se tam na vedení absolventek domluví. V tu chvíli už nebylo na co čekat a prvotřídním partyzánským způsobem, za zády všech ostatních, jsem se se slečnou Procházkovou domluvil. Nejhorší dopad to mělo asi na Filipa, mého dlouholetého spolužáka, kolegu a kamaráda, který začal okamžitě panikařit a jakmile zvěděl, že mé vedoucí stačí jeden student, upřel svou pozornost jiným směrem. A tak jsme nakonec byli spokojení všichni.
Březen, měsíc několika výročí. Výročí deseti let tohoto blogu, výročí vzniku Protektorátu, při jehož příležitosti jsem navštívil velice zajímavou přednášku "Konec Druhé republiky" v naší Vědecké knihovně a zároveň měsíc mé první letošní soutěže, jíž byl samozřejmě PanthersCup na pražském Proseku. Na žádné ocenění jsem letos nedosáhnul, dostavily se však jiné úspěchy. Nakoupil jsem, co jsem potřeboval, včetně několika štětců a zároveň jsem se domluvil s panem Nevečeřalem z obchodu MN-Modelář, že letos se k jejich dni otevřených dveří přidám i já se svým četnickým družstvem a naší výstavkou, kterou uspořádáme na dvoře prodejny. No, domluvil jsem se… Domluvení jsme byli více méně již od ModelFestu, spíše jsme se jen dohodli na bližších detailech.
Na konci března pak začala ona odborná praxe. Nejprve dva týdny na oddělení klinické biochemie a hematologie VNOL a pak konečně: Dva týdny na mikrobiologii FNOL! Psát o "biochemce" nebudu, to už jsme zažili mockrát. Nejlepší na tom celém byl asi fakt, že mi odpoledne zbývalo dost času i chuti na modelaření. Naproti tomu "mikra", to bylo o něčem úplně jiném. Nikdy jsem nezažil tak úžasnou praxi, kde bych dostal tolik prostoru a příležitostí k ruční práci. Omlouvám se Filipovi, ale musím to prostě napsat… Největší legraci jsme zažili asi při rozplňování mikrotitračních destiček na antibiotickém středisku. A to ve chvíli, kdy na sebe můj kolega převrhnul několik již naplněných destiček. A co víc, přesně v tu chvíli nás přišla navštívit a zkontrolovat naše vedoucí studijní skupiny, paní inženýrka Novosadová. Filip tak po celou dobu její návštěvy nehnutě seděl u rozplňovačky s rukama v klíně a neodvažoval se pohnout více, než že otočil hlavu. "Budete vypdat, že jste se počůral!" konstatovala pak jedna z laborantek.
Navíc nám slečna Procházková navrhla, že si můžeme "vypěstovat" námi vybrané bakterie uložené ve sbírce, s pomocí jejich aparatury si je nafotit a tím získat materiály pro naše "skripta", která jsme s Filipem skládali dohromady. A tak jsme dva týdny dopoledne praktikovali v provozu, na což mám spoustu krásných vzpomínek a odkud jsem si odnesl spoustu zkušeností a dovedností a odpoledne pak patřila práci na kultivaci čistě pro radost. Nějak nevím, která polovina těch dnů bývala hezčí, i když… Ano, asi vlastně vím! Pomalu jsem totiž začal objevovat nějaké ty interní neshody mezi zaměstnanci, ze kterých vidím asi jen špičku ledovce, ale i tak mě to nenechalo chladným. Já ve svém postavení jsem s tím ale nemohl dělat vůbec nic. Akorát tak mlčet a sem tam se ušklíbnout nebo odvrátit zrak. I přes nějaké ty neshody mezi zaměstnanci jsem ale z mikrobiologie odcházel po 14 dnech s těžkým srdcem a nebýt Filipovy vtipné hlášky o poslední kapce dezinfekce, asi bych se opravdu rozbrečel.
Se začátkem dubna se už Tovačov značně blížil a tak bylo nutné zabývat se tématem této akce o něco důkladněji. Kontaktoval jsem Dalibora, jelikož mi už asi tři měsíce nenapsal ani čárku a tak jsem pochopitelně chtěl vědět, jak se má a zda je vše v pořádku. K tomu jsem ještě připojil dotaz ohledně jeho případné účasti na naší výstavce. Neodpověděl ani slovem…
19. 4. pak proběhl den otevřených dveří v prodejně MN-Modelář, který byl také z naší strany značně ochuzen, ale nakonec to myslím dopadlo výborně, k plné spokojenosti mé, firmy MN-Modelář i návštěvníků. Kluci totiž nemohli přijet a tak jsem místo výstavky vzal pouze uniformu a zbraň, a po celý den hlídkoval v četníkovi na Plumlovské ulici v Prostějově. Koncem měsíce jsme se s kluky definitivně dohodli na Tovačově, vše domluvili s pořadateli PPofT a já mohl vydat zde na blogu pozvánku doplněnou plakátem. Tyto plakáty jsem vyvěsil i ve škole a něco málo osobně předal těm nejsrdečněji zvaným návštěvníkům. Opět jsem rozšířil sbírku o další předměty věnované především období Protektorátu, aby bylo na co koukat. Největší strach jsem měl při výrobě replik protektorátních platidel a přídělových lístků. Když jsem je ořezával, čekal jsem, kdy na dveře zabuší gestapo. "Padělání se trestá!" totiž za Protektorátu nabývá úplně jiného významu než v jakékoli jiné době.
A konečně 18. 5. (o týden dříve oproti původně plánovanému datu) proběhl v mých očích jeden z nejlepších ročníků Plastic People of Tovačov. Byli jsme sice pouze ve třech, ale tento X. ročník měl skutečně nezaměnitelnou atmosféru a myslím, že nejen já byl spokojen se vzhledem naší výstavky i průběhem celého dne. A co víc si přát! Úžasní pořadatelé, úžasní kamarádi, úžasní návštěvníci. Někteří milí, jiní milejší. Na tom všem mě mrzela jen jedna věc. Že jsme se museli poměrně brzo rozejít. "Es geht alles vorüber, es geht alles vorbei!" Po zbytek víkendu a vlastně ještě nějakou dobu potom jsem jistě vypadal asi jako Hugo Haas ve filmu Ať žije nebožtík a zpíval si jeho: "Je ve mně zmatek veliký…"
Červen znamenal další zkouškové období, tentokráte to, které věstí konec druhého ročníku. A hle, Michala opět popadla touha začít něco vyrábět. Při hodinách cvičení z mikrobiologie v mé hlavě vykvasila myšlenka. Když tak rád dělám ty výjevy ze svého života, šifruju je do diorám a figurek… Proč neudělat takové malé mikrobiologické zátiší? A uzavřu jej do Petriho misky! Geniální nápad! Jenže kde vezmu "Petričku"? "Slečno Procházková…?" A tak začal můj další "modelářský" projekt. Nevím totiž do jaké míry je to ještě modelařina a jestli už nejde o (jak říká ségra) "vyrábění". Ale myslím, že tento projekt se povedl. Stejně jako zkoušky, které mě už koncem měsíce tak unavovaly, že jsem si opravdu přál, aby to vše skončilo a přišlo volno v podobě dvou měsíců prázdnin. Zřejmě těch posledních v mém životě. Má hlava překypovala nápady na další modelářské projekty i vyrábění replik pro vojenskou historii. A jelikož jsem se touto větou dostal k vojenské historii, mám ještě jeden příběh. Letošní ročník akce Kolštějn 1938 byl oproti předchozím dvěma letům přesunut asi o měsíc dříve. Nevěděl jsem tím pádem příliš dopředu, jak budu stíhat s tou zkouškovou zátěží ve škole a když jsem zjistil, že bych to zvládnul a kontaktoval pořadatele, byl jsem odmítnut s odůvodněním, že kapacita je již naplněna. Mrzelo mě to, protože Dalibor se nehlásí, Vlk je v Holandsku a mnoho jiných kontaktů nemám. Takže letos si moc nezastřílím… Tak jako tak, Vlkoš jsem totálně zazdil. Ale po úspěšné zkoušce ze cvičení z mikrobiologie (jak já říkám: "To nejlepší na konec!"), u které jsem se krásně zamotal do vlastních parazitologických myšlenek, mohlo volno začít. A věřte mi, bylo zasloužené. Protože naučit se mimo jiné centrální a periferní nervovou soustavu k ústní zkoušce z jazyka anglického, to bylo něco! Ani nevím, jak jsem si v tom všem učení dokázal udělat čas na návštěvu divadla s kamarády Zdeňkem a Filipem. Šli jsme na hru Růže pro Algernon, kterou jsme všichni tři již viděli dříve, ale tak nás toto zpracování vzalo za srdce, že jsme si to museli zopakovat. A já seděl v hledišti a zase hledal paralely a podobnosti. To bych nebyl já. Ale nemělo by to tak být? Myslím, že z každého díla bychom si měli něco odnést…
První absolutně bezstarostné dny po zkouškách na mě působily velmi zvláštně, protože po tom shonu a každodenním stresu při čekání na výsledky písemek tu najednou byl klid a tolik času, že jsem sám nevěděl, jak s ním naložit.
A tak jsme se opět s celou rodinou vydali na konci června do Návsí na devátý ročník vynikající modelářské soutěže Panzershow pořádané úžasným týmem lidí. A zde jsem získal své první ocenění letošní soutěžní sezóny. Železný kříž moravskoslezské orlice na žlutočerné stužce. Nevím sice, zda to bylo za figurku Alexandry Samusenko nebo za Mikrobiologův svět, ale to mě vlastně v konečném důsledku nijak moc netrápí. Letošní prázdniny jsem věnoval několika projektům. Jednak jsem chtěl poskládat podstatnou část výstroje k uniformě vojína RKKA ze začátku Velké vlastenecké války, což je běh na docela dlouhou trať a znatelně se tím prohne rozpočet. Ale myslím, že se povedlo. Nákupem množství sumek, řemenů a brašen to ale rozhodně neskončilo. Pak přišla ta část, která mě baví ještě více. Výroba toho, co si vyrobit dokážu. Takže přišla řada na kartonové krabičky pro náboje ráže 7,62x54R, reprodukce různých typů sovětských obvazů, poznámkových bloků, pytlíků na potraviny, doplňků do brašny pro plynovou masku, dalších granátů RG-42 a pozor: odhodlal jsem se i k výrobě RGD-33. I když zatím pouze jednoho.
To mě strašilo už během zkouškového, protože pokud chci, abych svou absolventku zpracovával na mikrobiologii a aby mou vedoucí byla Bc. Petra Procházková, DiS., je třeba začít okamžitě něco dělat. Protože je krajně nepravděpodobné, že budu sám, kdo by ji chtěl jako vedoucí absolventky. K tomu všemu, když už jsme měli rozpisy praxí, začaly Kačka s Bárou vyhrožovat, že jsou na praxi na mikrobiologii přede mnou s Filipem a že se tam na vedení absolventek domluví. V tu chvíli už nebylo na co čekat a prvotřídním partyzánským způsobem, za zády všech ostatních, jsem se se slečnou Procházkovou domluvil. Nejhorší dopad to mělo asi na Filipa, mého dlouholetého spolužáka, kolegu a kamaráda, který začal okamžitě panikařit a jakmile zvěděl, že mé vedoucí stačí jeden student, upřel svou pozornost jiným směrem. A tak jsme nakonec byli spokojení všichni.
Březen, měsíc několika výročí. Výročí deseti let tohoto blogu, výročí vzniku Protektorátu, při jehož příležitosti jsem navštívil velice zajímavou přednášku "Konec Druhé republiky" v naší Vědecké knihovně a zároveň měsíc mé první letošní soutěže, jíž byl samozřejmě PanthersCup na pražském Proseku. Na žádné ocenění jsem letos nedosáhnul, dostavily se však jiné úspěchy. Nakoupil jsem, co jsem potřeboval, včetně několika štětců a zároveň jsem se domluvil s panem Nevečeřalem z obchodu MN-Modelář, že letos se k jejich dni otevřených dveří přidám i já se svým četnickým družstvem a naší výstavkou, kterou uspořádáme na dvoře prodejny. No, domluvil jsem se… Domluvení jsme byli více méně již od ModelFestu, spíše jsme se jen dohodli na bližších detailech.
Na konci března pak začala ona odborná praxe. Nejprve dva týdny na oddělení klinické biochemie a hematologie VNOL a pak konečně: Dva týdny na mikrobiologii FNOL! Psát o "biochemce" nebudu, to už jsme zažili mockrát. Nejlepší na tom celém byl asi fakt, že mi odpoledne zbývalo dost času i chuti na modelaření. Naproti tomu "mikra", to bylo o něčem úplně jiném. Nikdy jsem nezažil tak úžasnou praxi, kde bych dostal tolik prostoru a příležitostí k ruční práci. Omlouvám se Filipovi, ale musím to prostě napsat… Největší legraci jsme zažili asi při rozplňování mikrotitračních destiček na antibiotickém středisku. A to ve chvíli, kdy na sebe můj kolega převrhnul několik již naplněných destiček. A co víc, přesně v tu chvíli nás přišla navštívit a zkontrolovat naše vedoucí studijní skupiny, paní inženýrka Novosadová. Filip tak po celou dobu její návštěvy nehnutě seděl u rozplňovačky s rukama v klíně a neodvažoval se pohnout více, než že otočil hlavu. "Budete vypdat, že jste se počůral!" konstatovala pak jedna z laborantek.
Navíc nám slečna Procházková navrhla, že si můžeme "vypěstovat" námi vybrané bakterie uložené ve sbírce, s pomocí jejich aparatury si je nafotit a tím získat materiály pro naše "skripta", která jsme s Filipem skládali dohromady. A tak jsme dva týdny dopoledne praktikovali v provozu, na což mám spoustu krásných vzpomínek a odkud jsem si odnesl spoustu zkušeností a dovedností a odpoledne pak patřila práci na kultivaci čistě pro radost. Nějak nevím, která polovina těch dnů bývala hezčí, i když… Ano, asi vlastně vím! Pomalu jsem totiž začal objevovat nějaké ty interní neshody mezi zaměstnanci, ze kterých vidím asi jen špičku ledovce, ale i tak mě to nenechalo chladným. Já ve svém postavení jsem s tím ale nemohl dělat vůbec nic. Akorát tak mlčet a sem tam se ušklíbnout nebo odvrátit zrak. I přes nějaké ty neshody mezi zaměstnanci jsem ale z mikrobiologie odcházel po 14 dnech s těžkým srdcem a nebýt Filipovy vtipné hlášky o poslední kapce dezinfekce, asi bych se opravdu rozbrečel.
Se začátkem dubna se už Tovačov značně blížil a tak bylo nutné zabývat se tématem této akce o něco důkladněji. Kontaktoval jsem Dalibora, jelikož mi už asi tři měsíce nenapsal ani čárku a tak jsem pochopitelně chtěl vědět, jak se má a zda je vše v pořádku. K tomu jsem ještě připojil dotaz ohledně jeho případné účasti na naší výstavce. Neodpověděl ani slovem…
19. 4. pak proběhl den otevřených dveří v prodejně MN-Modelář, který byl také z naší strany značně ochuzen, ale nakonec to myslím dopadlo výborně, k plné spokojenosti mé, firmy MN-Modelář i návštěvníků. Kluci totiž nemohli přijet a tak jsem místo výstavky vzal pouze uniformu a zbraň, a po celý den hlídkoval v četníkovi na Plumlovské ulici v Prostějově. Koncem měsíce jsme se s kluky definitivně dohodli na Tovačově, vše domluvili s pořadateli PPofT a já mohl vydat zde na blogu pozvánku doplněnou plakátem. Tyto plakáty jsem vyvěsil i ve škole a něco málo osobně předal těm nejsrdečněji zvaným návštěvníkům. Opět jsem rozšířil sbírku o další předměty věnované především období Protektorátu, aby bylo na co koukat. Největší strach jsem měl při výrobě replik protektorátních platidel a přídělových lístků. Když jsem je ořezával, čekal jsem, kdy na dveře zabuší gestapo. "Padělání se trestá!" totiž za Protektorátu nabývá úplně jiného významu než v jakékoli jiné době.
A konečně 18. 5. (o týden dříve oproti původně plánovanému datu) proběhl v mých očích jeden z nejlepších ročníků Plastic People of Tovačov. Byli jsme sice pouze ve třech, ale tento X. ročník měl skutečně nezaměnitelnou atmosféru a myslím, že nejen já byl spokojen se vzhledem naší výstavky i průběhem celého dne. A co víc si přát! Úžasní pořadatelé, úžasní kamarádi, úžasní návštěvníci. Někteří milí, jiní milejší. Na tom všem mě mrzela jen jedna věc. Že jsme se museli poměrně brzo rozejít. "Es geht alles vorüber, es geht alles vorbei!" Po zbytek víkendu a vlastně ještě nějakou dobu potom jsem jistě vypadal asi jako Hugo Haas ve filmu Ať žije nebožtík a zpíval si jeho: "Je ve mně zmatek veliký…"
Červen znamenal další zkouškové období, tentokráte to, které věstí konec druhého ročníku. A hle, Michala opět popadla touha začít něco vyrábět. Při hodinách cvičení z mikrobiologie v mé hlavě vykvasila myšlenka. Když tak rád dělám ty výjevy ze svého života, šifruju je do diorám a figurek… Proč neudělat takové malé mikrobiologické zátiší? A uzavřu jej do Petriho misky! Geniální nápad! Jenže kde vezmu "Petričku"? "Slečno Procházková…?" A tak začal můj další "modelářský" projekt. Nevím totiž do jaké míry je to ještě modelařina a jestli už nejde o (jak říká ségra) "vyrábění". Ale myslím, že tento projekt se povedl. Stejně jako zkoušky, které mě už koncem měsíce tak unavovaly, že jsem si opravdu přál, aby to vše skončilo a přišlo volno v podobě dvou měsíců prázdnin. Zřejmě těch posledních v mém životě. Má hlava překypovala nápady na další modelářské projekty i vyrábění replik pro vojenskou historii. A jelikož jsem se touto větou dostal k vojenské historii, mám ještě jeden příběh. Letošní ročník akce Kolštějn 1938 byl oproti předchozím dvěma letům přesunut asi o měsíc dříve. Nevěděl jsem tím pádem příliš dopředu, jak budu stíhat s tou zkouškovou zátěží ve škole a když jsem zjistil, že bych to zvládnul a kontaktoval pořadatele, byl jsem odmítnut s odůvodněním, že kapacita je již naplněna. Mrzelo mě to, protože Dalibor se nehlásí, Vlk je v Holandsku a mnoho jiných kontaktů nemám. Takže letos si moc nezastřílím… Tak jako tak, Vlkoš jsem totálně zazdil. Ale po úspěšné zkoušce ze cvičení z mikrobiologie (jak já říkám: "To nejlepší na konec!"), u které jsem se krásně zamotal do vlastních parazitologických myšlenek, mohlo volno začít. A věřte mi, bylo zasloužené. Protože naučit se mimo jiné centrální a periferní nervovou soustavu k ústní zkoušce z jazyka anglického, to bylo něco! Ani nevím, jak jsem si v tom všem učení dokázal udělat čas na návštěvu divadla s kamarády Zdeňkem a Filipem. Šli jsme na hru Růže pro Algernon, kterou jsme všichni tři již viděli dříve, ale tak nás toto zpracování vzalo za srdce, že jsme si to museli zopakovat. A já seděl v hledišti a zase hledal paralely a podobnosti. To bych nebyl já. Ale nemělo by to tak být? Myslím, že z každého díla bychom si měli něco odnést…
První absolutně bezstarostné dny po zkouškách na mě působily velmi zvláštně, protože po tom shonu a každodenním stresu při čekání na výsledky písemek tu najednou byl klid a tolik času, že jsem sám nevěděl, jak s ním naložit.
A tak jsme se opět s celou rodinou vydali na konci června do Návsí na devátý ročník vynikající modelářské soutěže Panzershow pořádané úžasným týmem lidí. A zde jsem získal své první ocenění letošní soutěžní sezóny. Železný kříž moravskoslezské orlice na žlutočerné stužce. Nevím sice, zda to bylo za figurku Alexandry Samusenko nebo za Mikrobiologův svět, ale to mě vlastně v konečném důsledku nijak moc netrápí. Letošní prázdniny jsem věnoval několika projektům. Jednak jsem chtěl poskládat podstatnou část výstroje k uniformě vojína RKKA ze začátku Velké vlastenecké války, což je běh na docela dlouhou trať a znatelně se tím prohne rozpočet. Ale myslím, že se povedlo. Nákupem množství sumek, řemenů a brašen to ale rozhodně neskončilo. Pak přišla ta část, která mě baví ještě více. Výroba toho, co si vyrobit dokážu. Takže přišla řada na kartonové krabičky pro náboje ráže 7,62x54R, reprodukce různých typů sovětských obvazů, poznámkových bloků, pytlíků na potraviny, doplňků do brašny pro plynovou masku, dalších granátů RG-42 a pozor: odhodlal jsem se i k výrobě RGD-33. I když zatím pouze jednoho.
Část replik součástí výstroje Rudé armády, které jsemsi během letošního roku vyrobil. Původně jsem o nich chtěl napsat několik článků, ale pak jsem si uvědomil, že možná nedosahují až takových kvalit, abych to zde prezentoval... Co myslíte?
Nezahálel jsem ani na poli plastikových modelů. Konečně jsem realizoval stavbu tanku T-34/76 se kterým jako řidička jezdila Hrdinka Sovětského svazu Seržant Marija Vasiljevna Okťabrská. S výsledkem jsem byl spokojen a jsem spokojen dodnes, což je dobře. Myslím, že myšlenka důstojně připomenout tuto výjimečnou ženu byla naplněna.
O prázdninách jsme také se ségrou podnikli několik dobrodružných výprav hustou džunglí okolo našeho Mlýnského potoka, které ale bohužel máma brzy zarazila. Ségru jsem jí vrátil značně okousanou komáry… Myslím ale, že ani jeden z nás jen tak nezapomene na to, jak jsme uvolnili asi třímetrový kmen zachycený na břehu a poslali jej po proudu nebo jak jsem nakopnul žábu a málem dostal infarkt. Naštěstí to byla jenom gumová hračka, která se stala ségřinou kořistí a dodnes nám připomíná ty dlouhé výpravy, kdy o nás doma měli i strach.
5. září bylo smutným dnem, neboť odešel jeden z mých nejoblíbenějších herců Divadla Járy Cimrmana a zároveň jeho výtvarník, pan Jaroslav Weigel. Sledovat hru Vizionář teď bude opravdu zvláštní… Ale i tak mě vždycky zaručeně rozesměje jeho "Petr - něco červenýho - Bezruč!"
Začátkem září samozřejmě začala i škola. Poslední rok na zdravce je před námi. Ale to je ještě daleko. Jako vždy si říkám, že si to musím užívat, protože tentokrát je to už opravdu naposledy. A jakmile teď odejdeme, už nebude návratu. Přitom mně toho zdravka tolik dala… Na tyhle bilance je snad ještě příliš brzy. Jak čas rychle letí jsem se přesvědčil hned během září, protože jediné dvě vojenskohistorické akce, kterých jsem se letos zúčastnil proběhly právě v září a byly tu rychleji, než jsem stihnul zaregistrovat, že už uplynuly dva týdny školy. 14. 9. MilitaryFest u nás v Olomouci na Lagerfortu XII a o týden později Dobývání Plumlova. Na obě tyto akce jsem se dostal díky panu Dvořákovi a úžasným klukům z KVH Dukla Prostějov, kteří mi sem umožnili přístup. Těšil jsem se sice, že na MilitaryFestu konečně letos obléknu Sověta z konce války, kterého jsem na sobě neměl ani nepamatuju, ale nakonec to bylo lepší, než jsem si vůbec dokázal představit. Relativně malá ukázka s pár účastníky nás všechny přenesla do nedalekých Kožušan v květnu 1945. Takže jsme dělali partyzány a povstalce. Od napadení německých pozic Rudou armádou, přes náš vstup na scénu, převzetí kontroly nad prostorem až po ne zcela úspěšnou přestřelku s vracejícím se Wehrmachtem a popravy některých z nás jsem si celou ukázku perfektně užil a zůstaly z ní ve mně opravdu silné dojmy. Když ležíte těžce zraněn vedle mrtvé zrzavé dívky a míří na vás tři Němci, kteří dostanou rozkaz: "Pal!" To člověk jen tak nezapomene.
Hned týden na to jsem mířil do prostor nádvoří plumlovského zámku a to rovnou se dvěma uniformami. Nejprve jako Strážmistr ČS Četnictva, abychom přiblížili krutou situaci v našem pohraničí a střet s Henleinovci na podzim roku 1938 a o pár ukázek později jsem nastupoval s tím vším, co jsem o prázdninách nakoupil a vyrobil, jako vojín RKKA proti jednotkám Wehrmachtu a Waffen SS v operaci Barbarossa. Díky Tomovi z Dukly jsem měl do ukázky i Mosinku, takže jsem si to celé užil ještě o něco více. Plumlov ovšem rozhodně nebyl jen o dění na předváděcí ploše. Jako úplně vše v našich životech byl především o lidech, o úžasné skupině lidí se společným koníčkem a zájmem. A tak právě vznikaly ty nezapomenutelné momenty, jako například ten před "odvodovou komisí" u registrace. Ačkoli jsem ruštinář samouk, na rozdíl od některých negramotných kolegů (a že jich bylo hodně, včetně jedné kapitánky) mi bylo uznáno devět tříd školní docházky. Za 30 Kč jsme dostali každý svou vojenskou knížku RKKA a dokonce vyplněnou našimi údaji včetně jména a adresy matky. "To je, kdybys padl, abychom věděli, koho informovat!" Sice jsem v obou ukázkách toho dne skutečně padnul, ale domů zatím žádný dopis nepřišel… Možná ještě zajímavější než ukázky ve kterých jsem účinkoval byly ty, které jsem sledoval z pozice diváka. Všichni přítomní byli skutečně úžasní herci, ale já bych rád vyzdvihnul především děvčata účastnící se dění na ploše. Něco tak realistického, až trošku nepříjemného, když je Němci táhli ke zdi, aby je mohli popravit, jsem snad ještě nikdy neviděl. I když to byla jen ukázka, minimálně na mě to působilo zatraceně opravdově. Další úžasný zážitek z Plumlova jsem si odnášel z prostor Lazarettu, jehož expozici si v plné kráse přichystaly Kämpferinnen der Wehrmacht. Bylo radostí sledovat výklad a prohlížet si všechny ty exempláře, protože přesně to se mi strašně líbí, tyhle malé a nenápadné artefakty, němí svědkové své doby. A asi úplně nejlepší byl rozhovor s Andreou Šimečkovou. Jelikož holky sleduji už nějaký ten pátek, tak vím, že sbírají především originály, i tak jsem se jí ale zeptal, zda by neměla zájem o jeden z mých vlastnoručně vyrobených sovětských obvazů. Sice jej nepřijala, ale možná ještě větší radost jsem měl z toho, jak pochválila mou práci. Protože pochvala od někoho takového, kdo podobné věci sbírá v originální podobě a tím pádem ví, jak to má vypadat je skutečně cenná.
Ačkoli jsem měl po dvou úžasných týdnech stále hlavu v oblacích, studená sprcha přišla po návratu zpět do školních lavic. Zkoušení v mikrobiologii u doktorky Svobodové a rovnou za tři. Nemůžu říct, že bych se nepřipravoval, skutečně jsem se to ve zbylém čase mezi údržbou uniforem a zbraní učil, ale tentokrát jsem zklamal ji i sebe. Protože ten můj výkon by nepřesvědčil vůbec nikoho a už vůbec ne o skutečnosti, že jsem to opravdu viděl. Letos o nějakém čistém štítu nemůže být řeč. Za zmínku ještě stojí, že po dlouholetém úsilí se mému skvělému kamarádovi a bývalému spolužákovi Zdeňkovi podařilo dostat se na medicínu, takže jej teď budeme vídat o něco méně, ale všichni mu moc fandíme a věříme, že bude úspěšný. Protože někoho, jako je on, naše zdravotnictví opravdu potřebuje. Věřte mi!
1. 10. 2019 mě zastihla smutná zpráva, které jsem zprvu nevěřil. Zemřel Karel Gott. Nemohu říct, že bych byl nějakým skalním fanouškem tohoto interpreta, ale nikdo mi nevymluví, že to byl opravdu mistr. Člověk, který své řemeslo dělal tak, jak by se mělo dělat vše. S nadšením, vervou ale hlavně s pokorou a skromností. A o to více mě dopalovaly reakce některých našich spolužaček. "Proč by měl mít státní pohřeb? Kdybych teď umřela já, tak by to nikdo nevěděl! A o Gottovi se mluví už čtrnáct dní!" Ten rozdíl mezi člověkem, jehož sláva překonávala hranice států i kontinentů a jednou nepovedenou dívkou v naší třídě jí ale zřejmě nedocházel.
5. 10. 2019 proběhl druhý ročník další vynikající modelářské soutěže. Mám samozřejmě na mysli ModelFest v Šumperku. I letos jsme k mé veliké radosti dostali od Marka Zindulky pozvánku, abychom uspořádali podobnou výstavku, jako minulý rok. Od Vlka už jsem dobře věděl, že Dalibor má teď jiné starosti než vojenskou historii a že nekomunikuje ani s kluky z klubu, nedalo se tedy očekávat, že by přijel do Šumperka. Účast však potvrdili Dan s Martinem, takže jsem počítal s provedením v intencích letošního Tovačova. Vše jsem to dal vědět Markovi, ale jen několik dnů před samotnou akcí mi přišla smutná zpráva i od kluků. Nejprve jsem přemýšlel nad tím, že to zkusím nějak sám, ale pak jsem došel k faktu, že bych se po celý den nesměl ani hnout z místa. Takže nezbylo nic jiného, než napsat Markovi a za celé družstvo se omluvit. I tak to byl pěkně strávený den a aspoň jsem si mohl projít město.
Deset dnů po ModelFestu už muselo být vše ohledně našich absolventských prací definitivně domluveno, zařízeno, napsáno v papírové podobě a odevzdáno panu řediteli. Nejtěžší bylo vymyslet název práce, ale jak jsem věděl už někdy v únoru: Se svou vedoucí se nemám čeho bát! Zhruba tou dobou přišla jedna z (pro mě nejhezčích) etap celého zimního semestru. Tedy u nás to není semestr, nýbrž období. S Filipem jsme začali tvořit prezentaci do cvičení z mikrobiologie na téma Infekce GIT (zažívacího traktu). Dělali jsme na tom opravdu dlouho, v součtu to bylo určitě přes 20 hodin. Od hledání správné šablony, písma, zdrojů informací a obrázků až po výrobu vlastních gifů. A tyhle momenty mám strašně rád, protože při té práci jsme si byli na chvíli zase tak nějak blíž, naučili jsme se spoustu nových věcí a zažili nespočet vtipných situací. Třeba když se grafický editor Gimp zeptal "Opravdu chcete zvracení.png přepsat?" Kdo mě zná alespoň trošku, ten jistě ví, že si potrpím na detaily a názorné ukázky, že každý svůj výklad doplňuji něčím hmatatelným, nějakým artefaktem. A tak jsem doslova zazářil, když Filip přišel s nápadem na výrobu stolice pacienta trpícího cholerou. Škoda jen, že nikdo ze spolužáků v den lámání chleba nijak zvláště neocenil naši snahu. To nás "trošku" mrzelo, protože si lehce neskromně myslíme, že nás za celou dobu nikdo nepřekonal. A tak jediným možným vysvětlením zůstává Filipova věta: "Oni byli tak unešení, že ani nemohli mluvit!"
Při pomyšlení na výrobní proces granátů z konzerv mě doslova zachvátila touha zase vyrobit něco podobného, ale do druhé RGD-33ky se mi z důvodu náročnosti její konstrukce nechtělo. Navíc jsem věděl, že bych si rád zkusil i něco z výzbroje německé branné moci a tak jsem začal hledat na internetu, když v tom: Nebelkerze 39! Značně jednoduchá dýmovnice, která ale nevypadá vůbec špatně! Takže jsem posháněl nějaký ten materiál a pustil se do díla. Stále mě ale dohánělo vědomí faktu, že letos jsem dokončil pouze jeden jediný plastikový model a také se mě zmocňovala chuť tuto nepříznivou bilanci změnit. Navíc by nebylo vůbec špatné přidat něco do naší série "Československo 1918-45". Ba naopak! Po prohlédnutí mého skladiště stavebnic mi konečně padla do oka červeno žlutá krabička od firmy Kovozávody Prostějov obsahující výlisky československého letounu Avia BH.9. Dílů v rámečcích se neskrývalo mnoho, zbarvení nebylo nijak složité a výplety? Žádné! Tak šup do toho! Asi za měsíc jsem měl hotovo. Dal jsem si totiž ultimátum, že model dokončím do nástupu na praxi, tedy do 11. 11. 2019.
Nepochybuji o tom, že datum 11. listopadu v mnohých z vás vyvolává vzpomínky na různá výročí. Konec Velké války a tím pádem den válečných veteránů, zároveň je to den sv. Martina a jak jsem zdůraznil i u naší prezentace ve "cvikách z mikry", den, kdy zemřela "Tyfová Mary". Pro mě to byl den, kdy začíná ta nejlepší praxe, jakou jsem kdy zažil. Zajímavé je, že s tímto názorem jsem tam už přicházel. A když jsem tam po třech týdnech končil, slzám jsem se skutečně nevyhnul. Je totiž zcela neuvěřitelné, co se tam dělo a jak mě tam vzali mezi sebe. Sedět mezi dvěma úžasnými dámami, izolovat bakterie a pořád se smát hláškám ze seriálu Haló, haló!, které přicházely tu od mé vedoucí a tu od její zrzavé kamarádky, to bylo něco, jako splněný sen. Dokonce i s nadšením přijaly mé koníčky a to není zase tak úplně běžné.
Návrat z praxe na mikrobiologii zpět do školy byl opět tvrdý a nelítostný. První týden jsme se jen tak rozkoukávali, ovšem pak to přišlo. Dva týdny písemek a testů. Celkem náročné období, když má člověk 5 testů napěchovaných ve třech dnech. Tak nějak jsem najednou nevěděl, co se mám učit dřív a jakákoli snaha o to, nevypadat jako úplný hlupák už šla stranou. Do trojky je to průchozí a víc nepotřebujeme. Taková byla taktika naší skupinky. A tak dobré známky, abychom museli opisovat ze všude možně ukrytých mobilních telefonů zase nepotřebujeme. První týden písemkové smršti se ještě dal nějak ustát, ale ten druhý už začínal být nad mé síly. Hlavně jsem měl pocit, jako kdybych už dosáhnul nějaké hranice, kdy můj mozek odmítá přijímat jakékoli další informace. Možná to tak měli i někteří spolužáci, protože podobný regres jsem sledoval i u nich.
S Filipem jsme pak raději od učení přešli k takovému našemu hudebnímu okénku. To, že nemá rád, když se mluví zpěvem už jsem zde určitě někdy zmínil. Když jsem si poměrně nedávno na chodbě školy zpíval některé skladby z Polské krve, celá ta naše skupinka se ode mě značně vzdálila a Filip prohlašoval, že mě nezná. "Co je? To je nejúspěšnější česká opereta!" snažil jsem se jej přesvědčit. Bezúspěšně! Ale teď se něco změnilo, možná tou předvánoční atmosférou. Nějakou shodou okolností jsme se zase propracovali až ke skladbě Let it go z Disneyho muzikálu Frozen. Asi při tom nevypadáme zcela duševně v pořádku, když Filip hraje na piano v mobilu a já zpívám tuto Elsinu sólovou skladbu, ale co… Hlavně, že je legrace! K mé veliké radosti pak došlo i na skladby z Les Misérables, i když jsme se nikdy nedostali přes prvních pár tónů. Tady už ale Filipa opět začaly štvát mé pěvecké výstupy.
Jak se tak zmiňuji o Les Misérables, docházím k závěru, že letos si zase budu muset pustit koncert k desátému výročí. Ano, tentokrát to bude velkolepé! Hlavně když má člověk při sobě ty, které má nejraději…
A právě to bych přál každému z vás! Ať jste během Vánoc s těmi, které máte nejraději, se svými blízkými, rodinou, kamarády… Nedávno jsem četl krásnou myšlenku, pod kterou bych se i podepsal: "Milý Ježíšku, letos mi nic nedávej, ale hlavně mi nikoho neber!" Ještě než vzali Zdeňka na vysokou školu, měl Filip panickou hrůzu z toho, že se pak nebudou příliš vídat. A já mu řekl: "Ale to tak bývá! Musíš se s tím prostě smířit, lidi jsou a pak zas nejsou!" Já to už taky několikrát zažil, a i když ti dotyční sice neumřeli, tak už je možná nikdy neuvidím. Teď se mi pomalu vytrácí Dalibor a v příštím roce nás čeká ta cílová rovinka našeho tříletého studia vyšší odborné školy zdravotnické. Co bude potom? S kolika lidmi z té naší skupinky nejvěrnějších se pak ještě uvidíme? Ano, něco skončí, ale něco jiného zase začne. A já věřím, ne, vlastně dobře vím, že se s tímto koncem zároveň otevřou nové možnosti a příležitosti. Protože tak to v životě je!
O prázdninách jsme také se ségrou podnikli několik dobrodružných výprav hustou džunglí okolo našeho Mlýnského potoka, které ale bohužel máma brzy zarazila. Ségru jsem jí vrátil značně okousanou komáry… Myslím ale, že ani jeden z nás jen tak nezapomene na to, jak jsme uvolnili asi třímetrový kmen zachycený na břehu a poslali jej po proudu nebo jak jsem nakopnul žábu a málem dostal infarkt. Naštěstí to byla jenom gumová hračka, která se stala ségřinou kořistí a dodnes nám připomíná ty dlouhé výpravy, kdy o nás doma měli i strach.
5. září bylo smutným dnem, neboť odešel jeden z mých nejoblíbenějších herců Divadla Járy Cimrmana a zároveň jeho výtvarník, pan Jaroslav Weigel. Sledovat hru Vizionář teď bude opravdu zvláštní… Ale i tak mě vždycky zaručeně rozesměje jeho "Petr - něco červenýho - Bezruč!"
Začátkem září samozřejmě začala i škola. Poslední rok na zdravce je před námi. Ale to je ještě daleko. Jako vždy si říkám, že si to musím užívat, protože tentokrát je to už opravdu naposledy. A jakmile teď odejdeme, už nebude návratu. Přitom mně toho zdravka tolik dala… Na tyhle bilance je snad ještě příliš brzy. Jak čas rychle letí jsem se přesvědčil hned během září, protože jediné dvě vojenskohistorické akce, kterých jsem se letos zúčastnil proběhly právě v září a byly tu rychleji, než jsem stihnul zaregistrovat, že už uplynuly dva týdny školy. 14. 9. MilitaryFest u nás v Olomouci na Lagerfortu XII a o týden později Dobývání Plumlova. Na obě tyto akce jsem se dostal díky panu Dvořákovi a úžasným klukům z KVH Dukla Prostějov, kteří mi sem umožnili přístup. Těšil jsem se sice, že na MilitaryFestu konečně letos obléknu Sověta z konce války, kterého jsem na sobě neměl ani nepamatuju, ale nakonec to bylo lepší, než jsem si vůbec dokázal představit. Relativně malá ukázka s pár účastníky nás všechny přenesla do nedalekých Kožušan v květnu 1945. Takže jsme dělali partyzány a povstalce. Od napadení německých pozic Rudou armádou, přes náš vstup na scénu, převzetí kontroly nad prostorem až po ne zcela úspěšnou přestřelku s vracejícím se Wehrmachtem a popravy některých z nás jsem si celou ukázku perfektně užil a zůstaly z ní ve mně opravdu silné dojmy. Když ležíte těžce zraněn vedle mrtvé zrzavé dívky a míří na vás tři Němci, kteří dostanou rozkaz: "Pal!" To člověk jen tak nezapomene.
Hned týden na to jsem mířil do prostor nádvoří plumlovského zámku a to rovnou se dvěma uniformami. Nejprve jako Strážmistr ČS Četnictva, abychom přiblížili krutou situaci v našem pohraničí a střet s Henleinovci na podzim roku 1938 a o pár ukázek později jsem nastupoval s tím vším, co jsem o prázdninách nakoupil a vyrobil, jako vojín RKKA proti jednotkám Wehrmachtu a Waffen SS v operaci Barbarossa. Díky Tomovi z Dukly jsem měl do ukázky i Mosinku, takže jsem si to celé užil ještě o něco více. Plumlov ovšem rozhodně nebyl jen o dění na předváděcí ploše. Jako úplně vše v našich životech byl především o lidech, o úžasné skupině lidí se společným koníčkem a zájmem. A tak právě vznikaly ty nezapomenutelné momenty, jako například ten před "odvodovou komisí" u registrace. Ačkoli jsem ruštinář samouk, na rozdíl od některých negramotných kolegů (a že jich bylo hodně, včetně jedné kapitánky) mi bylo uznáno devět tříd školní docházky. Za 30 Kč jsme dostali každý svou vojenskou knížku RKKA a dokonce vyplněnou našimi údaji včetně jména a adresy matky. "To je, kdybys padl, abychom věděli, koho informovat!" Sice jsem v obou ukázkách toho dne skutečně padnul, ale domů zatím žádný dopis nepřišel… Možná ještě zajímavější než ukázky ve kterých jsem účinkoval byly ty, které jsem sledoval z pozice diváka. Všichni přítomní byli skutečně úžasní herci, ale já bych rád vyzdvihnul především děvčata účastnící se dění na ploše. Něco tak realistického, až trošku nepříjemného, když je Němci táhli ke zdi, aby je mohli popravit, jsem snad ještě nikdy neviděl. I když to byla jen ukázka, minimálně na mě to působilo zatraceně opravdově. Další úžasný zážitek z Plumlova jsem si odnášel z prostor Lazarettu, jehož expozici si v plné kráse přichystaly Kämpferinnen der Wehrmacht. Bylo radostí sledovat výklad a prohlížet si všechny ty exempláře, protože přesně to se mi strašně líbí, tyhle malé a nenápadné artefakty, němí svědkové své doby. A asi úplně nejlepší byl rozhovor s Andreou Šimečkovou. Jelikož holky sleduji už nějaký ten pátek, tak vím, že sbírají především originály, i tak jsem se jí ale zeptal, zda by neměla zájem o jeden z mých vlastnoručně vyrobených sovětských obvazů. Sice jej nepřijala, ale možná ještě větší radost jsem měl z toho, jak pochválila mou práci. Protože pochvala od někoho takového, kdo podobné věci sbírá v originální podobě a tím pádem ví, jak to má vypadat je skutečně cenná.
Ačkoli jsem měl po dvou úžasných týdnech stále hlavu v oblacích, studená sprcha přišla po návratu zpět do školních lavic. Zkoušení v mikrobiologii u doktorky Svobodové a rovnou za tři. Nemůžu říct, že bych se nepřipravoval, skutečně jsem se to ve zbylém čase mezi údržbou uniforem a zbraní učil, ale tentokrát jsem zklamal ji i sebe. Protože ten můj výkon by nepřesvědčil vůbec nikoho a už vůbec ne o skutečnosti, že jsem to opravdu viděl. Letos o nějakém čistém štítu nemůže být řeč. Za zmínku ještě stojí, že po dlouholetém úsilí se mému skvělému kamarádovi a bývalému spolužákovi Zdeňkovi podařilo dostat se na medicínu, takže jej teď budeme vídat o něco méně, ale všichni mu moc fandíme a věříme, že bude úspěšný. Protože někoho, jako je on, naše zdravotnictví opravdu potřebuje. Věřte mi!
1. 10. 2019 mě zastihla smutná zpráva, které jsem zprvu nevěřil. Zemřel Karel Gott. Nemohu říct, že bych byl nějakým skalním fanouškem tohoto interpreta, ale nikdo mi nevymluví, že to byl opravdu mistr. Člověk, který své řemeslo dělal tak, jak by se mělo dělat vše. S nadšením, vervou ale hlavně s pokorou a skromností. A o to více mě dopalovaly reakce některých našich spolužaček. "Proč by měl mít státní pohřeb? Kdybych teď umřela já, tak by to nikdo nevěděl! A o Gottovi se mluví už čtrnáct dní!" Ten rozdíl mezi člověkem, jehož sláva překonávala hranice států i kontinentů a jednou nepovedenou dívkou v naší třídě jí ale zřejmě nedocházel.
5. 10. 2019 proběhl druhý ročník další vynikající modelářské soutěže. Mám samozřejmě na mysli ModelFest v Šumperku. I letos jsme k mé veliké radosti dostali od Marka Zindulky pozvánku, abychom uspořádali podobnou výstavku, jako minulý rok. Od Vlka už jsem dobře věděl, že Dalibor má teď jiné starosti než vojenskou historii a že nekomunikuje ani s kluky z klubu, nedalo se tedy očekávat, že by přijel do Šumperka. Účast však potvrdili Dan s Martinem, takže jsem počítal s provedením v intencích letošního Tovačova. Vše jsem to dal vědět Markovi, ale jen několik dnů před samotnou akcí mi přišla smutná zpráva i od kluků. Nejprve jsem přemýšlel nad tím, že to zkusím nějak sám, ale pak jsem došel k faktu, že bych se po celý den nesměl ani hnout z místa. Takže nezbylo nic jiného, než napsat Markovi a za celé družstvo se omluvit. I tak to byl pěkně strávený den a aspoň jsem si mohl projít město.
Deset dnů po ModelFestu už muselo být vše ohledně našich absolventských prací definitivně domluveno, zařízeno, napsáno v papírové podobě a odevzdáno panu řediteli. Nejtěžší bylo vymyslet název práce, ale jak jsem věděl už někdy v únoru: Se svou vedoucí se nemám čeho bát! Zhruba tou dobou přišla jedna z (pro mě nejhezčích) etap celého zimního semestru. Tedy u nás to není semestr, nýbrž období. S Filipem jsme začali tvořit prezentaci do cvičení z mikrobiologie na téma Infekce GIT (zažívacího traktu). Dělali jsme na tom opravdu dlouho, v součtu to bylo určitě přes 20 hodin. Od hledání správné šablony, písma, zdrojů informací a obrázků až po výrobu vlastních gifů. A tyhle momenty mám strašně rád, protože při té práci jsme si byli na chvíli zase tak nějak blíž, naučili jsme se spoustu nových věcí a zažili nespočet vtipných situací. Třeba když se grafický editor Gimp zeptal "Opravdu chcete zvracení.png přepsat?" Kdo mě zná alespoň trošku, ten jistě ví, že si potrpím na detaily a názorné ukázky, že každý svůj výklad doplňuji něčím hmatatelným, nějakým artefaktem. A tak jsem doslova zazářil, když Filip přišel s nápadem na výrobu stolice pacienta trpícího cholerou. Škoda jen, že nikdo ze spolužáků v den lámání chleba nijak zvláště neocenil naši snahu. To nás "trošku" mrzelo, protože si lehce neskromně myslíme, že nás za celou dobu nikdo nepřekonal. A tak jediným možným vysvětlením zůstává Filipova věta: "Oni byli tak unešení, že ani nemohli mluvit!"
Při pomyšlení na výrobní proces granátů z konzerv mě doslova zachvátila touha zase vyrobit něco podobného, ale do druhé RGD-33ky se mi z důvodu náročnosti její konstrukce nechtělo. Navíc jsem věděl, že bych si rád zkusil i něco z výzbroje německé branné moci a tak jsem začal hledat na internetu, když v tom: Nebelkerze 39! Značně jednoduchá dýmovnice, která ale nevypadá vůbec špatně! Takže jsem posháněl nějaký ten materiál a pustil se do díla. Stále mě ale dohánělo vědomí faktu, že letos jsem dokončil pouze jeden jediný plastikový model a také se mě zmocňovala chuť tuto nepříznivou bilanci změnit. Navíc by nebylo vůbec špatné přidat něco do naší série "Československo 1918-45". Ba naopak! Po prohlédnutí mého skladiště stavebnic mi konečně padla do oka červeno žlutá krabička od firmy Kovozávody Prostějov obsahující výlisky československého letounu Avia BH.9. Dílů v rámečcích se neskrývalo mnoho, zbarvení nebylo nijak složité a výplety? Žádné! Tak šup do toho! Asi za měsíc jsem měl hotovo. Dal jsem si totiž ultimátum, že model dokončím do nástupu na praxi, tedy do 11. 11. 2019.
Nepochybuji o tom, že datum 11. listopadu v mnohých z vás vyvolává vzpomínky na různá výročí. Konec Velké války a tím pádem den válečných veteránů, zároveň je to den sv. Martina a jak jsem zdůraznil i u naší prezentace ve "cvikách z mikry", den, kdy zemřela "Tyfová Mary". Pro mě to byl den, kdy začíná ta nejlepší praxe, jakou jsem kdy zažil. Zajímavé je, že s tímto názorem jsem tam už přicházel. A když jsem tam po třech týdnech končil, slzám jsem se skutečně nevyhnul. Je totiž zcela neuvěřitelné, co se tam dělo a jak mě tam vzali mezi sebe. Sedět mezi dvěma úžasnými dámami, izolovat bakterie a pořád se smát hláškám ze seriálu Haló, haló!, které přicházely tu od mé vedoucí a tu od její zrzavé kamarádky, to bylo něco, jako splněný sen. Dokonce i s nadšením přijaly mé koníčky a to není zase tak úplně běžné.
Návrat z praxe na mikrobiologii zpět do školy byl opět tvrdý a nelítostný. První týden jsme se jen tak rozkoukávali, ovšem pak to přišlo. Dva týdny písemek a testů. Celkem náročné období, když má člověk 5 testů napěchovaných ve třech dnech. Tak nějak jsem najednou nevěděl, co se mám učit dřív a jakákoli snaha o to, nevypadat jako úplný hlupák už šla stranou. Do trojky je to průchozí a víc nepotřebujeme. Taková byla taktika naší skupinky. A tak dobré známky, abychom museli opisovat ze všude možně ukrytých mobilních telefonů zase nepotřebujeme. První týden písemkové smršti se ještě dal nějak ustát, ale ten druhý už začínal být nad mé síly. Hlavně jsem měl pocit, jako kdybych už dosáhnul nějaké hranice, kdy můj mozek odmítá přijímat jakékoli další informace. Možná to tak měli i někteří spolužáci, protože podobný regres jsem sledoval i u nich.
S Filipem jsme pak raději od učení přešli k takovému našemu hudebnímu okénku. To, že nemá rád, když se mluví zpěvem už jsem zde určitě někdy zmínil. Když jsem si poměrně nedávno na chodbě školy zpíval některé skladby z Polské krve, celá ta naše skupinka se ode mě značně vzdálila a Filip prohlašoval, že mě nezná. "Co je? To je nejúspěšnější česká opereta!" snažil jsem se jej přesvědčit. Bezúspěšně! Ale teď se něco změnilo, možná tou předvánoční atmosférou. Nějakou shodou okolností jsme se zase propracovali až ke skladbě Let it go z Disneyho muzikálu Frozen. Asi při tom nevypadáme zcela duševně v pořádku, když Filip hraje na piano v mobilu a já zpívám tuto Elsinu sólovou skladbu, ale co… Hlavně, že je legrace! K mé veliké radosti pak došlo i na skladby z Les Misérables, i když jsme se nikdy nedostali přes prvních pár tónů. Tady už ale Filipa opět začaly štvát mé pěvecké výstupy.
Jak se tak zmiňuji o Les Misérables, docházím k závěru, že letos si zase budu muset pustit koncert k desátému výročí. Ano, tentokrát to bude velkolepé! Hlavně když má člověk při sobě ty, které má nejraději…
A právě to bych přál každému z vás! Ať jste během Vánoc s těmi, které máte nejraději, se svými blízkými, rodinou, kamarády… Nedávno jsem četl krásnou myšlenku, pod kterou bych se i podepsal: "Milý Ježíšku, letos mi nic nedávej, ale hlavně mi nikoho neber!" Ještě než vzali Zdeňka na vysokou školu, měl Filip panickou hrůzu z toho, že se pak nebudou příliš vídat. A já mu řekl: "Ale to tak bývá! Musíš se s tím prostě smířit, lidi jsou a pak zas nejsou!" Já to už taky několikrát zažil, a i když ti dotyční sice neumřeli, tak už je možná nikdy neuvidím. Teď se mi pomalu vytrácí Dalibor a v příštím roce nás čeká ta cílová rovinka našeho tříletého studia vyšší odborné školy zdravotnické. Co bude potom? S kolika lidmi z té naší skupinky nejvěrnějších se pak ještě uvidíme? Ano, něco skončí, ale něco jiného zase začne. A já věřím, ne, vlastně dobře vím, že se s tímto koncem zároveň otevřou nové možnosti a příležitosti. Protože tak to v životě je!
Letos jsem si konečně vyrobil báňku s Bídnickým motivem. Tak dlouho jsem to odkládal...
Děkuji všem, kteří si udělali čas a dočetli můj letošní vánoční článek až sem. Děkuji všem těm, které zmiňuji v článku i těm, na které se z nějakého důvodu nedostalo, všem mým věrným čtenářům a především pak těm, kteří si najdou chvilku a napíšou mi hodnocení článku i toho, o čem pojednává. Děkuji vám za vše, co jste pro mě dělali a stále děláte, za vaši podporu, přátelství i lásku. Zároveň se těším na další setkání v novém roce a na to vše, co spolu máme zažít.
Když už se blížím k těm přáním… Je to možná trošku sobecké, ale i já si tentokrát něco přeji… Souvisí to s tou cílovou rovinkou našeho studia. Snad se nám všem podaří složit absolutorium, napsat a obhájit absolventské práce a najít zaměstnání, které nás bude naplňovat. A ještě jedno neskromné přání mám, ale kdybych jej prozradil, nemuselo by se splnit… A to by mě moc mrzelo, takže to nehodlám riskovat.
Tímto vám všem z celého srdce děkuji za přízeň, kterou jste mi během celého roku 2019 zachovávali a zároveň vám přeji klidné a příjemné prožití Vánoc a mnoho štěstí, zdraví a úspěchů do roku 2020 ve kterém se jistě máme na co těšit!
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat