Zdravím a dnes vás všechny vítám u článku s nádechem slavnostní atmosféry. Ano, je to přesně tak, své modely, diorámy, figurky, ale i ostatní zájmy prezentuji na blogu už deset let. Pojďme se tedy podívat na to, jak jsem před celou dekádou začínal, co mě k založení blogu vedlo, jak jsem zlepšil své modelářské i pisatelské schopnosti, jaké úžasné lidi jsem díky blogu potkal a co vše mě posunulo dál.
Ačkoli je článek věnovaný především historii mého působení zde na blogu, je to už jen malinký krůček k mým začátkům v plastikovém modelářství. A tak mi tedy dovolte začít zde.
Kdy přesně jsem modelaření propadnul už bohužel s určitostí říci nedokážu, ale podle mých propočtů mi mohlo být nějakých 8 let. Tenkrát jsem v supermarketu uviděl velkou černou krabici s pruhy na jejíž přední straně byla krásná malba lokomotivy BR-50. V rohu krabice bylo nějaké modro-bílo-červeno-žluté logo. A jelikož parní lokomotivy a železnice byly tou dobou mou největší láskou, samozřejmě jsem ji chtěl. Neměl jsem nejmenší tušení že je to plastikový model, který je třeba slepit a nabarvit, navíc mi bylo řečeno, že je příliš drahá. O to větším překvapením bylo, když jsem ji pak našel pod vánočním stromečkem. Spolu s tátou jsme lokomotivu slepili a já věděl, že to u jedné stavebnice neskončí. Tedy abych pravdu řekl, lepil táta, já jen celý proces pouze odborně vedl. V hračkárně jsem pak narazil na zlevněnou stavebnici Fokkeru D.VII od Směru. Dodnes si pamatuji, že stála 47Kč. To samozřejmě nebyl nijak vážný zásah do rodinného rozpočtu, navíc lepidlo a pár barev jsme už doma měli, takže D.VIImička jela s námi domů. A pak přišlo období, kdy jsem s nadšením sledoval nyní již klasiku: Polský seriál Čtyři z tanku a pes. A tak jsme s tátou museli do obchodu s modely. Úplně poprvé jsem navštívil naši modelářskou prodejnu. Pan prodavač přede mně vyskládal několik stavebnic tanků a já si vybral Pz. IV od Italeri v měřítku 1:72. To byl úplně první model, který jsem lepil já. Táta mi musel pomoct s pásy, protože šlo o skládání jednotlivých článků a delších úseků, což tenkrát bylo nad moje síly. A další předlohy jsem našel ve filmu Tmavomodrý svět. Takže několik Spitfirů od Směru mě neminulo… Je jasné že mé modely tou dobou nedosahovaly nějak oslnivých kvalit.
V roce 2007 jsem v obchodě narazil na časopis Modelář. To, co jsem viděl uvnitř mi ukázalo, jak špičkově se dá tento koníček provádět. Obdivoval jsem modely zahraničních autorů a nutno říci že má první celkem podařená dioráma (Russisch Truppe!, 2010), respektive její terén vznikal dle diorámy "Minenhunde", jejímž autorem je Per Olav Lund (Modelář 3/2007).
Dioráma Russisch Truppe!, která byla zlomem na poli mé tvorby diorám.
Do té doby mě ale čekala trnitá cesta, protože se štětcem, lepidlem, barvami agama a prakticky žádnou další výbavou jsem neměl šanci. Takže jsem si sepsal seznam všech těch washů, filtrů, pigmentů, olejových barev a všeho možného, co jsem v Modeláři viděl a… Stejně se mi velkou část z toho nepodařilo sehnat. Nicméně dostal jsem fixírku firmy Revell a později i kompresor stejného výrobce, který mimochodem drží dodnes. Takže jsem se cítil zase o malinko víc jako profík.
Začátkem roku 2009 jsem hledal na internetu nějaké podklady ke kulometu MG-42 a úplnou náhodou jsem narazil na web diorama.blog.cz. A přes něj jsem natrefil na zdejší blogovou komunitu. Na to, jak se zde prezentují modely, probíhá výměna rad, názorů, tipů, triků a kritiky. Měl bych dodat, že jsem si moc přál své modely nějak prezentovat veřejnosti a úplně nejlépe prostřednictvím časopisu Modelář. Na druhou stranu mi bylo jasné, že na jeho stránky se já nikdy nedostanu. Ale internet? Neváhal jsem.
8. 3. 2009 jsem založil vlastní blog a nadšeně začal sypat jeden článek za druhým, především do rubriky "Jak na to..." Upřímně řečeno, cítil jsem se jako kdybych světu předával životně důležitá moudra, přičemž opak byl pravdou. Dnes bych ani jeden z těch návodů nikomu nedoporučil. Možná jedině rampouchy, ty jsou použitelné…
Začal jsem také psát články o modelech a diorámách, které jsem již měl hotové a samozřejmě články věnované pracovním postupům. Společně s tím jsem se začal vtírat v komentářích ostatním blogerům, aby se podívali na mé výtvory a já se tak stal alespoň trošku známým.
Vše jsem fotil mobilem, podle toho i vypadaly všechny reakce. Takže jsem musel přejít na foťák, který mimochodem také drží dodnes. I když nevím, jak dlouho ještě bude. Lepší kvalita fotek ale jen ukázala, že se budu muset víc snažit.
Pomalu vznikly dvě diorámy, které už v dané věkové kategorii stály za řeč (Odpočinek před invazí... a Achtung T-34!). Přicházela chvála i kritika a se vším jsem bojoval způsobem sobě vlastním. Bral jsem si k srdci jen to, co jsem chtěl. Vzpomínám na ty časy s láskou, protože tyto diorámy vznikaly s inspirací úžasnými pracemi Aleše Chmelaře a Martina Schustera. Roku 2009 jsem poprvé navštívil E-day, kde jsem dokonce všechny špičkové práce viděl na vlastní oči a také si koupil nějakou tu modelářskou chemii.
Vzpomínám i na tu naši modelářsko-blogerskou komunitu, ze které už jsem asi zbyl jen já. Kde jsou Peťo, Theokrytos, Patrik, Pepa… Modeláří ještě? Kdo ví...
Následujícího jara, tedy 2010 přišel jednou táta s tím, že v nedalekém Tovačově se koná modelářská soutěž. Vzal jsem ve sklepě přepravku na ovoce a zeleninu, vymydlil ji, nacpal do ní své dvě diorámy a vyrazili jsme na mou první výstavu. A já si z Tovačova odvezl svou úplně první medaili. Od té chvíle se na Plastic People of Tovačov každoročně s láskou vracím. V roce 2010 jsem objel celkem pět soutěží: PPofT, ModellBrno, ZlínKit, Morava Open a ČT Vehikl. Všechny pro mě byly úspěšné. Takto jsem nastartoval soutěžní kariéru.
V letech 2011 přišly dvě další diorámy (Stalingrad, Ale které jsou ty originály?), které už bych dnes dělal úplně jinak, ale pokrok nelze zastavit. Zvláště kousek zachycující děj seriálu Haló, haló! dodnes považuji za docela úspěšný, protože lidé na výstavách okamžitě poznávali jednotlivé postavy zachycené v podobě pětatřicetkrát zmenšených figurek. K tomuto seriálu mám také hezký vztah z toho důvodu, že asi právě díky němu se mi tak moc začaly líbit uniformy německé branné moci z let 1933 - 45.
Dioráma Stalingrad inspirovaná filmem Jesepha Vilsmaiera z roku 1992 zahrnující i Karla Heřmánka.
Dioráma Ale které jsou ty originály? na motivy britského komediálního seríálu Haló, haló!
Bylo tu také mnoho vinět (Železný kříž, Operace Barbarossa, Assault on Brecourt manor, Windtalkers) a modelů (Pz. II Ausf. F DAK, Pz. III Ausf. L). To už jsem byl na cestě k lepším výsledkům. Ačkoli za zlom v mém modelaření považuji právě rok 2010 a diorámu Russisch Truppe!, opravdu konkurenceschopnými výtvory jsou dle mého názoru viněta Gas! Gasmasken aufsetzen! a dioráma Wenn die Soldaten…, které vznikaly v letech 2013 - 2016.
Viněty Assault on Brecourt manor, Gas! Gasmasken aufsetzen! a David gegen Goliath.
Právě dioráma Wenn die Soldaten, kterou jsem dlouho připravoval navíc vyzbrojen cennými radami pana Aleše Chmelaře mě přenáší do celkem smutného období mého života, které mi ukázalo, že ne vše je ve skutečnosti takové, jak to vypadá. Poležel jsem si v nemocnici s pankreatitidou a cholecystolitiázou, ale zároveň jsem právě touto dobou poznal, jak úžasné lidi kolem sebe mám. Hanču, Dalibora, Dana a Martina. Až na první jmenovanou, která byla mou středoškolskou spolužačkou jsme se všichni setkali zde na blogu a od té doby se, i když nepravidelně, setkáváme. Vidíte? Tohle je právě aspekt, který dělá modelařinu tak krásným koníčkem. Skýtá možnost potkat nové lidi a úžasné kamarády. A ti zde jmenovaní mi pomohli dostat se z nejhoršího a Dalibor mi ještě ukázal něco jako nový smysl života. Vojenskou historii. Právě Daliborovi vděčím za mnohé…
Wenn die Soldaten... Má zatím poslední dioráma.
Už dávno dřív jsem si přál mít uniformu (nejlépe WH, M36), ale bohužel bych pro ni neměl využití. Velmi rád bych zde zmínil ještě jednu věc týkající se uniforem. Již od celkem útlého věku jsem měl moc rád seriál Četnické humoresky a tak když si ve škole kamarádi hráli na všechny ty kriminálky Las Vegas a New York, já jsem byl Vrchní strážmistr Arazim. Dokonce jsem měl i uniformu ušitou z košile vz.21 po dědovi. Pak mě ČS Četnictvo trošku opustilo (právě na úkor Wehrmachtu a Waffen SS), nicméně jsem velmi rád za to, co se stalo s několikaročním odstupem. Koncem roku 2015 byl díky Daliborovi položen základní kámen mé (nyní už profesionální) uniformy ČS Četnictva. Duben 2016 pak neznamenal nic jiného, než mou první ukázku (Kyjov, město válečných hrdinů 2016), kam mě Dalibor s Vlkem vzali. V Kyjově došlo ještě k jednomu zlomu. Pomalu se mi začínala líbit uniforma RKKA (Dělnicko rolnické rudé armády). A přibližně od té doby to na poli vojenské historie táhnu na dvou frontách. Reenactment je dle mého názoru k modelařině logickou kombinací koníčků a myslím si, že poskytuje pro modelářskou praxi téměř nepostradatelnou studnici podkladů a inspirací. Pokud totiž člověk má možnost reálně a zblízka prozkoumat jednotlivé součásti výstroje a uniformy, neopakuje chyby některých svých kolegů, kterých se tak často dopouštějí například v uchycení výstroje na figurkách, či řemenů na zbraních. Zároveň při vojenskohistorických ukázkách člověk dokáže odpozorovat stupeň zašpinění uniformy, výstroje, ale i bojové techniky, což je další nepostradatelný aspekt pro tvorbu modelů, figurek a diorám. Netvrdím, že by modelář nutně musel nakupovat ještě uniformu za desítky a stovky tisíc, protože vím, že modelařina samotná je poměrně drahý koníček, stačí pouze čas od času zajít na nějakou z bojových ukázek a případně požádat některého Reenactora o představení detailů výstroje. Většinou jsme všichni velmi ochotní a přátelští lidé, takže není čeho se bát.
S postupem času přišel nápad na realizaci našeho modelářského projektu "Československo 1918-45", který si klade za cíl prostřednictvím modelů, figurek, vinět a snad časem i diorám přiblížit dění na našem území v těch nejkritičtějších letech.
Větší část mého přispění do projektu Československo 1918-45.
V roce 2017 jsme pak s laskavým svolením pořadatelů PPofT uspořádali první úspěšnou výstavku mapující toto období prostřednictvím modelů, dobových artefaktů, uniforem, výzbroje a výstroje. Dobrou zprávou může pro modeláře být i to, že pořadatelé některých výstav a soutěží zvou členy klubů vojenské historie a vojenskohistorické nadšence, aby uspořádali výstavky uniforem a výstroje, což má dle mého názoru velký potenciál. Modeláři se zájmem zlepšit své znalosti o funkci různých součástí výstroje nemusejí jezdit nijak daleko a vše si prohlédnou přímo na modelářské soutěži. Já osobně pociťuji velkou radost z toho, když takovýmto způsobem můžeme s kluky přibližovat nejen uniformy, ale především dobové reálie hlavně z naší historie a kritického roku 1938. V podobném duchu bych chtěl dále vést i svůj blog, tedy že krom modelů, na které bohužel nemám v současné době tolik času, jak bych chtěl budu čas od času publikovat i články věnované například uniformám, výstroji a případně i tomu co si jak doma vyrobit.
Sovětský ruční granát RG-42 a restaurovaná německá krabička na Losantin. I o těchto věcech se dočtete na stránkách mého blogu.
Přes uniformy se pomalu dostávám k figurkám, které sice nejsou mou nejsilnější stránkou, ale i tak je dělám velmi rád. Tuhle větu jste zřejmě slyšeli a četli už mnohokrát: "Nejsem nijak přehnaně talentovaný figurkář, ale figurky a vlastně i některé modely a diorámy dělám s cílem připomenout znázorněnou osobu veřejnosti. Proto si také vybírám především méně známé historické osobnosti, nebo ty, za kterými stojí životní příběh, jenž by nikdy neměl být zapomenut!" Krom toho v celé mé modelářské tvorbě je tak nějak zašifrován i můj životní příběh, který asi dává smysl jen těm, kteří opravdu vědí. Má tvorba často odráží mé momentální rozpoložení a nadšení pro určitou věc. Proto se třeba nyní na blogu objevují především články věnované tematice Rudé armády. Ostatně kolikrát jsem se už v minulosti setkal v komentářích s provoláním, že jsem nacista, protože se zaměřuji na německou techniku a vojáky WH a SS… Zkrátka míchat politiku a modely, respektive vojenskou historii dohromady může jen ten, kdo o problematice neví vůbec nic!
Dosud jsem namaloval 12 figurek (bez figurek v diorámách a vinětách), které tak nějak stojí za řeč.
Mých dvanáct figurek...
Zde se přímo nabízí úvaha o tom, že ačkoli většina z nás modelaření spojuje především s válečnými konflikty, není to pravidlem. Prostřednictvím modelů se dá zachytit prakticky jakákoli situace z jakékoli doby, jde jen o to, kde a čím se autor inspiruje. Ano, už mě znáte dobře, víte přesně kam mířím. Ke své třetí velké lásce krom modelaření a (vojenské) historie, k Les Misérables. Nebudu se jako obvykle rozepisovat o tom, co vše mi toto dílo dalo, protože od roku 2013 toho bylo opravdu mnoho. Mířím teď ke třem figurkám z tohoto díla, které jsou v měřítku 1:35. Krom jednoho knižního Valjeana tu máme dva herce z Hooperova zpracování muzikálu Les Misérables: Samanthu Barks a Russella Crowa. A když už jsme u těch herců, proč nepřidat i mou nejoblíbenější herečku z dob První republiky, Věru Ferbasovou?
A zde již poněkud civilněji zaměřená čtveřice figurek.
Jak jistě víte, nezůstal jsem jen u figurek v menších měřítkách, rád se věnuji i projektům v měřítku 1:6. Tyto figurky jsou úplně o něčem jiném, než malování menších kousků, často je nutné šít oblečení a uniformy úplně od nuly a zde bych rád poděkoval babičce za to, jak se vždy zhostí těchto nelehkých úkolů a pomáhá mi při výrobě některých kusů oblečení pro ony velké figurky. Zároveň zde děkuji kamarádu Danovi, který také čas od času přispěje některým ze svých výrobků.
Earl Carpenter v roli inspektora Javerta - figurka, která vznikla prakticky od nuly.
Ačkoli rád říkám, že nejraději dělám diorámy, není to asi tak úplně pravda, protože diorám a vinět jsem vlastně nevytvořil zas až tak moc. Je to částečně dáno prostorovou náročností těchto výtvorů, protože má vitrína není nafukovací a vše také záleží na časovém vytížení a mé momentální náladě. Mám sice v hlavě několik návrhů diorám, ale kdy se dostane na jejich realizaci, to je stále záhadou. A tak když přijde chuť tak většinou na nějakou tu bojovku jen tak na podložce, nebo i bez ní.
Tato kategorie by se dala nazvat "Bojová technika 1:48 a menší".
Úplně výjimečně také čas od času slepím i nějaké to letadlo. Ačkoli jsem se ve svých začátcích věnoval především letadlům, s postupem času jsem svou kvalifikaci značně změnil na figurky, bojovou techniku a diorámy a viněty. I tak se však někdy stane, že se uchýlím k letadlu a téměř pokaždé je to jen shodou náhod a okolností.
Těch pár letounů, které jsem taká v posledních deseti letech vytvořil...
Jak jsem již nastínil dříve, modelaření, vojenská historie a... Ne, jinak… Všechno, všechno v našich životech je jen o lidech. O lidech, které máme kolem sebe, kteří jsou tu s námi, ukazují nám, kudy jít, pomáhají nám a ve chvílích nejtěžších nás dokáží podržet. Myslím si, že kdybych si před těmi deseti roky blog nezaložil a nedostával rady a kritiku, které mě posunuly dále, byly by mé modely na mnohem horší úrovni, než jsou teď. Nepoznal bych všechny ty úžasné kolegy a kamarády, kteří mě posouvali dál a to nejen v modelařině, ale i v každodenním životě. Je těžké ty lidi vyjmenovat, protože je jich strašně moc a některé vlastně ani jmenovat nechci, nebo nemohu. V první řadě je to má rodina, která mě podporovala už v začátcích, pak jsou to hlavně Dalibor, Dan a Martin se kterými mohu konzultovat prakticky cokoli. Z modelářských kolegů bych mohl jmenovat například Vojtu Mituru, Richarda Topalova a Marka Zindulku, který se mnou dokonce dělal rozhovor pro Eastmodels.sk, nebo mistry, ke kterým s úctou vzhlížím, jako jsou Aleš Chmelař a zahraniční modeláři Adam Wilder, Per Olav Lund, či Bernhard Lustig a mnoho dalších. Zároveň si nesmírně vážím každého z těch, kterým se má tvorba líbí a snad je i inspiruje. Protože to je pocta z největších, když člověk dokáže oslovit svou prací někoho dalšího. Děkuji tedy všem, kteří ocenili má díla jak svou chválou, která mě motivuje k další tvorbě, tak i těm, kteří neváhali mé výtvory ocenit na soutěžích, kterých jsem se zúčastnil.
Má "Zeď úspěchů a zážitků", která odráží to, co se mi v životě povedlo a splnilo.
A několik z mnoha cen, které se mi podařilo za svou dosavadní soutěžní kariéru získat. Děkuji za každou z nich!!!
V závěru bych rád dodal pár slov k blogu samotnému. Za těch deset let zůstal hlavní motiv téměř nezměněn, proměnami procházelo především pozadí a záhlaví. Nejdůležitější však je to, co se objevuje v článcích. Zde bych si dovolil tvrdit, že mé vyjadřovací schopnosti se během oné dekády neskutečně posunuly, protože když pročítám některé své starší články, nestačím se divit, co za věty jsem byl schopný psát. Mám pocit, že ke všemu nyní přistupuji s větší vážností a když už píšu článek o celém modelářském projektu, je nezbytně důležité vložit stejné úsilí i do tohoto článku. Ne pouze do tvorby modelu samotného. Proto se snažím vždy popsat naprosto každý detail a především představit podrobně předlohu. Nějkrásnější odměnou mi pak je, když mohu číst věty jako "A Vaše články je radost číst!", nebo: "Další dlouhý a nesmírně čtivý článek!"
Bohužel kvůli technickým potížím s mazáním galerie a její omezenou kapacitou zmizely fotografie z těch nejstarších článků, a protože většinu z nich už nemám, úplné začátky blogu zůstanou zřejmě ztraceny.
Pokud dobře počítám, za deset let jsem napsal 270 článků, které v drtivé většině předkládaly vám, čtenářům, postupy prací na mých modelářských projektech. Našlo by se i pár článků, kterými se snažím podělit se o některé své nápady, tipy a triky a také několik článků připomínajících (pro mě) důležitá historická výročí a také tu jsou samozřejmě články věnované historii vojenské. Během této dekády blog navštívilo bezmála 70 000 lidí, což také není úplně nejhorší.
Dovolte mi poděkovat každému z vás. Protože bez vás by můj blog nebyl tím, čím je. To samé lze říci i o mé tvorbě a prakticky o všem, co zde píši. Děkuji za všechny ty rady, které jste mi dávali a stále dáváte a za to, že i dnes zachováváte přízeň stránkám tohoto blogu. Děkuji všem za to, co pro mě děláte a že si čas od času uděláte chvilku a zavítáte sem ke mně.
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat