"Doznání, těch řádek pár ti dlužím... Můžeš číst, je v něm ten příběh celý…" Pomalu se uzavírá další dějství mého života, tentokráte ohraničené letopočtem 2018. Je tedy na čase se již tradičně ohlédnout, co nejen mně tento rok přinesl.
Aby bylo vyprávění úplné, je třeba začít tam, kde příběh před rokem skončil. Minulý rok touto dobou jsem totiž po téměř půlroce na naší zdravotnické VOŠce, v částečně nové třídě dostal pěkně za vyučenou. Pár spolužáků se na mě vrhnulo s tím, že mé zájmy jsou naprosto zbytečné a hloupé, protože cokoli, co bylo v minulosti je mrtvé a nikoho to již nezajímá. S tímto přesvědčením několika lidí nebylo možné nic moc dělat i když jsem se jim to snažil vysvětlit a tak jsem to alespoň zmínil ve svém minulém shrnutí roku. Náhle mi začaly chodit zprávy na FB i zde do komentářů pod článkem. Najednou se mi všichni omlouvali, že to přehnali a podobně. Vše je odpuštěno, nicméně vím, že s některými si nikdy nebudu mít co říct. Z jiných se naopak stali důvěrní přátelé, kterým mohu vždy a ve všem věřit. Vztahy se tak poměrně urovnaly, ale je třeba dodat, že jsem se ve škole prostě začal méně projevovat, alespoň co se mých zájmů týče. Koho ze spolužáků by zajímalo, jakou plánuji diorámu, nebo že přemýšlím, kde sehnat lopatku, nebo sumku na granáty Rudé armády…
Právě již během Vánoc a začátkem letošního roku už jsme se všichni připravovali na první zkouškové období. Byly zde předměty naprosto jednoduché, jako například laboratorní technika, kterou už po čtyřech letech na zdravce má naše "stará garda" v malíčku, ale i taková biochemie, analytická chemie, nebo obecná a fyzikální chemie. Tyto předměty jsme už delší dobu neměli a tak některým činily potíže. Například "OFC" byl poměrně oříšek. Něco sice až na druhý pokus, ale i tak se mi vše podařilo úspěšně splnit. Tou dobou již byly v plném proudu práce na jednom ze tří modelů, které jsem letos dokázal dokončit. Byl jím samozřejmě německý kořistní Pz. S35 739 (f) v měřítku 1:72 od firmy Heller.
Už začátkem roku jsme s Daliborem začali plánovat kterých vojenskohistorických a modelářských akcí se letos zúčastníme. Soupis byl poměrně pestrý: Lednice, Koryčany, Kyjov, Pohansko, Muzejní noc v Břeclavi, Tovačov, Vlkoš, Šumperk… Jenže znáte to, člověk míní, život mění. K tomu všemu se ještě dostanu.
Začátkem února také začal nový semestr. Tedy vlastně… Na VOŠce se to jmenuje letní období. Přibylo několik odborných předmětů, kterými jsme již (někteří) sice prošli na střední škole, ale tentokrát jsou osnovy malinko rozšířenější a také jsme dostali některé nové vyučující. Já osobně vnímám jako dva nejlepší z nich slečnu Procházkovou a pana doktora Pijáčka.
Pomalu jsem se také začal chystat na svůj další modelářský projekt. Předlohu jsem poznal už někdy v prosinci roku 2017, ale až nyní jsem byl vybaven dostatečným množstvím podkladů a informací a začal jsem shánět stavebnici a doplňky. Není těžké rozklíčovat, že šlo o Alexandru Samusenko - první ženu ve službách RKKA, kterou jsem ztvárnil jako figurku.
Zrovna teď jsem si vzpomněl, jak jsem si 25. února večer pustil rádio a uslyšel skandování: "Ať žije Klement Gottwald!" Chvíli jsem se cítil opravdu, jako před 70 lety. Než mi to došlo...
V březnu, konkrétně 17. jsem vyrazil na pražský Prosek, kde jsem si letos poprvé zasoutěžil. Neměl jsem mnoho modelů, kterými bych mohl reprezentovat svou tvorbu, ale i tak se mi podařilo získat dvě ocenění ze tří možných. K mému úžasu byla jedna cena za model, který považuji za vrchol svého neumětelství. Jacobsův Fokker Dr.I. Možná nakonec není tak špatný, jak si myslím. Čas běžel dál a pomalu se blížila první vojenskohistorická akce letoška. Odemykání řeky Dyje v Lednici. KVH břeclav zde zajišťoval doprovodný program, jelikož celý den byl vzhledem k letošnímu letopočtu pojat v prvorepublikovém duchu. Zprvu jsem váhal, zda mám jet také. Počasí na konci března nebylo bůhví jak krásné a přespávačka v těchto podmínkách by mi mohla narušit zdraví. Nakoncec jsem se rozhodnul, že je třeba to risknout a konečně si zase něco pořádně užít. A tak jsme s Daliborem vyrazili na první letošní akci. Kluky z Břeclavi jsem do té doby viděl jenom asi třikrát. Stále jsem tedy netušil, jak ke mně budou přistupovat. Připadal jsem si totiž trošku jako… Infiltrát. Poté, co jsme s Daliborem v jeho černé perle málem projeli jízdárnou a téměř urvali nápravu jsme se setkali se Sykym, který nás doprovodil do parku - místa konání akce. A náhle se mé obavy definitivně rozplynuly. Ti kluci si mě pamatovali lépe, než já je. Dorazil i Vlk a naše četnické družstvo se tím stalo kompletním. Celý den byl naprosto úžasný, výborní kolegové a kamarádi, návštěvníci, krásné počasí bez deště, kopce zábavy a vtipných hlášek a situací. Postavte dvě karabiny Mannlicher a jednu pušku vz.24 do kozelce. Máte (stejně jako Dalibor) pocit, že to není úplně kompatibilní? Kluci z Břeclavi si vědí rady… Když jsme pak po páté hodině večerní uklidili výzbroj, výstroj a stany, šli jsme si sednout do místní hospody na večeři, pár přátelských piv a kus řeči. Dlouho předtím, ani dlouho potom jsem nezažil takový zájem o to, co vyprávím. Vskutku, společnost úžasných lidí. A ty hlášky! "Beta karoten? To nejím! Já si počkám na plnou verzi!" Přespání nakonec proběhlo na lodi, kam jsme si přitáhli přímotop. Velmi zajímavý zážitek s mnoha dalšími historkami a situacemi. Jako když Radar vstoupil na palubu a prohlásil: "Jdeme po lávce a Dalibor najednou zmizel! Šlápnul do té mezery mezi lodí a..." Nebo když došlo na historky o "Magnetovi", jemuž v noci kradli lžíci. "Je jich plný kredenc!" Že šlo ale o lžíci z bagru, jo již byl nepodstatný detail.
Začítkem dubna jsme se s panem Hradilem z Uniprexu dohodli na osobní zkoušce mého nového saka Strážmistra ČS Četnictva, které jsem objednal zhruba v půli prosince. Už v tomto stádiu jsem ze svého nového kusu uniformy byl nadšen. Další vojenskohistorická akce byla naplánována zanedlouho - Koryčany. Jenže Michal nám po zimě lehce nabral na váze a na poslední chvíli zjistil, že bez potíží oblékne akorát Sověta. A my jsme měli představovat partyzánské družstvo. Bylo mi to líto, ale spíše jsem byl naštvaný sám na sebe. Této akce jsem se bohužel zúčastnit nemohl. Volnou sobotu jsem tedy využil k napsání článku na blog. Týden po Koryčanech byl v plánu Kyjov, ale z konverzace v Lednici bylo patrné, že Břeclav se zřejmě nezúčastní. Psal jsem Daliborovi, ale ten se pomalu přestával hlásit a odpovídat na mé zprávy. Zřejmě pracovní vytížení, říkal jsem si.
Ještě na přelomu dubna a května jsem zaregistroval přítomnost plakátků na akci "Brestská pevnost". Zprvu mě tato událost nechávala chladným, ale vědomí faktu, že místo konání je od mého bydliště vzdálené asi půl hodiny mi postupně nedalo spát. Brestská pevnost se nachází na samém okraji Velké Vlastenecké Války, ovšem má uniforma Rudé armády pro toto období vykazuje značné nedostatky. Zkusím to a uvidím... Jenže, jak se tam dostat? Po několika úvahách mě napadlo napsat Radarovi, jakožto předsedovi KVH Břeclav. Okamžitě mě velice přátelsky nasměroval na Sykyho, že ten na Brest pojede, abych se domluvil s ním. Syky mi pak přeposlal instrukce a výstrojní předpis, který prozrazoval, že můj nedostatek výstroje a absence pušky Mosin nemusí být překážkou. Ve "výstrojáku" stálo, že stejně jako během přepadení Brestu Wehrmachtem půjdeme do ukázek značně odstrojení, neupravení, ozbrojeni vším, co bude po ruce (včetně kořistních zbraní) a na druhou část ukázky se obvážeme, zašpiníme a zakrvíme. A tak jsem napsal Brunovi z VHK Erika Brno, zda by bylo možné dopsat mě pod Břeclav, jelikož kluci už přihlášku odeslali. Odpověď byla jasná. Dopíšou mě na místě. 5. 5. jsem se tak ráno oblékl do Gimnasťorky 35, vzal si vešketou výstroj, kterou jsem tou dobou na Sověta měl, pušku vz.24 a vyrazil směr Brest. Tedy vlastně Radíkov... Obhlédnul jsem situaci, ohlásil se Brunovi a chvíli na to se setkal s kluky z Břeclavi. Po celý den jsem je téměř neviděl, ale i tak jsem si Brest nevýslovně užil. Potkal jsem další nové kolegy, navíc se ukázalo, že to moje málo výstroje bylo vlastně v porovnání s některými ostatními až moc. Především ze začátku ukázky jsem se tak dostal do hlavního dění. Nejsilnější moment této události však přišel až ve druhé části akce, která přibližovala dlouho se táhnoucí boje neústupných obránců pevnosti. Všichni jsme prošli polním obvazištěm, ale to by ještě nic nebylo. Zranených a mrtvých chlapů už diváci viděli tolik... Když ale z brány pevnosti vyšly brestské civilistky, manželky a děti důstojníků, které zde byly ubytováni, nemohlo to diváky nechat v klidu. Ty dívky byly tak neuvěřitelně autentické, že mi běhal mráz po zádech. Válka je fakt hnusná věc a poslední dobou mi to dochází čím dál více. Své oběti si nevybírá, zabíjí ženy i děti, z lidí dělá zvířata, stroje na zabíjení, ničí hodnoty, povahy i charaktery. Ničí a devastuje naprosto vše. Co jí příjde do cesty, rozdrtí. A nejhorší na tom je, že válku a vše co s sebou nese dělají lidé. Lidé, kteří manipulují jiné lidi, aby vraždili, znásilňovali a masakrovali ty druhé, případně se sami chopí situace a neváhají všechna ty zvěrstva provozovat sami - nedej bože na civilních osobách. Pak už je to jen zabij, nebo budeš zabit. Lidé, kteří by mohli být bratři jsou nuceni se vzájemně vraždit. I přes všechnu tu hrůzu si nedovedu představit, jak by vypadal můj život, kdyby žádná druhá světová válka neproběhla. Kdybych nemohl stavět modely z oné hrůzné doby a nemohl na vojenskohistorických akcích ukazovat lidem, jak strašné věci se děly. Právě díky aktivitám klubů vojenské historie se mohou i dnešní generace dotknout historie a její hrůzy a snad si i začít vážit hodnot a jistot, které dnes naštěstí máme. Brestská pevnost ve mně ale zanechala hlubokou stopu ještě z jiného důvodu. Měl jsem možnost zažít na vlastní kůži, jak vypadala jedna z nejdůležitějších kapitol lidské historie, která jistě nemá význam pouze pro občany zemí bývalého SSSR. I já jsem se podílel na připomenutí všech hrdinných obránců Brestské pevnosti, kteří po dlouhé týdny čelili několikanásobné přesile.
Naprosto zničený a přesto nadšený při obraně Brestu.
Pouhé dva dny po Brestu a mých narozeninách jsem oslavil dálší výročí. Přesně před pěti lety jsem poznal muzikál Les Misérables. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Za těch pět let mám naposlouchánu snad miliardu hodin a nesčetné množství inscenací v mnoha světových jazycích. Shromáždil jsem slušnou sbírku CD a DVD s nahrávkami různých produkcí, měl jsem tu čest zhlédnout jedno z posledních představení Les Misérables v inscenaci MDB s panem Janem Ježkem v hlavní roli, byl jsem na Loketském kulturním létě roku 2015, kde jsem měl dokonce tu čest s několika herci prohodit pár slov a poprosit je o podpis do programu, či na fotografii. Bídníci mi za těch pět let dali mnohé. Pomohli mi řešit neřešitelné situace, přečkat nejtěžší chvíle mého života, pomohli mi dostat se na vysokou školu (i když jsem tam byl jen rok), doprovázeli mě na dovolených i v nemocnici, na dlouhých cestách i teď při psaní tohoto článku. Rozšířil jsem si jazykové znalosti a pěvecké schopnosti... Tolik inscenací, interpretací a verzí... To se nikdy neomrzí. A přeci mě poměrně nedávno dostihla tato úvaha: "Proč je tak krásné dílo zároveň tak strašně smutné..." Všechny mé oblíbené postavy zemřou. Přesto jde ale povětšinou o vysoce charakterní subjekty, které jdou za svým přesvědčením a mnoho z dnešních lidí by si z nich mělo vzít přiklad. Takový Valjean, napravený trestanec, neváhající nasadit život pro druhé, nebo Javert, který nedokáže zradit své přesvědčení a tak radejí spáchá sebevraždu... O pár měsíců později jsem dokonce začal psát takovou brožuru, která si klade za cíl seznámit naprosté začátečníky s dějem a historií tohoto muzikálu, vypíchnout nejdůležitější nahrávky a interprety, ale... Stále není ani zdaleka dokončena. Snad se povede toto dílo dotáhnout do konce.
Má sbírka různých alb Les Misérables. Dole kopletní česká řada.
S dostatečným předstihem byl v jednání s Daliborem, Danem a Martinem i Tovačov, kde jsme opět měli realizovat svou výstavku nazvanou Československo (nejen) 1938. Po generálce proběhnuvší v minulém roce bylo plánováno navázat na úspěšnou nit a podpořit již tak výbornou soutěž. Na začátku května vše vypadalo na výbornou, vytvořil jsem plakát, pozvánku na blogu, dohodli jsme se s pořadateli soutěže a nezbývalo, než se těšit na další úžasný den, setkání s přáteli a na skutečnost, že opět připomeneme široké modelářské veřejnosti neslavné údálosti roku 1938, které jsou někdy neprávem opomíjeny. Nejprve svou účast musela odříct Gabča z důvodů časového vytížení. Sice bez krásného dámského doprovodu, ale poradíme si... Fotografa jsem udělal z Dana. Týden před vypuknutím výstavy ale přišla další zpráva o neúčasti, tentokrát od Dalibora. S kamarády si před půlrokem rezervovali nějakou chatu a odjíždějí tam právě o víkendu, kdy je Tovačov. Proč zrovna Dalibor? Člověk, který má na této výstavce tak velký podíl? Nebudu lhát, celkem jsem mu vynadal, což mě pak docela mrzelo. Věděl to půl roku dopředu a nemohl dát vědět dřív. Naštěstí nám pan Macháček vyšel vstříc, dal nám stoly v rohu haly a tak jsme rok 1938 letos připomínali jen ve třech. Navíc jako dva "Freikorpsáci" a jeden Četník. Nevím jak ostatní, ale já jsem letos tak úžasnou atmosféru, jako v roce 2017 necítil. Ano, bylo to výborné, vše se nakonec povedlo, lidé se ptali, chválili, vzpomínali, ale Bez Gabči a Dalibora... Nebylo to ono. "Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní!" Mohlo to ale dopadnout mnohem hůře a tak zde ještě jednou děkuji Danovi s Martinem, že mě v tom nenechali úplně samotného. Již v Tovačově jsem také připomínal návštěvníkům 105. výročí narození mé milované herečky Věry Ferbasové. Tato informace mi připomíná skutečnost, že letos jsem si za její figurku odvezl ocenění i z Plastic People of Tovačov. Děkuji mnohokrát!
Celý květen byl také měsícem první praxe na VOŠce. Nejprve klinická biochemie a hematologie, následně patologie. "Klinika" a "hema" - dohromady nic nového. Na stejných odděleních jsem měl praxi již na střední škole, nicméně myslím, že bych se v provozu úplně neztratil, což je dobře! "Patola" ale byla úplně o něčem jiném. Nejen že je zde dostatek ruční práce (blokování, zalévání, krájení, barvení,...) ale když jsme pak měli možnost podívat se, jak probíhá pitva zemřelého... Člověk si náhle začne vážit života. Hlavou se mi honily myšlenky o tom, jaké je to po smrti a jaký ten člověk, jehož tělo máme před sebou, byl během života. Co rád dělal? Měl rodinu? Byl oblíbený? Měli jej ostatní rádi? Spousta otázek a jediná odpověď. Teď trošku vím, jak vypadáme uvnitř. Ale zpátky k veseejším věcem.
Druhou červnovou sobotu se konala další vojenskohistorická akce o kterou jsem měl zájem, jenže Dalibor jako kdyby umřel. Absolutně nereagoval na zprávy, jako kdyby se po něm slehla zem. Zvláštní. Opravdu jsem ho tak vytočil, když jsem se do něj opřel kvůli neúčasti na Tovačově? A tak Vlkoš letos museli osvobodit jiní... Červen už samozřejmě znamenal, že máme po praxi a přichází druhé zkouškové období. Upřímně řečeno, z tohoto lítého boje si detailně pamatuju jen dvě zkoušky. Tu nejpohodovější a tu nejstrašnější. Tou nejstrašnější byla biochemie, ze které jsme psali test. Bohužel se mi pod náporem dalších předmětů nepodařilo dostat do hlavy Krebsův cyklus a všechny ty metabolismy natolik podrobně, abych testem prošel a tak jsem se dostal až k druhému pokusu ve formě ústního zkoušení. Času nebylo mnoho, ale povedlo se. Jak ale paní učitelka Špilková sama řekla: "Vy ty vzorce moc neumíte, že? Kdybych chtěla, tak by jste tuto místnost velmi rychle opustil!" Byl jsem vděčný za trojku a to, že mám od biochemie konečně pokoj. Naprosto opačně vypadala zkouška ze cvičení z mikrobiologie. Samozřejmě, že jsem cítil nervozitu, ale když jsem jako poslední z naší skupiny toho dne vešel do laboratoře, bylo jasné, že tohle bude v pohodě. Navíc jsem si vytáhnul otázku číslo 1 - nativní preparát. Tady není moc nad čím přemýšlet. Dostal jsem košík s potřebnými pomůckami, zkumavku popsanou Proteus sp. a za zvuků šumícího moře, které ještě více uklidňovaly atmosféru se dal do práce. Když byl Proteus mezi podložním a krycím sklem zapečetěn parafinovým rámečkem, přišel čas na mikroskopování v zástinu. Po krátkém hledání roviny mi hlavou bleskla slova Tomáše Bartůňka v roli inspektora Javerta. "Tam, kdesi ve hvězdách všechno je psáno..." Tohle asi pochopí jen mikrobiolog, takže pro vás ostatní: Proteus se při mikroskopování v zástinu jeví jako hvězdy na černém nebi. Jenže je čile pohyblivý a... "Máte to?" ozval se za mnou ten příjemný hlas. "Rovinu mám, ale pohyb nevidím..." A tak jsme se u mikroskopu se zkoušející prohodili. "Asi se mu nechce..." Nicméně úkol byl splněn. Ještě jsme si krátce popovídali o nativním preparátu a pohyblivých bakteriích a já si mohl přinést svůj index. A potom? Dva měsíce prázdnin!!!
Prázdniny jsem začal už 30. 6. v Návsí, kam jezdíme s celou rodinou pravidelně na vynikající modelářskou soutěž Panzershow. Letos jsem podobně jako v roce 2016 nevezl pouze modely, ale i uniformu. KVH PEG Wiking zde pořádal klubovou výstavku s prezentací uniforem a tak mě napadlo oslovit Richarda Topalova, zda by neměli zájem představit návštěvníkům krom svých uniforem Waffen SS i vojáka Rudé armády ze začátku konfliktu. Mám totiž opodstatněný pocit, že modelaři potřebují lekci z vývoje uniforem RKKA a toto by mohla být dobrá příležitost. Nevím, jak velká osvěta na poli uniforem mezi diváky nakonec proběhla, ale i zde byla velmi přátelská atmosféra doplněná mnoha chvílemi, jež se mi vryly do paměti... Sledovat Davida, jak roluje nábojový pás do bubnového zásobníku MG-42 byl vskutku zážitek. Na Panzershow jsem vezl čtyři modely a ségra svou figurku. Oběma se nám podařilo získat cenu. Ségra za figurku Michaela Wittmanna a já za již zmíněný tank Pz. S35. Opět děkuji úplně všem, kteří se na Panzershow podílí, především pak panu Radku Dostálovi a už teď se těším na naše další setkání! Po Panzershow jsem si sepsal seznam věcí, které bych chtěl během prázdnin stihnout. Bylo jich poměrně dost a splnit se mi podařilo pouze asi třetinu. Do této chvíle je ale naštěstí většina odškrtnuta. Naplno jsem se začal věnovat práci na figurce Alexandry Samusenko. Zprvu jsem měl z tohoto projektu strach, především pak z malby samotné figurky a skutečně jsem měl pocit, jako kdybych malovat úplně zapomněl. Naštěstí se ale nakonec vše v dobré obrátilo a vznikla, dle mého názoru, figurka, která důstojně připomíná svou předlohu. Vzpomínám na ty horké červnové dny, kdy jsem poslouchal Kaťušu, Jabločko, Poljuško polje a další skladby, abych se dostal do té správné atmosféry pro malbu sovětské tankové velitelky a přitom měl v pokoji otevřené okno. Očekával jsem, který ctihodný soused mi z ulice vypálí Panzerfaustem do pokoje a za mými zády se prožene oranžový plamen. Kupodivu to nikomu nevadilo. Když pak byla figurka konečně úspěšně dokončená, přišel zlatý hřeb celého projektu. Napsat článek na blog. Dlouho jsem přemýšlel, jak jej pojmu a když jsem chodíval běhat, skládal si její pozoruhodný příběh v hlavě. Jednoho dne, když jsem narazil na nějakém ruském webu na převyprávění celého jejího života, včetně originálů dobových dokumentů, byl jsem vzhůru asi do jedné ráno a prokousával se těmi informacemi. A potom vzniknul článek, který je dle mého názoru tím dosud nejlepším na stránkách mého blogu. Článek věnovaný Alexandře Grigorjevně Samusenko a její figurce. Nikde na žádném českém webu jsem nenašel tak obsáhle popsaný životní příběh této dívky. Netvrdím, že je ten článek bez chyb, protože prameny se značně rozcházejí a kdo bude chtít, své si najde.
Souběžně s pracemi na figurce A. Samusenko mě přepadl nápad na tvorbu další ženy v uniformě RKKA, tentokráte ale o něco větší. A tak jsem oslovil Dana, zda by mi na 3D tiskárně vyrobil hlavu a boty, s babičkou jsme ušili uniformu a vzniknul můj třetí a poslední hotový model tohoto roku. Dokončen byl poměrně nedávno a zhruba před týdnem byl vydán článek. Tento projekt se táhnul téměř půl roku a za tu dobu se stalo mnoho dalších věcí.
Po dovolené v Chorvatsku jsme se s Daliborem měli během první srpnové soboty setkat ve Slavonicích a u příležitosti 80. výročí mobilisace a Mnichova bránit vlast. Jenže ani tohle nakonec nějak nevyšlo. Já se na tuhle akci snad nikdy nedostanu... Dalibor se nehlásí, je na čase dostat se do boje i bez něho... Minulý rok proběhnul první ročník vojenskohistorické ukázky Kolštejn 1938 pod vedením KVH Olomouc. Tenkrát jsem tam sice nebyl ale z fotek bylo patrné, že jde o pohodovou a pěknou akci. Letos jsem už neváhal a kontaktoval pořadatele. Četníků je sice dost, ale rozhodně se můžu přidat. Nějakou shodou náhod mi zrovna tou dobou psal spolužák a kamarád Filip a ptal se, co pořád dělám. Vylíčil jsem mu svou "pracovní náplň" a samozřejmě se zmínil o Kolštejně. To jsem ještě ani v nejmenším netušil, že se tam druhý den objeví i se Zdeňkem.
I Kolštejn mi nabídnul výborně prožitý den nejen s nadšenci do dob první republiky ale i s Filipem a Zdeňkem, které ukázky zřejmě bavily. Ten nádherný den jsem ale zaplatil dost vysokou cenou. Mé četnické holenice nasály vodu z mokré louky a ztvrdly na kámen. Naštěstí se mi podařilo zachránit je elaskonem a tak jsou sice v dolní části téměř černé, ale alespoň "nezemřely" úplně. Filip se Zdeňkem byli touto ukázkou tolik nadšeni, že okamžitě začali organizovat výlet na Cihelnu. Rychle jsem je zastavil s tím, že na tak velkou událost se přihlášky posílají dávno dřív a že teď, týden před akcí už bych se mezi účastníky jen těžko dostal. Navíc jsem ani nevěděl přes koho. Dohodli jsme se však, že pokud se nic nečekaného nepřihodí, vyjedeme tam příští rok. Navíc jsem je oba informoval o blížícím se MilitaryFestu přímo v Olomouci.
Konec prázdnin jsem si zpestřil kulturním zážitkem v podobě koncertu vojenské hudby Olomouc, kde vystoupila i Hana Holišová. Tu jsem naposledy viděl jako Éponine v Lokti před třemi roky. Ani nevím proč, ale náhle jsem si vzpomněl na Sanni Luis, která ztvárnila Éponine v německém Duisburgu. Když jsme jeli z Chorvatska, naprosto jsem se zamiloval do její interpretace skladby Nur für mich. Jak ona zpívá slova jako "Höllenquallen", nebo "vorüber"... Tou dobou jsem neposlouchal nikoho a nic jiného, jen Nur für mich od Sanni Luis.
Druhý ročník oboru Diplomovaný zdravotnický laborant jsme začali oslabeni. Někteří odešli z vlastní vůle, jiní neměli na vybranou. Nejhorší je, že ten, kdo nás dobrovolně opustil byl Zděnek. Nikdo, ani paní inženýrka Novosadová tomu nemohl uvěřit. Se Zdeňkem jsme si zpočátku příliš nesedli, víc mě vytáčel, než mi pomáhal a měl z toho radost. Na druhou stranu když jsme řešili "pracovní" věci, byl vždy tím nejschopnějším z nás. Ale pak se karta začala obracet a se Zdeňkem jsem mohl řešit naprosto cokoli, což také platí dodnes. Ať v dobrém, či ve zlém, Zdeněk je se mnou. I když občas je až přehnaně iniciativní a někdy neví, kdy přestat. Je tedy jasné, že mě mrzí, když se už denně nevídáme. Navíc Zdeněk dokáže vyjít snad úplně s každým a možná právě on byl tím, co spojovalo naši nyní rozpolcenou třídu. Kdo ví...
Každopádně hned v září jsme se zase shledali, tentokráte i se Zdeňkovou Pájou a Filipem, kteří se přišli podívat, jak v uniformě Rudé armády vyženeme jednotky Wehrmachtu a SS z území Československa. Ukázka "Jaro 1945" proběhla v rámci olomouckého MilitaryFestu, který byl o něco menší, než minule, ale i tak dokázal divákům poskytnout náhled na vývoj vojenství od Římanů v Olomouci až po současnou AČR. Krom této skupiny dorazila i Anet s bratrem, kterou také velmi zajímalo, jak vypadají ony ukázky o kterých jí tak často vyprávím. Tato událost mi byla znamením, že nejsem jen neznámý vojín bez tváře. Bylo mi velikou ctí, když mě velitel, kapitán Blaga jmenoval osobní ochrankou bojové fotografky. Sice jsem si při výkonu tohoto vznešeného poslání málem zlomil ruku pažbou vlastního samopalu, ale za to může ten rozrytý terén. Jen doufám, že jsem ji ani velitele nezklamal. Myslím ale, že se vše povedlo na výbornou, fotografka přežila, a že před námi vzplála louka, to byla taková neplánovaná, ale efektivní třešnička na dortu.
Jaro 1945, ukázka, která byla součástí programu letošního ročníku MilitaryFestu v Olomouci. Zde mě můžete vidět vpravo s bojovou fotografkou.
O pár dnů později mi konečně přišel balík od pana Hradila z Ostravy. Mé nové sako Strážmistra Četnictva. Něco tak krásného jsem snad ještě neviděl. 9 měsíců čekání, ale stálo to za to. Jenže... Teď se jej budu bát nosit. Je jasné, že tohle sako si ponechám jen na akce, kde jezdíme dělat výstavky, pietní akty a ke slavnostnímu stejnokroji, protože jít v něčem takovém do boje proti Henleinovcům, kde se trhají knoflíky a kope do živého (Četníka) by byl smrtelný hřích.
21.9. jsem si připomněl 105. výročí narození Věry Ferbasové a napsal na blog článek shrnující její životní příběh v naději, že si na ni vzpomene ještě někdo jiný, než jen já.
Náhle se přiblížilo datum 23. 9. a já při čekání na páteční hodinu anglického jazyka sledoval prázdnou nástěnku na chodbě zdravky a čekal, že se objeví nějaké projekty o mobilisaci v roce 1938. Nic. A tak jsem o týden později očekával nějakou informaci o Mnichovské konferenci. Už jsem pomalu ztrácel naději, když v tom se tam skutečně objevilo několik přišpendlených papírů formátu A4 informujících o tomto aktu. Se zaujetím jsem si ty informace prohlížel, když se z opačného konce chodby ozvalo: "Něco se Vám nezdá, Michale?!" Byla to paní učitelka Bohačíková, kterou jsme měli tři roky na střední z "občanky". Moc dobře ví, jak se tímto obdobím zabývám. Naopak, pochválil jsem její snahu a vylíčil příběh o tom, jak už 14 dnů doufám, že se zde něco takového objeví. Slovo dalo slovo a z tohoto rozhovoru jsem odcházel s pověřením udělat přednášku pro některé třídy. Sepsal jsem "stručný" e-mail o tom, co mohu žákům nabídnout, přiložil několik fotografií z našich výstavek a zanedlouho jsem obdržel odpověď. Mé nabídky se okamžitě chytla paní učitelka Rajnohová, kterou jsem měl z občanské nauky ten zbývající rok středoškolského studia a ta vytěžila z mého přednáškového umění skutečně maximum. Tak jsem přiblížil dění v naší republice během osudového podzimu 1938 celkem šesti třídám. Spolupracoval jsem při tom s paní učitelkou Rajnohovou, Bohačíkovou a Veseckou. V několika třídách jsem si také nechal napsat zpětnou vazbu, abych věděl, zda to vůbec mělo na žáky nějaký dopad a jak se jim mé snažení líbilo. Našli se i tací, kteří vrátili prázdný lísteček, ale jiní byli opravdu milí. Zase o důvod víc, proč se tomuto koníčku s nadšením věnovat dál.
Říjen byl letos poměrně slavnostním měsícem. Nejprve proběhl první ročník modelářské soutěže ModelFest v Šumperku, kam jsme byli pozváni Markem Zindulkou. Po letošním Tovačově jsem se lehce obával v jaké sestavě se zde sejdeme, ale nakonec se vše v dobré obrátilo. Dalibor začal komunikovat a potvrdil účast. Když pominu skutečnost, že na naše četnické družstvo s rozsáhlou výstavou pořadatelé tak trošku zapomněli, šlo o velmi vydařenou akci, zvláště pak při vědomí, že šlo o premiérový ročník. Mnoho lidí už nás zná odtud z blogu, dokonce jsme dostali několik nabídek spolupráce na dalších akcích. Zlatým hřebem soutěže pak bylo několik ocenění, která mi bylo velikou ctí převzat. Především pak hlavní cena soutěže za model s pohraniční tematikou a hraniční sloup za figurku Věry Ferbasové. I při této příležistosti jsem návštěvníkům připomínal její 105. nározeniny prostřednictvím jí věnované výstavky. Jsem moc rád, že jsme se s kluky zase setkali a že jsem po tak dlouhé době opět viděl Dalibora. Nakonec se ukázalo, že po velkou část roku neprocházel nijak hezkými situacemi, ale nakonec se snad dočkal vítězného konce. Koncec konců mně ale nepřísluší to zde nějak rozebírat... Řeknu jen tolik, že mám upřímnou radost z tohoto jeho úspěchu a zároveň doufám, že už jej snad nic příliš zlého nepotká. 28. října letošního roku přišly samozřejmě oslavy 100 výročí založení samostatné republiky. V Břeclavi proběhlo odhalení Pomníku Svornosti za účasti KVH Břeclav. Ačkoli mi bylo nabídnuto, abych také dorazil, z důvodu studijního vytížení to nakonec nebylo možné... Při prohlížení fotek z této události mě má neúčast celkem mrzela, ale co se dá dělat... Velmi mě ale potěšila Daliborova věta, když jsem se ptal, zda bych tam nebyl navíc. "Ty seš už prakticky taky člen! Kluci o tobě normálně mluví..."
Když už jsem se nemohl přidat ke kolegům v Břeclavi, chtěl jsem se v uniformě ukázat aspoň na některých akcích zde, v místě mého bydliště. Například na lampionovém průvodu a sázení lípy repbuliky. Tuhle mou snahu o připomenutí dob první republiky ale ihned zarazila máma větou: "Nebudeš dělat ostudu! Ségra tady chodí do školy a děcka se jí budou smát, že děláš debila!" No... Někdy bych se rád dočkal větší podpory, ale moudřejší ustoupí. Tak jako tak, kabát zatím nemám a tou dobou bylo pouze na sako docela chladno. Už to vypadalo, že uniformu jsem naposledy obléknul na ModelFestu, když pak...
Během svých přednášek na zdravce napadlo paní učitelku Rajnohovou, že bych mohl být uplatněn ještě u jedné veliké příležitosti. V roce 1948 se z Pöttingea stala zdravotnická škola. Není těžké spočítat, že od této události letos uplynulo 70 let. Chystá se velká slavnost pro vyučující, absolventy a přátele školy. V kapli vystoupí několik lidí s projevy a hodil by se zástupce studentů... Kdo jiný má tak rád svou školu, aby do toho šel? Ano, Michal! A tak jsem s paní učitelkou Rajnohovou asi měsíc dával dohromady svůj proslov k této příležistosti. Zároveň jsem byl pověřen, abych si vzal uniformu, čímž spojíme naše osmičkové výročí s těmi celorepublikovými, především pak s idylickou dobou první republiky a ještě ukážeme jak krásné a ušlechtilé zájmy mají naši studenti. Pro mně to znamenalo jedno: Koupit si slavnostní opasek a nechat ušít rovné černé kalhoty. To vše se k mé radosti povedlo zajistit do oné slavnostní chvíle.
Jak je již patrné z předchozích řádek, v sobotu 24.11. jsem měl tu čest zúčastnit se jakožto zástupce studentů oslav 70. výročí zdravotnického školství na půdě Pöttingea a přednést svůj projev. Co vám budu povídat, zprvu jsem cítil nejistotu a snad i strach. Mluvit před 160 lidmi v kapli zdravky a ještě v četnické uniformě… Co když to někdo nepochopí?! Jak se ale ona sobota blížila, začínal jsem se těšit víc a víc. Na každém dni otevřených dveří a podobných akcích totiž mizí jindy pevně stanovené hranice mezi vyučujícími a studenty. A já si to uvědomuji už dlouho. Zatímco ostatní berou školu spíše jako povinnost a učitele vnímají jako nepřátele, já je mám velmi rád a moc si jich a jejich práce vážím. A právě v situaci, kdy zmizely ony hranice jsem se shodou okolností dal do řeči s jednou slečnou vyučující. I když jsem si s ní moc a moc rozuměl, našel jsem pochopení mých koníčků a zalíbení v mé uniformě a chtěl bych si s ní promluvit znova, nejde to. Nejhorší je, že ten večer je pryč a my zase stojíme každý na své straně barikády. Životní a společenské role se hrají dál. Připadá mi to velice smutné ale taková je realita. Pokud by si nás pustili příliš blízko k tělu… Minimálně by se brzy zbláznili. To nemluvím o dalších problémech a potížích... A já se ptám: Proč, když najdu někoho ve své blízkosti, kdo je tak úžasný a pozitivní, s kým bych si jistě rozuměl a chtěl se s ním bavit, je to člověk, který je z nějakého důvodu nedostupný? "Toute ma vie fut une erreur je la retourne au néant!!!" Touto Javertovou (mimochodem poslední) větou končily i mé veškeré úvahy. Asi po týdnu jsem si však řekl, že je třeba se nějak smířit se svou opět neradostnou situací a tak jsem se alespoň začal více snažit na poli mikrobiologie. Je třeba odfiltrovat to, co je nezměnitelné a upřít se ke skutečnosti, že ono setkání bylo natolik inspirující. A tak jsme si s Filipem objednali každý jeden výtisk Mimsovy lékařské mikrobiologie a začali tvořit, jak to nazvat… Vlastní mikrobiologickou publikaci. Bez nadsázky: Nebýt jednoho setkání s jednou úžasnou absolventkou naší školy a nyní vyučující mikrobiologie, nic z toho by se nikdy nestalo. Od té chvíle jsem se těšil na čtvrteční rána.
A na čtvrtek se nikdo netěší… Jedinou opravdu úžasnou dvouhodinovkou je tam právě cvičení z mikrobiologie. Rozhodně platí, že oblíbenost předmětu, případně oboru úzce souvisí s osobností vyučujícího. Myslím, že jsem ještě nepotkal nikoho, kdo by mi tolik zpříjemnil výuku a ukázal mi cestu, kudy bych chtěl ve své laboratorní cestě jít. Škoda jen, že tohle mé prozření nepřišlo o něco dříve. Musím ale napsat ještě jedno: Doufám jen, že jsem během našeho posledního předvánočního setkáni v mikrobiologické laboratoři něco... Nepřehnal a nezkazil, protože to by mě opravdu nepopsatelně mrzelo.
Se začátkem prosince už přišly první zápočtové písemky. Jediný předmět, při jehož učení jsem pociťoval radost byla opět mikrobiologie, tentokrát její teoretická část. Když pak onen test přišel, necítil jsem se stoprocentně připraven, ale věděl jsem, že narozdíl od některých skutečně nějaké znalosti v hlavě mám a nespoléhám se na pofiderně ukrytý mobil. Poslední asi měsíc také často poslouchám album Les Misérables (Paris, Thèâtre Mogador 1991). A před tímto testem jsem slyšel v hlavě slova Roberta Marriena: "Dieu du ciel notre Père je t'implore d'écouter ma prière." A když jsem zjistil, že jsem test napsal na 2, měl jsem obrovskou radost. Nezradil jsem své mikrobiologické přesvědčení!!!
Ještě pár věcí mám na srdci... Poslední dobou se nám ve škole rozmáhá takový nešvar... Někteří jedinci se chovají jako děcka na základce. Nejenže podvádějí při testech, to je jejich volba, ale jsou drzí, arogantní a záměrně vytáčejí vyučijící. Vzpamatujte se! Oni jsou tu pro nás, ne proti nám a rádi by nám něco předali! Takže se podle toho chovejme! Jsou to taky jen lidé!!! Výjimeční a úžasní. Každého z nich si nesmírně vážím a doufám, že tato má slova berou tak vážně jak je myslím.
Rád bych také zmínil, že minimálně v naší skupině jsme se tak nějak více semkli. Nedávno jsme o volné hodině přemýšleli, co by se dělo, kdybych třeba neodešel z VŠ. Nebo kdyby mě odtud třeba vyhodili? A na to Kačka řekla: "Co bychom tu bez tebe dělali?" A když jsme se po letošní poslední vyučovací hodině loučili, řekl jsem všem přítomným: "Děcka, mám vás rád!" A Kája odpověděla: "Míšo, my tebe taky!" Tyhle momenty mi dělají velikou radost.
A teď už snad pár slov k tomu, co se letos dělo na stránkách blogu a k mým modelářským myšlenkám a názorům.
Na stránkách blogu se letos objevilo 14 článků. Není to nijak vysoké číslo, nicméně roky 2017 a 2015 byly ještě slabší. Zde bych chtěl zmínit jednoho velmi talentovaného modeláře a reenactora, jenž je v současné době asi nejvěrnějším fanouškem mé tvorby. Není jím nikdo jiný, než Pepík Pavlín, jenž se mnou čas od času konzultuje nejrůznější modelářské postupy. Takovým lidem, jako je on je radost poradit a pomoci.
Letošní rok byl co se modelů týče ve znamení žen v sovětských uniformách. Pokud to někomu vadí, tak jej asi nepotěším, protože pár podobných projektů bych ještě rád realizoval. Nic víc raději neplánuji, protože dobře vím, jak to pak dopadá.
V roce 2019 bychom se snad měli opět představit v Tovačově, tentokrát s tematikou nejen roku 1938, ale také s poměrně temnějším Protektorátem. Tak uvidíme... A ještě jedna věc, kterou teď říkám poměrně často. Nejsem nijak přehnaně talentovaný, rozhodně se nemohu zvát figurkářem, nebo něčím pdoboným. Modelařina mě ale baví a tak pokračuji dál, i když teď zoufale pomalu. Sázím ale na to, že se snažím vybírat poměrně neznámé předlohy, ať už lidi, historické události, či stroje a prostřednictvím modelů a figurek se snažím jejich příběhy přibližovat nejen modelářské veřejnosti.
Tak rozsáhlý vánoční článek jsem dosud ještě nenapsal, snad to vypovídá o tom, jak nabitý a krásný ten letošní rok byl. Nestihnul jsem v něm sice vše co jsem chtěl, propásnul některé akce a slavnosti, ale i tak bylo vše krásné a úžasné.
Nyní přichází prostor pro to, abych vám všem popřál krásné, klidné a pohodové prožití Vánoc, šťastný nový rok a mnoho zdraví, štěstí, lásky a úspěchů do každého nového dne.
To vše přeji především lidem zmíněným zde v článku, ale i těm, na které se bohužel nedostalo. Každému z vás zároveň děkuji za vše, co jste pro mě během roku 2018 udělali, za vaši podporu, pomoc, rady a za to, že tu jste se mnou. Děkuji také čtenářům tohoto blogu a tohoto článku, že jste si na mě udělali čas.
Podle TOPlistu je návštěvnost celkem pěkná, nicméně počty komentářů jsou docela nízké a tak bych byl velmi poctěn, kdyby jste si alespoň tentokrát vyhradili pár minut a zanechali několik slov.
S přáním jen toho nejlepšího
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat