Modelfest Šumperk 2018

V sobotu 13. 10. jsme se s kamarády a kolegy Daliborem, Danem a Martinem zúčastnili modelářské soutěže Modelfest Šumperk 2018. Jsem nesmírně rád, že jsme se zase všichni sešli a že jsem s nimi mohl prožít další úžasný den plný legrace, vtípků a všemožných situací...

Zleva: Dan Knotek (člen Sudetendeutsches Freikorps), Martin Knotek (Strážmistr ČS Četnictva v ústroji pro pátrací službu), Michal Trlica (Strážmistr ČS Četnictva v ústroji pro Stráž Obrany Státu) a Dalibor Snopek (Strážmistr ČS Četnictva v ústroji pro obchůzkovou službu). Fotografie byla pořízena ve dvoře Vlastivědného muzea v Šumperku, kde se soutěž konala.Úplně poprvé jsem o přípravě soutěže v Šumperku slyšel od Marka Zindulky, jakožto pořadatele před více než rokem. Již tenkrát mě požádal, zda bychom mohli s kolegy přijet v našich četnických uniformách a realizovat podobnou výstavku, jako v Tovačově. Celá akce totiž měla být laděna do témat pohraničních motivů a především pak k výročí roku 1938. Tou dobou jsem Marovi sice přislíbil účast, ale stále jsem mu opakoval, že nikdo z nás neví, co za tak dlouhou dobu bude. Byl jsem ale velmi rád, že jsme obdrželi pozvání a nemuseli se nikam nutit. Minimálně pro mně to byla veliká čest a ukazatel toho, že se již pomalu dostáváme do povědomí kolegů. Čas plynul a při každém setkání s Markem jsme si vyměnili naše představy a plány. Ještě asi v červnu to vypadalo, že budeme pouze dva četníci a jeden Henleinovec. Dalibor se totiž přestal hlásit a reagovat na zprávy, což me pochopitelně mrzelo. Takového přítele, jako je on jsem rozhodně ztratit nechtěl. Jak jsem ale nakonec zjistil, měl k tomu pochopitelné důvody...

Když už se akce pomalu přiblížila, začal jsem dávat vše dohromady. Konečně mi přišo nové četnické sako od pana Hradila z Uniprexu, takže jsem věděl, že budu vypadat zase o něco lépe a reprezentativněji. 30. září jsem se pokusil oslovit i Dalibora a připomenout mu, že Šumperk se blíží. Nečekal jsem, že odpoví. A skutečně, ještě v ten samý den přišla odpověď, že by si mohl udělat čas. Samozřejmě jsem se nechtěl radovat předčasně, avšak vše vypadalo slibně. Dokonce se odehrál podobný výbuch radosti, jako když se v Das Boot podařilo nahoditi opravený diesel. V průběhu zbývajících týdnů jsme se opět několikrát sešli v naší skupinové konverzaci na FB a doladili detaily: Co kdo z nás vezme do výstavky, kdo si obleče jakou uniformu, popřípadě jakou výstroj a výzbroj.

O situaci jsem také samozřejmě informoval Marka Zindulku, sdělil mu, že budeme čtyři, že Gabča zřejmě z časových důvodů nedorazí, ale že věcí na výstavu bude poměrně dost a že čím více stolů budeme mít k dispozici, tím lépe. To vše slyšel moc rád a jistě se těšil, až nás všechny uvidí. Mezitím se objevovaly zprávy o třech stovkách modelů registrovaných přes internet, přičemž toto číslo se stále nekkontrolovatelně zvyšovalo. Změnou designu prošly i překrásné a bezesporu originální ceny v podobě hraničního sloupu, jenž se nacházel u hraničních přechodů tehdejšího Československa. Musím přiznat, že jsem si moc přál, abych si alespoň jeden také odvezl...

Když už vrcholily přípravy v Šumperku, dávali jsme dohromady své propriety i my. Dalo by se říci že naše setkání doprovázené salvami smíchu začalo už v pátek večer. Nejprve jsem shrnul dosavadní fakta a s konečnou platností oznámil, že Gabča bohužel opravdu nedorazí, nad čímž všichni členové družstva vyjádřili smutek. Funkce fotografa tedy opět přešla na Dana. Dalibor o pár hodin později začal podávat hlášení o situaci, která vypadala asi takto: "Jo, ten portrét Beneša nevím, kam zmiznul... Vyštrachal jsem jenom Hitlera." Aby nedošlo k nějakému nedorozumění: Dalibor rozhodně není ten typ člověka, který by měl na zdi pověšený portrét A.H., šlo pouze o rekvizitu pro jeden vojenskohistorický projekt... Ano, na této větě by ještě nebylo nic tak vtipného, to ale přišlo záhy: "Jo už je mám oba. A našel jsem sklo, ale zas nemožu najít rámeček, bože..." Do toho jsem připomněl, že beru portrét Věry Ferbasové, kvůli její výstavce, ale to se zdálo nepodstatné. Dalibor pokračoval: "No tak jsem zpoza stolu vyštrachal půlku rámečku... Mosel tam spadnout a rozbit se, ale kde je ta druhá polovina, to je mi záhadou..." A takto se Strážmistr Snopek asi ve tři čtvrtě na deset večer vyjadřoval k hledání fragmentů rámu Dr. Edvarda Beneše. Hned další zpráva hlásila: "Snažím se ho zasklít pomocí černé izolačky. Nevyzerá to zle!" Vyřknul jsem sice obavu z umístění na stránkách o konfliktu v severní Pačuánii, ale jako by ně nikdo neslyšel. Nakonec jsme se tam (zatím) nedostali. Poslední věta ohledně zasklívání doktora Beneše zněla takto: "Dobré, když jsem to obtáhnul tou izolačkou, vypadá to zdánlivě jako rámeček!" To ale rozhodně nebyl konec naší zábavné konverzace. Hned po dokončení rámařské práce se Dalibor jal hledat zapalovač, který si u něj Martin posledně zapomněl. Následovalo pátrání po četnické lodičce a konečné upřesnění adresy muzea a časů příjezdu.

Jakožto velitel výstavky a styčný důstojník jsem měl jako první na místo dorazit já, zjistit možnosti, obhlédnout terén a samozřejmě vše domluvit s Marou. To vše kolem osmé hodiny ranní, Dan s Martinem měli dorazit až do hotového zázemí kolem deváté, s Daliborem jsme počítali ještě o malinko později. S touto vidinou a hromadou sbalených uniforem, zbraní, výstroje, artefaktů a modelů jsem v pátek před půlnocí usínal.

V sobotu po šesté ráno jsem vstal, oblékl se do rajtek a košile, nasnídal se, naložil auto a spolu s celou rodinou jsme se vydali na bezmála hodinovou cestu do Šumperka. Muzeum a vjezdovou bránu jsme kupodivu našli na první pokus, Mara nás pustil dovnitř a já pomalu začal ohledávat místo činu a pátrat po našich rezervovaných stolech. Tou dobou jsem běhal po sále v rajtkách, kotníkových botách s holenicemi a civilní bundě. Mnoho modelářů se na mě dívalo, jako kdyby mi přeskočilo. Jenže sál byl plný a stoly pro nás nikde. Vyhledal jsem tedy Maru a ten nám jeden stůl se dvěma židlemi přidal. Nebylo to sice nic velikého, ale jako četnící jsme si museli poradit. Plánovanou výstavu jsem smrsknul asi na pětinu. Vystaveny tak byly jen dobové tiskoviny, platidla, několik výstrojnách součástek ČS Četnictva a samozřejmě výstavka připomínající 105. výročí narození Věry Ferbasové. Ovšem ani tato část výstavy nebyla ve svém plném rozsahu.

Velmi mě potěšilo, že už v této brzké fázi soutěže mě poznávali a zdravili někteří kolegové, kteří už mě a mou skupinku znají například z blogu, nebo z Tovačova. Díky každému z vás za vaši podporu!

Celkový pohled na naši výstavku v poměrně zmenšeném rozsahu.

První část věnovaná každodennímu životu v ČSR a 105. výročí narození význačné herečky Věry Ferbasové. V další části se dostáváme k pozvolnému narůstání agrese ze strany Henleinovy SDP.

Strach z hrozby války se stupňuje, všeobecné napětí a hrůzy předchozího světového konfliktu jsou stále v živé paměti velké části obyvatel, proto se rozmáhá výroba, prodej a propagace ochranných prostředků. 23. září 1938 probíhá všeobecná mobilisace, milion mužů ve zbrani je odhodlán k obraně republiky. Jejich nadšení je ale záhy zlomeno Mnichovskou konferencí a dohodou podepsanou čtyřmi mocnostmi.

Poslední část výstavky byla věnována výstroji a pomůckám ČS Četnictva.

Další zádrhel nastal při vyzvedávání lístků k modelům přihlášeným prostřednictvím internetové registrace. K sedmi modelům, které jsem přihlásil jsem obrdžel pouze tři lístky, zbytek bylo nutné vyplnit ručně. Je však nutné počítat s faktem, že šlo o první ročník a s celkovým počtem modelů přes 600 kusů měl celý pořadatelský tým co dělat, aby vše zvládnul zařídit.

Když dorazil Dalibor, Dan s Martinem se převlékli v jeho voze a třešničkou na dortu bylo sledovat skupinu dvou parádně ustrojených četníků a jednoho člena SDFK kráčejících po dvoře. Srdečně jsme se přivítali, zvláště pak s Daliborem, kterého jsem viděl naposledy 1. dubna v Lednici.

Teď už jsme mohli jenom sedět, tedy sedět mohli jen dva z nás, a užívat si krásného dne. Prohlédli jsem si špičkově zpracované modely našich i zahraničních autorů, Dan něco málo nafotil a po celou dobu padal jeden vtípek za druhým.

Když se síly vyrovnaly a u naší výstavky jsem zůstal pouze já a Ordner Herr Knotek, došlo k nehezkému střetu zájmů. Dan se potřeboval pro něco naklonit pod stůl, jenže jsem mu v tom bránil svým tělem sedíc na židli za stolem. "Já tě odsunu!" ozvalo se za mnou. "Jo..." odpověděl jsem, a v momentě, kdy se pode mnou pohnula podlaha mi bylo vše jasné. "Hej!" Vyštěknul jsem a marně se pokusil zvrátit situaci. Tou dobou už jsem se ale nacházel daleko od pohraničního pásma. Nikdy nevěřte Henleinovci, který vás chce odsunout. Zvláště pak, když jste Čech a máte na sobě uniformu!

Další zvláštní situace se odehrála ve chvíli, kdy si Herr Knotek začal dovolovat na všechny tři z nás. Nevydržel jsem to, sáhnul pro poutací řetízky a vyřešil jsem situaci. Obě ruce jsem mu zamknul k sobě. Jenže... Stačily dva, tři pohyby a řetizky mu sklouzly ze zápěstí do klína. V ten moment mě smích přešel. "To nebylo úplně úspěšné!" prohodil Dalibor. Zmaten jsem se sehnul pro řetízek a pokus opakoval. Když se Dan opět vyprostil, pronesl jsem: "To je nějaký Houdini?!" Martin jen utrousil nějaké mně jako četníkovi v roce 1938 neznámé jméno amerického iluzionisty: "Chris Angel..." a Dan doplnil "Extrémní magie!". S vynaložením všech sil a několika opakováními této procedury se podařilo nebezpečného teroristu spoutat. Se smíchem jsem také vzpomínal na dobu, kdy jsem se doma do řetízků sám zamknul a nemohl se osvobodit...

Vyzvednul jsem si objednávku v obchodě MN modelář, pohovořil s několika lidmi a kluci poté odešli na oběd. Naneštěstí za mnou krátce po jejich odchodu přišel jeden z pořadatelů a ptal se, kdy budeme připraveni na naši prezentaci uniforem a besedu o ČS Četnictvu. Musel jsem odpovědět, že asi za půl hodiny, až se vrátí zbytek skupiny. Dalibor tedy obdržel několik telefonátů, abych zjistil o jejich situaci co nejvíce. Během doby, kdy jsem byl u výstavky sám jsem zaslechl skupinku lidí bavívích se o mé figurce Věry Ferbasové, stojící nedaleko v kategorii seniorských figurek. "Kdyby to tam nebylo napsaný, tak nepoznám, že je to Věra Ferbasová..." Tak nějak probíhal jejich rozhovor doplněný jakýmsi šermováním rukama. "Jen si myslete, co chcete, já už jsem s její figurkou a výstavou k jejímu výročí úkol několikrát splnil! A je lepší se alespoň pokusit, i když ne třeba úplně úspěšně ji dnešním generacím takto připomnínat, než jen sedět a kritizovat!" říkal jsem si. Když pak kluci přišli z oběda, vše jsem jim povyprávěl a konečně jsme mohli s prezentací začít. Dal jsem Strážmistru Snopkovi rozkaz ke vztyčení bodáku, vyšli jsme před náš stůl, byli jsme ohlášeni avšak nikdo o nás nejevil větší zájem. Z prezentace a besedy se stal rozhovor se dvěma zájemci. "Já myslím, že účel to splnilo!" pronesl se vší vážností Dalibor, když odešli tito dva diváci. Kývnul jsem hlavou a vydal rozkaz k ústupu zpět za stůl.

Ještě několik lidí, včetně návštěvníků dorostového věku se přišlo podívat na naše artefakty, či se na něco zeptat, jiní nám povyprávěli své příběhy. Ještě jsme se vyfotili na dvoře muzea, abych měl obrázek do alba a na blog a pomalu se schylovalo k vyhlášení výsledků a zakončení soutěže... Ještě před tím se podívejme na několik fotografií, které Dan pořídil. Tímto mu ještě jednou děkuji.

Dechberoucí tiger vlastní výroby v měřítku 1:6.

Moje dioráma Wenn die Soldaten...

Do kategorie S13 Pohraniční motivy jsem přispěl hned třemi modely.

Mně osobně se nejvíce v této kategorii líbila viněta "Věrnou stráž vlastí máš..." zachycující příslušníky Finanční stráže na hraničním přechodu. Nádherná práce!!!

Můj Strážmistr...

Hned z kraje vyhlašování výsledků byla předána cena pana starosty města Šumperk udělená za nejlepší model, diorámu, vinětu, či figurku s tematikou pohraničních motivů. Pomalu jsem přestával poslouchat, protože zde byla spousta krásných výtvorů na toto téma a mně se přeci nemůže podařit získat takto prestižní ocenění, pohár navíc doprovázený sádrovým odlitkem LO vz. 37 Typ A-160Z. Zároveň mě ale zajímalo, kdo si toto ocenění odnese. A náhle jsem zaslechnul jedno mně velmi povědomé jméno. "Michal Trlica za model Was ist das?!" Na moment jsem nevěřil vlastním uším, pravda, po tom střílení na Henleinovce, možná mám halucinace... Když jsem ale spatřil usmívající se četníky za mnou a rodiče se ségrou, bylo mi jasné, že jsem se nepřeslechnul. Prodral jsem se davem a s nevěřícným úsměvem došel k panu starostovi. Převzal jsem ceny, podali jsme si ruce a já nadšeně a spokojeně kráčel zpět, abych si mohl odložit celkem těžkou krabici s modelem ŘOPíku. Krátce na to si za mého doprovodu došla pro svou stříbrnou medaili a polský bunkr v měřítku 1:72 i ségra za figurku tankového esa SS-Hauptsturmführera Michaela Wittmanna. Stále jsem se těšil ze zlatého poháru, když padlo mé jméno podruhé, tentokráte v souvislosti s regulérním oceněním v kategorii pohraničních motivů. Na stráži vlasti... A za malý moment jsem si šel i pro druhý hraniční sloup a třetí cenu tohoto dne. Větší radost jsem už ani mít nemohl. Sloup byl doprovozen vyhlášením jména Věry Ferbasové. Radost ze mně doslova zářila a když mi pak Dan podal mou figurku zobrazující tuto herečku, naklonil se Dalibor nad stůl a s ironickým tónem káravě pronesl: "Nezlob se na mě, ale toto není VĚRA FERBASOVÁ!" Všichni jsme dobře věděli, na co naráží a náležitě jsme se zasmáli. Jestli je ta figurka tak špatná, proč tohle ocenění?! Navíc čtenáři tohoto blogu a článku o její figurce dobře vědí, že stínování pravé poloviny obličeje probíhalo přesně podle fotografie z ateliéru Ströminger.

K fotografii našeho družstva spolu se ségrou a trofejemi bych rád dodal: Ano, vím, že vypadám, jako idiot, ale když musíte z důvodů dodržení výstrojního předpisu půjčit brigadýrku Martinovi a nosit jako SOSák lodičku, musíte vytrpět i tohle...

Po vyhlášení výsledků jsme zklidili výstavku, vše naložili do aut a ještě chvíli zůstali a povídali si o všem možném. Dalibor prozradil, jak při cestě sem zaparkoval u kraje cesty a všechna auta projíždějící kolem něj zpomalila, když jejich řidiči zahlédli siluetu muže v rajtkách a brigadýrce. Řeč přišla i na 3D tisk. "To je hrozný, on vytisknul takovou židovinu na zubní pastu..." Prozradil Martin na svého bratra "...aby jsme jí z tuby vymačkali o tři kapky víc!" Nakonec jsme se ale museli rozloučit, obejmout a odjet do svých domovů. Doufám, že se zase dřív, nebo později všichni setkáme!

Detailní fotografie poháru a dvou hraničních sloupů. Zde bych chtěl velmi poděkovat za všechna ocenění jak komisi rozhodčích a pořadatelů, tak i panu starostovi. Tohle je zatím ten největší pohár, jaký jsem kdy dostal. Děkuji mnohokrát!!!

Zároveň také děkuji za ocenění figurky Věry Ferbasové. Říkám to pořád dokola, píšu to pořád dokola a stále jsem o tom přesvědčen. Jsem rád, že ji mohu tímto způsobem připomínat modelářské i laické společnosti, že si díky této figurce na ni snad na soutěžích a výstavách někdo vzpomene, vzpomene si na některou z jejích rolí a usměje se. Protože při vzpomínce na ni se neda neusmívat. Děkuji mnohokrát, pořadatelům, rozhodčím i vám, paní Ferbasová - Pálková za veškerou radost a motivaci. Děkuji!

A jako poslední, bedna největší a ze všech nejtěžší. Tato věcná cena mi udělala skutečnou radost, a zároveň trošku čáru přes rozpočet. Moje vitrína i skladovací prostory se nezadržitelným tempem plní, zároveň je objekt v tomto měřítku již opravdovou výzvou, protože zkazit pětatřicetinu prostě nechcete. K prvotním plánům vytvořit objekt, který má ve vlastnictví KVH Břeclav mohu říci, že to bohužel nepůjde, objekt "U závory" je jiného typu, škoda. S Daliborem jsme měli plán vytvořit scénu z Pohanska, takto se budu muset pověnovat studiu podkladů a najít si jiný objekt ke ztvárnění. V brzké době jej ale nečekejte, už tak mám dost rozpracovaných projektů a závazků ve škole. Bohužel. Každopádně jsem ale za tuto cenu moc a moc rád a jednou se určitě všichni dočkáme viněty v pětatřicetině!

Co závěrem? Poděkování, rozhodně poděkování pořadatelům za pozvání a zprostředkování výborné akce, na které bylo možno spatřit více než 700 modelů a získat nádherné a originální ceny. Dále samozřejmě děkuji celé naší skupině, Daliborovi, Danovi a Martinovi. Daliborovi zvláště děkuji za to, že přijel, pomohl s výstavkou a výstrojí a výborně nás bavil, Danovi pak, že se zhostil role fotografa a také jak krásný Henleinovec letos byl. Rozhodně se posunul k lepšímu a co je horší, ta role se mu začíná líbit... Děkuji všem návštěvníkům, které zajímaly naše artefakty, nebo jakákoli informace o nás a naší činnosti. A samozřejmě děkuji za všechna ta ocenění za sebe i za ségru. Tak snad zase za rok, i když pravděpodobně bez uniforem a pouze jako modeláři.

Michal Trlica