Kyjov - město válečných hrdinů
16.4. 2016
1. Část
První zmínku a vlastně i pozvání na tuto akci jsem dostal od kolegy a skvělého kamaráda Dalibora, který už se reenactingu věnuje nějakou dobu. "Uniformu máš, většinu výstroje taky a na druhou část ukázky ti můžu půjčit Mosina! Pojeď s náma, bude nás víc četníků a aspoň poznáš, že je ta uniforma taky k něčemu dobrá!" Tak nějak zněla jeho první slova týkající se událostí plánovaných na 16. dubna. Od té doby uplynul zhruba měsíc. Největším problémem bylo asi přesvědčit mou starostlivou mámu, jelikož maturita už je opravdu blízko a od mé operace také neuplynul nijak dlouhý čas. Nejprve mi dovolila jet se pouze dívat, což jsem odmítal. Pak svolila k mé účasti na ukázce, a nakonec, když se za mě Dalibor přimluvil, dovolila i přenocování přímo na místě. Snad neprozradím mnoho, když napíšu, že to byla nejlepší věc, kterou mi mohla máma dovolit. Je pravda, že někdy se o svého syna až moc bojí, avšak teď přiznal i Dalibor, že ji celkem chápe a slíbil, že na mě dá pozor.
Původně bylo v plánu, že se vlakem dopravím do Otrokovic, kde budu vyzvednut zbytkem četnického družstva a všichni společně dojedeme autem do Kyjova. Nakonec mi to usnadnil tata, který mě autem přivezl až před Daliborův dům. A začalo to pravé dobrodružství.
Četnické družstvo po bitvě. Strážmistři Vlček, Snopek a Trlica.
Konečně jsem měl možnost prohlédnout si Daliborovu krásnou sbírku a jeho "schyzofrení" pokoj, kde stojí na podomácku vyrobené figuríně uniforma Rudé armády vedle výstroje ČSLA a další uniformy SS divize Florian Geyer visící i s výstrojí a samopalem MP-40 na stylové poličce u postele. K tomu všemu na posteli čekalo překrásné zbrusu nové četnické sako od Tomáše Hradila. Přišlo doslova za pět minut dvanáct. Operovali jsme totiž s dvěma možnostmi. Pokud nová četnická uniforma nedorazí, pojede Dalibor tentokrát za Sověta. Jeho slovy: "No, pokud to nedojde, tak bude Vstavaj strana ogromnaja…" Pro mě by to znamenalo, že budu mít kompletní četnickou uniformu i s karabinou M95 a šavlí vz. 29. Ovšem neměl bych Dalibora během boje pořád u sebe. V případě, že uniforma přijde včas (objednaná byla zhruba od října 2015), byli bychom na místě minimálně tři četníci, dva s karabinami M95 a já se svou pistolí, v roli četníka během povstání pak s karabinou Mosin Nagant 38. Nakonec to dopadlo tou lepší variantou. Pan Hradil zabral a objednávku stihnul vyřídit. Asi za půl hodiny dorazil David, přezdívaný Vlk a v košili a rajtkách doplnil naši partu. I jemu dnes přišla součást četnické výstroje, úplně nová brigadýrka. Vzhledem nejpodobnější té mé, Dalibor má totiž o něco starší model, s výraznou patinou podbradníku a hodnostního označení. Vlkovi se Daliborova pokrývka hlavy nelíbí i z jiného důvodu. Strážmistr Snopek neuznává jakékoli výstuže, takže plechový pásek z dýnka okamžitě vyhodil a nahradil jej pružnou plastikovou kulatinou, stejně jako já. Jenže na rozdíl od mého a Vlkova "talíře" má Daliborova čepice spíše podobu německé mačkavky, či brigadýrky SNB. "Mě se ten tvar kurevsky líbí, ne žádný zasraný talíř! Šak to je jak major Zeman!" Vlk se na něj jen škaredě podíval a odvětil: "Ty ukurvenče!" "Tohle by asi mělo bejt zítra moje!" pronesl jsem a vzal do ruky Mosina opřeného u zdi vedle dvou Mannlicherů. "Je tvůj!" Vlk se ptá: "Kdo bude velet! Četnické družstvo k radnici čelem!" Pronesl. "Tys to studoval!" nařknul jej Dalibor. "Klidně si to odvel, mně to je jedno!" dodal. Pak se převléknul do uniformy, nejdůležitější výstroj a pušky jsme odnesli do Vlkovy tmavě zelené Felicie a za doprovodu radikální nálady jsme se přes UDH vypravili do Kyjova. Asi za hodinku jsme dorazili na místo. Vystoupili jsme z vozidla, oblékli a doladili uniformy a po krátké poradě u Vlkova samozavírajícího se kufru vyrazili do města. Ještě před tím jsme ale prošli německý tábor.
"Pánové, vy jste jak ze žurnálu, perfektní!" Chválili nás naši budoucí nepřátelé. "Překrásné uniformy máte! Nádhera pánové!" Kolegové z SS nešetřili chválou. Šinuli jsme si to rovnou k obrovskému PaKu 40. "A hele, ten je tu taky!" prohodil Dalibor k Vlkovi, když jsme míjeli stan, ze kterého vykukoval poněkud tělnatější Němec v hnědé košili s typickým účesem a brýlemi. Vypadal naprosto dokonale dobově. I jeho vlastní ležení s vyvěšenou vlajkou. U kanónu jsme dali další poradu. Jdeme se podívat po městě a někam si sednout. "Tady jdou nějací Rusové…" prohodil do telefonu jeden z prvních civilů, které jsme potkali. "My jsme četnictvo!" pronesl jsem trochu pohoršeně. "Ale nech ho…" dodal Dalibor. Začala debata o podobnosti našich uniforem s těmi ruskými. Jedinou podobnost jsme však shledali v barvě výložek. Červená jako červená… Náladu mi spravil chlapík, volající na nás z okna v prvním patře. "Vy jste utekli Arazímovi z pátračky?" Všichni tři jsme k němu vzhlédli. "Ano, správně jste to poznal!" "A co se děje, tady bude nějaká ukázka, nebo co se bude dít?" Vlk mu sdělil, že zítra v šest hodin tu bude rekonstrukce průřezu válkou, od roku 1938 až po její konec v roce 1945. "Tak to já přijdu, děkuju pánové!" Zasalutoval jsem mu a pokračovali jsme dále. Takových lidí jsme toho dne potkali více. Musím se přiznat, že je to skvělý pocit, když se lidé zastavují a říkají: "Vy jste četníci, že?" Nakonec jsme zakotvili na zahrádce podniku přímo proti parkovišti, kde jsme ponechali náš pojizdný muniční sklad. Kolem nás se pohybovalo podezřele mnoho lidí s dlouhými vlasy a v kožených bundách. Napovídala tomu i dodávka na blízkém parkovišti, kterou zdobila monstrózní grafika a nápis "Dymytry". Je to celkem jasné. Čas od času se kolem nás za plotem zahrádky mihnul voják ve vlněné uniformě s runami SS na límci a zmizel uvnitř hospody. Jeden z nich se k nám na chvíli přisadil a vyprávěl nám výtečnou historku s Erikou a skládáním písku. Prý ho má osm tun a potřebuje pomoc s jeho složením. Oblečeni jako tři strážmistři četnictva hlídající nacisty uvnitř podniku jsme si dali pivo. Pak druhé, třetí… Četníci ve službě… Nebudu o tom více psát. Něco jako Čenda Němec a Pepík Ambrož na moravské vesnici. Ještěže nás nikdo nenutil běžet k rybníku a koupat se v něm. Žádný náš nadřízený tu naštěstí není, a kdyby byl, zřejmě by vypadal, jako my. Čas od času šel někdo z nás na záchod a zbylí hlídali brigadýrky a piva. Dokonce jsme se setkali i s pořadatelem akce, který letmo nastínil situaci. Prý spousta lidí odřekla kvůli jiné akci, jiní se vymlouvají. "Když na to nemáš, tak to nedělej!" komentoval přístup některých reenactorů. Jak čas postupoval, přidali se k nám další civilisté. Chtěli se vyfotit s našimi brigadýrkami. Jeden z nich měl dlouhé kudrnaté vlasy sepnuté do culíku a plnovous, druhý působil o něco uhlazenějším dojmem. Řekl bych, že by mu uniforma SS moc slušela. Zatímco se dlouhovlasý hašišák bavil s Vlkem o hudbě a bubnování, uhlazený civil se ptal mně s Daliborem, jak to všechno vnímáme, jestli jsme skuteční vojáci a já nevím, co ještě. Také nám barvitě líčil, že uvnitř lokálu jsou samí "elektrikáři" a že ti to vidí jinak a pořád mluvil a mluvil. Upřímně, moc jsem ho nevnímal. Pak přišli další, nějací jejich kamarádi. Jeden dokonce mluvil s děvčetem, které nás obsluhovalo, oslovoval ji jménem a občas to znělo celkem soukromě, ale řekl bych, že ta mladá slečna jej měla celkem na háku. Vypadalo to asi tak, jako když se snažím s dívkou bavit já. Zajímavé ale je, že to jsem si teď vůbec nepřipouštěl. Jako kdybych se dostal do úplně jiného světa. Nevím jak Dalibora s Vlkem, ale mě už začínala přítomnost těchto lidí štvát. Pomalu se vytráceli, ale ten ulízaný patolízal tu byl pořád. Brzy nám bylo oznámeno, že zahrádka se bude zavírat. Jelikož jsme měli vše zaplacené (platilo se rovnou při donesení piva, slovy obsluhy: "No jak vy máte všichni ty uniformy, tak vás nepoznám.") odešli jsme rovnou do německého tábora. Kolegové nepřátelé nás neobyčejně vřele přivítali, dali jsme kolovačku s lahví rumu a probírali nejrůznější témata. Došlo i na zpěv. "Ty vole, to bude průser. Vždyť my jsme nepřátelé!" pronesl jsem. Asi se ve mně probudil ten zbytek utlačeného československého četníka. Ovšem německý tábor se stolkem a hořící petrolejkou byl prostě kouzelný. "Já jdu pro vodu!" nahodil Vlk. "Počkej, já jdu taky! Necháme ho tady!" Tím jsem myslel Dalibora. Pracně jsem vstal ze skládací židličky a následoval Vlka k autu. Překonali jsme pásku, kterou byl vyhrazen prostor nadcházející akce a došli k autu. "Schválně, jestli nepřeběhne!" Řekl jsem strážmistru Vlčkovi. "Ukurvenec!" utrousil David. I s dobovou zelenou lahví jsme se vrátili za svým kamarádem a Němci. "Nepřátelé budeme až za půl hodiny!" ujistil nás Untersturmführer SS. Nic nám nebránilo ve skvělé zábavě. Po chvíli jsme se ale rozhodli připojit se k jádru německých jednotek v baru, kde jsme drželi pozice v zahrádce. Četník musí sledovat vše, takže jsme se rozhodli pro infiltraci přímo do nacistického doupěte.
Ještě než jsme se dostali dovnitř, zůstali jsme stát se skupinkou esesáků pod schody do podniku. Dalibor s Davidem byli zaměstnáni dvěma dívkami, které vypadaly zainteresováné spíše ve skupině Arakain, než v našem zájmu, ale četnickými brigadýrkami na hlavách nepohrdly. Nebyly škaredé, ba naopak docela pěkné, ale něco mi říkalo, abych se od nich držel dál. Strážmistři Snopek a Vlček s nimy vyřešili potřebné záležitosti a já se raději přidal ke skupince poddůstojníků SS. Jedním z důvodů, proč jsem k nim šel, byl právě ten, že uprostřed hloučku stál "Šakal". Muž, kterého jsem znal už z dřívějška, samozřejmě jen od vidění. Poprvé jsem se s ním setkal před pár lety na modelářské soutěži Modellbrno, kde prezentoval svůj Klub KVH Belgie. Věnuje se Reenactingu 28. dobrovolnické divize Wallonien. O tom svědčí i jeho perfektní uniforma nesoucí jasně patrné známky boje, a mimo jiné hodnost SS-Sturmscharführer. Levý rukáv vlněné blůzy M36 nese pod sebou seřazené insignie - Orla Waffen SS, štít v belgických národních barvách s nápisem "Wallonien" a manžetovou pásku s identickým názvem divize. Pravou rukou se opíral o hůl a něco řešil s dalšími dvěma vojáky. Lišta miniatur nejrůznějších medailových stužek a náprsní kapsa posázená medailemi by mohla působit rušivě, ale u něj je tomu právě naopak. Nepůsobí legračně jako u mnoha zelenáčů hrajících si na veterány, doslova budí respekt. Chvilku jsem postával u "nepřátelské skupinky" a prohlížel si Šakalovu perfektní uniformu. Vypadal dost zaneprázdněně a tak jsem si řekl, že příležitost k podání ruky budeme mít i zítra. Pomalu jsem se vrátil ke svým četníkům, kterým dvě dívky vyprávěly něco svých bývalých. "Ten můj byl taky policajt, ale on nebyl jak vy…" Brali jsme to jako kompliment a zahájili postup dovnitř. Sami.
Bar byl skutečně plný "elektrikářů". V levém zadním rohu seděli u stolu naši známí, které jsme viděli už při prvním průchodu táborem. Hauptsturmführer divize Germania v gebardénovém saku a s Drillichovými kalhotami M44. Vlevo od něj seděl poněkud mladší hoch v hnědé košili s černou kravatou ozdobenou stranickým odznakem NSDAP. A vedle něj poslední člen, nebo lépe řečeno členka této trojice, mladá dívka, samozřejmě také v dobovém oblečení. Co je nejlepší, všichni to jsou opravdoví Němci. A jelikož v naší zemi nejsou tak tvrdé zákony jako v té jejich, přijíždějí se na podobné akce vyřádit. Dalibor zaujal místo u baru. Já zatím trochu zmateně pendloval mezi esesáky a připadal si trochu hloupě. Jak to asi vypadá? Tři četníci v obležení vlněných šedozelených blůz a hnědých košilí. "Co tady děláme?" ptám se Vlka, ale ani on zřejmě neví. Nějakým způsobem se dostáváme k pivu a já usedám na židličce u stolu "opravdových" Němců pod vedením kapitána divize Germania. Vpravo od něj sedí ulízaný filozof, který před dobrou hodinkou seděl s námi na zahrádce a vyzvídal, jestli jsme politicky zformovaní, nebo jestli jde čistě o zájem v historii a uniformách. Jelikož tito Němci byli opravdoví, mluvit česky s nimi dost dobře nešlo. To poznal i Dalibor s Vlkem, oba se usadili na sedačce vedle Němců, po mé levici. Hauptsturmführer uměl krom své Muttersprache také výtečně anglicky, mladší chlapík vedle něj mluvil pouze německy a jejich dámský doprovod s námi nemluvil vůbec. Chvílemi vypadala, že by tam raději nebyla. Čas od času něco prohodila s celkem radikálně nacisticky vypadajícím borcem sedícím naproti mně. Nevím, jak v ostatních, ale ve mně ti dva vzbuzovali dojem, že k sobě patří. Jako kdyby spolu chodili. Mohli mít tak nanejvýš dvacet let. Po asi čtvrtém pivu jsem řekl, dost nahlas, do placu: "Ale ta Němka není špatná…" Neštěstí mi nikdo z nich nerozuměl a kolegové četníci mě snad neslyšeli. Vlastizrady už tu bylo dost. Nebo ne? Měl jsem nepopsatelnou radost z této společnosti. Ano, sice na sobě všichni krom nás měli nacistické uniformy, ale přesně tohle ukázalo, jací lidé reenactoři jsou. Alespoň někteří. Nemají v hlavě nějakou podělanou ideologii, myšlení na vraždění Židů a já nevím co všechno. Navíc Hauptsturmführer Germanie mě udivoval každou větou. Mluvil převážně s mladíkem, který nás vyslýchal na zahrádce, ale já jejich rozhovor pozorně poslouchal. V podstatě mluvil jen o tom, že nemůžeme z dnešního pohledu soudit události staré 70 let, že je to všechno o jednotlivcích. Pravda, když tohle říká člověk napasovaný v uniformě SS, nezní to příliš přesvědčivě, ale tento pán je opravdu úžasný. Když se zrovna nevěnoval ostatním, naklonil jsem se přes stůl a pochválil mu jeho krásnou uniformu. Samozřejmě anglicky. "What to expect from Hugo Boss!" odpověděl se smíchem. Sdělil jsem mu, že mám doma uniformu Wehrmachtu, konkrétně divize Grossdeutschland, a že se mi jejich uniformy nesmírně líbí, ale že jsem tu s kolegy za československé četníky, protože jsme prostě Češi. Ptal se mě anglicky dál: "A to můžete pít, když jste ve službě?" Dalibor mi okamžitě rozkázal: "Řekni mu: My jsme četníci, a my musíme neustále zjišťovat informace, jsme ve službě!" Jakožto jazykově nejlépe vybavený šlen četnického družstva jsem byl jmenován překladatelem. Dostali jsme se do neuvěřitelné změti otázek a odpovědí, která vyústila ve vysvětlení esesákovy situace: "Já mám rozepnuté knoflíky, takže nejsem ve službě, pánové!" Vypadal jako typický Freikorpsák, který se před námi plazí. Dokonce při tom měl zdvižené ruce, jako kdyby se vzdával. Vypadalo to úplně, jako: "Pánové, já nic! Já za nic nemůžu!" Pak pokynul k jednomu z nás, myslím, že to byl Vlk: "Ták je to správně, úplně stačí mít povolený knoflík na límci!" Na jeho obličeji se objevil výraz uznání a zdvihl k nám palec. Na důkaz přátelství jsme si zazpívali. Chtít po Němcích nějakou českou, to bylo nemožné, a tak jsme si dali Lili Marleen. A abychom jim ukázali, tak i část četnické hymny. Ale to už se Němci nechytali. Lili Marleen byla prostě skvělá! Ale jistá hrdost na svůj národ se v Němcích projevila, když jsme začali zpívat Kaťušu. Ne že by nás úplně zarazili, ale tvářili se dost pohoršeně. A tak jsme toho raději nechali. Opravdu nerad bych poškodil vztahy s tak skvělými účastníky zítřejší, nebo vlastně už dnešní ukázky. Celkem to ale vyvracelo tvrzení břichatého kapitána SS. Jeho slova zněla v překladu takto: "V německé armádě se učí protivníka respektovat, ne jím pohrdat!" Nijak to ale nezměnilo mé nadšení z těchto lidí. Podle e-mailové adresy, kterou psal velitel německé skupinky na kus papíru jsem jako správný četník vyzjistil, že jde o doktora Petera Schulze. Potom jsme se rozhodli odejít, vyspat se do auta. Abychom byli připraveni na boj. Chlapi to již určitě dobře znají, ale já jako naprostý zelenáč jsem byl nadšen. Připadal jsem si jako v jiném světě, jako někde, kam opravdu patřím, kde jsou jen lidé se stejným zájmem a navíc nesmírně přátelští. "Tak jo, jdeme! Jdeme se vyspat, máme tam nachystaného Geyera! Bude Geyer na usínání!" Začal jsem se smát. "Jo, pustíme punk!" pronesl jsem. "Geyera na dobrou noc!" Dalibor nadšeně pronesl: "Ty vole, i Michal chce punk!" Vlk jen pohoršen nad touto písní pronesl své: "Vy ste ukurvenci, to není možny!" Dalibor tomu pak nasadil korunu: "A pak jsou ty komunistické písně!" To už jsme byli téměř ve voze. Doteď mi ale není jasné, kdo platil ty poslední piva. Že by Hauptsturmführer Schulz? Asi těžko… Ve voze jsme za doprovodu částečně dobové muziky rozvinuli tábor a Vlk se ještě několikrát zmohl na projev nevůle a odporu nad některými budovatelskými kousky. Mezi nimi byla i naše známá, která má za několik hodin vše ukončit slovy: "Vstavaj strana ogromnaja!" Vytáhnul jsem si z batohu deku a polštář, sundal holenice a boty a uvelebil se na skle. Je to více než dobré. Ačkoli jsem měl ještě při cestě sem strach, jak to zvládneme, a zda si budu s Vlkem rozumět, nyní jsem se cítil jako mezi svými. Dokonce i boty, ze kterých jsem měl při úterní generálce v uniformě na místní cyklostezce otlačené malíčky, byly dnes perfektní, snad tomu tak bude i během bitvy. Nerad bych při závěrečném útoku kulhal. S těmito myšlenkami jsem usnul.
16.4.
Poprvé jsem se probudil asi kolem půl osmé. Dalibor na chvíli odešel z auta a za chvíli se zase vrátil a pokračoval ve spánku. I já jsem ještě na chvíli usnul. Po dalším probuzení jsem ale již zůstal vzhůru a pozoroval dění na parkovišti. V autě vlevo od nás se připravoval jeden z nepřátel. Navlékal výstroj na opasek, pak vše uložil do kufru auta, zamknul a odešel směrem k německému táboru. Posádka našeho vozu se začala pomalu probouzet. "Já sem rozbitý…" "Vždyť jsi toho tolik nemněl, ne? Pět piv, to je základ…" Podobné věty si vyměňovali David s Daliborem na předních sedadlech vozu. "Nějaké netěsné…" prohodil Dalibor při pohledu na kapky visící ze skla "velitelského poklopu" Davidovy Felicie. "To není netěsné, to je zkondenzované!" Ve mně to vzbudilo dojem vody kapající z obruby vstupu na můstek německého U-Bootu. Pak proběhl nástin plánu. Vyškrábeme se z našeho pojízdného muničáku a půjdeme si koupit něco malého k snídani, pak se dojdeme do tábora registrovat a zapsat zbraně. Jelikož jsem si na spaní sundal holenice i boty, byl jsem trochu pozadu oproti zbytku četnického družstva, ale naštěstí na mě kolegové počkali. Za pochodu jsem se nasoukal do dohody, ale háčky na límci jsem příliš neřešil. Snad jsem nepůsobil moc pačuánsky. Služba začíná stejně až za nějakých devět hodin. Dostali jsme se na náměstí, obhlédli pár obchodů a došli do samoobsluhy. "Vy jste krásní vojáci!" Oslovily nás už z dálky dámy prodavačky u pultu s uzeninami. "Děkujeme!" Odpověděl Dalibor a dal se do nákupu. Každý se svou zásobou proviantu jsme se vrátili zpět do Vlkova tmavě zeleného vozidla a posnídali. Zároveň jsme provedli další nastínění plánů a sledovali příjezd německého obrněného vozidla, jehož posádku tvořila směsice členů Waffen SS a Wehrmachtu, jeden z nich zakuklený v kabátu M42. Den bude dlouhý. Ovšem já jsem si vychutnával každou minutu. "Já se asi ještě po obědě vyspím, co tady…" oznamoval Vlk. Po snídani, zápisu a poradě jsme vyrazili opět mezi lidi. "A napiš se za nás - KVH Břeclav!" instruoval mě Dalibor. Ve městě jsme prožívali podobné situace, jako včera. Kdekdo nás zastavoval, ptal se na různé věci ohledně uniforem, insignií, příslušnosti k armádě, či se s námi chtěl vyfotit. Nejprve jsme zašli na kávu. Velmi dobrou kávu. V tom jsme mohli spatřit tři sovětské kanony na valnících za dvěma osobními auty. Konečně nějaká podpora. Snad k nim mají i obsluhu, zatím to vypadalo, že tři četníci budou muset za několik hodin zastavit útok stovky Němců. Byl by to jistě vlastenecký počin, ale něco mi říkalo, že to dost dobře nepůjde. Po skvělé kávě jsme se usadili na lavičce při okraji náměstí naproti výloze obchodu. Možná jsme to neměli dělat. Nejprve jsme sledovali své boty a holenice. Vlk si stěžuje na své díry v holenicích a zároveň chválí ty mé a nechápe, jak jsem je sehnal. Nedokáže pochopit, že stály pouhé dvě stovky. Ovšem Vlk má perfektní boty, pravé Baťovky s podkovami na podpatcích, takže když jde po dláždění, štramácky klape. A pak se stalo to, co jsme přesně nechtěli. Něco jiného je, když se vás člověk zeptá, jakou uniformu že to máte, kolik třeba stojí taková věc, kde se dá sehnat a co který odznak znamená. Když se s vámi chce vyfotit, nebo když se s vámi chce vyfotit jeho syn, či dcera ve věku deseti let, dáte mu na hlavu čepici a máte radost, že má radost. Právě kvůli tomu to děláme. Ale když vás půl hodiny někdo přesvědčuje o tom, že mluvíte špatně a nespisovně, začne vás to trochu otravovat. Po tom, co nás jeden takový člověk opustil, rozhodli jsme se pro další postup. V podstatě vedl ke strategickému vyprázdnění močových měchýřů družstva a doplnění tekutin. Vlk si dal zmrzlinu. "Ale už to začíná být takové otravné, jak každý hned vytahuje ty četnické humoresky…" Namítnul Dalibor. Pak jsme se rozhodli pro průzkum německého ležení. Konečně se objevují nějací naši.
Hned z kraje tábora směrem od parkoviště začali českoslovenští vojáci rozvíjet svou výstavku uniforem, zbraní a výstroje. Také jsme se dnes poprvé setkali s dalším členem pořádkových služeb, policistou Tomášem. "Pánové, já jsem si to tak trochu vzal na starost dneska… Doufám, že vám to nevadí, že obyčejný platfusák tomu bude velet, ale snad…" Okamžitě jsme mu vyjádřili svůj souhlas, důvěru a podporu. Myslím, že mluvím za celé družstvo, když sdělím svou spokojenost s naším velitelem. "Vy jste tady sami tři četníci?" zněla jedna z jeho prvních otázek na nás. Museli jsme bohužel souhlasit. "No ještě jsem tady já a kluk, ten má kabát, takže budeme zatím tři četníci a dva policajti…" Pořád nic moc, ale zatím lepší, než jen my tři sami. Tři četníci, dva policisté a pár vojáků. "Já bych chtěl se s váma domluvit na jedné věci… V té ukázce je plánovaná nějaká poprava civilistů, kterou my máme překazit. Jaký maté zbraně?" ptá se nás Tomáš v tmavě modrém saku z česané příze. "Já mám pistoli…" vyhrknul jsem. Vlastně nemám tušení, proč jsem se k odpovědi tak hnal, když dobře vím, že z celého družstva a asi i ze všech účastníků mám tu nejubožejší zbraň. "My máme Mannlichery…" Doplnili David s Daliborem. Vypadá to ale, že moje plynovka Tomáše zaujala nejvíc. "Právě u toho přepadu popravčí čety bych to chtěl udělat s pistolema. Ještě, máte bodáky? Třeba vy dva povedete ty civilisty s nasazenýma bodákama, budete je hlídat a my, protože já mám taky pistoli a ještě kluk má bubínkáč, tak začneme střílet. Mně jde hlavně o to, abychom tam nějak zakomponovali, že četníci a policajti prostě nekolaborovali. Hodně lidí žije v tom, že spolupracovali a souhlasili s tím Hitlerem, ale víme, že to tak ve většině případů nebylo. A tam byl ještě ten problém, že kdo odešel ze služby před Protektorátem, tak byl v pohodě, ale po Protektorátu už utíct nemohl, to bylo de facto olovo…" Plně jsme souhlasili s tímto scénářem. Rozpustili jsme poradu a pokračovali v bloumání ležením a táborem. Podle Tomášových informací bude ve 12:00 oběd a ve 13:00 výdej munice. Jeho slovy: "Napřed se najíme a pak si budeme špinit ruce!" S těmito informacemi jsme se vydali opět na obchůzku náměstí. "Doufám, že nám dají tak devadesát nábojů na tři pušky…" pronesl Dalibor. Nábojů do pistole jsem s sebou měl necelou stovku, to není problém, ale střelivo do Mosina opravdu nemám. Daliborovy zásoby zůstaly na jeho stole v Kudlovicích. Ten jeden náboj, který mu zbyl, by bylo zbytečné brát. A tak bych byl vděčný za jakoukoli muniční dotaci. Ale i tak jsem si přál co nejvíc ran. Vlk s Daliborem se rozhodli pro oběd v asijském bistru a tak jsem je na chvíli opustil a šel se rozhlédnout k radnici. Jednak nemám hlad a také ještě nechci dráždit své žlučové cesty. I když, už jím a piju prakticky všechno. Vlk i Dalibor už dnes dostali telefonáty z domova, ale já jsem včera před odjezdem oznámil, že mobil použiju jen v krajní nouzi, v rámci navození dobové atmosféry. Z pravé manžety se mi začínají párat dvě nitě. A kdo mně zná, dobře ví, že tohle je pro mě krajní nouze. Píšu tedy domů, aby mi přivezli nějaké nůžky a že se máme skvěle. Pak se připojím ke zbytku družstva a počkám, až kolegové dojedí své porce. Vracíme se k autu, kde bereme deku a jdeme se usadit do tábora. U výstavky, tuším že KVH Hodonín jsme se zastavili. Dalibor s Vlkem si vzali časopis se zajímavým článkem o našich legiích na Rusi. Strážmistr Snopek přispěl dvacetikorunou do klubové kasičky a vydali jsme se hledat vhodné místo pro naši deku. Roztáhli jsme ji pod jedním ze stromů. Po naší levé straně se nacházel německý minomet obskládaný pytli s pískem a také výstavkou německých militarií. Všechny tři nás udivila velikost originálních uniforem. V dnešní době by byly vhodné tak pro dítě. Musím zmínit především zachovalost všech kousků, ať už Waffenrocku, pracovní blůzy, která prý byla ještě nedávno používána jako montérky, či hnědých kalhot SA, ty pocházejí ze skrýše na půdě. Za zády toho nejšťastnějšího, tedy Dalibora se nachází kmen stromu, o který se může opřít. Přímo před námi jsou německé stany, mírně vpravo stan Hauptsturmführera divize Germania, se kterým jsem si večer tak dobře rozuměl. A úplně napravo od nás parkuje německý obrňák. Odložili jsme čepice, brašny a usadili či uložili jsme se na deku. Vlk s Daliborem se dali do studia legionářských uniforem a výstroje zatímco já jsem sledoval dění kolem.
Jeden z Němců se po obědě natáhl na karimatku, jiný čistil Schmeissera. Je tu krásně. Všichni lidí mi rozumějí, mají stejný zájem, nikdo se tu na mě nedívá přes prsty. Kéž by to tak mohlo zůstat navždy. Z brašny vytahuju svou dobovou čokoládu Redua a vychutnávám si pár čtverečků z ní. Nějakou dobu tak ležíme a pak se vydáváme opět směrem k náměstí. Obejdeme jej a domluvíme se na posezení v zahrádce restaurace vedle radnice. Sedí tu skupinka Rusů v uniformách. Nakoukneme do jídelních lístků a vybíráme si polévku a Kofolu. Pomalu začínáme diskutovat o průběhu ukázky, jak bude vypadat generálka, jak to všechno dáme dohromady… Pak mi Dalibor vypráví, jak vypadala generálka na Cihelně. "Ten den strašně pršelo, ale musela se udělat generálka. Tak jsme vylezli v uniformách a se vším ven, půl hodiny jsme tam stáli, úplně promočení a pak nám řekli, že žádní generálka nebude. Tak okamžitě z těch mokrejch uniforem ven… Ale do rána to neuschlo, nemělo kde, a to bylo strašny do toho vlhkyho se soukat…" Na obloze se objevilo letadlo, které vyvolalo diskusi o Jakovlevu. A pak mi Dalibor řekl ještě jinou historku: "Jezdí na akce takovej člověk… Nevím, ukázka začínala dejme tomu ve tři a on už v devět chodil po náměstí oblečenej jako Freikorps s vlajkou na rameni…" Zasmál jsem se. "Já na bitvu nejdu…" pronesl Vlk. "Mně úplně stačí tohle…" Ano, je to tu skvělé, ale souhlasím s Daliborovou větou: "To už bude taková třešnička na dortu!" Po zaplacení polévek a pití se vracíme na naše místo pod stromem. Na náměstí se setkáváme s posilou, dalším četníkem, řekl bych, že jeho uniforma sestávala z přešitého Švýcara. Nicméně, nebyla nejhorší. "Všiml sis, jak měl Pepa nacpané ty holenice? Dobré!" Pronesl Dalibor při cestě na naše stanoviště.
"Výdej munice!" slyším najednou. "Tak jdeme…" pronesl trochu neochotně Dalibor a těžce se zvedl z deky. "Vem mi to taky…" požádal Vlk. "Vemem to do čepic!" prozradil mi. A tak jsme každý vzali svou brigadýrku a odešli za Tomášem. Ten už čekal na lavičce s krabičkou nábojů do pušek a jednou mně dobře známou zelenou papírovou krychličkou ukrývající pistolové náboje 9mm P.A. Blanc firmy Sellier and Bellot. Dalibor šel pro munici jako první. "Dej mi to tam dvakrát na ten Mannlicher…" požádal o příděl i pro Vlka. Pak jsem se dostal na řadu já. "Patnáct do Mosina!" Oznámil jsem podle informace, že nafasujeme patnáct ran na pušku. Dostal jsem patnáct patron ze stejné krabičky. "A ještě dáme, na ty pistole… Já nevím… Dáme zatím deset…" Dalibor i já jsme dostali ještě každý deset nábojek ráže 9mm. "Uvidíme, kolik nás bude, a když tak ještě rozdáme ten zbytek…" Ujistil nás výdejce střeliva. S tím jsme se vrátili na naši deku pod strom a odložili čepice s náboji. Po krátké diskusi o množství střeliva sbalil Vlk svou i Daliborovu dávku munice do batikovaného šátku, který vytáhnul ze své brašny. "Zdravušká!" zvolal při tom. Zážitek z minulého ročníku… Já jsem si svůj historicky první příděl munice vyfotil a pak jej nasypal do kapsy služebního saka. Teď zbývá čekat na další mezník. Kontrolu zbraní policií.
Ležíme na dece a čekáme. Od parkoviště se k nám žene sympatická blondýnka s brýlemi. Její dobrý dojem z ní ve mně ještě umocnila věta, kterou nás oslovila: "Mojí oblíbení četníci!" Pak nám dala každému propisku a dotazník ohledně konané akce. První tři otázky byly jako v testu, nehodící se škrtněte. Ovšem druhá část byla těžší. "Napište, v čem shledáváte výhody podobných vojenskohistorických akcí." Nebo tak nějak to bylo. Pod tím asi čtyři prázdné řádky. "Já tam asi napíšu, že jsem debil a neumím nic vymyslet!" pronesl Dalibor zcela vážně, ležíc na dece a zírajíc do papíru. Všichni tři jsme se začali smát. Po chvíli přemýšlení jsem začal psát: "Výhody vidím v připomenutí historických událostí veřejnosti, možnosti prohlídky historické výstroje, výzbroje a nejrůznějších zajímavostí…" Za chvilku se k nám vrátila a papíry si zase vzala. Později jsem zjistil, že ta příjemná paní je vlastně žena organizátora celé akce. Chvíli po této milé návštěvě se k nám přihnal jeden člověk, podle "zeleniny" v klopě saka asi patřil ke svatebčanům, kteří kolem poledne vyšli z radnice. Všimnul jsem si jich v době, kdy strážmistři Snopek a Vlček drželi pozice v bistru. Tento pán se nám svěřil, že má doma také četnickou uniformu. Že si ji nechal ušít podle seriálu Četnické Humoresky, jelikože se mu líbil vrchní strážmistr Arazím. A tak i on má hodnost vrchního strážmistra, slavnostní opasek a šavli. A k tomu všemu si koupil pistoli - Colt 1911. Vlk se z ničeho nic zvedl a odešel. Asi věděl, proč to dělá. Pak náš návštěvník začal mluvit o uniformě RAF ze seriálu Zdivočelá země. A mluvil a mluvil a mluvil… Já už jej ani nevnímal, když v tom se Dalibor rozhodl k akci: "Kam šel ten Vlk? Jdeme se po něm podívat!" Vzal jsem si čepici a brašnu a kolem německého pancéřáku zašli za roh budovy. Tam jsme si sedli na zídku a Dalibor Vlkovi zavolal. Jenže strážmistr Vlček se neozýval, asi až po pěti minutách vyšel ze dveří budovy, u které jsme čekali. S podezřením, že se v táboře opět setkáme s někým dotěrným jsme zamířili rovnou k autu a vyzvedli si zbraně. Na místo vedle Vlkovy Felicie zrovna přijížděli Martin s Danem. Já jsem si na rameno hodil Daliborovu karabinu Mosin 38 a nasypal náboje z kapsy do plechového hrnku, který jsem našel ve změti materiálu v kufru vozidla. Také jsem si na opasek navlékl pouzdro se svou pistolí a naplnil i druhý zásobník střelivem. Martin se zatím nasoukal do své výstroje USMC a všichni jsme se opět odebrali do tábora. Letmo jsme prohlédli výstroj na dece u československého tábora, dostali informaci od Tomáše, že po kontrole zbraní bude na náměstí porada velitelů a že by bylo lepší, kdybychom se také ukázali a znova jsme se usadili na naší dece. Martin nám předvedl svého airsoftového Glocka 17, a chlubil se tím, že je pouze o 200 gramů lehčí než vybitý originál. Čím dál více lidí v Sovětských uniformách se řadí na okraji tábora u dětského hřiště. Podle přítomných policistů začala kontrola zbraní. "A hele, kolegové!" pronesla ke mně policistka se služební buřinkou na hlavě. Usmál jsem se na ni.
Pokračování v dalším článku!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat