Hautentgiftungsmittel (Losantin)

Vzhledem k mému rostoucímu zájmu o Reenacting, nebo chcete-li tvorbu živé historie a zájem v oblasti občasného restaurování originálních součástí výstroje jsem se rozhodnul založit zde na blogu novou rubriku věnovanou pouze těmto činnostem.

Prvním artiklem, kterým se budu v této rubrice zabývat je celkem nenápadná součást výstroje vojáka Wehrmachtu, SS, Luftwaffe, či výbavy protileteckých a protichemických krytů na území Německa mezi roky 1935-1945. Jde o bakelitovou krabičku určenou pro prostředek k dekontaminaci kůže zasažené cemickými zbraněmi.

Hautentgiftungsmittel

Nejprve se zaměřím na to, oč vlastně jde. Že se jedná o prostředek k dekontaminaci pokožky v případě chemického útoku jsem již uvedl, ale podívejme se na tuto problematiku do hloubky.

Již během první světové války se krom kulometů a tanků objevila i další zbraň. Jedna z nejkrutějších a nejzákeřnějších. Bojové plyny. 3.8.1914 použili proti Němcům Francouzští vojáci puškové granáty s málo účinným chloracetonem. Tak zahájili používání chemických zbraní. Ovšem vývoj tím teprve nastartovali. První opravdu nebezpečnou látkou se stal chlor, poprvé použit jako zbraň v roce 1915 se souhlasem Ericha von Falkenhayna. Později němečtí chemici vyvíjeli stále účinnější a zákeřnější látky, například Dichlorid karbonylu (CCl₂O) známý jako Fosgen vznikající sloučením Oxidu uhelnatého s Chlorem za katalýzy aktivním uhlím a teploty 130-150°C, či Dichlorethylthioether (C₄H₈Cl₂S) známý pod triviálním názvem Yperit. Zprvu proti těmto látkám neexistovala v podstatě žádná ochrana, a tak vojáci přicházeli s jednoduchými způsoby ochrany, jako například krytím dýchacích cest kapesníky nasáklými močí či vodou. Zajmavé je, že žádná z mocností proti chemickým zbraním nijak neprotestovala, ale naopak přemýšlela, jakou účinnější zbraň vyrobit, a samozřejmě jak účinně chránit své vlastní vojáky. Roku 1916 byl už každý voják vybaven protiplynovou maskou. A vývoj ochranných prostředků pokračuje i po skončení Velké války. Nejen že se zdokonalují protiplynové masky, ale také se ve větší míře vyrábějí různé dekontaminační prostředky. Nejrozšířenější jsou v Německu Losantinové tablety zavedené v roce 1935, což vlastně není nic jiného než Chlornan vápenatý - Ca(ClO)₂ . Jde o bílou pevnou látku, která se v současné době používá například k bělení prádla či čištění vody. Od roku 1935 se objevují první bakelitové krabičky o rozměrech asi 77x25x15mm určené pro 10 tablet Losantinu. Každý německý voják byl vybaven čtyřmi krabičkami Losantinu, které měl uchovávat v pravé náprsní kapse polní blůzy, aby byly v případě zasažení ihned k dispozici. Tento předpis však nebyl ve všech případech dodržován a Losantin byl nošen v pouzdře plynové masky. Ovšem při špatném skladování mohly tablety způsobit poškození masky, či látky uniformy. K určení roku výroby přípravku mohly sloužit dva ukazatele. Jednak rok výroby vyražený na dně nádobky a jejím víčku a také barevná páska zajíšťující víčko. Zde je důležité zmínit, že není vždy naprosto nutné, aby rok označený páskou korespondoval s rokem výroby pouzdra. Bakelitové krabičky byly vyráběny v jiné továrně, než byly plněny, a také mohlo dojít k jejich "recyklaci" nebo vyměnění obsahu za novější. Z toho důvodu je barevná páska nejspolehlivějším ukazatelem roku výroby Losantinových tablet. Systém značení je následující:

Do roku 1940	Červená
1941	Černá
1942	Zelená
1943	Žlutá

Lze najít i krabičky vyrobené v letech 1944-45, ovšem jaká barva pásky byla využívána jsem nezjistil.

Krom tkané pásky, kterou byla krabička zapečetěna byla schránka polepena etiketou informující o jejím obsahu, výstrahou a návodem k použití. Je možné najít více verzí popisky, ať jde o formulaci samotného textu či písmo. Sám jsem objevil asi tři různé varianty. Záleží na roku výroby a továrně, kde byl přípravek vyroben a kompletován. Samotná bakelitová krabička může mít béžovou, tmavě hnědou či černou barvu. Ve druhé polovině války se začala loga výrobců nahrazovat kódovými zkratkami.

V případě zasažení kůže měl postižený tabletu rozdrtit v ruce, rozmíchat se stejným množstvím vody nebo slin na kaši a nanést na potřísněné místo. Po deseti minutách působení směs smýt vodou.

A nyní bych vám rád představil, jak jsem se zhostil úkolu vrácení zašlé slávy válečnému artefaktu.

Nejprve jsem na aukru za 99Kč zakoupil prázdnou a naprosto očesanou krabičku z tmavě hnědého bakelitu. Už delší dobu jsem ji chtěl mít ve své sbírce a teď se mi konečně naskytla možnost pořídit si ji a ještě si užít restaurování. Co víc si přát...

Krabička však skrývá tajemství, které mě vede k přemýšlení o její historii.

Vlevo vidéme víčko a vpravo krabičku. Je jasně patrné že víčko je o dva roky starší než krabička a také má jiný odstín. Vede mě to k přemýšlení, jak asi tato kombinace vznikla. Napadá mě pár možností: K výměně mohlo dojít v továrně, kdy byly krabičky plněny. Pak je tu jiná možnost, ovšem pouze za předpokladu, že se tato schránka dostala "do provozu", byla vydána na frontu nebo do krytu. K prohození víček mohlo dojít tam. A nebo se tak stalo až po válce, když krabičku někdo našel a chtěl ji skompletovat. Jak to bylo seuž zřejmě nikdy nedozvíme, ale vyvolává to ve mě pocit tajemna nad tímto němým svědkem průmyslové výroby válkou vybičovaného německého průmyslu a dalším dění v přední bojové linni či protileteckém krytu.

Vlevo dole je ve víčku patrné značení, číslice 3.

Uvnitř jsou ještě patrné stopy po vypláchnutí zbytků Losantinového prachu.

Na jedné straně je víčko prasklé, ale jinak je stav excelentní.

Prvním krokem restaurátorských prací je výroba etikety s varováním a návodem k použití. Kupovat repliku za nehorázné sumy se mi nechtělo, a tak jsem si v textovém editoru vytvořil vlastní podle podkladových fotografií a vytisknul ji na kancelářský papír.

Zkušební umístění...

Kancelářský papír je příliš bílý, proto jsem na etiketu nanesl několik filtrů namíchaných z technického lihu a akrylových barev Tamiya XF-57 a XF-60. V případě použití laserové tiskárny by bylo možné papír zažlutit namočením v kávě či černém čaji.

Etiketu jsem ke krabičce nelepil, slepil jsem pouze její volné konce k sobě, aby bylo možné ji v případě nutnosti stáhnout.

Zadní strana s návodem k použití.

Další a poslední součástí schránky na Hautentgiftungsmittel je tkaninová páska udržující krabičku pevně uzavřenou. Jak jsem zmínil v úvodu, od roku 1935 do roku 1940 se používala červená. Já jsem využil bílou Sportpásku, kterou jsem obarvil. Vlevo je páska nabarvená akrylovou barvou Tamiya X-7, pravá polovina je natřená barvou Vallejo 817. Lepivost byla zachována v případě obou barev, ale odstín Valleja se mi líbí více, takže jsem využil tuto barvu. Na některých exemplářích je na pásce patrný nípis "Losantin", ovšem nepodařilo se mi jej uspokojivě reprodukovat, a tak jsem pásku ponechal čistě červenou.

Nakonec jsem pásku umístil na rozhraní víčka a krabičky a lehce ji zašpinil černým pastelem.

Hotovo!

Zadní strana.

Shora...

Zdola...

Značení roku výroby a výrobce na víčku...

...a na dně krabičky.

Tak, z mé strany je to asi vše. Celý proces restaurování této nepatrné části výstroje jsem si velmi užil a věřím, že se ještě naskytne příležitost k podobnému projektu. Časem bych chtěl sbítku krabiček na Losantin rozšířit o další výrobní roky, tak uvidíme. Není kam spěchat.

Michal