Vážení čtenáři a návštěvníci mého blogu, vítám vás u dalšího, tak trošku slíbeného článku.
Od vydání toho minulého se událo opravdu hodně věcí, nicméně jak jsem avizoval posledně, i letos jsem se navzdory všem těm veselým a radostným událostem chtěl vydat do Tovačova na již 17. ročník vynikajicí modelářské výstavy a soutěže Plastic People of Tovačov. Ačkoli jsem z účasti na mnoha nejen modelářských akcích pro letošek ustoupil, tovačovská výstava se pro mě a několik mých kamarádů stala natolik srdcovou událostí, že jsem se snažil prostě se tam ukázat za každou cenu. I když se značně nižšími nároky než v posledních letech a především pak oproti prvním ročníkům, kde jsme pořádali naši tematickou prvorepublikovou expozici.
O tom všem a mnoha dalších zážitcích bude právě dnešní četní... Tak se pohodlně usaďte a jdeme na to!
Úvodní fotografie letošního osazenstva našeho kouta. Zleva Strážmistr Snopek, Oberschütze Blaťák (jak jinak než s plynovou maskou v pohotovostní poloze) a Strážmistr Trlica.
Jak jsem již několikrát zmiňoval, před pár měsíci se můj život doslova obrátil vzhůru nohama, se slečnou Procházkovou se nám narodil chlapeček a krom tohoto požehnání mě ještě zastihlo částečné stěhování a rekonstrukce nového bydlení. Myslím, že z toho všeho jasně plyne, kolik času, prostoru a energie mi ještě zbývá na mé koníčky, tedy modelaření a vojenskou historii. Ano, prakticky nula. Věřím a doufám, že tento stav nebude trvat snad příliš dlouho a že ještě letos budu mít alespoň kousek místa a chvíli času na to alespoň si sednout a něco málo slepit. Jakkoli pokročit na svých rozpracovaných projektech. To je teď naprosto nemyslitelné, ale i tak jsem se snažil udělat vše pro to, abych i letos mohl s pár kolegy a kamarády navštívit tovačovskou soutěž, realizovat naši stále se zmenšující expozici, vše doplnit svou přítomností v uniformě ČS četnictva a ještě vzít i soutěžní model. Dříve by tohle vše bylo, jak se říká "levou zadní"! Teď ale vše vyžadovalo daleko více času na přípravu a hlavně seškrtání toho všeho, co povezu, na absolutní minimum. A to rovnou ze dvou důvodů. Již minulý rok jsem pocítil jistou formu vyhoření - vše jsem měl perfektně naplánováno, chtěl zcela pohodlně obsáhnout základní pilíře osvobození Československa (respektive Moravy) v květnu 1945 a na poslední chvíli zjistím, že budeme pouze dva. Minimum pro můj plán byli tři. Ne, že bychom to s Lukášem posledně nezvládli, ale i tak mě to mrzelo. Dan s Martinem nás v tom prostě nechali. Dalibor tou dobou chystal svou vlastní svatbu, takže ten měl pochopitelně omluvenku a ani jsem s ním v plánech na předchozí ročník nepočítal. Krom tohoto zklamání (a také některých slabších ročníků, kdy nás návštěvníci prakticky ignorovali) jsem letos byl ovlivněn ještě faktem, že všechny věci týkající se reenactingu mám uloženy u rodičů tak různě po krabicích a není úplně snadné se v nich vyznat. Tudíž byla strategie opravdu snadná - vzít jen to nejnutnější. Na jednu stranu jsem poznal dosud zcela cizí pocit svobody a lehkosti, auto nebylo nacpané uniformami, výstrojí a zbraněmi, balení netrvalo celý týden a stejně tak krátký byl i přesun věcí do sportovní haly. Příjemné bylo i čištění, konzervace a úklid toho všeho odpoledne po akci. Na druhou stranu mě provázely i celkem zvláštní a divné pocity, protože toho všeho bylo nezvykle málo. Letos jádro expozice nestojí na mých věcech... Letos jsem nikomu nepsal žádné pokyny a výstrojní předpisy pro jednotlivé členy družstva... Dokonce jsem ani neměl náboje v sumkách a autentický obsah služební brašny... Letos jsem to vzal opravdu z lehka. A ano, opravdu to jinak nešlo... Sice již docela předbíhám, ale k úvodu do situace je to, myslím, nezbytné.
Široký úvod do situace tedy máme splněn a nyní k bližšímu popisu soboty 23. 5. 2026 a tomu, co bezprostředně předcházelo.
Na letošní Tovačov jsem se chystal zhruba tři týdny dopředu a to tak, že vždycky v pátek po práci jsem přijel k našim, tam jsem ze skříně, kufrů a krabic vytáhnul uniformu a výstroj a vše se snažil dát do nějaké reprezentativní podoby. Neminulo mě tedy žehlení, leštění, mazání i péče o můj zevnějšek. To spočívalo tedy hlavně v ostříhání a oholení těsně před akcí. Vůbec jsem ale neměl kapacitu cokoli promýšlet a to ani během pracovního týdne, vše jsem tedy řešil jen během pátečních odpolední u rodičů. Přestože mi to připadalo výsostně divné, držel jsem se svého letošního minimalistického formátu naladění. I tak mě dost potrápilo balení jednoho ze dvou modelů, které jsem letos s sebou bral. Kruhový podstavec se do přepravní bedny ukládá podstatně méně snáze než tradičnější hranaté tvary. I tak se mi povedlo nedávno dokončený dvaasedmdesátinový Fokker Dr. I v osobním zbarvení Hanse Weisse v boxu zabezpečit. Původně bylo v plánu brát jen tento model, když jsem ale na FB stránce PPofTovačov viděl informaci o plánovaném SIGu T-34, bylo mi více méně jasné, že bych rád vzal i Téčko s nímž jako řidič/mechanik jezdila Marie Okťabrská. Konec konců místa bylo v krabici ještě dost. Dalibor mi sice po telefonu navrhoval abych vzal i diorámu "Er heißt Ferdi!", ale ta už by se tam tak snadno nevešla. Nevadí. Ostatně z řemeslného provedení Okťabrské Bojující družky mám podstatně lepší pocit a jsem vděčný za tuto příležitost ještě ji ukázat lidem. Model má sice již odsoutěženo, nicméně jsem přesvědčen, že svým provedením a hlavně příběhem této ženy má stále veřejnosti co říci.
Aby bylo vše logisticky jednodušší, z pátku na sobotu jsem přespal u našich a stejně jako v předchozích letech jsme s tatou ráno naložili auto a vyrazili, směr Tovačov. Ačkoli věcí bylo méně než kdy jindy, vyjeli jsme o malinko později, museli ještě zastavit na benzínce a dokonce bych subjektivně řekl, že i cesta tentokrát ubíhala nějak pomaleji. I tak jsme stále měli slušnou časovou rezervu. To si však nemyslel Lukáš, který už mírně nervózně čekal v hale a přivítal mě větou: "Já už jsem myslel, že sis ze mě udělal stranu! A že nepřijedeš!" Je pravda, že letos docela vymizela i má, řekl bych pověstná dochvilnost, ale to už tak nějak vyplynulo... Každopádně tohle bych klukům já rozhodně neudělal! Teď už jsme ale byli dva a tak tata zanedlouho po našem přivítání s panem Macháčkem odjel zpátky domů a nechal to na nás. Nechtěl jsem úplně začínat rozkládat věci na stoly, dokud nedorazí Dalibor se svými dekami. Ty měly sloužit jako ochrana bílých ubrusů, především proti zamazání olejem od palných a chladných zbraní. Lukáš se měl, ostatně jako obvykle, stejně spíše k diskusi než k přípravě expozice, takže to nevadilo. Krom toho nás ještě oslovil jeden kolega modelář a chtěl, abychom s ním šli k jeho autu. Vše, krom četnického Mannlicheru jenž jsem si hodil přes rameno, zůstalo zatím zabaleno v našem koutě a šli jsme na parkoviště před sportovní halou, které doznalo za ten rok neskutečných změn. Tam nám ukázal svoje četnické holenice, jež byl ochoten prodat, ale bohužel nebyly ani Lukášovi. A ten má z našeho družstva nejhubenější lýtka. Pár hezkých a hlavně velkých holenic by se mi už nějakou dobu docela dost hodil, ale jelikož výroba na míru je pro mě asi jedinou cestou, zatím to stále odkladám... Pán nám ukázal i krásný, originální vycházkový pás z 20. let, respektive přezku z 20. let a pás z let 30., ale i tak to byl krásný kousek. Celé toto příjemné setkání bylo završeno mou pomocí s přenosem dlouhé, černé dřevěné bedny do výstavního prostoru. Co bylo uvnitř, to se dozvíte dále v článku.
Po návratu do našeho kouta, zatím stále bez Dalibora, začaly konečně intenzivnější přípravy, neboť jistá vize vzhledu celé výstavky se náhle dostavila. Jedna strana bude věnována První republice a především pak četnictvu, ale dost možná více civilním i armádním plynovým maskám a druhá strana, "za rohem" pak lidem přiblíží co přišlo později - Wehrmacht. Bude to zase takový sociální experiment, zažili jsme totiž už akce (i Tovačovy) kde je lidem úplně jedno co máme na sobě, všechny totiž stejně zajímá chlap v uniformě Wehrmachtu...
Když už jsme měli téměř hotovo, dorazil Dalibor obtížen různým nákladem, především pak obrovskou modrou taškou z prodejny Jysk. Vřele jsme se přivítali, nebudu ani zde skrývat, jak už mi setkání právě s Daliborem chybělo. Aby to ale nevyznělo nějak blbě - byl jsem extrémně rád i za Lukášovu přítomnost, který do celého tohoto našeho podniku vlévá novou energii a nadšení jež z nás "starších" již trošku vyprchalo. A dává toho mnohem více, letos totiž opravdu celá naše expozice stála výhradně na Lukášovi a také na ne zcela zanedbatelném množství artefaktů, jež dodal Dalibor. A co hlavně, ač mi to dopředu příliš nedocházelo, opravdu už mi chybělo setkání s takto stejně smýšlejícími přáteli s nimiž bychom celé dny vydrželi debatovat prakticky o jednom tématu...
Strážmistr Snopek se rovnou omluvil za svou nedochvilnost, nicméně jím vylíčené potíže, jež ho v posledních dnech potkaly ohledně aut byly rozhodně dostatečnou omluvenkou. Konec konců nebylo kam spěchat, hlavně že je tady!
Hned z kraje jsem k Daliborovi vznesl otázku, zda vzal i deku na stůl o níž jsme se před pár dny po telefonu bavili. Nevzal, ale to nevadí, protože expozice byla stejně v této oblasti již prakticky hotová. Ten jeden ubrus to nakonec opravdu trošičku schytal, ale snad nás pořadatelé pozvou i za rok...
A když už tady tak píšu o naší trojici, která posledních několik let drží tradici rohové vojenskohistorické expozice a naší společné vášni a srdečnosti mých kolegů, je na místě popsat i následující situaci, která mi, nebojím se napsat, vyrazila dech. Už když Lukáš začal vybalovat své průhledné boxy vyplněné mnoha artefakty, neuniklo mé pozornosti jeho plechové pouzdro s maskou firmy Chema. Přesně takový komplet už se spolu dlouho snažíme sehnat i do mé sbírky, ale celou tu dobu jsme tak neúspěšní, že to snad ani není možné. Při tom pohledu jsem zvolal: "Už vidím Chemu!" V tu chvíli jsem ještě netušil, jaký je skutečný význam slov jejího majitele. "Je tam pro tebe nachystaná!" Netrvalo to dlouho a při vybalování věcí z krabice se Lukáš dostal až k ní. Jakmile stála maska s našroubovaným filtrem vedle svého tubusu na stole, připravená ukázat se lidem spolu s dalšími podobnými kousky jiných výrobců, spíše ze žertu jsem k Lukášovi prohodil: "Lukášu, nějak se domluvíme!" On však naprosto upřímně, v podstatě zopakoval: "Je Tvoje!" Úplně se mi nechtělo tomu věřit, ale uvnitř jsem byl nepopsatelně šťastný. I tak jsem ale pokračoval v pokusech doslova vnutit mu nějaké peníze, aby mohl tuto nově vzniklou díru ve své sbírce zase ucpat. Zatím to úspěch nemělo, odpovědí mi byly jen dvě informace. Že ji Lukáš sám koupil za asi 190Kč a že za to, jak moc jsem mu v našem společném koníčku pomohl si ji prostě zasloužím. Teď jsem ani nevěděl, čím mě víc potěšil. Zvlášť po mnoha zkušenostech, kdy jsem, takříkajíc házel perly sviním mě neskutečně potěšilo, že mé dobře míněné rady skutečně někomu byly i ku prospěchu. Lukáš pro mě měl ale ještě jeden dáreček a to německou bakelitovou lahvičku na Hautentgiftungssalbe 41 i s obsahem! Druhá velká radost, neboť, jak jsem se hned nechal slyšet, před ne zrovna dlouhou dobou se u mě opět reaktivovala má záliba v bakelitových krabičkách na 10 Losantinových tablet. A tentokrát jsem to rozjel v trošku větším množství. Dříve mi stačilo pohrát si s jednou krabičkou, teď jich mám... No, pár desítek to už bude. Dávná touha sesbírat všechny výrobní roky a co nejvíce výrobců je zpět. A má to i jistou logiku. Zatímco lepení modelů a jakákoli podobná činnost je v naší stále provizorní domácnosti/na staveništi nemyslitelná, mytí (často kopaných) krabiček realizovatelné je. A tak, když mám náhodou někdy chvilku, se bavím Losantinem. O této zajímavé restaurátorské a do značné míry i badatelské činnosti by snad ještě letos mohl také vzniknout článek. A nebo i několik. Ale jelikož vím, jak dlouhou dobu trvalo napsat tento... Už opravdu nechci nic slibovat... Takže zpět za Lukášem a Daliborem do Tovačova.
Ani Dalibor totiž nezůstal s dárky pozadu, přivezl jich totiž celou tašku: Klobouček pro slečnu Procházkovou, dózy do kuchyně na chalupu a také moc pěknou, červenou, plechovou konvičku. Bylo vidět, že on sám by se těchto krásných věcí ani sám nezbavoval, ovšem žena má někdy pádnější argumenty... Krom gratulací k narození syna od obou úžasných kolegů jsem tedy letos v Tovačově dostal mnoho opravu krásných věcí nejen pro mě do sbírky, ale vlastně pro celou rodinu. A aby toho blaha nebylo málo, Dalibor dal ještě k dobru příběh o tom, jak jsem úžasný člověk, když jsem jim s Kristýnkou koupil do sady skleničku, kterou Dalík svou nešikovností při mytí rozbil. Nechť si klidně někdo myslí, že to je samolibost, ale mě to všechno opravdu potěšilo. Bylo ale na čase dokončit expozici a zároveň jsem vydal povel k ustrojení četníků pro případ, že by nás chtěl pan Macháček nějak využít při zahájení akce. Letos o ničem takovém sice nemluvil, ale po předchozích zkušenostech mám už raději všechny připravené a zkontrolované, než aby došlo k nějaké zbytečné a hloupé chybě.
Lukáš byl tou dobou oblečen jako člen Henleinova Sudetendeutsches Freikorps, ale jelikož trošku nešikovně shodou okolností probíhal sjezd "současných" sudetských Němců v Brně, necítil se náš nejmladší kolega s páskou již jsem kdysi sám vyšil a teď mu ji osobně připnul, na rukávu, příliš dobře.
Zahájení výstavy a soutěže letos pan Macháček zvládnul naprosto bravurně i bez naší přímé účasti, samozřejmě ale upozornil na naši expozici v rohu a pozval všechny k její návštěvě. Jakmile sklidil potlesk a akce byla oficiálně zahájena, netrvalo to zas tak dlouho, a Lukášovi sjela páska SdP z rukávu. Usoudil tedy, že obléknout se jako člen pravidelné armády - Wehrmachtu, bude lepší. Tudíž tak učinil.
Lidé začali pomalu okukovat i náš koutek.
Celkový pohled na naší letošní rohovou expozici. Převaha Lukášových kousků je již z dálky jasně patrná.
Pravá strana naší expozice věnovaná druhé polovině 30. let, letos pak díky Lukášovi především CPO, ale i Četnictvu a SOS.
Pohled z jiného úhlu.
Přelom přes SdP až k Říšské branné moci...
Samozřejmě nechyběly ani exempláře německých civilních masek.
A zde již pohled na Lukášův koutek věnovaný Wehrmachtu.
A ještě jeden snímek výstroje WH.
Stejně jako vloni s námi těsně sousedil kolega modelář z Německa, který zde prodával své přebytky stavebnic. Vzhledem k mému již bezmála rok trvajícímu naladění na prvoválečné stíhačky a především pak od naší firmy Eduard bylo zcela jasné po čem půjdu. Stále mě přitahovalo několik starších, ještě černých krabiček od Edy, které vznikly někdy na přelomu tisíciletí. Konkrétně pak Fokkery Dr. I v edici Profipack i čistě bez doplňků. Rád bych se zeptal na ceny, ale pán byl buď zaneprázdněn jinými zákazníky nebo tam nebyl vůbec. Přišlo mi až neuvěřitelné, jakou důvěru vkládá v Český národ a nebo také dost možná v Československé četnictvo. Tak jako tak, chvíle jeho nepřítomnosti u té značné sbírky krabic byly občas opravdu dlouhé. Potřeboval jsem si něco koupit, ovšem ne jen proto, abych měl další suvenýr z akce. Chtěl jsem rozměnit tisícikorunovou bankovku, abych měl na odškodné za Lukášovu Chemu.
S Daliborem jsme se mezitím vydali na obchůzku výstavním prostorem a prohlídku modelů. Co mě opět velice potěšilo byla jeho reakce na můj Dreidecker Hanse Weisse. Ačkoli jej do té doby neviděl ani naživo, ani na fotkách, hned, ještě před mým upozorněním poznal, že jde o mou práci. V mnoha ohledech není dokonalý, ale jsem rád, že jsem si vytvořil styl, který je rozpoznatelný i na dálku. Strážmistr Snopek nešetřil chválou a notnou chvíli jsme zde strávili v diskusi, mých poznámkách, poznatcích, zážitcích a prožitcích ze stavby tohoto modelu. No... Byla to dlouhá doba a mnoho se toho událo.
Můj Fokker Dr. I (545/17) od firmy Eduard v měřítku 1:72 s nímž létal Leutnant Hans Weiss, rodák z Hofu u českých hranic. Model, který je na nějakou dobu mým zatím posledním dokončeným kouskem. Není ani zdaleka dokonalý, ale nejen proto, že letadlům se věnuji spíše okrajově jsem i s takovýmto výsledkem zcela spokojen.
Modelů na stolech byl celkově obstojný počet, ostatně velmi dobře srovnatelný s ostatními ročníky. Za nás oba musím říct, že nejvíce jsme byli uchváceni U-Bootem Typu VII C v měřítku 1:48 včetně interiéru a figurek posádky. Dalibor jistě ještě o to víc, že tento model ztvárňoval Toppovu U-552. Modelu nebylo opravdu co vytknout, ostatně posuďte sami z fotografií. A abych nezapomněl... Tato úžasně detailní a propracovaná ponorka byla obsahem dlouhé, černé bedny, již jsem ráno pomáhal přesunout do haly.
Naprosto spokojený Strážmistr Snopek při inspekci Toppovy U552 v poměrně velkém měřítku 1:48.
Celkový pohled na uzavřenou stranu této perfektně zpracované ponorky.
Ještě jeden...
A zde již záběr na stranu odhalující jednotlivé sekce trupu a věže.
Pohled od zádě...
Záběr na věž s výřezem odhalujícím útokový periskop.
Pohled na můstek s Erichem Toppem a posádkou na hlídce.
Zadní část můstku s protileteckým kanonem.
A nyní již záběry na jednotlivé sekce trupu: Příďové torpédomety a ubikace mužstva,...
... důstojnická jídelna, kóje, sonar a kapitánova postel,...
... centrála,...
...opět centrála, poddůstojnické kóje, kuchyně a dieselová strojovna,...
SIG T-34, kde můžete vidět i jedno moje Téčko.
Rozestavěná T-34/76 model 1940, kterou jsem si také chtěl někdy slepit... Ale kdo ví... Modelů je tolik a času tak málo.
Téček se sešlo poměrně dosti, jak ale Dalibor správně poznamenal, v určitých místech to vypadalo, jako kdyby šlo spíše o tank německý... Beutepanzery jsou nějaké oblíbené...
A zde ji vidíte, moji Marii Okťabrskou.
A ještě blíže.
Fokkery Dr. I s nimiž létali Werner Steinhäuser a Manfred von Richthofen...
...a z opačné strany.
Při obchůzce nás zastavilo několik zájemců o diskusi nad našimi uniformami, realitou četnického života a samozřejmě přišlo na řadu i téma seriálu Četnické humoresky, kde jsme se alespoň trošku pokusili narovnat některé zažité stereotypy a predstavy, jež jsou však na hony vzdálené tehdejší skutečnosti. Podobné chvilky v příjemné konverzaci se zájemci o náš koníček a historii nás vždycky skutečně potěší. Někdy obohatíme my ostatní, jindy zase oni nás.
Korzovaní prostorem samozřejmě zahrnovalo i prohlídku stavebnic, chemie, nářadí a dalších pomůcek u přítomných prodejců. Svěřil jsem se Daliborovi s mou touhou koupit si nový přebal Schwimmwagenu v měřítku 1:35 od firmy Tamiya, který ve mě okamžitě vyvolal vidinu malé viněty z Normandie. Bohužel jej tu nikdo nenabízel.
Po návratu do našeho vojenskohistorického koutku jsem konečně odchytil s námi sousedícího německého prodejce a oslovil jej. Jak jinak, než německy. Zjistil jsem, že za dvě stavebnice Dreideckerů od Edy chce 500Kč, na což jsem bez váhání přistoupil. Byl docela příjemně překvapen mou úrovní němčiny, ještě jsme prohodili pár slov nad našimi uniformami a s nimi souvisejícími současnými německými zákony a zase se spokojeně rozešli ke svým stolům. Měl jsem opět radost. A to hned trojnásobnou. Z nákupu, z konverzace a také z faktu, že mám pětistovkou pro Lukáše za ten úžasný kousek historie. Penězům se ale i nadále tvrdošíjně bránil. A tak jsem jim alespoň ukázal své úlovky a upozornil na původní neporušené balení Profipacku. Dokonce má ještě cenovku v Německých Markách! "To určitě nikdy nerozděláš!" Odtušil Dalibor. No... Jak taky jinak!
Krátce na to nás přišel navštívit pan Macháček a rozdal nám obědové lístky. Tohle vždycky potěší! Ostatně odchod ke Třem králům jsme příliš neodkládali. Čas kvapil a víme, jak to vždycky bývá... Ačkoli i tentokrát přišla nabídka svezení do restaurace Jeeepm, letos ji nebylo využito a všichni jsme vyrazili po svých. Naši expozici tou dobou ochotně pohlídal Lukášův strýc.
Pěší přesun Tovačovem byl příjemný, celou dobu byla vedena živá diskuse. Ostatně i proto jsme chtěli jít všichni spolu a nijak se nerozdělovat.
Lukáš šel sice v uniformě Wehrmachtu, ale bez saka, takže se cítil poměrně bezpečně. Nevzbudili jsme ani žádné větší pozdvižení, jen jistá skupinka lidí nás označila za jakousi gardu.
V restauraci bylo poměrně plno, zvláště pak venku. Byli jsme ale vděční za místa alespoň uvnitř. Inspekce jídelního lístku nakonec vedla k více méně obvyklému výběru. Dalibor se rozhodnul pro bezmasé jídlo, aby vše urychlil, ale ani tři různé smažené sýry (tvarůžky, hermelín a Eidam) dobu přípravy pokrmů nijak výrazně nezkrátily. Času bylo naštěstí stále dost a ani nám nedocházela konverzační témata.
Po výborném obědě jsme poskládali přídělové lístky a Dalibor velkoryse doplatil zbytek za všechny. A teď už cesta zpět...
Po návratu do sportovní haly jsme poděkovali za hlídání a vrátili se na své pozice. Já pak ještě jednou obešel vystavené modely, především ty svoje, kdyby náhodou někde přistála nějaká speciální cena. Kde nic, tu nic. V levém zadním rohu haly, přibližně u SIGu T-34 mě ale čekalo jiné překvapení. Rodiče, ségra a náš malý pes. Privítali jsme se, letmo obhlédli vystavené kousky a zamířili k naši expozici a hlavně za Daliborem, jehož naši už tak dlouho neviděli. Další milé a krásné setkání tady v Tovačově!
Došlo mi, že modely sice mám nafocené a stejně tak i naši expozici, ale naši společnou fotografii zatím nemáme. Bylo by rozumnější pořizovat ji spíše dopoledne, jednak kvůli světlu na tomto místě sportovní haly a jednak protože nacpaní obědem nepůsobíme toliko reprezentativně. Nicméně alespoň jsme měli fotografa - moji ségru. Nějakou dobu trvalo, než jsem byl se snímkem spokojen, ale snad se nějak povedlo... Bohužel, poobědová plnost je skutečně znát na každém z nás...
Letos naše výstava nebyla nijak extrémně rozsáhlá, přesto mi ale nebylo příjemné odkládat její balení na nejzazší časovou hranici, abychom se opět nedostali pod nějaký nepříjemný tlak. Navíc se dnes odpoledne hraje další zápas hokejového MS, takže se dá očekávat urychlované tempo. Nebylo proč otálet a tak jsme ještě před vyhlášením byli prakticky hotovi k ústupu. Stále jsem ale zůstával ustrojen, kdyby se na mě snad usmálo štěstí a já měl vyrazit pro gratulaci a nějaké to ocenění. Stejně tak by se mohlo stát, že bychom ještě drželi jakousi čestnou stráž na pódiu při předávání cen úspěšným modelářům. Čekání na vyhlášení nakonec bylo docela dlouhé, nám to ale nevadilo, neboť i když den pokročil, stále ještě bylo o čem diskutovat. Pak to ale skutečně přišlo.
Oceněných modelářů a předaných cen bylo letos velmi slušné množství. Já, ač jsem spolu s kamarády čekal napjatě za stolem až do konce a každému oceněnému kolegovi zatleskal, jsem nakonec svou pozici vůbec neopustil. Letos tedy opět bez ocenění. To ale vůbec ničemu nevadí, krásných věcí už mám dnes víc něž dost a při letmém sledování svého Dreideckeru na stole jsem opět viděl, že se lidem líbil. A co u mě nebývá tak běžné, přes vědomé a zbytečné chyby jsem i já s tímto svým výtvorem spokojen.
Nechtěli jsme odcházet úplně okamžitě, protože krom zabalení modelů tu byla jakási milá povinnost počkat na pana Macháčka a rozloučit se s ním. Ještě jsme stále zůstávali v konverzaci, když se k nám právě on přihnal. Vyměnili jsme si několik vět, Dalibor otevřel téma dnešního civilního odění tohoto pana pořadatele a ten nám osvětlil dvě věci. Jednak se mu do žádné "uniformy" nechtělo skrze dnešní teplotu a pak také nedorazil pán z Brna jenž přislíbil účast v uniformě RAF. Nuže nevadí, krom nás se v hale během dne ještě ukázalo pár Američanů, takže uniforem bylo k vidění i tak dosti.
Pan Macháček ke mě pak přeci jen ještě krom obsáhlého slovního poděkování zvednul malou, bílou, papírovou krabičku od F4M. "Josef František, snad může být! To by byla paráda udělat k němu zadek té Avie!" Nadšeně dodal. A jak později komentoval Dalibor, já také přímo zářil nadšením. Nebudu se tady o tom asi rozepisovat, každopádně kdo mě zná a čte mé články, celou anabázi s Retro benzínkami a F4M jistě zná. Největším zadostiučiněním mi toho dne bylo, když se na mě pan Macháček podíval a opravdu s hlubokým uznáním pronesl: "Ten Fokker!" Tato jeho dvě slova mi udělala daleko větší radost!
S panem Macháčkem jsme se pak srdečně rozloučili s tim, že za rok snad zase na shledanou, s pomocí každé volné ruky pobrali naše sbalené bedny a vyrazili na parkoviště.
Tempo odchodu bylo pomalé, uteklo to zase tak strašně rychle a protože se na podobných akcích scházíme stále řídčeji, nikdo příliš nespěchal na rozchod. Nedalo se to ale příliš odkládat a tak jsme nejprve naložili do jeho auta Lukáše spolu se všemi těmi jeho úžasnými věcmi a rozloučili se s tím, že se možná uvidíme i dříve než za rok... Ještě jednou jsem mu poděkoval za jeho obrovský dar a ocenil toto veliké gesto.
Další loučení bylo s Daliborem u jeho vozu. Rozcházeli jsme se, jak jinak, než s objetím a tentokrát i s tím, že se snad brzy zase uvidíme. Jisté plány jsou, ovšem teď je opravdu nejisté období... Kdo ví, kdy se skutečně zase uvidíme... Ať už to bude jakkoli, jsem opravdu rád, že dnes to vyšlo a všichni tři jsme se zase setkali. Škoda jen, že Dan s Martinem už se několik let neúčastní... Ale nelze jim to asi mít za zlé. Jsou už zřejmě někde trošku jinde...
Pak nezbývalo nic jiného než naložit do auta sebe i s modely a těmi pár taškami co jely se mnou a vyrazit k našim.
Údržba uniformy, výzbroje a výstroje byla tentokrát jednou z těch nejrychlejších, abych mohl pokračovat v cestě zase dál za slečnou Procházkovou a naším malým chlapečkem. A tak se příběh letošního již 17. ročníku Plastic People of Tovačov uzavírá. Ne však dnešní článek o něm...
Letošní úlovky a upomínky - dvě starší stavebnice Dreideckerů od Eduarda (ve fólií stále zatavený Profipack s německou cenovkou a edice bez doplňků v malinko horším stavu), plaketa za účast v SIGu T-34 a dárek od pana Macháčka - figurka od F4M.
Cenovka z berlínskeho obchodu MOTAG na necelých 24 Německých Marek. Pěkný artefakt! A v perfektním stavu!
V závěru článku, jak již bývá zvykem, zůstává místo pro poděkování. A to je letos opravdu veliké a patří mnoha lidem.
V první řadě panu Macháčkovi, ale stejně tak každému jednotlivému členovi klubu PPofTovačov, který pro nás opravdu již řadu let pořádá tuto úzasnou a pohodovou akci a navíc nás ještě zve a dává nám možnost ukázat veřejnosti naše uniformy a sbírky a tím alespoň malinko přiblížit život našich předků v nelehkých dobách přelomu 30. a 40. let minulého století.
Další velké díky patří Daliborovi, a to nejen za to, že i po všech těch letech má stále chuť sem jezdit a spolu se mnou držet tradici naší expozice. Z původní party jsme zůstali už jen my dva... Ale o to větší a silnější naše přátelství je. A toho si opravdu moc vážím!
No a pak je tu Lukáš, kterému už bylo děkováno mnohokrát, ale i tak ještě přidám. Spolu s Daliborem jim oběma patří veliké poděkování za obsah expozice, která letos stála prakticky na věcech jen těchto dvou borců. Jsem moc rád, že Lukášovi nechybí nadšení a ochota a že do všeho jde s takovou vervou a nasazením. Stejně tak mu patří ještě jedno tolikrát opakované "Díky!" za ty krásné dárky a především za tu masku vyrobenou firmou Chema.
Několikrát v článku zmíněná maska Chema S vyrobená v Lutíně roku 1937. Již delší dobu jsem si přál mít právě tuto masku a přesně s tímto typem pouzdra ve své sbírce, neboť perfektně zapadá do sekce "lokálního patriotismu" již je možno v mých sbírkách také najít. Do stejné kategorie lze zařadit i dva bodáky M95 vyrobené v Moravských ocelárnách (Olomouc - Řepčín).
Ačkoli byla lutínská Chema jedním z největších výrobců protichemických pomůcek v letech 1935-45, spolu s Lukášem se nám tuto konkrétní masku nikde nepodařilo sehnat i pro mě a tak udělal opravdu krásné gesto. Jelikož dle svých slov ví, jak moc mi na ní záleží, nechal mi tu svoji.
Lukáši, ještě jednou moc děkuji!
Lukášova maska od Chemy pravděpodobně nějakým způsobem prolomila to dlouhé období čekání a neúspěšného hledání, neboť sotva pár týdnů po Tovačově objevil právě Lukáš na Bazoši právě tuto konkrétní masku - také výrobek firmy Chema, tentokrát však z roku 1936. Na fotografii zachycený exemplář, který je již také součástí mé sbírky není zajímavý jen odlišným zpracováním mnoha detailů, ale také protektorátním filtrem, který dosud neviděl ani sám Lukáš...
Ale zpět k poděkováním:
No a ačkoli má ona sama vůči plynovým maskám pochopitelnou averzi, stejně tak je na místě ještě poděkování slečně Procházkové, která mě pro tuto akci, takříkajíc uvolnila. Škoda, že nemohla dorazit i s naším malým synkem, dobový kočárek sice máme, ale do auta se bohužel nevejde. Tak jako tak, pro něj by to letos bylo příliš náročné...
Vážení čtenáři, je to rozhodně poprvé v historii blogu, co sepsání a vydání článku ze soutěže trvalo tak extrémně dlouhou dobu - celé dva měsíce! Zároveň si při jeho dokončování uvědomuji několik jasných faktů. Spousta situací a detailů, které celý popisovaný den udělaly tak skvělým v něm prostě chybí, protože už jsem neměl čas a sílu všechny je během korektur někam vmezeřit. To nejpodstatnější však zůstalo zachováno. Zároveň vím, že tento článek není tak kvalitní jako některé ostatní a že je z něj cítit režim v němž vznikal. Psát jsem mohl vždycky jen chvíli a po kouscích, když jsem našel pár minut času a byl v mentální kondici abych něco smysluplného dokázal vyplodit. A tak to nějakou dobu nejspíš bude i nadále. Všem čtenářům a návštěvníkům se tedy omlouvám, ale priority jsou teď opravdu někde jinde. Nechci už slibovat vůbec nic a jakýkoli článek, který by se mi snad ještě do konce roku podařilo vydat bych bral jako takový příjemný bonus pro vás a rozhodně důvod k radosti.
Nedá mi to a ještě přidám něco... Pohled do zákulisí, pohled do prostoru, kde teď s tatou trávíme spoustu volného času a kde velice pozvolna vzniká můj nový, vojensko-historicko-modelářský pokoj.
Ačkoli to zatím nevypadá, spousta práce je již za námi, ale daleko větší množství nás jí teprve čeká, než zde budu moci usednout za svým modelářským stolem a pustit se zase do rozpracovaného modelu jenž už na mě smutně a netrpělivě čeká... Jak mi chybí vůně lepidla, barev a nebo okamžiky strávené mezi uniformami, zbraněmi, výstrojí a krabicemi s plastikovými stavebnicemi. Momentálně nemám prostor ani k tomu, abych si sednul odpoledne ku kávě a zamyšleně si prohlížel rámečky a návody... Zkrátka, teď je potřeba soustředit svou pozornost a péči někam úplně jinam - k rodině a tomu, abychom měli kde důstojně bydlet.
Kdy se tedy zde na blogu opět setkáme, to se neodvažuji vůbec odhadovat. I tak ale pevně věřím, že se vám článek o 17. ročníku Plastic People of Tovačov alespoň trošku líbil a doufám, že mi zachováte svou přízeň a že se zde zase dříve či později setkáme.
S přáním krásného a klidného léta,
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat