Vážení čtenáři, vítám vás všechny u dalšího článku zde, na stránkách mého blogu. Dnes, jak již název i kategorie v níž je článek zařazen napovídá, nepůjde o další pokračování aktuálně rozpracované diorámy, nýbrž o menší zápis ze soboty 24. 6. 2023, kdy se odehrál již jedenáctý ročník modelářské soutěže Panzershow.
Budu se zřejmě opakovat, když napíšu, že Panzershow je již od svého prvního ročníku v roce 2011 jednou z nejlepších modelářských akcí, které jsem kdy navštívil. O tomto faktu svědčí i stále se rozšiřující počet modelářů, kteří váží cestu z mnoha zemí střední Evropy, aby se setkali s kolegy v pohraničním českém, respektive slezském městečku Návsí a případně i vystavili své modely. Díky tomu byl letos překonán rekord a soutěže se zúčastnilo dost přes 500 modelů, což se projevilo dosti plnými výstavními stoly.
Za těch jedenáct let jsme do Návsí jezdili buď jako na rodinný výlet, případně jen s tátou. Na loňský jubilejní desátý ročník jsem vylákal i svou slečnu Procházkovou a díky její společnosti považuji pravě tento ročník za jedenu z nejlepších Panzershow. Letos nebylo dlouho jasné, v jaké sestavě se do Návsí pojede. Slečna Procházková bohužel vypadla docela brzy, rozhodovalo se tedy mezi rodinným výletem nebo cestou pouze s tatou. Díky dlouhodobé nemoci v rodině i dlouholetým neshodám nakonec byla správná ta druhá možnost. A tak jsme s tatou a krabicí s modely v sobotu 24. 6. 2023, krátce před sedmou ráno vyrazili do Návsí, vstříc osudu.
Konečně jsem i sem mohl vzít již dokončenou vinětu «Это что?!» o níž jsem před rokem pravě v Návsí u kávy rozjímal se slečnou Procházkovou. Jelikož se mi podařilo ještě před soutěží dokončit Fiat Topolino, který je již připraven pro svou roli v diorámě "Tutto Bene!", padlo rozhodnutí vytvořit mu provizorní podložku a vzít jej také na výlet. Na blogu se sice dokončený ještě neukázal, ale už byl v Návsí představen veřejnosti. No, někdy je to i tak... Ale nepředbíhejme.
Vyrazili jsme tedy krátce před sedmou, na cestě nás čekalo pár omezení a stavebních úprav, do Návsí jsme ale dojeli s dost velkou časovou rezervou a zcela v pořádku. Jediným drobným nedostatkem bylo místní deštivé počasí. I zaparkovat se nám podařilo na první dobrou. S uzavřenou bednou obsahující mé dva kousky a padesáti korunami na startovné vedly mé kroky do důvěrně známého sálu restaurace U Mrózka. Registrace byla díky internetové přípravě skutečně několikavteřinovou formalitou, dostal jsem lístečky k modelům, zaplatil a začal se rozkoukávat mezi kategoriemi. Některé byly zatím docela prázdné, jinde to vřelo už kolem deváté ráno. Mé výtvory byly úspěšně umístěny na stolech, bedna pod jedním z nich a s tatou jsme se stáhnuli zpět k autu.
Proběhla porada, krátké občerstvení a také padlo rozhodnutí vyrazit, ostatně jako vždy, do nedalekého Jablunkova. Za neutuchající konverzace o mnoha tématech, včetně modelů cesta ubíhala velice rychle, podzimní bunda mě dokonale chránila proti zahradnickému deštíku i chladnému počasí a to i přes skutečnost, že v předchozích pár dnech byly skutečně letní teploty. Docela šok.
Cesta do Jablunkova měla splnit dva cíle. Prvním bylo nalezení bankomatu, aby mohl tata zaplatit vstupné na Panzershow, druhým pak nalezení asijské restaurace, kam chtěl jít tata na oběd. Splněn nakonec byl jen cíl výběru hotovosti. Na tradiční zmrzlinu letos nebylo počasí, minuli jsme obchod, kde jsme loni se slečnou Procházkovou oba nakoupili boty a vraceli se zpět "k Mrózkovi".
Akce tou dobou již byla oficiálně zahájena, ve vystavním prostoru nás čekal doslova neskutečný počet vystavených modelů. Nic takového jsem ještě nikdy nezažil. Mezi jednotlivými modely a jejich podložkami jen stěží prosvítaly ubrusy. Tak plno letos bylo! Chvíli jsem si dokonce myslel, že můj Fiat zmizel, nakonec jsem jej po nějaké době hledání mezi oststními modely civilních vozů našel. Ano, skutečně tak plno i v této kategorii bylo. Šance na cenu pravě v této kategorii se tím také zminimalizovala prakticky na nulu. Ale to nevadí, hezky byl vidět ten kontrast mezi mým vozem slepeným a nabarveným v mém "tankovém" stylu a mezi naleštěnými závoďáky a sporťaky se všemi detaily včetně nejposlednějších kabelů a hadiček. Ale ač to bylo moje první opravdové čistě civilní auto v pětatřicetině, jsem s výsledkem velmi spokojen. Chyby tam jsou, to ano, ale i tak se mi to líbí. Počkejte si na článek s postupem a výsledek detailně uvidíte sami! Pokud jste jej již neviděli v sobotu.
Diorám a vinět bývá na Panzershow tradičně nejvíce, letos byla tato kategorie stejně nacpaná, jako ty ostatní. Mnoho modelářů očividně přivezlo své kousky ještě po mě, má letos jediná vystavovaná viněta doslova zmizela za obrovskou a vysokou diorámou. Musel jsem zakročit a malinko změnit rozložení modelů ma stole. Jinak by mou práci neviděli ani diváci, ani rozhodčí. A to by byla, myslím, škoda. Je to podobné jako s mým Topolinem. Ty modely nejsou nejdokonalejší na světě, je tam mnoho prostoru pro úpravy a vylepšení, ale myslím, že jsem se konečně dostal do stádia, kdy jsem se svou prací opravdu spokojený. Pokud se tedy něco hodně nepokazí. Při porovnávání své viněty s konkurenčními bylo jasné, že to nebude snadné. Na druhou stranu opravdu špičkové kousky tu také nebyly zastoupeny v nějaké velké míře. Jiskra naděje ve mě doutnala alespoň v této kategorii. Při pohledu na plné stoly se ale i ona zmenšovala.
Pořídil jsem pár fotek pro potřeby článku, prohlédnul si nabídku prodejců, ale nic mě (naštěstí) neoslovilo.
Podívejme se tedy nyní na snímky, které se mi podařilo pořídit:
Při důkladnějším pohledu na tuto fotografii odhalíte mou vinětu. Nyní již na místě, kde je viditelná.
Papírový orel říční.
Zdá se, že mezi bojovou technikou je měřítko 1:16 stále oblíbenější. Svou zásluhu na tom zřejmě má stále se rozšiřující nabídka stavebnic.
Kategorie seniorských civilních automobilů a motorek. Můj Fiat hezky kontrastuje se svou improvizovanou podložkou i ubrusem na stole.
A zde můj Fiat Topolino na bližším snímku. Původně jsem si nebyl jist, zda sem mám jeho fotografií dávat ještě než o něm vydám článek, nakonec se mi ale snímek tak líbil, že jsem nedokázal odolat.
O slovo brzy se začal hlásit hlad, bylo to taky už docela dlouho, co jsem snídal. Líbily se mi sice tvarůžkové bramboráky, tata však stále pořád chtěl do té své asijské restaurace. Hlad jsem tedy v autě potlačil zbojnickým rohlíkem s nádechem benzinu a vyrazili jsme na průzkum druhého konce Návsí, zda nebude tatova vysněná restaurace tam. Nebyla. Tunel pod železniční tratí nás dovedl zase do další, zatím více neprobádané časti městečka s hasičskou zbrojnicí a také areálem, kde se dnes konala doprovodná akce k Panzershow pod taktovkou KVH PEG Wiking. Tam jsme ale nezacházeli. Má uniforma, spíše uniformy, dnes zůstaly doma. Pár lidí mě i přes civilní oděv a čtrnáctidenní vousy skutečně poznalo a ptali se, proč nemám uniformu. Odpovídal jsem zkrácenou verzí, že se mi prostě nechtělo. Důvodů bylo samozřejmě více, pod tohle se to ale vše vešlo. Je pravdou, že od začátku roku jsem si už ve stejnokrojích RKKA i ČS četnictva docela užil, od Vlkoše ještě stále nemám zcela uzdravené nohy z holínek a v posledních dnech toho zase bylo tolik, že už se mi k tomu ještě chystat uniformu opravdu nechtělo. Dnes jsem to pojal jako lehký, civilní, odpočinkový den. Konec konců zvládli to kluci i beze mě. I jednoho četníka jsem tam u nich viděl.
Odpočinkově jsem to pojal až tak, že když jsme seděli skrytí před deštěm v autě a poslouchali zprávy na Radiožurnálu, několikrát jsem na pár minut usnul. Tak ospalý den to byl. Chvílemi jsem i litoval, že jsem si s sebou nevzal nějakou stavebnici ze své poměrně dosti rozsáhlé sbírky, kterou bych si teď mohl prohlížet. Škoda... Takové Tempo od MiniArtu, nebo Mercedes, to by bylo něco! Ale všechny jsou doma. O zábavu se ale postaral v autorádiu puštěný Radiožurnál. Každé půl hodiny, a někdy i v menších rozestupech jsme s tatou napjatě sledovali, jak se Wagnerovci ženou na Moskvu a co se vlastně bude dít. Průběžná hlášení informovala o (ne) ochotě národní gardy postavit se jim a o Ruské armádě momentálně dislokované na Ukrajině, tudíž to vypadalo, že Wagnerovce nikdo nezastaví a večer budou v Kremlu. Nakládání automobily plné písku na cestách pro ně dle Radiožurnálu nebyly nejmenší překážkou, a jak ze zpráv vyplývalo, míjeli jednu stovku kilometrů za druhou. Docela jsme si v autě naproti restaurace U Mrózka lámali hlavu nad tím, jakými dopravními prostředky vlastně cestují, při takovém tempu. Naše otázka o jejich počtu, byla ale na rozdíl od této brzy zodpovězena. Je jich 25 000. Když se tahle zuřící skupina nacházela dle rádia 700km od Moskvy, přišel čas přijímač vypnout, vystoupit z vozu a přes cestu vyrazit do sálu, abychom se včas dostavili na vyhlášení výsledků. A přišli jsme tak tak. Systém vyhlášení byl v podstatě stejný, jako minulý rok, výsledky vyhlašoval pán Radek Dostál, uniformovaní členové vojenskohistorických klubů předávali vyznamenání spolu s dekrety. Dvě větší odlišnosti tu však oproti loňskému roku byly. První bylo místo zvolené pro tuto ceremonii. Zatímco před rokem se ceny udělovaly v rohu naproti vchodu, letos to bylo na improvizovaném pódiu hned na levé straně u vstupních dveří. Druhou odlišností je skutečnost, že každý oceněný modelář byl s předávajícím reenactorem vyfotografován, takže má na stránkách East Models hezkou vzpomínku. Nebudu a ani nechci zastírat, jak napjatý jsem během vyhlášení výsledků byl. Stále se ve mě mísily ty dva pocity. Že je tu spousta modelů, spousta velice talentovaných autorů se spoustou skvělých děl, ale že ty moje jsou vlastně také docela povedená. Jak to tedy letos bude? Uslyším své jméno? Budu moct na blog napsat tu radostnou zprávu a povznést článek o letošní Panzershow na daleko radostnější úroveň? No... Asi Vás nebudu více napínat, nakonec jsem se dočkal a Železný kříž moravskoslezské orlice převzal od kolegy v battledressu s domovenkou Czechoslovakia. A byl jsem o to víc šťasten, že se mi vlastně podařilo vytvořit vinětu, která už vede šňůru čtyř vítězství na všech soutěžících, kde byla. Nechci to ale zakřiknout, ještě nás spolu snad něco čeká. Tak uvidíme, jaká bude i další úspěšnost... Opravdu doufám, že to ještě chvilku vydrží.
Vyhlášení se už chýlilo ke konci, po svém srdečném poděkování předal pan Dostál slovo Láďovi Vallovi, který už toho neměl moc co říct, nicméně krom poděkování prozradil, proč se mimo nyní již všem dobře známé kvality Panzershow zúčastnit i za rok. Příště totiž bude na ty nejlepší modeláře čekat mírně aktualizovaná verze Železného kříže, která se od letošní bude odlišovat československou trikolórou vetkanou do černožluté slezské stužky. První prototyp byl při této příležitosti vystaven na obdiv modelářské veřejnosti. Zajímavé pak ještě bylo, alespoň pro mě, že letos nebyly uděleny všechny dostupné Železné kříže, ale jen něco kolem tří čtvrtin. A to jsem si dopoledne myslel, že ceny nebudou stačit.
Železný kříž Moravskoslezské orlice spolu s dekretem, který jsem letos měl tu velkou čest převzít. Děkuji pořadatelům a panu Radku Dostálovi nejen za toto ocenění, ale i za další krásný den v Návsí.
Nyní již zbývalo jen jediné, avšak dost komplikované. Ráno to bylo poměrně snadné, modeláři přijížděli velice pozvolna a tak nebylo u registrace ani u výstavních stolů nijak plno a vše se dalo zvládnout naprosto v klidu. Teď ale chtěli odjet všichni najednou a tak nebylo vůbec možné dostat se bez úhony k vlastním modelům. A už vůbec ne ke své přepravní bedně, kterou jsem ani nemohl v tom všem najít. Takže jsem ustoupil a počkal. Ono už ani spěchat nebylo kam. Diplom s Železným křížem jsem měl v bezpečí u sebe a zatím jsem netušil, že u mé viněty na motivy novely Borise Vasiljeva ...a jitra jsou zde tichá. na mě čeká ještě jedna speciální cena. To jsem zjistil až později, když jsem se tam dostal. Byla to cena od veleznámého slovenského modelářského webu East Models, a to v podobě bílého hrnku s moc pěkným potiskem jejich logem. Z této ceny mám skutečně velkou radost a to hned ze dvou důvodů. Na Eastu jsou opravdu zkušení modeláři, kteří už viděli spoustu dokonalých děl napříč celou Evropou, proto je cena od nich o to vzácnější. A mimo to jsem od první chvíle věděl, že tohle bude můj hrnek na modelářskou kávu, kterou si vždycky ráno udělám, a půjdu modelařit. Což se tedy vztahuje jen na víkendy a to ještě ty volné. Ale vize je to pěkná a doslova mě nadchnula!
Když se mi nakonec podařilo dostat se ke svým modelům a bezpečně je uložit do bedny, mohli jsme s tatou opustit restauraci U Mrózka. Ihned jsem pustil autorádio, abychom zjistili, že Wagnerovci za tu chvíli postoupili asi o 300km. Zajímavé, ti musí být hodně zuřiví.
Náš plán, tedy spíše tatův plán nebyl vyrazit rovnou domů, ale dojet do Českého Těšína a pak si zajít na krátkou procházku přes most do Polska. Cestou k našim severním sousedům jsme narazili na asijské bistro, takže si tata přišel na své a konečně jsme se trošku víc najedli. V Polsku jsme pak byli jen tak nakouknout, je ale až neuvěřitelné, jak klidně a vstřícně tam na mě vše působilo. Jakoby ta státní hranice skutečně oddělovala dva úplně jiné světy. A ta architektura! Škoda, že jsem neměl po ruce nic, čím by se dalo fotit.
Pozvolna jsme došli zpět k autu a za poslechu Radiožurnálu vyrazili k domovu. A doma mě ségra informovala, že Wagnerovci se zastavili. K tomuto tématu se teď ale už nějakou dobu vracet nebudeme, je tu totiž spousta jiných věcí, které se do konceptu blogu hodí daleko více. A ty bych v následujícím období všechny rád zveřejnil.
Na Panzershow jsem opět pocítil, jak mě to ocenění, ale i atmosféra a spousta povedených výtvorů zase nakopávají k další činnosti. A tak mi hlavou opět víří spousta nápadů co a jak dál.
V nejbližších týdnech bych měl sepsat článek o dokončení Fiatu Topolino, nicméně shodou okolností jsem se dostal ke spolupráci na jednom, řekněme projektu, kvůli němuž budu muset udělat něco, co jsem rozhodně dělat nechtěl. Na nějakou dobu opustit práce na diorámě "Tutto bene!". Hned v neděli po Panzershow jsem si proto uvařil kávu do nového modelářského hrnku a pozvolna začal pracovat na své časti této spolupráce. O co jde? To se zde snad brzy dovíte a to zřejmě v několika článcích. Dle mého názoru to rozhodně bude stát za to, ale byl bych skutečně velice rád, kdyby jste se na tom tak trošku podíleli i Vy, mí modelářstí kolegové a čtenáři.
Tento článek je ale věnován Panzershow, jejíž jedenáctý ročník je již minulostí. I když jsem na něm byl letos doslova méně aktivní, byla to opět ta naše stará známa akce, s úžasnou atmosférou a skvelými lidmi všude kolem. Akce, kterou začínají prázdniny a léto, i když letos to spíše vypadalo, že místo léta přichází podzim. Za počasí ale pořadatelé v čele s Radkem Dostálem skutečně nemohou a všechno, co bylo v jejich silách ovlivnit se jim již po jedenácté podařilo zcela na výbornou. Za to jim patří obrovské poděkování a poklona. Díky za každou skvělou Panzershow v Návsí a snad zase za rok, ve zdraví a s modely v restauraci U Mrózka.
Následující ráno po Panzershow... Jak vidíte, neplánovaný projekt započal a s ním i den s kávou z krásného modelářského hrnku! Díky týmu East models za něj!
A my, vážení čtenáři, se tu snad setkáme o poznání dříve, tentokrát to totiž vypadá, že díky zmíněné spolupráci na jistém projektu se článek objeví podstatně dříve než až v dalším měsíci.
Doufám, že se u něj setkáme v co nejhojnějším počtu, protože tato událost bude potřebovat dobrou propagaci. Ale blíže až v příštím článku.
Zatím se tedy loučím a co nejdříve se těším opět zde na blogu
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat