Plastic People of Tovačov (XIV. ročník)

Vážení čtenáři, po více méně roce vám s radostí a pln zážitků mohu předložit článek o dalším velmi vydařeném ročníku modelářské soutěže Plastic People of Tovačov. Hned na úvod tu ale mám jednu záhadu. Podle mých článků měl předchozí ročník PPofTovačov číslo XII, logicky by ten letošní tedy měl být "třináctka". Ale nebyl. Nejprve jsem si myslel, že mám někde na blogu chybu v počtech, zavítal jsem proto na oficiální web akce a tam je úplně stejný skok. Jeden ročník byl kvůli Covidu opravdu vynechán, ale nebyl mezi tím loňským a letošním. A i když jeden rok soutěž nebyla, posloupnost ročníků by přece neměla být takto narušena. 

Od pořadatelského týmu jsem nakonec dostal vyjádření, že je to zhruba tak, jak jsem si myslel, ale že to prostě "nechali běžet", letos jsme se setkali už po 14. letech a navíc jsme se vyhnuli třináctce. Dobrá tedy.

Tolik drobná úvaha na úvod a nyní se blíže podívejme, jak sobota 20.5. probíhala z mého pohledu.

Letošní osazenstvo naší tematické prvorepublikové expozice. Zleva jmenovitě Daniel Knotek (strážmistr četnictva v ústroji Stráže obrany státu), slečna Petra Procházková, Michal Trlica (strážmistr četnictva ve vycházkovém stejnokroji) a Dalibor Snopek (strážmistr četnictva v obchůzkové ústroji).

Nebyl bych to ale já, abych příběh začal vyprávět až sobotním ránem. Proto se přesuneme o nějaký ten měsíc zpátky. A možná spíš o pár měsíců.

Již 14. 2. jsem na Facebooku viděl pracovní verzi plakátu zvoucího 20. 5. 2023 do tovačovské sportovní haly. A aniž bych cokoli domlouval, či organizoval, plakát počítal s účastí ČS četnictva, tedy s největší pravděpodobností našeho družstva. Situace je ale taková, jaká je. Podstatná část naší zájmové skupiny prošla mnoha životními změnami, jiné ty velké změny teprve čekají. Zjednodušeně řečeno, naše životy už nejsou tak bezstarostné jako dřív a i když bych si to velmi přál, naplánovat na začátku února naprosto přesně kdo přijede a co bude mít na sobě už prostě nejde. Dostatečně dopředu jsem měl přislíbenu účast strážmistra Snopka a tak jsem dlouho spoléhal pravě na něj a na scénař minulého ročníku. 

Začátkem dubna jsem oslovil i Dana s Martinem, dalo to trošku práci, nicméně oba potvrdili účast a sestava tak byla celkem jasná. Nakonec nám ale vypadnul Martin, což je sice škoda, ovšem i tak nás bude o jednoho víc než v předchozím roce a konečně zase potkáme aspoň jednoho z bratrů Knotkových. Zároveň se tak vyřešila otázka oblečení a ústrojí. Budeme tři strážmistři četnictva - jeden ve vycházkovém stejnokroji, jeden v obchůzkové ústroji a jeden SOSák.

Celé to ale navíc bylo dost komplikované ještě jednou ne zcela příjemnou věcí. Kdo mě zná osobně, nebo četl předchozí článek o italské diorámě "Tutto bene!", ten ví, že středa 17. 5. byl den mé atestační zkoušky z mikrobiologie. Původně jsem si myslel, jak si najdu mezi učením sem tam nějakou skulinku a budu moci na Tovačov balit kufry, bedny a krabice, všechno dokonale promyslet a možná zvládnu i modelařit. Nakonec to bylo úplně jinak. Nemohou říci, že mě učení pohltilo, často bylo náročné se do toho dostat, pohltila mě však spíše panika a tak jsem se nechtěl nechat ničím moc svádět a věnoval se hlavně vtloukaní vědomostí do hlavy. Pravda, asi dvě třetiny jednoho dne jsem věnoval "upgradu" své airsoftové pušky vz.24, aby na Tovačově vypadala zase o něco autentičtěji a tak jsem na ni narouboval originální hledí. Podobné úskoky od učení nakonec byly asi tři, ale už nikdy tak dlouhé. Úprav bylo nakonec potřeba víc než jsem původně myslel, ale povedlo se. Povedla se naštěstí i atestace, ale opravdové chystání věcí a plánování začalo až ve čtvrtek 18. 5. po skončení pracovního dne. Myslím, že ještě nikdy jsem nezačínal s přípravami tak pozdě. Ale nedalo se to udělat jinak. Podobně jako minulý rok mi poslední očekávaný exponát přišel až v pátek před akcí. Tentokráte šlo o truhlík na granáty Janeček.

Z důvodu několika nových exponátů ve sbírce bylo nutno připravit další cedulky s popisky a technickými daty, především tedy ke dvěma novým maketám granátů a také k četnické karabině vz.95. V potu tváře jsem balení zakončoval někdy kolem jedenácté hodiny večerní v pátek 19. května. A i když jsem do Tovačova jel už po třinácté, opět jsem neměl zcela klidnou noc. Možná mě budí to nadšení a radost, i když letos jsem na chvíli pocítil i jiné pocity než pozitivní. Bylo to spíše ve fázi, kdy se mi úplně nedařilo sehnat všechny členy družstva a když jsem si uvědomil, že už to teď nebude tak snadné, jako dřív. Je to škoda, mrzí mě to, ale je to tak. Život jde dál, každý má jiné priority a povinnosti... No, dost už toho.

V sobotu jsem vstal v 5:50, nasnídal se a začal nosit do auta zbytek věcí, které jsem přes noc raději nechal doma. Ačkoli novinek není zas až tak moc a jsou spíše menších a skladných rozměrů, najednou toho bylo nějak extrémně moc. Nejspíš to způsobil jiný systém balení, který očividně nebyl tak efektivní. Dle plánu jsem ale do sportovní haly vstoupil krátce po čtvrt na osm.

Aniž bych o tom nějak zvlášť přemýšlel, vedly mé kroky s dreveným kufrem v jedné a s puškou vz.24 ve druhé ruce přímo ke stolům v rohu haly u žebřin. Je to naše místo už několik let a jakmile mé oči dohlédly na ubrus, uviděly na těchto stolech papír s ručně psaným slovem "četníci". Nebylo tedy o čem pochybovat. Odložil jsem první exponáty a přivítal se s panem Macháčkem. Pak jsme to ještě několikrát otočili k autu a zpět do haly a to s tatou, který mě sem hodil. Vskutku toho letos bylo nějak hodně. A plně se to projevilo ve chvíli, kdy byla všechna zavazadla na stolech i všude kolem. Jenže bylo hůř. Začal jsem vybalovat. Velmi rychle mi došlo, že tu mám podstatně víc věcí, než je fyzicky vůbec možné vměstnat na nám svěřené stoly a to ještě dorazí se svou krabicí Dalibor. To by problém nebyl, nějaký ten stůl navíc by se pro nás dle předchozí domluvy ještě našel. Na místě jsem ovšem cítil, že prostě není nezbytné vystavit naprosto vše a v prvním plánu expozice přímo zde u stolů padlo rozhodnutí úplně vypustit čast věnovanou Henleinově SDP a Freikorpsu. Dlouho dopředu bylo mou vizí pro letošek vystavit šavle nikoli jako minulý rok vertikálně, nýbrž horizontálně. Má vycházková šavle je totiž delší než jaká je šířka stolu a proto byl posledně tento způsob uspořádání dosti nešťastný a vycházková šavle tak vlastně spíše nebyla vůbec vystavována. Hned z kraje proto došlo k vybalení obou šavlí z osušek a jejich umístění na stoly. Nebylo to tak úplně jednoznačné a hodnou chvíli bylo nutno věnovat posouvání prvních několika věcí po olivovém suknu, jež jsem roztáhnul na levých stolech. Situaci nejvíce komplikoval zcela nový, v pátek dorazivší truhlílk na granáty vzor Janeček ještě stále silně vonící barvou. Nakonec se mi naštěstí podařilo najít správné rozložení prvních asi pěti věcí, se kterým jsem byl spokojen. Ale tím to teprve začalo a já se po chvíli cítil víc a víc ztracen, neboť se mi nedařilo ve všech těch bednách, kufru a krabicích najít to, co jsem v daný moment potřeboval. Vůbec nevím, jak se to podařilo, výsledkem však byla letošní, opět originalní výstavka zaměřená především na poslední roky První republiky, letos ale i s malinko větším přesahem do dvacátých let. Povedlo se mi i do středového rožku vměstnat malou, ale myslím že efektní miniexpozici věnovanou sudetoněmeckému hnutí a říšským pochlebovačům. Pak bylo ještě důležité zaregistrovat své modely do soutěže. Tedy konkrétně jeden model. V plánu bylo dokončit do Tovačova Fiat Topolino a vystavit jej jako samostatný model. Bohužel to nebylo ve sledu předcházejících udalostí ani trochu možné. Ale i tak jsem ze své modelářské tvorby vezl to nejlepší, co se mi dosud podařilo vytvořit. 

Posledních pár ročníků zavedli pořadatelé možnost jednoduché registrace přes internet. Letos jsem ji bohužel nestihnul a tak jsem si připomněl jaké to bylo během mých prvních soutěžních let tady ve sportovní hale. Jakmile mi byl předán lístek pod model, pozdravil mě z pravé strany přicházející Dan, zatím ještě v civilu. Po krátkém přivítání vedly naše kroky do hlavního výstavního sálu, k naší expozici. Tu momentálně hlídal tata, tou dobou v diskuzi s jedním z prvních návštěvníků. Výborně, vystačili si i bez nás. Dan nafasoval uniformu strážmistra ČS četnictva a odešel se k autu převléknout. Zanedlouho se vrátil k dovysteojení a doladění detailů. Rajtky a holenice mu padly perfektně, sako mu, pravda, bylo trošku na těsno. Ale nakonec to nebylo tak zlé, jak by se zprvu mohlo zdát. Byli jsme tedy dva. Dva strážmistři četnictva, jeden ve vycházkovém stejnokroji a jeden SOSák. Tata odjel domů, ale někde tam venku byli ještě dva lidé na něž jsem netrpělivě čekal. Že slečna Procházkova dorazí později jsem věděl. Taková byla dohoda. Kde ale vězí strážmistr Snopek, to jsem skutečně netušil. Byl jsem si skoro jist, že tu bude dřív než Dan. Ale ne. Zatím jsme se dobře bavili spolu s Danem, řeč brzy přišla na mou četnickou karabinu vz.95 systému Mannlicher, který on sám považoval nejen při pohledu, ale i když jsem mu ji dal do rukou buď za ostrou, expanz nebo v nejhorším za znehodnocenku. Tím začala má dlouhá přednáška o různých verzích Mannlicherů M95 a samozřejmě o maketách pana Martina Tichého, již jsme nyní měli v rukou. Dan o něco později znalosti nabyté při této ranní diskusi skutečně využil a spoustu informací dokázal předat návštěvníkům naší expozice. Nějakou dobu to trvalo, ovšem nakonec náš stav Dalibor skutečně doplnil a to právě v okamžiku, kdy pan Macháček pár minut po desáté zahajoval celou akci. Letos nikoli přímo z našeho koutku, ale i tak byl docela blízko k nám. Letos jsem tedy nedostal mikrofon do ruky, což mi ale vůbec nevadilo. Stejně bych ani moc nevěděl, co říct. Potom jsme se konečně přivítali se strážmistrem Snopkem.

Takto vypadala naše sestava před tím než dorazila slečna Procházková. 

Asi před hodinou mi volal, bohužel přes hluk v plnící se sportovní hale nebyl můj zvonící telefon slyšet a při pokusu volat mu zpět to zase nebral on, což bylo pochopitelné, jelikož řídil. Zřejmě nám chtěl sdělit že se zdrží, ale nemohl jsem si být jist, zda se mu třeba cestou něco nepřihodilo a tak jsem byl lehce na trní. K situaci s telefonem nám krátce po příjezdu řekl následující: "To jsou ty chytré telefony, fungují od pondělí do pátku!" Později se nám podařilo na toto téma ještě navázat. Vím, že Dalík se držel tlačítkového telefonu jak dlouho to jen šlo. Až shodou několika okolností o ten svůj přišel a přešel na o něco modernější telefonní přístroj, který si ale občas dělá tak trochu co chce. Zpět ale k dopoledni a Daliborovu příchodu. Četnictvo tedy bylo konečně kompletní a díky Daliborově krabici s níž přišel byla kompletní i naše expozice. Můj Mannlicher si brzy prohlédnul i on a hodnotil jej také velmi kladně. Znaleckým okem vcelku rychle odhalil detaily díky nimž je možné bezpečně odlišit maketu pana Tichého od ostré zbraně, jako člověk z oboru ale sám žasnul nad úrovní zpracování detailů i celku a vše dokázal patřičně ocenit v kontextu celého nesnadného vývoje a následné sériové výroby replik. Využil jsem možnosti srovnání mé makety četnické karabiny vz.95 s Daliborovým ostrým Mannlicherem M95/30. A s radostí musím konstatovat, že dopadlo nad očekávání. Dokonce i oblast pažby v místě hledí, která se mi na maketě zdála přehnaně široká ve srovnání s originálem obstála velice dobře. Pokud tedy toužíte po dlouhé či krátké pušce Mannlicher M95, nemáte zbrojní průkaz a chcete se vyhnout potížím se stále přísnější legislatívou, neváhejte a kontaktujte pana Martina Tichého, který Vám vyrobí téměř dokonalou maketu za velmi dobrou cenu.

Ještě jsem k tomu musel podotknout, že když jsem si několik dnů před tím tak trošku hrál se svou puškou vz.24 a pak jsem vzal do rukou Mannlicher, byl to dost zásadní rozdíl. "Maňas" je prostě malá, lehká, skladná zbraň, navíc skvěle padnoucí do rukou. Těším se ale až jednou budu mít i tu karabinu vz.33, jaká bude ta. No... Snad se dočkám. Pár dnů teď u mě byla dost v kurzu má puška vz.24 vzniknuvší týmovou práci (krom slečny Procházkové) nás všech zde přítomných z airsoftového Kar98k od Dboys. A pravě v těch posledních pár dnech jsem dospěl k rozhodnutí, že se pokusím oslovit Dalibora s nápadem na výrobu nové, ocelové hlavně odpovídajících proporcí. Tím by se celá zbraň opět o něco víc přiblížila originálu. Vše jsem nakreslil, zakótoval rozměry, koupil originální nákružek i s muškou a světe div se, Dalík to přijal bez výhrad. Problém ale bude tam, kde bych ho vůbec nečekal. Sehnat ocelovou trubku s vnitřním průměrem 8mm a vnějším minimálně 16 mm. Pokusíme se ale oba něco vymyslet.

Od pana Macháčka jsme potom dostali lístky na oběd a panáka šumavské pálenky. Zároveň nám vyprávěl o plánech pro další ročníky Plastic People of Tovačov i o svých zážitcích ze Šumavy, konkrétně na trase, kudy převáděl Hasil. Lahev pak nechal na našem stole a odešel se věnovat svým povinnostem coby pořadatele soutěže a rozhodčího. Strážmistr Snopek si pak ubalil cigaretu a odskočil si zavolat, já zatím vedl diskusi o cvičných nábojích vz.30 s jedním z návštěvníků naší výstavky. Brzy mi zavolala slečna Procházková, neboť již byla na parkovišti. Vzal jsem si čepici, rukavice, připnul šavli na opasník, předal celou naši expozici Danovi a vyrazil hledat svou slečnu. Chvíli mi to trvalo, nejprve se mi podařilo najít jen telefonujícího strážmistra Snopka, pak jsme se se slečnou Procházkovou skutečně shledali u jejího auta a společně se vydali do sportovní haly. Řekl bych, že teď jsme přitáhli ještě o něco více pohledů, než když jsem před pár minutami vycházel ven sám. Slušelo nám to! 

V hale se slečna Procházková přivítala s Danem a pak i s příchozím Daliborem. 

A jelikož už jsme všichni, přišel čas podrobně si prohlédnout naši expozici:

Celkový pohled na naši prvorepublikovou expozici zaměřenou především na Československé četnictvo. Letos se nám podařilo maximálně eliminovat současné rušivé elementy jako například kartonové krabice s nápadnými moderními nápisy. 

Pohled ze strany na levé křídlo výstavky věnované výzbroji prvorepublikových bezpečnostních složek. 

Pravé křídlo bylo věnováno četnickým pokrývkám hlavy, služební brašně s obsahem a dalším nezbytnkstem včetně platidel.

Puška vz.24, četnická karabina vz.95 s bodákem, četnická služební šavle ve sdruženém závěsníku s bodákem pro karabinu vz.95 a vycházková šavle pro sbor strážmistrů a vrchní strážmistry.

Bližší pohled na četnické šavle.

Mannlicher a 24ka.

Další část expozice.

Různé typy útočných a obranných ručních granátů, sumka a náboje vz.93 v rámečku pro pušky Mannlicher v ráži 8x50R, četnický bodák pro karabinu vz.95 a pouzdra pro pistole vz.24 a vz.27.

Cvičné náboje vz.30 pro pušku vz.24, ostré náboje vz.23, malá polní a dvě modře smaltované polní lahve. 

Můj nový truhlík na granáty Janeček z truhlářství Bednotechna, replika nikdy nezavedeného odznaku Stráže obrany státu, originalní kalendář mladých obránců vlasti na rok 1938, propagační materiály výrobců plynových masek a malá expozice Freikorpsu.

Bližší pohled na čast civilního sektoru, ale především na náboje M30 8x56R pro pušky Mannlicher M95/30, rukávové pásky, odznaky, pistoli P-08 s pouzdrem, Stielhandgranate M24, sumky pro páskované náboje 7,92x57 a 325g váleček dynamitu.

Fotografie také zachycuje malou láhev s pálenkou pána Macháčka.

Střed expozice přiblížil civilní sektor prvorepublikového života. Alespoň trošku a především prostřednictvím nezapomenutelných filmových hvězd.

Největší novinkou, alespoň co se rozměrů týká, byl bezesporu dřevěný kufr s nímž strýc slečny Procházkové šel někdy v padesátých letech na vojnu. A jeho bratr také. Ostatně údaje o službě obou bratrů jsou tužkou vepsané ve víku. 

V kufru mě napadlo udělat takovou drobnou expozici osobních věcí, které zde majitel mohl mít.

Reprodukce dobových sladkostí a originál Příručky všeobecného vzdělání pro četnictvo.

Reprodukce dvou ze tří dokumentů o přijetí k četnictvu.

Na kraji expozice byla umístěna pokladnička na dobrovolné příspěvky pro podporu naší činnosti. Letos jsem nedostali ani korunu.

Plakáty poskytli a umístili pořadatelé soutěže, já jsem doplnil výstroj používanou našimi ozbrojenými složkami i Henleinovci.

Probrali jsme všechno možné, ale i tak na spoustu témat prostě nezbyl čas. Obešli jsme modely, kterých však oproti minulým ročníkům bylo docela dost málo. Tovačov se tak vrátil do intencí menší, pohodové akce, která není založena na prostorách plných modelů a modelářů, na prostorách praskajících ve švech. Ale i na tovačovskou akci se mi účast zdála dost nízká. U každého z modelů jsme si měli co říct, nejvíce nás ale všechny zaujal papírový, nebo spíše kartonový Titanic teprve dvanáctiletého modeláře. 

Na tomto snímku můžeme vidět onen zmíněný Titanic. A to z jedné...

...i z druhé strany.

Nejúžasnější na tom byla skutečnost, že celý model vytvořil sám, zcela od nuly. Mě osobně překvapila naprostá absence opravdu kvalitně zpracovaných diorám a vinět. Prohlédněme si nyní fotky jak SIGů, tak i soutěžních modelů:

Moc pěkná technika v měřítku 1:16, která přinesla spoustu konverzačních témat.

Moje viněta «Это что?!».

Moc krásné diorámy z pohraniční oblasti v roce 1938. Opravdu povedená díla!

Po prohlídce vystavených diorám jsme se opět u našich stolů v rohu sešli s panem Macháčkem, který navrhnul, že posádky jeepů míří do restaurace na oběd a že mohou vzít dva četníky. Dalibor s Danem tedy odešli a my se slečnou Procházkovou zůstali u naší expozice. Ne na dlouho, protože jsem sáhnul po fotoaparátu a vyrazil pořídit několik snímků vystavovaných modelů. Nyní pro to byla nejvhodnější doba, neboť se zdálo, že na oběd nevyrazili jen dva z našich četníků. 

Po návratu z prostoru haly zpět k našim stolům a ke slečně Procházkové jsem jí podal svou služební šavli, aby si ji ještě pořádně užila. I když je to pro mě nejcennější kus sbírky a jak jsem ráno řekl Danovi, který tento můj poklad viděl dnes poprvé naživo, je to dle mého názoru nejkrásnější chladná zbraň na světě, stejně bych řekl že k této mé konkrétní šavli s evidenčním číslem 11480 má největší vztah právě slečna Procházková. Vznikla tak série fotografií dokumetujících vztah mezi mou slečnou a mou šavli. Možná by se sem ještě hodilo napsat, že pár posledních dnů před atestační zkouškou jsem svou služební šavli sundal z věšáku, vytáhnul z pochvy a měl ji stále blízko sebe. A asi se to vyplatilo.

Neobyčejné pouto mezi slečnou a služební šavlí.

Zájemců o náš koutek teď mnoho nebylo a kdo přišel, ten se jen podíval, ale dotazy neměl. Brzy však byli strážmistři Snopek a Knotek zpět a mohlo dojít ke střídání. Ještě před tím mi slečna Procházková ale připomněla jednu důležitou věc, proto jsem zalovil v jedné z beden a vytáhnul papírový sáček. Z něj jsem pak jako poděkování Daliborovi předal knihu o čarodějnických procesech a Danovi, aby si rozšířil vědomí o četnictvu, jednu z knih Michala Dlouhého, které se mi doma díky mé děravé hlavě sešly dvě. Oba měli velkou radost. "Tak to jste mi udělali velkou radost! Toto téma mám moc rád! Je to sice smutné, ale líbí se mi to!" Konstatoval Dalibor.

Do vyhlášení výsledků a ukončení akce bylo ještě daleko, i tak jsem nyní přítomné četníky instruoval, aby za mě kdyžtak převzali případnou cenu. Oni byli rychle zpět celkem rychle a vůbec nečekali. Mělo by to tedy být v klidu. Mělo... Se slečnou Procházkovou jsme se ustrojili a vyrazili ven. Pěší cesta do restaurace U Tří králů byla klidná a pohodová, nepotkali jsme mnoho lidí a když ano, zvědavě koukali, nicméně nijak neintereagovali. To se nedá říci o osazenstvu záhradky místní hospody již jsme míjeli a kde na mě v četnickém stejnokroji minulý rok pokřikovali něco o tom že jsem Rus. Letos jsem u těchto znalců povýšil dokonce na Ukrajince. Bez jakékoli reakce a s hrdostí v obličeji na svůj stejnokroj a vše co představuje jsem je se slečnou Procházkovou po boku minul a zanedlouho jsme hlavním vchodem vešli do restaurace. Naše oblíbené místo u vchodu bylo volné, tudíž se ihned stalo tím naším. A začalo to. Zatímco kluci před námi měli štěstí, my dva narazili na svatbu. Nepomohlo tak ani to, že dnes byly skutečně v provozu dvě restaurace. Obsluha se musela věnovat svatebním hostům a tak dost trvalo než jsme si mohli vůbec objednat. Ale na druhou stanu... Byli jsme se slečnou Procházkovou spolu a co víc bych si mohl přát... Nakonec jsme se v celkem rozumném čase skvěle najedli a vyrazili zpět za zbytkem družstva. 

Do sportovní haly jsme přišli pravě v čas, kolegové zrovna předávali kontakt na mě jedné posádce Jeepu. Mají prý doma po jednom z předků stejný kufr, jako vystavujeme, dokonce i se jménem. A co je na tom nejdůležitější, byl u četnictva. Jim kufr k ničemu není a já bych z něj mohl mít radost. Problém je v tom, že na něj momentálně nemám místo. Ale třeba se nějak domluvíme. Když odešli, začal Dalibor hovořit o nebezpečnosti jízdě jeepem. Přidal se i Dan a bylo z toho skutečně barvité vyprávění o jejich šílené a dobrodružné jízdě. "Já se vůbec nedivím, že se na tom zabilo tolik ožralých Američanů!" konstatoval. Až si tohle někdo z jeepařů přečte, budeme na dalších černých listinách. 

Během čekání na vyhlášení výsledků přišla řeč i na průběh a vzhled našich expozic od té první roce 2017. Na to, jak promyšlenou scénku jsem měl k protektorátnímu ročníku v roce 2019, která však nešla realizovat, jelikož Dalibor prodal svou uniformu poddůstojníka Waffen SS a stejně nás k tomu účelu bylo ten rok málo. "Ty jsi nad tím hodně přemýšlel!" zvolal strážmistr Snopek nadšeně. Dan dodal, jak se pan Macháček nechal slyšet, že by chtěl udělat v rámci akce nějakou menší ukázku. Co se týká představení stejnokrojů, to by nebyl nejmenší problém. Ukázat rozhodně máme co, jde o to se jen dopředu domluvit, sejít se v dostatečném počtu a realizovat to. Ostatně s četníky tohle bylo v plánu na prvním Šumperku, avšak zájem byl nulový a jakákoli prezentace stejnokrojů se smrštila na pokec se dvěma chlapíky, bývalými reenactory. Pokud by ale chtěli pořadatelé něco jako bojovou ukázku, myslím, že tento nápad je zcela zcestný. Netvrdím že mě to už nenapadlo, ale bylo by s tím víc problémů než, řekněme jakou by to mělo celkovou pozitivní hodnotu.

Pak ještě přišla řeč na knihu A nebylo návratu od Fritze Blankenhorna. Na knihu kterou Dalibor miluje a já ji k velké radosti dostal před nějakou dobou od slečny Procházkové k Vánocům, ale bohužel jsem se k ní dosud nedostal. "Musíš si to přečíst!" Uzavřel Dalibor. 

Zanedlouho se na pódiu začalo něco dít, dal jsem proto povel k ustrojení družstva, aby se nestalo jako před pár roky, že jsme tam šli dělat doprovod ceremoniálu předávání cen a část z nás měla naprosto nevyhovující výstroj. Už od chvíle, kdy se to stalo, jsem moc dobře věděl, že to z mé strany bylo selhání a že tomu příště musím všemi prostředky zabránit. Letos nic takového nehrozilo, všichni byli ustrojeni zcela správně a připraveni vyrazit. A zbytečně. Dávalo mi to však naději, neboť když nestojím na pódiu jako kulisa, je tu jistá šance, že budu vyhlášen, abych si přišel pro ocenění. Byl bych tomu skutečně moc rád. Vše ale bylo v rukou jiných. Vyhlášení se zdálo být docela dlouhé a cen snad i více než vystavovaných modelů. Radost nám udělalo i ocenění již zmíněného kartonového Titanicu teprve dvanáctiletého autora. A potom přišlo na řadu i moje jméno. Nejprve si nikdo z našeho družstva nebyl jist, zda jsem to skutečně já a zda jsme správně rozuměli. Ale když pan Macháček zopakoval ona slova, vyrazil jsem. Cestou jsem si sundal jednu ze svých bílých rukavic a pan Macháček ještě zdůraznil, že si mě tímto rozhodně nekupují, nýbrž že jde o skutečně zasloužené ocenění mé modelářské práce. Kéž by dopadlo všechno tak dobře, jako ta jedna viněta s níž jsem tu letos byl. S velkou radostí jsem přebral ceny, trošku mě překvapilo, že letos zřejmě nejsou udělovány diplomy. Alespoň tedy já jsem žádný nedostal. No... Nevadí. 

Po návratu k mým kamarádům a mé slečně došlo na podrobné prozkoumaní toho, co mi vlastně bylo předáno. Laserem vypalovaná stavebnice dřevěného domu se velmi líbila Daliborovi, hned měl nápad na diorámu s četníkem a pytlákem. Mě však hned napadlo, že v měřítku 1:87 jsou takové figurky nesehnatelné... Na druhou stranu v době 3D tisku... Není to sice stavebnice do níž bych měl chuť se okamžitě pustit, nicméně mám z ní radost. Podobné stavení se mi líbí a připomínají mi mé začátky, kdy jsem je lepil coby papírové modely z ABC. Tohle by mělo být snazší. Takže třeba někdy... Obdržel jsem mimo jiné i pár dárkových poukazů. Jeden, a ten mi udělal největší radost, do prodejny mn-modelář.

Pomalu se přiblížil oficiální konec soutěže. Pro nás, ostatně jako pro všechny ostatní aktivně vystavující to znamenalo velké balení. Celkem mě překvapilo jak dobře a docela rychle to šlo. Ještě se u nás zastavil pan Macháček, aby nám znova poděkoval za účast, předal nám každému pohlednici vydanou k letošnímu ročníku PPofTovačov a pivní speciál "Král Šumavy". Dalibor na lahev reagoval slovy "Tohle je pro mě nejlepší ocenění! To si večer dám! Na to se těším!" Potom se pan Macháček se všemi z nás rozloučil. Vzal si také svou lahev třešňovce, již tu ráno nechal a kterou během dne nejen slečna Procházková málem zaměnila s vodou.

Právě se slečnou Procházkovou jsme se mimo jiné těšili i na to, jak si, až to tu skončí, všichni půjdeme sednout někam na kávu. Ostatně... Měli jsme si toho ještě tolik co říct. Ale Dalibor už slíbil dědovi že se ještě staví a že také vyzvedne svou Kristýnku, Dana čekala dlouhá cesta, tudíž jsme všechno společně odnosili do auta a ještě chvíli klábosili u otevřeného kufru. Málem jsem při tom všem vojenskohistoeickém materiálu zapomněl sbalit svou nejlepší vinětu. Stála už zapomenutá na stole bez ubrusů, jako úplně poslední vystavený model. Ale zachránil jsem ji a Dalibor s Danem si ji konečně mohli prohlédnout pořadně zblízka. Kolem výstavních stolů byla natažena páska a k modelům se tak nedalo zcela přiblížit. Což na jednu stranu bylo velmi dobře. Nakonec přislo i loučení s kluky, plány ale ještě nějaké máme. Nejbližší je teď Vlkoš, ale třeba klapne i Šumperk. Kdo ví... Já se ale slečny Procházkové v dobových šatech ještě vzdát nechtěl a tak jsem trval na tom, že se půjdeme projít alespoň sami dva. Voda byla ve vzduchu cítit stále více, naštěstí už byly šavle i pušky bezpečně uloženy a zatěsněny v autě, takže nebylo moc čeho se bát. Došli jsme až k tovačovské Zákuskárně nedaleko zámku. Dali jsme si kávu a dezert a velmi příjemný pán, jenž nás obsluhoval nám prozradil, že v těchto místech se natáčel díl seriálu Četnické humoresky s panem Lízátkem. To jsem vůbec netušil! Až ten seriál zase půjde, je třeba se na tuto lokalitu lépe zaměřit. Když jsme seděli před Zákuskárnou a opět budili pozornost kolemjdoucích a kolemjedoucích, výrazně se stáhla temná mračna a spustil se déšť. Ale bylo to docela příjemné. Navíc nešlo o nic velkého. Pak jsme zaplatili a po dešti vyrazili zpět k autu. 

Doma už to bylo více méně jako vždy. Jen s tím rozdílem, že každý rok je těch věcí k vybalení, ošetření a uložení na své místo stále víc. 

Jak jste si asi všimnuli, docela dlouho mi trvalo i sepsání a zveřejnění článku, který vychází až nyní, více než týden po proběhnutí akce. Všem čtenářům se tedy velmi omlouvám, ale rychleji mi to skutečně nešlo.

Tak tedy 14. (dle mého názoru 13.) Tovačov je nenávratně za námi. Jako vždy to byl krásný den se skvělými lidmi, s některými se nám daří setkat se už jen tady a o to více jsem rád, že se Danovi podařilo letos dorazit. Jsem rád, že jsme se zase po roce setkali i s pořadateli této úžasné akce a dostali od nich příležitost i takto prezentovat nejen svůj velký koníček a své stále větší sbírky, ale i dobu a lidi, na které se nesmí zapomínat, neboť jejich životy nebyly snadné a v mnoha případech byly zmařeny válkou, či tím, co přislo ještě před ní nebo naopak následovalo po ní. Jsem velice vděčný za těch pár lidí, co se u nás zastavili a projevili zájem nejen o nás a naši expozici, ale i o dobu již jsme prezentovali a s nimiž jsme si mohli vyměnit své zážitky, poznatky a zkušenosti. Stejně tak jsem vděčný za těch pár lidí, kteří do toho už několik let jdou se mnou vždy, když je to jen trošku možné. A čeho, respektive koho si vážím úplně nejvíce je moje slečna Procházková, neboť mít takovou přítelkyni, kterou, jak mi sama napsala, to navíc ještě baví... To je sen mnoha z nás. Ona není jen krasná, ona je skutečně úžasná...

Vážení čtenáři, případně návštěvníci akce a naší výstavky, pokud tu nějací jste, dovolte mi, abych touto cestou ještě jednou poděkoval pořadatelskému týmu Plastic People of Tovačov za další ročník jejich úžasné soutěže, za ocenění i pozvání a také Vám, za návštěvu buď osobní, nebo zde na blogu prostřednictvím článku.

Od pana Macháčka už jsem dostal zprávu o jeho vizi příštího ročníku a pokud to klapne a sejde se dostatek finančních prostředků, tak by to mohlo být opravdu veliké. Doufejme tedy, že se opět ve zdraví a třeba v ještě větší sestavě sejdeme i za rok na stejném místě!

A kdy se sejdeme zase zde na blogu? 

Další článek by měl být věnován opět pracem na diorámě "Tutto bene!", a to nejpozději do poloviny června. Doufám, že i tohle vyjde a že se tu zase brzy setkáme.

Zatím se mějte co možná nejkrásněji, užívejte si posledního méně než měsíce jara a brzy se opět těší

Michal Trlica