Veselé Vánoce 2021!

Vážení čtenáři, kolegové modeláři, reenactoři, historici, umělci, návštěvníci, kdož jste na stránkách mého blogu pravidelně, příležitostně nebo dnes zcela náhodně, vás všechny zde vítám u tradičního každoročního vánočního článku z nějž se v posledních letech stalo dlouhé vyprávění shrnující můj uplynulý rok. Takže pokud máte zájem, pohodlně se usaďte, připravte si něco na zub, pusťte si příjemnou hudbu a podívejme se společně na to nejdůležitější, co jsem v roce 2021 zažil.

Koncept živého stromečku v květináči se u nás ujal, bojužel smrček který s námi prožil dvoje Vánoce už déle nepřežil. Letos proto máme novou jedli. Změníl se i styl zdobení.

Své vyprávění i tentokrát začnu tam, kde naposledy končilo, tedy předchozími Vánocemi.

Vánoce roku 2020 byly pro mě po všech stránkách příjemné, z části i díky faktu že mé pracovní místo tou dobou bylo na úseku diagnostiky Mykobakterióz a TBC, kde se zdržuji úplně nejraději. Toho roku jsem k Vánocům od své milované Peťušky dostal krom ručně pletené a nádherně teplé šály v barvě uniformy četnické také nádhernou knihu Divadlo Járy Cimrmana - divadlo, které se proslavilo autorů Ladislava Smoljaka, Zdeňka Svěráka a Jaroslava Weigela. Jak na papírovém boxu v němž je dílo vloženo stojí, jde o takové muzeum v knize, neboť obsahuje i reprinty dobových tiskovin mapujících historii DJC. Na stránkách knihy se pak dočítáme o jednotlivých hrách, ale především o tom jak vznikaly a jaké nástrahy na autory čekaly v době minulého režimu. Řekl jsem si, že si každý večer přečtu o jedné hře a tu si následně pustím. A protože osud tomu zřejmě chtěl, měl jsem to nakonec mnohem snazší. Konec roku byl pro mě značně veselý, ale ne jen díky Cimrmanovu géniu. Brzy se ukázalo, že má slečna Procházková je nemocná a že jde o onemocnění o němž teď slýcháme nesčetněkrát denně ze všech stran. Ano, byl to potvrzený SARS-COV 2, nebo jak se lidově říká, Covid. Vzhledem ke skutečnosti že jsme spolu byli v poměrně dost těsném kontaktu, a s přihlédnutím k mým následným příznakům mě brzy kontaktovala KHS. Tak jako tak jsem šel na PCR test, nicméně s negativním výsledkem. V mém případě šlo tedy nejspíše o běžnou chřipku, s níž jsem dostal neschopenku. Ta se nakonec protáhla zhruba do půlky ledna. Dobře mi opravdu nebylo. A tak jsem prožil přelom let 2020/21 doma, bez své lásky, ale s Divadlem Járy Cimrmana.

Když se mi udělalo lépe, okamžitě jsem se v myšlenkách dostal ke skutečnosti, že je třeba využít každý den, každou chvíli kdy jsem doma, nikoli v práci a věnovat se blogu a modelům. Zprvu převážně blogu, protože díky nemoci jsem se na jemnou a detailní práci rozhodně necítil. Roztřídil, upravil a seřadil jsem fotky na článek o definitivní verzi figurky Rolfa Steinera od Dragona v měřítku 1:6 a článek pomalu sepsal a připravil k vydání. Tak začal rok 2021 zde na blogu. Jakmile se mi udělalo o něco lépe, vrhnul jsem se na modely, konkrétně na velmi dlouho rozpracovanou vinětu Hoffnung am Ende der Welt znázorňující květnové dny v srdci padlé Říše. Tu se mi v první části nyní již končícího roku také podařilo dokončit a to k mé celkové spokojenosti. Až na "menší" nedostatek při lakování dřevěného podstavce, ovšem to nebudeme rozebírat. O tomto díle se mi podařilo vydat tři články, které jsou dle mého skromného názoru celkem povedené, ovšem mohly by být detailnější. To však nejlépe posoudíte vy, mí milí čtenáři. S berlínskou vinětou jsem ale poskočil v čase o něco víc než bych chtěl, takže zpět do ledna.

Po ukončení pracovní neschopnosti přišel, jak taky jinak, návrat do zaměstnání. Docela jsem se těšil a to i přes fakt který mi byl s dostatečným předstihem znám. Od ledna se budu zaučovat na další laboratoři ústavu mikrobiologie. Na antibiotickém středisku. Mé prozření tam bylo celkem rychlé. A ne úplně příjemné. Spousta nových činností, vlastně úplně všechny. K tomu zběsilé tempo zaučování neberoucí v potaz že jsem tam teprve pár dnů a nároky na mě kladené... Jako bych tam psal již svůj dvacátý rok. Pracovní život mi tam zachránila kolegyně Magda. Spojila mě s naší (bohužel) již bývalou kolegyní jejíž místo jsem nyní zaujal a ta mi prostřednictvím Messengeru pomohla ze všech nejvíc. Bez nadsázky, bez Kačky a její pomoci bych na ATB nepřežil. Hodně mi pomohla i její povzbudivá slova když se na nás přišla podívat a zůstali jsme spolu chvíli sami. Díky moc, Kači. A nejlepší je, že jí kdykoli můžu napsat. Což se po zbytek roku taky několikrát stalo. Abych ne zrovna veselou situaci v práci odlehčil, napíšu o jedné velmi příjemné věci, která se stala začátkem února. Už dávno dřív se na stránkách čínského výrobce figurek 1:6, konkrétně DiD objevila novinka z řady Kriegsmarine, Jürgen Prochnow v roli kapitána ponorky ve filmu Das Boot. Myslím že ve svém minulém vánočním článku píšu o mé reakci, když jsem jej viděl na stránkách tuzemského e-shopu Svět komiksu. A i když to tu už určitě bylo napsáno, budu se opakovat. Běžel jsem tenkrát hned za svou Peťuškou a na mobilu jí ukázal na co jsem narazil. A ona jen "Tak na co čekáš?!" Hned jsem odeslal objednávku a záhy složil tisícikorunovou zálohu. Dle informace na webu měl Prochnow dorazit ještě v na sklonku roku 2020. Nicméně už tehdy bylo dosti pravděpodobné že se dodání vzhledem k šílené situaci ve světě natáhne. Doteď mám v paměti, že balík s figurkou dorazil v pátek a já jej rozbalil v sobotu po snídani. Následující týdny, možná měsíce znamenaly návrat do doby, kdy jsem tento klenot německé kinematografie poznal. Velice podobné pocity jsem zažíval. Soundtrack Klause Doldingera mě opět provázel všude, zhlédul jsem celou dlouhou verzi filmu vydanou jako minisérii a v každé scéně s Prochnowem detailně zkoumal jeho vzhled, odění a všechny detaily, aby má figurka, až se do ní pustím, byla co nejvěrnější filmové předloze. S pomocí jednoho velice ochotného prodejce na Aukru se mi v březnu podařilo sehnat i druhou hlavu pro tuto figurku, bez vousů, takže mám materiál pro tvorbu Prochnowa ze začátku filmu i z pozdější doby, kdy je již zarostlý. Mám i poměrně přesnou představu o tom, jak obě figurky udělat, tedy na jakých podložkách a z jaké konkrétní scény. Jak budu postupovat, to přesně ještě nevím. Podařilo se mi i sehnat kožené ponorkové kalhoty od DiD, takže by bylo možné udělat Jürgena na můstku když stojí u FlaKu a při rozhovoru s poručíkem Wernerem pozoruje moře. Touto figurkou jsem měl v plánu začít. A ve stádiu plánu jsem bohužel dosud. Z části proto, že DiD vydal dalšího ponorkáře, který má tyto kalhoty šedé a tak se pokusím sehnat ty (protože černé, které mám doma nejsou přesně dle filmu) a také proto že díky práci mě chuť pustit se do tohoto projektu, nebo spíše projektů bohužel brzy opustila. Nakonec jsem nenapsal ani plánovaný článek, který měl za cíl představit obsah krabice. Aby však nedošlo k nějakému nedorozumění, i když je ta má stále v obalu, jsem velmi rád že konečně existuje figurka filmového kapitána U96 a že ji mám doma! Je to jeden z mých splněných dětských snů. A rok 2021 byl plný takovýchto splněných snů, které jsem měl ještě jako dítě hltající válečné filmy a snící o některých modelech, stavebnicích či figurkách. K tomu všemu se ale postupně dostanu.

Jürgen Prochnow od DiD v měřítku 1:6.

Stále ještě u Das Boot a splněných snů musím zmínit novinku německé firmy Revell na niž jsem narazil už začátkem roku. Na duben byla ohlášena stavebnice "ponorky z filmu Ponorka". Speciální edice ke 40. výročí filmu, U-Boot Typ VII C v měřítku 1:144 spolu s plakátem a barvami s lepidlem ve stylové krabici s novým obrázkem. I když bylo zcela jasné, že ji jen tak lepit nebudu, byla povinnost ji mít ve sbírce. Tohle je pro mě prostě srdeční záležitost, nehledě na to, že tento model, nikoli však jako filmovou, nýbrž jako skutečnou U96 jsem tenkrát slepil. Návrat do dětství... Z koupě tohoto kousku se nakonec stal takový hon na ponorku. Předpokládal jsem, že půjde o žhavé zboží a rychle se prodá. Napsal jsem do naší místní prodejny modelů, odkud jsem dostal zprávu, že nebude dostupná. Záhy jsem kontaktoval MN-modelář v Prostějově, ale bez odpovědi. O pár dnů později se objevila v nabídce prostějovské prodejny, takže jsme si se slečnou Procházkovou udělali výlet. A Das Boot je doma! Nakonec nebylo nutné se tak honit, jak se zdá, nejspíš nejde o tak žhavé zboží, jak jsem předpokládal. Minulý týden jsme opět byli v MN-modeláři a minimálně jedna je tam stále vystavená. Nebo minimálně byla.

Možná se to zdá jako sled neuvěřitelně šťastných událostí, přidám proto ještě další, která přišla zhruba ve stejnou dobu. Možná o něco dříve. Tentokrát opět prostřednictvím Aukra, kde se čas od času objevují skutečné poklady.

Kdysi dávno, když u nás byly figurky 1:6 spíše vzácností, tím spíše pro mě, neboť nebyly snadno dostupné jak možnostmi kde je koupit, tak i finančně, jsem na webu Actionfiguren a stejně tak na Google obrázcích nacházel i různé sady doplňků od firmy Dragon. Nejvíce se mi líbily potravinové sety s chleby, párky, zeleninou, ale i drobnostmi jako jsou oranžová Butterdose, plechovka se Scho-Ka-Kolou či příbory. No a dovedete si představit co to se mnou udělalo, když na mě na Aukru vyskočily dva tyto sety, navíc za 350Kč kus. Ve zkratce, mám je doma oba!

Na přelomu března a dubna jsem se pustil do četby úžasné knihy Mobilizace ve fotografii. Četba to nebyla nijak dlouhá, neb kniha skutečně naplňuje svůj název. Jde spíše o takové fotoalbum doplněné popisky a textem pro doplnění souvislostí. Myslím že jako základ pro studium problematiky činnosti SOS a armády nejen v osudovém roce 1938 je tato kniha skvělá. A hlavně je vskutku nacpaná velkým množstvím často neznámých a unikátních fotografií. Ve mě vzbudila veliké nadšení pustit se do finální kompletace mého vlastního SOSáka. To znamenalo především pořídit brašnu pro plynovou masku vz.35. Jediná mě známá reprodukce pochází z produkce K.u.K. replika a jelikož má zkušenost s jejich verzí ČS malé polní není úplně dokonalá, vznesl jsem na Facebooku dotaz ohledně jiné dostupné repliky plyntašky. A aniž bych dostal odpověď, dostal jsem rovnou nabídku na koupi originálu. Neváhal jsem. Za (dle mého názoru) adekvátní cenu mi brzy přišla brašna ve velmi slušném stavu, která samozřejmě i tak vyžadovala pár zásahů a nějakou tu péči. Stal se z toho jeden z mých velice oblíbených restaurátorských projektů, ale protože jsem si tenkrát nebyl zcela jist zda je to opravdu restaurování nebo ničení originálního kousku, článek na blogu jsem na toto téma raději nenapsal. Pořídil jsem jen několik málo fotek a se stručným popisem je poslal několika kamarádům.

Originální brašna pro plynovou masku vz.35 po mých restaurátorských zásazích.

O pár dní později mi Aukro nabídlo modře smaltovanou polní lahev, která sice byla až z roku 1949, tvarově a barevně však shodná s prvorepublikovou civilní či dokonce četnickou. A hlavně daleko levnější. Stejně jsem měl v plánu ušít si na ni plátěný obal, takže by značení nebylo vidět a já měl konečně láhev v odpovídajícím tvaru i barvě. Hned jsem ji koupil a těšil se že budu do ukázek mít konečně správnou nádobu na vodu. Když mi pak přišla domů... Ouha! Použitelná bude jen do expozic, jelikož vnitřní smalt je ťuklý na několika místech a láhev uvnitř značně koroduje, což na pití není příliš vhodné. S mým tehdejším nadšením a kompletní SOSáckou ústrojí jsem se nechal vyfotit a připravil takové tablo pro účely našich výstav a prezentací. Až budu mít kompletní uniformu pro obchůzkovou službu, rád bych stejné tablo vytvořil i s touto. Jenže služební šavle, akurátnější (krátká) puška a především služební přilba jsou stále v nedohlednu.

Zatím to zřejmě vypadá, že jsem jenom nakupoval. Abych tento dojem ještě umocnil, přidám další nákupní zážitky a zkušenosti.

V některých článcích jsem zde psal o obchodu OTK87 na Etsy specializujícího se na originály a reprodukce výstroje RKKA. Tento obchod sídlí v Anglii, ve Farehamu a vlastní jej Simon Vanlint. Mnoho replik jsem si dle jeho fotografií, popisu a rozměrů na jeho stránce vyrobil sam, pak ale přišla chvíle, kdy jsem chtěl položky na něž nemám materiál a tak bylo potřeba je od Simona koupit. Hodně jsem váhal a nebyl si tímto krokem jist, slečna Procházková mě ale postrčila správným směrem a s nákupem mi pomohla. Vše šlo zcela bezproblémově a krátce po Velikonocích jsem měl pouzdra na hygienické potřeby a stanové příslušenství RKKA doma. Od této první perfektní zkušenosti jsme uzavřeli ještě mnoho dalších menších obchodů, abych se vyhnul platbě cla. I to mě jednou potkalo, při koupi krabiček na mýdlo, zubní kartáček a zubní prášek. Proclít tyto předměty bylo malinko náročnější a dražší, ale i tak se povedlo. Na výslednou cenu třech malých plastových krabiček raději ani nemyslím. Nákupy u Simona pro mě skončily zavedením cla na veškeré zboží jakékoli hodnoty ze zemí mimo EU. Polsko naštěstí v EU je, takže nákupy na Nestofu, s nimiž jsem letos také začal rozhodně nekončí. Některé věci jsou sice ne zrovna vysoké kvality, ovšem když člověk dobře a uvážlivě vybírá, nakoupí krásné kousky za úžasné ceny. A ještě snáz než na Etsy.

Má aktivita nestagnovala ani na poli modelářském, pracoval jsem tou dobou na stavebnici Velorexu od firmy Eduard v měřítku 1:72. Celkově to byla velice pohodová stavba s mnoha miniaturními detaily, já si ji ale náramně užíval, vše šlo jako po másle a má sbírka se rozrostla o velice zajímavý, historicky charakteristický kousek. Že by byl nějak originální se však říci nedá, neboť na modelářských soutěžích se to v poslední době Velorexy jen hemží. Je velice zajímavé sledovat jejich kvalitu, pestrost vybraných předloh či dokonce různé konverze a úpravy této miniaturní stavebnice. Pánové v Eduardu by asi skutečně měli zauvažovat nad zařazením tohoto mazlíčka do běžného výrobního programu. Pro mě měl projekt Velorex ještě jistou přidanou hodnotu. Pár kolegyní v práci, myslím teď naše sanitárky z příjmu biologického materiálu mají o mou modelářskou a vlastně i vojenskohistorickou činnost docela zájem a tak, máme-li náhodou někdy čas se o těchto tématech bavíme, já jim sem tam ukážu co je nového na blogu nebo fotky z nedávno navštívení reenactingové akce. Takhle nějak jsem dostal zakázku na výrobu druhého Velorexu jakožto dárku. Jako základ posloužil model firmy Abrex na němž bylo provedeno pár mých úprav a především byl usazen do podložky s výřezem s cestou.

V březnu mě v práci čekalo seznámení s dalším pracovištěm, ke kterému mám ale tak daleko, že si místo v mém srdci rozhodně nezíská. Úsek serologie jsem navštěvoval myslím týden a to pouze za účelem zaučení se na analyzátoru, kde se provádí vyšetření potřebná k výkonu transplantační služby, nebo jak se to jmenuje. My tomu říkáme "transplant" a v podstatě jde o to, že člověk dostane zpravidla na týden služební telefon a 24 hodin denně čeká, kdy tento telefon zazvoní a na druhém konci se ozve že je potřeba udělat takové a takové vyšetření. Pak se musím co nejdříve dostat do práce a požadovaný úkol vykonat. Může jít o vyšetření mozkomíšního moku, o vyšetření séra zemřelého za účelem zjištění zda je možné použít jeho orgány k transplantaci a v poslední době také vyšetření přítomnosti Covidu prostřednictvím zrychlené PCR metody. Jo, vždycky je to stres... A to jsem při svém prvním transplantu v týdnu od 16. dubna neměl ani jeden výjezd.

První třetina roku a možná ještě delší období se neslo stále ještě ve znamení celkem tvrdých proticovidových opatření, takže akce modelářské ani vojenskohistorické se prakticky nekonaly. Dost mi chybí pražský PanthersCup, protože jsem tam vždycky doplnil zásoby modelářského spotřebního materiálu a byl to pokaždé velice příjemný výlet do hlavního města. V posledních letech, kdy ještě tato akce byla se tento výlet proměnil na pánskou jízdu protože jsme tam cestovali jen s tatou.

Letos to tedy byl je sem tam nějaký pietní akt, ale pořádná ukázka nebo soutěž nehrozila. K narozeninám 5. května jsem dostal několik dárků, ale vypíchnu ten úplně nejúžasnější. Zdravotnické límcové výložky RKKA vzor 35 v hodnosti Seržant. Takže jsem si na Nestofu koupil krásnou 35kovou Gimnasťorku od Schustera a nechal na ni babičkou výložky přišít. Při sledování toho, jak je "násilně" ohýbá, špendlí a... Řekl bych drtí jsem měl opravdu hrůzu ve tváři. Byly tak krásné... Ale po přišití ještě hezčí! Ten proces vypadal strašně, ale výsledek stál za to.

8.5. jsem měl mít sobotní službu, nicměně podařilo se mi vyměnit osmý květen za první, takže na Den vítězství jsem byl doma a udělal si malou soukromou akci na zahradě. Vše bylo tak, jako bych byl někde "venku" na ukázce. Ráno jsem vstal, obléknul se do uniformy, posnídal a vyrazil ven, i když tentokrát jen za dům. K mámině veliké radosti (ano, ironie) jsem si na trávníku vybudoval dobový tábor a celý den strávil tam. Do domu jsem po celý den nevstoupil. Čaj i konzervu k obědu jsem si vařil na ohni, zkoušel jsem i ležet ve stanu z jedné celty zakoupené na Nestofu. Zastřílel jsem si ze své airsoftové Mosinky... Byl to velice hezký den, ale i když to byl jen jeden necelý den a hned za domem, došlo mi tam daleko víc než kdykoli a kdekoli jinde, jak neuvěřitelně náročné to ti kluci museli na frontě mít. Nemám teď na mysli všudypřítomnou smrt, strach a bojové nasazení, úplně stačil fakt, že veškeré věci, co potřebovali k přežití museli mít v ranci na zádech a s tím malém museli vyžít. V absolutní nepohodě a všech nástrahách otevřeného světa, stále na pochodu nebo na pozicích. No, zajímavá zkušenost. A hluboká poklona všem těm klukům, jejichž nezáviděníhodné, často zmařené životy a strasti se snažíme přibližovat současné veřejnosti. Podrobněji jsem své pocity popsal ve dvou dopisech slečně Procházkové, nicméně jelikož je má ona a já si jejich obsah přesně nepamatuji, citovat je nemohu. To ale v konečném důsledku myslím nevadí.

Letošní osmý květen na zahradě za domem.

Na konci května, když se epidemiologická situace začala zase zlepšovat, byla spuštěna šňůra představení Moravského divadla na Flóře a to koncertem pro zdravotníky. Tento festival trval po celý červen a krom čtyř úžasných představení, která jsme se slečnou Procházkovou navštívili bylo pěkné sledovat i vývoj počasí. Zatímco na koncertu posledního května jsme byli ještě teple oblečeni o měsíc později už bylo příjemné letní teplo. Myslím ale že teploty v parku nebyly tím nejdůležitějším. Byly to krásné společné kulturní večery a když se mě Peťuška jednou ptala, které z těch představení se mi líbilo nejvíc, dlouho jsem nevěděl. A to i přes skutečnost, že když v Noci na Karlštejně nastoupil ke své sólové skladbě "Do věží" pro mě do té doby neznámý Jakub Tolaš, bylo v mém obličeji jasně patrné, co se děje uvnitř. Tak úžasný výkon, který ve mě zcela zastínil všeobecně známou interpretaci Waldemara Matušky jsem vskutku nečekal. Noc na Karlštejně tedy nakonec byla dle mého názoru lepší než činohra Jméno i opereta Mam'zelle Nitouche, která nás v nastudování MDO trošku zklamala. Ale srovnávat tři různé žánry je tak trošku hloupost. Ach, teď jsem úplně ucítil tu atmosféru tehdejších teplých večerů, kterou kazilo jediné. Vědomí nutnosti jít ráno do práce. Pomalu se blížil prázdninový provoz, který byl znatelný pouze sníženým stavem personálu na ústavu. Vzorků a práce bylo abnormálně. A já poprvé zůstal na ATB středisku celý týden jako jediný laborant. Bylo to náročné, ale nějakým zázrakem jsem to zvládnul. V létě je to u nás na mikře vždycky divoké, právě kvůli dovoleným a tím pádem omezenému počtu přítomných pracovníků. A tak jsem byl chvíli na bakteriologii, chvíli na tuberách a nejvíce na ATB. Ale léto nebylo jen o pracovním vypětí, stresu a únavě na kterou nemám nárok, protože jsem přece příliš mladý.

Jak jsem již naznačil, tou dobou probíhalo rozvolňování opatření a tudíž se mohly konat nejrůznější akce, které nám tak chyběly. Velikou radost mi učinila informace o konání Plastic People of Tovačov v letos výjimečném červencovém datu. Ale... Můj návrh změnit letos téma naší expozice z okoukaných četníků na Dělnicko Rolnickou Rudou Armádu se nesešel s příliš vřelým přijetím, tudíž mělo být vše více méně jako dříve. Ač jsem se těšil docela dlouho dopředu, najednou se mi nedařilo dostat se do té správné prvorepublikové nálady a nadšení pro ČS Četnictvo a SOSku jako před pár měsíci, kdy to vyvrcholilo tablem. Naštěstí se vše zcela změnilo asi týden před vypuknutím výstavy a to se zprávou o Daliborově definitivní účasti.  A tak jsme s Daliborem, Danem, Martinem a letos poprvé i se slečnou Procházkovou bok po boku stanuli v tovačovské sportovní hale a představili svou expozici. Jak jsem již nastínil v článku věnovaném této suprové sobotě, bylo patrné že zájem o naše artefakty oproti předchozím ročníkům značně poklesl. Ani to ale nijak neohrozilo naši skvělou zábavu. Ostatně Michalovi zcela stačí Daliborův Mannlicher, pět nábojnic a Mannlicherový rámeček. Bylo nádherné se s kluky zase vidět a probrat co se v našich životech změnilo. Bylo toho dosti. Nejlépe z celého dne stále hodnotím odpoledne po uklizení a sbělení expozice, kdy jsme si za sportovní halou udělali takovou malinkou soukromu akci a střetli se s Danem. Tedy s Freikorpsem.

Krátce po Tovačově, konkrétně přesně na přelomu července a srpna následoval další a nebojím se napsat nejlepší zážitek celého roku 2021. První společná dovolená s mou Peťuškou. Kde jinde než v její zamilované Itálii. Abychom byli u moře co možná nejdéle a necestovali 20 hodin až na jih, zakotvili jsme hned na severu v Lignanu. Nechci se pouštět do větších detailů, už tak mám někdy pocit že sem píšu víc než bych chtěl a měl, ovšem říká se že první společná dovolená je jednou z největších zkoušek vztahu. A my se pak téměř nedokázali rozloučit. Bylo to snad nejsmutnější a nejemotivnější loučení, jaké jsem kdy zažil. Jako kdybychom se už snad neměli nikdy vidět. A to šlo jen o pár dnů.

Pokud můj blog navštěvujete pravidelněji, nejspíše o této návštěvě Itálie již víte. A víte také, že jsme se zastavili v Trevisu pod záminkou návštěvy místní modelářské prodejny. Koupil jsem si tam stavebnici figurek německých tankistů od MiniArtu a rovnou slepil a nabarvil pístový kompresor jenž byl součástí sady. Tím jsem pln nadšení započal práce na dioramě z předválečné Itálie. Jenže i když jsem dokončil pár dalších doplňků do tohoto díla, skutečných tvarů projekt "Rifornimetno" bohužel v roce 2021 nenabyl. Chybí mi inspirace a i když jistý námět v hlavě mám, není to stále ono. Dobře již vím, že se někdy vyplatí počkat. Materiál na článek o zmíněných doplňcích mám téměř kompletní, ovšem k jeho napsání jsem se také nedostal. Zpět ale k Lignanu.

 Zatímco já jsem v Itálii byl před touto dovolenou pouze jednou a to se střední školou, má holčička tam byla nesčetněkrát a tuto zemi zkrátka miluje. Já jsem jí zatím tolik nepropadnul, tedy myslím samozřejmě Itálii, ale to se časem určitě, alespoň částečně změní. Tou dobou bylo důležité, jak úžasné to bylo v Lignanu. Slovo dalo slovo, nějaké to vyřizování v práci, objednávání, bookovaní a přesně o měsíc později jsme frčeli zpět. Odjížděli jsme v neděli dopoledne. A co to znamená? Předchozí sobota byla ve znamení osvobození Moravy. K mé velké radosti se nám podařilo domluvit se a dorazit spolu s Daliborem a Vlkem na Vlkoš. A konečně jako tři vojíni RKKA. Ačkoli je Vlkoš vždycky taková "sranda" akce, kde se nijak úzkostně nedbá na správnost ústroje, tentokrát bych řekl, že to bylo nadprůměrné. Stejně tak jsem si Vlkoš letos užil. Nadprůměrně. Měli jsme tam s kluky pár dramatických momentů, já hned v prvním útoku automatčíků. Skvělá nebyla jen samotná hlavní bojová ukázka, ale úplně celý den. Opět jsme s kluky probrali své životní zážitky, hlavně z dovolených a potom jsme odpočívali na dece a jedli výborný guláš z polní kuchyně. Nezapomenu na to, jak byli kluci hotoví z mého obsahu rance. Snažím se být tak autentický, jak to jde... Po návratu z Vlkoše bylo ještě toho dne nutné ošetřit Špagina, boty i celou uniformu s výstrojí, abych se mohl klidně vyspat, druhý den popadnout jinou tašku a vyrazit do Itálie.

Naše družstvo RKKA na Vlkoši.

Jelikož na Vlkoši z pochopitelných důvodů nebyla, poslouchala slečna Procházková celou cestu do Lignana mé vlkošské zážitky. Naštěstí s nadšením! I když jsme k hotelu dojeli doslova na první dobrou hned při první návštěvě, napodruhé jsme se tam při příjezdu cítili jako doma. A vlastně bych řekl že ne pouze při příjezdu. A také to bylo, jakoby ten měsíc vůbec neproběhl a my odtud ani neodjeli. Bylo to nádherné a když jsme chodili na pláž, pokaždé mě zaujala "stěna" z dřevěných kůlů. Důkladně jsem si ji nafotit a to včetně vegetace. Zaujalo mě, jak moc se tam ve mě probouzelo mé modelářské já a plánoval jsem co a jak doma ztvárním. A taky jsem o tom hodně mluvil. Byly to tak krásné bezstarostné dny... V současných náročných chvílích je velice postrádám. V součtu to bylo necelých čtrnáct dnů klidu a pohody, kdy byly všechny stresy v nedohlednu. Dny, z nichž musíme žít po celý další rok. I u naší druhé dovolené byl pro mě poslední den smutný o to méně, že jsme opět navštívili Treviso. Tato návštěva měla být původně popsána v článku o stavebnici Werkstattkraftwagenu Typ 03-30 od MiniArtu, jelikož je ale článek stále ve fázi konceptu, napíšu Vám, jaké to tam bylo, právě zde. A možná, pokud se mi článek podaří někdy vydat, si to budete moci přečíst znova.

Dobrodružnou noc na poslední den naší druhé italské dovolené jsme prospali v autě, ráno si sledujíc slunce stoupající nad moře dali snídani na pláži a po posledních nákupech v Lignanu vyrazili směrem na Treviso.

Cesta tam byla jako minule po návštěvě Benátek docela napínavá, i tentokrát probíhal boj s časem. Jenže teď jsme jej shodou několika okolností prohráli. První doslova překážkou byl železniční přejezd jen pár set metrů od prodejny, před jehož závorami jsme spolu s ostatními netrpělivými řidiči stáli docela dlouho. A když jsme jej konečně překonali a zaparkovali před prodejnou Shangri-La Shop, stály nám v cestě zavřené dveře polepené informacemi o hygienických opatřeních a oznámení, že během prázdnin se odpoledne otevírá nikoli v 15:30, ale až v 16:00. Důležité je poznamenat, že zavírat měli ve 12:30 a my přijeli ještě o něco dříve. Prostě Itálie...

Nějakou dobu jsem koukal přes sklo dovnitř a obhlížel prostor kde je bojová technika a figurky 1:35. Teď už jsem byl rozhodnut že Werkstattkraftwagen od MiniArtu chci. Ale neviděl jsem jej. Figurky o něž jsem měl také zájem tam však stále byly. Možnosti tedy byly dvě. Buď to vzdát a vyrazit zpět do Česka, neboť nás čekala dlouhá cesta, nebo čekat do čtyř. Slečna Procházková se ale nevzdává nikdy a tak měla jasno okamžitě. Když už jsme tu, počkáme!

A tak následovala vycházka po Trevisu. Opravdu lituji toho, že jsem si nechal telefon v autě, protože tak nádhernou řeku jsem dosud neviděl. Její barvy byly skutečně jako z obrazu a pokud by někdo z nás v diorámě vytvořil takto modrou hladinu řeky, střetl by se s kritikou a námitkami, že tak mělká říční voda není nikdy zabarvená do modra. Jenže ona byla. Navíc ta vegetace v řece i na březích, ty krásné mosty i stavby okolo... A co víc, místní kachny vypadaly jako moroví doktoři. Byly celé černé a měly bílé masky.

Po lehkém obědě jsme ještě prozkoumali pár zákoutí Trevisa včetně památníku před dělostřeleckým učilištěm a vrátili se k autu v němž jsme už jen čekali do otevření Shangri-La Shopu po polední pauze. Věděli jsme, že cesta domů bude dlouhá, ostatně jednou jsme to spolu už zažili. Takže jsme každou chvíli věnovali odpočinku. Jakmile se přiblížila čtvrtá hodina odpoledne, vyrazili jsme.

Při pohledu přes výlohy prodejny jsem nabyl pocitu, že ke znovuotevření prodejny zatím nedošlo, ovšem odemčené dveře svědčily, naštěstí, pro opak. Pozdravili jsme a já okamžitě zamířil na území pětatřicetinové bojovky hledat Werkstattkraftwagen od MiniArtu na nějž jsem poslední dobou tolik myslel. Ta krabice tu skutečně byla, jen postavená na jiném místě a tudíž přes sklo výlohy neviditelná. Dobře jsem si pamatoval, co jsem před měsícem po jejím otevření viděl. Hromadu vysypaných rámečků a na tom všem zmačkaný celofánový pytlík. Po krátké výměně názorů s Peťuškou na téma cen a toho že sem nejezdíme  každý den jsem s jejím požehnáním vzal ještě krabičku s figurkami německých tankistů plnících kanystry ze sudů i přes to že byla lehce poškozená. Pak naše kroky vedly do části s letadly, kde nás zaujaly stavebnice firmy Eduard. Co asi místní modelářské komunitě řeknou limitky "Legie" nebo "Servus chlapci!" by nás oba skutečně zajímalo. Vykročili jsme ale k prodejnímu pultu. Slečna Procházková umí italsky vskutku perfektně, což se o mě říci nedá, já jsem tam vždy spíše jako voják RKKA v Berlíně a tak se prodavače zeptala, zdá můžeme provést kontrolu obsahu krabic. Nutné to bylo u obou. Na figurkách při letmém pohledu nic poškozené nebylo, pokusil jsem se tedy o kontrolu kompletnosti a nepoškozenosti dílů pojízdné polní dílny. Krabici jsem rozložil na kraji pultu a zkušeně v návodu nalistoval schéma s obsaženými rámečky. Při pohledu na doslova horu šedého plastiku v dolní polovině krabice bylo patrné, že to není zcela proveditelné. Patrné bylo ještě něco. Myslím že to rozhodně není stejná stavebnice, kterou jsme tu prohlíželi při první návštěvě. Rámečky sice byly vysypané, ale stále v sáčku jemuž jen prasknul jeden ze svárů. Při zběžné revizi dílů v rámečcích jsem po očku sledoval jiného zákazníka nebo spíše známého místního prodavače. Vedli spolu živou debatu a tento zákazník vzal jednu z krabic se stavebnicí, přeříznul nožem tovární zapečentení a pustil se do prohlížení obsahu, aniž by chtěl model koupit. Pak se přestávám divit tomu, co jsem zde v krabici od MiniArtu minule viděl. I po tomto zážitku jsem se odhodlal pouze k letmému prohlédnutí rámečků a především kontrole, zda je vše odstříknuto čistě a někde znatelně nechybí část dílu. To se mi totiž opravdu stalo u stavebnice German Passenger Car Typ 170 V Saloon 4 Doors. Naštěstí stačilo napsat na Ukrajinu a za pár dní mi zcela bezplatně přišel rámeček s novým dílem. S vědomím faktu, že v MiniArtu mají skvělý zákaznický servis jsem vše zase vrátil do škatule a připravil si Eura. Dotazu, zda budu chtít tašku jsem, světe div se, rozuměl i já. Prodavač obě položky sečetl, podíval se na mě přes své brýle ve výrazných rudých obroučkách, něco řekl a vrátil mi zbytek z toho, čím jsem mu zaplatil. Až venku jsem se od své úžasné slečny dověděl, že provedl nějaké mírné zaokrouhlení směrem dolů. U těch jednotek centů je to ale těžké rozeznat. Slečna Procházková pak ještě pořídila fotku pro mé čtenáře a vyšli jsme zpět k autu.

Se stavebnicí Werkstattkraftwagenu Typ 03-30 od MiniArtu a taškou s figurkami před prodejnou Shangri-la Shop v Trevisu.

Už během druhé italské dovolené jsem na internetu narazil na vojenskohistorickou akci Sokolnice 1945 a začal si pohrávat s myšlenkou účasti našeho tříčlenného družstva. Podařilo se mi přihlásit nás a i když jsme nakonec měli možnost dorazit jen já s Daliborem, byla to v konečném důsledku jedna z nejlepších ukázek, které jsem letos zažil. Hmm, aby taky ne, když jsme v boji byli jen dvakrát. Letos se ale člověk musí radovat z mála a každé příležitosti k výstřelu. Sokolnice měly jakousi přidanou hodnotu ve skutečnosti že na stejném místě, kde ukázka probíhala se v pětačtyřicátém roce skutečně utkala německá branná moc s postupující Rudou armádou. Jistou nejistotu ve mě zprvu probouzel fakt, že se rekonstrukce uskuteční v zámeckém parku, přičemž sokolnický zámek slouží jako domov seniorů. Mé obavy se naštěstí nenaplnily a tak místo vystrašených seniorů, kterým se vybavilo dětství bylo mezi námi pár těch, kteří poznávali naše zbraně, se zaujetím si je prohlíželi a kladli dotazy. Dopadlo to nejlépe jak mohlo. A to jsem ještě ani nezmínil k jakým historickým setkáním zde došlo. Mimo staré známé s nimiž se v boji běžně setkáváme a často sdílíme takříkajíc jeden zákop jsme se konečně osobně setkali s mým dlouhodobým kamarádem Pepou Pavlínem a také se konečně setkaly přítelkyně má s Daliborovou Kristýnkou. Jak jsem předpokládal, velice si ta naše děvčata spolu rozumí. Myslím že na tomto místě dlužím jedno veliké písemné poděkování Daliborovi za to, jak mě prosadil coby figuranta do představení uniforem, výstroje a zbraní v rámci sokolnické akce. Takže děkuji mnohokrát, kamaráde! Poděkování si ovšem nezaslouží profesionální moderátor celého dne se svými nejapnými dotazy.

"Jaké auta dokázala prostřelit tato protitanková puška?"

"Proč natahují ty kabely? K telefonu? Aby si mohli zavolat domů?"

"A jak dýchal voják v takovém krytu, kde byl zahrabaný i s hlavou?"  

Tohle je jen několik málo perel z jeho skutečně širokého repertoáru.

V mém pracovním životě to od začátku roku vypadalo všelijak. I když jsem pár měsíců byl i na tuberách, v kontextu celého roku mi to přišlo jako bych byl pořád jen na ATB. Vím, už jsem psal jak jsem tam na začátku roku zažíval velmi náročné časy, po nějaké době, asi tak v půlce roku jsem se dostal do pozice, kdy se mi tam i začínalo líbit, nicméně z ničeho nic přišel moment, kdy jsem cítil jak se mé zanedbatelné zkušenosti na tomto úseku bortí a že tam vlastně existuje spousta úkonů o nichž nemám nejmenší ponětí a nikdo mi je ani pořádně nepředstavil a nevysvětlil. Přijde mi to tak, že na spoustu věcí si tam musím přijít sám. A právě v takové chvíli jsem měl chuť vykašlat se na to a jít někam jinam. Protože jsem cítil, že antibiotické středisko zkrátka nezvládnu. Jelikož ale jsou i úseky kam bych nechtěl ani za nic, neměl jsem příliš na výběr. A i když i teď se ještě hrozím co vše nevím a jaký problém na nějž nejsem připraven se přede mnou objeví, asi se mi podařilo tak nějak... Nic moc si z toho nedělat. Jenom to je způsob jak přežít. Ostatně když se nad tím teď tak zamýšlím... Něco podobného mi radila Magda hned na začátku mého antibiotického působení.

Začátkem října, po tom co jsem se v práci málem ukašlal, jsem skončil doma s další neschopenkou. Tentokráte se zánětem průdušek. Většinu z těch dvou týdnů jsem opravdu proležel, protože mi nebylo vůbec dobře. A protože jsem neměl náladu ani sílu na to něco tvořit, popadla mě nákupní horečka. Šumperský ModelFest se totiž značně přiblížil a jelikož se Markovi Zindulkovi náš návrh expozice Rudé armády zamlouval, musel jsem dokoupit ještě pár dalších věcí jež jsem považoval za nepostradatelné. Utratil jsem ve velmi krátkém čase docela dost peněz, nicméně podařilo se mi dokompletovat výstroj RKKA na rok 1941. Hned po ukončení pracovní neschopnosti jsem se vydal do města pro pár látek a následně na návštěvu babíčky, která mi ušila ještě pár nepostradatelných replik pro šumperskou expozici. Za její obětavou a skvělou práci bych jí na tomto místě z celého srdce rád hluboce poděkoval. Díky moc a doufám že toho spolu ještě hodně zvládneme!

Po návratu do práce mě čekal další "transplant". A jelikož to bylo v době kdy Covid opět sílil, výjezdů bylo dosti, někdy i dvakrát během dne. Jak mi kolegyně prozradily, bylo to opravdu dost a dle jejich slov to rozhodně nebyl hezký týden. Něco pozitivního se na něm i tak dalo najít. Na Messenger mi napsal kolega, sběratel figurek 1:6 s nímž si někdy píšu. Před jistou dobou jsme si psali o figurce, kterou má ve své sbírce a která byla zároveň mým dalším dětským snem. Když jsem tenkrát zjistil že tuto figurku má, vybavily se mi ty chvíle někdy před desíti lety, kdy jsem si prohlížel fotografie poddůstojníka SS Artura Hechta na webu firmy Dragon, na různých fórech a e-shopech a hrozně jsem jej chtěl mít i já. Tenkrát nebyla dostupnost těchto figurek u nás nijak valná. A zdálo se že šlo stejně o docela vzácný kousek za poměrně vysokou cenu. Už tenkrát. A teď, z ničeho nic jsem dostal nabídku k jeho koupi. Nechal jsem si pár dnů na rozmyšlenou, ale při tom šíleném transplantu jsem se rozhodnul, že jej zkrátka chci. V pátek jsem běžel z práce rovnou do zásilkovny a z ní jsem si domů radostně a s úlevou po tom šíleném týdnu nesl krabici obsahující krabici s Arturem Hechtem a drobným bonusem. Následující sobotu přišel výlet do Šumperka spolu se slečnou Procházkovou v uniformě RKKA s výložky od ní a v autě plném sovětských zbraní a výstroje. Myslím že výsledný vzhled naší výstavy v šumperském kulturním domě stál za ty šílené investice během mým zdravím vynuceného volna. Jsem opravdu moc rád, jak se celá ta sobota v Šumperku vydařila. Že jsme se všichni sešli, dokázali společnými silami vytvořit tak rozsáhlou expozici, představit uniformy, zasoutěžit si s modely a ještě si odvézt domů ocenění. Tisíceré díky klukům, slečně Procházkové i Markovi a Model Klubu Šumperk.

Návrat domů byl smutný, vždycky je pro mě velmi smutné když už takový den končí a já se musím rozejít s kamarády, svléci uniformu a vrátit se do všedního života. Tentokrát bylo po návratu z akce nutné ošetřit, nakonzervovat a uklidit zcela jistě největší množství zbraní, uniforem a výstrojních součástek, jaké jsem dosud někam vezl. A hlavně, měl jsem na to vlastně jen neděli, jelikož v pondělí jsem musel, absolutně nerad do Brna na zahájení atestace. Uf, celé tohle specializační vzdělávání mě bytostně štve. Všechno to dojíždění a komplikace v podobě povinného očkování jež pozbývá smyslu... Kdo ví, co nás ještě čeká. Nejspíš nic hezkého. Další modul by měl být na začátku února, ale jak píšu... Kdo ví?! A není to vůbec tak daleko, jak jsem si nalhával.

V listopadu se mi podařilo po celých pěti letech sehnat konečně další bakelitovou krabičku na Losantin a vrátit jí podobu v jaké možná před mnoha desetiletími cestovala Evropou ukrytá v kapse blůzy či v pouzdře plynové masky německého vojáka. A o čem ještě ani nevíte, krátce na to mou sbírku rozšířil další exemplář, tentokráte dokonce s původním obsahem! Tuto zatím poslední krabičku jsem však dosud neměl čas vrátit do původní podoby. Jednou se ale rozhodně dočká! A Vy také, o tomto samozřejmě vyjde článek zde má blogu.

Každou volnou chvilku se teď snažím věnovat modelařině, neboť, co si budeme povídat, je to nádherný a vskutku úžasný koníček. V poslední době se také na trhu objevuje jedna nádherná novinka za druhou, některé z nich si rád koupím, ale k mému velkému smutku kolikrát nemám dost času ani na to, abych si prohlížel návod a výlisky a snil o tom, jak danou stavebnici budu skládat, barvit a do jaké scény model usadím. Nápadů by bylo dost, stavebnic také, touhy mám nespoutané, ale čas... Chybí mi čas. Před nedávnou dobou jsem se rozhodl koupit si zase pár přípravků, nástrojů a podobných udělátek, naučit se nějaké nové techniky a pokusit se zase posunout k lepším výsledkům mého modelářského snažení. S tím vším mi nezměrně pomáhají videa Martina Kováče na jeho YT kanálu NightShift. Po mnoha letech a dlouhém zvažování jsem se vrátil k rozpracované vinětě z května 1942 na karelské šíji. Každý den, kdy jsem doma zasedám k modelářskému stolu a tvořím. Řekl bych, že s novými barvami, štětci a při zkoušení nových postupů k nimž se propracovávám mi to jde o poznání lépe. Ve dnech, kdy se dokážu do práce na modelu skutečně ponořit, nevnímat okolní svět a kdy se mi daří mám z výsledků velikou radost a jsem s nimi zcela spokojen. Naproti tomu bohužel přichází i dny, kdy se absolutně nedaří a nápravy škod jsou zdlouhavé, někdy i neproveditelné a tak sem tam musím slevit ze svých často asi přehnaných požadavků, které na sebe kladu. Pokud chce člověk být v něčem opravdu dobrý a obstát, musí mít na sebe jisté nároky a snahu posunovat hranice svých schopností. Nestojí to ale za znechucení si tak krásného koníčku. Ještě víc než občasné nezdary mě ale limituje nutnost chodit do práce. Zní to asi hloupě, do zaměstnání musí chodit spousta lidí, možná téměř všichni. Ne že by se mi u nás na mikrobiologii nelíbilo, naopak, ale zvláště teď v podzimním a zimním období, kdy je světlo jen pár hodin (což je část dne kdy se mi modelaří nejlépe) a domů se často vracím bez energie a nálady cokoli dělat už prostě nedokážu usednout ke stolu a modelařit. Nehledě na to, že já k tvorbě potřebují spoustu času, abych se do toho dokázal pořádně ponořit. Pak teprve přichází tvůrčí nálada a s ní i kýžené výsledky. Takového rozpoložení u mě lze dosáhnout zejména o víkendech, kde je však potíž té skutečnosti že když se pořádně rozjedu je náhle nedělní odpoledne, tudíž čas začít uklízet a připravovat se na další pracovní týden. Delší úsek dovolené si také vybrat nemohu, protože z důvodů pracovního vypětí, nemocí, péče o nemocné děti či dovolených kolegyň to prostě nejde. Nejdelší souvislou dovolenou jsem měl v prosinci tři dny, ve spojení s víkendem to znamenalo slušný posun v pracech na zmíněné vinětě.

Čím dál víc se mi v poslední době vrací různé vzpomínky a pocity z dřívějších dob, které jsem tu na blogu tenkrát také rozebíral. Teď přišla doba, kdy se mi nezdají tak zlé jako tenkrát a některé jejich aspekty mi chybí. Bývá mi líto, že spousta věcí není jako dřív a že mnoho se toho v mém okolí zkratka rozpadá. Ani vztahy v naší rodině nejsou příliš... Příliš nejsou. A protože moje milovaná holčička umí spoustu mých pocitů pojmenovat pravými jmény nebo je odhalit ještě dřív než přijdou, vím, že je to nostalgie. Nu, než jsem ji poznal, myslel jsem že je to hezčí. Ale díky slečně Procházkové také vím, že to všechno má nějaký smysl. I když mi zatím není jasné jaký. Ale to je v pořádku. Jednou se vše dozvíme. Vše se děje, abychom se někam posunuli. No... Nejspokojenější bych byl v situaci na niž spousta lidí na začátku pandemie nadávala a nebyla schopná ji přijmout. Moct tak být doma, odříznutý od světa, nechodit do školy a do práce a z vesela modelařit, poslouchat hudbu, hrát si se zbraněmi, vyrábět repliky a doplňky k uniformám... Ale nejvíc mi teď chybí ten čas na modely. Když už je nějaký projekt tak dobře rozjetý, stálo by za to mít na něj čas a prostor. Dotáhnout jej do zdárného konce!

Většího volna si nedopřeju ani během Vánoc. Štědrý den znamená dokončení tohoto tradičního článku a také příprav na večer. A následně budu v práci. Sice mám pár dnů dovolené, ale o týdnu volna jako kdysi si můžu nechat akorát tak zdát.

Abych ale nebyl příliš negativní, což se k Vánocům nehodí, rád bych vyzdvihnul několik (pro mě) úspěchů jež jsem zde na blogu zaznamenal. A Vy možná se mnou. Každý rok je mým cílem publikovat alespoň 12 článků, ideálně minimálně jeden v každém měsíci. Za rok 2021 se mi podařilo vydat článků dokonce 15, což je nejvíce za posledních 4 roky. V dobnu se sice nový článek neobjevil, jindy jich ale bylo více. A co je ještě pozitivní, letos byla většina článků věnována opravdu plastikovým modelům, nikoli vojenské historii či figurkám 1:6. I v publikační činnosti se ale projevil nedostatek času, protože článků mohlo být ještě alespoň o pět více. Ostatně to bylo nastíněno již výše, o čem všem jsem chtěl psát a pak se k tomu nedostal. Spolu s nyní rozjetou vinětou (Dej Bůh, ať se ji podaří bez komplikací dokončit!) by to vše měl být vhodný materiál pro následující rok, nebo možná roky zde na mých stránkách.

Ještě je tu jedna, snad již jistá věc v relativně blízké budoucnosti. Již pár let sleduji na FB stránce Martina Tichého práce na maketě pušky (i karabiny) Mannlicher M 95 a myslím že to bylo letos v létě, kdy jsem se rozhodnul že i já chci jeden z jeho krátkych Mannlicherů. Po mnoha peripetiích jimiž musel tento opravdový mistr svého řemesla projít už jsou finální výrobky v dohledu a dle posledních informací se na své pětadevadesátky můžeme těšit během ledna 2022. A já se těším moc!

Můj blog byl v roce 2009 založen jako blog o plastikovém modelářství, takže ještě na chvilku k tomuto tématu. Již delší dobu, ale především v tomto roce se pro mě stal jednou ze zcela nejoblíbenějších firem zaměřených na výrobu plastikovch stavebnic ukrajinský MiniArt. To, jaké předlohy si vybírají pro ztvárnění prostřednictvím pětatřicetinových stavebnic a jak detailně si s nimi hrají, to mě skutečně baví a budí ve mě veliké nadšení. Ať už jde o kompletní stavebnice bojové techniky, civilních vozidel nebo menší avšak úžasně nápadité sady doplňků pro diorámy a viněty. Docela mě mrzí, že nejrozsáhlejší stavebnice od MiniArtu k níž jsem se z nedostatku času dostal byl onen pístový kompresor do diorámy jež je teď odložena na neurčito. Zkrátka bych řekl že MiniArt teď budu ještě nějakou dobu rozhodně sledovat a těšit se s čím ještě kluci přijdou.

I když jsem dnes od rána spíše v pověstném vánočním shonu než v pohodě, atmosféra části roku kdy jsou i zázraky běžné  už přichází i k nám. Jakmile jsem si u snídaně ukousnul z máminy vynikající vánočky, rozlil se na mé tváři stejný blažený úsměv jako u kapitána nákladní lodi Wesser v momentě kdy se zakousnul do vánoční štoly z lodní pekárny. Ano, opět Das Boot. Nicméně...

Jak jsme se v posledním týdnu roku minulého dokázali přesvědčit, může se toho ještě stát a změnit velmi mnoho. Nebudu tedy dělat předcasné uzávěry a přesunu se k samotnému přání.

 

Vám všem v článku zmíněným, těm na něž se z nějakého důvodu bohužel nedostalo i všem návštěvníkům mého blogu a čtenářům tohoto článku, kterým se podařilo pročíst se až sem, nebo přeskočit na zvýrazněný text bych nyní rád přál co možná nejpříjemnější a nejklidnější prožití svátků vánočních, mnoho štěstí, úspěchů a především zdraví do roku 2022! Ať jste co možná nejvíce se svými blízkými a milovanými a ať se vám daří ve všem, do čeho se pustíte. Doufám, že se zde za rok opět sejdeme a že se s některými z vás setkáme i osobně v roce 2022!

 

Rád bych také poděkoval všem mým úžasným kamarádům a lidem, kteří během již pomalu odcházejícího roku stáli při mě ve chvílích radosti i těch těžších a nikoli moc veselých. Všem těm, kdož mi byli vždy na blízku, ochotni pomoci a poradit. Velmi si vážím vaší přízně a podpory!

Michal Trlica