Nebelkerze 39

Jak jsem si vyrobil její inertní maketu...

Poslední dobou vůbec nemám chuť pouštět se do žádných větších projektů a tak jen chodím sem a tam a přemýšlím do čeho "říznout". Při výrobě inertních reprodukcí sovětských granátů RG-42 a RGD-33 z konzerv mě napadlo, že bych vlastně rád vyrobil i něco z opačné strany fronty. Z bedny s výstrojí jsem vytáhnul dřevěný Stielhandgranate 24, což mě přivedlo k myšlenkám na Nebelhandgranate 39 a Nebelhandgranate 39B (Nb.Hgr.39/39B). Našel jsem si pár obrázků této německé dýmovnice a i když bych ji rád jednou měl ve sbírce, vím, že vyrobit ji v domácích podmínkách nedokážu. Na to bohužel nemám potřebné nářadí a dovednosti. Nicméně při tomto hledání dýmovnic používaných německou brannou mocí jsem narazil na něco podstatně jednoduššího: Nebelkerze 39 a Nebelkerze 39B (Nb.K.39/39B).

Hotová Nebelkerze 39.

Rozdíl v obou dýmovnicích (Nb.Hgr.39 a Nb.K.39) je patrný na první pohled. Zatímco první jmenovaná je nápadně podobná ručnímu granátu Stielhandgranate 24 od kterého se na první pohled liší zářezy na konci rukojeti, bílým pruhem na hlavici a nápisem Nb.Hgr.39 tamtéž, Nebelkerze 39 je prostě jen plechový válec o rozměrech cca 90x140mm se sklopným madlem nahoře a závitem pro roznětku v dolní části naplněný dýmotvornou složí. Tím pádem by nemělo být nijak zvlášť složité vyrobit Nb.K.39 v domácích podmínkách. Tedy její inertní reprodukci.

Jak jsem již naznačil, Nb.Hgr.39 i Nb.K.39 existovaly ve dvou verzích. Tou druhou variantou byla naprosto totožná dýmovnice s označením "B". Mnoho lidí se ptá, kde je ten rozdíl? Rozdíl není na první pohled patrný, protože je uvnitř. Dýmotvorná slož byla nejprve tvořena 80% hexachlorethanu a 20% hliníkového prášku, u verze B to bylo 47% hexachlorethanu a 53% zinkového prášku.

Jak je jistě zřejmé z poměru velikostí obou dýmovnic, lišily se i dobou, po kterou produkovaly kouřovou clonu. Zatímco u menší Nb.Hgr.39 to bylo jen kolem 2 minut, Nb.K.39 vydržela kouřit asi 4 - 7 minut. Aby však bylo možné Nebelkerze použít, bylo zapotřebí roznětky. A to buď starší Zündschnuranzünder 29 (An.Z.29) nebo novější Zündschnuranzünder 39 (An.Z.39), která se šroubovala do závitu v dolní části dýmovnice.

A nyní už k samotné výrobě mého exempláře:

Sehnat dostatečně velkou konzervu se mi nepodařilo, takže jsem sáhnul po pokladničce za 30Kč. Rozměry skutečné Nb.K.39 jsou asi 90x140 mm (různé zdroje se v tomto čísle rozcházejí v řádech jednotek milimetrů). Budeme-li vycházet z těchto rozměrů, tak je patrné, že má pokladnička je o malinko užší a o malinko, malinko nižší než originál. Takže úplně přesná replika to nebude, nicméně stejně mám v plánu umístit ji na poličku, kde její kariéra nejspíše skončí. Žádné vojenskohistorické akce ji nečekají a já s tím rozdílem pár (desítek) milimetrů žít dokážu bez větších potíží. Jde mi jen o to zase něco vyrobit, něco, co bude zdánlivě podobné originálu. Takže vy, kdo vše obcházíte s metrem a počítáte nýty: "Auf Wiedersehn!"

Pokladničku máme, takže se posuneme k výrobě madla k přenášení této dýmovnice. Jelikož nedisponuji originálem ani žádným výkresem, musím se řídit jen vlastním odhadem. Průměr (v mém případě hliníkové) kulatiny pro výrobu madla jsem odhadnul na 4 mm a naohýbal ji ve svěráku za pomoci hrubé síly, půlkulatého pilníku a kladiva do požadovaného tvaru. Ano, mohlo to být lepší, ale také to mohlo dopadnout podstatně hůře. Za mě: Spokojenost.

Pokladničku jsem obrousil na plech a otočil ji vzhůru nohama. Do dna (nyní vršku) jsem vyvrtal čtyři otvory a přes umístěné madlo jimi protáhnul zploštělý měděný drát, jenž jsem zevnitř roztáhnul. Díky měděným páskům madlo drží bezpečně na místě a držet bude i po naplnění nádoby téměř dvěma kilogramy sádry a ocelového odpadu. Doufám.

Pohled na plechovku zbavenou potisku.

U skutečné Nebelkreze bylo madlo uchyceno pomocí přivařeného profilovaného plechu, ale pouze tomuto spoji, který bude v mém případě pouze lepený jsem nevěřil, zvláště pak při vědomí, že to celé bude vážit skoro dva kilogramy. Proto ty pásky z drátu… Tento plech jsem vystřihnul z plechovky od ředidla a naohýbal jej podle vrtáku.

Dno dýmovnice vystřižené z kartonu. Zde můj kvalifikovaný odhad asi dostane na frak. Na jedné fotografii dosud nepoužité Nebelkerze jsem si všimnul, že pod loupající se barvou prosvítá něco bílého a tak mě napadlo, že membrána kryjící otvory pro únik dýmu byla možná papírová. Podle dalších obrázků to ale zřejmě je nesmysl. Nevadí… Tedy mně ne. Do středu disku jsem vystřihnul kruhový otvor pro závit roznětky a z opačné strany jsem vytlačil dva kruhové reliéfy reprezentující uzavřené otvory.

Podložka s přilepenou matičkou zastupující závit pro zapalovač.

Po vyplnění nádoby sádrou a šrouby jsem dno uzavřel zalepením papírovým diskem a podložkou se závitem pro roznětku. A pak přišla na řadu hnědá barva Hostagrund sloužící jako základovka.

Pohled na dno dýmovnice.

Po týdenním schnutí a zrání vrstvy syntetické barvy jsem Nebelkerze nastříkal akrylovou Tamiyou XF-65 s přídavkem lesklého laku X-22 a mohlo začít vyřezávání masky pro nástřik označení. To sestává z písmen Nb.K.39 (zkratka pro Nebelkerze 93) a bílého pruhu složeného ze čtyř segmentů, který označuje prostředky pro vyvíjení dýmu. Na fotografii je již vymaskováno a připraveno k nástřiku bílé XF-2.

A výsledek. Toto je již stav po lehké patině několika hody dýmovnice do záhonku na zahrádce a následném oplachu vodou.

Třešnička na dort: Varovný štítek oznamující nebezpečí života při zapálení v uzavřeném prostoru. Po tom ťukání azbuky velmi příjemná změna.

A hotovo! Nebo ne? Správně, ještě roznětku!

Při pohledu na Zündschnuranzünder 29 mě okamžitě napadlo, že by se dal vyrobit z vystřelené nábojky pro plynové pistole. A tak jsem to udělal. Rozměrově sice zase totálně mimo, ale kde jinde vzít cenově dostupnou mosaznou kulatinu se zaobleným koncem? Takže An.Z.29 v mém podání sestává ze zkráceného šroubu M6 bez hlavy, zkrácené závlačky, kroužku na klíče o průměru 1,5 cm a vystřelené nábojky ráže 9 mm P. A. Blank s odříznutým dnem a odstraněnou plastovou zátkou.

Hotová roznětka po slepení.

A zapalovač zašroubovaný do dýmovnice.

Madlo na horní straně.

Takže… To je pro dnešní den vše. Doufám, že jste si článek užili stejně tak, jako já výrobu a i když sám dobře vím, že to není úplně přesná replika, jsem s výsledkem spokojen. A pokud by jste se chtěli pustit do podobného projektu sami, tak držím palce a přeji mnoho zdaru!

Michal Trlica