T-34/76 Боевая подруга

Na stavbu tanku jsem přispěla veškerým svým jměním - 50 000 rublů. Tank chci pojmenovat "Bojující družka" a žádám, abych byla poslána na frontu jako jeho řidička.

Před více než rokem vyšel zde na blogu článek věnovaný Alexandře Samusenko a tvorbě její figurky. Již tenkrát jsem jmenoval i další významné ženy bojující v Rudé armádě a to včetně Marie Okťabrské. Tou dobou mi bylo jasné, že dříve, či později se zde objeví i článek věnovaný jí a stavbě jejího tanku T-34/76 pojmenovaného Боевая подруга (Bojující družka). Je na místě psát o "jejím" tanku, protože jak vyplývá z úvodních slov, na jeho výrobu přispěla značnou částkou. Bojové nasazení této ženy nebylo sice tak dlouhé, jako například v případě již zmíněné A. Samusenko, ovšem její životní příběh a motivace ke vstupu do řad tankových vojsk RKKA si rozhodně zaslouží připomenutí v podobě článku i modelu.

Snímek Marie Vasiljevny Okťabrské při maskování jejího Téčka, tohle je zřejmě jediný dohledatelný snímek původní "Bojující družky". (Zdroj: https://militarymachine.com/wp-content/uploads/2018/05/Mariya-Oktyabrskaya-and-her-T-34.jpg)

Maria Vasiljevna Okťabrská (dívčím jménem Garagulja) se narodila 16. srpna 1905 ve vesnici Kijat na Krymu (některé zdroje uvádějí i jiná data narození včetně roku 1902). Dětství prožila v Sevastopolu, později se přestěhovala do města Džankoj a následně do Simferopolu, kde pracovala v konzervárně a jako telefonistka v městské telefonní ústředně.

V roce 1925 se provdala za studenta prestižní sovětské jezdecké školy Ilju Fedotoviče Rjadnenka a přijali příjmení Okťabrský, pravděpodobně na počest Velké říjnové socialistické revoluce. Jako žena důstojníka nebyla oddaná jen jemu, ale i své vlasti, následovala jej od jedné posádky ke druhé a prosazovala, že ženy by měly být mužům rovny ve všech ohledech. Absolvovala tedy zdravotnický výcvik, naučila se řídit, obsluhovat kulomet i radiostanici. Za zmínku jistě stojí, že byla nad míru zručnou švadlenkou, mezi ženami velitelského sboru známou kvalitou své práce a stylem oblékání.

Maria Vasiljevna Okťabrská se svým manželem Iljou Fedotovičem. (Zdroj: https://thesanghakommune.files.wordpress.com/2017/12/0000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000017.jpg?w=840)

Začátek Velké vlastenecké války v červnu 1941 zastihnul Okťabrské během jejich života ve městě Kišiněv, kde Ilja sloužil u 134. dělostřeleckého pluku. Maria byla společně s dalšími rodinami důstojníků evakuována do Tomsku a její muž zamířil na frontu. Tou dobou Okťabrská sloužila jako radistka, a v srpnu 1941 (jiné zdroje uvádějí, že až o dva roky později) se k ní dostala zpráva o hrdinské smrti jejího manžela, plukovního komisaře, vedoucího své muže do útoku. Tato novina Marii natolik rozzuřila, že se okamžitě rozhodla nechat se převelet přímo na frontu, aby mohla pomstít smrt svého muže. Ačkoli k tomu měla všechny potřebné dovednosti, její žádost byla zamítnuta z důvodu vysokého věku a tuberkulózy krčních obratlů. Maria se však nevzdala a vydala se jinou cestou. Prodala veškerý svůj majetek s cílem koupit si vlastní tank. Z dnešního pohledu šílená věc, která však tou dobou byla poměrně běžná. Sbírky na výzbroj se pořádaly v celé zemi a některé podniky také přispívaly na výrobu tanků. Jenže i když prodala úplně vše, na nákup něčeho, jako bojového vozidla stále neměla dost peněz. A tak legenda praví, že posbírala poslední ubrusy, prostěradla a ručníky, usedla nad rámem a začala vyšívat. Tímto způsobem údajně našetřila částku 50 000 rublů, kterou na jaře 1943 složila ve státní bance a napsala dopis samotnému J. V. Stalinovi:

Drahý Josife Vissarionoviči!

Během bojů za naši vlast padl můj manžel, plukovní komisař Okťabrský, Ilja Fedotovič. Za jeho smrt, za smrt veškerého sovětského lidu mučeného fašistickými barbary, chci se pomstít těm fašistickým psům, pročež jsem složila veškeré své úspory - 50 000 rublů ve státní bance jako prostředek pro stavbu tanku. Tank chci pojmenovat "Bojující družka" a žádám, abych byla poslána na frontu jako jeho řidička. Umím řídit, a obsluhovat kulomet, jsem Vorošilovským střelcem.

Posílám Vám nejsrdečnější pozdravy a přeji zdraví na dlouhé, dlouhé roky, strach nepřátelům a slávu naší vlasti.

OKŤABRSKÁ, Maria Vasiljevna

Dostala následující odpověď:

Děkuji vám, Marie Vasiljevno, za Váš zájem o tankové síly Rudé armády.

Vaše přání bude splněno.

Přijměte mé pozdravy.

J. STALIN

Od 3. května do října 1943 prošla Okťabrská pětiměsíčním výcvikem a byla převelena do stavu 26. gardové tankové brigády. Posádka "Bojující družky" byla následovná: Velitel: Podporučík Pjotr Čebotko, Střelec: Seržant Gennadij Jasko, Radista: Michajl Galkin, Řidič/mechanik: Seržant Maria Okťabrská. Nápis Боевая подруга namalovala Okťabrská pod horní hranu věže tanku, čímž si u svých spolubojovníků nezískala příliš velký respekt, spíše naopak. Zatím byla vnímána jako člověk snažící se přitáhnout na sebe veškerou pozornost.

Okťabrská (pravděpodobně) s posádkou svého tanku. (Zdroj: https://thesanghakommune.files.wordpress.com/2017/12/00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000018.jpg?w=840)

Přístup ostatních tankistů se změnil poté, co Okťabrská prošla prvními bitvami u Smolenska. Její vůbec první boj přišel 21. října 1943. Toho dne její tank zničil několik kulometných hnízd a dělostřeleckých postavení nepřítele. Nicméně "družka" dostala zásah a Okťabrská ignorujíc rozkazy opustila vozidlo za účelem oprav, které navzdory nepřátelské palbě úspěšně dokončila.

O měsíc později dobyly během nočního útoku sovětské síly vesnici Novoe Selo. V této bitvě byl tank Marie Okťabrské 17. listopadu 1943 zasažen dělostřeleckým granátem do pásu, což zastavilo jeho postup. Část posádky v čele s řidičkou/mechaničkou Okťabrskou se dala pod krycí palbou ostatních tankistů do oprav, které byly opět úspěšné a tank se o několik dní později znova připojil ke své jednotce.

Za následující dva měsíce, tedy 17. ledna 1944 bojovala Okťabrská v dalším nočním útoku, jenž byl součástí Leningradsko-Novgorodské operace a zároveň jejím posledním bojovým nasazením. Během bitvy poblíž Vitebska posádka tanku zlikvidovala nepřátelský odpor v zákopech a kulometných hnízdech a vyřadila jedno samohybné dělo. Následně však její tank dostal zásah protitankovým granátem, opět do pásu. Ani tentokrát Okťabrská nezaváhala, vyskočila z poškozeného vozidla a nedbajíc nepřátelské palby, začala s opravami poškození. To se jí nakonec podařilo, avšak byla zasažena střepinou granátu do oka a ztratila vědomí. Po bitvě ji dopravili do polní nemocnice č. 478, kde prodělala operaci. Následně byla letecky přepravena do nemocnice ve Smolensku, ale její stav se zhoršil, když se střepina v oku posunula směrem k mozku. 28. ledna 1944 byla vyznamenána Řádem Velké Vlastenecké Války 1. stupně (Орден Отечественной войны I степени) a stále dostávala dopisy od svých spolubojovníků, ve kterých všichni věřili, že se svou "Bojicící družkou" dojede až do Berlína. Po dvou měsících v kómatu, 15. 3. 1944 Maria Vasiljevna Okťabrská podlehla svým zraněním a se všemi poctami byla pohřbena na Náměstí paměti hrdinů (Сквер Памяти Героев).

Její příběh tím ale nekončí. 2. srpna 1944 jí byl za odvahu a hrdinství v mnoha bitvách posmrtně udělen titul Hrdiny Sovětského svazu (Герой Советского Союза). A "Bojující družka"? Ta byla také Němci zničena v jedné z dalších bitev. Ale na památku Marie Vasiljevny Okťabrské byl stejně pojmenován i další tank, opět T-34/76. A po jeho vyřazení přišel další, který ukončil svou bojovou kariéru poblíž Königsbergu. Pokud se však nemýlím, to už byl tank IS-2. Fotografie všech těchto vozidel lze dohledat, ale často se setkávám s tím, že jsou označována jako tanky Marie Okťabrské.

Řekl bych, že teď už není třeba dále vysvětlovat, proč právě tohle vozidlo a Maria Vasiljevna Okťabrská stály na začátku mého dalšího modelářského projektu.

Tentokrát jsem tedy neměl v plánu vytvořit figurku, nýbrž vozidlo, ve kterém tato žena bojovala, protože si myslím, že její tank s poměrně výrazným nápisem na věži je daleko ikoničtější a přesto modeláři poměrně přehlížený. Jenže pokud je mi známo, existuje pouze záběr věže tohoto Téčka a to jen z jednoho pohledu. Jak vypadal zbytek vozidla tím pádem zůstává záhadou, a jak uvádí i Marian Bunc ve své publikaci, určit závod ve kterém byl tank T-34 z let 1942/43 vyroben jen podle věže je prakticky nemožné. A tak jsem se vydal do neznáma jen s jedinou fotkou části věže a doufal, že to snad nebude tak zlé. Ačkoli doma mám ještě jednu stavebnici T-34/76 model 1943 od Tamiye v měřítku 1:35, nechtěl jsem ji pro tento model použít, protože s ní mám ještě jiné plány a navíc jsem chtěl "družku" ztvárnit v malinko menším měřítku, tedy spíše ve čtvrtce. Proto jsem se rozhodnul koupit stavebnici, jež mi již jednou prošla pod rukama. T-34/76 model 1943 od firmy HobbyBoss s kompletním interiérem (který tentokrát nepoužiji) v měřítku 1:48. K tomu jsem přihodil soustruženou hlaveň firmy RB model, lepty od Eduarda a soustruženou anténu od Aberu a mohl jsem začít se stavbou. Jenže než došlo k lámání chleba, uplynul skoro celý rok. Z podkladové fotografie jsem se snažil vykoukat, co se dalo, ale přišel jsem jen na několik detailů. Věž tanku Marie Okťabrské nesla otvory pro střelbu z ručních zbraní doplněné zesílením litého pancíře v této oblasti, dále jsem vysledoval madla z naohýbané kulatiny (nikoli skládaná) a řekl bych, že tento tank neměl velitelskou věžičku. Více se mi dohledat nepodařilo. A tak jsem začal se stavbou, od věže:

Slepená věž upravená podle podkladové fotografie. Samozřejmostí je imitace povrchu litého pancíře tupováním Surfaceru 1000, dále jsem odvrtal otvory a usadil do nich madla naohýbaná z drátu, zatmelil odnímatelný segment mezi poklopy (což byla spíše má svévolná iniciativa) a z Milliputu jsem vymodeloval zesílení pancíře v místech výstřelných otvorů. Jejich zátky vzniknuly vybroušením z plastové kulatiny. Nakonec jsem usadil soustruženou hlaveň, což byla díky absenci závěru kanonu jež jsem nepoužil malinko složitější operace.

Sjednocení tmelených partií přetupováním Surfacerem.

Sestavená korba doplněná o nové sváry, madla naohýbaná z drátu a několik leptaných detailů. Kolem madel bylo nutné doplnit sváry z Milliputu. Také jsem odstranil pravý přední blatník a oba blatníky zadní. To vše pro dosažení vzhledu vozidla, které již prošlo bojem.

Na zadním čele korby jsem vytmelil otvory pro osazení přídavných nádrží, které nepoužiji. Také jsem malinko poškodil síť nad motorovým prostorem a z naohýbaného drátu doplnil dva úchyty v zadní části levého boku korby. I zde byly použity detaily z leptané sady od Eduarda, především na schránce na nářadí a úchyt reflektoru.

Bližší pohled na schránku doplněnou lepty a uchycení reflektoru. Z drátu jsem vytvořil nové elektrické vedení.

Opačný pohled na tuto partii. Stavebnice obsahuje i krásné čočky pro reflektor, takže není třeba hledat v sortimentu nejrůznějších výrobců doplňků. Parabola světlometu je poměrně hezká a není třeba ji v této fázi nijak více upravovat.

Úchyty naohýbané z drátu. Všimněte si svárů na rozhraní madel a korby a vytmelených otvorů pro osazení původních skládaných madel ze stavebnice.

Čelo korby se sváry z Milliputu.

Úchyty ledových drapáků a náhradních článků pásu z leptané sady Eduard.

Schránka na nářadí na levém blatníku osazená leptanými panty. Mechanismus uzavírání se mi líbil přímo ze stavebnice, proto jsem jej lepty nenahrazoval.

Horní pohled na motorový prostor. Velkou síť nad převodovkou nabízí leptanou již stavebnice, celý tento díl vzniknul vlisováním kovové sítě do plastového poklopu, nicméně mřížky jsou ve stavebnici plné, plastové. Naštěstí jsou díky řešení stavebnice velice snadno odstranitelné (na rozdíl od pětatřicetinových Tamiyí). Prostor pod všemi mřížkami a sítí jsem natřel černým Surfacerem.

Zadní čelo korby. Krom tmelení otvorů pro přídavné nádrže bylo třeba ještě přetmelit stopy po vyhazovačích na poklopu se sítí nad převodovkou a když už jsme u toho tmelu, doplnil jsem sváry.

Pásy se skládají z delších úseků a jednotlivých článků. Horní část pásu dokonce nese i prověšení, což je velmi hezký detail. Bohužel každý článek má na svém vnějším povrchu dvě stopy po vyhazovačích. Už ve fázi příprav jsem věděl, že chci "družku" v blátě, což odpovídá i období jejího bojového působení (podzim 43 - jaro 44), takže jsem tento problém nyní neřešil s vědomím, že bláto vše zamaskuje. Je to strašný přístup, ale… Každopádně tentokrát jsem nejprve slepil kola, nasadil je na sucho na ramena a ke kolům přilepil pásy. Získal jsem tak snímatelný celek pásů s koly, díky kterému bude barvení jednodušší, než kdyby bylo vše přilepeno ke korbě.

Tažné lano je přímo ve stavebnici, rýč je kombinací leptaného dílu a násady z vytaženého rámečku.

Zkusmo seskládaný tank. Zatím to vypadá dobře!

Rozloženo na jednotlivé podestavy a připraveno k povrchové úpravě. Doufejme, že Surfacer bude milosrdný!

Byl, a tak jsem provedl preshading, nástřik zelenou 4BO smíchanou z akrylových Tamiyí a následně jsem vymaloval některé detaily barvou Vallejo 857.

Stejný postup aplikovaný na věži.

Této fáze jsem se celkem obával. Původně jsem plánoval malbu nápisu štětcem, ale záhy se ukázalo, že tak pevnou ruku nemám. Podle podkladové fotografie je zřejmé, že číslo 396 bylo namalováno ručně, štětcem a poměrně nedbale. Je také o dost světlejší než nápis "Bojující družka". Číslo jsem namaloval bílou emailovou barvou Revell 05, provedl jsem několik korekcí pomocí ředidla S6006, ale i tak to není stoprocentní. A právě po malbě čísla jsem seznal, že malovat i nápis není dobrý nápad. Nechat si vyrábět obtisky se mi nechtělo už jen proto, že by to bylo další zdržení a výsledek by nemusel být dostatečně kvalitní, takže jsem se raději spolehnul sám na sebe a sadu skalpelů od kamaráda Zdeňka. Nápis jsem si vytisknul zmenšený do měřítka a vyřezal jej do papíru. A to byla ta chyba. Ač jsem stříkal kolmo a opatrně, podařilo se mi podstříknout a to po celém obvodu nápisu. Takže… Vydýchat se a začít znova… Znova nástřik zelenou 4BO, vyřezat masku (tentokrát do Tamiya pásky) a vše opakovat. Za několik hodin bylo hotovo, výsledek opět není stoprocentní, ale rozhodně je lepší, než při snaze malovat vše štětcem. Oku bystrého pozorovatele neunikla absence šipky nad madlem, která tam původně byla, ale po prvním neúspěšném pokusu o nástřik nápisu jsem ji zničil. Zůstala tedy pouze na opačné straně, kde ale dle mého názoru působí jako nějaká chyba v nástřiku nápisu…

Číslo a nápis na opačné straně věže. Zde šipka nad madlem zůstala.

Pásy jsem vymaloval štětcem barvou Vallejo 304, kola byla barvena stejně, jako všechny zelené plochy, jejich styčné plochy s pásy jsem vymaloval ocelovou barvou Revell 91 a gumové obruče prvního a posledního pojezdového kola barvou Vallejo 306. Vše jsem pojistil nástřikem polomatného akrylového laku Tamiya X-35. A to včetně korby a věže, protože fading i wash je třeba aplikovat na polomatný nebo lesklý povrch.

Na povrch ochráněný polomatným lakem jsem nanesl tečky olejových barev odstínů Neapolská žluť světlá, Okr tmavý, Olivová zeleň, Pruská modř a Siena pálená a následně je rozmyl White spiritem. Na vertikálních plochách ve směru gravitace, na horizontálních partiích do plochy = fading.

Druhý krok patiny - wash. Nejjednodušší technika, která drasticky změní vzhled povrchu modelu. Samozřejmě k lepšímu.

Malba světlých odřenin. Záležitost kvalitního štětce, barvy Vallejo 857 a veliké zásoby trpělivosti. Než jsem vytvořil odřeniny světlou verzí kamuflážní barvy na celém tanku, uběhly čtyři dny a přišla strašná bolest zad. Všechny odřeniny jsem maloval štětcem, houbičku jsem použil pouze na madlech v kombinaci s barvou Vallejo 827.

Druhá fáze malby odřenin. Vyplnění velké části z nich barvou kovu. Použil jsem Vallejo 304. Další tři dny práce za námi… Na rozdíl od předchozího kroku teď už nemusíme přemýšlet o tvaru a rozmístění odřenin, na druhou stranu soustředění musí být pekelné, protože cílem je ponechat drobný lem světle zelené barvy kolem každé odřeniny.

Následujícího dne jsem přes odřeniny aplikoval tečky olejové barvy odstínu Siena pálená, které jsem více, či méně rozmyl White spiritem od AK interactive.

Korba i věž po odřeninách a rzi. Méně je více atd…

Znázornění prachu smytého deštěm za použití přípravku Rainmarks z výrobního programu firmy MIG productions.

Bližší pohled na věž po prachových stečeninách.

Doplnění stop maziva na motorovém prostoru za použití přípravku MIG productions, umístění tažného lana, čočky do světla, naznačení spalin pod výfuky a přeleštění exponovaných hran grafitem. Kdyby se někdo ptal tak… Žádný grafit tam nebyl!

Parabola do reflektoru vznikla přetažením alobalu přes násadu štětce a žárovka zahřátím nitě z vytaženého čirého rámečku.

Stopy maziva a provozních kapalin na motorovém prostoru.

Ačkoli jsem vyzkoušel několik komerčně vyráběných přípravků pro tvorbu bláta, s žádným jsem nebyl spokojen a tak jsem si namíchal vlastní směs. Malířská stěrka, troška jemné hlíny, pigment MIG productions P034 (ruská zem), vlákna z mořských koulí a pár kapek destilované vody pro úpravu konzistence. Směs jsem nanesl štětcem do podběhů a na spodek vany korby. Klíčem k úspěchu je tvořit nános nepravidelné tloušťky i místa, odkud již bláto odpadlo, tedy taková, kde je vidět zelený nátěr tanku.

Na výše položené partie, především tam, kde chybí blatníky je třeba bláto nanášet jiným způsobem. Nacákáním ze štětce s tuhým vlasem. Pokud nejste s výsledkem spokojeni, tato směs se dá celkem snadno setřít štětcem namočeným ve vodě. A to i po zaschnutí. Z fotografie je patrné, že výsledek je poměrně světlý, tento odstín odpovídá kompletně vyschlému blátu.

Pohled na korbu zezadu. Přesně tohoto jsem chtěl docílit. Vzhledu používaného, zabláceného stroje.

Jak jsem již avizoval, směs po vyschnutí značně zesvětlá, což imituje suché bláto. Já však pro svůj záměr potřebuji tank s nánosem bláta, které směrem ke krajům začíná vysychat, ale tam, kde dochází ke kontaktu se zemí a čerstvým blátem je nános stále mokrý a tudíž tmavý. Proto začínám tónovat nejprve přípravkem AK interactive Damp earth a tam, kde potřebuji nejčerstvější bláto, přidávám vrstvu přípravku Dark wash od MIG productions.

Bláto po tónování přípravky Damp earth a Dark wash. Přípravek Dark wash jsem použil i k vytvoření čerstvých cákanců bláta v místech s chybějícími blatníky, tedy na čelech korby.

I na strop věže tanku jsem aplikoval cákance suchého bláta imitující kusy zeminy vymrštěné dělostřeleckou palbou. Čerstvé bláto na věži jsem ztvárnil nacákáním přípravku Dark wash.

Porovnání vzhledu povrchu po aplikaci přípravku Damp earth (nahoře) a po doplnění nejmokřejších partií přípravkem Dark wash (dole).

Nakonec jsem tank seskládal, do pásů a kol vtlačil několik listů a doplnil pár mokrých skvrn přípravkem Wet effects od MIG productions. V této fázi je zatím hotovo.

Podložka znázorňující rozbahněnou cestu. Směs na terén vznikla stejně, jako ta k zablácení tanku, pouze jsem přidal trošku jemného písku. Do terénu jsem zapustil i několik kořínků imitujících větve a listí.

Terén po nástřiku a vymalování detailů barvami Vallejo…

A po aplikaci washe a přípravku Wet effects. Nyní je vše připraveno pro usazení vozidla.

Po přilepení tanku k podložce, několika drobných úpravách a umístění popisky s fotografií Marie Okťabrské je vše dokončeno. Podložku jsem záměrně tvaroval tak, aby tank vypadal, že jede do mírného kopce, což navíc navozuje vzhled podstavce nějakého památníku. Přesně o to jsem se celou dobu snažil.

Listí vtlačené do bláta v pásu a kole.

Zadní čelo korby ohozené blátem, které ke krajům postupně vysychá.

Závěrem bych si opět dovolil napsat pár dalších slov. Celá stavba tohoto modelu, od získávání hrubých tvarů, přes povrchovou úpravu až po ladění posledních detailů byla v podstatě bezproblémová a pohodová. Až na peripetie s nápisem na věži jsem asi nenarazil na jediný zádrhel, i když jsem měl často pocit, jako kdybych se všechny postupy učil znovu. A možná to i byla pravda, protože když srovnám tohle Téčko s těmi, které jsem stavěl dříve (a je jich dost), vidím poměrně značný posun v kvalitě zpracování. Rád bych zde uvedl, že jsem tou dobou narazil na YT kanál Martina Kováče nazvaný Night Shift Modeller a pokud jej ještě neznáte, doporučuji kouknout na jeho videa, protože jde o neuvěřitelně dokonalou směs prvotřídních rad, tipů, triků, humoru, jeho super přízvuku a dokonalých modelů. Druhým velkým pomocníkem mi byla publikace "Tank T-34" z pera Mariana "Síry" Bunce, což je v mých očích jeden z předních českých odborníků na tanky tohoto typu. A protože Téčka jsou prakticky všude a já dobře vím, že tohle určitě nebylo mé poslední, neváhal jsem si knížku koupit. I když jsem zatím jeho kvalit nedosáhnul, stejně si myslím, že mi jeho práce dost pomohla. Takže zde je moje reakce na poslední větu "Sírovy" knihy: Vaše práce rozhodně nazmar nepřišla!

Průběh stavby mého modelu se malinko natáhnul, protože jsem s ní začal ve zkouškovém období, ale nakonec jsem to během prázdnin dohnal. Vím, že jsem před pár roky psal ohledně situace na modelářských soutěžích a postesknul si, že jsou všude samá Téčka a Tigery a teď jsem já sám přidal další. Na druhou stranu si myslím, že tohle není jen další "obyčejné" řadové Téčko. Tento stroj ukrývá příběh neuvěřitelně motivované a oddané ženy, která neváhala vzdát se úplně všeho s cílem koupit si tank a pomstit smrt svého manžela a obyvatel její drahé vlasti, což je dle mého názoru dnes věc naprosto neuvěřitelná. A proto i tentokrát doufám, že moje dílo bude nejen zde na stránkách blogu, ale i na modelářských soutěžích přípomínat skutečnost, že kdysi žila a za svobodu své veliké země položila život jistá chrabrá žena, Hrdinka sovětského svazu OKŤABRSKÁ, Maria Vasiljevna.

Čest její památce!

Michal Trlica