Plastic People of Tovačov (X.ročník)

V sobotu 18. 5. jsem se letos a tím pádem již po desáté zúčastnil jedné z mých nejmilejších modelářských soutěží vůbec - Plastic People of Tovačov. Jubilejní X. ročník probíhal v intencích předchozích úžasných let v tovačovské sportovní hale, a stejně jako v několika předchozích letech jsme mělui tu čest připravit pro návštěvníky tematickou výstavku letos směřovanou nejen k období První republiky, ale vzhledem k letošnímu 80. výročí také k Protektorátu Čechy a Morava. Tímto děkuji pořadatelům za ochotu a příležitost i kolegům a kamarádům Danovi s Martinem za účast a podporu. Pojďme se nyní společně probíhat, jak X. ročník PPofT probíhal v mých očích.

Kdo na úvod očekával naši společnou fotografii u výstavky, mů bohužel smůlu. Ani tu jsme letos nedokázali pořídit... A tak tu máme obrázek pouze mě s Martinem pořízený na nádraží v Tovačově.Již v pátek odpoledne jsem sbalil úplně vše, co by se nám v Tovačově mohlo hodit a také uniformy a oblečení pro tři lidi. Pro Strážmistra Četnictva, pro Gefreitera Wehrmachtu a pro povstalce. Vzhledem k přesahu do Protektorátu a tím pádem i k osvobození v roce 1945 se počet vystavovaných propriet značně zvýšil, což jsme nakonec poznali i při stěhování z Olomouce do Tovačova a zpět.

Když jsem ulehal ke spánku, věděl jsem, že vše musí být perfektní. Desátý ročník, navíc této akci vděčím za mnohé, proto nesmím nikoho zklamat - pořadatele, diváky, ani sebe. Připadám si jako před těmi devíti roky, konkrétně v noci ze 2. na 3. dubna roku 2010. Tenkrát jsem jel do Tovačova úplně poprvé. Úplně poprvé na modelářskou soutěž, tentokráte ne jako divák, ale jako soutěžící. Byl jsem tehdy tak vzrušený, že jsem v noci nemohl ani spát. A přesně to samé se mi stalo i v noci na dnešek. V soutěžení už jsem starý mazák, výstavku věnovanou naším zemím mezi roky 1918-45 v Tovačově také neděláme poprvé, ale přesto je tu vědomí důležitosti letošního ročníku. Když už se mi podaří usnout, není to na dlouho, se škubnutím se brzy zase proberu a kontroluji hodiny. Na delší dobu se mi podařilo usnout až k ránu.

V 6:15 vstávám a oblečen do rajtek a košile snídám. Pak už zbývá jen nasoukat se do bot, holenic a saka, naložit všechny ty věci do auta a směr Tovačov. Letos už po desáté.

Krátce po půl osmé jsem na místě, beru bednu s modely a vydávám se na průzkum situace ve sportovní hale. Nastává setkání se starými známými. Hned mě zdraví pan Macháček a neskrývá nadšení z mé přítomnosti. Krátký rozhovor o naší pozici a počtu stolů načež můžeme s tátou začít přemisťovat obsah našeho vozu do tovačovské sportovní haly. Pak přichází nejtěžší část každé podobné výstavy. Naaranžovat všechny propriety tak, abychom reprezentativně připomněli vše, co chceme a aby to vypadalo hezky. Brzy se dostávám do situace, kdy mám pocit, že to nezvládám a že má původní vize byla vlastně úplně jiná. Jak tak aranžuji jednotlivé tiskoviny na stoly, zeptá se táta občas na něco při studiu těchto dokumentů a začíná konverzace na dané téma. "Já tady s tebou počkám na kluky a pak pojedu. V kolik to tady má končit?" ptá se mě po chvilce. "Tak mělo by být ve tři vyhlášení, ale znáš to..." předkládám mu shrnutí faktů. "No však budeš na mobilu..." snaží se táta poukázat na operativní možnost řešení situace. "Jo… Počkej, mobil? V roce 38? Co to je?" ptám se, jelikož se pomalu vžívám do role. "Jo, mobilizace!" dodává táta se smíchem.

"Už je máš tady!" zaslechnu náhle tátův hlas. Zvednu zrak od dlouhých řas tou dobou ještě slečny Ferbasové na fotografii z ateliéru Ströminger a zahlédnu Dana s Martinem jak kráčí naším směrem. Narovnám se z předklonu nad fotkami a časopisy Kinorevue a vyjdu klukům vstříc. Srdečné přivítání střídá přerozdělení uniforem a našich budoucích rolí. Mé čerstvé posily odchází aby se za krátko vrátily dobově ustrojené. A já opět pracuji na tom, aby letošní Tovačov, nebo respektive naše výstavka v rámci letošního Tovačova byla dokonalá a snad i nezapomenutelná.

Pohled na nepořádek kolem stolů mě rychle vrhne zpět do reality. Michale, takhle na nikoho dojem neuděláme! Kluci se vrací, ale s Danem není na první pohled něco v pořádku. V mé košili je nacpaný tak, že se mu rozevírají přednice, do Martinových holenic se dokáže nasoukat pouze s bratrovou pomocí a to ještě velmi neuspokojivě. Padá rozhodnutí, že Dan bude dnes civil, co hůř - nedobový. "Chlapi, sakra! Dneska má být všecko perfektní! A Dan se nevleze do uniformy! Ach jo..." Ale nedalo se nic dělat. Dan v nedobovém civilu byl rozhodně reprezentativnější než Dan v podměrečném oblečení povstalce. "Chlapi, musíme to tady uklidit! Všecky ty tašky, igelitky do beden, vodu do skleněné flašky..." vydával jsem rozkazy a máchal rukama. Nakonec se nám povedlo většinu rušivých a nedobových předmětů ukrýt a tak jsem byl konečně spokojen. "Ještě mě napadlo… S Daliborem jsme dělali u nás takovej polní stolek..." Pronesl jsem, odsunul dvě židle dále od sebe, své dvě dřevěné bedny postavené na sobě přesunul do mezery mezi židlemi, na bedny postavil smaltovaný talíř a na něj vysypal z obalu polomáčené sušenky. Sice nedobové, ale… Vedle talíře byla umístěna skleněná lahev do níž jsem přelil minerálku, což Gefreiter Knotek komentoval slovy: "Ahá, das Mineralwasser!" a občerstvení pro dlouhou chvíli bylo připraveno.

Oproti předchozím dvěma letům, kdy jsme tu dělali tuto výstavku si dnes pan Macháček opravdu výslovně přál, abychom zašli na nádraží a zapózovali pro fotografy v době, kdy přijede historický motorový vůz. Vzhledem k potížím s ošacením bylo jasné, kdo z nás vykoná návštěvu nádraží a kdo zůstane hlídat. "Minulej rok jsem chodil s Danem, tak letos budu s Martinem, aby to bylo spravedlivý!" Kluci souhlasili ale stejně jsme neměli jinou možnost. Dvojice Strážmistra Četnictva a Gefreitera Wehrmachtu možná působila trošku zvláštně, ale ze Protektorátu, jenž je letos hlavním tématem to nebylo nic zase až tak neobvyklého. Avšak nustnost jít na nádraží znamená, že náš čas v hale se dnes podstatně zkrátí. Ještě musíme nějakým způsobem stihnout oběd v restauraci U Tří králů, kam jsme od pana Macháčka obdrželi poukaz na sto korun. Vše v intencích předchozích dvou let. Raději jsem předem hlásil, že nás bude celkem pět, protože jsem doufal, že se zúčastní i Dalibor, případně někdo další, ale bohužel... Dalibor absolutně přestal komunikovat.

Na nádraží musíme být ve 12:45. S kluky konzultujeme časové rozvržení celého dne. Martin konstatuje že minule nám oběd trval něco mezi 30 a 45 minutami, takže jediná možnost je jít na jídlo ještě před obchůzkou nádraží. Odepínám šavli a bodák ve sdruženém závěsníku na karabinkách, pokládám ji na ochrannou klec kolem radiátoru, beru si brigadýrku a s Martinem vyrážíme do ulic Tovačova. Ještě předtím instruuji Dana zůstávajícího zde jako strážce majetku. "Jestli se ztratí něco odtud, tak jdeš hned ke zdi!" Ukazuji na sektor Věry Ferbasové. "Jestli se ztratí něco tady, tak jdeš ke zdi až později a cokoli se ztratí odkudkoli, za to budu žádat náhradu škody - v prvorepublikových korunách, v protektorátních korunách i v říšských markách!" To je prostě ten náš vojenskohostorický humor. Ne každý to chápe... Stavět někoho ke zdi za účelem smrti zastřelením… To asi není úplně fajn.

"Běž první!" prohodil Martin oblečený jako mladý okupant když vycházíme z haly. Má trošku strach, protože z důvodu nedostatku meteriálu nemohla být provedena přechodná denacifikace jeho slušivé uniformy. Ale naštěstí jsme nenarazili na nikoho, kdo by měl problém s historií a chtěl nás nějak popotahovat. Došli jsme ke Třem králům a usedli v zahrádce. "Už jsou tady zase!" pronesl jeden z hostů. Tahle hláška padne pokaždé, když vstoupíme do restaurace v uniformách. Lepší je prostě pokračovat a nijak přehnaně nereagovat. Usedli jsme ke stolu označenému dvojkou a dali se do studia jídelního lístku. Smažený sýr s hranolky, to není úplně jídlo pro mě, zvláště pak v té hospodské verzi, kdy ze všech komponent doslova teče olej… Pokud nechci vítat vlak politý ledovým potem, celý mrtvolně bílý mezi dvěma žlučníkovmi záchvaty a to i přes fakt že tento orgán už se v mém břiše nenachází můžu si dát jen jedno jídlo. Kuřecí plátek s rýží. S Martinem si objednáváme pokrm, velké pivo a čekáme. Bavíme se o našich uniformách a Martin prozrazuje, že teď už jej od Četníka dělí jen kousek. Času na konverzaci je opravdu mnoho a tak se bavíme i o našich studentských životech, zážitcích z vojenskohistorických akcí, a podobně. Snědli jsme své porce, zapili je půllitrem zlatavého moku a zaplatili. Díky poukazům nás oba jídlo stálo nějakých třicet korun. Posbíral jsem své věci, tedy vlastně jen čepici a vydali jsme se zpět abych se mohl dovystrojit a připravit k obchůzce nádraží. Dan konal svou službu brilantně, nic se naztratilo, nic nepřišlo k úrazu. Připnul jsem si k opasku závěs se šavlí a bodákem, přes rameno si hodil svou pušku a opět jsme s Martinem vyšli z haly ven.

"Já nasadím bodák!" prohodil jsem před halou a několika nacvičenými pohyby nacvaknul bajonet pod hlaveň své zbraně. Jde-li totiž četník na obchůzku, musí mít nasazený bajonet. Ačkoli jsme si nebyli úplně jistí správností našeho směru, brzy jsme se skutečně octli na nádraží působícím tak trošku prvorepublikovou atmosférou. Než se začalo něco dít, měli jsme ještě takových dobrých deset minut na klábosení o možném scénáři situace s příjezdem vlaku. Martin vytáhnul mobil a pořídil pár fotografií, jak stojím na peroně a vyhlížím přijíždějící dopravní prostředek. Ten nakonec doopravdy přijel. Ačkoli jsme se s Martinem shodli na tom, že tento motorový vůz je rozhodně z trošku jiné, mladší doby, než my dva, někteří z jeho pasažérů se s námi chtěli vyfotit. Od toho jsme přeci tady… Stejně tak se s námi chtěla vyfotit jeho uniformovaná posádka. Stejný poznatek, jako s celým tím vagonem. Jejích uniformy rozhodně nebyly prvorepublikové ani protektorátní, nýbrž socialistické, ale nevadí… Společným focením se zaměstnanci dráhy skončilo i naše působení zde. Zpět do sportovní haly vystřídat Dana a uvolnit jej k obědové pauze!

Vešli jsme dovnitř a náš kamarád vypadal, že svedl boj s celou elitní divizí SS. Naklonil se k nám a podal krátké hlášení. "Ten se mě tady pořád ptá, co bylo dřív, jestli Mauser 98, nebo 24ka!" Zanedlouho jsme to poznali i my dva s Martinem. Začalo peklo. Je něco jiného, když se někdo příjde zeptat na nějakou věc ohledně naší výstavy, ohledně historie, zbraní, naší činnosti... Ovšem tento člověk, tak patnáctiletý se mě na tu otázku ohledně vývoje naší pušky vz. 24 zeptal asi třikrát. Nebyl schopen pochopit rozdíl mezi puškami Mauser 1898, Kar 98k a naší "24kou". Ještě bych chápal, že to třeba slyší poprvé a není mu to úplně jasné, ale když se hned na to začal ohánět znalostmi z počítačových her, bylo mi jasné, že toho jen tak o něčem nepřesvědčíme. Jeho témata byla stále horší. Teď vedl monolog o těch nejhorších válečných filmech. Ano, byl to monolog, Martin jen sem tam něco prohodil, ale jako by to ani nemělo žádný efekt. I já jsem se snažil mu občas něco vysvětlit, ale má trpělivost brzy došla ke konci. A tak jsem vytáhnul z pravé kapsy jezdeckých kalhot peněženku a přistoupil ke stánku modelářskoho obchodu MN-modelář abych si vyzvednul objednávku. Vrátil jsem se na naše stanoviště, odložil malou černou igelitovou tašku a zaslechnul jak ten mudrlant jede svou pravdu o nejlepších počítačových válečných simulátirech. "Víš, co je nejlepší simulátor?" opřel jsem se do něj, protože z jeho slov bylo patrné přesně to co já nesnáším. Že válku bere spíše jako nějakou počítačovou hru. "Když si koupíš uniformu, zbraň a ležíš v tom zákopu, kolem tebe jede Téčko a ty se modlíš, aby tě nepřejelo. A když pak proti tobě jde družstvo SS, ty ležíš s klukama na rozbahněné hromadě hlíny, láduješ Mosina a nejde ti to, protože bahno je všude-na nábojích, ve schránce, v závěru… To je simulátor!" Jenže jako bych nic neřekl. Chvilku na mě civěl a pak jel dál. Vzal jsem čepici a vydal se opět ven. Potřeboval jsem na vzduch, jelikož jsem cítil, jak se v tom novém, přenádherně vyztuženém saku začínám ve vydýchané hale potit. Úplně jsem se potom bál vrátit. A oprávněně. "A co film Železná srdce?" To byl jeho další dotaz. Opravdu, je to jen a jen horší. Naštěstí přišel jeden malý klučina, kterého znám už z Prostějova, když jsem tam minulý měsíc "hlídal obchod". Nejprve se bavil jen se mnou, a ačkoli byl značně mladší než ten druhý, jeho otázky byly podstatně smysluplnější. Nakonec jsme však všichni nějakým způsobem skončili v konverzaci o té slátanině s Bradem Pittem v hlavní roli. Za nějakou dobu se odebral i s tím druhým někam k modelům. Bohužel ne na dlouho. To už se ale vrátil Dan z oběda a já jej okamžitě odvelel k focení modelů. Spolu jsme začali obcházet halu a já netrpělivě těkal pohledem ke vchodu do prostoru. Ale... Pořídili jsme jen několik málo fotek, takže letošní článek bude spíše ke čtení, než k prohlížení... Situace je tím pádem opačná oproti minulému roku - tenkrát jsme měli zhruba dva tisíce fotek, které bylo třeba přebrat, roztřídit a umístit do článku. Jenže jsme tak nějak zapomněli vyfotit naši výstavku. A letos? Letos máme spoustu fotek naší výstavky a jen několik fotek vystavovaných modelů. Koho by to příliš mrzelo, může navštívit Facebookovou stránku Plastic People of Tovačov, kde jsou krásné fotky většiny soutěžních modelů. Za tuto nedokonalost dnešního článku se hluboce omlouvám a zároveň děkuji Danovi za pořízení alespoň těch několika fotek.

Letošní podoba naší výstavky.

Protektorátní a filmová část...

...První republika, Mnichov a Četnictvo.

Výzbroj a vástroj Četníků, okupantů i povstalců a osvoboditelů.

Pohled z naší strany...

Práce pana Macháčka...

A protože nemáme dostatek svých fotek, pokusíme se to zalepit reportáží z letošního ročkínu PPofT. Zmínka o nás sice není příliš odborná, a říci, že bylo možné konzultovat problematiku ČS Četnictva při záběru Gefreitera Wehrmachtu je také skvělá vizitka, ale budiž. Drobná vada na kráse se vyskytne vždycky.

A po vyhlášení výsledků to zase začalo. Jako každý rok. Všechno ze stolů naskládat do krabic, beden a tašek a opustit prostor tak rychle, abychom nepřekáželi při uklízení stolů. A jako vždy, i letos jsme překáželi. "Já si fakt připadám, jako v tom osmatřicátým!" pronesl jsem házejíc své drahé výstrojní součástky do beden. Absolutně bez ladu a skladu, doufajíc pouze v jedinné - že se nic neztratí. Samozřejmě že při tomhle odsunu přišla na řadu vzpmínka ze Šumperka. Pamatujete, jak mě sudětoněmecký dobrovolník Dan odsunul? Tak letos jsem mu to vrátil. Letos mu poutací řetízky ze zápěstí nesjely. Ale i tak se z nich při chvilce mé nepozornosti dokázal dostat.

No a po sbalení všech těch věcí už muselo následovat jen jedno, protože kluci před sebou měli dalekou cestu a pro mě již si jeli. Smutný rozchod s vědomím, že... "Wir kommen wieder!" A ač jsme měli dnes spoustu milých návštěv, byly některé milejší. Ale i s těmi jsme se museli rozloučit. "Es geht alles vorüber, es geht alles vorbei..."

Do příštího roku však máme opět obrovskou chuť nadšení a motivaci, protože pořadatelé naši snahu cení a my snažíme je za tuto důvěru v nás vloženou nezklamat, což se snad zatím daří. A tak se už pomalu rodí plányi myšlenky na možnost, že bychom v příštím roce mohli nechat Četnictvo Četnictvem a obléci něco méně slušivého. Blíží se 75. výročí povstání českého lidu a osvobození v roce 1945!

A co říci závěrem? Poděkování. Poděkování všem a ne jen za letošek, ale za všech těch deset ročníků PPofT. Když si vzpomenu, co vše jsem zde zažil... První soutěž, první cena, první zlomové setkání s Daliborem, Danem a Martinem a letos... Ačkoli jsem si z desátého ročníku neodvezl žádný diolom, jsem rád, že ceny dostali ti lepší - ti, kteří si je zasloužili více. a já si i tak odnesl nezapomenutelné zážitky a chvilky, na které budu ještě dlouho, dlouho vzpomínat. 18. květen roku 2018? Dosud nejlepší den v tomto roce. Díky všem za něj!!!

Michal Trlica