Dnes jsme dostali vysvědčení. První rok na střední škole utekl jako voda, až mě to mrzí. Nějak nevím čím to je, zřejmě mám nějakou psychickou poruchu ale vůbec nemám radost ze začátku prázdnin. Minulý rok jsem na tom byl stejně, protože se rozpadl náš vynikající kolektiv ze základky a já si myslel že tak dobré lidi už nikdy nikde nepotkám. První dva měsíce na střední jsem měl ten samý pocit, nikoho jsem neznal a ztrácel jsem se v obrovské budově. Stres, bezmoc, strach a beznaděj. To byly mé pocity. Ale potom se to zlomilo a já věděl že to půjde. Nebylo to snadné ale nakonec jsem to dokázal a zapojil se opět do běhu světa. Začal jsem poznávat učitele a hlouběji i své spoluužáky. Ve třídě je nás 32, z toho 28 děvčat, moc milých a příjemných. A teď, když jsem se pořádně rozkoukal přichází konec, konec školního roku.
Moje myšlenkové pochody mají i vojáci Wehrmachtu a SS.
Zajimavé je že jsem ve škole radši než doma. A nevím proč. Často teď prožívám podobné pocity jako němečtí vojáci ve filmu Stalingrad z roku 1992. Pamatujete si scénu ve které Otto popisujejak dostal dovolenou? Mám stejný pohled na věc. Když to vztáhnu na sebe, bylo by to takhle: Najednou se mi rodiče zdají cizejší než spolužáci. Čím víc se mě snaží doma pochopit, tím víc je nenávidím. Já vím moc dobře že nějaká pitomá škola se nedá srovnávat s celosvětovým konfliktem, ale jistá podobnost tam je. Přijdu domů ze školy, hned mám špatnou náladu, už ani broušení figurek mě nebaví tak jako dřív. Prostě nemám ponětí co to sakra se mnou je. Najednou mě napadá i pár citátů, které by se daly předělat, například ten od Richarda Winterse, v mé verzi takto: Ale není dne, kdy bych si nevzpomněl na spolužáky se kterými jsem chodil do školy, a kteří by bez ní nepoznali jaká je radost žít. Nebo ten Guderianův: Neexistují zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. Nebo Peiperův: Historii vždy píší vítězové. Skutečnost však zná jen ona zmenšující se skupina lidí, kteří byli u toho. A pak jsem jich pár vymyslel i já. Například: Jsem v mmístnosti plné lidí. A přesto jsem sám.
Vrátím-li se zpátky k té válce, často mi na mysli vyvstanou věty z válečných filmů, třeba z ponorky: Musíš mít dobré lidi! Dobré lidi!
A tak se těším na další školní rok plný strachu, zklamání, deziluze ale i radostí a srandy s těmy osmadvaceti spolužačkami a třemi spolužáky, z nihž mi už teď nekteří chybí.
Moc se omlouvám za to, že vás zatěžuji svými názory, ale možná by to mohlo někoho zaujmout a dokonce i pomoci. A ještě jednou musím napsat že válku vidím jako krutý nesmyslný konflikt, proti kterému je škola pohodička.
Žádné komentáře:
Okomentovat