Fokker Dr.I (450/17)

Vítám vás u dalšího modelu na mém blogu. Pokud si ještě pamatujete má poslední slova v předchozím článku, že za poslechu soundtracku k filmu Der Rote Baron přemýšlím o svém dalším projektu a divím se, co mi to přistálo na stole, tak nyní přichází vysvětlení.

Jak je jistě znát z předchozích dvou článků o Fokkeru D.VII, za dobu jeho stavby se ve mně cosi hnulo a můj odpor k letadlům částečně zmizel. A když jsem v časopisu Modelář uviděl ohlášení novinky na září 2017 firmy Eduard, věděl jsem, že nemám kam utéct. Ve chvíli, kdy na mě vykouknul přenádherný obraz Kateřiny Borecké zachycující celočerný Dreidecker J. Jacobse s ikonickou malbou na bocích trupu, vrátil jsem se opět do dob, kdy mi bylo asi deset let a já toužil právě po tomto stroji ve své sbírce. Bohužel jej ale žádná z firem neměla ve výrobním programu a tak jsem slepil několik jiných Dreideckerů, a že jich bylo dost! Tou dobou jsem lepil převážně letadla, ale samozřejmě jsem lepil také techniku, pokoušel se o diorámy, k tomu jsem také patlal lodě a ponorky, prostě všechno, co se mi jen trochu líbilo...

Ale když jsem teď koukal na ten obrázek v Modeláři, navíc nalomen dobrým pocitem z "Dé sedmičky" a v uších stále znějícími skladbami Friend and enemy, Der Rote Baron a The child věděl jsem, že budu muset, chtě nechtě utratit 240Kč za Profipackovou novinku obrnické firmy. A tak, když jsem ve čtvrtek 7.9. došel po škole na zastávku autobusu a zjistil, že mám dost času, padlo finální rozhodnutí. Vyrazil jsem do modelářské prodejny v ulici Ztracená a po prohlédnutí regálu se stavebnicemi od Edy a zjištění, že krabičku s katalogovým číslem 7039 nevídím, tázal jsem prodavače: "Prosímvás, máte ten novej Dreidecker od Eduarda?" Pan prodavač pronesl "Někde by tu měl být!" A skutěčně, sehnul se pod pult a vytáhnul krabici k onou přenádhernou ilustrací Jacobsova stroje. A tak jsem s krabicí od Edy a o 240Kč lehčí kráčel zpět k autobusu.

Titulní obrázek krásného stroje, který mi tak učaroval, že jsem se musel odchýlit od svého protiletadýlkářského přesvědčení. Na chvíli...

Fokker D VII Dokončení

Konečně se dostávám k napsání článku o barvení a finální kompletaci dvaasedmdesátinového Fokkeru D. VII, který byl součástí výzbroje československých leteckých sil během dvacátých let dvacátého století. V předchozím článku jsem se pokusil o letmé představení předlohy a také jsem nastínil průběh stavby a veškeré provedené úpravy, které stavba "našeho" Fokkeru vyžaduje. Dnes se tedy vrhněme na jeho dokončení.

Hned v začátku procesu barvení mě doběhlo několik nepříjemností. Nejen, že mi chyběly základní barvy pro nástřik kamufláže a výsostného označení, ale ještě k tomu mi praskla hadice spojující kompresor s pistolí. K mé smůle měl jedinný e-shop, kde byla mnou potřebovaná hadice dovolenou a tak se proces nástřiku musel odložit. Nakonec jsem ale hadici i barvy sehnal a začal s prací. Nyní se podívejme na několik fotografií:

Přiznám se bez mučení, fotit jednotlivé vrstvy barev a postup maskování všech polí se mi ani trochu nechtělo, a tak jsem vyfotil až výsledek. Pokusím se ale celý proces popsat.

---

Nejprve jsem nastříkal spodní plochy hliníkovou Tamiyou XF-16. Upřímně řečeno, práci s metalickými barvami přímo nesnáším, všude jsou pak třpytky, z pistole se nadají pořádně vyčistit, takže se mi třpytilo i několik vrstev kamuflážích barev, prostě peklo na zemi... Hliníkový nástřik jsem následně zalakoval matným lakem Tamiya, spodní plochy důkladně vymaskoval a pustil se do nástřiku kamufláže. Tvary polí jsem vyřezával zhruba podle schémat zbarvení v návodu stavebnice Fokker D VII MÁG firmy Eduard, ale řekl bych, že ani ta nejsou stoprocentní... Ovšem z podkladových fotografií je patrné velké nic, o barvách polí lze také jen spkulovat, takže nic lepšího, než návod od Edy jsem v ruce neměl. Začal jsem nástřikem hnědě, následovala béžová a nakonec zelená. V některých partiích jsem sekvenci nanášení odstínů pozmenil, jelikož to bylo pohodlnější pro maskování.

Použité barvy.

Vše, včetně vlajek na křídlech a trupu je stříkáno pomocí masek vlastní výroby. Na první fotografii je také patrné nanesení washe do spár a na krytech motoru. Všimněte si, že jsem použil odlišné stupně lesku na povrchu modelu, plátno jsem nechal tvrdě matné, zatímco plechové kryty jsem nastřikal pololesklým lakem. Povrch tak získá na různorodosti a nepůsobí tolik fádně.

Použité patinovací přípravky na fotografii. Nyní ale k dalšímu kroku práce na modelu:

Nejsem sice modelář běžně stavějící letadla, to jsem už popsal v minulém článku, nicméně mám jistě povědomí. A tak vím, že jednou ze základních patinovacích technik je zvýraznění konstrukce a port na křídlech. Nejzdlouhavější částí této techniky je nařezání tenkých proužků maskovací pásky (dá se sehnat i kabuki páska malých šířek, ale bohužel ji doma nemám) a jejich lepení na porty a trubkovou konstrukci trupu. Fokker D. VII má navíc překližkový hřbet, který je také dobré vymaskovat, konstrukce pod ním totiž neprosvítá. Po vymaskování všech náležitostí si připravíme vhodné barvy, lze využít akryly, ale já ze strachu z narušení kamuflážního nástřiku zvolil syntetické emaily Revell. Na světlá pole a spodek trupu jsem smíchal odstíny 9 a 84, směs silně naředil ředidlem Model Master (lze použít jakékoli ředidlo pro syntetické barvy) a nastříkal povrch kolmo na vymaskované porty a konstrukci trupu tam, kde je podklad béžový. To samé jsem provedl i na zelených a hnědých polích, jen jsem místo černohnědé barvy použil pleťovou Revell 35, opět silně zředěnou. Černohnědá by byla na tmavých polích málo kontrastní a celá technika by tak pozbyla smyslu.

Výsledek po odmaskování. Také jsem dolepil motor a domaloval lanka ovládacích ploch a ostruhu.

Výsledný efekt na světlých i tmavých polích kamuflážní barvy. Při použití pouze tmavé směsi by konstrukce na zelené a hnědé barvě nevynikla.

Teď je to sice krok zpět, ale minule jsem slíbil, že se o motoru zmíním podtobněji, takže: Takto vypadal původní motor ze stavebnice. No, pro pořádek, jsou to jen vršky hlav válců s výfukovým potrubím, celý trup by se dal odvrtat, vyrobit lože a celý motor znovu, ale pro mé účely tohle úplně stačí. Dost na tom, že pro můj stroj bych potřeboval úplně jiný motor, a sice Austro Daimler, ale rozhodnul jsem se pouze pro výměnu výfukového potrubí, to je totiž nejznatelnější rys a rozdíl v této části obou motorů.

Púvodní výfuk jsem odřezal, začistil a jednotlivé trubky jsem vyrobil nové z vytažené plastikové trubičky, kterou jsem lehce zploštil. V přední části jsem z plastové kulatiny ještě doplnil další součástku, kterou jsem odpozoroval na hotových modelech a v návodu Eduardského MÁGu. Viditelnou část motoru jsem pak natřel štětcem barvou Revell 91, přestříknul pololesklým lakem, namaloval jsem výfuky barvami Vallejo, zapustil wash a napodobil začernění ústí výfuků. Tím byla práce na "motoru" hotová.

Detail usazení motoru. Spojení motoru s chladičem je z vytženého rámečku. Uznávám že černá plocha pod motorem místo zahloubení je trochu neprofesionální, ale na výrobu celého mototu od nuly opravdu nemám. Ano, teď to bude zase jen další výmluva, nicméně po usazení horního křídla bude z motoru viditelná jen polovina, takže...

A teď končí legrace, jde se kompletovat. Podvozek díky dobrému slícování během stavby sednul napoprvé bezcybně. Je také třeba dbát na dostatečnou čistotu lepení, kaluž vteřinového lepidla na podvzokové noze, nebo na trupu by ničemu nepomohla a její odstranění by bylo dost nepříjemnou záležitostí...

Horní křídlo po všech patinovacích krocích je připraveno k přilepení. Myslím jen na to nejhorší a tmí se mi před očima...

"Dó prdele, je to tam!!!" Než jsem si ale mohl tohle říct, musel proběhnout asi třičtvrtě hodinový boj mezi mnou, šesti vzpěrami, osmi čepy a osmi otvory v horním křídle. K tomu ještě tekoucí kyanoakrylát, ledový pot na čele a sprška nadávek. Ačkoli jsem si převrtal otvoty v horním křídle a na sucho před barvením vše pěkně sedlo, teď to bylo úplně jiné. Nesedělo téměř nic a já navíc čekal to, co se mi stalo u věch víceplošných konstrukcí, které jsem lepil v dětství, že mi křídla půjdou "do vrtule", že prostě nebudou rovnoběžně. Musím říct, že jsem ještě nikomu nedával tak za pravdu, jako Zdenovi Bugáňovi, který velmi podobně popisuje usazení horního křídla Phönixu C.I od HR modelu. "Zkrátka původní záměr udržet geometrii stroje se po chvíli změní v holý boj o přežití s jediným cílem - nějak to prokleté horní křídlo k tomu spodku přilepit. Geometrie? Nežertujete..." To, že na jedné vzpěře nezapadl čep do otvoru prostě musím přejít, alespoň částečně jsem tento neduh zamaskoval plechovou spojkou vzpěry s křídlem, ale kdo bude hledat, najde...

Detaily disků kol jsem napustil tmavým washem, aby nepůsobily přiliš ploše a jednotvárně.

Šněrování na spodku trupu je ze zbytků obtisků od firmy Eduard. I zde je označení stříkané, ale bohužel se mi při demaskování utrhla některá pole i s hliníkem až na Surfacer, takže jsem musel poškozené partie domalovávat štětcem. Stříkat znova jsem je již nechtěl, jelikož by se nejspíš zase někde něco utrhlo.

Olej tekoucí ze spáry mezi krytem motoru a potahem trupu jsem naznačil přípravkem MIG productions.

Zde jsou hezky patrné plechové spojky horního křídla se vzpěrami. Vybrousil jsem je z pásku plíšku, vnitřní oranžovou vrstvu jsem přetřel barvou Revell 90.

Na kryt osy podvozku jsem naznačil stopu po oleji kapajícím z motorového krytu.

Na dobové fotografii stroje výrobního čísla 3867 je patrný lesklý plech kryjící otvor v chladiči nad osou vrtule a proto jsem jej doplnil i na svůl model. V minulém díle jsem také slíbil, že se dnes rozepíšu o vrtuli:

Stavebnice samozřejmě nabízí pro Bertholdův stroj vrtuli Axial, která je charakteristická svým tvarem a pozná ji i ten, kdo se o letadla příliš nezajímá. Tento Fokker ovšem nemá motor BMW, a proto nemá ani německou vrtuli Axial. Původně jsem měl v úmyslu použít vrtuli z Eduardova Eindeckeru, ale pak jsem si všimnul, že ani ta tvarem nesouhlasí s vrtulí zachycenou na dobových snímcích tohoto stroje. Co teď?

Pak jsem si všimnul, že s pomocí skalpelu a smirkového papíru by se dala z vrtule Axial dobrousit do požadovaného tvaru. A skutečně jsem se dobral vcelku odpovídajícího výsledku. Mnou znázorňovaný Fokker pochází z doby, než byl osazen čtyřlistou vrtulí, kterou bych určitě nesehnal a už vůbec bych ji nevyrobil. Základní barva dřeva je namíchaná z barev Vallejo 824 + 951, fládrování jsem provedl olejem Umton Siena Pálená.

Usazením vrtule a zaprášením podvozku a okolí ostruhy je Fokker hotov.

Zaprášení jsem provedl následovně: Nejprve jsem si silně zředěnou Tamiyou XF-52 předstříkal místa pro aplikaci pigmentů, abych si připravil dokonale matný povrch na který lépe přilnou pigmenty. Následovala práce se štětcem a pigmenty MIG productions P232 a P028. Je nutné pracovat pomalu, s rozvahou a pigmenty opatrně vrstvit, ne hned povrch zasypat hrubou vrstvou prášku. Přehnaný efekt se bere zpět jen velmi těžko... Nakonec jsem zaprášené partie lehce přemlžil Pigment Fixerem pomocí pistole.

Jednoduchá podložka. Postup její výroby jsem ani nefotil, je to stále dokola... Ohranění z balsy, výplň ze styroduru, zemina z tmelu na sádrokarton a písku, závěrečná vrstva z nadrceného kočolitu, nástřik mnoha odstíny akrylů, vymalování detailů Valleji, wash, drybrush, vrstva trávy, nástřik pro rozbití jednolitosti, lehké zaprášení a na závěr suchá posekaná tráva z vláken mořských koulí zafixová kapkami Sand and Gravel Fixeru od AK Interactive.

Přilepení Fokkeru k podložce a doplnění popisky už proběhlo bez komplikací a k mé plné spokojenosti.

Všimněte si odlišení plátené a plechové části trupu.

Čelní pohled na vrtuli a chladič.

Zde je hezky patrné zvýraznení port na stabilizítoru, kýlovce a SOP. Také je pěkně vidět konec překližkového hřbetu letounu.

Pohled do kokpitu zhotoveného zcela od nuly. Na radu kolegy Dana jsem okopal hranu sedačky a tím je definitivně hotovo. Co se větrného štítku a plechu kryjícího výřez pro kulomety týče, bylo popsáno již minule, nejspíš tam nemá být ani jedno, nicméně shoda tohoto modelu s předlohou je plná úhybných menévrů a co se především kamufláže týče, jde spíše o střemhlavý let, který jsem tak tak vybral... Prostě dokonalou kopii originálu tohoto stroje zřejmě nikdy nikdo neudělá, jelikož fotografie jsou dost nejednoznačné a barevné odstíny, o těch se můžeme pouze dohadovat...

A na závěr horní pohled. Křídla jsou celkem rovnoběžná, pohled do kokpitu vypadá také vcelku uspokojivě, patinu jsem nijak nepřeháněl, jelikož v Olomouci byl stroj v červnu 1922 kvůli generální opravě.

Co závěrem? Původně jsem se stavby Fokkeru docela obával, z důvodu jeho dvouplošné konstrukce. Těměř neexistující výplet mě ale hnal do stavby této krásné předlohy, protože co si budeme nalhávat, prvoválečná letadla jsou prostě nádherná. Možná máte pocit, že má současná slova se neslučují s tím, jak jsem v předchozím díle na letadla nadával. Ani já se nepoznávám, při stavbě jsem se totiž tak trochu vrátil do dětství a tak nyní při poslechu soundtracku k filmu Der Rote Baron přemýšlím o svém dalším projektu...

Chtěl bych ještě říct, že mě stavba Fokkeru neuvěřitelně chytla a neočekávaně mě bavila, od výroby vlastního kokpitu, přes všechno to tmelení a broušení až po nástřik vlastního označení a výrobu primitivní podložky, nikdy mě nepřepadl ten známý pocit "Já to dělat nebudu, dám to někam dozadu ve vitríně a třeba to někdy dodělám..." Právě naopak, krom vynucené přestávky z důvodu prasklé hadice a nedostatku barev celá stavba rychle odsýpala i když se muselo hodně brousit a trochu tmelit. A co je nejlepší, zabil jsem dvě mouchy jednou ranou - postavil jsem si Fokker D. VII a ještě mám další, pokud správně počítám sedmý model do našeho prvorepublikového projektu. Ačkoli nejsem primárně orientován na letadla, řekl bych, že výsledek je vcelku povedený, na mé schopnosti a dovednosti v tomto odvětví modelařiny.

Tak mi piště své komentáře, rady, náměty, tipy a triky a já se budu těšit u dalšího článku. Myslím, že pokud to klapne, budete trochu zaskočeni a snad i příjemně překvapeni. I já se divil, co mi to vůbec přistálo na stole...

Michal

Fokker D VII (1. část)

Zdravím a opět vás všechny vítám na stránkách mého blogu. Ani dnes se nevyhneme tematice meziválečného Československa, avšak narozdíl od všech dosavadních projektů se časově přiblížíme ke vzniku republiky a konci první světové války. Tentokráte zavítáme do začátku 20. let a podíváme se na jeden z nejlepších strojů, který naše letectvo tou dobou mělo k dispozici. Není to žádné jiné letadlo, než Fokker D VII. Ještě než se ale podíváme na fotografie ze stavby, dovolte mi prozradit, jak jsem se k tomuto projektu vůbec dostal.

Na letošním Tovačově jsem získal za model StuGu III 1:100 ocenění ve formě stavebnice Avie B-9 od firmy Kovozávody Prosějov. Moje první reakce nebyla příliš nadšená, ačkoli radost z ocenění jsem měl, nicméně víte, jaký vztah mám k letadlům. Brzy mi ale došlo, že je to vlastně skvélá cena, jelikož perfektně zapadá do našeho projektu "RČS 1918-45". Pak jsem si ale vzpomněl na své dětství a chvíle, kdy jsem si s velikým zalíbením prohlížel monografii ze starého ABC po tatovi. Nevím, jak jsem došel zrovna na tuhle monografii právě přes Aviu, nejspíše kvůli stejné kamufláži. A jak jsem si tak čerstvou krabičku od Kovozávodů prohlížel a utápěl se v zelené, hnědé a okrové se spodními plochami v hliníku, čím dál více jsem před sebou viděl onu monografii - byl to Fokker D VII z Chebu. Ten Fokker mi pořád ležel v hlavě a tak jsem se rozhodnul ono staré ABC hledat. Bohužel se tato akce nesetkala s úspěchem, ale to mi neubralo na chuti a rozhodnul jsem se hldat na internetu. Brzy na to jsem si vybavil čtvrtkový Fokker D VII MÁG firmy Eduard, který také obsahoval schéma Fokkeru W. Nr. 3867. Ale proč to všechno? Zapřísáhnul jsem se totiž, že za stavebnici letadla už nikdy nebudu utrácet a přebytky prodám (abych měl na fotografie Věry Ferbasové ;) ), ovšem tohle je jiný případ. Kdysi dávno jsem D VII mu vyhrál na Modellbrně. A tak jsem ji vytáhnul z kitníku a upřímně se leknul. Jde totiž o dost starou stavebnicu firmy Revell, běžně k dostání za cenu kolem 150Kč. Ale jako základ - proč vlastně ne? Naší výstavce to jen prospěje, zatím samá technika, tak proč ne pěkný letoun. Navíc se musím přiznat, že v tomto zbarvení jej vlastně budu dělat docela rád, jako takovou vzpomínku na staré dobré časy. Jenže... Dvaasedmdesátinový Fokker D VII od Revellu nejde tak úplně s "naším" prvorepublikovým strojem dohromady. Kvůli odlišnému motoru a především chladiči. Náš je totiž osazen rakouským motorem, ten od Revellu představuje stroj Rudolfa Bertholda v čistokrevném německém provedení. Ale ani tohoto jsem se nezaleknul a jedním z prvních kroků tak byla konverze chladiče. Tento článek ale začnu vyprávěním o interiéru letounu...

Kokpit je ve stavebnici vyřešen velmi jednoduše - žádný tam prostě není. Dle návodu máme výřez v trupu prostě vyplnit figurkou pilota a tím má být vše vyřešeno. Myslím, že na dnešní standard je to trochu provizorní řešení, a tak jsem prohledal zásobárnu dílů, vrakoviště a hlavně nesčetné množství webových stránek a pustil se do výroby kokpitu od nuly.

Jako první jsem z plastové destičky vyřezal a dobrousil přepážku za sedadlo pilota, pokračoval jsem podlahou a motorovou přepážkou, která je u originálu řešena, řekněme trošku jinak... Ostatně, celý interiér je u originálu řešen jinak, ale pořád lepší, než prázdné nic. Z vytaženého rámečku byla zhotovena řídící páka a ovládání letounu včetně pedálů (zde došlo i na drátek). Sedačka pochází zřejmě z Eindeckeru, který jsem za svých mladých let trošku... No, nedopadl dobře. Upínací pásy jsou opět z vrakoviště, ze zbytků leptů.

---

Vše je zatím usazeno pouze s použitím nemastné lepivé gumy, ještě je totiž třeba dodělat trubkovou konstrukci trupu.

Horní část řídící páky jsem trošku odfláknul. A tak, když už jsem této části stroje věnoval tolik úsilí, jsem ji později předělal.

Doplněná trubková konstrukce. Přepážky jsou již napevno přilepeny v polovině trupu.

Sedačka doplněná o upínací pásy a podlaha s opraveným kniplem.

Zde je oprava hezky patrná. Také je pěkně vidět, že je nutné debondérem začistit stopy po lepení.

A nyní již v barvě. Všimněte si doplněných lanek vedoucích od pedálů.

Palubní deska - pro mě nejhezčí část celého kokpitu. Opět vznika naprosto z ničeho, pouze podle fotografií z Googlu. Základní platfotmu tvoří plastová destička vyřezaná a dobroušená do patřičného tvaru. Veškeré přepínače a ovládací prvky jsou ze zbytků leptů, nebo z drátku, číselníky a varovná tabulka je ze zbytků obtisků. Oba "budíky" jsou zakápnuty lesklým lakem pro vytvoření dojmu zasklení.

A pomalu to vše skládáme do trupu... Ačkoli jsem to asi milionkrát zkoušel nsucho, tejně mi knipl koliduje s palubní deskou... Trubková konstrukce taky mohla být spíše v šedé základovce, ale co už teď... To je tak, když děláte bojovou techniku, figurky a diorámy a pokoušíte se o kvalifikovaný odhad u letadla.

Mám rád ten pocit, když vlastními silami a od nuly vyrobím část modelu. Tohle mě opravdu bavilo...

Jak jsem zmínil v úvodu, tohle byl první krok, který jsem realizoval, abych věděl, jestli to vůbec půjde. Fokker s výrobním číslem 3867 byl osazen RU motorem A-D 225k a odpovídajícím chladičem, ovšem to je jedinné, co na tomto Fokkeru továrna MÁG provedla, vše ostátní již dodal Fokker zkompletované. Takže to není Fokker D VII z továrny MÁG, ale Fokker D VII z továrny Fokker, osazený motorem v továrně MÁG, zajímavé, že? Je to alespon částečný MÁG. Pro nás je ale důležité pouze to, že jsem původní horní část chladiče ze stavebnice odříznul žiletkovou pilkou a z navrstvené plastikové destičky jsem dobrousil hořejšek chladiče do typické "MÁGovské" podoby. Samozřejmostí bylo zhotovení nové siťky chladiče. Následovala kontrola Surfacerem a konstatování spokojenosti. Ačkoli to není perfektní - já vím, ale na chyby upozorňovat nechci a ani nebudu, najděte si je sami, já o nich vím ;-) .

Po sesazení polovin trupu a osazení chladiče jsem zamaskoval kokpit a vrhnul se na tmelení a broušení. A že bylo co tmelit! Například spoj mezi chladičem a trupem. Spoj polivin trupu stačilo přebrousit.

Přichází chvíle, kdy ze sebe zřejmě udělám idiota, ale opět zdůrazňuji, že letadla běžně nestavím a ani je nemám moc rád, až na Fokker Dr I, D VII a Nieuporty 17 z filmu Flyboys :D . Mou nechuť k tomuto odvětví modelařiny tvoří právě vzpomínky na mé modelářské začátky, kdy jsem lepil hlavně letadla, a kde jsem nikdy neuhlídal geometrii. Proto se divím, že jsem do tohoto Fokkeru vůbec šel, proboha, je to dvouplošník!!! Ale ono je to horší, než se zdá. Obyčejně stačí si geometrii pohlídat, ovšem tady není co hlídat, tady je třeba geometrii vytvořit, podobně jako vnitřek pilotního prostoru - od nuly! Navíc zadní část trupu, na kterou má navazovat SOP ujíždí doleva, takže pokud nalepíme kýlovku se SOP rovnoběžně s touto hranou trupu, tak si moc nepomůžeme. Podobně je tomu i s instalací toho, co nevím, jak se jmenuje (už jsem za idiota?) a na konci to má VOP. Takže nejhrubší smirkový papír a brousíme, dokud to nesedí plus mínus rovně... A když už to stlačíme dohromady, zhruba do pravých úhlů a prolijeme kyanoakrylátem, tak nastane zdlouhavé tmelení Surfacerem. No ale výsledek, hehe, za to stojí. Asi...

Dolovat vzpěry z rámečku a dva dny je začišťovat se mi dvakrát nechtělo, zvláště, když je mohu nahradit drátem. A tak se stalo, ale ani tady jsem se tmelení nevyhnul a za jejich usazení mi na první akci, kde se tento Flieger ukáže bude patřit z ostudy kabát.

Přechod křídlo - trup byl kupodivu téměř bezchybný, větší tmelení bylo nutné pouze zespod, na bocích postačil Surfacer na štětci. Mezi dírami pro vlepení mezikřídelních vzpěr však bylo nutno tmelit a brousit vyhazovače. Zde jsou vzpěry již vlepeny na místě, Všimněte si také toho, jak předek i zadek letounu přošly kontrolním nástřikem Surfaceru. Ještě se na nich ale bude muset pracovat.

Při broušení vyhazovačů na podvozku jsem přišel o porty, takže jsem je obnovil pomocí Surfaceru. Opět se muselo tmelit Milliputem a také jsem již v této fázi umístil výplet z chemlonu.

O vyhazovači uprostřed horního křídla už ani nemluvím a beru jej jako samozřejmou součást stavebnice. Co se ale stalo s otvory pro usazení vzpěr, to nevím, chyba je asi na mé straně. Musel jsem je ale převrtat a původní zatmelit. Mě to prostě nesedělo...

Každá vzpěra složená ze dvou dílů potřebuje přetmelit...

A překontrolovat přetřením Surfaceru.

Podvozek je připraven, stačí jej nastříkat Surfacerem a v případě, že nebudou zjištěny žádné problémy může být předán k dalšímu kroku - barvení.

Podle návodu firmy Eduard, který jsem použil jako podkladovou příručku, jsem zhotovil plech zaslepující prostor pro osazení kulometů. Až o mnoho kroků později jsem zjistil, že je to asi blbost, protože tento stroj byl údajně občas osazován levým kulometem Vickers pro trénink střelby a otvor pro jeho usazení zde zůstal. Otázkou je, jestli tento kryt zmíněný pány v Eduardu nemohl být demontovatelný...

Udělej ze sebe idiota, druhá část: Nevím, co to je, ale zřejmě to souvisí s chlzením motoru. Mluvím o té věci, kterou jsem zhotovil z vytaženého rámečku červené barvy a je na každém chladiči každého Fokkeru, na jehož výrobě se podílela továrna MÁG. Fakt se omlouvám za svou neznalost...

Ostruha byla původně vylisována dohromady s jednou polovinou trupu, nicméně bylo jen otázkou času, kdy ji ulomím. A tak jsem ji v této fázi přilepil zpět a doplnil opět o díl z červeného rámečku.

Ještě pár vzpěr a lanek a stavba bude hotová!

Systém ovládání SOP a VOP stavebnice raději vůbec nijak neřeší, takže přichází na scénu vytažený rámeček, měděný drátek a kyanoakrylátové lepidlo.

Zespoda je to o malinko složitější, ale dá se to... Podobnou operaci je nutné provést i na hornm křídle, ale to je asi jasné...

Po velmi opatrném odstranění přebytků kyanoakrylátu pomocí debonderu můžeme do Surfaceru. Tohoto kroku se pokaždé děsím, protože Surfacer prostě nelže - každou drobnou nedokonalost nemilosrdně zvýrazní, a tak i když už jsem natěšený na barvení, musím dál tmelit a brousit a pořád to opakovat.

Drak letounu, ani horní křídlo, či podvozek nevykazuje žádné větší kazy, pouze několik smítek, které bylo snadné odstranit. To se mi ulevilo. Ale... Stejně mi chybí některé z barev, takže povrchová úprava se na chvíli odkládá.

Připraveno na nástřik kamufláže!

Jak jsem již řekl, tímto dnes skončíme. Barvení modelu bude taky velice napínavé, už se nemůžu dočkat toho maskování a stříkání kamuflážních polí a výsostných znaků podle masek - ještě že máme tak jednoduchou a stejně krásnou vlajku. Ale ani potom to nebude snadné, usazení horního křídla může vše pohřbít. Nu, uvidíme... Držte mi palce!

V příštím dílu se tedy budu věnovat nástřiku a lehké patině, ale také mi došlo, že vlastně nebyla řeč o motoru, vrtuli a kolech, takže to si také nechám na příště.

Užívejte léta a zase někdy u dalšího pokračování!

Michal