Zdravím přátelé a příznivci mého blogu! Pokud jste ještě nějací zbyli... Už se z toho stává trochu klišé, každý rok píšu téměř stejnou větu "Po roce přicházím opět se shrnutím všeho, co se událo, a také s přáním do roku nového." Pojďme se tedy na to podívat.
I letos přikládám fotografii našedho stromečku.
A nyní mi dovolte pár slov.
Po přečtení mého článku, který jsem publikoval 23.12. 2014 ve 22:45 jsem došel k závěru, že nemá cenu nějak více se rozepisovat. Moje situace je naprosto identická. Připadám si sám, ztracen a společností dostatečně nepochopen. Tedy omezím se jen na výčet těch lepších zážitků z roku 2015.
Začal bych asi dubnem, kdy jsem vytvořil takovou malou vinětku představující bojovníka Hitlerjugend během posledních dnů války. Tato figurka se setkala s různou kritikou, nicméně já jsem si po čase řekl, že není nejhorší, a kdybych ji dělal dnes, nic bych neměnil. Podle mě má jistou atmosféru... Dále chci zmínit takový zlomový okamžik, letoční ročník Plastic People of Tovačov. Jednu z mála soutěží, kterých jsem se zúčastnil. Už tenkrát jsem se zmínil, že nešlo ani tolik o soutěž samotnou, jako o setkání mě a dalších tří blogerů - modelářů/nadšenců do vojenské historie. Od té chvíle mám pár skutěčně žijících kamarádů, a díky jednomu z nich nový zájem, který tak trochu válcuje mou modelařinu a vše ostatní. Nemůžu se nazvat Reenactorem, ale takovým pseudoreenactorem snad ano. Krom toho, můj další koníček, muzikál Bídníci jen kvete. Během letních prázdnin se mi podařilo získat do sbírky 3CD komplet z pražské produkce, a brzy se snad sbírka uzavře doplněním nahrávky z divadla Na Vinohradech 1992. A v duchu Bídníků se nesla i letošní soutěž Panzershow, kde jsem získal ocenění za figuru Earla Carpentera v roli inspektora Javerta. Této ceny si nesmírně vážím. I můj nejsilnější zážitek roku se pojí s Bídníky. Loketské kulturní léto, kde jsem měl tu čest promluvit si s Janem Ježkem, který je pro mě českým Valjeanam číslo jedna, podepsal se mi, mám s ním fotografii, co víc si přát... Také jsem se setkal s dalšími členy obsazení, Lukášem Vlčkem, Jitkou Čvančarovou, Petrem Gazdíkem, Hanou Holišovou, Dušanem Vitázkem... Pozdní léto a podzim se nesly v duchu větších nesnází a návalů stresu. Na chvíli mě z toho vytrhnul Herr Topp, když mě navštívil (již podruhé) a ještě mi něco přivezl. Znovu ti tímto děkuju! Ovšem dva dny na to jsem již ležel v nemocnici po žlučníkovém záchvatu. Tady chci poděkovat několika kamarádům ze třídy, kterým nebyl můj stav lhostejný, a přišli mě navštivit. Kéž by byli i jiní takoví, jako vy! Týden jsem byl doma, a den válečných veteránů jsem neprožil ve stejnokroji ČS četnictva, nýbrž na JIP 2. interní kliniky s akutní pankreatitidou. Od té doby jsem na přísné dietě. Nazval bych to ztraceným mládím. Nejdřív jsem se užíral sám, a teď to ani jinak nejde. Nu, co už.
Do příštího roku mám ale několik plánů, které bych moc rád uskutečnil. Na poli modelů nic neplánuji, především dokončit diorámu Wenn die Soldaten... A také bych stvořil pár vinětek s ŘOPy, které mám doma. Ovšem k tomu, co chci uskutečnit. V dubnu se koná v Bratislavě premiéra první slovenské produkce muzikálu Bedári. Velmi rád bych viděl představení z této produkce, a ve slovenském jazyce. Dále bych se chtěl samozřejmě zúčastnit soutěže v Tovačově, kde se snad sejdeme zase všichni čtyři, a snad už ve svých uniformách. A během prázdnin bych se také rád zúčastnil rekonstrukce napadení hranic jednotkami Freikorpsu v roce 1938. A samozřejmě mezi tím vším bych rád úspěšně složil státní maturitní zkoušky a našel si další školu, kde doufám budu šťastný, protože tady, moc nevím, co si mám myslet.
Tímto vám všem přeji klidné a mírové prožití Vánoc, hodně zdraví a štěstí do nového roku, a raději jednoho pořádného, než tisíce špatných přátel.
Michal Trlica
Žádné komentáře:
Okomentovat