Četnická služební šavle

Zavedena do výzbroje ČS četnictva 15. října 1928.

Dnešní článek věnovaný vojenské historii, konkrétně ČS četnictvu bude o něčem velmi speciálním...

Od první chvíle, kdy jsem v říjnu roku 2015 s velkým přispěním kamaráda Dalibora začal skládat uniformu strážmistra ČS četnictva z konce 30. let mi bylo zcela jasné že existují dvě výstrojní součástky, které pro mě budou dlouhou dobu nedosažitelné. Vlastně tři, nicméně krátká puška vz. 33 nepřipadala v úvahu nikdy, natolik jsem realistou. Ony dvě součásti uniformy četnické jsou služební šavle a přilba. 

V případě první jmenované jsem si jako modelář dokázal poradit a pár let bez povšimnutí kohokoli z kolegů nosil v závěsníku spolu s bodákem dřevěnou maketu vlastní výroby. Největší nevýhodou této makety byla její křehkost a náchylnost k poškození, stále jsem tedy trošku záviděl kamarádům disponujícím nesehnatelnými hliníkovými odlitky jež jsou dostatečně bytelné a pěkně zpracované. Zanedlouho nám všem četníkům nevlastnícím originály svitla naděje v podobě poctivě ručně ukované repliky z dílny pana Zdeňka Zackla. Tou dobou však byla značně mimo mé finanční možnosti i tato alternativa. Až v poslední době jsem začal vážně přemýšlet o koupi této repliky, když v tom se přede mnou na Aukru, aniž bych ji cíleně hledal, objevila četnická služební šavle sice za téměř dvě třetiny mé měsíční výplaty, ale zato originální a v celkem hezkém stavu. Už šest let sleduji vývoj jejich cen a časy kdy se daly pěkné kousky pořídit za deset či dvanáct tisíc jsou dávno pryč. Nad příhozem jsem dlouho váhal, ale nakonec jsem jej uskutečnil. A protože nikdo jiný nepřihodil, byla moje za vyvolávací, řekl bych slušnou cenu. 

I když je replika od pana Zackla řemeslně na velmi vysoké úrovni, dle fotek není s originálem zcela stoprocentně identická. Navíc originál je prostě kus historie, jenž s největší pravděpodobností zažil skutečnou četnickou službu, obchůzky a možná i pronásledování zločinců. A kdyby neplatilo nic z toho všeho, zbývá jediná jistota. Dá se to brát jako dobrá investice, pokud tedy bude vývoj cen stejný jako dosud. Já věřím že ano, ovšem pokud se nestane nic velmi závažného, nepustím ji.

Moje nová četnická služební šavle po dokončení všech zásahů, které jsem se odvážil podniknout.

Bezprostředně po vítězství v aukci jsem se musel z toho všeho probrat, především tedy z odchodu oné částky z účtu již jsem obratem odeslal. Jelikož balík se šavlí šel od bratrů ze Slovenska, vše se malinko protáhlo a má zvědavost i nejistota rostla. Jakmile jsem tento poklad vybalil z krabice a mnoha vrstev bublinkové fólie, z části se mi ulevilo, protože byla konečně doma. Na druhou stranu dle obrázků vypadala v malinko lepším stavu. 

Šavle samotná více méně splňovala mé představy nabyté z fotografií, na čepeli několik stop koroze, sem tam pár flíčků na jílci a koši, dřevo, rybí kůže i drátky na rukojeti však ve vskutku velmi dobrém stavu. Hůře na tom byla pochva. Dle snímků to vypadalo, že je v původním brynýru, v reálu pak šlo nikoli o černění, nýbrž o rez. Původního brynýru zde bylo minimum. Pochvu tudíž bylo nezbytné očistit, odrezit a znova přečernit. Z různých škrábanců, rýh a vrypů na povrchu pochvy je jasné, že už ji někdy někdo v minulosti dosti neodborně čistil, takže i při domácí renovaci zase tak moc škod nenapáchám. Rozhodně ne tolik, aby to bylo horší a hloubkovou korozi je nutné zastavit, dokud není nijak rozsáhlá. I přes tohle všechno jsem viděl i mnoho kousků v podstatně horším stavu včetně skrz na skrz prorezlé pochvy. Krom toho, svoji šavli samozřejmě budu opečovávat jak to jen půjde, budu se k ní chovat s veškerou úctou a péčí, ale pořídil jsem ji především jako součást uniformy a abych ji nosil, tudíž není zcela nutné aby dosahovala stavu muzejního exponátu. Nemám pochyb že ani dostat ji do takové kondice není nereálné, zahrnovalo by to však odbornější přístup a tím pádem další, nejspíše ještě větší investici.

Jakmile jsem se seznámil se všemi nedokonalostmi, které naštěstí nebyly nijak závažné, začal jsem na šavli pohlížet úplně jinak. Řekl bych že se mi po tomto prvním podrobném ohledání a seznámení začala líbit podstatně více. Okouzlilo mě totiž něco, co nám žádné fotografie neprozradí a co člověk pozná až když ji vidí naživo a vezme do ruky. Šavle je celkově značně malá, krátká, lehká, dobře ovladatelná a co především, přes svou jednoduchost neobyčejně krásně a elegantně zpracovaná, což já osobně o jejím rakouském předchůdci (šavli pro pěší četnictvo vz. 1851) říci nemohu. Působí až jako nějaký šperk či módní doplněk, styl designu první republiky je na ní krásně patrný. Ostatně kdo by tento aspekt měl posoudit odborněji než moje milovaná slečna. Byla to právě ona, kdo se v první asi půlhodině šavle nedokázal vzdát, pořád ji držela v rukou a prohlížela si ji a ačkoli jde ve své podstatě o zbraň, konkrétně chladnou zbraň, měla z ní velmi dobrý, hřejivý pocit. Já si tak musel vystačit pouze s celkem nezajímavou, avšak cennou pochvou a docela se obával, že jsem koupil dárek pro ni, nikoli pro sebe. Myslím že označení této šavle módním doplňkem není zcela zcestné, neboť asi takovou roli prakticky po celou dobu svého služebního nasazení plnila. 

Hned zkraje je nutno podotknout, že ani při vzniku Československého četnictva v roce 1918 nebyla služební šavle zavedená ještě za monarchie žádným předpisem zrušena a spíše tak lze hovořit o jejím vymizení. Velitelé jednotlivých stanic prostě přihlédli k potřebám mužstva a šavle do služby přestali předepisovat. Jednak z důvodu snížení zatížení jednotlivce a také proto, že šavle byla vnímána jako pozůstatek monarchie. Toto jejich značné omezení lze velice snadno vysledovat z dobových fotografií, kde je v drtivé většině případů poboční zbraní četníků pouze bodák ke karabině. I přes tento ústupek četníci naléhali na vyšší místa s žádostmi o zrušení povinnosti nošení služební šavle, stejně tak jako se snahou o změnu výzbroje z těžké karabiny pouze na pistoli. Ani jedno se nesešlo s větším úspěchem.

V otázce služební šavle skutečně došlo k jejímu řešení. Na vyšších místech našla své zastánce i odpůrce, projednávána byla dokonce i v poslanecké sněmovně. Mnozí vyšší četničtí činitelé v šavli spatřovali nepostradatelnou součást výzbroje, neboť v případě odzbrojení měl četník šavli použít ke své obraně. V zásadě měl při vedení zákroku volit použití nejprve zbraně méně nebezpečné, tudíž bodla či šavle, teprve při nedosažení efektivního výsledku mělo být přistoupeno k použití karabiny. Konečné rozhodnutí bylo ale tak jako tak na dotčeném četníkovi. 

Zároveň padl návrh na zkonstruování nové šavle, neboť původní rakouský model byl pro svou konstrukci poněkud těžkopádný a špatně ovladatelný. Jak uvádí Radek Galaš ve své vynikající knize Československé četnictvo 1918-1929, nový vzor šavle měl být zkrácen zhruba ke kolenům, aby nepřekážel v běhu, s větším košem pro dostatečnou ochranu ruky, zkrátka upraven tak, aby vyhovoval potřebám četnictva.

Nový model služební šavle, často ne zcela správně označován jako vz.29 byl zaveden 15. října 1928 prostřednictvím VMV č. 54231-13 ze dne 14. září 1928. Šavle měla být do služby nošena vždy, výjimku tvořila pouze ústroj horolezecká či lyžařská, stejně tak šavlí nemusel být vybaven vůdce služebního psa, případně při nasazení ve špatně průchodném terénu mohl velitel hlídky nařídit ponechání šavlí na stanici. Při jízdě na bicyklu se šavle upevňovala do držáků na vidlici předního kola, v případě jízdy na motorovém kole byly šavle uloženy v přívěsném vozíku. I přes značné snahy završené zavedením šavle do výzbroje nebyl zaznamenán jediný případ, kdy by ji četník při zákroku skutečně použil. Případy kdy se šavle stala nebezpečnou či dokonce osudovou samotnému nositeli bohužel známy jsou. A tak byla šavle používaná po dobu minimálně dalších deseti let, ačkoli byla velmi často podrobována kritice a označována za nadbytečnou a neefektivní. Tím se dostávám k další výjimce, kdy šavle nošena nebyla, tedy při zařazení četníka ve Stráži obrany státu (SOS).

Předpis z roku 1928 pak četnickou služební šavli definuje takto: 

Četnická služební šavle má tyto hlavní části: čepel, jílec a pochvu.

Čepel je zhotovena z oceli, je klínovitého průřezu a po celé délce mírně zahnutá; k hrotu se znenáhla zúžuje. Ostří čepele je broušeno a v délce cca 100 mm od hrotu je broušena i jeho horní část. Délka čepele je 550 mm a šířka 28 mm. Na jedné straně je značka výrobce, na straně druhé je vyraženo ČET, číslo útvaru a číslo zbraně.

Jílec slouží k uchopení a ovládání šavle a k ochraně pěsti. Skládá se z rukojeti s kroužkem, hřbetu rukojeti, koše a šroubku rukojeti. Kovové součásti jílce jsou z nelesklé směsi niklu a mědi. Rukojeť je z bukového dřeva, uvnitř vyhloubena pro stopku a je potažena povlakem z rybí kůže, přitaženým dvojitým stočeným drátkem. Na horním konci je zakončena hlavicí a od hlavice dolů jest opatřena žebry k pohodlnějšímu držení. Pod posledním spodním žebrem je zakončena kovovým kroužkem. Hřbet pokrývá zadní stranu a hlavici rukojeti, nahoře je vypilován pro oblouk koše. Koš je jednoduchý, úzký vyklenutý oblouk, který na spodním konci pod kroužkem rukojeti je rozšířen a zakončen dolů zahnutým knoflíkem.

Pochva je z ocelového plechu a černě mořena, nahoře je zakončena obůstkem a dole kuličkou. Obústek je vsazen do ústí pochvy a vybíhá uvnitř ve dvě pružná pera, která udržují čepel v pochvě. Vlastní pochva, přizpůsobená tvaru šavle, ke konci se zúžuje a zakončena je dole malou kuličkou. Na vnější straně asi 30 mm pod obústkem je závěsný hák.

K šavli náležel uzavřený třapec (Portepeé) pro sbor strážmistrů a vrchní strážmistry stříbrné barvy dole vyložený červeným suknem, bez nějž nesměla být nošena. Starší typ Portepeé používaný v letech 1927-30 byl splétán ze štříbrného a šedého dracounu a nesl vyšívaný malý státní znak.

Šavle s uvázaným třapcem byla nošena na levém boku buď v samostatném nebo ve sdruženém hnědém koženém závěsníku pro šavli a bodák. Oba závěsy se vyskytovaly ve dvou provedeních. Starší typ se navlékal na opasek, novější, zavedený v roce 1937 pak byl na opasku upevněn pomocí dvou karabinek na kožených řemíncích. V případě ústroje pouze se šavlí, bez bodáku a karabiny, bylo tuto možno nosit v závěsníku pro bodák.

K šavli se vztahoval i další dokument jímž byl předpis z roku 1933 nazvaný prostě: Šerm šavlí. Jedná se o brožuru popisující zacházení s touto zbraní mající za cíl četníka šavli nejen "...naučit náležitě ovládati, nýbrž získat v ni plnou důvěru."

Tolik tedy k úvodu, historii a nošení četnické služební šavle a nyní již k té čerstvě mojí!

Začnu šavlí samotnou. Jak bylo nastíněno v úvodu, ta je skutečně ve velmi dobrém stavu, ovšem pár vad na kráse zde vidíme již na první vzdálený pohled. Aby ale nevznikly nějaké pochybnosti, o tomhle všem jsem při koupi věděl. Stav šavle zde na fotkách je již po veškerém čištění, které jsem provedl. Do větších akcí jsem se již pouštět nehodlal, nicméně něco málo ještě budu muset podniknout.

Jílec s uvázaným třapcem jenž byl při koupi součástí šavle. Jde sice o reprodukci, nicméně i tak má cenu 1000-2000Kč a je velice povedeně ztvárněn. Na jílci krom několika škrábanců, hlubších rýh a dolíčků nejsou žádné další a větší vady. Zde bych vyzdvihnul bezvadnou bukovou rukojeť a rybí kůži taktéž ve velmi dobrém stavu. Samozřejmě, není to stoprocentní, ale oproti některým exemplářům je tohle dokonalý stav. Pravdou zůstává že nevím v jakém stavu je dřevo, kůže i drátek pod hřbetem, ale rozebrat to opravdu nemám odvahu.

Pár odloupnutých míst na kůži je patrných stejně dobře jako drátek jenž je místy stříbrný, místy černý a místy lehce orezlý. Nejsem si zcela jist (a ani jsem tuto skutečnost nikde nezjistil) jaká byla povrchová úprava drátku původně. Na současných fotografiích dochovaných šavlí jsou drátky jak stříbrné, tak i černé, na dobových snímcích pak značně svítí, což by mohlo nahrávat vzhledu stříbrnému.

Četnická přejímka a evidenční číslo šavle v detailu. Patrné jsou i nedokonalosti povrchu čepele.

Žalud třapce...

...vespod vyložený červeným sametem.

Několik skvrn na čepeli i jejím hřbetu.

Zespod je poškození kůže na rukojeti malinko větší, ovšem stále nic vážného.

Šroub jílce nese také několik hlubších škrábanců a oťuků.

Detail dalších nedokonalostí čepele a jednoho z mála zoubků v ostří. Buď je to práce četníků, kteří mimo službu trénovali šerm, nebo kohokoli jiného kdykoli jindy.

Druhý zoubek. Větší potíž je ale jinde. Zde zachycená skvrna na čepeli, ač vypadala inertně, začala asi po čtrnácti dnech korodovat, takže bude nutné provést další opatření. Koroze se začala objevovat i přes uchování čepele konzervované olejem WD40 zasunuté v pochvě.

Špička čepele není tak úplně špičkou, vypadá to jako kdyby jí šavle spadla na nějaký velmi tvrdý povrch, zlomená totiž není. Spíše "sražená".

Pohled shora.

Opačná strana čepele.

Vyražená značka výrobce šavle, firmy Wlaszlovits sídlící ve městě Štós na východě Slovenska. Tato firma stojí i za dalšími typy šavlí, nožů, bodáků nebo i nůžek používaných v meziválečném Československu. Na tomto detailu je také patrné jak čepel není zcela přesně sesazena se záštitou.

Na opačné straně rukojeti je poškození kůže malinko větší. V jednom místě je poškozena natolik že odhaluje podkladové bukové dřevo.

Poškození v zadní části hřbetu.

Pochvu ve stavu v němž jsem ji obdržel bohužel na fotografii nemám, protože jsem ji začal čistit ještě dříve než mohlo dojít k pořízení fotografie. Vypadala vlastně stejně, jen místo stříbrné byla celá hnědá. Naštěstí hlubší koroze na jejím povrchu bylo jen několik ohnisek. Jednu promáčklinu z každé strany bych pak považoval za to nejmenší. To se při služebním nasazení na tak velké ploše prostě stane.

Jedna ze zmíněných oblastí s hlubší korozí se nacházela v oblasti obústku a závěsného háku.

Dole byla situace o něco lepší.

Pochva zezadu...

...odhaluje patrně největší ohnisko hloubkové koroze v oblasti styku pochvy se závěsníkem.

V oblasti opačného konce je to opět o něco lepší. Tak jako tak bylo nezbytné přikročit k chemickému odstranění rzi z celého povrchu pochvy.

Původní plán zabalit pochvu do hadrů nasáklých octem nebyl ani zdaleka tak účinný, jak jsem předpokládal, takže nakonec byla do octa ponořena a zhruba každou hodinu ohniska koroze čištěna drátěným kartáčem. Žádný jiný kartáč totiž nevykazoval větší čistící efekt. Pochva v čistém neředěném octu zůstala i přes noc, ráno jsem ji naposledy vykartáčoval a omyl čistou vodou.

Celkový pohled na pochvu po odrezení v octu.

Bližší pohled na horní...

...i spodní část pochvy jasně ukazuje značnou změnu k lepšímu. Ani tak ale není koroze odstraněna zcela.

Zadní strana pochvy po odrezení v octu.

V oblasti kde se pochva stýká se závěsníkem stále stopy koroze zůstávají.

Na opačném konci je to o něco lepší.

Protože pochva nebyla po proceduře s octem stále dostatečně zbavena hlubší koroze, poohlédnul jsem se po komerčních přípravcích. Nejsympatičtější mi přišlo "WDčko" Proffessional pro rychlé odstranění rzi a uvolnění zarezlých mechanismů. Povrch pochvy i její vnitřek jsem tímto přípravkem důkladně zaplavil a čas od času rez z důlků odstraňoval kartáčem. Veškerá koroze nakonec odstraněna nebyla, ovšem i tak by měla být zastavena, neboť přípravek proniká pod vrstvu koroze a proces tak zastavuje. Pochvu jsem pak ještě jednou důkladně nastříkal WDčkem, zabalil ji do mastného papíru, následně do igelitového pytle a takto týden čekala než budu mít přípravky a čas na černění. 

Bližší záběr ukazuje že valná většina hlubší koroze byla úspěšně odstraněna.

Zadní strana pochvy po všech odrezovacích krocích.

Nejvíce korozí zasažené místo pod závěsníkem po čištění.

Šavle spolu s pochvou po odmaštění a vyleštění ocelovou vlnou. 

Odmaštění jsem provedl acetonem, ale protože se nakonec ukázalo neúčinným, došlo na odmaštění ponořením do horkého roztoku NaOH. To již bylo efektivnější, jelikož vyhnalo olej opravdu odevšud.

Lešení se podařilo pouze do určité malé míry. Leštit povrch plný škrábanců a důlků je tak trošku boj s větrnými mlýny. Možnosti zacelení důlků pomocí speciálních hmot jež je možné po vytvrzení černit stejně jako ocel tu samozřejmě jsou, nicméně tak daleko jsem zacházet nechtěl. Jednak povrch dle mého zhodnocení není tak moc poškozen a pak bych takové zásahy raději přenechal odborným restaurátorům. Přecijen mám co dočinění s docela cenným historickým předmětem.

Do čeho jsem se však pustil bylo vytažení obústku spolu s přinýtovanými pery. Jednak jsem si chtěl být jist stavem per a hlavně pak vnitřku pochvy, aby koroze povrch nenarušila i z vnitřní strany. Stav obou zkoumaných oblastí mě velmi příjemně překvapil. Na perech byly nalezeny jen tu a tam drobné stopy velmi lehké povrchové koroze a také původní stále držící černění. 

Pera jsem pouze očistil a promazal, obústek ale bylo nutno očistit a přečernit. Především jeho vyčnívající a vnitřní část.

Značení obústku je shodné s ražbou na háku pochvy. Nevím sice co ono 15 a K znamená, ale alespoň se zdá že nejde o "skládačku". Stejně tak si myslím že za celých těch 80+ let tuto sestavu nikdo nevytahoval.

Pochva po úspěšném složení a černění.

I pro domácí brynýrování existují různé postupy a metody. Pochvu bodáku pro pušku vz. 24 jsem černil v roztoku Sava a NaOH (2:1), správně by se takto mělo černit za varu, jelikož jsem však neměl dostatečnou výbavu, černil jsem bez zahřívání a to s výborným a stálým výsledkem. 

V případě pochvy pro šavli bylo třeba postupovat jinak, protože tak velkou plechovou či skleněnou nádobu nemám. Našel jsem si tedy přípravky pro černění za studena od americké firmy Birchwood Casey, po delším studiu byl zvolen konkrétně přípravek Perma Blue. Dle instrukcí stačí důkladně očištěný a odmaštěný povrch potřít tamponem namočeným v roztoku a ten okamžitě začne černat. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že na první pokus to tak snadné nebylo.

Kámen úrazu byl zřejmě v provádění tohoto kroku ve sklepení dílně a ještě k tomu v lednu. Vzpomněl jsem si na tip radící černěný povrch před aplikací roztoku zahřát pro docílení sytějšího vzhledu. A skutečně! Pochva po důkladném nahřátí horkovzdušnou pistolí začala po přejetí vatovým tamponem namočeným v přípravku okamžitě reagovat a tmavnout. Takto jsem aplikoval tři vrstvy. Mezi každou byl povrch vyleštěn ocelovou vlnou, ale ani po třech aplikacích roztoku na teplý povrch nebyla čerň dostatečně sytá. Povrch evokoval spíše metalickou šeď. Sám výrobce ale doporučuje po dokončení černění předmět opatřit vrstvou oleje. Přes noc jsem tak pochvu zaplavil klasickým modrožlutým WD40.

Ráno jsem nevěřil vlastním očím. Povrch je sice místy s modrými či červenými tóny, ale krásně temně černý. Pokud vím, tak "barevné" skvrny po černění vznikají díky složení použité oceli a na mém bodáku pro pušku vz. 24 s původním brynýrem jsou tyto barvy stejně patrné.

Bližší pohled na obústek pochvy a hák pro upevnění v závěsníku. Barevné skvrny na přečerněném povrchu jsou zde dobře patrné.

Viditelné jsou i důlky po korozi, což se ale dalo předpokládat.

Mosaz jíž je závěsný hák přiletován nebylo možné přípravkem Perma Blue přečernit, jelikož ten reaguje jen s ocelí, je stále patrná.

Kulička na spodním konci pochvy po černění.

Druhá strana.

Důlky v místě největšího poškození.

A další o něco níže.

Šavle spolu s pochvou po dokončení všech mých dosavadních restaurátorských kroků. Dá-li se to tak vznešeně nazvat.

Pohled na opačnou stranu. Myslím že celá šavle značně prokoukla a vypadá podstatně lépe.

Šavle v přečerněné pochvě, kde díky stále velice silným perům v perfektním stavu drží opravdu pevně. Z větší vzdálenosti jsou důlky na pochvě prakticky nepatrné. Já osobně jsem s výsledkem nad míru spokojen.

Portepeé

Pohled na zadní stranu jílce a pochvy, která bude ve styku se závěsníkem.

Nakonec mi to nedalo a vznesl jsem v jedné skupině na FB věnované střelným i chladným zbraním dotaz ohledně čištění a konzervace čepele. Reakcí nebylo mnoho, ovšem byly pro mne přínosné. Kolegové mi doporučili použít k čištění ocelovou vlnu 000 a ke konzervaci starý dobrý Konkor 101. Přiznám se, že ocelovou vlnu v této hrubosti se mi nepodařilo sehnat, nicméně napadlo mě použít zelenou, drsnou stranu houbičky. Nutno dodat že pouze její plochu jíž byla původně ve styku s houbičkou, neboť tato její strana je jemnější. Prosytil jsem jí konkorem a začal čistit. Čepeli "zelená" neublížila a větší část tmavých i čerstvě rezavých skvrn skutečně odstranila. Sice jsou při blízkém pohledu patrné, nicméně podstatně méně než dříve.

Skvrny jsou skutečně podstatně méně patrné a z větší vzdálenosti se čepel jeví téměř čistě.

Nyní pár bližších pohledů...

Jedna z nejproblematičtějších skvrn na čepeli po vyčištění. O něco se zmenšila. Škrábance na čepeli mě na těchto detailních záběrech celkem polekaly, po srovnání s fotkami původního stavu je ale patrné že zde byly i dříve. Tudíž nejde o poškození vzniklé mým čištěním. Uf.

Špička čepele. Nyní už jen věřit v konzervační účinky Konkoru.

Závěsníky používané se služební šavlí:

Tři hlavní typy závěsníků používaných spolu se služební šavlí, případně se šavlí a bodákem. 

Vlevo závěsník pro bodák k pušce typu Mannlicher či později vz.24, uprostřed kombinovaný závěsník pro šavli a bodák staršího typu, vpravo závěs pro šavli a bodák novějšího typu.

Ve všech případech se jedná o repliky.

Závěsník pro bodák k pušce či krátké pušce Mannlicher nebo později k československé pušce vz.24 systému Mauser byl přímo v předpisu doporučen k použití při službě kdy byl četník ozbrojen pouze pistolí a šavlí. Možno bylo samozřejmě použít i kombinovaný závěs (bez vloženého bodáku) nebo závěsník stejného střihu, ale bez přednice pro vložení bodáku. Používání "puškového" závěsníku jasně dokládají dobové snímky a dle mého pohledu jde o nejelegantnější řešení. Četníci na zkoušku takto nosili služební šavli namísto vycházkové jíž nedisponovali. Až si říkám jakou hloupost jsem provedl, když jsem ze sebe udělal strážmistra... Otázka všech šavlí by tímto pro mě byla vyřešena.

Tento konkrétní závěsník je od pana Podzimka, vyroben ve verzi TOP, tedy z patinované kůže. 

Zadní strana tohoto typu závěsu. Verzi z patinované kůže jsem si vybral proto, že působí podstatě autentictěji než nová a k originální šavli se tak hodí daleko více.

Šavle v závěsníku pro puškový bodák dle mého názoru působí ze všech variant nejelegantněji, neboť ji nezastiňuje žádný bodák a plně tak vyniká její krásný design. Bodákový závěs je pak co do velikosti naprosto odpovídající a šavle do něj krásně pasuje.

V této konfiguraci byla šavle nošena do služby kdy byl četník ozbrojen pouze pistolí. Takto ji nosili i četníci na zkoušku ke stejnokroji vycházkovému, neboť jim nenáležela šavle vz. 24 jako sboru strážmistrů.

Bližší pohled na jílec šavle a nosec pochvy upevněný v závěsníku.

Fotogalerie šavle vyjmuté z pochvy v bodakovém závěsu.

Jílec vytažené šavle a závěsník s pochvou na bližším záběru.

Kombinovaný závěsník pro šavli a bodák staršího typu vycházející ze střihu pro četnictvo Rakousko Uherské. Při bližším zkoumání jsem došel k jasnému zjištění že i tento závěsník existoval ve vícero variantách lišících se celkovou délkou i šířkou kapsy pro šavli. Tak si říkám že se možná ještě pokusím oslovit někoho z výrobců replik s požadavkem na popisovaný delší model. Ten totiž na rozdíl od zde vyobrazeného dosahuje malinko nad jílec vložené šavle.

Ačkoli byl v roce 1937 zaveden závěsník nový, bylo povoleno tento typ donášet i nadále, proto je možné se s ním setkat i v pozdějším období.

Tato replika pochází opět z dílny pana Podzimka a je vyvedena ve verzi TOP.

Zadní strana staršího kombi závěsu od pana Podzimka.

Kombinovaný řemínkový závěsník používaný od konce května 1937 především se šavlí a bodákem pro krátkou pušku vz.33. K očkům opasku se připevňoval pomocí dvou karabinek. V tomto případě jde o repliku firmy Unipex z Ostravy a dle mého názoru velice přesně odpovídá originálu, i když ty existují v mnoha lehce odlišných formách. Malinko zde pokulhávají kovové prvky, které nejspíše nejsou mosazné jako u originálu, nicméně karabinky zřejmě brzy nahradím za jiný a kvalitněji zpracovaný typ z dílny pana Martina Tichého.

Zadní strana závěsníku od pana Hradila z Uniprexu. S tímto závěsem už jsem toho zažil docela dost, což mu dává velice pěknou patinu.

Jelikož bodák pro krátkou pušku vz.33 ani zbraň samotnou nevlastním, musím použít pro ilustraci svůj bajonet k pušce vz.24. Ačkoli nejde o zcela běžnou zbraň u ČS četnictva, dodnes existuje několik exemplářů pušek i bodáků s četnickou přejímkou, jde ale opravdu o vzácnost. 

Na fotografii tedy vidíme řemínkový závěsník se šavlí s uvázaným třapcem a bodákem vz.24. 

Tyto fotografie budu muset ještě časem nafotit znova a zde na blogu vyměnit, aby bylo pozadí všech snímků kompletů se závěsníky sjednoceno.

Bližší pohled na jílce bodáku i šavle ve sdruženém řemínkovém závěsníku. Je asi logické že bodák pro pušku vz.33 je kratší než tento, má i kratší jílec a šavle je pod ním viditelná z větší části. Narozdíl od staršího závěsníku je v tomto pochva šavle obemknuta o něco těsněji a lépe drží. Myslím že těsnější upevnění není jen praktičtější, ale i hezčí.

Šavle a bodák vytaženy ze svých pouzder.

Bližší záběr odhaluje mimo jiné uchycení nosců obou pochev v závěsníku.

Zatím bohužel nemám bodák pro Mannlicher M95, proto článek vydám takto a další fotografie postupně doplním. V nejbližších dnech budu nejspíše značně pracovně a studijně vytížen, takže další doplnění se závěsníky lze očekávát zřejmě až zhruba za 14 dnů. Na druhou stranu, kdo ví? Doufám, že článek budete i nadále sledovat, aby Vám nic neuniklo!

Závěrem bych rád dodal, že i po provedení všech výše popsaných kroků práce na šavli nejspíše ještě tak úplně nekončí. Nezbytná je konzervace olejem, což se týká především čepele a pochvy, která by i přes ochrannou vrstvu brynýru mohla být náchylná ke korozi. Mám s tím už jisté zkušenosti. 

Stejně tak budu sledovat, co se děje s jílcem vyrobeným, alespoň jak předpis praví, ze slitiny mědi a niklu. Pojímám totiž podezření že i tato část je náchylná k tvorbě různých červenohnědých a černých skvrnerk a flíčků, potažmo žlutavého povlaku. A to jsem si myslel že zrovna tato partie bude bezproblémová. Zkrátka se zdá že po uvedení šavle do celkem slušného stavu přichází další úkol, v tomto stavu ji udržet. To ale k našemu koníčku prostě patří. Neustále o něco pečovat.

Doufám že se Vám článek líbil a pokud máte nějakou osvědčenou radu či cokoli, co by mi mohlo být nápomocno, neváhejte zanechat svůj vzkaz mezi komentáři pod článkem.

U doplnění tohoto i dalších článků se na Vás těší

Michal Trlica

Zdroje: 

GALAŠ, Radek. Československé četnictvo (1918-1929). Praha: Academia, 2019. První republika.

SPURNÝ, Miroslav. Ve dne v noci podle zákoníku... Policisté a četníci v českých zemích do roku 1945. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013.

VANĚČEK, Jiří. Stejnokrojové předpisy pro četnictvo a jejich změny v letech 1918-1945. Olomouc, 2016